Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Druhá světová válka

pravovali ke vstupu do války, aby si zajistili podíl na kořisti po zhrouceném impériu, zaváhali. Již nazítří po zahájení Wavellovy ofenzivy, prohlásil generál France, že "Španělsko ještě po určitou dobu nebude moci jít do války" a zúčastnit se operací proti britskému panství na Gibraltaru. Podstatně se měnila atmosféra na Balkáně, kde britská diplomacie využila příznivé vojenské situace k posílení svého vlivu. Porážka Italů v Africe vážně znepokojila Německo. Hitler po setkání s Mussolinim v Salcburku ve dnech 19. a 20. ledna 1941 odmítl nadále tolerovat prioritu italských zájmů ve Středozemí a rozhod! o německém zásahu v Řecku a v severní Africe. Již v únoru se v Tripolisu začaly vyloďovat první jednotky Rommelova Afrika Korpsu. V nové fázi pouštního duelu hráli již Italové druhé housle. Mussoliniho plány na vedení paralelní války se zcela rozplynuly. Kontinentální blok

Od konce léta 1940 Hitler ustupoval vytrvalému tlaku válečného loďstva a zahraničního úřadu. Obě tyto složky třetí říše prosazovaly ideu "konečného" zúčtování s Albionem. Naproti tomu fúhrer nebyl příliš přesvědčen o užitečnosti války s Velkou Británií a stále více se zabýval možným konfliktem se Sovětským svazem. Špičky válečné maríny a Wilhelmstrasse však navrhovaly alternativní řešení v podobě kontinentálního bloku Německa, 58

Kontinentální blok

Itálie, vichistické Francie, Španělska a také Stalinova Ruska. Toto případné seskupení evropských států by přirozeně ohrožovalo nejen Velkou Británii a její imperiální državy, ale i Spojené státy. Těžiště vojenských akcí mělo být přeneseno do Středomoří - a v této souvislosti stoupl význam Španělska, zvláště jeho podílu na dobytí Gibraltaru. Podrobnosti případné operace byly diskutovány na Hitlerově schůzce se španělským ministrem zahraničí Serranem Suněrem 17. září 1940. Němci nabídli válečné námořnictvo a speciální úderné jednotky. V noci z 20. na 21. října opustil zvláštní vlak "Amerika" Mnichov a vydal se k pyrenejským hranicím Španělska. Po předběžném setkání s Pierrem Lavalem v Montoire se Hitler 23. října odpoledne sešel v Hendaye s generálem Frankem. Jednání, které trvalo devět hodin, se odehrálo ve stísněném prostředí vůdcova salonního kupé. Fúhrer měl zájem na španělském útoku proti Gibraltaru, ale caudillovy teritoriální požadavky v Africe považoval za přemrštěné. V rozhovoru s Ribbentropem, který se uskutečnil krátce před Frankovým příjezdem, Hitler prohlásil: "Chci se pokusit v průběhu nadcházejících jednání s Pétainem přimět Francouze k aktivnímu boji proti Velké Británii, a proto nemohu od nich takové územní ústupky nyní požadovat, nemluvě již o tom, že jakmile se taková dohoda se Španěly rozhlásí, přejdou francouzské koloniální državy určitě v jednom šiku k de Gaullovi." Navíc: sami Němci měli zájem o Maroko a jeho nerostné bohatství. Setkání v Hendaye zahájil Hitler obsáhlým monologem o německých válečných úspěších, který ukončil katego-59

Druhá světová válka

rickým konstatováním: "Británie je již definitivně poražena." V druhé části svého výkladu se soustředil na otázku Gibraltaru, navrhl Frankovi vojenské spojenectví a označil 10. leden 1941 za datum útoku na gibraltarskou skálu. Poté se ujal slova caudillo; zdůraznil, že "Španělsko bude s radostí bojovat po boku Německa", ale vzápětí zahrnul Hitlera množstvím požadavků, od dodávek milionů tun obilí až po vyzbrojení španělské armády těžkým dě-lostřelectvem a letectvem. Monotónním, tichým hlasem, který Hitlera silně znervózňoval, vypočítal slabiny v obraně španělského pobřeží při případném námořním útoku. Obává! se i možné ztráty Kanárských ostrovů v Atlantiku. Nakonec prohlásil, zeje ochoten smlouvu podepsat, ale s výhradami, které se týkaly dodávek potravin, výzbroje a data vlastního ozbrojeného vystoupení. Jednání nedospěla k žádnému konkrétnímu výsledku, pokud nepočítáme Hitlerovu averzi vůči Frankovi, která postupem času stále více narůstala. "Raději si dám vytrhnout tři nebo čtyři zuby, než bych absolvoval ještě jedno takové setkání," prohlásil na okraj této schůzky Hitler a Franka nazval "jezuitskou sviní". Německá příprava útoku na Gibraltar narazila na španělskou zdrženlivost, kterou umocnily italské neúspěchy v Řecku a v severní Africe. Admirálu Canarisovi se v průběhu jeho mise v prosinci 1940 nepodařilo zajistit caudillův souhlas s průchodem německé armády přes španělské území. Na Frankovy stálé obavy ze zásobovacích obtíží Hitler písemně odpověděl: "V jedné věci, caudillo, musí být jasno; bojujeme na život a na smrt a nemůžeme si v tomto okamžiku dovolit nic rozdávat... My tři, duce, vy a já, jsme k sobě připoutáni nejosudovějším poutem 60

Kontinentální blok

v dějinách..." France však nemínil uvedené pouto absolutizovat, zvláště když se proti úzkému spojenectví s nacistickým Německem postavila z ideových důvodů katolická církev, jedna z mocenských opor jeho diktatury. Z Hendaye se Hitler vrátil do Montoire a 24. října se setkal s Pétainem. Vůči "vítězi od Verdunu" uplatnil svůj veškerý diplomatický šarm. "Francie by měla být pyšná na to, že má takového vůdce, muže, který pro svou zemi chce jen to nejlepší." Ale ani stařičký maršál nebyl ochoten překročit Rubikon a pouze slovně potvrdil připravenost své země ke spolupráci s Německem. "Mocnosti Osy a Francie mají stejný zájem na tom, aby co nejdříve viděly, že porážka Anglie je dokončena. V důsledku toho bude francouzská vláda podporovat, v rámci svých možností, opatření, jež mocnosti Osy v zájmu dosažení tohoto cíle přijmou." Hitlerova málo úspěšná jednání s Frankem, Lavalem a Pétainem sice perspektivu kontinentálního bloku oddálila, ale možnost jeho vzniku byla stále aktuální. Ostatně již 27. září 1940 byl v Berlíně podepsán tzv. pakt tří mocností, jehož prostřednictvím Německo, Itálie a Japonsko upevnily nejen svou vojenskou spolupráci, ale vzájemně si garantovaly i dominantní geopolitické postavení při vytváření "nového pořádku" v Evropě a v Asii. Navíc byla ve hře ještě ruská karta. Ribbentrop také informoval Tokio o případném rozšíření paktu o Moskvu a v této souvislosti seznámil velvyslance Ošimu se svou představou dalšího dělení světa. "Japonsko -jižní moře, SSSR - Irák a Indie, Německo - rovníková Afrika, Itálie - severní Afrika." 61

Druhá svétová válka

Nový pokus o dělení světa

Sovětsko-německé vztahy se od 23. srpna 1939 rozvíjely v rámci "Paktu o neútočení" a následné "Smlouvy o přátelství a hranicích". Litera tajného protokolu o rozdělení sfér vlivu byla naplněna jak ve společné zářijové kampani vůči Polsku - s výsledným obsazením západní Ukrajiny a západního Běloruska, tak pozdější Stalinovou anexí Pobaltí a Besarábie. Do Německa směřovaly sovětské dodávky strategických surovin a obilí, opačným směrem putovaly zbraně a zbrojní technologie. Dosavadní propagandistické animozity mezi nacismem a bolševis-mem byly utlumeny a Kominterna požadovala od svých jednotlivých sekcí v okupované Evropě "bratrskou spolupráci" s německým proletariátem. Účelové spojenectví dvou totalitních států mělo však i své limity, a proto zejména německá strana začala již na jaře roku 1940 zpochybňovat jeho trvanlivost. V úzkém kruhu politicko-vo-jenské elity Hitler nahlas přemýšlel o válce s Ruskem -s plukovník voň Lossberg z vrchního velení pozemních sil začal v časném létě koncipovat "příslušné operační úvahy". Přibližně v téže době zahájila centrála Říšské bezpečnostní služby SD úspěšnou zpravodajskou hru s berlínskou rezidenturou l. správy NKVD, kdy prostřednictvím dubléra, lotyšského novináře O. Berlingse, zásobovala Moskvu dezinformacemi závažného obsahu, včetně slibných náznaků nacistické ochoty k novému přerozdělení zájmových sfér v Evropě, Středozemí a na Blízkém i Středním východě. 62

Nový pokus o děleni světa

Také Kreml přistupoval k nacistickému partnerovi s jistou rezervou. Stalin na přelomu září a října 1940 podepsal strategickou direktivu Rudé armády, která byla uvedena formulací teze o očekávaném válečném střetu na dvou frontách, s "Německem na západě a s Japonskem na Dálném východě", ale na druhé straně se snažil vytěžit z dosavadního svazku maximální zisk. Připojení pobaltských republik a Besarábie s Bukovinou uspokojilo "Hospodářovy" imperiální ambice jen částečně, a proto i nadále uvažoval o anexi Finska a o výlučné kontrole Dar-danel. Sovětský svaz také nebyl spokojen s výsledky druhé vídeňské arbitráže, která na sklonku srpna rozhodla o rozdělení Sedmihradska mezi Rumunsko a Maďarsko. Molotov připomněl německému velvyslanci hraběti Schulenburgovi nedávný závazek Berlína "řešit balkánské problémy v dohodě s ruskou vládou" a označil vídeňské rozhodnutí o Sedmihradsku a německé garance novým rumunským hranicím za "fait accompli". Ještě více byla Moskva znepokojena podpisem "paktu tří mocností" a Ribbentropova argumentace v této záležitosti, tlumočená Schulenburgovým zástupcem Tippelskirchem, Molotova rovněž neuspokojila. V této komplikované situaci a také s ohledem na připravované Hitlerovo jednání o kontinentálním bloku s Mussolinim, Frankem, Lavalem a Pétainem napsal německý ministr zahraničí obsáhlý dopis Stalinovi a po získání vůdcova souhlasu s jeho obsahem jej 13. října poslal prostřednictvím zvláštního kurýra Schulenburgovu úřadu. Hrabě, který měl špatné zkušenosti s málo kvalifikovaným překladatelským aparátem lidového komisariátu zahraničních věcí, osobně dohlédl na zpracování ruské verze Ribbentropova dopisu a 17. října 63

Druhá světová válka

doručil tento dokument Molotovovi. Ještě téhož dne byl dopis ve dvojím vyhotovení - v německém originále a v ruském překladu - předložen Stalinovi. V úvodní části listu Ribbentrop zrekapituloval dosavadní průběh ozbrojeného konfliktu, přičemž detailně analyzoval zejména německé úspěchy v Norsku a ve Francii. Ostře napadl britskou politiku a neopomněl zdůraznit, že pouze květnová ofenzíva Wehrmachtu zmařila "anglické plány na obsazení sovětských ropných polí v Baku a v Batumi". Churchillův kabinet označil za jediného podněcovatele války, neboť odmítl Hitlerovu velkorysou mírovou nabídku z 19. července. Proto je prý také třetí říše odhodlána jednou provždy zničit britskou moc. Tímto úsilím Ribbentrop také motivoval německé akce, které znepokojily sovětskou politiku - dohody o vojenských transportech přes území Švédska a Finska, vídeňskou arbitráž o Sedmihradsku, garance Rumunsku a přítomnost německé vojenské mise v Bukurešti. "Nyní jsme připraveni bránit rumunské ropné zdroje před otevřenými či skrytými útoky Angličanů." Rovněž podpis Berlínské dohody o upevnění svazku tří mocností Osy byl jednoznačně interpretován v protibritském duchu. V závěru svého dopisu Joachim voň Ribbentrop naznačil možnost dlouhodobé a všestranné spolupráce spojenecké čtyřky, tj. Německa, Itálie, Japonska a Sovětského svazu, včetně vymezení jednotlivých zájmových oblastí. "Bylo by tedy vhodné, kdyby pan V. M. Molotov přijal pozvání k návštěvě Berlína, kde by mohl všechny tyto otázky osobně projednat s vůdcem." Zdá se, že Stalin ministrův dopis pozorně analyzoval;

v jeho ruské verzi se vyskytuje velké množství rukopisných 64

Nový pokus o dělení světa

poznámek, vykřičníků a otazníků, tužkou zdůrazněných slov. V krátkém sdělení z 21. října 1940, které do Berlína okamžitě odvezl rada německého velvyslanectví G. Hil-ger, Josif Vissarionovič akceptoval pozvání pro Molotova a naznačil možné listopadové datum jeho návštěvy. Její příprava byla konzultována se Schulenburgovou ambasádou; na lidovém komisariátu zahraničí bylo ustaveno několik odborných komisí, které zpracovávaly materiály pro nadcházející diskuse Nedávno objevené Mo-lotovovy rukopisné poznámky z 9. listopadu 1940, které byly deponovány v bývalém archivu ÚV KSSS, naznačily nové souvislosti berlínské cesty. Devět z bloku vytržených stránek obsahuje zásadní direktivy pro očekávané rozhovory s vedoucími představiteli třetí říše, které byly s největší pravděpodobností osobně zformulovány a nadiktovány J. V. Stalinem na jeho dače v Kuncevu. Na prvním místě očíslovaných poznámek byl uveden kategorický požadavek poznání skutečných záměrů Německa i dalších účastníků "Paktu tří", objasnění pojmů "Nová Evropa" a "Velký východoasijský prostor", včetně vymezení hranic a časových lhůt jejich realizace. "Jaké je v těchto plánech místo Sovětského svazu, dnes i v budoucnosti?" Další bod se týkal případného vymezení sovětské sféry vlivu v Evropě a ve Střední Asii. Finální dohoda však měla být podepsána až při další Ribbentropově návštěvě Moskvy. Stalinovy požadavky se týkaly především Finska, kontroly balkánského povodí Dunaje a přirozeně Bulharska, které také figurovalo mezi hlavními tématy nadcházejících rozhovorů. "Německo a Itálie by měly uznat, že Bulharsko náleží do naší sféry vlivu a souhlasit s přítomností Rudé armády na jeho území." Rovněž 65

Druhá světová válka

otázka Turecka, stejně jako Íránu, "nemůže být řešena bez účasti Sovětského svazu, který má v obou zemích vážné zájmy." V těchto souvislostech Sověti usilovali o kontrolu úžin a tato tradiční snaha se stala konstantou jejich politiky vůči Ankaře. Moskvu dále interesovalo jaké má Osa záměry s Jugoslávií a Řeckem, a ze své strany potvrdila zájem na udržení neutrality Švédska. Současně se chtěla s Německem dohodnout na zabezpečení baltských průlivů, především Kattegatu a Skagerraku. Dále požadovala potvrzení své uhelné koncese na Špicberkách a nabídla možnost železničního tranzitu mezi třetí říší a Japonskem. Ve vztahu k Tokiu Stalinovy direktivy upozornily na sovětskou ochotu zprostředkovat mír v Číně, přičemž Mandžusko mělo i nadále zůstat faktickým japonským protektorátem. Obdobně Moskva souhlasila i se začleněním Nizozemské Východní Indie do "Velkého východoasijského prostoru". Molotov měl také v Berlíně navrhnout společnou mírovou deklaraci čtyř mocností, konkrétně adresovanou Velké Británii a garantující její integritu, ovšem za následujících podmínek: nezasahování do evropských záležitostí, odchod z Gibraltaru a Egypta, navrácení bývalých německých kolonií a zřeknutí se někdejších mandátních území Společnosti národů. Tento Stalinův koncept byl v Kuncevu diskutován v době, kdy vláda Jeho Veličenstva byla přesvědčena, že soustavná nacistická penetrace, zvláště na Balkáně, musí narazit na bezpečnostní zájmy Sovětského svazu, a velmi vážně usilovala o zlepšení vztahů s Moskvou. Velvyslanec sir Stafford Crips předal 22. října 1940 Andreji Vyšinskému návrh svého kabinetu na uzavření široce pojaté nonagresní smlouvy a ob-66

Nový pokus o dělení světa

chodní dohody. Obsahová stránka dokumentu se týkala závazku o neútočení, konzultací o poválečném uspořádání světa, obchodní výměny a uznání nových sovětských hranic. Kreml však využil neodpovědné indiskrece severoamerického tisku a britskou iniciativu v předvečer Mo-lotovovy cesty do Berlína razantně smetl ze stolu. Zvláštní vlak sovětského předsedy vlády a ministra zahraničí opustil Moskvu 10. listopadu 1940 v podvečer a do Berlína dorazil 12. listopadu v 11 hodin středoevropského času. V. M. Molotova a jeho početný doprovod -podle státního tajemníka Ernsta voň Weizsáckera "skvěle gangsterske typy" - osobné přivítali na Anhaltském nádraží Joachim voň Ribbentrop, náčelník policie a reichs-fúhrer SS Heinrich Himmler, generál-polní maršál Wilhelm Keitel, ministr práce Robert Ley a další oficiální osobnosti třetí říše. Již o hodinu později zasedl Molotov - doprovázený svým náměstkem V. G. Děkanozovem a tlumočníky V. N. Pavlovem a V. M. Berežkovem - kjednacímu stolu s Rib-bentropem. Tematické okruhy určil říšský ministr zahraničí, který svého sovětského kolegu prakticky nepustil ke slovu. Zahájil tehdy často opakovanou frází: "Británie je již poražená a je jen otázkou času, kdy konečně uzná svoji porážku." Poté přešel k japonské problematice a vyslovil se pro těsnou spolupráci Moskvy a Tokia v "euroa-sijském prostoru". V této souvislosti zdůraznil nejen aktuálnost ruského podpisu trojstranného paktu, ale i důležitost stanovení sfér vlivu mezi čtyřmi mocnostmi ve "velmi širokém rozsahu", přičemž "moudrá politika přirozeně nasměruje hlavní nápor jejich expanze k jihu". Japonsko se orientuje na jihovýchodní Asii, Itálie má zá-67

Druhá světová válka

jem o africké pobřeží ve Středozemí a také Německo, poté co nastolí nový pořádek v západní Evropě, bude hledat životní prostor v centrální Africe. "A Rusko by se rovněž mělo orientovat na jih, a dosáhnout tak přirozeného přístupu k otevřenému moři." Na tomto místě Molotov přerušil Ribbentropův monolog první otázkou: "Jaké moře máte na mysli?" Ministr jen obtížně navazoval přetrženou niť svých geostrategických úvah, ale posléze odpověděl poukazem na Arabské moře a Perský záliv. Hodnotu této nabídky zvýšil doplňující poznámkou o nutné revizi již nevyhovující dohody z Montreux o plavebním režimu '.' černomořských úžinách Bospor a Dardanely. V 15 hodin 45 minut přijal V. M. Molotova ve své rozsáhlé pracovně v nové budově říšského kancléřství Adolf Hitler. Obsáhlá konverzace proběhla u kulatého stolu s intarziemi, kolem něhož zasedli - vedle klíčových protagonistů - Děkanozov, Pavlov, Berežkov a tlumočníci hostitelské strany, dr. Paul Schmidt a velvyslanecký rada G. Hilger. Hitler, jak měl ostatně ve zvyku, zahájil jednání filoso-ficko-politologickou přednáškou, ve které mj. zdůraznil nepopiratelné německé vítězství ve válce, nesporné výhody obou autoritativních režimů při rozhodování o budoucím uspořádání mírového času a dále svého partnera ubezpečil, že pokud německá armáda v průběhu dosavadních bojů ohrozila sovětské teritoriální zájmy, bylo to dáno čistě vojenskou nutností: "Německo trpělo nedostatkem životního prostoru, ale válečné výsledky jej saturovaly na více než sto let. Potřebuje pouze kolonie, které získá ve střední Africe, tj. v oblasti, která Sovětský svaz nikterak neinteresuje. Rovněž připravované zabezpečení zdrojů potřebných průmyslových surovin neohrozí jeho 68

Nový pokus o dělení světa

bezpečnost. Na druhé straně si lze představit všestranný rozvoj Ruska, aniž by byly poškozeny německé mocenské priority." Po Molotovově souhlasné glose Hitler věnoval pozornost trojúhelníku vztahů mezi Německem, Itálií a Sovětským svazem, přičemž zdůraznil nutnost jejich bezpečného přístupu ke světovým námořním komunikacím. Dále uvedl, že německá angažovanost na Balkáně je motivována pouze logikou pokračujícího zápasu s Velkou Británií, přičemž "tak jak válka přivedla naše vojáky do Nordkappu, může je přivést i do Egypta". Vážným problémem budoucnosti jsou Spojené státy, které sice nyní "pomáhají Anglii, ale de facto usilují zaujmout její někdejší imperialistickou pozici". Skutečně nebezpečné však budou až kolem roku 1970, případně až na sklonku století. Pro Rusko je však nyní aktuální vývoj na Balkáně a v oblasti Černého moře. Německo se v tomto regionu politicky neangažuje, ale nemůže připustit, aby se zde, jako tomu bylo v minulé válce, zachytili Angličané. Jakmile boje skončí, německá armáda opustí Rumunsko. O všech těchto otázkách bude nutné ještě dále hovořit při další Ribbentropově návštěvě Moskvy, ale jedno je již zřejmé - Rusko nemůže získat neomezenou volnost pohybu mezi Černým a Středozemním mořem, neboť v celém Středomoří bude pánem Itálie. Po více než hodinovém Hitlerově expozé se ujal slova Vjačeslav Michajlovič Molotov. Nebyl žádným oslňujícím diskutérem, mírně se zajíkal, ale na rozdíl od svého předcházejícího rozhovoru s Ribbentropem byl nyní daleko aktivnější a důraznější. Souhlasil s přednesenou charakteristikou mezinárodní situace, také on s uspokojením konstatoval názorovou shodu mezi Německem a Sovětským 69

Druhá světová válka

svazem, přičemž zdůraznil, že následující připomínky, poznámky či dotazy nebudou vyjadřovat pouze jeho osobní mínění, ale názor celé sovětské vlády a osobně J. V. Stalina. Ocenil výsledky dosavadní sovětsko-německé spolupráce, které mj. zajistily říšské branné moci bezpečný týl při jejím tažení v západní Evropě. Bylo také dosaženo oboustranně výhodné dohody o Litvě a východním Polsku; nadále otevřenou však zůstává otázka Finska. V této souvislosti Molotov položil otázku, zda německá vláda i nadále uznává principy bilaterálních dohod z roku 1939, které Finsko začlenily do sovětské sféry vlivu. Další s!ed otázek se týká! trojstranného paktu a jeho vztahu k Rusku, Černého moře, Rumunska, Bulharska, Turecka, "nového pořádku" v Evropě a v Asii. Jak napsal ve svých pamětech Paul Schmidt: "otázky dopadaly jako krupobití", ale Hitler neztratil před svým návštěvníkem tvář a k překvapení přítomných Němců reagoval s neobyčejným "klidem a zdvořilostí". Zdůraznil vedoucí roli evropských signatářů paktu při uspořádání budoucích poměrů na starém kontinentu a vyzval Sovětský svaz k přistoupení k dohodě a k definování jeho zájmů. "Postupně jistě vznikne velká kombinace států, kromě Německa, Itálie a Japonska také SSSR, Francie a Španělska, které si rozdělí sféry vlivu a budou se vzájemně respektovat." Problémy Rumunska, Bulharska a Turecka nelze uspokojivě vyřešit během deseti minut a měly by být předmětem dalšího diplomatického jednání. V žádném případě Německo nechce rozhodovat o evropských a světových záležitostech bez Sovětského svazu a nechce ho také stavět před hotovou věc. Hitler svou odpověď uzavřel výpadem proti Velké Británii a Spojeným státům, které "nemají co 70

Nový pokus o dělení světa

hledat v Evropě, ani v Africe, ba ani v Asii". Molotov vřele souhlasil, ale vůči pozvání k účasti na "Paktu tří" zůstal i nadále rezervovaný. Ve čtvrt na sedm večer byl rozhovor - s ohledem na možný letecký poplach - ukončen. Rusové poté odjeli do své dočasné rezidence v bývalém císařském paláci Bellevue. Večer je čekala recepce v hotelu Kaiserhof. V. M. Molotov, vlastním jménem Skrjabin, byl od r. 1906 členem bolševické strany a aktivně se podílel na říjnovém převratu. Od konce dvacátých let náležel k nejbližšímu okruhu spolupracovníků J. V. Stalina, kterého podporoval na jeho cestě k politickému vrcholu. Neměl vzdělání běžného evropského typu, dokonale ovládal pouze marxistickou scholastiku a své podřízené s oblibou zkoušel z přesných znalostí Leninových a Stalinových děl. Bezpečně ale ovládal zákony "velkého mocenského mechanismu". Byl si proto dobře vědom toho, že každé jeho slovo či gesto registruje a uchovává v paměti mlčenlivý náměstek V. G. Děkanozov, který byl až do konce roku 1939 zástupcem náčelníka Hlavní správy Státní bezpečnosti NKVD. Druhého dne ráno Molotova nejprve navštívil maršál Hermann Góring. Krátký rozhovor se týkal německo-so-větské hospodářské spolupráce a časového harmonogramu vzájemných dodávek požadovaných komodit. Následující setkání s Rudolfem Hessem mělo pouze zdvořilostní význam. Naproti tomu neočekávaná Schulenburgova návštěva se týkala třecích ploch ve Finsku. Velvyslance poslal do Bellevue ministr Ribbentrop a jejím cílem mělo být otupení Molotovových kritických výhrad vůči německé přítomnosti v této severské zemi. Titulář, který se o čtyři roky 71

Druhá světová válka

později, po atentátu na Hitlera v r. 1944, stal obětí nacistické perzekuce, sice potvrdil vitální německý zájem na finském niklu, ale současně odmítl jakékoli pochybnosti o platnosti tajného dodatku ke smlouvě o neotočeni z 23. srpna 1939, tj. mj. i o začlenění Finska do sovětské zájmové sféry. "Německo si nepřeje změnit tajný protokol!" Ruský požadavek okamžitého odsunu německých jednotek bagatelizoval svou faktickou neznalostí skutečného stavu věcí. Druhému kolu rozhovorů s Hitlerem předcházela výměna telegrafických depeší mezi Berlínem a Moskvou. /l"+/-/1 ř->/> f-t ,-lf- Ľ+'1 1- / .'4 i rl/> /-i 1-1 /- 1'? l i<-+i'i >-» -t i i -i - -i l l1/l/- ll»-l>.»" -'0 >*C-?a tC IIVIII; ttll. l "/ . IUL-'|ď-4LJ f-ClLJLJ l IVlHw* tov Stalina o doplňující pokyny pro nadcházející jednání, a to ohledně prezentace připraveného návrhu deklarace čtyř mocností, dále ohledně čínské a turecké kauzy a také možného směřování k Perskému zálivu. Tento telegram, který byl v Kremlu přijat v 11 hodin 55 minut, se míjel se Stalinovou reakcí na předchozí zprávu o průběhu prvního dne jednání. Diktátor předně schválil dosavadní taktický postup. Pouze v otázce Černého moře měl Molotov zdůraznit nejen problém výjezdu, ale i vjezdu. "Dardanely vždy využívala Anglie a další státy pro ohrožení ruských a sovětských břehů. Všechny události od Krymské války v minulém století až po intervenci v Odě-sev letech 1918 a 1919 potvrzují skutečnost, že bezpečnost černomořských oblastí Sovětského svazu nelze řešit bez nové regulace režimu v průlivech. Zainteresovanost Sovětského svazu na Černém moři je i otázkou našich garancí Bulharsku a jeho souhlasu s účastí Rudé armády na obraně úžin..." Jinak se Molotov měl i nadále přidržovat direktiv z 9. listopadu. 72