Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Po skončení zimních operací v březnu 1943 se východní fronta stabilizovala na čáře Mcensk, Maloarchangel'sk, Sevsk, Ryl'sk, Sumy, Bělgorod a řeka Severní Donec. V prostoru Kurska tvořila nová bojová linie výběžek, obrácený k západu, který oběma stranám dával možnost rozvinout útok strategického rozsahu. Německé velení - ve snaze odčinit Stalingrad a zvrátit průběh války ve svůj prospěch - se rozhodlo provést velkou ofenzivní operaci s krycím názvem "Zitadelle", jejímž cílem bylo obklíčení a rozdrcení sovětských armád Středního a Voroněžského frontu, které zaujaly obranu v kur-ském oblouku. Konkrétní podobu získala "Zitadelle" v operačním rozkazu č. 6 z 15. dubna 1943.

Druhá světová válka

Operace "Hušky"

Po květnové konferenci "Trident" nabyl plánovaný zásah spojenců v Itálii mimořádného vojensko-politického významu. Pokud by se podařilo rychle ovládnout Apenin-ský poloostrov, otevřela by se schůdná cesta k realizaci Churchillem houževnatě prosazovaného schématu "měkkého podbřišku" -cesta na Balkán, do Maďarska, Československa a Polska. Pro operaci "Hušky" byla zformována 15. skupina armád, kterou tvořily 8. britská a americká 7. armáda. Toto seskupení, v jehož čele stanul britsky generál Harold Rupert Alexander, mělo 13 divizí, z toho 3 tankové a 2 výsadkové. Dále disponovalo téměř čtyřmi tisíci stíhacích a bombardovacích letadel. Prvním invazním cílem byla Sicílie. Brzy ráno 10. července 1943 se v jihovýchodní části ostrova vylodily obě spojenecké armády. Italští vojáci nekladli příliš velký odpor a zejména Američané rychle postupovali západním směrem a již 22. července obsadili Palermo. Také Britové, kteří útočili podél východního pobřeží Sicílie, dosáhli brzy Syrakus, ale posléze v blízkosti Etny narazili na německé jednotky, které jistily ústup dvou divizí Wehrmachtu a části italských sil přes Messinský průliv. Těžké boje zbrzdily pochod 8. armády a spojenci kontrolovali celý ostrov až po 16. srpnu. Sicilské tažení mělo očekávaný důsledek. Po zasedání Velké Fašistické rady dne 25. července 1943 byl Musso-lini donucen odstoupit z postu ministerského předsedy a král nařídil jeho zatčení a následnou internaci. Do čela vlády byl postaven reprezentant trůnu, maršál Pietro Ba-156

Operace "Hušky"

doglio. Okamžitě také v Lisabonu začala tajná jednání se spojenci o uzavření příměří, která kulminovala 3. září podpisem tajné kapitulace v Syrakusách. Dohodu signo-vali W. Beddel-Smith a Giuseppe Castellano. Vlastní příměří, které na Maltě podepsali generál Eisenhower a maršál Badoglio, bylo uzavřeno až 29. září 1943. Mezitím však Němci rychle a rázně jednali. Přes Brenner a další alpské průsmyky pronikly do Itálie Kesselringovy pancéřové a granátnické divize a začaly odzbrojovat italské jednotky. V krátké době převzaly kontrolu severní a střední části poloostrova. Dne 12. září Skorzenyho pa-rašutisté osvobodili Mussoliniho, který byl vězněn v horském hotelu na Gran Sassu ďltalia vAbruzzách. Duce poté - pod Hitlerovým protektorátem - vyhlásil vytvoření tzv. Italské fašistické sociální republiky se sídlem v lombardském letovisku Sálo. Počátkem září překročili Britové Messinský průliv, zachytili se v Reggio di Calabria a bez větších překážek postupovali ke Catanzaru a Nicastru. V daleko horší situaci se ocitla 5. americká armáda, která se 9. září vylodila v Salernském zálivu a musela vzdorovat německému náporu. Dvě tankové a jedna granátnická divize málem smetly invazní jednotky do mořských vln, ale nakonec těžce vybojované předmostí uhájila masivní dělostřelecká palba ze spojeneckých lodí. Američanům pomohl úspěšný útok 8. britské armády podél břehů Tyrhénské-ho moře, takže na sklonku druhé zářijové dekády museli Němci přerušit protiúdery u Salerna a začít ustupovat na severozápad. Dne 1. října opustili Neapol. V dalších týdnech se však polnímu maršálovi Albertu Kesselringovi podařilo - s využitím přírodních překážek - rozmělnit tem-157

Druhá světová válka

po spojeneckého postupu. Z Hitlerova podnětu měl důležité údolí Pádu hájit tzv. "Gótský val", který protínal Ape-ninský poloostrov od Pisy po Rimini. Předsunutá "zimní obranná linie" byla ukotvena v povodí řek Garigliano a Sangro a blokovala přístupy k Římu. Spojenecké pokusy o její prolomení - 5. americkou a 8. britskou armádu podpořil expediční sbor "Svobodná Francie" pod velením generála Alphonsa Pierra Juina - ztroskotaly. Zvláště těžké boje probíhaly kolem benediktinského kláštera na Monte Cassinu. Mezitím se Němci v listopadu 1943 zmocnili Do-dekaneského souostroví ve Středozemním moři, které od konce první světové války náleželo Itálii. Původně očekávané slibné perspektivy "operace Hušky" se rozplynuly a anglo-americké strategické spory se po stabilizaci italské fronty ve středu země maximálně vyhrotily. Churchill s příslovečnou buldočí vytrvalostí trval na své původní koncepci a požadoval zesílení tlaku na Turecko a provedení tzv. istrijské operace, tj. vylodění v nej-zazším cípu Jadranu. V této souvislosti také britská vláda obětovala vojensky nefunkční nekomunistický odboj v Jugoslávii a zcela jednoznačně se orientovala na Titovy partyzány. Američané však již nechtěli o těchto středozemních projektech nic slyšet a rezolutně odmítli plýtvat silami v akcích, které považovali za výlučný projev britských imperiálních zájmů. 158

Konference "Velké trojky" v feheránu

Konference "Velké trojky" v Teheránu

Neshody západních spojenců, spolu s velkými úspěchy Rudé armády u Stalingradu a u Kurska, podstatně posílily pozici Sovětského svazu v koalici. Tuto skutečnost potvrdila moskevská konference ministrů zahraničních věcí antihitlerovské aliance v říjnu 1943. Celá atmosféra podzimního summitu se vyznačovala nebývalé přátelskou kooperací zúčastněných delegací, zejména pak výraznou snahou Američanů o dorozumění s Rusy, a to často i na úkor Velké Británie Státní tajemník Cordell Hulí, který náležel ke stoupencům tzv. tvrdého míru s Německem, předložil návrh politického postupu vůči klíčovému protivníkovi, který vycházel vstříc základním sovětským požadavkům, k nimž náležely bezpodmínečná kapitulace, vojenská okupace, potrestání válečných zločinců, odzbrojení a vytvoření antifašistické vlády pod kontrolou vítězů. Tehdy poprvé bylo možné spatřit nadpřirozený úkaz, tj. Molotova se zářícím obličejem. Jinak konference v Moskvě přijala základní principy mezinárodní organizace OSN, americké schéma o Číně jako čtvrtém účastníku nového mocenského direktoria a ustavila tajný orgán, jehož existence byla potvrzena až v sedmdesátých letech 20. století - "Evropskou poradní komisi" se sídlem v Londýně, která se měla zabývat problematikou mírových podmínek a poválečného uspořádání. Z Hullo-va podnětu byla přijata "Deklarace čtyř států o obecné bezpečnosti", která vycházela z principů poválečné spolupráce velmocí. Tendence naznačená v Moskvě se plně 159

Druhá světová válka

prosadila na nadcházející konferenci "Velké trojky" v Te-

heránu.

Sovětská strana provedla příslušná protiopatření. Ochranu Teheránu a jeho okolí převzaly jednotky NKVD generálplukovníka Apollonova. Spojenecké bezpečnostní síly razantně zasáhly proti nacistickému podzemí v Íránu. 160

Konference "Velké trojky" v Teheránu

Sovětské stíhačky sestřelily dopravního "Junkerse" s první vlnou vzdušného výsadku přepadového komanda. Budovy zastupitelských úřadů Sovětského svazu a Velké Británie se nacházely v těsné blízkosti, a organizace jejich obrany nebyla proto problémem. Rezidence americké mise byla však na druhém konci města, a tak Stalin nabídl Rooseveltovi ubytování na sovětském velvyslanectví, což americký prezident přijal. Bezprostřední průběh konference zabezpečovali důstojníci generálporučíka Vlasika, který byl velitelem Stalinovy ochranky. Britskou delegaci chránili Gurkhové a sikhové z Indické brigády. Roosevelta střežili agenti tajné služby Bílého domu, kterou véd! Michael F. Reilly. Operace "Daleký skok" byla v zárodku zmařena. Konferenci v Íránu předcházela na konci listopadu Rooseveltova a Churchillova káhirská schůzka s Čankaj-škem. Jednala o budoucím postavení Číny a o dalším vývoji války v Tichomoří. "Héuréka" - toto údajné Archimédovo zvolání při objevu základního hydrostatického zákona se stalo krycím názvem setkání W. Churchilla, F. D. Roosevelta a J. V. Stalina v Teheránu, které se uskutečnilo ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943. V širokém spektru diskutovaných otázek dominovala problematika otevření "druhé" fronty proti hitlerovskému Německu. Britský premiér opět prosazoval svou koncepci periferních operací v jihovýchodní Evropě. Roosevelt, který se chtěl původně vyhnout určení konkrétního termínu a vymezení rozsahu operací v západní Evropě, nakonec podpořil sovětské stanovisko a konference přijala závazné rozhodnutí o překročení průlivu La Manche v květnu 1944. Sověti se zavázali, že souběžně s datem této invaze zahájí rozsáhlé vojen-161

Druhá světová válka

ské operace na východní frontě, aby tak znemožnili přesun německých armád na západ. Při jednáních o válce na Dálném východě Stalin slíbil, že po skončení bojů v Evropě zasáhnou Rusové i proti Japonsku. V Teheránu byly však diskutovány i hlavní problémy poválečného uspořádání starého kontinentu. "Velká trojka" se shodla na následující formulaci o polských hranicích: "V zásadě bylo dohodnuto, že území polského státu a národa se má rozkládat mezi tzv. Curzonovou linií a linií řeky Odry, s tím, že Východní Prusko a Oppel-nská provincie se stanou součástí Polska..." Konference tak potvrdila přesun polského státu dále na západ. An-glo-americký souhlas s Curzonovou linií znamenal popření litery Atlantické charty o nepřípustnosti změn bez souhlasu lidu dotyčného území a za války. Jak Roosevelt, tak Churchill zatajili tuto skutečnost před veřejností svých zemí. Americký prezident nechtěl před volbami v roce 1944 riskovat ztrátu hlasů téměř šestimilionové komunity Poláků ve Spojených státech. A také polská exilová vláda v Londýně se o teheránské dohodě dozvěděla až v říjnu 1944. Sovětská diplomacie získala souhlas anglosaských spojenců s novou západní hranicí z let 1939-1941 a mohla nyní přikročit k formulování a prosazování nových požadavků: namísto "sanitárního kordonu" nepřátelských států měly vzniknout na hranicích Sovětského svazu jemu přátelské režimy. Ale nejen to. Stalin již v této době uvažoval o mocenském průniku do nitra střední Evropy, na Balkán a do Středozemí.

V průběhu debaty o budoucnosti Německa předložil F. D. Roosevelt plán na rozdělení jeho území. Prvním sa-162

Konference "Velké trojky" v Teheránu

mostatným státem mělo být teritoriálně zmenšené Prusko. Pro druhý státní celek byly vyčleněny Hannoversko a severozápadní oblasti Německa. Jádrem třetího útvaru bylo Sasko a okolí Lipska. Čtvrtý komplex zahrnoval He-sensko, Darmstadtsko, Kasselsko, území jižně od Rýna a stará vestfálská města. Do pátého státu prezident zařadil Bavorsko, Bádensko-Wúrttembersko. Hamburk, Kiel-ský kanál, Porúří a Sársko měly být podřízeny buď správě a kontrole Spojených národů, nebo čtyř mocností. Prezidentův plán nebyl konzultován se státním departmentem a dodnes jsou vedeny spory o možném autorském podílu Sumnera Welleseči Henryho Morgenthaua. O celém projektu uvažoval Roosevelt nahlas před svými spolupracovníky již v průběhu cesty do Teheránu na palubě bitevní lodi "lowa". Na prezidentův návrh bezprostředně reagoval Win-ston Churchill: "Zastávám názor, že existují dvě otázky -jedna je destruktivní a druhá konstruktivní. Mám dva návrhy: první je izolace Pruska od ostatního Německa; druhý je oddělení jižních zemí Německa - Bavorska, Bá-denska - Wúrttemberska a Horní Falce - od Sárska až k Sasku včetně tohoto... Domnívám se, že jižní země lze lehce od Pruska odtrhnout a připojit k dunajské federaci. Lidé, kteří žijí v Podunají, nejsou příčinou války." Britská politika i v Teheránu tradičně prosazovala vytváření středoevropských a jihoevropských federací, které měly vyplnit geopolitickou mezeru, jež vznikla rozpadem Ra-kouska-Uherska. Stalin oponoval, sice rovněž uvažoval o parcelaci Německa, ale v daném okamžiku odmítl geografické vymezen i odpovědnosti za vyvolání válečného konfliktu a hájil 163

Druhá světová válka

zachování- byť s určitými územními úpravami - německého státního celku. Nepředložil však konkrétní návrh na řešení německé otázky; pouze v rozhovoru s Rooseveltem naznačil, že by v budoucnu bylo možné zabránit opětovné remilitarizaci Německa vytvořením sítě strategických bodů na jeho území, které by spojenci mohli kdykoliv vojensky obsadit. Zdá se, že již na sklonku roku 1943 Stalin přemýšlel o možném začlenění celého Německa do orbitu sovětského vlivu. ("Uděláme z Německa hnědého Německo rudé".) Diskuse o Německu nepřinesla jednoznačný výsledek a vedoucí státnici proxihitierovské koalice postoupili celý problém "Evropské poradní komisi", která od ledna 1944 zasedala prakticky nepřetržitě v londýnském Lan-

caster House.

Složitá situace vznikla kolem Turecka, jehož vláda spolupracovala s oběma válčícími bloky. Britská delegace prosadila doporučení, podle kterého by Ankara v dohledné době měla vypovědět Německu válku. Konference vyjádřila i solidaritu s národně osvobozeneckým zápasem jugoslávských partyzánů. Pro poválečné uspořádání Evropy měla zásadní význam skutečnost, že od Teheránu byl v antilašistické koalici tolerován princip těsné vazby mezi čistě vojenskými cíli a úspěchy na jedné straně a budováním zájmové sféry na straně druhé. Podle svědectví jugoslávského politika Milovaná Djilase mu měl Stalin v dubnu 1945 říci, že "končící válka se podstatně odlišuje od všech předcházejících konfliktů tím, že každá velmoc vnutí svůj vlastní politický systém území, které obsadí". Nelze nevzpomenout na zásadu tridentského koncilu ze 16. století: "Cuius 164

Konference "Velké trojky" v Teheránu

regio, eius religio - čí země, toho náboženství." (Ostatně již v září 1943 Franklin D. Roosevel v rozhovoru se severoamerickým kardinálem Francisem Spellmanem mj, prohlásil: "Plánuje se uzavření dohody mezi čtyřmi vel-mocemi. Podle ní bude svět rozdělen na sféry vlivu. Čína dostane Dálný východ. Spojené státy Pacifik, Británie a Rusko Evropu a Afriku. Poněvadž ale Británie má převážně koloniální zájmy, dá se předpokládat, že ruský vliv bude převládat v Evropě... Stalin jistě dostane Finsko, pobaltské státy, východní polovinu Polska, Besarábii. Není důvodu těmto požadavkům odporovat, poněvadž má moc to dostat v každém případě. Je lépe mu to laskavě dát. Stále však není jisté, zda se Stalin spokojí s těmito hranicemi.") Po skončení summitu v Teheránu se Roosevelt a Chur-chill opět zastavili v egyptské metropoli, kde se ve dnech 4.-6. prosince setkali s prezidentem Turecké republiky Ismetem Inónúm. Ten byl požádán, aby do 15. února následujícího roku připravil svou zemi na vstup do války Podle sdělení tureckého ministra zahraničí německému tituláři voň Papenovi: "Prezident se vrátil z Káhiry vyděšený a řekl, že kdyby tušil, co ho čeká, nejel by tam. Nacházíme se teď v nejkritičtější situaci našich moderních dějin. Ale vzhledem k tomu, že Balkán má být obětován Rusům, nemáme jinou možnost, než hrát na vlastní pěst jako doposud a doufat, že se německá východní fronta udrží." 165

Druhá světová válka

Československo-sovětské spojenectví

Československo bylo jednou z prvních obětí nacistické agrese. V důsledku Mnichovské dohody ze září 1938 bylo donuceno odstoupit Německu svá pohraniční území. S teritoriálními požadavky vystoupilo i Polsko, které 1. října obsadilo Těšínsko. Horthyovské Maďarsko se v listopadu 1938 zmocnilo jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi. Agónie okleštěného státu trvala do března 1939. Nejprve Němci inspirovali osamostatnění Slovenska a vzápětí přikročili k okupaci českých zemí. Hitlerem vytvořený "Protektorát Čechy a Morava" se stal autonomní součástí Velkoněmecké říše. Proti reálné hrozbě ztráty národní identity se postupně zformovalo odbojové hnutí, jehož cílem byla obnova samostatné československé republiky. Na domácí půdě již od jara 1939 působila vlivná důstojnická organizace "Obrana národa" vedená generálem Josefem Bílým. V prostředí levicových intelektuálů vznikl "Petiční výbor Věrni zůstaneme" a někdejší vládní elitu reprezentovalo "Politické ústředí". Všechny tyto odbojové složky kalkulovaly s válkou a s brzkou porážkou Němců. Přes tvrdé perzekuční zásahy okupantů se již na jaře 1940 české hnutí odporu sjednotilo v "Ústředním vedení odboje domácího". Komunisté se po uzavření německo-sovětského paktu distancovali od formující se občanské rezistence a spoléhali se na destruktivní účinky očekávané proletářské revoluce. Po roznětu druhé světové války se kolem bývalého prezidenta dr. Edvarda Beneše, působícího v severoamerickém a posléze v britském exilu, vytvořilo důležité centrum zahraničního odboje. 166

Československo-sovělské spojenectví

Jeho programová koncepce nepřerušené právní kontinuity Československé republiky byla podpořena vznikajícími jednotkami čs. armády, které se účastnily prvních bojů v Polsku a ve Francii a posléze i letecké bitvy o Anglii. Obnova demokratického státního celku nebyla západní spojeneckou koalicí, stále zatíženou mnichovským komplexem, přijímána s jednoznačným souhlasem. Exilové politické struktury oslabovaly i vzájemné spory mezi českými a slovenskými představiteli. Československá zahraniční exekutiva dosáhla plného diplomatického uznání až v létě roku 1941. Po přepadení Sovětského svazu se komunisté přihlásili k programu národního odboje a již v září 1941 se podíleli na ustavení "Národně revolučního výboru Československa", který se měl stát vrcholným orgánem domácího odboje. Němci, pro které české země byly nepostradatelnou základnou válečného průmyslu, energicky zasáhli. Do Prahy byl poslán ve funkci zastupujícího říšského protektora šéf bezpečnostní služby Reinhard Heydrich a již 27. září 1941 vyhlásil stanné právo. Hromadné popravy zasáhly a dočasně ochromily hnutí odporu. Mezi zatčenými byl i dosavadní předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, který úzce spolupracoval s "Obranou národa". Nová administrativa, v jejímž čele od ledna 1942 stanul Jaroslav Krejčí, výrazně prohloubila kolaboraci s okupanty. Symbolem programové spolupráce s třetí říší se stal ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. V tomto čase vyvrcholila i tragédie českých Židů. Většina z nich byla postupně soustředěna v terezínském ghettu a odtud trans-portována do vyhlazovacích táborů. (Celkem se obětí holocaustu stalo 77 292 Čechů židovského původu.) 167

Druhá světová válka

Společným dílem zahraničního a domácího odboje byl atentát na Reinharda Heydricha. Dopoledne 27. května 1942 zaútočili na jeho automobil českoslovenští vojáci Jan Kubiš a Jozef Gabčík a zastupujícího říšského protektora těžce zranili. Heydrich 4. června zemřel a nacisté reagovali vlnou krvavého teroru. Vyhladili dvě české vesnice Lidice a Ležáky a zavraždili přes 5000 mužů a žen. Podařilo se jim rozbít a paralyzovat většinu domácích odbojových organizací. Cena za Heydrichovu smrt byla samozřejmě vysoká, ale na druhé straně úspěšná likvidace jednoho z nejvyšších představitelů nacistického Německa podpořila nejen prestiž československého zahraničního odboje, ale posílila i celosvětový odpor proti nacismu. "Samozřejmost" kolaborace s nacisty se tímto činem stala silně problematickou. (Srov. Z. Jelínek: "Operace Silver A". Praha, 1992; D. Brandes: "Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945". Praha, 1999; M. Kárný: "Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice". Praha, 1991.) Mezitím se na frontách druhé světové války prosadily československé vojenské formace. Od podzimu 1941 bojoval v severní Africe pěší prapor, jehož velitelem byl podplukovník Karel Klapálek a v březnu 1943 zasáhl do války na východní frontě i samostatný prapor podplu-kovníka Ludvíka Svobody. V listopadu téhož roku se tato jednotka - již jako brigáda - podílela na osvobození Kyjeva. V tomto kontextu se utvářela i zahraničněpolitická orientace exilové vlády. Prezident Beneš sice usiloval o vyváženou orientaci na všechny spojenecké mocnosti, ale zvláštní význam přikládal svazku se Sovětským svazem. 168

Boj o "Věčné město"

Proto také inicioval uzavření spojenecké smlouvy, která byla podepsána 12. prosince 1943 v moskevském Kremlu. Podle prezidentova záměru měla tato aliance garantovat nejen vnější bezpečnost Československa, především vůči poválečnému Německu, ale měla být i určitou pojistkou proti případnému vměšování Sovětů do vnitřních záležitostí obnovené republiky. Stalinova interpretace smlouvy byla poněkud odlišná a spojenecké Československo chápala jako možný nástupní prostor sovětské mocenské penetrace do zemí střední Evropy. (Srov. E. Táborský: "Prezident Beneš mezi Východem a Západem". Praha, 1993.) Boj o "Věčné město"

Začátkem nového roku 1944 se spojenecké síly marně pokoušely prolomit německou "zimní linii" v Itálii. Pokus generála Clarka o vylodění 6. armádního sboru v protivníkově týlu u Anzia nebyl příliš úspěšný. Američané sice na konci ledna obsadili úzké pobřežní pásmo, ale v dalším postupu jim zabránil razantní odpor Němců na tzv. "Gustavově linii". Řečeno slovy Winsto na Churchilla: "Původně jsem doufal, že vypustíme na břeh divokou kočku, ale nakonec jsme skončili jako velryba uvízlá na mělčině." Po kritice z nejvyšších míst byl nalezen obětní beránek. Málo energického generálporučíka Johna Lucase ve vedení 6. sboru vystřídal dosavadní velitel divize generál Lucian Truscott. V polovině února se Kesselring pokusil americko-169

Druhá světová válka

britské předmostí u Anzia zlikvidovat a nasadil proti nepříteli čtyři pěší divize. O jeho neúspěchu rozhodla letecká převaha spojenců, nicméně obě strany vyčerpaly své útočné možnosti a fronta na přístupech k "Věčnému městu" se na několik měsíců stabilizovala. V témže čase ztroskotal i útok 2. novozélandské divize proti Monte Cassinu. Anzio a opevněný benediktinský klášter nad soutokem řek Rapide a Liri byly spojené nádoby. Pokud nebyla prolomena německá obrana u Monte Cassina, nemohl se vymanit z protivníkova sevření ani Truscottův armádní sbor. Spojenecká ofenziva začala až 11. května. Francouzský expediční sbor pronik! proti proudu řeky Ga-rigliano a jeho Marokánci se výtečně osvědčili v neschůd-ném horském terénu. Německé pravé křídlo jižně od řeky Liri nevydrželo spojenecký nápor a 18. května dobyly jednotky 2. polského sboru Monte Cassino. O čtyři dny později zahájil útok i dosud blokovaný americký 6. armádní sbor a u Cisterny di Latina se spojil s předvojem dárkový 5. armády. Němci v této situaci vzdali obranu Říma a stáhli se na "Gótský val". (Hitler akceptoval římský statut "otevřeného města".) V podvečer 4. června - přesně v 19.15 - stanuli rangers 88. divize amerického II. sboru na Benátském náměstí v Římě. Francouzi již 3. června vstoupili do Sieny, Poláci pronikli 18. července do Ancony a 19. srpna 1944 Britové obsadili kolébku italské renesance - Florencii. 170

Invaze v Normandii

Invaze v Normandii

Na spojenecké konferenci vTeheránu bylo rozhodnuto, že vylodění ve Francii bude uskutečněno na jaře roku 1944. Souběžně byla připravena i operace "Anvil", tj. invaze v jižní Francii. Direktiva spojeného velení ukládala generálu Dwightu D. Eisenhowerovi: "V květnu 1944 vtrhnout na evropský kontinent, zajistit si na pobřeží průlivu La Manche potřebné přístavy a rozvinout operace do nitra Německa, s cílem zničit jeho ozbrojené síly." Německé velení, které mělo v západní Evropě 60 divizí, bylo odhodláno zastavit invazi již v pásmu vylodění a nepřipustit prolomení obranné linie na Atlantickém valu. Polnímu maršálovi Gerdu voň Rundstedtovi podléhaly dvě skupiny armád. Rommelova severní skupina "B" (28 pěších a 11 tankových divizí) hájila strategicky významné území od ústí Seiny po Bretaň a o poznání slabší jižní skupina "G" generála Johannese voň Blasko-witze byla rozložena na atlantickém a středozemním pobřeží Francie. Němci očekávali spojenecký útok přes Calaiskou úžinu a na jejím pobřeží také soustředili silnou 15. armádu. (Na rozdíl od svých generálů byl Hitler přesvědčen, že Angličané a Američané se vylodí v Normandii nebo v Bretani.) Cílovým prostorem operace "Overlord" byla skutečně Normandie, konkrétně oblast města Caen. Tamní terén vytvářel i dobré předpoklady pro rychlé obsazení bretaň-ských přístavů mezi Cherbourgem a Nantes. Provedení invaze bylo svěřeno Montgomeryho 21. skupině armád, kterou v předvečer dne "D" tvořily 1. kanadská armáda 171

Druhá světová válka

generálporučíka H. D. Crerara, 2. britská armáda gene-rálmajora M. C. Dempseyho a americká 1. armáda generálporučíka Omara N. Bradleyho. První sled pěti divizí se měl zmocnit pobřeží mezi Ouistrehamem a Varreville a po vytvoření předmostí u Caen, Bayeux, Isigny a Ca-rentanu byl další předpokládanou metou přístav Cher-bourg. V další fází operace Eisenhowerovo vrchní velení kalkulovalo s dobytím Bretaně a následným postupem ve všeobecném směru na Paříž. Předehrou ke spojeneckému vylodění byla mohutná letecká ofenzíva, jejímž hlavním úkolem bylo omezení pohyblivosti německých jednotek v západní Evropě. Od začátku roku 1944 byla soustavně eliminována německá vzdušná síla, bombar-dovací perutě vrchního leteckého maršála Trafforda Leig-ha-Malloryho postupně ničily francouzské a belgické komunikační sítě, zejména mosty přes dolní tok Seiny. V prvních červnových dnech byla silně atakována zejména opevnění Atlantického valu. (Záměrně byla napadána zvláště oblast Pas-de-Calais, aby tak bylo podpořeno mylné přesvědčení Němců o místě nadcházejícího vylodění. Byla to součást dezinformační operace "Fortitude".) Invaze začala již v noci z 5. na 6. června 1944 námořní operací "Neptun". Z jihoanglických přístavů vyplulo pět svazků válečného námořnictva a po kontrolním soustředění u ostrova Wight zamířily lodě s prvosledovými jednotkami na palubě k normandským břehům. Prakticky v témže nočním čase na levém křídle invazního úseku v blízkosti Caen seskočila britská 6. výsadková divize a na opačném konci předpokládané čáry zteče - u základny poloostrova Cotentin - přistály dvě severoamerické výsadkové divize. Parašutisté měli vytvořit bariéru 172

Invaze v Normandii

proti postupu německých záloh z vnitrozemí k pobřeží, a usnadnit tak vlastním jednotkám první boje o normand-ské předmostí. Jednotlivé cílové úseky vylodění byly nazvány kódovými jmény. V americkém pásmu Utah a Oma-ha, v britském prostoru Sword, Juno a Gold. Po masivní letecké a dělostřelecké přípravě se ráno 6. června 1944 objevili na plážích Normandie spojenečtí vojáci. Britové a Kanaďané se bez větších problémů zachytili mezi ústím řeky Orné a Port en Bessinem a pronikli i několik kilometrů do hloubi atakovaného území. Naproti tomu americká 1. divize narazila na Omaze (Saint laurent) na značný odpor Němců, který byl zlomen až po zásahu námořního dělostřelectva. Postup vpřed byl však vykoupen velkými ztrátami. Na Utahu měla 4. divize daleko menší problémy a poměrně rychle navázala kontakt s rozptýleným americkým výsadkem. Na sklonku prvního invazního dne bylo na normandských plážích již 200 000 mužů expedičního korpusu. Boje o předmostí trvaly do 11. června a Němci - s výjimkou dílčího úspěchu u Caen - zápas o důležité pobřežní pásmo prohráli. Ve vůdcově hlavním stanu až do 7. června vládla nejistota ohledně skutečného záměru Spojenců. Obava z možné léčky v Normandii zbrzdila uvolnění záložních tankových divizí Wehrmachtu a jejich opožděný přesun na ohrožený úsek pobřeží-stejně jako pozdní transport dvou pancéřových divizí z východní fronty - nedokázal již zastavit nápor spojeneckých sil. Rommelova 7. armáda prakticky vyčerpala svůj obranný potenciál a polní maršál se na poradě v Soissons dne 17. června odvážil Hitlerovi naznačit i možnost případného jednání se Spojenci. Fúhrerova odpověď byla jednoznačná: "Čas k politickým rozhodnutím 173

Druhá světová válka

ještě nedozrál." Naopak, specifickou německou reakcí na vylodění v Normandii bylo ostřelování Londýna raketami V 1. Poprvé byly tyto "létající pumy" nasazeny v noci z 12. na 13. června 1944. Hitler také odmítl Rundsted-tovu a Rommelovu žádost ohledně taktického ústupu východního křídla armádní skupiny "B". Mezitím Američané, přes nepřízeň počasí, které blokovalo stavbu umělého přístavu v Saint Laurent, postupně rozdrobili německou obranu na poloostrově Cotentin. Dne 18. června padlo do jejich rukou město Barneville a 26. června odpoledne kapituloval Cherbourg. (Jeho přístavní mola však byla v troskách, a tak Spojenci byli i nadále závislí na umělém přístavu v Arromanches.) Po ztrátě Cotentinu Hitler odvolal Rundstedta a novým vrchním velitelem západní fronty byl jmenován polní maršál Gúnther voň Kluge. (Poté co byl Rommel 17. července vážně zraněn při leteckém bombardování, převzal Kluge i otěže armádní skupiny "B".) Mezitím probíhaly tvrdé boje v pásmu 2. britské armády, která se 9. července zmocnila města Caen. Bradleyho 1. americká armáda na pravém křídle předmostí se stočila na jih a postupovala na významný komunikační uzel St. Ló, kterého - po zlomení odporu 2. německého výsadkového sboru - dosáhla 18. července. Američané obsadili i okolní výšiny, čímž si vytvořili předpoklady pro přípravu pokusu o průlom frontové linie. Ve střetech o normand-ské pobřeží Němci ztratili více než 160 000 mužů a velké množství válečné techniky. Kompaktní 15. armáda s 19 divizemi stále čekala na další spojeneckou invazi v oblasti Pas-de-Calais a teprve po neúspěšném Montgomeryho pokusu o úder přes řeku Ornu ve dnech 18. a 19. července 174

Invaze v Normandii

1944 Hitler souhlasil s přesuny jejích tankových jednotek na ohrožené obranné pozice. Generál Eisenhower se po částečné stabilizaci levého křídla fronty u Caen rozhodl přenést těžiště ofenzivního tlaku do úseku 1. americké armády v oblasti jižně od poloostrova Cotentin. Útoku předcházelo těžké bombardování nepřátelského postavení. Na plochu dlouhou 8 a širokou 1,5 km svrhlo nad ránem 25. července téměř 2 000 letadel přes 4 700 tun pum. V prvním sledu následné pozemní zteče útočilo osm pěších divizí a po dobytí měst Périers, Lessay a Coutances převzaly iniciativu čtyři obrněné divize (4. a 6. Vil. sboru a 2. a 3. Vlil. sboru). V posledních červencových dnech Američané prolomili německou obranu mezi Granville a Avranches. Cesta do Bretaně byla volná. Eisenhower nasadil do průlomu nově zformovanou 3. americkou armádu generála George S. Pattona (1. a 3. armáda vytvořily 12. skupinu armád, které velel generál Omar Bradley. Jeho 1. armádu nyní převzal generál C. H. Hodges). Američané rychle postupovali dvěma směry - na západ k Brestu a na jih k Nan-tes. V prvním srpnovém týdnu obsadili Rennes, přiblížili se k Brestu - jeho německá posádka se ovšem vzdala až 18. září - a 10. srpna dosáhli Nantes. Tímto manévrem Američané odřízli Němcům ústupovou cestu z Bretaně. Zhroucení levého křídla německé obrany odkrylo týl 7. armády a pancéřové skupiny Západ. Spojenci využili této skutečnosti a rozhodli se pro riskantní operaci. Vstřícnými údery ze severu a z jihu mělo být nepřátelské uskupení obklíčeno a zcela zničeno. Eisenhower zanechal v Bretani pouze Vlil. sbor, kdežto hlavní síly 3. armády směřovaly od jihu k zadním pozicím 7. armády. Od severu útočila 175

Druhá světová válka

na města Argentan a Falaise kanadská 1. armáda. Němci mezitím soustředili své zbývající tankové svazky a 7. srpna se pokusili přetnout americký koridor u Avranches. Tíhu nepřátelského úderu v pahorkatině u Mortainu nesla Hod-gesova armáda. Rozhodla převaha spojenců ve vzduchu. Kolony 1. a 2. pancéřové divize SS byly rozstříleny "Tajfuny" 2. taktické letecké armády a 12. srpna se německý protiúder zhroutil. Mezitím se postupně svíraly kleště obchvatného manévru spojenců. Kanaďané se 17. srpna zmocnili Falaise a o tři dny později uzavřela 1. polská obrněná divize obklíčení v prostoru Chambois. Většině pancéřů SS se sice podařilo uniknout, ale v tzv. falaiské kapse zůstalo 10. německých pěších divizí. Zbytky zničené 7. armády ustupovaly k Seině a německé velení nyní usilovalo o vytvoření nové obranné linie v pařížské oblasti. Polní maršál Kluge neunesl porážku svého úderu na Avranches - navíc byl v podezření z účasti na protihitle-rovském spiknutí"- a 19. srpna 1944 spáchal sebevraždu. Otrávil se kyanidem. Novým velitelem západní fronty byl jmenován polní maršál Watter Model. (Srov. D. D. Eisenhower: "Invaze do Evropy". Praha, 1983; Týž: "O invazi a vítězství". Praha, 1947.) Operace "Bagration"

Generálporučík kníže Petr Ivanovic Bagration (1765-1812), potomek gruzínských vládců, byl hrdinou protinapoleon-ského odporu ruské armády. Jeho jménem byla na jaře 176

Atentát ve Vlčím doupěti

hrozilo obklíčení. Německé vrchní velení, které bylo stále fascinováno vývojem událostí ve Francii, si teprve po několika dnech uvědomilo vážnost situace a nebezpečí, které hrozilo celé východní frontě. Hitler zbavil polního maršála Busche velení, ale katastrofu se již nepodařilo odvrátit. Navíc se fyzicky a psychicky zhroutil náčelník generálního štábu generál Kurt Zeitzler. 3. července 1944 vstoupily ruské jednotky do Minská, a tím odřízly 4. armádě ústupové cesty na západ. Veškeré pokusy o její vyproštění z obklíčení skončily nezdarem. Zbývala jí pouze kapitulace. Osvobozením hlavního města Běloruska byl splněn úkol první fáze letního tažení. Porážkou skupiny armád "Střed" byly vytvořeny příznivé předpoklady pro pokračování útoku Rudé armády na varšavském směru a do Pobaltí. Atentát ve Vlčím doupěti

Válečné neúspěchy prohloubily názorovou diferenciaci vojenské elity třetí říše. Kolem bývalého lipského starosty Carla Goerdelera a penzionovaného generála Ludwiga Bečka se postupně zformovala opoziční důstojnická skupina. Odstraněním Adolfa Hitlera chtěla uchránit Německo před katastrofou porážky a bezpodmínečné kapitulace. Na přelomu let 1943 a 1944 převzal iniciativu náčelník štábu záložní armády plukovník hrabě Claus Schenk voň Stauffenberg. Na konspirativní přípravě státního převratu se podíleli mnozí vysocí představitelé Wehrmachtu a kon-179

Druhá světová válka

zervativně orientovaní politikové dosud pasivního občanského disentu. Po předpokládané vůdcově násilné smrti měla záložní armáda zablokovat klíčové nacistické instituce, přičemž obdobně měli vystoupit i spiklenci ve velitelských sborech jednotlivých polních armád. Jejich úkolem bylo odzbrojení formací SS a všech bezpečnostních složek. Na designovaném kancléři Goerdelerovi mělo spočívat břímě okamžitého mírového dialogu s anglosaskými mocnostmi. Ve vztahu k Sovětskému svazu chtěli spiklenci zastavit Rudou armádu na přístupech k německým hranicím a uhájit dosavadní teritoriální zisky v okupovaném Polsku. Na 20. července 1944 byla do vůdcova hlavního stanu ve Východním Prusku svolána porada o aktuální vojenské situaci. Byl pozván i plukovník Stauffenberg, který měl referovat o formování nových divizí. Jím donesená bomba vybuchla přesně ve 12 hodin 42 minut. Zabila a smrtelně zranila několik důstojníků, ale Hitlera pouze lehce zasáhla. (Síla nálože byla určena uzavřenému prostoru betonového bunkru, ale shodou okolností se odpolední konference konala v dřevěném baráku a navíc byla razance výbuchu ještě utlumena masivní deskou dubového stolu.) Hrabě, který opustil místnost krátce před roz-nětem, byl přesvědčen o Hitlerově smrti a po návratu do Berlína žádal vyhlášení rozkazu "Valkýra", což bylo kódové označení připraveného státního převratu. Velitel záložní armády generál Fromm však neuvěřil zprávě o vůdcově konci a po telefonickém rozhovoru s Keitelem se odmítl angažovat. Selhal i velitel strážního praporu major Otto Remer, který měl se svými muži obsadit berlínskou vládní čtvrť. Goebbels ho speciální linkou spojil s "Vlčím 180

Atentát ve Vlčím doupěti

doupětem" a major poznal Hitlerův hlas ("Hořen Sie meine Stimme?"). Fúhrer jmenoval Remera plukovníkem a pověřil ho zajištěním spiklenců na ministerstvu války. Horlivý generál Fromm sice rozkázal Stauffenberga a jeho blízké spolupracovníky okamžitě zastřelit, ale svému pozdějšímu zatčení stejně neunikl. "Valkýra" ztroskotala i v Paříži, Vídni a v Praze. Krátce po půlnoci na 21. července vysílaly všechny německé rozhlasové stanice Hitlerův projev o neúspěšném atentátu ("Malá klika důstojníků, domýšlivých, zbavených svědomí a zločinně hloupých, zesnovala spiknutí, které mne mělo odstranit...). Gestapo a Bezpečnostní služba (SD) zahájily rozsáhlé vyšetřování a v široce rozhozené síti persekuce postupně skončily mnohé přední osobnosti z "horních" společenských vrstev ("svině s modrou krví") - vysocí důstojníci, diplomaté, bývalí politikové. Řada z nich spáchala sebevraždu, např. vojenský velitel Francie generál Heinrich voň Stúlpnagel, vrchní ubytovatel generál Eduard Wagner, polní maršál Gúnther voň Kluge, generál Ludwig Beck. (Celkem si sáhlo na život čtyřicet devět generálů a tři polní maršálové.) Mezi uvězněnými byli berlínský policejní prezident hrabě Wolf Heinrich voň Helldorf, bývalý velvyslanec v Moskvě hrabě Friedrich Werner voň Schulen-burg, předválečný guvernér Říšské banky Hjalmar Schacht, generál Franz Halder či šéf Abwehru admirál Wilhelm Ca-naris. Polní maršál Erwin Rommel - vzhledem ke své nesporné popularitě v německé veřejnosti - měl možnost volby mezi zatčením a tajnou sebevraždou s následným státním pohřbem. Rozhodl se pro druhou alternativu. V srpnu a v září 1944 proběhly před "lidovým soudním dvorem", kterému předsedal fanatický nacista dr. Ro-181

Druhá světová válka

land Freisler, dva velké procesy - první proti skupině vysokých důstojníků, v čele s polním maršálem Erwinem Witzlebenem, druhý s dr. Carlem Goerdelerem a dalšími konspirátory z občanské opozice. Prakticky všichni byli "odsouzeni" k trestu smrti oběšením, a to na řeznických hácích. Popravy zasáhly téměř pět tisíc osob a probíhaly od července 1944 až do konce války. Např. 9. dubna 1945 byl v koncentračním táboře ve Flossenburgu klavírní strunou G zaškrcen admirál Canaris. (Srov. J. B. Uhlíř: "Ve stínu říšské orlice." Praha, 2002.) Osvobození Paříže

Na přelomu července a srpna 1944 dozrály ve Francii podmínky pro zahájení všeobecného povstání. Partyzánská válka se šířila v jihozápadních a centrálních departmentech. O kontrolu hnutí odporu sice usilovali jak komunisté tak gaullisté, ale kategorický požadavek intenzivního boje proti společnému protivníkovi mírnil dosavadní ideové a politické spory. Na sklonku července poutaly francouzské vnitřní síly osm hitlerovských divizí. "Nepřítel stojí tváří v tvář novému bitevnímu poli za svými vlastními liniemi." Po průlomu u Avranches postupovaly spojenecké síly k povodí Seiny. Na západním křídle útočili Kanaďané a Britové a v prostoru mezi Rouenem a Paříží se angažovali Američané. Dne 15. srpna se na středomoř-ském pobřeží Francie - východně od Toulonu - vylodila francouzsko-americká 7. armáda, která po upevnění předmostí směřovala své ofenzivní úsilí do údolí Rhóny. Ge-182

Osvobození Paříže

nerál Eisenhower však nepředpokládal brzké osvobození Paříže, obával se těžkých pouličních bojů a zamýšlel dosáhnout německé kapitulace pomocí obklíčení. Celá operace byla plánována na druhou polovinu září. Spád událostí však tyto záměry korigoval. Dne 10. srpna vstoupili do stávky pařížští železničáři a ochromili dopravu v celé metropolní aglomeraci. Záhy se přidali pracovníci plynáren, elektráren, pošt a veřejných služeb. "Pařížský výbor osvobození" vyzval 14. srpna k zahájení všeobecné stávky. O den později opustili svá místa policejní úředníci a ve velké většině se připojili k odboji. Stávka se měnila v povstání. "Sjednocené bojové oddíly", které vedl bývaly interbrigadista plukovník Henri Rol-Tanguy, začaly obsazovat strategické body města. Povstání vypuklo 19. srpna 1944 za úsvitu. V sedm hodin ráno se povstalci zmocnili policejní prefektury. K prvním těžkým bojům došlo před radnicí v Neuilly, kde okupanti nasadili tanky. Německá posádka Paříže, které velel generál Dietrich voň Choltitz, měla přibližně 20 000 mužů, 80 tanků a 60 děl. Hitler ještě před výbuchem povstání trval na udržení města a nařídil podminovat všechny mosty přes Seinu, historické budovy a velké výrobní podniky. Většina objektů měla být zničena při prvním náznaku nepokojů, ale Němci již na úkol nestačili a také Choltitz neměl zřejmě odvahu šílený rozkaz splnit. (Nový velitel západní fronty, polní maršál Walter Model, řekl svému podřízenému: "Věřte mi, Choltitzi, na to, na co jsme potřebovali v Kovelu 40 minut, budeme potřebovat v Paříži 40 hodin. Ale když skončíme, město bude zničené.") V neděli 20. srpna zprostředkoval švédský konzul Nord-ling uzavření příměří, ale komunisté vystoupili proti do-183

Druhá světová válka

hodě, kterou pokládali za zradu odboje. "Paříž nemůže, aniž by se zostudila, kapitulovat před bosi, skoro již poraženými." V pondělí se konalo rozšířené zasedání "Pařížského výboru osvobození", kde zastánci příměří utrpěli porážku. Z řídícího centra povstání opět zazněly výzvy k boji. V ulicích města se objevily barikády, které postupně obchvátily německé opěrné body. V dalších dnech povstalci osvobodili tři čtvrtiny Paříže. K městu se však stahovaly silné útvary protivníka, včetně tankové divize SS -a barikádníci neměli těžké zbraně. V této situaci naléhal generál Charles de Gaulle na urychlení spojeneckého postupu, přičemž tato žádost byla motivována i politickou úvahou. Generál nemínil přenechat komunistům ovoce vítězství, zvláště když se s nimi rozcházel v otázkách dalšího vývoje republiky. V úterý 22. srpna vydal D. Eisenho-wer rozkaz 2. francouzské obrněné divizi generála Jacque-sa Leclerka - dosud operující v sestavě 3. americké armády - k spěšnému pochodu na Paříž. Záhy byla následována 4. americkou divizí generálmajora Bartoňa. Večer 24. srpna vjely do ulic francouzské metropole první Leclerkovy tanky a následujícího dne dorazily hlavní síly divize, kterou zdržely těžké boje na přístupových komunikacích. (Váleční korespondenti, kteří doprovázeli Leclerkův štáb, zjistili s úžasem, že v hotelu Ritz se již zařídil Ernest He-mingway, který do města svého mládi pronikl se skupinou makistů ještě před příchodem spojeneckých sil.) Dne 25. srpna 1944 přijali generál Leclerc a plukovník Rol-Tanguy v biliárovém sále policejní prefektury kapitulaci Dietricha voň Choltitze. Téhož dne přijel do Paříže předseda Prozatímní vlády Francouzské republiky generál Charles de Gaulle. 184

Letní ofenzíva Sovětů