Úžasná Zeměplocha v nakladatelství Talpress dosud vyšlo

„No, víš snad ty, jak ji vyléčit?“

„Já? Ne!“

„No vidíš. Já taky ne. Ale vím o někom, kdo by to mohl dokázat,“ po­kračovala Bábi. „A tady toho zatím mužem šoupnout do hladomorny. Tam dole je všude spousta železných mříží. To ho udrží v klidu.“

„Jak se sem vůbec dostal?“

„Držel se mě. Nevím, jak to funguje. Možná některý z těch kamenů… síla, která to otvírá, aby mohli projít lidé, nebo tak nějak. Na tom nezáleží. Alespoň ne do té doby, dokud to drží ty jeho kamarádíčky na druhé straně.“

Stařenka zvedla bezvědomého elfa a přehodila si ho bez očividné ná­mahy přes rameno^*.

„Smrdí, jako když se srazily dva cirkusy,“ šklebila se Stařenka. „Hned jak přijdu domů, budu se muset vykoupat.“

„Holka zlatá,“ prohlásila Bábi, „Jestli ty nám nestárneš?“

I vysvětlení, které by vám poskytly čarodějky, by bylo dvojí a záleželo by na jejich věku. Starší čarodějky o tom skoro nemluví, ale v duchu prav­děpodobně chovají podezření, že vesmír, u všech ďáblů, sám neví, kam se vlastně řítí, a skládá se z miliard možností a může nastat kterákoliv z nich, když se do některé z puklin v jeho existenci zaklíní cvičený mozek, dosta­tečně tuhý potřebným množstvím jistoty, a zapáčí. Konkrétně řečeno, chcete-li, aby někomu vybuchl klobouk na hlavě, potřebujete jen zapáčit a nechat děj sklouznout do onoho vesmíru, kde se převážná většina mole­kul onoho klobouku rozhodla v jednom a témže okamžiku rozletět různými směry.

Na druhé straně mladší čarodějky o tom mluví téměř neustále a věří, že k tomu patří tajemné krystaly, mystické síly a tanečky v rouše Evině.

Pravdu mohou mít všichni. Tak už to při onom neomezeném počtu možností chodí.

Miloval vojenský život. Občas si přál, aby skutečně nějaká malá tlupa zaútočila jen tak, aby tou událostí jeho den dostal ten správný kolorit a mohl si jej do smrti zapamatovat. Snil o tom, jak vede do útoku armádu, a přál si, aby král nějakou armádu měl.

Krátký výkřik dával tušit, že Červenkauva dorazil k milovaným svěřen­cům a dal jim hned po ránu ochutnat ze své ruky.

Jeník si toho zvuku nevšímal. Byl součástí běžné hradní zvukové kulisy. Krátil si čas tím, že zjišťoval, jak dlouho dokáže zadržet dech.

Vymyslel mnoho způsobů, jak si krátit čas, protože strážní služba v Lancre byla neobyčejně zdlouhavá. Tak například tady byla hra „Vyčistím si opravdu pořádně nozdry“, ta byla skvělá. Nebo „Vyprdím si melodii“. Nebo „Stání na jedné noze“. „Zadržování dechu s počítáním“ bylo něco, k čemu utíkal, až když ho už opravdu nenapadalo nic jiného a jeho strava byla chudá na uhlohydráty.

Od dveřního klepadla k němu dolehlo několikeré hlasité zaskřípění. Bylo tak zarezlé, že jediný způsob, jak z něj vyloudit nějaký zvuk, byl pracně ho pozvednout, přičemž hlasitě zaskřípalo, a pak ho zase silou stla­čit dolů, přičemž zaskřípalo podruhé a měl-li návštěvník opravdu štěstí, přidalo ještě hlasitý úder.

Jeník se zhluboka nadechl a nahnul se přes hradbu.

„Stát! Kdo je to?“ zvolal.

Zdola se ozval zvučný hlas.

„To jsem já, Jeníku, tvoje máma“

„Oh, nazdar, mami! Dobrý den, paní Zlopočasná.“

„Buď tak hodný a pusť nás dovnitř.“

„Přítel, či nepřítel?“

„Cože?“

„To jsem ale já, tvoje vlastí máma!“

„Musím to provést správně, mami,“odpověděl jí Jeník zoufalým tónem člověka, který ví, že ať teď udělá co udělá, bude to špatně, „k čemu by to jinak bylo?“

„Ještě minutu, chlapče, a odpověď bude znít nepřítel.“

„Áááále, no tak mámo!“

„No tak dobrá - přítel.“

„No jo, ale co když to jen tak říkáte, a přitom -“

„Okamžitě nás pusť dovnitř, Jene Oggu!“

Jeník zasalutoval a přitom se lehce omráčil ratištěm svého oštěpu.

„To víte, že ano, paní Zlopočasná, už letím.“

Jeho poctivá kulatá tvář zmizela za cimbuřím Za několik minut se ozvalo skřípění zvedané mříže.

„Jak jsi to udělala?“ zavrtěla Stařenka hlavou.

„Jednoduše,“ vysvětlovala jí Bábi. „On ví, že ty bys mu tu jeho pitomou hlavu neutrhla.“

„No jo, jenže já vím, že ty taky ne.“

„Ne, to tedy nevíš. Ty víš akorát, že jsem to zatím ještě neudělala.“
Magráta si až dosud myslela, že jsou to jen nejapné vtipy, ale ona to byla pravda. Ve Velké síni lancreského hradu byl jeden jediný, velmi dlouhý jídelní stůl a ona seděla na jednom a Verence na druhém jeho konci.

Mělo to něco společného s etiketou. Král musí sedět v čele stolu. To bylo jasné. Jenže když mu seděla Magráta po boku, byli oba velmi nejistí a rozpačití, protože se museli obracet jeden k druhému a hovořit spolu. Tak­že jim zbývaly jen protilehlé konce a sem tam nějaký výkřik.

Stejně tak tady vznikal problém servírovacích stolů a obsluhy. Bylo to stejné - to nejjednodušší, že by se totiž král i Magráta obsloužili jídlem sami, nepřipadalo v úvahu. Kdyby králové museli chodit od stolku ke stolku a sami si nakládat jídlo na talíře, mohl by se zhroutit celý systém monarchie.

Naneštěstí to znamenalo, že je musel obsluhovat komoří a sluha v jedné osobě - pan Vzorflok, který měl velmi špatnou paměť, nervový tik a gu­mové koleno - a ten k tomu používal jakýsi druh středověkého výtahu, který se z kuchyně vytahoval nahoru do Velké síně pomocí kliky. Výtah skřípěl jako popravčí kára a pohyboval se šachtou, která sloužila jako tepelný odpad. Horké jídlo bylo ve chvíli, kdy dorazilo nahoru, studené. Studené ještě studenější, nikdo nevěděl, co by se tam stalo se zmrzlinou, ale kdyby se někdo odhodlal provést ten pokus, zasloužil by se zřejmě o přepracování zákonů termodynamiky.

Navíc kuchařka stále ještě nedokázala přijít na chuť vegetariánské stravě. Tradiční palácová kuchyně se skládala především z těžkých jídel podporujících arteriosklerózu a byla tak plná nasycených a živočišných tuků, že z ní doslova prýštily v třaslavých hrudkách. Zelenina se tady pou­žívala jen jako věc dobrá k rozmačkání do omáčky nebo šťávy a byla pra­videlně uvařena tak, že se rozpadala a měla univerzálně žlutohnědou barvu. Magráta se sice pokoušela vysvětlit paní Kurdějcové co a jak, ale kuchař­činy tři brady se při slově „vitaminy“ zatřásly tak hrozivě, že se Magráta rychle omluvila a vycouvala z kuchyně.

V tomhle okamžiku pojídala jablko. O jablcích kuchařka věděla své. Byly to ty velké věci, které se vydlabaly, naplnily rozinkami a šlehačkou a pak obalily a opekly. Proto Magráta ukradla nějaká jablka z příslušného sklepa. Teď se zabývala přípravou spiknutí, jehož první dílčí etapou mělo být zjištění, kde je ukrývána syrová mrkev.

Verence bylo nejasně vidět za řadou stříbrných svícnů a hromadou účetních knih.

Občas oba zvedli hlavu a usmáli se jeden na druhého. Tedy jako úsměv to alespoň vypadalo, i když na tuhle vzdálenost si nemohli být jistí.

Jak se zdálo, Verence právě něco řekl.

Magráta spojila ruce u úst a zvolala: „Prosím?“

„Potřebujeme -“

„Nerozumím!“

„Co jsi říkala?“

„Co jsi říkal?“

Nakonec Magráta vstala a čekala, zatímco pan Vzorflok, s tváří zrudlou námahou, přenesl její židli k Verencovi. Byla by to snáz dokázala sama, ale to královny nedělají.

„Měli bychom mít královského básníka,“ řekl Verence a označil si v knize, kam až dočetl. „Každé království nějakého má. Takový básník píše básně a ódy k jednotlivým zvláštním a významným příležitostem.“

„Vážně?“

„Tak jsem si myslel, co třeba paní Oggová? Slyšel jsem, že je velmi zá­bavná zpěvačka a deklamistka?“

Magráta se snažila zachovat bezvýraznou tvář.

„Já… no… myslím si, že zná spoustu rýmů na jistá slova,“ připustila nakonec.

„Pokud vím, tak obvyklá mzda bývá čtyři pence a kořen s bedněním,“ řekl Verence, když předtím nahlédl do jedné z knih. „Ne, počkej, je to… je to… jo! Bedna koření.“

„Taky se tady říká, že hlavní úlohou královského básníka je recitovat poémy při oficiálních státních příležitostech,“ pokračoval Verence.

Magráta, která zažila několik Stařenčiných humoristických recitací, do­konce i těch doprovázených gesty, vážně přikývla.

„Jedině za podmínky,“ řekla, „a chci, aby v této věci bylo naprosto jasno, za podmínky, že svou funkci nastoupí až po našem sňatku.“

„Ale, miláčku? Vážně? Proč to?“

„Po svatbě!“

„Oh.“

„Důvěřuj mi.“

Za dvojitými vstupními dveřmi se ozvaly jakési zvuky a obě křídla se vzápětí rozletěla dokořán. Do Velké síně vdusaly Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná, přičemž seje snažil předběhnout Jeník Ogg.

„Auvajs, mami! Já musím jít první, abych mohl říct, kdo to de!“

„My jim klidně řekneme samy, kdo jsme. Žejo, Vaše Veličenstva?“ od­byla ho Stařenka.

„Požehnání budiž hradu tomu,“ řekla Bábi. „Magráto, je tady potřeba provést jeden léčebný zákrok. Podívej.“

Bábi dramatickým gestem smetla na zem stříbrný svícen a několik dal­ších předmětů a položila Diamandu na stůl. Je třeba říci, že tam bylo něko­lik akrů zcela volné stolní desky, ale nemá žádný smysl dramaticky vstu­povat, nejsme-li připraveni nadělat trochu toho nepořádku.

„Ale já měla pocit, že ještě včera jste spolu bojovaly?“ nechápala Ma­gráta.

„Na tom přece vůbec nezáleží,“ odpověděla jí Bábi. „Dobrý den, Vaše Veličenstvo.“

Král Verence jim kývl na pozdrav. Někteří králové by v takové chvíli začali křičet a přivolávat stráže, ale Verence nic takového neudělal, protože byl rozumný, tohle byla Bábi Zlopočasná, a když už nic jiného, tak jediný strážný, který byl k dispozici, byl Jeník Ogg a ten se právě snažil vyloudit nějaký zvuk ze své trubky.

Stařenka Oggová se takticky přesunula k servírovacímu stolku. Ne že by nevěděla, co je to slušné vychování, ale měla za sebou několik poměrně namáhavých hodin a tady byla spousta věcí k jídlu, o které, jak se zdálo, nejevil nikdo zájem.

„Co se jí stalo?“ zeptala se Magráta a pozorně si prohlížela dívku.

Bábi se rozhlédla po Velké síni. Kompletní brnění, na zdech zavěšené štíty, rezavé meče a píky… no, železa je tady asi dost…

„Střelil ji elf -“

„Ale -“ začali Magráta a Verence současně.

„Teď se na nic neptejte, není na to čas. Prostě ji střelil elf. Jedním z těch jejich příšerných šípů, co si létají podle vlastní vůle, kam chtějí. Takže - dokážeš s tím něco udělat?“

Navzdory svému lepšímu já pocítila Magráta záblesk spravedlivého hněvu.

„Tak najednou jsem zase čarodějka, když nevíte kudy -“

Bábi Zlopočasná si povzdechla.

„Ani na tohle není čas,“ přerušila Magrátu. „Já se tě prostě ptám. Jediné, co od tebe chci slyšet, je ano, nebo ne. Řekni ne a já ji zase odnesu a už tě dál nebudeme obtěžovat.“

Tichý a klidný hlas, kterým Bábi promluvila, byl tak nezvyklý, že Ma­gráta zakopla o svou vlastní zlost a pokusila se omluvit.

„Já přece neříkala, že to nezkusím, já jen říkala, že -“

„Výborně.“

Ozvalo se několik rychle za sebou jdoucích zazvonění, jak Stařenka zvedala stříbrné poklopy na jednotlivých mísách.

„Ty, poslyš, oni tady mají vejce na tři způsoby!“

„Tak především,“ začala Magráta, „nemá horečku. Tep je pomalý. Oči rozostřené. Jeníku?“

„Prosím, slečno královno?“

„Vařená, míchaná a volská oka! Tomu říkám hogo fogo!“

„Zaběhni do mého domku a přines mi všechny knihy, které tam najdeš. Jsem si jistá, že jsem v jedné z nich o něčem podobném četla, Bábi. Je­níku?“

Jeník se zarazil na půli cesty ke dveřím.

„A cestou se zastav v ku­chyni a řekni, ať ohřejou co nejvíc vody. Budeme ji potřebovat na vyvaření nástrojů a na spoustu jiných věcí. Začneme každopádně tím, že tu ránu vy­čistíme. Ale podívejte, elfové přece -“

„Takže o tohle už se nemusím dál starat,“ řekla Bábi a otočila se k Ve­rencovi. „Mohla bych si s vámi promluvit, Vaše Veličenstvo? Je tady něco, tedy tam dole ve sklepení, co byste měl vidět.“

„Budu potřebovat nějakou pomoc,“ řekla Magráta.

„Stařenka se o to po­stará.“

„To se rozumí,“ hlásila se nezřetelným hlasem Stařenka, přičemž se od ní na všechny strany rozletěly drobečky chleba a vajec.

„Co to jíš?“

„Obložený chlebíček s kečupem a volským okem,“ odpovídala šťastně Stařenka.

„Možná že by bylo lepší, kdyby tě kuchařka taky vyvařila,“ zabručela Magráta a začala si vyhrnovat rukávy. „Běž a dohlídni na ni.“ Pak si znovu prohlédla ránu. „A zjisti, jestli nemá nějaký plesnivý chléb…“
Základní jednotkou magie je řád, katedra nebo, pochopitelně, univerzita.

Základní jednotkou čarodějnictví je samozřejmě čarodějka, ale základní nehnutelnou jednotkou, jak už bylo několikrát řečeno, je chalupa.

Domek nebo chalupa čarodějnice je zcela výjimečná architektonická záležitost. Ona není postavena, jako spíš složena v průběhu mnoha let, jak postupně nabývá v důsledku oprav a nutných přístaveb, takže nakonec se podobá ponožce vytvořené ze samých zaštupovaných otvorů. Krbový ko­mín se kroutí jako vývrtka. Na střeše jsou došky tak staré, že v nich rostou malé, ale jinak zcela zdravé stromy. Podlahy jsou pokroucené a v noci samy od sebe skřípou jako čajový klipr za bouře. Jestliže nejsou alespoň dvě stěny zvenčí podepřeny velkými trámy, pak to vůbec není ten správný dům pro čarodějnici. Pak je to jen domov nějaké obyčejné hluché stařeny, která věští z čajových lístků a mluví se svou kočkou.

Ty domky mají sklon přitahovat čarodějky podobného druhu. Je to cel­kem přirozené. Každá čarodějka během života vycvičí jednu nebo dvě mladé čarodějky. Když se pak její domek po nějakém čase díky přiroze­nému procesu uvolní, je zcela normální, že se do něj nastěhuje jedna z je­jích žákyň.

Magrátin domek tradičně obývaly čarodějky-myslitelky, které si věcí nejen všímaly, ale zároveň je i studovaly a své poznatky si zapisovaly. Vedly zápisy o tom, které byliny jsou na bolení hlavy lepší než ty druhé, zaznamenávaly úryvky starých pověstí a bájí, souvislosti mezi přírodními jevy, jednoduše všechno, co za to podle jejich mínění stálo.

V Magrátině domku byla celá řada poznámkových knih vypulených úhledným drobným rukopisem a množstvím kreseb, zatímco mezi listy se tu a tam ukrývala pečlivě vylisovaná zajímavá bylina nebo neobvyklá žába.

Byl to domek zvídavé čarodějky, domek čarodějky-výzkumnice, která touží po poznání. Oko jakého mloka? Jaký druh zuřivého mořského žra­loka? Je hezké, když vám receptura určuje jako přídavek do magického nápoje fialu, ale kterou, když vezmeme-li v potaz i lokální jména, použí­vají lidé tenhle název alespoň pro třicet různých květin?

Důvod, proč byla Bábi Zlopočasná lepší čarodějka než Magrátra, spočí­val v tom, že byla přesvědčená, že v čarodějnictví houby záleží na tom, která bylina to je, a pro ni za ni to klidně mohla být obyčejná tráva.

Důvod, proč byla Magráta lepší léčitelka než Bábi, spočíval v tom, že byla přesvědčená o opaku.
Dostavník zpomalil před barikádou z několika stromů povalených přes cestu.

Náčelník banditů si upravil klípec na oku. Měl obě oči úplně v pořádku, ale lidé respektují uniformy a odznaky profese. Pak rázným krokem vykro­čil k vozu.

„Hezký ráno, Josko. Tak co tady máme dneska?“

„Nó, nejni to jednoduchý,“ oznámil mu vozka. „Hm, tak především je tam pár mágů. A trpaslík. A opice.“ Poškrábal se na hlavě a zamrkal. „Jo. Opravdická, pravá opice. Ne, a byl bych rád, aby ti to bylo jasný, ne něja­kej chlupatej chlap nebo člověku podobný zvíře.“

„Ty, Josko, cejtíš se dobře?“

„Já toho mám za celou cestu z Ankh-Morporku akorát dost. A o pilul­kách ze sušenejch žab nechci slyšet už ani slovo.“

Náčelník lupičů povytáhl obočí.

„Dobrá, já o nich mluvit nebudu.“

Zabušil na dvířka dostavníku. Okénko se otevřelo.

„Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení,“ prohlásil. „Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou bu­dete pyšně vyprávět svým vnoučatům.“

Z kočáru se ozval hlas: „To je on! Ten, co mi ukradl koně!“

Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou oz­dobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci.

„Tak okamžíček,“ řekl sebevědomě. „Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-“

Z konce hole vyletěl oktarínový blesk.

„No, ono to není žádné pravidlo,“ vysvětloval Výsměšek. „Je to spíš jen takové doporučení.“ Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. „Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezoná­toru.“

Rozšafín sklopil pohled.

Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeo­becného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk.

„A teď,“ rozhlédl se Výsměšek, „bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem.“

„Ale to je loupež!“ vykřikl vozka. „A jeho jste proměnil v ovoce!“

„V zeleninu,“ opravil ho Výsměšek. „Víte, to kouzlo za pár hodin vypr­chá.“

„A mně dluží koně,“ upozorňoval Casanovlez.

Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi.

„Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane,“ hlásil Rozšafín.

„A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho dru­hého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!“

„To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě.“

„Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpo­mněl!“

„Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!“ křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku.

„My máme prázdniny,“ oznámil mu přátelsky.

Kočár se s rachotem rozjel. Jak se vzdaloval, dolehl z něj k lupičům ještě výkřik „A čtyři koně, na to nezapomeňte!“ a pak už zmizel za zatáčkou. Na dýni se objevila ústa.

„Už jsou pryč?“

„Už, šéfe.“

„Tak mě odvalte do stínu, ano? A o tomhle nikdo z vás nikde ani ne­cekne, jasný? A nemáte náhodou někdo prášek ze sušenejch žab?“

Poslušně ji následoval do podzemí hradu a měl co dělat, aby stačil je­jímu dlouhému, rozhodnému kroku.

„Copak se děje, paní Zlopočasná?“

„Musím ti něco ukázat.“

„Říkala jste něco o elfech.“

„Ano, to jsem říkala.“

„Já si myslel, že jsou to jen pohádky.“

„No a?“

„Takže?“

Zkusil to znovu.

„Oni prostě neexistují, že, to jsem chtěl říct.“

Právě dorazili ke dveřím jedné z podzemních kobek. Byly z věkem zčernalého dubu, ale horní polovinu tvořila silná mříž z kovaného železa.

„Tam uvnitř.“

Verence nahlédl dovnitř.

„U božích milostí!“

„Přesvědčila jsem Jeníka, aby mi to tady dole odemkl. Myslím, že nás sem nikdo jiný neviděl vejít. A ty to taky nikomu neříkej. Kdyby se to do­zvěděli trpaslíci nebo trollové, rozbourali by vězení holýma rukama, aby se k němu dostali.“

„Proč? Aby ho zabili?“

„Jistěže. Oni mají mnohem lepší paměť než lidé.“

„No dobře, ale co s ním mám dělat já?“

„Jen ho pěkně drž pod zámkem. Jak mám vědět, co s ním jinak? Musím si to rozmyslet.“

Verence znovu nahlédl dovnitř. Elf ležel uprostřed kobky stočený do klubíčka.

„A tohle je elf? Ale vždyť je… je to jenom vysoký hubený člověk s ma­zaným obličejem. Víceméně. Já si myslel, že byli krásní?“

„Oni jsou krásní, když jsou při vědomí,“ přikývla Bábi a neurčitě mávla rukou. „Oni vyzařují něco… něco jako… auru. Když se na ně lidé dívají, vidí krásu, vidí prostě něco, co vidět chtějí. Elfové prostě dokážou vypadat tak, jak si přeješ, aby vypadali. Říká se tomu romantické kouzlo. Vždycky se to pozná, když se někde v okolí objeví elfové. Lidé začnou jednat leg­račně a nenormálně. Přestanou uvažovat logicky. Cožpak opravdu nic ne­víš?“

„Já myslel…, že elfové jsou jen takové pohádkové postavy… jako třeba víla Zubnička…“

„Na víle Zubničce není nic k smíchu,“ přerušila ho Bábi. „Ta se nadře až až. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak to všechno zvládne, navíc se žebříkem a vůbec. Ne. Elfové jsou skuteční. Kat aby to spral! Poslou­chej…“

Otočila se a pozvedla prst.

„Feudální systém, co?“

„Cože?“

„Ano.“

„A já myslel, že tyhle věci jsou ten, víte, co myslím,“ usmál se mladý král trochu strojeně, „folklór.“

„Samozřejmě, že je to folklór, ty pitomý člověče!“

„Já jsem ale náhodou král, jestli jste si toho nevšimla,“ upozornil ji přátelsky Verence.

„Ty pitomý králi, Vaše Veličenstvo.“

„Děkuji vám.“

„Já tím chtěla jenom říct, že to neznamená, že by to nebyla pravda! Možná že se to za ty roky tak trochu zašumlovalo, lidi zapomněli podrob­nosti, většina z nich dokonce zapomněla, proč to či ono dělá. Jako třeba ta podkova nade dveřmi.“

„Já vím, že moje babička měla taky jednu nade dveřmi,“ vzpomínal král.

„No vidíš. To nemá nic společného s jejím tvarem. Ale když žiješ ve staré chalupě a jsi chudý, tak je taková podkova často jediný kus železa, který v chalupě najdeš a je v něm otvor na přibití.“

„Aha.“

„Manýry?“

„Pch! To je pravda, ale není to ono!“

„Milosrdenství? Míru? Migrénu? Morálku?“

„Ne ne ne. Tohle znamená něco jako, jako…, když chápeš způsob, ja­kým se na věc dívá někdo jiný.“ Verence se pokusil podívat se na svět očima Bábi Zlopočasné a pojal jisté podezření.

„Empatie, schopnost se vcítit?“

„To je ono! Tak té nemají, ani co by se za nehet vešlo. Dokonce i lovec, dobrý lovec, se dokáže zčásti vcítit do pocitů své kořisti. A to z něj právě dělá dobrého lovce. Elfové takoví nejsou. Jsou krutí pro vlastní potěšení a něco jako milosrdenství nechápou. Nechápou, že každý tvor, nejen oni, může cítit a vnímat. Hodně a rádi se smějí, zvláště když chytí osamělého člověka, trpaslíka nebo trolla. Trollové jsou z kamene, Vaše Veličenstvo, ale tady vám říkám, že ve srovnání s elfy je troll váš rodný bratr. Ve své mysli samozřejmě.“

„Ale proč tohle všechno už dávno nevím?“