Veseláci ve světě
|
|  Yüklə 53 Kb.
|
Veseláci ve světěDobytí nejvyššího vrcholu Afrického kontinentu Kilimandžára přezdívaného střecha Afriky Dne 28. 08. 2009 v 7:00 hod. tamního času se v rámci expedice podařilo Františku Nestávalovi (32) a Tomáši Radovi (31) zdolat nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro vysokou 5895 m. a jako prvním na ní umístit Veselskou vlajku. Naše expedice začala odpoledne dne 21. srpna 2009 odletem z Prahy směrem do Istanbulu a odtud po přestupu z Istanbulu dále do Nairobi hlavního města Keni. Skoro 6000 km vzdálená cesta letadlem byla bezproblémová a jelikož jsme měli let naplánovaný na noční dobu dalo se i spát. Z Prahy jsme vyráželi již ve třech. Kromě nás veseláků se přidal ještě David Stella (21) – fotograf, organizátor a přírodovědec. Po příletu do Nairobi nás však čekalo nemilé přivítání v podobě chybějících zavazadel. Během našeho přestupu je totiž nestačili v Istanbulu přeložit. Nedalo se nic dělat museli jsme počkat na další let, který přiletěl až za 24 hodin. Celý den jsme strávili v Nairobi ve městě, kde se místy zastavil čas. Měli jsme možnost vidět místní safari se žirafami, černošskou svatbu čítající dohromady tak 250 lidí, druhý největší slum v Africe Kibera, kam se bál jít přes den i náš černošský řidič a kam se neodváží v noci ani policie. V Nairobi jsme bydleli jsme v hotelu 680. Byla to typická několikapatrová budova, stylem připomínající 80 léta u nás. Na každém patře zde byl černoch přivolávající výtah – umělá přezaměstnanost. Lidé si však zde jakékoliv práce velmi váží a vypadají, že jsou na ní hrdí. Pořádek zde byl dobrý a jídlo formou bufetu nám také chutnalo. Domluvili jsme se, že David ráno odjede pro zavazadla a pokud tam budou, sejdeme se v hale, abychom stihli místní shuttle-bus do Tanzánie. K našemu velkému štěstí se okolo 8 hod. ráno přiřítil i s našimi zavazadly. Hurá do shuttle-busu (maličký autobus tak na 20 cestujících) a vyrážíme směr Tanzánie. Čekala nás cesta přes 200 kilometrů dlouhá z Nairobi do Arushi o odtud dále do Moshi přes vyprahlou bush, kde jen tu a tam jsme viděli místní obyvatele masaje, jak svými typickými červenými dekami svítí do kraje když pasou dobytek, většinou kozy a krávy. Cesty se tu nazývají disko-road a po 8 hodinách jízdy po cestách, které jen vzdáleně připomínají silnice jsme se i my cítili jako po vyčerpávajícím tanci. Viděli jsme, že cesty se tu staví sice pomalu, ale přeci. Některé se staví za přispění Evropské unie, jiné staví Italové, další Číňané – jistě to není jen pro krásné oči místních dětí, ale za možnost těžit nerostné suroviny, které Afrika vlastní. Cesta nám ubíhala docela rychle až jsme se ocitli v Namangu na hranicích Keni a Tanzánie po zaplacení 50 dolarů za vízum jsme pokračovali do Arushi a dále do městečka Moshi, Mekky všech, kdo se pokouší vylézt na Kilimandžáro. Asi v 18 hodin po příjezdu do hotelu a po přivítání s posledním členem naší expedice slovákem Jaromírem Deptou (29) jsme se posadili k poradě s místním organizátorem a rozebrali postupně plán výstupu a odsouhlasili počet dnů výstupu. Je to velmi důležité, protože se za každý den pobytu v národním parku Kilimandžáro platí velmi vysoké poplatky. Jednohlasně jsme se shodli na 6 dnech. Původně to mělo být 7 dní (5 výstupových a 2 aklimatizační dny), ale okolnosti nás donutili výstup o jeden aklimatizační den zkrátit. Cestu jsme vybrali nejdelší, ale nejkrásnější má název Machame-route, přezdívanou „Whisky-route“ a kterou jsme my přezdili na „makáme“. Plni napětí a horolezeckého adrenalinu jsme šli spát zahaleni moskytiérami a ráno po perfektní snídani jsme každý obtěžkáni dvěma batohy (jeden vlastní a druhý vám nese nosič) jsme vyrazili za drobného deštíku směrem k bráně národního parku. Čekání na bráně, výběr nosičů, zápis do knihy a rozdělování přídělů jídla a pití na první den se pomalu protahovalo, ale nikdo i v tom zmatku nikam nespěchal prostě začalo platit první svahilské slovo Pole, pole – pomalu, pomalu, které jsme pak slyšeli snad tisíckrát. Z Machame-gate jsme vyrazili stále za drobného deštíku směrem vzhůru skrz deštný prales. Naše expedice se skládala z 4 členů 3 vedoucích, kuchaře, číšníka a 12 nosičů dohromady 20 lidí. Byly jsme jednou z několika expedic vyrážejících po této cestě. Potkali jsme se tady s Francouzy, Poláky, Angličany, Němci, Američany, Japonci a dalšími národnostmi. Cesta pomalu ubíhala a my jsme obdivovali nádherné liány, obří kapradiny, různé druhy netykavek (Impatiens kilimanjari a Impatiens pseudoviola), vřesovec stromový (Erica arborea) a spousty vzácných endemitů (organismů, které se vyskytují jen na určitém území). Zavzpomínali jsme na naší ekologickou školu. Byla by to pro studenty nádherná škola v přírodě. Nejvíce se rozplýval nad tou krásou David, který fotografoval vždy něco nově nalezené a nad čím i sám kroutil hlavou, že to v životě neviděl. Postupně drobný deštík ustával a my jsme se odpoledne dostali k prvnímu základnímu táboru Machame camp ve výšce 3000 m.n.m. Po vynikající večeři jsme usnuli v našich stanech. Budíček byl stanoven na 7 hodinu. Ráno nás čekalo milé překvapení v podobě malých umyvadel s teplou vodou na omytí obličeje a rukou. Rychlé balení a krátce po 8 hod. stoupáme již řidším porostem ale zato s tropickým sluncem nad hlavou směrem na Shira camp do výšky 3800 m.n.m. Cestou vzhůru obdivujeme skalničky (Helichrisum meyeri Johannis), kterých jsou tu snad miliony v nádherných trsech rozesetých po skalách. Úchvatné jsou rostliny lobelky (Lobelia deckenii) připomínající tvarem zelený trs banánů a také kytičky vypadající jak štíhlý červený zvoneček (Dierama kyvadlo). Poprvé jsme již také uviděli masiv Kilimandžára se zasněženými vrcholky. Po denní trase, která vždy byla v rozpětí 7-9 kilometrů jsme odpoledne ještě před jídlem se byli podívat na další ne příliš vzdálený kemp, který byl pro trasu Shira ze západní strany k vrcholu. Od této chvíle se již naplno dostavil náš nezvaný kamarád a to prach, který byl téměř všude: ve stanech, na příborech i v očích a v nose. Dnes jsme mohli poprvé obdivovat nádherné rostliny spíše stromy obří groundsel (Senecio kilimanjaro) dosahující výšky až 5 metrů. Před večeři jsme poprvé viděli naši expedici v celku a udělali jsme hromadné foto. Proběhlo také představování všech členů expedice, ale 16 jmen jsem si nezapamatoval, ale některá se nám vryla do paměti jako např.: Sospeter, Rashid, Ahmed, John, Kolokolo (nejstarší člen expedice 37let). Upřímnost a kamarádská povaha všech nosičů nám všem vháněla slzy do očí. Čekala nás ještě perfektní večeře v podobě vynikající smetanové polévky, palačinek, míchaných vajíček, párečků, ovoce a zeleniny, rýže a dobré kávy a čaje. Další den (byl plánován jako aklimatizační) jsme vydali ze Shira campu 3800 m.n.m. přes nejvyšší denní vrchol 4600 m.n.m. Lava Tower s klesáním do Barranco campu 3900 m.n.m. Ač se to zdá jako plýtváním sil, stoupat vzhůru a zase klesat, je to velmi důležité pro lidský organismus si zvyknout na tuto, pro nás vysokou, nadmořskou výšku. Obědy jsme vyřešili pro obě strany velmi výhodně – dostali jsme velký sáček s toasty, pomerančem, zeleninou, sladkostmi, džusem a kuřecím masem a vajíčkem. My jsme neztráceli čas čekáním na teplé obědy a naši nosiči si mohli ulehčit práci s nošením a vařením. Chvilku před Lava Tower jsme si udělali pauzu na oběd a na Lava Tower ještě pauzu na krásné výhledy. Cestou jsme se zkusili opřít do jednoho 10ti tunového kamene, zda by nepovolil a zda by nešel svalit do již dávno vyhaslého lávového pole. Byla to sranda, kterou pochopili i naši průvodci a rádi se přidali. Vždy cestou jsme se snažili mít dobrou náladu a vtip pro každého – prostě jako dobrý tým. V dobré pohodě odpoledne jsme již sestupovali do nejkrásnějšího tábora Barranco 3900 m.n.m. Rozkládal se přímo pod středem masivu Kilimandžára na nádherném místě obklopeném 5ti metrovými rostlinami (Senecio Kilimanjari). Po večeři jsme obdivovali ještě v temné africké tmě nádhernou noční oblohu s tak jasnými třpytícími se hvězdami a krásně jasnou mléčnou dráhu. Ráno po pravidelné hygieně a snídani jsme stoupali do velmi strmé stěny, kde bylo místy třeba si pomoci se chytit i rukou. Naše pohledy zpět na exponované úseky, stoupající nosiče, lezce, údolí i drobné vodopády to vše zalité sluncem bylo jedním z nejhezčích panoramat, které jsme tu viděli. Z tábora Barranco 3900 m.n.m. jsme se od rána do odpoledne dostali až do dalšího tábora Karanga 4000 m.n.m.V tomto táboře jsme si pouze dali odpolední oběd a vyrazili do dalšího tábora Barrafu 4600 m.n.m. Denní vzdálenost byla pouze 8 km a tak jsme se již dole v Moshi domluvili, že v táboře Karanga přespávat nebudeme. Dorazili jsme kolem 17 hod. a stany byly již připraveny. Najedli jsme již jen pouze do polosyta, protože jsme věděli, že v 23:00 budeme vstávat k cestě na vrchol. Přebalili jsme si své věci a zanechali si jen to nejdůležitější a nejpotřebnější k cestě na vrchol. Již jsme vybalili to nejteplejší oblečení, co kdo z nás jen měl. Ať už to byly: čepice, dvoje rukavice, flísky, goretexové bundy, obličejové masky, teplé spodní prádlo, multifunkční trika s dlouhými rukávy a další nutné vybavení jako byly např.: baterky-čelovky, trekové hole, termoska s čajem, energetické tyčinky a voda. Byly jsme tým a tak jsme také spolupracovali. Tomáš nesl navíc termosku s čajem; reklamní plakáty, David nutný foťák, Jaro energetické tyčinky a já jsem nesl kříž; vlajku města; šampaňské a doutník. Po krátkém spánku, kdy někdo spal 2 hodiny a jiný hodinu jsme byli vzbuzeni. Posnídali jsme čaj a sušenky a vyrazili jsme v 00:00 dne 28.09.2009 směrem do černočerné africké tmy za našimi průvodci. Naše expedice k vrcholu měla jen 7 členů. Hlavní průvodci se čas od času střídali v udávaném tempu do velmi strmého svahu. Slovo polepole by se dalo nahradit větou co noha nohu mine a možná ještě pomaleji. Zvedali jsme hlavu k pomyslnému vrcholu, ale ten byl ukryt ve tmě, jen obrysy masivu na horizontu dávali tušit nějakou naději, kdy už bude trošku rovnější svah nebo plato. Zima ještě nebyla tak krutá. Sám jsem měl pouze krátké bezprstové kožené rukavice a ostatním se šlo docela dobře, jen jsme nechápali proč tak strašně pomalu. Začala se do nás pomalu zakousávat ze všech stran velká zima a mráz. Okolní výpravy na tom byly podobně: těžce dýchající, promrzlé obličeje u některých již nepřítomné pohledy. Oblékli jsme si již každý teplejší rukavice. Mě už začalo být zima na prsty a nechtěl jsem riskovat omrzliny. Snažili jsme se pohybovat prsty v rukavicích a palci v botách tak, aby v nich stále proudila krev. Tomáš nám řekl, že mu při tak malém tempu začínají mrznout prsty na nohou. Dělali jsme každých 30 minut pauzu na občerstvení, toaletu a odpočinek. Zdálo se nám to nekonečné. Neúprosný světelný had se v té tmě táhl od kempu až k vrcholu. Hezký byl pohled na oblohu, nebo zpět na světélkující město Moshi tak strašně daleko pod námi. Výšková nemoc se u některých účastníků ostatních expedic už začala projevovat. Viděli jsme spoustu lidí, kterým bylo velmi špatně a také některé, kteří si špatně rozvrhli čas a na vrchol se dostali moc brzo v noci a z hezkých pohledů neměli nic a museli zpět. Naši průvodci nám sdělili, že jestli se dostaneme na vrchol, abychom tam zůstali tak maximálně 3-5 minut – to kvůli výškové nemoci. K ránu tak kolem 5 hodiny na tom začal být Jaro špatně spal již při chůzi a vyžadoval častější odpočinky. Stejnou spací únavou při chůzi trpěl i Tomáš. Tomu se však při povzbuzování Jara a pocitu sounáležitosti udělalo lépe. Jsme na prvním vrcholu Kilimandžára Stella point 5752 m.n.m. Začíná jeden z nejhezčích východů slunce v našem životě. Ty stovky barev od zářivě zlaté do rudočerné barvy, to rozlévání se světla do tmy je opravdu jedinečnou a úchvatnou scenérií z našeho putování. S Jarem jde průvodce k vrcholu, Tomáš vytahuje svůj foťák a fotí, David pokračuje také ale nefotí, já se vleču stejně jako ostatní s holemi v rukou směrem k vrcholu Kilimandžára na vulkánu Kibo. V 7:00 hod 28. 08. 2009 tanzanijského času jsme dorazili k nejvyššímu vrcholu Uhuru Peak s výškou 5895 m.n.m. Shazuji batoh fotím také a čekám na Tomáše, Davida a na Jara s průvodci. Připevnil jsem na vrchol tyče kříž, který zde chyběl, rozbalujeme vlajku města Veselí nad Lužnicí, fotíme se všichni a poté také ty krásné masy ledovce, které se pod námi majestátně a hrdě tyčí. Oslava a úsměvy do fotoaparátů nebrali konce. Skoro jsme zapomněli na hodinky a strávili jsme na vrcholu již půl hodiny. Rychle jsme pobalili své věci a vydali se na cestu zpět. Čas na šampaňské a kubánský doutník zde opravdu není. Cesta zpět ubíhala velmi rychle, ale sil nám ubývalo snad ještě rychleji. Jaro šel velmi těžce, ale jediná pomoc je rychle se dostat dolů. David i Tomáš byli v pořádku, já jsem se začínal cítit velmi vyčerpaný, ale pokračoval jsem v sestupu. Slunce již nabývalo na intenzitě a začalo nemilosrdně pálit. Začali jsme si uvědomovat, že výstup v noci byl k nám milosrdný. Čím více jsme sestoupili, tím lépe nám každému bylo. Na cestě směrem dolů nás trápil prach, bořící se suťoviska a vzrůstající únava. Vzdálenost do kempu, který jsme teď viděli byla nekonečná, nechápali jsme, jak jsme to mohli v noci vylézt. Výstup nám trval 7 hodin a sestup do kempu asi 2,5 hodiny. V kempu jsme ze sebe shodily batohy, vybavení, oblečení, napili jsme se a měli jsme 2 hodiny na spánek, kterého jsme každý plně využili. Ve 12 hod jsme se vzbudili a šli jsme se najíst. Jaro, Tomáš i já jsme s chutí pojedli, David se však necítil. Poté jsme dobalili své věci a vydali se na cestu okolo High camp 3797 m.n.m. do kempu Mweka Huts 3100 m.n.m., kde jsme i naposledy přespali. Ještě před spánkem po dobré večeři jsme konečně otevřeli láhev dobrého šampaňského a symbolicky si se všemi účastníky expedice připili na zdar naší výpravy. Ráno už nás čekala jen příjemná sestupová trasa deštným pralesem zpět k bráně Mweka gate 1500 m.n.m., kde na nás čekali již všichni nosiči a nás hlavní organizátor se zápisem do knihy. Po povinné úřednické proceduře jsme se rozloučili s našimi perfektními nosiči a jako náš dík jsme jim předali spropitné, které na místní poměry bylo nadstandardní a bylo přijato s nadšením. Nás už čekala krátká cesta autobusem do Moshi, kde jsme měli večer slavnostní předání certifikátů o zdolání Kilimandžára a bohatou večeři s vynikajícím kilimandžárským pivem. Naše africké dobrodružství jsme zakončili ještě třídenním výletem na safari do národního parku Masai Mara. Po tomto nádherném safari nás už čekala jen cesta zpět do Nairobi, kde jsme ještě před odletem zavítali do nejlepší místní restaurace Carnivore, kde jsme si dostatečně ochutnali místní kuchyni. Naší cestu jsme zakončili po přistání v Praze dne 3. září 2009 v odpoledních hodinách. Závěrem bych chtěl poděkovat všem těm, kdo se za nás zde v Čechách modlili a drželi nám palce, našim rodinám za oporu a trpělivost, Davidovi Stellovi a jeho mamince za vyřešení všech problémů, které nás cestou potkali a také všem členům expedice za kamarádského ducha. Zapsal: František Nestával dne 09.09.2009 |