Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Druhá světová válka

V srpnu 1941 seWinston Churchill a Franklin D. Roosevelt setkali poblíž břehů New Foundlandu, a to na palubě severoamerického bitevního křižníku "Augusta". Vojáci a námořníci obou stran chtěli diskutovat především o případné válečné spolupráci a o rozsahu dodávek v rámci zákona o "půjčce a pronájmu", ale prioritním cílem prezidenta byla politická deklarace, která byla posléze podepsána 14. srpna. Tato tzv. "Atlantická charta" formulovala zásady, které se měly stát nejen osou americko-britské-ho spojenectví, ale i obecnou direktivou pro poválečné uspořádání světa. Vedoucí reprezentanti anglosaského světa v osmibodovém prohlášení zdůraznili, že jejich státy neusilují o územní zisky, ale také si nepřejí, aby docházelo k jakýmkoli změnám hranic proti vůli obyvatelstva příslušného teritoria. Dále prohlásili, že "mají v úctě právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít, a přejí si, aby "práva svrchovanosti a samostatné správy byla navrácena těm, jež jich byly násilně zbaveny". Roosevelt a Churchill se přihlásili i k zásadám svobodného obchodu, svobodné námořní plavby a volného přístupu k surovinovým zdrojům. V závěru charty vyjádřili pevné přesvědčení, že státy, které představují hrozbu agrese, by měly být po válce odzbrojeny. V čase, který následoval, se k "Atlantické chartě" přihlásily všechny státy, které byly ve válečném stavu s Osou. Do dubna 1945 jich bude přesně padesát. Chartu podepsal i Stalinův Sovětský svaz, jehož představy o poválečném světě a konkrétní mocenské snahy o jejich realizaci byly ovšem na hony vzdáleny deklarovaným zásadám anglosaského dokumentu. Zatímco v chladných arktických vodách probíhala diskuse o konturách poválečného světa, ve vzdálené hiro-104

Pearl Harbor

šimské zátoce - na palubě bitevní lodi "Nagato" - dokončil velitel japonského válečného loďstva admirál Isoroku Jamamoto strategický plán napadení Spojených států. Pearl Harbor

Od konce první světové války přetrvával mezi Spojenými státy a Japonskem spor o Čínu. l přes svůj silný izolacio-nismus Američané podporovali Čínu v jejím odporu vůči japonské agresi, a to jak v roce 1931, kdy se Tokio zmocnilo Mandžuska, tak v roce 1937. Tehdy se - po červencovém incidentu u mostu Marka Póla nedaleko Pekingu -rozhořela nová fáze čínsko-japonské války. Spojené státy posléze odmítly obnovit s Japonskem dohodu o obchodu a mořeplavbě, ale skutečné americké embargo se vztahovalo pouze na letecký benzín a železný šrot, používaný k výrobě oceli. Roosevelt nicméně varoval císařskou vládu, že pokud bude pokračovat v bombardování Číny, omezí vývoz dalších surovin. V Japonsku samotném se na přelomu let 1939-1940 prosadili "militantní jestřábi". Premiér Fumimaro Konoe povolal do svého kabinetu generála Hidekiho Todžóa a nabídl mu křeslo ministra války. Následně Japonci převzali kontrolu Indočíny - vichistické administrativě vnutili smlouvu o kondominiu - a definitivně rozhodli o směru plánované expanze. Stoupenci "severního směru" byli zaskočeni porážkami, které japonské kwantungské armádě uštědřili Rusové: v roce 1938 u jezera Chasan a v létě ná-105

Druhá světová válka

sledujícího roku na řece Chalchyn gól v Mongolsku. Zastánci "jižní orientace", kteří argumentovali ziskem nezbytných surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii (ropa, kaučuk, rýže, barevné kovy), prosadili "strategii expanze do teplých moří". Nedílnou součástí tohoto projektu byl ovšem i válečný střet se Spojenými státy. Vojenské a námořní autority předpokládaly vedení preventivního úderu proti severoamerickému pacifickému loďstvu, útok vůči Filipínám a Singapuru a posléze vyslání invazních sil do Malajska a Nizozemské Východní Indie. Kalkulovaly se zlomením odporu Evropanů a s podporou asijského obyvatelstva, ovlivněného dlouhodobou propagandou "brzké emancipace a společné prosperity". (Konkrétní plán japonského útoku na námořní a leteckou bázi v Pearl Har-boru na Havajských ostrovech vypracoval komodor Mino-ro Genda. Atak měla provést bombardovací a torpédová letadla, startující z mateřských nosičů.) Američanům se podařilo rozluštit japonský diplomatický kód a od roku 1940 četli diplomatické depeše Tokia. Prezident Roosevelt, který denně dostával na svůj psací stůl výtahy z japonské diplomatické korespondence, právě na základě těchto zpráv rozhodl na přelomu let 1940 a 1941 o rozšíření embarga na měď, mosaz, bronz, zinek, nikl a potaš. Začátkem roku 1941 byl novým císařským velvyslancem ve Washingtonu jmenován admirál Kičisa-buro Nomura. Osobně se snažil o zlepšení vztahů se Spojenými státy, i když věděl, že již bylo rozhodnuto o budování tzv. Sféry prosperity Velké východní Asie. V březnu 1941 odcestoval do Německa ministr zahraničí Josuke Macuoka. Hitler ho ujistil, že v případě americko-japon-ského konfliktu vyhlásí Berlín Američanům válku. Při zpá-106

Pearl Harbor

teční cestě Macuoka uzavřel v Moskvě 13. dubna neutra-litní pakt se Sovětským svazem. Mezitím se prohloubilo napětí mezi Tokiem a Washingtonem. Roosevelt přikázal 25. července 1941 zablokovat všechny japonské účty v severoamerických bankách. Výsledkem bylo již úplné přerušení vzájemného obchodu. Dne 18. října odstoupil premiér Konoe a v čele vlády stanul generál Todžó. Poslední zábrany tak padly, ale diplomatické klání ještě pokračovalo. Do Washingtonu byl poslán zvláštní vyslanec Sa-buro Kurusu a Nomura byl pověřen předat Američanům návrh možného kompromisu. Japonci žádali zrušení obchodního embarga, uznání své zájmové sféry v Man-džusku a v Mongolsku, respektování "Paktu tří". Nabízeli mír s Čínou a po jeho uzavření i odchod z Indočíny. Tento čistě iluzorní "zadržující" dokument byl Rooseveltovi předán 10. listopadu. Téhož dne admirál Čujči Nagumo vydal první operační rozkaz nově zformovanému Mobilnímu svazu, jehož jádrem bylo šest letadlových lodí se 378 stroji. Útočná flotila se měla soustředit v zátoce Hi-tokappu u kurilského ostrova Etorofu. Dne 26. listopadu v šest hodin ráno tokijského času opustil Mobilní svaz bezpečnou zátoku a zamířil k Havajskému souostroví. Ve Spojených státech byla Rooseveltova administrativa přesvědčena o brzkém datu japonského přepadu, ale neměla jasno o jeho konečném určení. Severoamerický velvyslanec v Tokiu Joseph Grew byl přesvědčen o tom, že cílem ataku bude Pearl Harbor. V této situaci Roosevelt - metaforicky řečeno - "rozkopl dveře" a předložil Nomurovi a Kurusuovi "desetibodový plán", který požadoval japonský odchod z Číny a uzavření míru s Čankaj-107

Druhá světová válka

škem. Jednání bylo přerušeno a 1. prosince se všichni japonští ministři - v přítomnosti císaře Himhita - vyslovili pro ozbrojený konflikt. O den později obdržela všechna armádní, letecká a námořní velitelství následující depeši: "Naše říše se rozhodla vstoupit počátkem prosince do války se Spojenými státy, Anglií a Holandskem." Admirál Nagumo na vlajkové lodi "Akagi", která se v rámci Mobilního svazu blížila k Pearl Harboru, obdržel zprávu o Jamamotově potvrzení útoku v podobě dnes již legendární šifry: "Vystupte na horu Niitaka, 1208." Napadení Pearl Harboru v neděli ráno 7. prosince 1941 Američany skutečně zaskočilo. Z osmi obrnénců bylo pět potopeno a tři byly vážně poškozeny. Celkem Spojené státy ztratily 19 válečných lodí, téměř dvě stovky letadel a několik tisíc mužů. Náletům unikly pouze letadlové lodě, které byly v čase útoku na volném moři. Japonci přišli o 27 letadel a šest kapesních ponorek. (Prakticky dodnes trvá odborná diskuse o otázce, zda Američané mohli předejít Pearl Harboru. Bylo prokázáno, že severoamerické zpravodajské služby disponovaly informacemi, které mohly upozornit na blížící se nebezpečí. Odtud vyplynulo i obvinění prezidenta Roosevelta, že věděl o připravovaném útoku, ale neučinil nic - s výjimkou odvolání letadlových lodí z ohroženého prostoru -, protože chtěl, aby Spojené státy byly zataženy do války, a nutně potřeboval "léčbu šokem", která by zasáhla tradiční izolacionismus. 2 téže argumentace vychází i druhé obvinění, které se týká Winstona Churchilla. Britský premiér měl zatajit klíčové informace, neboť také požadoval, aby se Spojené státy aktivně angažovaly ve válečném konfliktu. Sledování této diskuse, která začala již v roce 1945, není na strán-108

Pearl Harbor

kách této knížky možné. (Srov. základní monografii ke sporné otázce: John Toland: "Infamy. Pearl Harbor and Its Aftermath". Doubleday, Garden City, 1982. Diskusi shrnul také Dan Van Der Vat v knize "Válka v Pacifiku", Praha, Argo, 2001, sír. 94-109.) Útokem na Pearl Harbor Japonci sledovali vyřazení či podstatné oslabení námořní síly Spojených států v Pacifiku. Skutečným cílem války však ekonomické posílení, v jehož závěru se Japonsko mělo stát zcela soběstačným hospodářským celkem. Císařství se mělo zmocnit surovinových a potravinových zdrojů jihovýchodní Asie, tj. britského severního Bornea a Malajska, nizozemské jižní části Bornea a ostatních ostrovů Východní Indie (Jáva, Sumatra, Celebes, Moluky, Timor a Báli). Bezpečnost této obrovské oblasti měl garantovat perimetr držav a ostrovů, od Kurii na severu přes Marshallovy ostrovy, Wake až po Bismar-ckovo souostroví a Barmu. Tento tzv. všeobecný plán byl schválen na imperiální konferenci 6. září 1941 a ozbrojené složky ho následně převedly do operačních zásad. Po Pearl Harboru dostaly válečné události v Pacifiku spád. Již 9. prosince se Japonci zmocnili Gilbertových ostrovů, vstoupili do hlavního města Thajska Bangkoku a po vylodění na Luzonu začali dobývat Filipíny. O den později, tj. 10. prosince japonská letadla potopila britské bitevní lodě "Prince of Wales" a "Repulse". Po této "černé středě" byla britská dálněvýchodní flotila vytlačena z Pacifiku. V polovině prosince se japonská armáda vylodila na Borneu, úspěšně zaútočila na Hongkong a 20. prosince na filipínské Mindanao. Velitel amerických jednotek na Filipínách generál MacArthur stáhl své síly na poloostrov Bataan. "Tokijský expres" pokračoval 109

Druhá světová válka

v rychlém tempu - v lednu 1942 padlo do japonských rukou hlavní město Malajského svazu Kuala Lumpur, císařští vojáci postupovali v Barmě, vylodili se na Nové Británii a obsadili její správní středisko Rabaul, které se posléze stalo hlavní japonskou bází v jižním Tichomoří. V posledních dnech ledna se Japonci vylodili na Celebesu a na Nové Guineji. Operovali již ve vzdálenosti 6 000 kilometrů od mateřských ostrovů, aniž by kdekoli narazili na silnější odpor. V polovině února kapitulovala zdánlivě nedobytná britská námořní pevnost Singapur. Japonci totiž k opevněnému přístavu pronikli po souši, když prošli údajně neprostupnou malajskou džunglí. Do zajetí padlo 85 000 britských vojáků. Pro Churchillovu vládu to byl skutečně "den hanby" a - řečeno premiérovými slovy - "největší katastrofa v našich dějinách". Spojenci prohráli i námořní bitvu v Jávském moři - ztratili pět křižníků a šest torpédoborců - a cesta k obsazení nejvýznamnějšího ostrova Nizozemské Východní Indie byla volná. Na přelomu února a března 1942 se Japonci zmocnili Jávy a 8. března vstoupili do barmské metropole Ran-gúnu, čímž přetnuli hlavní pozemní zásobovací tepnu do Číny. MacArthur byl donucen vyklidit opěrný bod na Filipínách - ostrov Corregidor v Manilské zátoce - a stáhnout se do Austrálie. Dne 9. dubna kapituloval poloostrov Bataan. Následoval známý pěší pochod smrti, ze 70 000 zajatých nemocných a vyhladovělých Američanů a Fili-pínců zemřelo 14 000 již při pochodu a další tisíce v koncentračních táborech. Corregidor složil zbraně 5. května 1942. To byl také vrchol japonského válečného tažení. Přes dosažená vítězství-okupovaná území a získané zdroje surovin, potravin a pracovních sil - nemohlo Japonsko 110

"Konečné" řešeni židovské otázky

konkurovat ekonomické síle Spojených států. Poměr hospodářského potenciálu obou zemí byl 10 : 1 ve prospěch Američanů. Japonsko prohrálo válku již v okamžiku, kdy korvetní kapitán Micuó Fučida vedl své letouny na Pearl Harbor. Německo vyhlásilo odpoledne 11. prosince 1941 Spojeným státům válku a jeho příkladu následovaly i ostatní státy Osy. S Rumunskem však měli úředníci ve Státním departmentu určité potíže, neboť ho nemohli na mapě Evropy najít. Hitler, i přes okázalé zdůrazňování spojeneckého svazku s Japonskem, měl určité, ovšem pečlivě skrývané pochybnosti. V polovině prosince poznamenal před jedním ze svých blízkých spolupracovníků: "Je to zvláštní, že za pomoci Japonska ničíme pozice bílé rasy na Dálném východě a že Británie bojuje proti Evropě na straně bolševických sviní." .Konečné" řešení židovské otázky

Po přijetí Norimberských zákonů v roce 1935 se Židé v nacistické třetí říši stali občany druhé kategorie. Rasový antisemitismus byl jedním z leitmotivů Hitlerova "Mein Kampfu" a v jeho interpretaci minulosti nesli Židé hlavní odpovědnost za porážku císařského Německa v první světové válce. Postavení německé židovské kumunity se výrazně zhoršilo po atentátu Herschela Grynszpana na německého legačního radu v Paříži Ernsta voň Ratha dne 7. listopadu 1938. V odvetném pogromu "křišťálové no-111

Druhá světová válka

či" z 9. na 10. listopad shořelo v Německu 520 synagog a do koncentračních táborů bylo odvlečeno 26 000 osob židovského původu. Navíc museli "Židé německé státní příslušnosti" zaplatit miliardovou pokutu a dekretem berlínského policejního prezidenta byli "vyobcování" ze společenství obyvatel hlavního města. Nesměli navštěvovat veřejné kulturní či sportovní podniky a mohli se pohybovat pouze ve vymezených ulicích. Výrazně byla omezena i dosud tolerovaná židovská emigrace. V letech 1938 až 1939 nacisté také dokončili vyvlastnění "neárijského" majetku. (Vedení Švýcarské národní banky bylo již v roce 1941 informováno o skutečném původu velké části dodávek zlata z Berlína. Říšská banka si prodejem uloupeného zlata opatřovala potřebné devizy na nákup strategických surovin. V letech 1941 až 1945 Bern odkoupil "drahé kovy pochybné provenience" za 1,7 miliardy švýcarských franků.) Tato antisemitská opatření totalitního režimu byla většinovou populací přijímána s lhostejným souhlasem. (V této souvislosti lze připomenout známou formulaci britského historika Kershawa: "Cesta do Osvětimi byla postavena z nenávisti, ale vydlážděna byla lhostejností".) Po skončení polského taženi byli Židé z oblastí připojených k Německu a částečně i z Německa samotného násilně deportováni do Generálního gouvernementu. Hitler byl nyní odhodlán odstranit Židy z Němci kontrolovaných evropských zemí, přičemž v této souvislosti uvažoval i o jejich vystěhování na Madagaskar. Situace se však radikálně změnila po červnu 1941. Součástí příprav "Barbarossy" bylo i vytvoření čtyř "Einsatz-gruppen SS", které měly vést "vyhlazovací válku" proti nepřátelským skupinám obyvatelstva. Genocidní operace 112

"Konečné" řešení židovské otázky

zasáhly především židovské etnikum v Pobaltí, na Ukrajině a v Bělorusku. Účastnily se jich i jednotky německé pořádkové policie a Wehrmachtu. Např. 45. policejní prapor se ve dnech 29. a 30. září 1941 podílel na zavraždění 33 000 ukrajinských Židů v kyjevské rokli Babij Jar. Obdobné masakry proběhly na podzim téhož roku v Berdičevě, Vinnici, Dněpropetrovsku, Slucku, Charkově a na mnoha dalších místech. Němci podpořili i rozsáhlé protižidovské pogromy Poláků, Litevců a Lotyšů, jejichž primitivní a neobyčejně kruté jednání bylo tehdy i později "omlouváno" a vysvětlováno jako spontánní msta za předchozí kolaboraci místních Židů se Sověty. (Velké a stále probíhající spory o "míře" a podílu viny "obyčejných" Němců, Poláků, Litevců, Lotyšů a Ukrajinců na genocidě evropských Židů vyvolaly publikace amerických historiků R. Hilberga/"The Destruction of European Jews". New York, 1985/; D. J. Goldhagena /"Hitlerovi ochotní katani". Praha, 1997/; Ch. R. Browninga /"0by-čejní muži. 101. záložní prapor a .konečné řešení v Polsku". Praha, 2002/ a Jana T. Grosse /"Neighbors: The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne, Po-land". Princeton University Press, 2001/.) Od září 1941 směřovaly na východ - především do lodžského, rižské-ho a minského ghetta - transporty s berlínskými, hamburskými, vídeňskými a pražskými Židy. Mnozí z nich byli dále deportováni do vyhlazovacího tábora v Chetmnu. Generalita říšské branné moci však nesouhlasila s účastí polních jednotek na masakrech židovské populace v armádním týlu. Měla oprávněnou obavu z negativního vlivu bezbřehého přelévání krve bezbranných mužů, žen a dětí na morálku řadových vojáků a důstojníků. Ta-113

Druhá světová válka

ke Heinrich Himmler, který byl v říjnu 1941 přítomen jedné z masových exekucí v Rize, byl pro nalezení "neosobního" způsobu likvidace židovského etnika, který by příliš psychicky "nezatížil" muže z komand SS. Volba posléze padla na plyn. Ostatně první "zkouška" účinnosti "cyklonu B" na sovětských válečných zajatcích proběhla již 3. září 1941 v Osvětimi. První stabilní plynové komory byly poté uvedeny do provozu na přelomu listopadu a prosince v Chetmnu a od března 1942 začaly postupně fungovat další "továrny na smrt" - v rámci "akce Reinhard" - v Osvětim ll.-Brzezinka, Betžecu, Sobi-bóru a v Treblince. (Richard Glazar podal autentické svědectví o genocidě Židů v jedinečné knize vzpomínek "Treb-linka, slovo jak z dětské říkanky". Praha, 1994.) Souběžně však až do konce války pokračovalo hromadné střílení židovských obětí. Dne 20. ledna 1942 proběhla za Heydrichova předsednictví v Berlíně-Wannsee porada předních reprezentantů říšské administrativy o "konečném" řešení židovské otázky. Téměř 11 milionů evropských Židů - a to i na cílových územích plánované expanze - mělo být zcela zlikvidováno. Hitler svá slova o "rozdrcení světového židovstva" myslel skutečně vážně. Výsledkem konference ve Wannsee bylo budování vyhlazovacích táborů ve východním Polsku (Betžec, Sobibór, Treblinka), přičemž pečlivě seřízené hodiny genocidy fungovaly prakticky do konce války. Ještě v létě roku 1944 bylo v Osvětimi zavražděno 437 000 maďarských Židů. Celkový počet obětí holocaustu dosáhl 6 milionů; z toho přibližně 25 % bylo nacisty a jejich spojenci zastřeleno, dalších 25 % zahynulo v ghettech či při otrocké vězeňské práci a zbývajících 50 % ze-114

Válka v Libyi

mřelo v plynových komorách šesti velkých vyhlazovacích táborů. l přes nepatrnou naději na úspěch se Židé pokusili o odpor. V dubnu 1943 povstalo varšavské ghetto, v srpnu téhož roku vzplála Treblinka a 14. října se zvedli Židé v Sobibóru. Po těchto zoufalých revoltách Himmler nařídil zničení jak Sobibóru, tak Treblinky. Válka v Libyi

V horkém létě roku 1941 zasáhla válka Blízký a Střední východ. Sovětská a britská vojska vstoupila 25. srpna do Íránu a převzala kontrolu země. Proněmecky orientovaný šáh Rézá Pahlaví musel abdikovat ve prospěch svého syna Muhammada Řezy. Strategická přítomnost spojeneckých sil - po Pearl Harboru se k oběma mocnostem připojili i Američané - jistila jediné pozemní spojení mezi britskými državami a Sověty. Již v předchozích měsících byly zmařeny německé šance v Iráku. Nacionalistické povstání tzv. "zlatého čtverce" ztroskotalo a Velká Británie v květnu 1941 konsolidovala své dominantní postavení v této významné arabské zemi. Podpora, kterou vichistická správa v Sýrii poskytla iráckému povstání, vyvolala odvetnou akci Britů a de Gaullových jednotek "Svobodné Francie". Jejich jednotky překročily 8. června hranice Libanonu a Sýrie, ale vojska maršála Pétaina kladla houževnatý odpor až do 12. července 1941. (Vztahy mezi Churchillem a de Gaullem byly v té době velmi vyhroce-115

Druhá světová válka

ne a premiér generála donutil, aby 29. září formálně deklaroval zrušení francouzského mandátu a "nezávislost" Sýrie. "Arabové zaujímají v našich úvahách podstatně významnější místo než .Svobodná Francie '.") Na přelomu září a října Britové zaútočili proti Romme-lově "Panzergruppe Afrika" v Kyrenaice. Podle záměru velitele 8. armády generála Cunninghama měly jeho jednotky uzavřít obklíčení nepřátelského uskupení u Šidí Rezegh. Ofenzivní postup jednotlivých složek spojeneckých sil však nebyl koordinovaný a pouštní bitva se změnila ve směsici chaotických střetů. Navíc lehké britské tanky "Honey" nedokázali vzdorovat německým pancéřům. Cunninghama, který ztratil kontrolu nad svými brigádami, vystřídal generál Neil Ritchie. Ale ani jemu se zpočátku nepodařilo ustálit "pohyblivou válku". Zatímco na severním křídle fronty dosáhly novozélandské prapory 27. listopadu tobrúckého předpolí a navázaly kontakt s jeho obránci, na jihu pronikly Rommelovy tankové hroty britskými liniemi a překročily egyptské hranice. Nakonec však Němci, kterým docházely pohonné hmoty a střelivo, ustoupili a na sklonku prosince 1941 se boje stabilizovaly na čáře al-Aghejla - Maráda. Britové ovládli důležitý přístav Benghází, ale již v lednu 1942 se kyvadlo libyjské války opět vychýlilo ve prospěch Osy. Ritchiemu se podařilo zastavit německo-italský útok až 10. února. Obě již značně vyčerpané strany zaujaly vyčkávací pozice v prostoru mezi al-Ghazalou a Bir Hakimem. Relativní klid zbraní však narušila na konci května 1942 nová Rommelova ofenzi-va - "Operace Theseus". Spojenecké síly musely čelit kombinovanému nepřátelskému útoku. Italové napadli Bir Hakim, ale narazili na tvr-116

Válka v Libyi

dý odpor Svobodných Francouzů generála Koeniga. (Srov. O. Wagner: "S cizineckou legií proti Rommelovi". Praha, 1970.) Němci atakovali Tobrúk. Tankový obchvat levého křídla britských pozic podpořili masivním úderem výsadkářů do protivníkova týlu u al-Ghazaly. Dne 21. června obležená posádka Tobrúku - téměř 30 000 mužů - složila zbraně. Britové ustoupili k Marsá Matrúh. Britský vrchní velitel na Blízkém východě generál Claude Auchinleck odvolal Ritchieho a osobně převzal odpovědnost za dezor-ganizovanou 8. armádu. Ta se pod jeho velením stáhla k al-Alamejnu, který byl již posledním obranným bodem před egyptskou Alexandrií. Britská linie v délce 65 kiiu-metrů se táhla od břehů Středozemního moře až k rozsáhlé přírodní překážce - ke Kattarské proláklině. Na této frontové spojnici probíhaly v létě roku 1942 těžké boje, ale Auchinleckovi se posléze podařilo - byť za cenu velkých ztrát - zastavit Rommelův postup. Přesto ho W. Churchill v průběhu své srpnové návštěvy Káhiry nahradil generálem Haroldem Alexanderem. Velitelem 8. armády poté jmenoval generála Bernarda Montgomeryho. Němci a Italové se sice ještě jednou pokusili proniknout do Egypta, ale poté co ztratili velké množství tanků, se v prvních zářijových dnech vrátili do výchozích pozic. (Britové již bezpečně četli většinu jejich depeší prostřednictvím "Enigmy", a tak byli do detailu informováni o Rommelo-vých záměrech. Dokonale využili své převahy ve vzduch' a intenzivními nálety ochromili německé pancéře.) 117

Druhá světová válka

Antifašistická koalice

Druhá světová válka spojila do celku antihitlerovské koalice velmoci, jejichž zájmy, jakož i hospodářské a politické struktury se od sebe výrazně lišily a jejichž válečné cíle a představy o poválečném uspořádání byly mnohdy zcela protichůdné. Sovětsky svaz po červnu 1941 sledoval - vedle vlastní obrany a po překonání šoku z prvních vojenských neúspěchů - další rozšíření mocenských pozic, především ve východní a jihovýchodní Evropě, l při stále ještě nedostatečné pramenné základně lze odpovědně konstatovat, že Stalinovým prvotním cílem bylo spojenecké uznání nové západní hranice z let 1939-1941, přičemž posléze usiloval o vytvoření vlastního nárazníkového pásma na této linii, a to zcela v duchu výroku cara Mikuláše l., že "nejbezpečnější je ta hranice, po jejíchž obou stranách stojí ruští vojáci". Moskva se v tomto ohledu netajila snahou o prosazení svého vlivu v Polsku a v Černo-moří, kde perspektivním cílem byla kontrola úžin, bezprostředním pak Bulharsko a Rumunsko. V tomto smyslu byl také informován britský ministr zahraničí A. Eden, který v prosinci 1941 navštívil sovětskou metropoli. Západní spojenci v té době ještě nebyli ochotni uznat žádný ze Stalinových teritoriálních zisků z období jeho spolupráce s nacistickým Německem. Stanovisko Spojených států bylo stručně vyloženo v telegramu Státního departmentu britskému "Foreign Office" z 5. prosince 1941. V depeši se konstatovalo, že politika Bílého domu byla vyložena v Atlantické chartě, která neuznávala jakékoli územní změny prosazené násilím a proti vůli obyvatelstva. Ameri-118

Antifašistická koalice

čané prozatím ostře vystupovali proti případnému ústupku Kremlu v otázce Pobaltí. Současně varovali Velkou Británii, která zřejmě již byla ochotná tolerovat násilnou změnu na Baltu - výměnou za Stalinův souhlas s jejími konfederačními plány ve střední Evropě -, že jestliže londýnská vláda nebude respektovat jejich odmítavé stanovisko, vyvodí z toho veškeré negativní důsledky. Britsko-sovětská spojenecká smlouva z 26. května 1942 byla proto uzavřena bez jakýchkoliv dalších dohod o hranicích a poválečném uspořádání. Tento rigorózní přístup k sovětskému požadavku na uznání západní hranice se měl ovšem brzy změnit. Jestliže se zájmy Sovětského svazu projevily již v době jeho silně pochybné neutrality v letech 1939-1941, bylo tomu se Spojenými státy v jistém smyslu obdobně. Prezident Roosevelt si již v tomto časovém období vytkl jednak bezprostřední cíl, tj. odrazit hrozbu států Osy, jednak formuloval celkový strategický záměr, který spočíval ve vymanění Spojených států z dosavadní izolace a v prosazení jejich obrovského ekonomického potenciálu ve velmocenském dění. Snaha o prosazení obou těchto cílů je patrná ve všech stěžejních aktech severoamerické politiky, počínaje již zmíněnou Atlantickou chartou ze srpna 1941. V souvislosti s dlouhodobými plány politické strategie přikládal Roosevelt klíčový význam změně státu quo v koloniálním světě. Šlo mu o nezvratné prosazení doktríny otevřených dveří, a tím i o likvidaci výlučného práva koloniálních mocností exploatovat své državy. Z tohoto hlediska se ovšem musel nevyhnutelně střetávat s Velkou Británií. Bez ohledu na dosavadní tradiční svazky, blízkost politické kultury a sociálně ekono-119

Druhá světová válka

mické struktury viděl Roosevelt zřejmě až do přelomu let 1944-1945 větší překážku americké seberealizace ve Velké Británii než v Sovětském svazu. Co se týče vztahů s Rusy, viděl aspekty vzájemných vztahů poněkud zjednodušeně, jako udržení dobrého osobního kontaktu se Stalinem. Chtěl mimo to co nejvíce těžit z pozice "čestného makléře", ovšem jen vzdáleně připomínající onu Bismarckovu pozici na Berlínském kongresu, "makléře" stojícího nad ostře se střetávajícími britskými a sovětskými zájmy v Evropě. V tomto duchu byla také 11. června 1942 ve Washingtonu podepsána státním tajemníkem Cordellem Hullem a velvyslancem M. M. Litvinovem ame-ricko-sovětská dohoda o zásadách vzájemné pomoci ve válce proti mocnostem Osy. Prezident evidentně podcenil hrozbu ruské mocenské expanze a do značné míry ji i toleroval. Byl nakonec ochoten akceptovat Stalinovu aktivitu ve východní části starého kontinentu. Spojené stát se angažovaly především na západní polokouli a v Pacifiku; Evropa na východ od Labe skutečně nepatřila mezi Rooseveltovy klíčové priority. V červenci 1943 např. velvyslanec Andrej Gromyko hlásil do Moskvy, že ho Harry Hopkins při osobním setkání ujistil, že prezident by mohl "Stalina překvapit tím, jak daleko je hotov jít v uznání našich práv, zejména co se týká územních požadavků". Jinak se Rooseveltův přístup k světovým problémům nápadně podobal politické koncepci jeho demokratického předchůdce W. Wilsona. Společné byly především snahy využít pro americké ambice budoucí mezinárodní organizace OSN, rozbít tradiční koloniální impéria a získat mocenský vliv prostřednictvím hospodářské síly. Na rozdíl od Wilsona nechtěl ovšem Roosevelt zajišťovat cíle 120

Antifašistická koalice

USA až na mírové konferenci, ale již v průběhu války. V koncepci, jejímž ohniskem nebyla Evropa, ale Asie, přisuzoval zvláště velký význam Číně. Ta také měla být členem velmocenského direktora "čtyř policistů", kteří měli v budoucnu odpovídat za mír a globální bezpečnost. Tuto "čtyřku" měly tvořit Spojené státy, Sovětský svaz. Velká Británie - avšak nikoli už Francie, ale Čína. Je ovšem nutné zdůraznit, že Rooseveltův negativní vztah ke generálu de Gaullovi byl zcela iracionální. Druhou dynamickou sílu uvnitř antifašistické koalice, působící jako protiváha vůči dynamice sovětské, nepředstavovaly tedy Spojené státy, ale Velká Británie, ztělesněná osobností premiéra Winstona Churchilla. Britská politika spatřovala ve válce a na ni navazujícím poválečném uspořádání hrozbu definitivního a totálního zhroucení onoho státu quo, jejž se snažila po desetiletí v Evropě i jinde udržovat. Ve vztahu ke střední a východní Evropě Churchill považoval rozpad Rakouska-Uherska za tragédii, a proto také za války podpořil vytváření středoevropských a jihoevropských federací, které měly vyplnit vzniklé geopolitické vakuum. Např. na mezispojenecké konferenci "Trident" v květnu 1943 ve Washingtonu rozvíjel britský premiér své představy o poválečné přestavbě evropského prostoru. Navrhoval oddělení Pruska od ostatních částí Německa a vytvoření dvou či tří samostatných německých států, přičemž nevylučoval jejich zapojení do předpokládaných konfederačních seskupení. Tyto plány byly přirozeně motivovány obavou Velké Británie z růstu sovětského politicko-mocenského vlivu po válce, přičemž různá federační schémata měla plnit úlohu obranné bariéry. Molotov sice již v květnu 1942 zaujal skeptické sta-121

Druhá světová válka

novisko vůči obdobným projektům, ale zásadní odmítnutí federativního uspořádání Evropy bylo formulováno až na moskevské konferenci ministrů zahraničních věcí v říjnu 1943. Britsko-sovětský svazek, oficiálně stvrzený již zmíněnou smlouvou z 26. května 1942, nikterak tedy Londýnu nepřekážel v tom, aby se snažil zabránit Moskvě v posunu sovětského vlivu dále na západ, do nitra Evropy. To se projevilo nejen v pozdějších politických střetech, ale i v důležitém sporu vedeném v rámci antifašistické koalice - ve sporu o druhou frontu. Americká pomoc Sovětskému svazu

Již v září 1941 navštívil Moskvu Rooseveltův blízký spolupracovník Harry Hopkins a jeho optimistická zpráva o účinnosti sovětského vzdoru ovlivnila prezidentovo rozhodnutí o zapojení SSSR do programu americké válečné pomoci. Dne 7. listopadu 1941 byl Kongresem schválen příslušný dodatek k "Zákonu o půjčce a pronájmu". V rámci "Lend-Lease Act" byla Spojenými státy poskytována Sovětskému svazu až do května 1945 rozsáhlá pomoc, jež dosáhla posléze celkové hodnoty jedenácti miliard dolarů. (Pro srovnání - výše pomoci Britskému impériu přesáhla třicet miliard dolarů.) V celkovém rozsahu válečné spotřeby východní fronty představovaly americké dodávky necelých 10 % domácí sovětské produkce, ale tato pomoc jednak přicházela v kritických situacích vojenského vývoje, 122

Spor o druhou frontu

jednak se týkala úzkoprofilových komodit, kterých měl Sovětský svaz nedostatek, např. barevných kovů, automobilů, či masových konzerv. Americké dodávky mj. zahrnovaly 14 700 letadel, 7 000 tanků, 52 000 legendárních "jeepů", 376 000 nákladních vozidel, 35 000 motocyklů, 2 000 lokomotiv, 3,8 milionů pneumatik a více než patnáct milionů párů vojenských bot. Americká produkce byla do Sovětského svazu dopravována různým způsobem, přes území Íránu, dále z Aljašky na Dálný východ, případné atlantickými konvojový-mi trasami. Při realizaci této poslední varianty docházelo ovšem k velkým ztrátám, neboť Němci spojenecké lodě neustále napadali. Např. konvoj P.Q. 17, který směřoval v červenci 1942 z islandského Reykjavíku do Archangel-ska, ztratil po útoku nepřátelských ponorek z 36 nákladních lodí 23 plavidel. Spor o druhou frontu

Smrtelné nebezpečí, které hrozilo pro SSSR po nacistickém vpádu, mělo být oslabeno vyloděním anglo-ame-rických spojenců v západní Evropě. Výsledkem Moloto-vovy mise, v jejímž rámci navštívil na jaře roku 1942 Londýn a Washington, bylo mj. i komuniké z 11. června 1942, které ohlašovalo, že v "průběhu rozhovorů bylo dosaženo plné shody v názoru na to, zeje naléhavě nutné vytvořit druhou frontu v Evropě v r. 1942". Americké štáby zahájily již v lednu 1942 přípravné práce na plá-123

Druhá světová válka

nech invaze do severní Francie a 1. dubna washingtonská vláda vyslala do Londýna generála George Marshalla a prezidentova zmocněnce Harryho Hopkinse, kteří měli zajistit britskou spolupráci na těchto projektech. Churchillův válečný kabinet myšlenku invaze přes Kanál prozatím rozhodně odmítal. Jeho argumenty, že nemá dostatek sil pro uskutečnění vyloďovací operace, měly přirozeně po jistou dobu své oprávnění; rozhodující však v této souvislosti byly britské úvahy o poválečném uspořádání. Šlo o to, aby Velká Británie co nejrychleji konsolidovala své pozice v oblastech, které považovala za rozhodující pro obnovení jí příznivé rovnováhy sil - nejprve na Blízkém a Středním východě a v severní Africe, později v Itálii, na Balkáně a v zemích jihovýchodní a střední Evropy. Proto - počínaje červnovou misí náčelníka kombinovaných operací lorda Mountbattena - prosazovala namísto vylodění v západní Evropě akci ve Středozemí, odkud, po stabilizaci vojenského úspěchu, měl posléze úder směřovat v širokém pásu na Bělehrad a Varšavu. Roosevelt zpočátku trval na stanovisku své generality, která připravila pro případ možné krize na východní frontě v r. 1942 operaci s krycím názvem "Sled-gehammer - Perlík", tj. útok přes Lamanšský průliv, nakonec však ustoupil Churchillovu naléhání. Oba státníci spolu jednali v červnu ve Washingtonu a v prezidentově letním sídle v Hyde Parku. Průběh schůzky silně poznamenal pád Tobrúku. Invazní operace "Sledgehammer" byla odložena a spojenci přijali v červenci rozhodnutí o operaci "Torch - Pochodeň", tj. o vylodění v severní Africe. (Původně operace "Gymnast".) Na Roosevelta po-124

L

Spor o druhou frontu

Druhá světová válka

moskevské konverzace pochopitelné. Němci na jaře a v létě 1942 převzali strategickou iniciativu a východní fronta se opět dala do pohybu. Invaze do západní Evropy, která měla otupit drtivý německý tlak, byla západními spojenci odsunuta na rok 1943. A Stalin nedokázal toto rozhodnutí změnit. Operace "Fredericus"

V březnu 1942 ještě nezmizel z ruských plání sníh, ale Hitler již přemýšlel o letním tažení svých armád. Na rozdíl od generálního štábu pozemního vojska, který předpokládal obnovení útoku proti Moskvě, přenesl těžiště nadcházející ofenzivy na jižní křídlo německo-sovětské fronty. Plánovaný průnik ke Kavkazu a kaspickým ropným polím byl synchronizován s očekávaným postupem Rommelovy tankové armády do Egypta a dále k Rudému moři. Oba útočné hroty Wehrmachtu se měly setkat na Středním východě a radikálně tak změnit tamní geo-strategickou situaci. Hitler si byl jist úspěchem a v souvislosti s nadcházejícím tažením sebevědomě prohlásil: "Bude to mít obrovský vliv také na Anglii. Můžeme se svým expedičním sborem proniknout do Perského zálivu. Turecko se definitivně postaví na naší stranu. Celý arabský svět se dostane do pohybu. Rommelův postup proti Egyptu se také dostane do jiného světla." V odpoledních hodinách 28. března předložil generál-plukovník Franz Halder Hitlerovi ke schválení tzv. "Modrý 126

L

O pe ráče "Fredericus"

Druhá světová válka

na. Početné síly pěti pěších a jedné tankové armády Jihozápadního frontu měly osvobodit Char'kov a odříznout německé komunikační a zásobovací uzly na východní Ukrajině. Severní obchvatný úder byl svěřen 28. armádě, přičemž na jihu utočily dvě armády s velkým množstvím pěších a jezdeckých divizí a čtrnáct tankových brigád. Postup severního křídla Jihozápadního frontu se Němcům podařilo zastavit dvacet kilometrů před Charkovem, ale jižní křídlo dále pronikalo do hloubi německých pozic. Odpoledne 16. května ohrozili kozáci Poltavu, kde bylo umístěno velitelské stanoviště armádní skupiny "Jih". (Polní maršái Fedor voň Bock převzal velení této skupiny armád po zemřelém maršálovi voň Reichenauovi.) V této kritické situaci voň Bock pochyboval o vhodnosti zahájení operace "Fredericus", ale po naléhání hlavního stanu i svého náčelníka štábu generála voň Sodensterna, se rozhodl pro protiúder na obnažené boky Timošenkova jižního uskupení. Krátce po třetí hodině ráno 17. května zaútočila Kleistova armádní skupina; předsunutá pancéřová pěst lil. tankového sboru generála Augusta voň Macken-sena dosáhla 22. května severního oblouku Donce. Na jeho druhém břehu již stály čelní jednotky 6. armády. O den později byla sovětská vojska odříznuta a uzavřena v obrovském kotli, l přes statečnost ruských vojáků jejich vysocí důstojníci prozatím nedosahovali velitelské úrovně svých německých protějšků. V obklíčení jižně od Charkova zůstalo téměř 240 000 zajatých rudoarmějců, zničeno nebo ukořistěno bylo 1 250 tanků a 2 026 děl. V hořící stepi cválala i tisícihlavá stáda koní bez jezdců. Char'kov byl pro Sověty obrovskou katastrofou - stejně jako ztráta Krymu -, ale byl i tvrdou školou soudobé vál-128

i

Operace "Predericus"

Druhá světová válka

oblasti a z jejich obchvatných manévrů Sověti již většinou dokázali uniknout. V průběhu podzimních bojů se změnily původní priority "Modrého plánu" a z bitvy o Stalingrad se stalo zásadní střetnutí sovětsko-němec-ké války. Stalingrad a zkáza 6. armády

Nad ránem 28. června zahájila většina si! skupiny armád "A" útok proti levému křídlu Brjanského frontu ve směru na Voroněž. O dva dny později se zvedla 6. armáda. Němcům a jejich spojencům - Rumunům, Maďarům, Italům a Slovákům - se podařilo proniknout do ohbí Donu. V časných ranních hodinách 25. července se zmocnili Roštová. Toto starobylé centrum donských kozáků bylo přístupovou branou k úpatí Kavkazu. Cílem začínající operace "Edelweis" bylo nejen překročení tohoto horského masivu, ale i průnik k černomořským přístavům Tuapse, Novorossijsku, Soci, Suchumi a Batumi. Její úspěch měl být zajištěn útokem 6. armády ve stalingrad-ském směru. V poledne 21. srpna vztyčili němečtí horští myslivci na vrcholu Elbrusu říšskou vlajku s hákovým křížem. V dalších dnech se bojové skupiny 1. a 4. divize "al-pinistů" přiblížily prakticky na dosah černomořského pobřeží a Kaspiku. Pro finální úder však již neměly dostatek sil. (Část kavkazské populace- Čerkesové, Osetinci, Ingu-šové, Čečenci a Kalmykové - vítala německou armádu jako osvoboditelku ze sovětského područí. Za svoji iluzi 130

L

Stalingrad a zkáza 6. armády

Druhá světová válka

31. srpna zachránil 62. armádu a překazil i plán německého velení na dobytí Stalingradu z jihu. Rudá armáda vzápětí realizovala v prostoru mezi Volhou a Donem řadu účinných protiúderů. Nepodařilo se jí sice zlikvidovat nepřátelský průlom k Volze, ale přechodně oddálila úder ze severu. 4. září propukly těžké boje na vnitřním obvodu stalingradské obrany. Bitva o město vyvrcholila ve dnech 13. a 14. září, kdy Němci vrhli na obránce sedm divizí, 500 tanků a několik stovek letadel. Úporné střety se rozhořely v oblasti Mamajevovy mohyly, na břehu řeky Cari-cy a poblíž závodu na výrobu traktorů. 7. září psal německý svobodník Walter své matce: "Staiingrad, to je peklo na zemi. Verdun, rudý Verdun s moderní výzbrojí. Jdeme na zteč každý den. Když se nám ráno podaří postoupit o 20 metrů, večer nás Rusové zatlačí zpátky." V městských rozvalinách ztratily Paulusovy a Hothovy tanky svoji údernou sílu. V krvavých bojích sovětská vojska vyčerpávala nepřátelské divize. 62. armádě se podařilo ubránit prostor severně od traktorových závodů "Rudý říjen" a severovýchodní úsek střední části města. 64. armáda držela pevně jižní část Stalingradu. Útoky 4. tankové armády zcela ztroskotaly. Na přelomu září a října se zhroutil i německý útok v Zakavkazsku. Dne 14. října podepsal Hitler operační rozkaz č. 1 velitelství pozemního vojska o přechodu do strategické obrany na celém úseku sovětsko-němec-ké fronty. Tím prakticky přiznal ztroskotání plánů velké letní ofenzivy Wehrmachtu. Německá vojska sice pronikla do hloubi sovětského území, nedokázala však dosáhnout dvou zadaných hlavních cílů - zmocnit se ropných zdrojů v kavkazské oblasti a obsadit Staiingrad. Ačkoli 132

L

Staiingrad a zkáza 6. armády

Druhá světová válka

v němž nařídil udržet pozice ve Stalingradu, zaujmout kruhovou obranu a bojovat do posledního muže. Toto rozhodnutí mělo jak prestižní, tak vojenské důvody. 6. armáda měla svou přítomností na Volze vázat sovětské síly, a zabezpečit tak ústup německého uskupení ze severního Kavkazu k Rostovu. Vyproštění obklíčených formací měla zabezpečit skupina armád "Don" pod velením vítěze od Sevastopolu, nyní již polního maršála Ericha voň Mansteina, jemuž byly podřízeny všechny německé síly rozvinuté na jih od středního toku Donu až po astracháňské stepi. Dne 12. prosince, za trojnásobné převahy na malém úseku při železnici Tichoreck - Kotěl-nikovo - Stalingrad, vedl velitel obrněné skupiny gene-rálplukovník Hermann Hoth útok dvou tankových divizí mezi dvě armády Jeremenkova frontu na jihozápadním okraji stalingradského kotle. Německé tanky vnikly do průlomu, 15. prosince dosáhly břehů řekyAksaj a po dalších třech dnech nepřetržitých ztečí postoupily o 45 kilometrů. Situace sovětské fronty v Kalmycké stepi se krajně zkomplikovala. Hlavní stan přesunul na ohrožený směr 2. gardovou armádu, která se rozvinula podél severního břehu řeky Myšková. Do večera 22. prosince útok Hot-hových tanků uvázl. Sovětští gardisté je zastavili ve vzdálenosti 35 až 40 kilometrů od obklíčeného Pauluso-va uskupení. Manstein nemohl Hothovi přijít na pomoc, neboť v téže době se rozvíjel úspěšný ruský útok na středním toku Donu. Během několika dní byly zničeny hlavní síly italské 8. armády, operační skupina "Hollidt" a zbytky rumunského sboru. Ofenzíva Voroněžského a Jihozápadního frontu ohrozila celé jižní křídlo německé fronty a naděje na vyproštění 6. armády se zcela zhroutily. Hot-134

Stalingrad a zkáza 6. armády

hovy rozbité divize musely ve vánočním čase ustoupit za řeku Aksaj. Situace ve vlastním Stalingradu byla však i nadále vážná. 62. armáda generála Čujkova hájila území podél Volhy, které nepřesahovalo kilometr šířky. Z vrcholu dobyté Mamajevovy mohyly kontrolovali Němci rozsáhlé území města. Ale i za těchto podmínek 62. armáda útočila: 23. prosince obnovila spojení s Ludnikovovou divizí na severním křídle obrany, vytlačila Němce ze závodů "Rudý říjen" a rozšířila hájené pásmo. Přestože však byla 6. armáda obklíčena a její postavení se neustále zhoršovalo. Paulus se snažil zatlačit Čujkova na druhý břeh Volhy. (V odborné literatuře se stále vedou spory o možnostech 6. armády. Mohl Paulus realizovat operaci "Zimní bouře", tj. pokusit se o vstřícný postup směrem k Hothovi, aniž by opustil obsazené pozice ve Stalingradu? Mnozí autoři, především němečtí vojenští historikové a publicisté, se domnívají, že velitel 6. armády měl ignorovat Hitlerův rozkaz držet město stůj co stůj a souběžně se "Zimní bouří" uskutečnit i operaci "Hromobití", tj. stáhnout se ze stalingradských rozvalin a s celou armádou pochodovat k Hothovu průlomu. (Srov. P. Carell: "Stalingrad. Sláva a pád 6. armády". Praha, 1994; W. Górlitz: "Paulus ,lch stehe hier auf Befehl " Frankfurt a M., 1960; D. Irving: "Hitlerova válka a válečná stezka let 1939-1945". Praha, 1998; A. Beevor: "Stalingrad, osudové střetnutí 1942-1943". Praha, 2002; A. l. Jeremenko: "Stalingrad". Moskva, 1961; A. Kluge: "Zkáza šesté armády". Praha, 1970; G. K. Žukov: "Vzpomínky a úvahy". Praha, 1971.)

Na začátku ledna 1943 dokončili velitelé Donského frontu přípravy k likvidaci obklíčeného uskupení. Sovět-135

Druhá světová válka

ské velení, ve snaze vyhnout se zbytečnému krveprolití, předložilo 8. ledna Paulusovi ultimátum s návrhem na zastavení dalšího odporu. Němci ultimátum odmítli, a tak Rudá armáda zahájila 10. ledna operaci "Kruh". Postavení německých jednotek v kotli bylo prakticky bezvýchodné. Letecký most, jenž měl zajistit jejich zásobování, zcela selhal, neboť sovětské stíhačky ovládly vzdušný prostor. Denní dávka potravin byla postupně snížena až na 50 g chleba. Scházely pohonné látky a munice. Vůli k odporu podlomily i třicetistupňové mrazy. Německé vrchní velení však zatajilo před domácí veřejností skutečnou situaci a stejně postupovalo ; vůči obklíčeným mužům, kterým neustále slibovalo pomoc. V průběhu operace "Kruh" byla 6. armáda stlačena na nepříliš rozsáhlý prostor. Dne 25. ledna pronikla Rudá armáda ze západu do Stalingradu, kde se spojila s vojáky generála Čujkova. Obklíčená německá vojska byla rozdělena na dvě skupiny, severní a jižní, a začala postupně kapitulovat. 31. ledna se vzdala jižní skupina a severní uskupení ustalo v odporu 2. února. Krátce před koncem operace byl Friedrich Paulus povýšen na polního maršála. Před osmou hodinou ráno 31. ledna 1943 poslal ze svého velitelského bunkru v podzemí stalingradského obchodního domu poslední radiové hlášení: "Rusové jsou u dveří našeho stanoviště, ničíme naše přístroje." Oněmi Rusy u dveří byli vojáci 64. armády, vedení mladičkým poručíkem Jelčenkem. Nedlouho poté polní maršál Paulus odevzdal svoji zbraň generálu Laskinovi. (Po krátkém pobytu ve Stalingradu byl i s ostatními zajatými generály dopraven do tábora v Krasnogorsku u Moskvy; v dubnu 1943 pak byl přemístěn do bývalého klášterního komplexu 136

Stalingrad a zkáza 6, armády

v Suzdalu. Zpočátku stál stranou politického dění v zajateckém táboře a distancoval se od vytvářených protifašistických skupin. Veřejně vystoupil až po nezdařeném atentátu na Hitlera v létě roku 1944 a v moskevském vysílači "Svobodného Německa" nejen odsoudil represálie proti důstojníkům Wehrmachtu, ale vyzval i ke svržení nacistického režimu. Po válce svědčil v Norimberku a občas přednášel na sovětských vojenských akademiích. Ze zajetí byl propuštěn v roce 1953, následně odešel do NDR, kde 1. února 1957 zemřel.) V závěrečných bojích bylo od 10. ledna do 2. února zcela zničeno 7? divizí 6. armády a zajato 120 000 vojáků a důstojníků, včetně 24 generálů. (Z internačních táborů se jich po letech vrátilo pouze 6 000.) Ve stalin-gradské bitvě padlo více než 80 000 německých a téměř 200 000 sovětských vojáků. (42 000 raněných a nemocných příslušníků Wehrmachtu se ještě před kapitulací podařilo letecky převézt do bezpečného zázemí.) Do zajetí putovali i Rumuni a Italové. V rámci 6. armády bojovalo v různých pomocných jednotkách i téměř 50 000 Rusů, Ukrajinců a Kavkazanů. Ti co nepadli ve volžských stepích, byli po složení zbraní prakticky na místě zastřeleni zvláštními oddíly SMĚRŠ. (Sovětská vojenská kontrarozvědka, součást NKVD, nazvaná "Smrt špionům". SMĚRŠ obvinil ze zbabělosti a popravil v průběhu bitvy u Stalingradu i 13 500 rudoarmějců.) Rudá armáda převzala po Stalingradu strategickou iniciativu. V souběžných ofenzívách zničila maďarskou 2. armádu generála Jányho, italský sbor horských myslivců, vážně zasáhla německé skupiny armád "A" i "B", a vytvořila si tak předpoklady pro osvobození levobřežní 137

Druhá světová válka

Ukrajiny. Ve dnech 8. až 16. února 1943 - přes Manstei-nův protiútok u Makejevky - Rusové opět obsadili Kursk, Belgorod, kubánský Krasnodar, Vorošilovgrad a Char'kov. Na severním úseku sovětsko-německé fronty prolomili obklíčení Leningradu. Většina německých územních zisků z letního tažení roku 1942 byla definitivně ztracena. al-Alamejn

V pozdním létě roku 1942 se pouštní válka v severní Africe stabilizovala. Rommelova tanková armáda stanula na přístupech k Alexandrii, od které ji dělilo pouhých 75 kilometrů. Frontová linie probíhala od pobřeží Středozemního moře k neschůdné proláklině Qattara. V bitevním pásmu byly soustředěny dvě německé a dvě italské tankové divize ("Littorio" a "Árietě") a osm pěších divizí. Britské pozice hájila 8. armáda se třemi obrněnými divizemi, sedmi mechanizovanými brigádami a sedmi pěšími divizemi. Její velení převzal v srpnu 1942 generál-poručík sir Bernard Law Montgomery. (Původně nominovaný brigádní generál William Gott zahynul při leteckém neštěstí.) Síly obou stran byly prakticky vyrovnané, ale Britové měli převahu v leteckých zbraních a výhodu týlového zázemí Blízkého východu. Němci a Italové byli závislí na pravidelném přísunu pohonných hmot, střeliva a potravin z Apeninského poloostrova. Královské námořnictvo však, jak bylo již výše uvedeno - vzhledem k informacím získaným prostřednictvím systému ULTRA 138

al-Alamejn

("Enigma") - zásobovací konvoje většinou úspěšně potápělo. Na přelomu srpna a září se Tankové armádě nepodařilo prolomit britskou obranu na horském hřebenu u Alam al-Halfy - v bojích byl mj. těžce raněn velitel "Afrika Korps" generál Walther Nehring a velitel 21. pancéřové divize generál Georg voň Bismarck padl - a Rommel byl donucen útočnou operaci zastavit. Jeho ztráty sice nebyly velké, ale byly prakticky nenahraditelné. V polovině září předal polní maršál Erwin Rommel velení nad Tankovou armádou "Afrika" svému zástupci generálu Georgovi Stum-memu a odletěl na zdravotní dovolenou do vlasti. Odpoledne 24. října byl zaskočen naléhavým telefonickým sdělením z Říma: "Včera v noci začala Montgomeryho ofenzíva! Generál Stumme beze stopy zmizel." (Později Němci oznámili, že Rommelův zástupce podlehl srdečnímu infarktu. Zřejmě však byl při zahájení britské ofenzi-vy - na obhlídce předních obranných pozic - zasažen nepřátelskou kulkou.) Středovýchodní velitelství generála sira Harolda Ale-xandera připravilo na říjen 1942 útočnou operaci "Light-foot". Montgomeryho 8. armáda se měla pokusit čelně prolomit německé linie v Západní poušti. Přírodní překážky - Středozemní moře na severu a Kattarská proláklina na jihu - nedovolily Britům kalkulovat s obchvatnými manévry, ale na druhé straně byl "Monty" prostřednictvím "Enig-my" informován o mezerách v protivníkových minových polích. Krátce po deváté večer 23. října zahájila 8. armáda útok. Pod ochranou masivní dělostřelecké palby a leteckého bombardování - za měsíčního úplňku - prorazily pancéře XXX. sboru generála Olivera Leese a XIII. sboru gene-139

Druhá světová válka

rála Briana Horrockse nepřátelské pozice a do rozbřesku nového dne pronikly do hloubi nepřátelského postavení. Rommel, který se 25. října opět ujal velení Tankové armády, již nedokázal Brity vytlačit z tzv. Ledvinového hřebenu (Kidney Ridge). V bojích o tuto terénní vyvýšeninu na severním úseku fronty byly do 28. října "prolity řeky krve". Němci zde nasadili dvě tankové divize, které stáhli z jihu, ale RAF je svými nepřetržitými ataky dokonale znehybnila. Mezitím zkušená 9. australská divize generála Leslieho Morsheada úspěšně postupovala k moři a ohrozila tak dosud pevně ukotvené německé pobřežní křídlo. Zatímco "drsní honaci z buse" odráželi protiútoky 90. lehké divize, 21. tankové divize a bojové skupiny italských pancéřů, Montgomery reorganizoval svoje síly pro nadcházející druhou fázi ofenzívy - operaci "Su-percharge". Z 2. novozélandské divize a tří britských obrněných brigád zformoval údernou pěst, která v prvních listopadových dnech vytvořila téměř kilometrový koridor v nepřátelském obranném sektoru ve směru na železniční uzel v Rahmánu. V tomto okamžiku do krajnosti napnutá tětiva německého vzdoru praskla. Početné houfce tanků 1. britské obrněné divize nezadržitelně postupovaly těžce vybojovaným průlomem dále na západ a němec-ko-italským silám hrozilo odříznutí od zásobovacích přístavů a obklíčení. Ráno 4. listopadu zaútočila jižně od Tel al-Agágiru i 5. indická brigáda a rovněž pronikla do volného pouštního prostoru. Již v noci na 3. listopadu se Rommel rozhodl pro ústup na novou linii u Fúky. Hitler ovšem kategoricky požadoval udržení dosavadních pozic a svou depeši veliteli zle tísněné Tankové armády uzavřel patetickou rétorikou: "Svým vojákům můžete 140

Operace "Torch" - spojenecké vyloděni v Maroku a v Alžíru nabídnout jen jedinou cestu - cestu, která vede k Vítězství nebo na Smrt." Rommel však již neměl ani tanky -zbylo mu pouze 38 bojeschopných strojů - a po ztrátě dalších zásobovacích tankerů s palivem opakovaně žádal o povolení k ústupu bojem. V situaci, kdy Italové začali bezhlavě utíkat, Hitler rezignovaně souhlasil a Rommel se poté s částí Tankové armády stáhl do jižního Tuniska, kde se po dlouhém a vyčerpávajícím pďchodu severoafrickou pustinou na úsvitu 26. ledna 1943 spojil s jednotkami generála Júrgena voň Arnima. Britové dosáhli u al-Alamejnu tolik potřebného vítězství. Zničili čtyři německé a u'>m italských divizí; v poušti zůstalo 500 rozstřílených tanků protivníka a 1000 jeho děl. Zajali téměř 60 000 nepřátelských vojáků, z toho 34 000 Němců. Řečeno slovy premiéra Winstona Chur-chilla: "Před al-Alamejnem jsme nepoznali vítězství. Po al-Alamejnu jsme nepoznali porážku." Operace "Torch" - spojenecké vylodění v Maroku a v Alžíru Přípravu vylodění v severní Africe komplikovaly problematické vztahy mezi Rooseveltovou administrativou a hnutím odporu generála Charlese de Gaulla. Prezidentova osobní animozita vůči generálovi vyřadila hnutí "Svobodná Francie" z účasti na plánované invazi a Spojené státy se orientovaly na možnou spolupráci s Pétai-novou správou v Maroku a v Alžíru. Bílý dům pokládal 141

Druhá světová válka

Charlese de Gaulla za nebezpečného oponenta aliančních představ o poválečném uspořádání a rozhodl se ho ostrakizovat s pomocí generála Henri-Honoré Girau-da, kterého americká tajná služba v dubnu 1942 unesla z německého zajetí v pevnosti Kónigstein, dopravila do neokupované části Francie a posléze britskou ponorkou do Gibraltaru. Naštěstí pro de Gaulla, byl Giraud příliš omezeným vojákem, než aby mohl sehrát skutečnou politickou roli ve francouzské rezistenci. "Když se na vás dívá těma očima porcelánové kočky" - poznamenal o něm Jean Monnet - "vidíte, že naprosto nic nechápe." Svého severoamerického protektora generál Giraud zklamal -mylně se např. domníval, že převezme velení celého in-vazního seskupení - a jeho skutečná role v nadcházející operaci byla minimální. V prvních hodinách 8. listopadu 1942 se Američané a Britové vylodili v Alžíru, Oránu a v Casablance. Celý Maghreb byl součástí francouzského koloniálního impéria a v čase útoku podléhal vládě ve Vichy. Přes tajná jednání, která vedl Rooseveltův zmocněnec Robert Murphy s představiteli Pétainovy administrativy, např. s generálem Alphonsem Juinem, narazili Spojenci na odpor francouzského válečného námořnictva a v okolí marocké Casablanky se střetly i pozemní síly. Vrchní velitel francouzské branné moci v severní Africe admirál Jean Francois Darlan vydal sice svým jednotkám 10. listopadu rozkaz k ukončení bojů, ale vzájemné potyčky trvaly ještě dva dny. Severoamerická velitelská špička v Africe, především generál Mark Clark, který byl zástupcem vrchního velitele D. Eisenhowera, se pokoušela nalézt modus vi-vendi s Darlanem. Ten byl stále politickým představitelem 142

Operace "Torch" - spojenecké vylodění v Maroku a v Alžíru Vichy, ale po dohodě s Američany převzal velení francouzské armády v Maghrebu generál Giraud. Nicméně americký tisk odmítl jakékoli jednání či kompromisy s quislingy. Také Churchill neváhal Roosevelta varovat: "Je to především otázka našich vlastních morálních postojů. My bojujeme za mezinárodní slušnost a Darlan je jejím protikladem. (Naopak Moskva kontakty s admirálem podpořila a Stalin prezidentovi vzkázal: "Je třeba nejen jednat s Darlanem, ale třeba i se samotným čertem a jeho prababičkou.") Situace se částečně vyřešila poté, co byl 24. prosince 1942 admirál Darlan ve svém pracovně, v alžírském Palais d'Éte, zastřelen. Atentát byl dílem dvacetiletého mládence Bonniera de la Chapelle, který byl zřejmě ve spojení s de Gaullovým zmocněncem v Alžíru Francoisem ďAstierem de la Vigerie. (Atentátní-ka nechal generál Giraud okamžitě popravit.) Po Darla-nově násilné smrti "Svobodní Francouzi" rozšířili rádius svých aktivit a Charles de Gaulle intenzivně pracoval na sjednocení všech francouzských protiněmeckých sil. Hlavním cílem operace "Torch" bylo však dosáhnout Tunisu a eliminovat německou přítomnost v severní Africe. Hitlera spojenecká invaze sice zaskočila, ale již 10. listopadu vydal rozkaz k vojenské okupaci zbytku Francie a od Vichy požadoval okamžitý volný přístup do Tunisu. Počátkem prosince byla v této francouzské državě urychleně zformována 5. tanková armáda s dvěma pancéřovými, jednou granátnickou a dvěma pěšími divizemi. Itálie poslala do Bizerty tři pěší divize. Velení nad tímto novým seskupením Osy převzal generál voň Arnim. Již v lednu 1943 se pokusil o ofenzivní postup na západ, pronikl přes průsmyk Kasserin k alžírskému městu Tébessa, ale 143

Druhá světová válka

jeho další atak byl zkomplikován tlakem Montgomeryho 8. armády, která při pronásledování Rommela překročila libyjsko-tuniské hranice. Německý týl na tzv. Maretho-vě linii hájili italští vojáci, ale poté co je Britové obešli, museli z obavy před obklíčením tuto obrannou pozici na konci března opustit. Od tohoto okamžiku se začaly uzavírat kleště spojeneckého postupu. Od západu se blížily anglo-americké invazní jednotky a z východu přicházeli vítězové od al-Alamejnu - Britové, Australané, Novozé-lanďané, Poláci a "Svobodní Francouzi". Koordinovanými útočnými manévry byly německé a italské síly rozbity a obklíčeny v prostoru Bizerty a města Tunisu. Poslední odpor kladly nepřátelské jednotky u Zaghvánu a na poloostrově Bon. Ve dnech 11. až 13. května 1943 Osa v severní Africe kapitulovala. Do zajetí padlo přes 290 000 německých a italských vojáků. Po Stalingradu dokumentoval tento další válečný kolaps fašistických mocností, že Osa postupně ztrácí strategickou iniciativu. Casablanca

V polovině ledna 1943 se v marocké Casablance sešli F. D. Roosevelt s W. Churchillem a jejich náčelníci štábů. Opět byla diskutována otázka dalšího postupu v Evropě a znovu se prosadili Britové, kteří hodlali využít předpokládaného úspěchu severoafrické kampaně pro pokračování v periferních operacích "měkkého podbřišku". Bitva u Stalingradu signalizovala možný obrat na východní 144

Casablanca

frontě, a Churchill tím více naléhal na přijetí plánu operace "Hušky", tj. na vylodění na Sicílii. Smysl tohoto úsilí byl zřejmý - být v jihovýchodní a střední Evropě dříve, než se tam dostanou Rusové. Jako s kompenzací za přijetí svých strategických plánů souhlasil britský premiér s tím, aby Roosevelt na závěrečné tiskové konferenci 24. ledna 1943 vyhlásil požadavek bezpodmínečné kapitulace protivníků. To znamenalo, že velmoci antifašistické koalice budou nepříteli diktovat své podmínky a že nepodepíší kompromisní či separátní mír. Prezident svou deklarací bezpodmínečné kapitulace sledoval dvojí cíl; na jedné straně chtěl alespoň částečně uspokojit Stalina, jehož požadavek otevření druhé fronty ve Francii byl opět odsunut ve prospěch invaze na Sicílii, na druhé straně chtěl uklidnit i americké veřejné mínění, které bylo silně znepokojeno temnou aktivitou spojenecké okupační správy v severní Africe vůči de Gaullovu hnutí odporu. (Pozdější kritika zásady bezpodmínečné kapitulace, kdy byla zdůrazněna možnost ukončení války ještě před vstupem sovětské armády na území sousedních států, není oprávněná. Kalkulace o možném pádu nacismu před jeho totální porážkou nejsou reálné a jakýkoliv kompromisní mír by zřejmě zachránil nacismus či jeho modality. Totéž platí i o Japonsku.) Vojensko-politický dosah severoafrické kampaně byl do jisté míry omezený a na britsko-americké konferenci "Trident" ve Washingtonu v květnu 1943 se již daleko výrazněji prosadilo mínění americké generality. Na této vrcholné schůzce bylo předběžně určeno datum invaze v západní Evropě na 1. května 1944 a daleko větší důraz byl také položen na strategický význam tichomořského 145

Druhá světová válka

válčiště, kde bylo nepochybně těžiště vojensko-mocen-ských aspirací Spojených států. Bitva u ostrova Midway

Po Pearl Harboru provedli Američané změny ve velitelské špičce válečného loďstva. Admirál Kimmel byl poslán do výslužby a v čele námořních operací stanul admirál Ernest Joseph King. Za Pacifik převzal odpovědnost admirál Chester William Nimitz. Gestem vzdoru bylo rozhodnutí o bombardování Tokia armádními letouny podplukov-níka Jamese Doolittla. Do operační vzdálenosti byly "Mitchelly B-52" dopraveny na letadlové lodi "Hornet", při návratu se stroje měly pokusit o přistání v Číně, což se čtyřem ze šestnácti Doolittlových letadel skutečně podařilo. (Jeden letoun přistál na sovětském území u Vladi-vostoku a zbývajících jedenáct posádek muselo - po vyčerpání paliva - vyskočit nad volným mořem. Japonci zajali osm mužů, z nichž tři popravili.) Samotný nálet na Tokio 18. dubna 1942 měl více psychologický než skutečně vojenský význam. Na jaře roku 1942 stanovil císařský hlavní stan čtyři základní cíle nadcházejících válečných operací. Armáda měla obsadit Port Moresby na Nové Guineji a upevnit japonské pozice nejen na tomto ostrově, ale i v celém Bismarckově archipelagu. Námořnictvo dostalo za úkol eliminovat předsunutou americkou základnu na ostrově Midway, a vynutit si tak rozhodující střet s protivníkovým 146

Bitva u ostrova Midway

loďstvem. Souběžně byla připravována invaze na Aleutské ostrovy v severním Pacifiku a prozatím poslední metou -sledující izolaci Austrálie - mělo být obsazení ostrovů Nové Kaledonie, Fidži a Samoy. Prvním krokem směřujícím k realizaci těchto záměrů mělo být souběžné vylodění ve východní části Nové Guineje a na Tulagi v jižním cípu Šalomounových ostrovů. Zabezpečení obou těchto křídel vytvářelo předpoklady pro útok na Austrálii a pro okupaci surovinově bohatých ostrovů Nauru a Oceán. Japonské invazní loďstvo bylo však zachyceno Američany a ve dnech 4. až 8. května 1942 došlo v Korálovém moři k velké letecké a námořní bitvě. Nimitz přišel o jednu letadlovou loď (Lexington) -druhá byla těžce poškozena (Yorktown) - a o několik menších plavidel. Japonci ztratili letadlovou loď "Šóhó" a další nosič "Šokaku" byl vyřazen z boje. Přes zdánlivě nerozhodný výsledek střetu byla bitva v Korálovém moři strategickým neúspěchem Tokia. Útok na Port Moresby byl odložen a tlak japonského loďstva vůči východu Nové Guineje se výrazně zmenšil. Z operace, která nesla kódové označení "MO", se realizovala pouze invaze na ostrov Tulagi. Nicméně vrchní velitel císařského námořnictva admirál Jamamoto i nadále trval na plnění původního scénáře plánovaných aktivit. Na konci května 1942 se Japonci soustředili na ovládnutí ostrova Midway (1 300 námořních mil severozápadně od Havajských ostrovů) a Aleut. Američané, kteří četli japonské námořní kódy, byli však předem informováni o tomto záměru a na střetnutí se připravili. (O rozluštění japonských šifer se zasloužil vynikající kryptolog Joseph Rochefort.) Jamamoto vyslal k Midwajským ostrovům invazní lodě, které doprovázel 147

Druhá světová válka

krycí svaz viceadmirála Nobutake Konda. Celou operaci zajišťoval tzv. Mobilní svaz admirála Naguma se čtyřmi letadlovými nosiči ("Akagi", "Kaga", "Sorjú", "Hirjú"), dvěma bitevními loděmi, dvěma těžkými křižníky a tuctem torpédoborců. Proti tomuto mohutnému seskupení vyslal Nimitz 17. operační svaz kontraadmirála Franka Fletche-ra, jehož jádrem byla opravená letadlová loď "Yorktown", a 16. operační svaz s nosiči "Enterprise" a "Hornet". (Ironií osudu velitel 16. svazu admirál William Frederick Hal-sey onemocněl kožním svrabem a velení jeho formace v nadcházejícím střetu převzal kontraadmirál Raymond Ames Spruance.)

Ve dnech 3. až 5. června 1942 se v blízkosti atolu Mid-way odehrála rozsáhlá námořní a letecká bitva, ve které Američané zlomili japonskému válečnému námořnictvu páteř. Nagumův svaz přišel o všechny letadlové lodě a o dva těžké křižníky - "Mikuma" šel ke dnu a těžce zasažený "Mogami" se dovlekl na základnu Truk na Karolínách - a o více než 300 letadel. Fletcher ztratil letadlovou loď "Yorktown", která se po dlouhé agónii potopila 7. června a jeden torpédoborec. Americké palubní letectvo muselo odepsat 113 strojů. Dalších 33 zničených letadel startovalo z Midwaye. Bylo to jednoznačné vítězství strategického dosahu, které zastavilo japonský ofenzivní postup a zásadním způsobem oslabilo císařské loďstvo. Tento úspěch nezastínilo ani vylodění na Aleutských ostrovech, jehož výsledný efekt byl minimální. O severoamerickém vítězství u ostrova Midway rozhodlo několik důležitých skutečností: předně vynikající úroveň zpravodajské práce, taktická obratnost amerických námořních velitelů a samozřejmě i Nagumova zásadní chyba. (V klí-148

Bitva u ostrova Midway

čovém okamžiku střetu začal přezbrojovat svá letadla.) Japonské ztráty byly nenahraditelné, a to včetně ztrát životů dobře vycvičených námořních pilotů. Naproti tomu rozjetý parní válec americké ekonomiky dokázal rychle zacelit vzniklé mezery v lodní a letecké výzbroji. (V roce 1942 Američané vyrobili 40000 letadel, v následujícím roce již 86 000 letadel všech typů.) V dalších týdnech léta roku 1942 - po nezdaru u atolu Midway - se Japonci pokusili dosáhnout po souši strategicky významného Port Moresby a vylodili se v červenci na Papui, kde se pokusili proniknout z Buny po tzv. Kokodské stezce k Port Moresby. který byl úspěšně hájen tvrdými Australany 1. sboru generálporučíka Sydney Rowella. Druhým ohniskem japonského náporu se stala jižní část Šalomounových ostrovů, kde se místem legendárního střetu stal bahnem páchnoucí Guadalca-nal. Před svítáním 7. srpna 1942 se na této dříve nevýznamné hromadě bláta vylodila americká námořní pěchota, jejímž prvním útočným cílem bylo obsazení tamního - Japonci horečně budovaného - letiště. Admirál Mika-wa z císařského velitelství v Rabaulu na Nové Británii okamžitě organizoval přísun posil a v noci na 9. srpna se ve vodách mezi ostrovy Florida, Guadalcanal a Sávo uskutečnila námořní bitva, která skončila porážkou spojenců. Ti v tomto nočním střetu u ostrova Sávo přišli o čtyři křižníky, další křižník a dva torpédoborce byly těžce poškozeny. Mikawovy lodě vyvázly bez úhony, ale admirál nezužitkoval své vítězství a neohrozil přísun amerických posil na Guadalcanal. (Pověst US Navy zachránila ponorka S 44 korvetního kapitána Johna Moora, která dostihla těžký křižník "Kako" a čtyřmi torpédy jej 10. srpna 149

Druhá světová válka

poslala ke dnu.) Američané mezitím rychle dokončili stavbu letiště, které nazvali jménem padlého velitele bom-bardovacích letadel námořní pěchoty na Midwayi: letiště majora Loftona Hendersona. Pozemní boje na Guadalca-nalu trvaly až do února 1943 a námořní pěšáci, rangers a výsadkáři se poprvé střetli s japonským odhodláním a fanatismem, kdy vyhladovělí císařští vojáci útočili ve vlnách na americké pozice a byli koseni palbou automatických zbraní (tzv. Krvavý hřeben u Hendersonova letiště). Boj o 6 500 čtverečních kilometrů věčně mokrého "saj-rajtu" stál spojenecké námořnictvo 24 válečných lodí, včetně dvou bitevních kolosů. L áb Údu japonských vojáků, kteří bojovali na Guadalcanalu, 15 000 padlo, 10 000 zemřelo na nemoci, 10 000 bylo evakuováno a pouze 1000 mužů se vzdalo. Američané nasadili 60 000 bojovníků, z nichž 1 600 padlo. Od začátku roku 1943 vedli americká vojska dvě útočné operace na rovnoběžných směrech. První směřovala přes množství japonských opěrných bodů na filipínský Luzon, druhá přes Gilbertovy ostrovy, Mariany a Guam na Okinawu. Cílem generála MacArthura bylo dobytí Nové Guineje jako výchozí báze pro útok na Filipíny. Těžké boje v neprostupné džungli byly zahájeny již na sklonku roku 1942 a protáhly se až do konce července 1944. Ve střední části Pacifiku byly v centru amerického zájmu Šalomounovy ostrovy. Zdejší boje začaly vyloděním na Guadalcanalu, přičemž spojenci ovládli celé souostroví až na konci roku 1943. Po ovládnutí Šalomouno-vých ostrovů a Nové Guineje začalo druhé období americké ofenzívy v Tichomoří, jejímž finálním cílem byly Filipíny. V dubnu 1943 se naplnil osud vrchního velitele 150

Spojeného loďstva admirála Isoroku Jamamota. Američané zachytili a rozluštili itinerář jeho inspekční cesty v prostoru Šalomounových ostrovů a nad ostrovem Buin nastražili admirálovi léčku. Dne 29. dubna napadlo šestnáct stíhaček majora Johna W. Mitchella japonská letadla, která přepravovala Jamamota a jeho doprovod Dvě Betty 705 a tři Žera byly sestřeleny. Zatímco náčelník námořního štábu viceadmirál Mateme Ugaki vyvázl s lehkým zraněním, Jamamoto pád nepřežil a pátrací skupina nalezla v džungli jeho mrtvé tělo se samurajským mečem v ruce.