Ana səhifə

Ukrajina (ukrajinsky Україна)


Yüklə 38.5 Kb.
tarix24.06.2016
ölçüsü38.5 Kb.
Ukrajina (ukrajinsky Україна)

je země ležící ve východní Evropě; na východě hraničí s Ruskem, na jihozápadě s Moldavskem (včetně neuznaného Podněstří), Rumunskem, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranice je tvořena Černým a Azovským mořem, které odděluje poloostrov Krym. Na Dněpru, největší ukrajinské řece, leží také hlavní město Kyjev.


Ukrajinská republika získala nezávislost roku 1991 po rozpadu Sovětského svazu; zároveň je zakládajícím členem Společenství nezávislých států. Je to unitární stát, který se dělí na 24 oblastí, 2 města se zvláštním statusem (Kyjev a přístav Sevastopol) a autonomní republiku Krym.
Tzv. Oranžová revoluce na konci roku 2004 přinesla obrat v ukrajinské politice; na rozdíl od spíše „proevropské“ západní části je však východ a v menší míře i jih kulturně a politicky orientován spíše na Rusko.
Povrch

Střední a východní Ukrajina zaujímá jihozápadní část rozlehlé Východoevropské roviny. Povrch je tvořen především vysočinami a pahorkatinami či náhorními plošinami přerušovanými údolími řek, která jsou typická především pro přítoky Dněstru v Podolí. Na jihu země se rozkládají rovinaté stepi; druhá větší rovinatá oblast je tzv. Polesí při hranicích s Běloruskem. Největšími pohořími jsou Východní Karpaty na jihozápadě země (s nejvyšším vrchem je Hoverla, 2061 m) a Krymské hory na jihu Krymského poloostrova, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují okolo 1500 m. Poloostrov Krym je se zbytkem pevniny spojen Perekopskou šíjí.


Historie

Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l., ze kterého pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů. Na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské kolonie. Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů.


Ve druhé polovině 9. století se na dnešní Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus, jehož nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví; na západě bylo nejdůležitější Haličsko-volyňské knížectví, zatímco jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými kmeny Polovců.

Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky. Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástí Litevského velkoknížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi.

Roku 1569 došlo k uzavření Lublinské unie; většina ukrajinského území, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), přešlo pod polskou moc. Významné bylo osídlení záporožských kozáků s centrem na Siči. Ti vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s Krymských chanátem. Krymští Tataři a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní a východní Ukrajiny.

V roce 1648 došlo na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vedl Bohdan Chmelnický; tomu se podařilo v několika bitvách porazit polská vojska, až v roce 1651 byl poražen v bitvě u Berestečka. Roku 1654 se obrátil pro pomoc k ruskému caru Alexejovi, čímž se dostal do vazalské závislosti. Boje pak pokračovaly dál. Perejaslavská rada však znamenala ztrátu suverenity pro ukrajinská území. Nejprve byla v roce 1667 k Rusi připojena většina levobřežní Ukrajiny (země byla tehdy přechodně rozdělena podle řeky Dněpru) a při dělení Polska v letech 1793–1795 i většina pravobřežní Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, jež získala Habsburská monarchie. Postupně tak Ukrajina ztratila náznak jakékoliv autonomie. Koncem 18. století byla také zlikvidována tatarská a turecká moc na jihu. Carevna Kateřina II. Veliká a její rádce kníže Potěmkin založili v nově dobyté tzv. Nové Rusi několik významných měst: mj. Oděsu, Dněpropetrovsk, Simferopol a Sevastopol.



19. století bylo dobou tvrdého národnostního útlaku ze strany Ruské říše a zároveň dobou ukrajinského národního obrození, zprvu kulturního, později také politického. Tyto snahy se po carských represích a zákazu užívání ukrajinštiny (1876) soustředily především do habsburské části země, kde byl mnohem liberálnější režim. Současně se – byť pomalu – rozvíjelo také hospodářství, začalo se s výstavbou železniční sítě a masivní těžbou uhlí; rychle rostla města, zejména Kyjev a Charkov.

V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika (UNR) existovala v letech 1917–1919 a zanikla pod náporem ruských bolševiků. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 1920–1921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jakožto řadová republika Sovětského svazu s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově, které bylo později přeneseno do Kyjeva. V letech 1926—40 existovala v rámci Ukrajinské SSR autonomní republika Moldavanů.

Roku 1929 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny.

Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám; nejtěžší z nich byl hladomor (ukrajinsky Holodomor) v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, jež byla zřejmě alespoň zčásti úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se velmi různí; historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem. Nejhůře byla zasažena střední a jihovýchodní Ukrajina a tehdy částečně ukrajinskojazyčná Kubáň. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947.

V letech 1941–1944 byla Ukrajina okupována Německou říší; po německé porážce byla k Ukrajině připojena její západní část (západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku (krátkodobě obsazeno sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR), a dále Podkarpatská Rus, předválečná součást ČSR. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR

V 60. letech pokračovala masivní industrializace a urbanizace především východní části země. Byla zbudována kaskáda přehrad na Dněpru. Rozvoj průmyslu a technologií bez ohledů k životnímu prostředí si vedle znečištění ovzduší vyžádal krutou daň: 26. dubna 1986 došlo na severu země k černobylské katastrofě, nejhorší havárii jaderné elektrárny v dějinách. Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes zamořeno radioaktivním spadem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno.

V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada suverenitu Ukrajiny, nezávislost pak byla vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem téhož roku (za podpory 90,3 % voličů). Přechod ke kapitalismu, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést ekonomické a politické reformy vedl k několikaleté agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.


Prvním prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho příliš zásadový. Jeho postupy proti opozičnímu tisku a radikálnějším kritikům mnohdy měly často zřetelně autoritativní rysy.
Po volbách na konci roku 2004 (prezidentu Leonidu Kučmovi končil jeho mandát) proběhla v zemi neozbrojená tzv. oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem ukrajinsky cítící veřejnosti se zfalšovaným vítězstvím proruského (a samotným Kučmou protežovaného) kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Revoluce, z níž vzešel prezident Viktor Juščenko, se stala příslibem pozitivních změn, poukázala však na křehkou soudržnost "proevropské" západní a "proruské" východní části země.


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət