Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Pád Francie

radiogramy Rundstedtovi a Bočkovi o rychlém dovršení obchvatného manévru, které byly zachyceny a dešifrovány 23. května dopoledne, pouze uspíšily zahájení záchranné operace "Dynamo". V odborné literatuře je stále diskutována otázka tzv. Hitlerova "stoprozkazu". Shrňme si základní údaje. Kve-čeru 23. května, v okamžiku kdy pancéře Kleistovy skupiny pronikly k téměř nechráněnému kanálu Aa v blízkosti Dunkerque, telefonoval generálu Gerdu voň Rundstedtovi plukovník Griffenberg z vrchního velitelství pozemních sil a tlumočil mu vůdcův rozkaz o okamžitém zastavení Kristových tanků. Rundstedt se pokusil oponovat, ale vzápětí obdržel telegram s lakonickým textem: "Obrněné divize zůstanou na vzdálenost dostřelu děl středního typu od Dunkerque, to znamená 8 nebo 9 mil. Dovolena je pouze rekognoskace a zajišťovací pohyby." Generálu Kleistovi se tento rozkaz, který byl zcela v rozporu se všemi předchozími směrnicemi, zdál natolik nepravděpodobný, že jej nevzal na vědomí. Jeho předsunuté oddíly překročily kanál Aa, vstoupily do Hazebrouc-ku a přeťaly britské ústupové komunikace. Nazítří přiletěl do Rundstedtova hlavního stanu v Charleville-Meziéres Adolf Hitler, potvrdil rozkaz z předchozího dne a kategoricky trval na jeho realizaci. O osudu obklíčeného uskupení měla rozhodnout Góringova Luftwaffe. V noci na 28. května kapitulovala Belgie. Nenadálé přestávky Britové využili k zabezpečení ústupové cesty a k posílení obrany dunkerského perimet-ru. Německé tanky se daly do pohybu až 27. května ráno a ztracený čas již nedohonily. Britský expediční sbor unikl z obklíčení, sice beze zbraní, ale s jádrem vycviče-43

Druhá světová válka

ných a zkušených vojáků. Jeden z autorů polního tažení v západní Evropě, generál Erich voň Manstein, napsal ve svých pamětech: "Vyklouznutí britské armády z Dunker-que je jednou z rozhodujících chyb Hitlera. To mu později ztížilo provedení invaze do Anglie a jako další důsledek Britům umožnilo vedení války v Africe a v Itálii." Hitlerovo rozhodnutí - vedle čistě vojensko-technic-kých aspektů, jakými např. byly bažinatý terén Flander či nebezpečí francouzské protiofenzivy na Sommě - bylo ovlivněno především politickými motivy. Fúhrer totiž nebyl vnitřně přesvědčen o nutnosti války s Velkou Británií. Ta měla podle jeho názoru uzavřít s Německem mír a uznat jeho vedoucí postavení na kontinentu. V tomto smyslu vystoupil na velitelském shromáždění v Charleville. Na Rund-stedtovu žádost, aby mu dovolil vrhnout do boje tankové divize, odpověděl hysterickým záchvatem. "Ať se Angličané klidí! Teď se s nimi konečně dohodneme. Oni budou vládnout na moři, mně stačí Evropa." Obdobně reagoval na admirála Raedera, který prohlásil, že by bylo přirozené vzít Británii část jejího loďstva: "Nemluvte hlouposti! Nežádám od nich ani jedinou loď. Kdybych to udělal, dal bych jim záminku, aby bojovali až do konce. Mé mírové podmínky budou naopak výjimečně velkomyslné." Tato i další svědectví z léta 1940 dokládají, že Hitler zadržel své tanky před Dunkerque, aby ušetřil Velkou Británii trpkého ponížení, a tím usnadnil uzavření mírové smlouvy. Jeho utkvělou představou byl Sovětský svaz, a i přes dosavadní úzkou spolupráci neustále zdůrazňoval, že jediný "skutečný nepřítel Evropy je na východě". Rychlý spád událostí vyvolal značné napětí v britsko--francouzských vztazích. Churchillova vláda již nepochy-44

Pád Francie

bovala o vojenské porážce svého spojence. Na posledním zasedání Nejvyšší válečné rady 13. června v Tours Francouzi již otevřeně hovořili o kapitulaci. Poslední naději na záchranu mohla přinést jen přímá vojenská pomoc Spojených států. Američané se však přirozeně odmítli angažovat v předem ztracené bitvě a doporučili Reynaudovu kabinetu pokračovat v odporu vůči třetí říši ze severní Afriky. Do prázdna vyzněl Churchillův improvizovaný návrh z 16. června na vytvoření anglo-francouzské unie. Smyslem této chaotické iniciativy bylo zabránit Němcům převzít francouzské kolonie a prakticky nedotčené válečné loďstvo. Po dosažení kanálu La Manche směřovaly německé útočné hroty do nitra Francie. Dne 6. června prolomil Hot-hův tankový sbor obrannou linii na Sommě a Bočkova skupina armád "B" dosáhla dolní Seiny. 9. června zaútočila Rundstedtova skupina armád "A". O dva dny později se Kleistovy pancéře objevily - poblíž Chateau-Thierry -na březích Marný. Francouzi již nebyli schopni organizovaného odporu, a jakmile selhaly všechny iluzorní pokusy o získání zahraniční pomoci, doporučil generál Weygand ministerskému předsedovi Paulu Reynaudovi uzavřít separátní mír. Vláda prozatím odmítla, ale poté co Němci obsadili nechráněnou Paříž, podala 16. června demisi. V čele nového válečného kabinetu stanul stařičký maršál Henri Philippe Pétain, který prostřednictvím Španělska požádal Německo a Itálii - ta vstoupila do války 10. června - o okamžité zastavení palby. Jednání o příměří byla zahájena 21. června v lesíku u Compiěgne v železničním voze, v němž Němci v listopadu 1918 podepsali kapitulaci a který Hitler demonstrativně nechal přivézt z pařížského 45

Druhá světová válka

muzea. Oficiální dokument byl podepsán 22. června 1940 večer a v prvních hodinách 25. června na francouzských frontových liniích umlkly zbraně. Německé podmínky rozdělily poraženou zemi na dvě části. Okupovaná oblast zahrnovala zhruba dvě pětiny původního území Třetí republiky - Paříž s okolím, hlavní průmyslové pánve, všechny přístavy v Lamanšském průlivu a na atlantickém pobřeží. Z jihovýchodní Francie bylo vytvořeno tzv. svobodné pásmo, které mělo dokumentovat "samostatnost" Pétai-nova státního celku. V jeho držení zůstaly všechny francouzské kolonie a válečné loďstvo. (Britové, kteří se stále obávali možného přechodu flotily do německých rukou, přepadli 3. července námořní základnu svého bývalého spojence v Mars-al-Kabíru a po krátkém dělostřeleckém přepadu poškodili většinu zakotvených válečných lodí.) Jinak nacisté předpokládali, že tzv. vichistický režim se stane součástí jimi budovaného "nového evropského řádu". Německo také opět anektovalo Alsasko a Lotrinsko. Při Hitlerově přepisu mapy západní Evropy zmizela i samostatnost Lucemburska. Okupovaná území Belgie a Nizozemí byla přetvářena v bezpečnostní předpolí "tisícileté říše". Německé představy o budoucnosti Francie rezolutně odmítl generál Charles de Gaulle a již 18. června 1940 vyzval v londýnském rozhlase své spoluobčany k pokračování boje za skutečnou svobodu porobené vlasti. 46

Bitva o Angjj

Bitva o Anglii

Hitler nabídl 19. července Velké Británii uzavření míru, ale Churchillova vláda oficiálně nereagovala, alespoň ne tak, jak si v Berlíně představovali. Byly zde určité kontakty, ale netrpělivě očekávaný souhlas z nejvyšších britských míst nepřišel. Fuhrer prožíval v tyto dny jednu ze svých "vnitřních" krizí. Po skončení války na pevnině přenesl svůj hlavní stan do belgické vesnice Bruly-de Pesche, devět kilometrů od francouzského pohraničního města Rocroi. Tady se mu však nelíbilo a znovu se přestěhoval do Berchtesgadenu. Zavíral se do pracovny nebo se procházel po louce, ale stále se vracel k jediné otázce: proč Anglie nechce uzavřít mír? Občas se svěřoval maršálu Keitelovi. Jeden z monologů zaznamenal letecký maršál Milch: "Angličané jsou realisté, a proto jsem přesvědčen, že nebudou pokračovat ve válce, v níž nemají žádnou naději na úspěch. Odstrkují ruku, kterou jim podávám. Proč? Tím si pořád lámu hlavu. Jediným logickým vysvětlením je, že Angličané čekají pomoc zvenčí- Od Američanů? Je to možné, ale Amerika nikdy nebude bojovat proti Německu. Vstoupí-li do války, tedy jen proto, aby se zmocnila dědictví impéria po Angličanech a ovládla Kanadu. Vyloučíme-li Ameriku, kdo zbude? Rusko. Zdá se, že jsem našel odpověď. Velká Británie setrvává v odporu, protože očekává, že budeme bojovat s Rusy. Já však znám způsob, jak tyto naděje zmařit. Bleskově rozdrtím Rusko, a hlavní opora anglického odporu tak bude zničena. Přistoupím na uzavření míru, až jim dokážu, že zůstali sami a že už jim nikdo nemůže pomoci." 47

Druhá světová válka

Zůstane trvalou zásluhou Churchillova kabinetu i jeho osobně, že v Británii se po Dunkerque neprosadily kapi-tulantské nálady. Recidiva politiky "usmíření" byla zažehnána pevnou vůlí k odporu vůči německé agresi. Winston Churchill byl odhodlán uhájit životní zájmy Britského impéria a odmítl jakékoli diskuse o jeho výprodeji. Po evakuaci expedičního sboru na mateřskou pevninu bylo však nutné získat čas na posílení obrany, neboť zbraně, které pozemní armádě zbyly, stačily tak ke "kolektivní sebevraždě". Po sedmi týdnech vyčkávání a nejistoty nadiktoval Hitler 1. srpna 1940 svůj pokyn č. 17: "Je třeba zahájit generální letecký útok na Velkou Británii jako přípravnou fázi k vylodění..." Spojené království hájily kvalitní stíhací stroje Spitfire a Hurricane, výkonná radiolokační síť, přísně utajený dešifrovací systém "Enigma" a kvalitní velitelská špička "RAF"- hlavní maršál letectva sir Hugh Dow-ding a vicemaršálové Keith Park a Trafford Leigh-Mallory. Luftwaffe disponovala stíhačkami typu Messerschmitt Bf 109 a Bf 110, střemhlavými letouny Junkers a bombar-déry středního doletu Heinkel 111 a Dornier 17. Zápas o ovládnutí britského vzdušného prostoru zahájila 8. srpna Kesselringova 2. letecká flotila, která bombardovala přístavy a letiště v jižní Anglii. První fáze ofenzívy, nazvané "Adlerangriff" -"Útok orla", skončila 18. srpna a od následujícího dne se Němci zaměřili na zlomení páteře Dowdingových stíhacích perutí. V materiálové bitvě Velká Británie obstála. "RAP" dokázala - byť se značnými obtížemi - čelit velkým ztrátám strojů i pilotů. Byla to její "nejskvělejší hodina". Do kokpitů svých stíhaček usedali nejen Britové, či muži z commonwealthu, ale i Poláci, 48

Paralelní válka

Francouzi a Čechoslováci. Ostatně skutečným esem letecké bitvy o Anglii byl český četař Josef František. Cílem masivních útoků se ve třetím období, tj. od 6. září do 5. října, stal Londýn, přičemž nálety kulminovaly v neděli 15. září, kdy na město nad Temží souběžně nalétávalo až pětset německých letadel. Britská metropole byla sice těžce poničena, ale obdivuhodná morálka jejího vzdoru nebyla narušena. V závěrečné fázi střetu, tj. do konce října 1940, již Luftwaffe nedokázala odvrátit porážku. Ztratila 1733 strojů a nemohla již bezpečně jistit připravovanou invazní operaci "Seelówe". Termín její realizace Hitler posléze přesunul na rok 1941. Německé letectvo sice i nadále pokračovalo v nočních náletech na britská průmyslová střediska, ale na druhé straně už nemělo dostatek sil k ochraně vlastního teritoria. "Bomber Com-mand" sira Richarda Peirseho ohrozilo již v průběhu bitvy o Anglii velká německá města. Hořící Hamburk, Duisburg, Brémy či Essen otřásly autoritou Hermanna Góringa, který německému lidu sebevědomě garantoval nedotknutelnost říšského území. Paralelní válka

Vojenská porážka Francie definitivně rozhodla i o postoji fašistické Itálie. Dne 10. června přijal hrabě Galeazzo Cia-no velvyslance Lorraina a Francois-Ponceta, aby jim oznámil, že "od zítřejšího dne je Itálie s Velkou Británií a Francií ve válečném stavu". Z balkónu Palazzo Venezia v Římě 49

Druhá světová válka

Benito Mussolini prohlásil, že jeho země povede paralelní válku. "Ne s Německem, ne pro Německo, ale pouze pro Itálii, která je přítelem Německa." V těchto slovech se projevila nejen opatrnost vůči silnějšímu spojenci, ale především touha uskutečnit vlastní expanzivní cíle. Na berlínskou schůzku s Hitlerem 7. července přijel Cia-no s duceho plánem "postupné reorganizace" Středozemí, Blízkého východu, severní a severovýchodní Afriky. Rámcový koncept předpokládal anexi Nizzy, Korsiky a Malty, italské protektoráty v Alžíru a v Tunisu, vojenskou správu egyptsko-sudánského kondominia, zrušení Společnosti Suezského průplavu, emancipaci Sýrie, Libanonu, Palestiny, Zajordánska a Iráku - s pevným smluvním vztahem k Římu a italskou kontrolou tamních strategických bodů, okupaci Adenu, Perimu a Sokotry, plus převzetí francouzských pozic v rovníkové Africe. Těmto ambiciózním cílům však neodpovídal ekonomický potenciál fašistického režimu. Itálie postrádala dostatečně rozvinutou průmyslovou základnu, měla kritický nedostatek strategických surovin a byla zcela závislá na jejich importu ze zahraničí. Angažovanost ve španělské občanské válce zcela zdevastovala italské finance. Velkou hospodářskou zátěží byly i zvýšené početní stavy armády ve východní Africe, Libyi a v Albánii. Mussolini se však domníval, že německé vylodění na britských ostrovech a následné zhroucení impéria jsou jen otázkou několika týdnů, a chtěl mít svou kořist co nejdříve zabezpečenou. Proto naléhal na své maršály, aby co nejrychleji pochodovali do Západní pouště, na Alexandrii, Káhiru a Suez. Britové měli v celé oblasti Středozemí, východní Afriky a Blízkého východu - v porovnání s italským protivníkem 50

Paralelní válka

- minimální počet ozbrojených sil. V kruzích admirality se vážně uvažovalo o vyklízení celého východního Středozemí a o koncentraci válečného loďstva v Gibraltaru. Win-ston Churchill musel tvrdě prosazovat svůj názor, že "námořnictvo je schopné chránit naše zájmy v Turecku, střežit Egypt a Suezský kanál". Také rozložení pozemních sil a letectva nebylo optimální. Generál Archibald Percival Wavell, který odpovídal za obranu rozlehlého teritoria Balkánu, Blízkého a Středního východu a východní Afriky, disponoval pouze 36 000 vojáky v Egyptě, 27 000 v Palestině, 9 000 v Súdánu, 8 500 v Keni a 1 500 v Somálsku. V jejich vyzbrojí přitom scházely lěžké tanky, dostatečné množství děl a letadel. V původních spojeneckých plánech byla obrana arabského Blízkého východu svěřena především francouzské Levantské armádě. Ta však záhy po kapitulaci v Compiégne deklarovala svou poslušnost Pétainovu vichistickému režimu. Do Sýrie a Libanonu přijela italská dozorčí komise a zablokovala všechny dosavadní vazby s Angličany. Po katastrofě u Dunkerque očekával Velkou Británii těžký čas osamoceného vzdoru. Vrchni velitel libyjských sil maršál Italo Balbo zahynul 28. června 1940, když baterie u Tobrúku omylem sestřelila jeho letadlo. Na uprázdněné místo byl povolán dosavadní náčelník generálního štábu maršál Graziani. V římských vojenských kruzích měl sice pověst "dobrodruha", ale připravované tažení do Egypta posuzoval velmi skepticky. Již pohled na terén budoucího bojiště nebyl příliš lákavý. V délce 800 kilometrů a do šířky téměř 300 kilometrů se rozprostírala nehostinná Západní poušť. Kromě úzkého pobřežního pásu byl její povrch skalnatý, pokrytý balvany a nízkým křovím. Prudký vítr 51

Druhá světová válka

přinášel ze Sahary mraky jemného písku, který ztěžoval dýchání a snižoval viditelnost na několik metrů. V rozhovoru s Mussolinim označil Graziani dosavadní přípravy k útoku na Egypt za "silně nedostatečné". Duce však trval na svém. Byl přesvědčen, že již koncem září dosáhne "vítězství a míru". Proto důrazně požadoval maximální urychlení egyptské akce, a tak 13. září 1940 zahájilo devět italských divizí postup z Libye - podél pobřeží na východ. Slabé předsunuté jednotky britské Nilské armády se bez boje stáhly a 18. září Italové ohlásili svůj první úspěch - obsazení Šidí al-Barrání, osady ležící asi 90 km v hloubi egyptského území. Angličané se nyní obávali útoku na svá hlavní postavení u Marsá Matrúh, odkud by italské bombardéry - s ochranným doprovodem stíhaček - mohly již atakovat Suezský kanál. K všeobecnému překvapení však Graziani, s poukazem na komunikační a zásobovací obtíže, další pochod svých jednotek zastavil. Velké Británii se tak dostalo neočekávaného a nesmírně cenného dvouměsíčního oddechu, kterého také náležitě využila. Britské ostrovy žily v létě 1940 ve stínu smrtelného nebezpečí německé invaze. Přesto se Churchillův kabinet rozhodl hájit Egypt všemi dostupnými prostředky. 11. července byl ustaven zvláštní vládní Výbor pro Blízký východ, který byl pověřen organizací obrany této, pro impérium životně důležité oblasti. Komitétu předsedal Anthony Eden, který tehdy dočasně zastával i funkci ministra války. Jeho dalšími členy byli ministr kolonií a bývalý egyptský protektor lord Lloyd a ministr pro Indii Leopold Amery. Jednání se nepravidelně účastnili i ministr pro dominia Cal-decote, náčelníci štábů ozbrojených sil, podsekretář pro zahraniční věci Butler aj. Na konci července předložil Vý-52

Paralelní válka

bor vládě řadu požadavků. Především se domáhal toho, aby Wavellovi byly okamžitě dány k dispozici další dvě divize, z toho jedna obrněná. Tyto požadavky podpořily nejvyšší vojenské autority a kabinet posléze souhlasil. V polovině října se Výbor obrany ztotožnil s Churchillo-vým doporučením, aby - v případě, že se Němci do konce měsíce neodhodlají k invazi - byly na Blízký východ dopraveny tak velké posily, jaké dovolí stávající lodní kapacita. A tak se v čase, kdy Grazianiho vojska přešlapovala za Šidí al-Barrání, podařilo Britům ve složitých námořních a leteckých operacích přesunout do Egypta 7. obrněnou a 5. leteckou divizi. Konvoje s nejcennějším válečným materiálem pluly do Alexandrie přes Středozemní moře, přičemž musely překonat velmi nebezpečný úsek mezi italskou základnou Pantellerií a tuniským pobřežím. Ale i konvoje, které volily zdánlivě bezpečnou "kapskou trasu" kolem celého afrického kontinentu, čekalo v Rudém moři možné přepadení z Masawy. Letadla putovala tzv. tokoradskou cestou; stroje byly kargem dopraveny do Se-kondi-Tokoradi na Zlatém pobřeží (Ghana) a do Egypta přeletěly přes Akkru, Lagos, Fořt Lamy a Chartúm. Souběžně se Londýn pokusil o politickou konsolidaci egyptského zázemí. Nicméně Anthony Eden, který se na cestě po zemích Středozemí a Blízkého východu zastavil také v Káhiře, musel konstatovat, že "Arabové nemají zač bojovat a považují válku za věc, která se jich netýká. Lidé se ptají, proč by Egypťané měli bojovat, aby odvrátili italskou okupaci v zájmu zachování okupace britské." Nacionalistická strana Wafd požadovala po skončení války odchod Británie z Egypta, uznání egyptského práva na Súdán a modifikaci smlouvy z r. 1936. Káhirský 53

Druhá světová válka

kabinet odmítl 21. září návrh na vyhlášení války Itálii. Představitel paláce Ismaíl Sidkí pasa prohlásil na půdě "parlamentu" zcela otevřeně: "Italská ofenzíva není agresí vůči Egyptu, ale jenom útokem proti jinému účastníku války na území třetího, okupovaného státu." Británie tak stála před hrozbou, že zaplatí krutou daň za léta své koloniální politiky. Vzhledem k tomu, že Egypťané nebyli ochotni bojovat po britském boku, požádal Londýn o vrácení zbraní, které byly Káhiře dodány na základě smlouvy z r. 1936. Byl to dosti průhledný pokus o odzbrojení nespolehlivého partnera. Egyptská vláda reagovala protiúde-rem a oznámila zvýšeni početního stavu svých ozbrojených sil. Na základě alarmujících zpráv nařídil Churchill Wavel-lovi, aby z pozic u Marsá Matrúh odvolal egyptské jednotky a nahradil je oddíly z indického subkontinentu. Ještě 4. října při setkání na železničním hraničním přechodu v Brennerském průsmyku Mussolini ujistil Adolfa Hitlera, že v Egyptě je vše připraveno k nové ofenzivě. V polovině měsíce mělo patnáct divizí se dvěma stovkami tanků obsadit Marsá Matrúh a odtud rozvíjet útok na Alexandrii a Káhiru. Plánovaná operace se však nekonala. Dne 15. října rozhodla italská válečná rada, narychlo svolaná do Palazzo Venezia, o napadení Řecka. Hitler se o Mus-soliniho úmyslech dozvěděl ve francouzském Montoire. Spěchal na vrcholnou schůzku do Florencie, ale bylo již pozdě. V den osmnáctého výročí zahájení fašistického pochodu na Řím, v pondělí 28. října 1940, překročila italská vojska, koncentrovaná v okupované Albánii, řeckou hranici. Obdobně jako v severní Africe, ani zde si nepo-čínala nijak skvěle; po několikakilometrovém postupu beznadějně uvízla v horském terénu. A stalo se to, čeho 54

Paralelní válka

se Hitler obával nejvíce - dva dny po vpádu do Řecka se na jeho území vylodily první britské jednotky. Další pohromy související s Mussoliniho "divadlem" - jak zněl pohrdavý termín německých generálů označující akce fašistického spojence - měly následovat rychle za sebou. Nad ránem 12. listopadu zasadila torpédová letadla z britské letadlové lodi "lllustrious" admirála Andrewa Cunning-hama drtivý úder italskému válečnému loďstvu na základně v Tarentu. Tři bitevní obrněnce - "Cavour", "Duilie" a "Littorio" - putovaly ke dnu, další plavidla byla vážně poškozena. V polovině listopadu zaútočila řecká armáda. italy stihla řada těžkých porážek, která je zahnala zpět na albánskou půdu. Marně duce oblékal své ministry do uniforem a hnal je do balkánských hor, debaklu již nedokázali zabránit. Velitel 3. německé pancéřové divize Ritter voň Thoma, kterého Berlín vyslal na neoficiální průzkum egyptského bojiště, poslal již začátkem listopadu Hitlerovi zdrcující zprávu. Konstatoval, že Italové nejsou schopni pokračovat v útoku směřujícímu původně k nilské deltě, jejich velení má velmi nízkou úroveň a další perspektivy válečného vývoje v severní Africe jsou krajně nepříznivé. Také memorandum vypracované štábem německého válečného námořnictva varovalo, že "italské ozbrojené síly nemají ani velení, ani vojenskou efektivnost, dostatečně silné na to, aby mohly nezbytně nutné operace ve Středozemí dovést k úspěšnému konci. Admiralita je pevně přesvědčena, že výsledek ofenzívy proti Alexandrii a Sue-zu, jakož i vývoj celkové situace ve Středozemí - s jeho vlivem na blízkovýchodní a africkou scénu - má rozhodující význam pro celý průběh války". Doporučovaným 55

Druhá světová válka

východiskem bylo "vzít věci do našich rukou, tj. okupovat Řecko, urychlit postup do Libye a vážně uvažovat i o útoku na Suez přes Turecko". Chmurné předpovědi německých generálů se do písmene splnily. V noci ze 7. na 8. prosince 1940 vyrazila posílená Wavellova Nilská armáda do protiútoku. Mohla sice do svých operací nasadit pouze 31 000 mužů, disponovala však 225 tanky, kvalitou značně převyšující protivníkovy stroje. Poměr sil na moři a ve vzduchu byl pro Brity rovněž příznivý. Grazianiho oddíly nebyly na úder vůbec připraveny. Stály roztaženy v pouštním terénu na osmde-sátikilometrové frontě, v řadě slabě opevněných táborů, bez obranného systému zajištěného do hloubky. To samozřejmě útočící Nilské armádě nesmírně ulehčilo její úkoly. Wavellova úderná síla, 7. obrněná divize, prošla téměř nepozorovaně "dírou" v linii italských táborů a 9. prosince rozbila u Nibajwy tankové seskupení generála Malettiho. Ještě téhož dne dosáhly britské pancéře u Bukbúku pobřeží Středozemního moře. Tím přetnuly hlavní komunikační linii Italů mezi Šidí al-Barrání a Sullúmem a vyvolaly v jejich řadách dokonalou paniku. Šidí al-Barrání padlo následujícího dne časně ráno a sborový generál Sebastiane Gallina kapituloval. V polovině prosince byl již celý Egypt opět pod britskou kontrolou. Letadla "RAF" bezpečně ovládala vzdušný prostor nad bojištěm a válečné lodě královského námořnictva byly naprostými pány v severoafrických pobřežních vodách. Britská kořist byla obrovská - 38 000 válečných zajatců, z toho pět generálů, 329 děl, desítky tanků a obrněných vozidel, stovky kulometů, nákladních aut, skladiště se zásobami pohonných hmot a munice všeho druhu. 56

Paralelní válka

Nilská armáda se samozřejmě nezastavila na pomezních liniích. Mezi 15. a 17. prosincem ovládla pohraniční pevnosti Šidí Umar, Musajd, Fořt Capuzzo, Šafarzí a po krátkém boji i nejdůležitější strategický bod - průsmyk Halfaja. Poté pokračovala v postupu do Kyrenaiky. V noci ze 4. na 5. ledna 1941 utichl odpor v námořní pevnosti Bardia. 22. ledna padl Tobrúk, 30. ledna hlavní město Kyrenaiky Benghází a 8. února stála již Nilská armáda u al-Aghaje. Během dvou měsíců postoupila téměř o tisíc kilometrů, zmocnila se 130 000 zajatců, 400 tanků a 1 300 děl; její vlastní ztráty byly relativně nízké - pouhých 2 000 mužů. Jak konstatoval štáb německého admirála Ericha Raedera: "Hrozba Egyptu, a tím i britské pozici v celém východním Středozemí, na Blízkém východě a v severoafrické oblasti byla eliminována jediným Wavel-lovým úderem." Paralelní válka byla tímto okamžikem definitivně prohrána. Mussoliniho režim zkolaboval. "Neúspěchy italských ozbrojených sil způsobily velké zklamání a krizi důvěry" - hlásil z Říma přidělenec OKW generál Enno voň Rintelen -, "a to nejen mezi vojáky, ale i mezi obyvatelstvem vůbec. Nejvyšší politický a vojenský vůdce - duce -je obviňován z toho, že dal armádě příliš velké úkoly, aniž jí poskytl náležité prostředky k jejich splnění." Představitelé Palazzo Chigi v důvěrných rozhovorech s americkým velvyslancem Phillipsem vyjadřovali naději, že prezident Roosevelt "zprostředkuje separátní mír, a to dříve, než Itálie padne zcela pod nacistickou kontrolu". Britský úspěch v Egyptě a Kyrenaice, spolu s výsledky letecké bitvy o Anglii, vyvrátil předpoklad bleskového vítězství Osy a vážně narušil její soudržnost. Ti, kdož se při-57