Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

nozovovi blízkost německého vpádu. Stalin jeho riskantní úsilí komentoval následujícími slovy: "Musíme nyní předpokládat, že dezinformace šíří i velvyslanci".) Moskva skutečně důsledně manévrovala mezi válkou a mírem. Předpokládala destabilizující vliv ozbrojeného konfliktu na obě bojující strany se vzestupnou křivkou sociálních bouří. Na základě zkušeností z první světové války očekávala příchod světové proletářské revoluce, kdy dělnická třída vedená komunistickými stranami a podpořená "osvobozeneckou misí" Rudé armády svrhne válkou zkompromitované vládnoucí vrstvy a převezme veškerou moc. Do té doby mě! být Sovětský svaz neutrální a koncentrovat své síly, aby mohl později převzít očekávanou roli tvůrce "nového společenství bratrských národů". V této souvislosti je v soudobé odborné literatuře diskutována otázka možné Stalinovy preventivní války vůči nacistickému Německu. Tuto tezi nově formuloval v r. 1989 bývalý sovětský zpravodajský důstojník V. B. Rezun, který pod pseudonymem V. Suvorov vydal knihu s názvem "Ledo-borec" ("Der Eisbrecher". Stuttgart, 1989; "lce-breaker". London, 1990; "Ledokol. Kto načal vtoroju mirovoju vojnu? Moskva, 1992). Podle Rezuna-Suvorova - následně především německých autorů W. Masera, E. Topitsche, J. Hoffmanna či W. Posta - Hitlerův útok předešel jen o několik málo dnů pečlivě připravenou sovětskou ofenzivu. (Srov. mj. Ernst Topitsch: Stalins Krieg. Herford.1990.) S touto možností ostatně kalkulovalo německé velení již na jaře roku 1941. Generála Haldera např. znepokojilo velké soustředění protivníkových sil v prostoru Smolen-ska a Minská. Je také potvrzenou skutečností, že tehdejší sovětská vojenská doktrína měla ofenzivní charakter 89

Druhá světová válka

a i v případě napadení předpokládala okamžité rozvinutí bojových operací na nepřátelském území. Také sestava Rudé armády na západní hranici - s nebývalou koncentrací vojenské techniky - měla spíše útočný než obranný charakter. Rusové v polovině 90. let minulého století publikovali dosud utajovaný dokument z archivu Ministerstva obrany - tzv. "Žukovův plán" z 15. května 1941. Patnáctistránková strategická direktiva, psaná rukou tehdejšího zástupce náčelníka operační správy generálního štábu A. M. Vasilevského, byla s největší pravděpodobností vypracována náčelníkem generálního štábu Rudé armády G. K. Zukovem a adresována -!. V. Stalinovi. Předpokládala odvrácení hrozícího německého útoku preventivním úderem sovětských ozbrojených sil na jihozápadním směru do prostoru měst Krakov - Katovice. Po třiceti dnech ofenzivního nástupu měla polní armáda - 136 pěších, 44 tankových, 23 motorizovaných a 7 jezdeckých divizí- dosáhnout linie Lodž-Olomouc, v důsledku čehož by Německo bylo odříznuto od balkánského teritoria a rumunské ropy. V další fázi operace mělo být obsazeno celé území někdejšího Polska a Východního Pruska. Tato koncepce vycházela ze starších nástupních plánů, které byly sovětským armádním velením rozpracovávány od konce roku 1938. Zdá se, že Žukovova iniciativa byla bezprostředně motivována Stalinovým projevem k absolventům Vojenské akademie z 5. května 1941, v němž "Hospodář" mj. hovořil o "aktivní politice agrese sovětského lidu". (Podle několika svědectví účastníků shromáždění měl Stalin ve slavnostním přípitku říci: "Rudá armáda si musí přivyknout na to, že éra mírové politiky skončila a začala éra násilného rozšiřování socialistické fronty. Ten 90

"Plán Barbarossa"

kdo nechápe nutnost útočných akcí, je hlupák...") Kreml však předložený plán okamžitě a rezolutně odmítl a jeho autorovi - pokud by pokračoval v obdobných úvahách -pohrozil vojenským prokurátorem. Stalin se sice myšlenky "vítězného pochodu na Západ" nevzdal a kalkuloval s jeho realizací v daleko pozdějším čase, ale v horkém létě roku 1941 se ještě chtěl za každou cenu vyhnout válečnému konfliktu. Z tohoto hlediska často citované datum zahájení sovětského preventivního útoku v neděli 6. července 1941 opravdu není reálné. Také prohlášení TASSu ze 14. června, které kategoricky popřelo jakoukoliv krizi v sovětsko-německých vztazích, bylo výsledkem Stalinova zoufalého úsilí zažehnat blížící se bouři. Nad ránem 22. června 1941 překročilo více než tři miliony německých vojáků hranice Sovětského svazu. V prvních střetech Rudá armáda zcela selhala. Skupina armád "Sever" se v několika dnech zmocnila celého Pobaltí a ohrozila Leningrad. Již 29. června pronikly tanky polního maršála voň Bočka do Minská a po krátké přestávce pokračovaly od 3. července v rozsáhlých útočných operacích. Jejich dalším cílem se stal Smolensk. Západní front se prakticky rozložil, jeho velitel generál Pavlov byl odvolán a nahrazen dosavadním lidovým komisařem obrany Timošenkem. Na jižním strategickém směru prolomili Němci obranu Jihozápadního frontu generála Kir-ponose, postupně obsadili Žitomir, Berdičev, Vinnici, Ki-šiněv a v polovině července se Rundstedtovy divize přiblížily k ukrajinské metropoli Kyjevu. Velká část sovětského letectva byla zničena - aniž by vzlétla ze svých základen -již v prvních hodinách války a jeho velitel generál Kopels sebevraždou unikl odpovědnosti. (Obdobným 91

Druhá světová válka

způsobem řešili svá selhání i další sovětští generálové z přední linie.) Statisícové kolony rudoarmějců putovaly do zajetí, jehož podmínky ovšem nebyly garantovány ženevskou konvencí, kterou Moskva ještě před válkou odmítla podepsat. Dodnes jsou diskutovány příčiny této strašlivé letní a podzimní katastrofy. Její symptomy se objevily již ve finské válce - nezkušenost předchozími čistkami zdeci-movaného důstojnického sboru Rudé armády, podcenění manévrového charakteru moderního boje, absolutiza-ce zkušeností z let občanské války a zastaralost mnoha zbraňových systémů, kdy jejich kvantita zcela zastiňovala nedostatečnou kvalitu. Zjevná neúcta stalinského totalitního režimu k lidskému životu byla válkou ještě umocněna. Sovětští velitelé - a to i včetně schopných jedinců typu G. K. Žukova - vrhali své jednotky do předem ztracených bitev a vůbec se nesnažili o minimalizaci vlastních ztrát. Ty také byly po celou dobu války pětkrát vyšší než ztráty padlých a raněných Němců. Nesporná statečnost, houževnatost a obětavost ruských vojáků byla až příliš často jištěna "blokujícími" kulometnými oddíly NKVD. Pro nesplnění rozkazu či zbabělost bylo v letech 1941 až 1945 popraveno 238 sovětských generálů -jednou z obětí se stal i první velitel Západního frontu generál D. G. Pavlov - a desítky tisíc důstojníků a vojáků vykupovaly krví svou skutečnou i domnělou vinu v obávaných kárných praporech. Rychle postupující německá armáda byla bouřlivě vítána nejen v pobaltských republikách, ale i na Ukrajině. Mnozí v ní viděli "osvoboditelů" umožňujících únik ze stalinského područí. Nicméně krutý teror hitlerovců uplat-92

"Plán Barbarossa"

ňovaný vůči židovské a slovanské populaci zcela eliminoval tento počáteční potenciál důvěry a vytvářel - především na běloruském a ruském teritoriu - živnou půdu pro šířící se partyzánské hnutí. V prvních okamžicích války propadl J. V. Stalin panice a následně i silné depresi, ale po několika dnech se opět pevně chopil vládních otěží. Na konci června byl pod jeho předsednictvím vytvořen "Státní výbor obrany", který ve svých rukou soustředil veškerou politickou, správní, vojenskou a hospodářskou moc. V tomto grémiu zasedli členové politického byra ÚV VKSb a přední činitelé vojenského velení. (Stalinovým vojenským poradcem se stal zkušený a vzdělaný maršál B. M. Šapoš-nikov, bývalý vysoký důstojník carské armády.) Dosavadní "Hlavní stan" byl 8. srpna reorganizován a přeměněn v "Hlavní stan vrchního velení" s J. V. Stalinem jako vrcholnou velitelskou autoritou v čele. V propagandistické rétorice byla cílevědomě oživena ruská minulost, do obrany země byla postupně vtažena i dosud pronásledovaná pravoslavná církev a probíhajícímu zápasu o bytí a nebytí sovětského státu se dostalo charakteristického názvu "Velká vlastenecká válka". Postupně se podařilo zvládnout i počáteční chaos v evakuaci průmyslových podniků a za Uralem byla urychleně budována nová výrobní centra. Okamžitou podporu přepadenému Sovětskému svazu deklaroval britský ministerský předseda Winston Chur-chill. V rozhlasovém projevu, který pronesl ve večerních hodinách 22. června 1941, se vyslovil pro spojenecký svazek s Moskvou a v osobním poselství Stalinovi mj. napsal: "Musíme prostě vytrvat v boji, dokud z těch lumpů nevyrazíme duši." 93

Druhá světová válka

Operace "Tajfun'

Od poloviny srpna se v německé armádní špičce prohlubovaly spory, jejichž předmětem byly způsoby dalšího vedení války se Sověty. Vrchní velitel pozemních sil generál Walter voň Brauchitsch požadoval rozvíjení útoku na moskevském směru s předpokládaným zničením protivníkových hlavních sil, kdežto Hitler preferoval zabezpečení obou křídel východní fronty, tj. na severu odříznutí Leningradu a na jihu obsazení Krymu, Donbasu a kavkazských ropných polí. Zvítěziia fúhrerova koncepce. Skupina armád "Střed" zůstala stát na řece Děsně a musela vyčlenit Guderianovu 2. tankovou skupinu pro útočnou operaci na Ukrajině. V polovině září Němci obešli ze dvou stran Kyjev a uzavřeli obrovský kotel v prostoru Lochvice. Obklíčili v něm většinu vojsk Jihozápadního frontu, jehož velitel generál M. P. Kirponos padl. Gude-rianovy a Kleistovy tanky poté pronikly k Charkovu a Do-něcké uhelné pánvi. Mansteinovy divize přerušily pozemní spojení s Krymem. Dne 19. září 1941 vstoupila německá armáda do Kyjeva. V témže čase byl voň Leebovými jednotkami izolován Leningrad, který jako "semeniště bolševické nákazy" měl být zcela zničen. Město se však ubránilo a v nesmírně těžkých podmínkách vzdorovalo až do 27. ledna 1944 německo-finské blokádě. Ještě před rozedněním 2. října 1941 zahájila voň Bočkova skupina armád "Střed" operaci "Tajfun", tj. útok na Moskvu. Úderné pěsti tří tankových uskupení s téměř dvěma tisící strojů veleli zkušení generálové Heinz Guderian, Erich Hoepner a Hermann voň Hoth. Němci prolomili 94

Operace "Tajfun"

obranu Timošenkova Západního frontu a po krvavých střetech se zmocnili Orla, Brjanska a Kalugy. Více než půl milionu obklíčených sovětských vojáků se stalo kořistí druhého sledu. Obrovské drama se odehrálo ve dnech 7. až 13. října u Vjazmy, kde polní maršál voň Bock utáhl smyčku kolem vojsk levého křídla Západního a Záložního frontu. (V kritické situaci byl S. K. Timošenko nahrazen G. K. Žukovem.) Hitlerovci byli již přesvědčeni o svém konečném vítězství. Generál Jodl 8. října sebevědomě prohlásil: "Konečně, bez veškerého zveličování lze říci, že jsme tuto válku vyhráli." Ovšem právě toho dne napadl na přístupech k Moskvě první sníh d teploty poklesly pod bud mrazu. "Generál Zima" zpomalil pohyb německých pancéřů. Wehrmacht nebyla připravena na dvaceti až třicetistupňové mrazy. Neměla zimní výstroj a dostatečné zásoby. Doprava v týlu byla ochromena poškozenými automobily a lokomotivami, které v ruském listopadovém a prosincovém počasí zcela zkolabovaly. Přesto Hitler trval na pokračování ofenzívy. Druhá fáze útoku začala 15. listopadu 1941. Podle plánu OKW mělo být sovětské hlavní město obklíčeno tankovými klíny ze severu a z jihu. Čelný úder byl svěřen 4. armádě Gúnthera voň Klugeho, jejíž průzkumný prapor pronikl 2. prosince do podmos-kevské vesnice Chimky. Na této poslední obranné linii od Kalininu po Tulu byli Němci zastaveni, a jelikož již vyčerpali své zálohy, museli prakticky v celém útočném pásmu skupiny armád "Střed" přejít do defenzivy. Poté co opět selhali "hrdinové občanské války" maršálové Bu-ďonnyj a Vorošilov, byl obranou Moskvy pověřen generál G. K. Žukov. Mezitím se v hlubokém týlu formovaly nové svazky Rudé armády a z Dálného východu byly pře-95

Druhá světová válka

sunuty sibiřské divize. (Informace sovětského zpravodajce v Tokiu Sorgeho o přípravě japonského útoku na jižním strategickém směru umožnila Stalinovi výrazně oslabit dosavadní hraniční kryt v Přímoří a v Zabajkalsku.) Také na dalších úsecích sovětsko-německé fronty zaznamenala Rudá armáda na sklonku prvního válečného roku výrazné úspěchy. Kleistova 1. tanková armáda byla poražena u Roštová na Donu a 30. listopadu musela ustoupit k řece Mius. (Polní maršál Rundstedt byl okamžitě zbaven velení skupiny armád "Jih". Na jeho dosavadní místo byl povolán polní maršál Walter voň Reichenau.) Na Krymu se 11. armádě nepodařilo dobýt Sevastopoi, a tato někdejší námořní pevnost tak nadále vázala značné množství německých jednotek. Ve dnech 5. a 6. prosince přešla Rudá armáda v okolí Moskvy do protiútoku. Plán Žukovovy ofenzívy realizovaly Kuzněcovova 1. úderná a Vlasovova 20. armáda, které v třicetistupňových mrazech postupovaly severně od hlavního města. 10. a 50. armáda s 1. gardovým jezdeckým sborem generála Bělová útočily v prostoru mezi jižním okrajem metropolní aglomerace a Tulou. Do konce roku byla osvobozena města Klin, Solněčnogorsk, Jasná Poljana, Kalinin, Volokolamsk a Naro-Fominsk. Vážné ohrožení historického centra Ruska bylo odvráceno. Skupina armád "Střed" byla zatlačena téměř o 100 kilometrů zpět na západ a její dvě klíčové "Panzergruppen" byly z velké části zničeny. Situace na mnoha místech připomínala tragický Napoleonův ústup v roce 1812. Hitler vystřídal silně otřeseného Bočka maršálem Klugem, odvolal Guderiana a později i Hoepnera. Dne 19. prosince zbavil Brauchitsche funkce vrchního velení pozemních sil 96

Západní polokoule proti Ose

a převzal veškeré jeho povinnosti. Pomocí těchto radikálních zákroků Němci sice částečně stabilizovali východní frontu, ale vize bleskové války se definitivně rozplynula. Jen do ledna 1942 se počty německých obětí "Barbarossy" zvýšily na jeden milion padlých a raněných mužů. Západní polokoule proti Ose

Po vypuknuti druhé světové války bylo na konec září 1939 svoláno do Panamy první konzultativní shromáždění amerických ministrů zahraničních věcí. Konference přijala dekret o neutralitě západní polokoule, deklaraci o vytvoření bezpečnostního pásma podél pobřeží amerického kontinentu a iniciovala ustavení dvou stálých kontinentálních výborů - neutralitního a hospodářského. Nový severoamerický zákon o neutralitě ze 4. listopadu dovolil nákupy zbraní a válečného materiálu podle zásady "cash and carry", tj. "zaplať a odvez". Formálně se tato možnost týkala obou válčících stran, ale vzhledem k britské námořní kontrole Atlantiku zákon zcela jednoznačně vycházel vstříc zájmům anglo-francouzské koalice. V únoru 1940 vyslal F. D. Roosevelt do Evropy mírovou sondážní misi státního podtajemníka Sumnera Wel-lese. Americký diplomat jednal s Daladierem v Paříži, s Mussolinim a Cianem v Římě, s Hitlerem s Ribbentro-pem v Berlíně a s Chamberlainem v Londýně. Snažil se zjistit možné podmínky pro případné uzavření míru. Hitlerův hlavní argument přitom spočíval na tvrzení, že vše 97

Druhá světová válka

záleží na postojích Velké Británie. Jinak byla stanoviska válčících mocností zcela protikladná a naděje na ukončení konfliktu byly skutečně nulové. Wellesova mise zohledňovala i domácí kontext. Měla ukázat stále silným izolacio-nistům prezidentovu oddanost míru a jeho trvalou snahu o mírové řešení ozbrojeného konfliktu. Dne 20. března se SumnerWelles vrátil s prázdnýma rukama do Washingtonu a německý útok na Norsko zahájil další fázi světové války. Rychlý spád událostí na jaře a v létě roku 1940 vážně ohrozil i bezpečnost amerického kontinentu. Spojené státy se obávaly možného územního zisku Německa v Latinské Americe, především na účet poraženého Nizozemí a Francie, jejichž kolonie na západní polokouli se ocitly v politickém vzduchoprázdnu. Na základě memoranda generála Marshalla analyzujícího aktuální vojenskou situaci zaslal 23. května 1940 státní tajemník Cordell Hulí všem zastupitelským úřadům USA v Latinské Americe důvěrnou instrukci o nutnosti zahájení porad o společné obraně kontinentu. Většina oslovených vlád nepřiví-tala severoamerické požadavky na zřízení válečných základen a koordinaci činnosti ozbrojených sil s nadšením. Zvláště reakce Argentiny byla zcela odmítavá a její představitelé neustále zdůrazňovali, že země stále náleží do evropské hospodářské sféry. Problém evropských kolonií na západní polokouli však vyžadoval rychlé řešení. V polovině června 1940 pověřil Kongres USA prezidenta Roosevelta, aby všemi dostupnými prostředky zabránil případné změně státu quo nizozemských, britských a francouzských držav na americké půdě. Téměř současně navrhli vedoucí představitelé seve-98

Západní polokoule proti Ose

roamerické armády rozetnout složitou otázku evropských teritorií v Latinské Americe prostřednictvím okamžité vojenské okupace. Prezident tuto alternativu odmítl a naopak souhlasil s návrhem Sumnera Wellese na urychlené svolání meziamerické konference ministrů zahraničních věcí. Politické řešení problémů bylo bezesporu mnohem složitější, ale Roosevelt se snažil udržet v co největší míře panamerickou solidaritu, která by mohla být jednostrannou mocenskou akcí narušena. O konání konference v Havaně bylo již rozhodnuto v Panamě, ale na naléhání Spojených států se datum jejího zahájení přesunulo z října na červenec 1940. Nacistické Německo se pokusilo přípravu konference sabotovat a zaslalo do Latinské Ameriky množství memorand s velkorysými nabídkami hospodářské pomoci. Také Spojené státy mobilizovaly své úsilí a severoamerická delegace odlétala do kubánské metropole se třemi základními úkoly: dosáhnout kolektivního vystoupení latinskoame-rických zemí vůči evropským koloniím na západní polokouli; připravit podmínky pro vytvoření regionálního obranného svazku amerických republik a dosáhnout souhlasu latinskoamerických vlád s vybudováním námořních a leteckých základen na subkontinentu a upevnit hospodářskou pozici Spojených států v Latinské Americe. Dne 22. července předložil Hulí konferenčnímu plénu předběžný návrh severoamerické rezoluce o problému evropských kolonií. V jejím textu bylo zdůrazněno právo amerických republik kolektivně okupovat ta území, kterým hrozila změna majitele. Rezoluce pamatovala i na samostatnou akci kteréhokoli amerického státu v případě akutního nebezpečí. Proti návrhu Spojených států vystou-99

Druhá světová válka

pila Argentina, která Hullovu rezoluci odmítla a navrhla vyjádřit pouze kolektivní nesouhlas amerických zemí s možnou změnou teritoriálních poměrů na západní polokouli. Washington použil v konfliktní situaci taktiku příslibů i ostrého nátlaku. Pro přijetí rezoluce USA se vyslovily dvě důležité země - Mexiko a po krátkém zaváhání i Brazílie. Argentina se dostala do zjevné izolace a nakonec kapitulovala. Akceptovala - byť s výhradami - navrženou rezoluci o dočasném řešení správy evropských kolonií v Latinské Americe. Druhým projednávaným problémem byla otázka kontinentální obrany. Závěrečná "Deklarace o vzájemné pomoci a spolupráci" zdůraznila základní myšlenku Rooseveltovy koncepce: "Útok proti suverenitě a celistvosti jedné z amerických zemí bude pokládán za útok proti všem americkým státům." Tato idea kolektivní bezpečnosti byla ostatně základem i amerického plánu "Rain-bow 4" z roku 1938, který předpokládal společnou záštitu celého kontinentu. Souhlas Argentiny byl v tomto případě získán poměrné snadno. "Deklarace" přitom ponechávala zainteresovaným státům dostatečný prostor pro vlastní výklad. Dokument zavazoval americké země pouze ke konzultacím v případě nebezpečí agrese, či po vypuknutí válečného konfliktu. (Tento nedostatek vynikl zvláště po Pearl Harboru.) První obtíže se ovšem objevily při jednáních o vybudování severoamerických vojenských, námořních a leteckých základen v oblastech ležících jižně od hraniční řeky Rio Grande. Strategický význam Latinské Ameriky pro bezpečnost Spojených států byl nesporný -a tato skutečnost byla ještě umocněna pádem Paříže, kdy Němci získali snadný přístup k francouzským územím 100

Západní polokoule proti Ose

v západní Africe. Vzdálenost mezi Dakarem a pobřežím Brazílie je mnohem kratší než např. vzdálenost mezi Per-nambukem a atlantickými přístavy Spojených států. Washingtonská vláda si uvědomovala jak možnost ohrožení západní polokoule státy Osy, tak nepřipravenost Spojených států k válce. V září 1940 schválil Kongres brannou povinnost v době míru a zbrojní výroba zaznamenala vzestup už v druhé polovině roku. Rooseveltova administrativa ovšem předpokládala v kauze základen množství komplikaci s latinskoamerickými republikami, a proto již v létě roku 1940 uzavřela dohodu s Velkou Británií. Předala Royal Navy padesát starších torpédoborců, které měly posilovat ochranu atlantických konvojů, a výměnou získala souhlas vlády Jeho Veličenstva s vybudováním vojenských bází na území britské Západní Indie. Touto akcí byla sice zabezpečena kontrola Karibského moře, ale i nadále bylo nutné posílit obranu životně důležité panamské šíje a brazilsko-argentinského pobřeží. Američanům se až v první polovině roku 1941 podařilo s latinskoamerickými vládami - s výjimkou argentinské - uzavřít bilaterální vojenské úmluvy, které jim dávaly právo budovat válečné základny na subkontinentu. Cordell Hulí navrhl plénu havanské konference také vytvoření hospodářského kartelu všech amerických republik, jehož úkolem měla být organizace výkupu a prodeje zemědělských produktů i surovin v jednotlivých státech Latinské Ameriky. Tato iniciativa se nesetkala u většiny oslovených zemí s kladnou reakcí, přestože Iberoameri-ka hospodářskou a zejména finanční pomoc nutně potřebovala. Dávala však přednost dvoustranným obchodním jednáním, která se po formálně právní stránce méně 101

Druhá světová válka

dotýkala státní suverenity. Chile, Bolívie a Ekvádor např. žádaly o okamžitou finanční sanaci, která by alespoň částečně stabilizovala jejich rozvrácenou ekonomiku. Severoamerická "Exportní a importní banka" byla ochotna požadované úvěry poskytnout - ovšem pod podmínkou, že příjemci půjček budou souhlasit s vojenskými dohodami. Vliv Spojených států v Latinské Americe byl umocněn také aplikací zákona o "půjčce a pronájmu" z března 1941. Ještě do konce roku obdržely americké republiky - až na Argentinu - relativně moderní vojenský materiál v celkové hodnotě 400 milionů dolarů. Přesto postupovala realizace dohod o válečné spolupráci pomalu. Severoameričané naráželi na různorodost zájmů a názorů, od silného národního cítění až po nezastřené autoritativní a germanofilské tendence. Ne vždy reagoval Státní department na tyto skutečnosti tak, jak Roosevelt deklaroval v Atlantické chartě. Příklad Panamy z r. 1941, kdy její odpor byl zlomen násilným svržením prezidenta Aria-se, dokládá, že tradice "velkého klacku" ovlivnila i politiku dobrého sousedství a válečného spojenectví. Mezi vlivnými latinskoamerickými zeměmi nalezlo severoamerické úsilí o vybudování kontinentálního obranného systému porozumění nejdříve v Mexiku. Dne 14. března 1941 podepsaly obě vlády dohodu o vzájemné pomoci. Mexiko také záhy zabavilo německý a italský majetek v zemi a 10. července zakázalo vývoz strategických surovin do neamerických států. Daleko obtížněji se rodilo bra-zilsko-americké válečné spojenectví. Závěry havanské konference uspíšily v Brazílii diferenciaci vnitropolitické scény. Na jaře roku 1941 se situace vykrystalizovala a pre-102

Západní polokoule proti Ose

zident Getulio Vargas se začal postupně orientovat na těsnou spolupráci se Spojenými státy. Rooseveltova administrativa akceptovala tuto iniciativu a Washington rozšířil 1. října 1941 platnost zákona o "půjčce a pronájmu" i na Brazílii. Zcela opačně ovšem vyznělo argentinsko-americké jednání. Představitelé Argentiny sice podepsali 14. října 1941 se Spojenými státy obchodní dohodu, ale odmítli překročit rámec ryze komerčních vztahů a nedále negovali vojenskou spolupráci. Souběžně s tímto úsilím o zabezpečení amerického kontinentu pokračovala Rooseveltova vláda - přes odpor izolacionistů - v budování ozbrojených sil. Po nacistických vítězstvích v západní Evropě se ovšem měnila i nálada v Kongresu, který posléze v pozdním létě roku 1940 souhlasil s další výstavbou vojenského letectva i s výrazným posílením válečného námořnictva. Počátkem roku 1941 proběhly ve Washingtonu - pod kódovým označením ABC 1 - štábní porady mezi vojenskými autoritami Spojených států a Velké Británie, které rozhodly o prioritním postavení Německa v budoucí válečné strategii obou anglosaských mocností. Již v dubnu převzalo americké námořnictvo kontrolu severního Atlantiku, a významně tak pomohlo Royal Navy při ochraně transatlantických konvojových tras. (V té době se datují první střety Američanů s německou válečnou marínou. Např. 30. října 1941 ponorka U-522 korvetního kapitána Ericha Top-pa poslala ke dnu americký torpédoborec "Rouben Ja-mes", na kterém zahynulo 115 námořníků. Prezident po tomto vážném incidentu nařídil válečnému námořnictvu "střílet bez výstrahy".) 103