Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Poslední dny míru

který měl stresovat především Varšavu. Henderson byl pozván do nové budovy říšského kancléřství až v úterý 29. srpna po 19. hodině. Na rozdíl od minulého setkání vládla v rozlehlé Hitlerově pracovně napjatá atmosféra. Vůdce okamžitě demonstroval své rozhořčení nad dalšími "masakry v Polsku" a k Hendersonovi se choval velmi odměřeně. Obsahovým jádrem německé odpovědi byl souhlas se zahájením rozhovorů s Varšavou, ale její zmocněnec měl přijet do Berlína již následujícího dne. Celé toto večerní divadlo mělo sloužit k dezinformaci britské politiky a světového veřejného mínění. Hitler již definitivně rozhodl o zahájení války 1 září, "mnichovská" varianta byla pohřbena a další diplomatické tance byly již zcela podřízeny potřebám vojenské strategie. Varšava odmítla vyslat do Berlína ministra Bečka nebo kohokoli jiného na stejné úrovni. Britský velvyslanec ve Varšavě sir Howard Kennard hlásil do Londýna: "Poláci nepochybně budou raději bojovat a podlehnou, než aby se pokořili, zvláště po příkladech Československa, Litvy a Rakouska." Téhož dne, tj. 30. srpna. Polsko také mobilizovalo a německá armáda dokončila poslední přípravy k ataku. Foreign Office přihlédl k textu Kennardovy depeše při koncipování dalšího memoranda pro německou vládu. Nový dokument zdůrazňoval význam přímého jednání sporných stran, požadoval garanci polských životních zájmů a pochyboval o možnosti reálného německo-polského kontaktu již 30. srpna. Britský kabinet navrhoval normální diplomatický postup - vypracování modality rozhovorů, určení místa schůzky a vlastní výměnu názorů. Po dobu diplomatických jednání se měly obě vlády vzdát 27

Druhá světová válka

násilných akcí, respektovat územní nedotknutelnost a dojednat modus vivendi pro Gdaňsk. V textu ovšem scházelo potvrzení britského zájmu na zachování územní integrity Polska. Možný souhlas se změnou statusu Gdaňská vytvářel prostor pro italskou iniciativu ve smyslu nového Mnichova. Henderson přinesl toto memorandum na Wilhelm-strasse 76 několik minut před půlnocí 30. srpna. Německé ultimátum Polsku již prakticky vypršelo. Jelikož Hitler odmítl další setkání s velvyslancem, očekával jej ve staré Bismarckově pracovně Joachim voň Ribbentrop. Ačkoli Henderson mohl hovořit ve své mateřštině, vybral si na důkaz dobré vůle němčinu, třebaže ji neovládal zcela dokonale. Zahájil upozorněním, že by bylo nerozumné očekávat od vlády Jeho Veličenstva, že by byla schopna během 24 hodin zařídit vyslání polského delegáta do Berlína. Ministr okamžitě vybuchl: "Lhůta už vypršela, a kde je tedy Polák, kterého vaše vláda chtěla obstarat?" Brit nereagoval a odevzdal svému partnerovi stručné osobní poselství Nevilla Chamberlaina, které rekapitulova-lo anglické kroky ve Varšavě. Na okraj tohoto dokumentu Henderson poznamenal, že "jeho vláda požádala polský kabinet o umírněný postup a doufá, že Německo zaujme obdobný postoj". Ribbentrop stroze odpověděl: "Provokatéry jsou Poláci, a nikoli my. Pokud se v této věci obracíte na nás, pak jste na špatné adrese. Britská iniciativa přinesla až dosud jediný výsledek - polskou mobilizaci." V tomto tónu konverzace pokračovala. Henderson se pokusil přečíst britské memorandum, ale byl neustále přerušován. Po Ribbentropově výroku, že "situace je zatraceně vážná", si oba muži málem nafackovali. V další 28

Poslední dny míru

fázi rozhovoru Ribbentrop vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho číst německé návrhy na řešení vztahu k Polsku. Henderson příliš neposlouchal, po předešlé hádce se obtížně soustřeďoval a předpokládal, že posléze obdrží oficiální text dokumentu. Ministr ho však nemínil, ba nesměl dát z rukou. Podle Hitlerova příkazu směl britskému velvyslanci pouze tlumočit jeho obsah. Henderson nakonec navrhl, aby Ribbentrop povolal polského velvyslance v Berlíně a odevzdal mu ony německé požadavky. Ten však za svou osobu odmítl a přenechal všechna rozhodnutí Hitlerovi. Poslední německý projekt na řešení "polské krize" měl jen propagandistický charakter. Hitler to ostatně později potvrdil: "Potřeboval jsem alibi především pro německý národ, abych mu dokázal, že jsem dělal vše pro udržení míru. Proto jsem vypracoval velkorysý návrh na řešení otázky Gdaňská a koridoru." Klíčové body "velkorysého návrhu" směřovaly proti Varšavě. Likvidovaly polské pozice na Baltu, navrhovaly uspořádání ple-biscitu v koridoru, přičemž do něho zahrnovaly většinu území v Pomořanech. Smysl celé hry byl jasný. Komedie s návrhy měla zkomplikovat jejich případné odevzdání Polsku. Berlín by pak mohl postavit Poláky do role pod-něcovatelů války, jelikož v napjaté situaci odmítli "mírové návrhy" a nedostavili se k jednání. Ve čtvrtek 31. srpna ve 12 hodin 40 minut překročilo nacistické Německo svůj Rubikon. Adolf Hitler podepsal v říšském kancléřství poslední rozkaz ke vpádu do Polska - Směrnici č. 1 pro vedení války. Podvečerní návštěva polského tituláře Lipského na Wilhelmstrasse byla již jen pouhou formalitou. 29

Druhá světová válka

Nad ránem 1. září 1939 zahájila děla bitevní lodi "Schles-wig-Holstein" palbu na Westerplatte. Po šesti minutách zaútočila pěchota. Začala druhá světová válka. V dopoledním projevu před říšským sněmem oznámil Hitler anexi Gdaňská, ale pečlivě se vyhnul formulaci o vyhlášení války. Hovořil pouze o odvetě za "násilné akce Polska". Stále doufal v izolovaný konflikt a rychlé vítězství. S napětím očekával reakci západních mocností. Předpokládal, že Velká Británie a Francie se zaleknou perspektivy velké války a své závazky vůči Varšavě nedodrží. Zpočátku se situace vyvíjela podle Hitlerovy kalkulace. Obě demokratické mocnosti sice předaly Německu v dopoledních hodinách 1. září varovné noty, ale souběžně stále jednaly s Itálií o uspořádání "konference o Polsku". Nakonec zabránil novému Mnichovu především Hitler, který byl již odhodlán válčit. Na druhé straně postavení vlád Francie a Velké Británie nebylo jednoduché. Proti další kapitulaci se postavila velká část domácího i světového veřejného mínění. Navíc - agrese v Polsku se již dotýkala životních zájmů obou velmocí. Všechny tyto faktory donutily jak Cham-berlainovu, tak Daladierovu vládu vyhlásit 3. září 1939 nacistickému Německu válku. Čtvrté dělení Polska

Pro polské tažení měl generál Walter voň Brauchitsch k dispozici 60 divizí s jedním a půl milionem mužů, kteří byli rozděleni do dvou armádních skupin - "Sever" 30

Čtvrté dělení Polska

a "Jih". Jejich cílem bylo zničení většiny protivníkových sil v prostoru na západ od Visly a obsazení Varšavy. Poláci byli připraveni hájit hlavní obrannou linii podél toku řek Biebrza, Narew a Visla. Již první pohraniční střety ukázaly velký rozdíl mezi moderními bojovými prostředky Wehrmachtu a zaostalou výzbrojí agrárního státu. Odvážní polští huláni marně útočili na postupující německé tanky a statečně bojující pěší jednotky nedokázaly dlouhodobě vzdorovat masivním úderům říšské branné moci. Ve dnech 10. až 11. září se zhroutila obrana v povodí velkých toků a Němci východně od Varšavy postupně obklíčili a posléze i rozbili obě klíčová polská armádní uskupení "Poznaň" a "Pomořany". V tomto okamžiku byla také naplněna litera německo-sovětského paktu o neútočení a 17. září překročila východní hranice zoufale bojujícího Polska Rudá armáda. Její svazky překonaly poměrně slabý odpor pomezního krytu a postoupily na předem dohodnutou demarkační linii Pisa, Narew, Visla a Saň. Sovětská vláda tuto agresi odůvodnila nutnou ochranou běloruské a ukrajinské populace. V noci na 18. září se nejvyšší polské vládní a vojenské instituce přesunuly do Rumunska, O týden později se vzdala Němci obklíčená Varšava a v Moskvě dohodnuté rozdělení "ohavného zplozence versailleské smlouvy" bylo dokončeno podpisem "Smlouvy o hranicích a přátelství" z 28. září 1939. Stalin, výměnou za odstoupení části Sověty obsazeného polského území, získal volné ruce v Litvě. Rezolutně odmítl Hitlerův návrh na vytvoření jakéhosi "zbytkového" Polska. To mělo definitivně zmizet z mapy Evropy a symbolickou tečkou za jeho čtvrtým dělením se stala společná přehlídka "vítězů" - Wehrmachtu a Rudé 31

Druhá světová válka

armády - v Brestu Litevském. Poslední bojeschopná armádní skupina "Polesí" však složila zbraně až 5. října. Mezitím - 29. září 1939 - rezignoval v "rumunské pasti" dosavadní polský prezident Ignacy Mosciski a jmenoval svým nástupcem dosavadního velvyslance v Londýně Edwarda Raczyňského. Také vláda Felicjana Slawoje-Sktad-kowského podala demisi a nová hlava poraženého, ale nekapitulujícího státu pověřila sestavením exilového kabinetu generála Wtadystawa Sikorského. Po ukončení vojenských operací přikročily obě vítězné mocnosti k reorganizaci okupovaných území. Hitlerovým výnosem z 8. října byly do třetí říše inkorporovany Pomořany, Velkopolsko a část Slezska. Později se integrace týkala ještě Lodže, severního Mazovska a Suwatska. V nově zřízených župách "Velkopolsko" (Watrhegau) a "Gdaňsk-Západní Prusko" (Danzig-Westpreussen) okamžitě proběhly etnické čistky. Na zbytku německého zá-boru byl 12. října vyhlášen Generální gouvernement s hlavním městem Krakovem a dvanácti miliony obyvatel. Jeho teritorium se mělo v čase nadcházejících migračních pohybů stát jakousi "odpadní jámou" říše a finální stanicí pro vysídlovanou židovskou populaci. Cílená perzekuce směřovala ke zničení polské politické, kulturní a vědecké elity. Také Sověti neztráceli čas. Okamžitě organizovali pod záštitou NKVD "volby" do tzv. Lidových shromáždění ve Lvově a v Biatystoku. Podle předem daného scénáře se obě nově vzniklá seskupení obrátila na Nejvyšší sovět SSSR se žádostí o připojení západní Ukrajiny a západního Běloruska k příslušným svazovým republikám. Ve dnech 1. a 2. listopadu 1939 bylo této žádosti vyhověno a ně-32

Zápas o Pobaltí

kdejší polská východní území se stala nedílnou součástí Stalinova impéria. S krátkým časovým odstupem probíhala i sovětizace celého prostoru se všemi doprovodnými jevy třídního teroru, nacionalizace majetku či násilného šíření komunistické ideologie. (V březnu 1940 rozhodlo politické byro ÚV VKSb o fyzické likvidaci většiny zajatých polských důstojníků.) Přibližně v téže době, tj. na přelomu září a října 1939, zahájila Moskva diplomaticko-vojenskou ofenzivu v Pobaltí, která měla vytvořit potřebnou základnu pro jeho pozdější anexi. Zápas o Pobaltí

Vlastnický vztah k Pobaltí se stal konstantou imperiální politiky carského Ruska. Ale i pro ruské liberály znamenala případná ztráta Baltu děsivé nebezpečí pádu do hlubin Asie. Ani bolševici se nikdy nesmířili se samostatností Litvy, Lotyšska, Estonska, či Finska a netajili se svou snahou o politickou kontrolu celého regionu, který chápali jako součást bezpečnostního předpolí sovětského státu. Mo-lotov v této souvislosti charakterizoval pobaltské republiky jako "drobečky na ubrusu západoruské nížiny". Příznivá situace pro realizaci Stalinových mocenských ambicí, tj. obnovení původních hranic samoděržaví, se vytvořila po srpnovém podpisu paktu s nacistickým Německem. Jeho tajný protokol vymezil sféry zájmů a umožnil průnik Rudé armády na území Polska a Besarábie, do Pobaltí 33

Druhá světová válka

a Finska. Dohody s Berlínem sice nikterak nedefinovaly politický status Pobaltí, ale respektováním zájmů Sovětského svazu vytvářely prostor pro následnou moskevskou režii vývoje událostí. Mezi 28. zářím až 10. říjnem 1939 podepsali Rusové s Estonskem, Lotyšskem a Litvou smlouvy o "vzájemné" pomoci při ochraně proti vnější agresi. Znění všech tří dokumentů bylo prakticky shodné; vedle zveřejněného textu byly signovány i tajné dodatky, které precizovaly podmínky sovětské přítomnosti na teritoriu jednotlivých republik. V Estonsku se mj. jednalo o námořní a letecké základny na ostrovech Sarema (Osel), Chiuma (Dagó) a v přístavu Paldiski. V Lotyšsku se Rudá armáda rozmístila v Lijepaji (Libava) a ve Venstpilsu (Vindava). Dále získala právo na rozmístění pobřežních baterií nutných pro zabezpečení Rižského zálivu. Ve smlouvě s Litvou byla zahrnuta klauzule o společné obraně litevských hranic. Kau-nasu byla následně postoupena oblast Vilna (Vilnius), kterou sovětská armáda obsadila v průběhu polského tažení. Tyto aktivity nevyvolaly velký mezinárodní odpor. Evropa byla ještě v šoku po bleskové porážce Polska a Hitler v projevu z 6. října opět zdůraznil, že Německo má v Pobaltí pouze hospodářské, a nikoli politické cíle. (Do jara roku 1941 nacisté uskutečnili odsun tzv. úlomků německého národa; z Estonska odvezli téměř 13 000 soukme-novců, z Lotyšska více než 47 000 a z Litvy 53 000 osob německé národnosti.) Charakteristická byla Churchillova reakce. V důvěrném rozhovoru se sovětským velvyslancem v Londýně Majským prohlásil, že Moskva má plné právo na strategickou obranu východního pobřeží Baltu. 34

Zapas o Pobaltí

Tamní státy byly nyní pod trvalým tlakem. Pokusem o nalezení východiska z patové situace byla prosincová porada ministrů zahraničních věcí v Tallinu o utužení vzájemné vojenské spolupráce. SSSR však interpretoval její výsledky jako nepřátelský akt, odporující liteře nedávno uzavřených bilaterálních smluv. Na vážné komplikace však sovětská politika narazila ve Finsku. Odmítnutí Finů vzdát se strategicky cenných území na přístupech k Leningradu vedlo 29. listopadu 1939 k sovětskému útoku. Moskvou iniciovaný vznik tzv. dělnicko-rolnické vlády měl usnadnit předpokládanou anexi finského státu. V zimní válce však Rudá armáda selhala a Finové ubránili - byť za cenu těžkých územních ztrát - svou nezávislost. Stalinské čistky z konce 30. let zlikvidovaly téměř celý důstojnický sbor sovětské branné moci a velitelskou pravomoc převzali primitivní hlupáci typu Semjona Buďonného či Klimenta Vorošilo-va, jejichž vojenský rozhled byl ohraničen zahnutou čepelí kozačko šavle. V zimní válce názorně prokázali naprostou nekompetentnost. Zcela selhalo zásobování polních jednotek a svazky přesunuté k Leningradskému vojenskému okruhu z Ukrajiny či Běloruska nebyly vycvičeny k boji v podmínkách severu. Velká Británie a Francie uvažovaly o možné pomoci napadenému Finsku, připravovaly mj. útok proti ropným polím v Zakavkazsku, ale poté co se Rusům nakonec podařilo prolomit Man-nerheimovu linii, válka rychle spěla ke svému konci. Dne 12. března 1940 byla podepsána sovétsko-finská mírová smlouva a následujícího dne byly zastaveny bojové akce. Rudá armáda ztratila více než 200 000 vojáků, Finové 26 000. Sověti se museli spokojit pouze ze ziskem Karel-35

Druhá světová válka

ské šíje, Petsama a přístavu Viipuri (Vyborg). Již 14. prosince 1939 byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů. Na jaře roku 1940, zřejmě i v souvislosti s neočekávaným průběhem německé ofenzivy na Západě a faktickým neúspěchem ve válce s Finskem, se Stalin rozhodl pro přímý zaboř Pobaltí. Scénář událostí byl opět shodný pro všechny tři republiky. Nejprve V. M. Molotov odevzdal v polovině června diplomatickým zástupcům Estonska, Lotyšska a Litvy v Moskvě protestní noty ohledně "soustavného porušování smluv o vzájemné pomoci". Žádal okamžité provedení vládních změn a zároveň oznámil přesun nových sovětských jednotek na území jednotlivých republik. Souběžně bylo aktivováno komunistické podzemí, které ve velkých městech Pobaltí organizovalo prosovětské demonstrace. Dne 15. června 1940 začala Rudá armáda obsazovat Litvu. Kabinet prezidenta A. Smetany uprchl do Německa a moci se ujala levicová vláda Justase Paleckise. O dva dny později překročily sovětské oddíly hranice Lotyšska. Dosavadní autoritativní premiér Ulmanis se pokusil o odpor, ale již 20. června odstoupil a do čela nové administrativy byl postaven středoškolský profesor A. Kirchenstein. Naprosto shodně proběhla i vládní změna v Estonsku, kde po vojenské okupaci padl Pátsův režim a prosovětskou vládu vytvořil Johanes Varese. Komunisté, podpoření přítomností intervenční armády a organizováni složkami NKVD, dosáhli změn v zastupitelských sborech. Ty pak prohlásily Estonsko, Litvu a Lotyšsko za sovětské republiky a požádaly o přijetí do svazku SSSR. Nejvyšší sovět těmto žádostem přirozeně vyhověl a Estonsko (22. července 1940), Litva 36

Podivná válka

(3. srpna 1940) a Lotyšsko (5. srpna 1940) se staly svazovými republikami. Formování nové západní hranice Sovětského svazu bylo prozatím dokončeno připojením Besarábie a severní Bukoviny, které Rudá armáda okupovala na přelomu června a července 1940. Rumunsko kapitulovalo a obě oblasti se ještě téhož roku staly součástí Moldavské svazové republiky. (Někdejší habsburská država Bukovina, na rozdíl do Besarábie, nikdy nenáležela k carskému Rusku a nefigurovala také v tajné doložce německo-sovět-ského paktu. Její anexí byl Hitler skutečně zaskočen.) Podivná válka

Velká Británie a Francie vstupovaly v září 1939 do druhé světové války tak, jako by měly vést - řečeno slovy maršála Montgomeryho - polní tažení roku 1914. Zejména vojenská koncepce Francie měla výrazné konzervativní rysy. Vycházela ze zkušeností první světové války, absolutizovala poziční charakter konfliktu a nedocenila význam manévrů, motorizace armády, úlohu tanků a letectva. Generální štáb měl o Francii představu jako o velké pevnosti, která zadrží protivníka na vnější obranné čáře, ale Maginotova linie byla dobudována pouze na fran-couzsko-německé hranici. Strategická orientace vycházela z předpokladu spojeneckého svazku s Velkou Británií. V březnu, květnu, červnu a srpnu 1939 projednávali představitelé obou generálních štábů varianty vojenské 37

Druhá světová válka

spolupráce. V základních otázkách existovala shoda. Ozbrojené síly Spojeného království a Francie budou společně postupovat proti Německu a Itálii. Jádro pozemních sil bude tvořit francouzská armáda, jejímuž velení se podřizoval i britský expediční sbor. V námořní a letecké válce přebírali iniciativu Britové. Tyto obecné zásady však nebyly konkretizovány a do zahájení bojů neexistoval jednotný strategický plán. Teprve koncem července 1939 navrhl Neville Chamberlain vytvoření společné vojenské rady a mezispojeneckého štábu. Daladier souhlasil, ale do 1. září nebylo společné velení ustaveno. V prvních dnech války Francouzi sice na několika místech překročili německé hranice, ale již 12. září nařídil generál Maurice Gamelin přerušení útočných operací a stažení jednotek za Maginotovu linii. V téže době se ve Francii začal vyloďovat britský expediční sbor. Přibližně 161 000 mužů pod velením generála Johna Gorta se počátkem října soustředilo v prostoru Lilie. Po skončení války proti Polsku přesunuli Němci na západní frontu značné vojenské síly, ale obě znepřátelené strany prozatím vyčkávaly a britské letectvo "bombardovalo" německé pozice propagandistickými letáky. Čas podivné války prohloubil politickou a vojenskou demoralizaci spojeneckých armád. Ještě v říjnu pokračovaly "mírové sondáže" Birgera Dahleruse, ale Hitlerovy nezávazné návrhy ohledně možného obnovení "zbytkového" Polska v Londýně nerezonovaly. Do prázdna vyzněla i mediace údajného Rooseveltova důvěrníka Williama R. Davise, jehož představy kompromisního míru nacisté zamýšleli použít k otestování vztahů mezi Albionem a Spojenými státy. 38

Podivná válka

Válčilo se pouze na moři. Ponorky admirála Karla Dónit-ze od prvního dne konfliktu zahájily bitvu o Atlantik; 17. září U-29 potopila britskou letadlovou loď "Courageous" a 14. října 1939 pronikla U-17 do námořní základny ve Sca-pa Flow na Orknejských ostrovech, kde torpédovala bitevní loď Jeho Veličenstva "Royal Oak". O dva týdny později rozstřílely německé válečné lodě lehký křižník "Rávalpin-dí". V polovině prosince svedly v blízkosti ústí La Platy tři britské křižníky komodora Henryho Harwooda vítězný střet s bitevní lodí "Admirál Graf Spee". Její kapitán Hans Langsdorf zavedl těžce poškozeného obrněnce do uru-guayského Montevidea, ale po poznání rozsahu škod se opět vrátil na volné moře a někdejší chloubu německého válečného námořnictva posadil na dno pobřežního šelfu. Hitler, který 8. listopadu unikl pokusu o atentát, neustále intenzivně přemýšlel o optimálním provedení "operace Gelb", tj. o útoku na Francii, Belgii a Nizozemí. Úspěch detailně plánované ofenzívy byl podmíněn souběžným obsazením Dánska a Norska, jejichž přírodní a hospodářské zdroje měly posílit německý zbrojní potenciál. Nesporně prioritním cílem bylo zabezpečení dovozu železné rudy ze Švédska. Připravený scénář válečných aktivit odsoudil k nezdaru i březnovou mírovou misi Rooseveltova zmocněnce Sumnera Wellese. 39

Druhá světová válka

Norské tažení

Operace "Weserúbung" začala 9. dubna 1940 ráno. Německé ozbrojené síly překročily hranice Dánska a vláda sociálního demokrata Stauninga prakticky okamžitě kapitulovala. Na úsvitu téhož dne se kombinované námořní a letecké výsadky zmocnily norských přístavních měst Narviku, Trondheimu, Kristiansandu, Stavangeru a metropole Osla. Královská vláda odmítla nacistické ultimátum a požádala o pomoc Velkou Británii. Němci předali formální vládní otěže Vidkunu Quislingovi, jehož jméno se později stalo symbolem zrady a kolaborace. Ve dnech 14. až 16. dubna se na několika místech severního a středního Norska - poté co britská flotila ovládla pobřežní vody - vylodily spojenecké oddíly. Úderné jednotky říšské branné moci generála Falkenhorsta postupovaly z hlavního města na severozápad a po překonání odporu spojeneckých sil u Lillehammeru navázaly 30. dubna kontakt s dosud izolovanými výsadkovými oddíly v Trondheimu a Bergenu. Spojenci museli ustoupit a 2. května evakuovali své výchozí základny v Ándalsnesu a Namsosu. Katastrofa ve středním Norsku vyvolala uvnitř britské mocenské elity vážnou politickou krizi. Těžké boje však probíhaly v okolí Narviku. Spojenečtí vojáci se zmocnili města a zatlačili Němce ke švédské hranici. O výsledku tažení rozhodl až vývoj událostí po 10. květnu. Průběh německé ofenzivy na západní frontě donutil spojenecké velení ukončit vojenské operace v severním cípu Norska. Počátkem června bylo přes Narvik staženo přibližně 25 000 britských, francouzských a polských vojáků. Norské jednotky složily 40

10. června zbraně. Král Haakon Vil. odešel - s částí námořních a leteckých sil - do Velké Británie. V Londýně se také pod vedením J. Nygaardsvolda ustavila exilová vláda. Okupované Norsko bylo od konce dubna 1940 pod správou zvláštního říšského komisariátu, v jehož čele stanul fanatický nacista Josef Terboven. Dánsku Němci povolili limitovanou samostatnost a bezprostřední správu země převzali až v roce 1943. V obou severských královstvích postupně krystalizovalo celonárodní hnutí odporu. Pád Francie

Němci se, na rozdíl od spojenců, poučili z polského tažení a jejich vojenské plány vycházely z koncepce bleskové války. Při chystaném útoku proti Francii počítali sice i s porušením neutrality sousedních států, ale hlavní úder směřovali do prostoru Arden. Tím chtěli dosáhnout maxima překvapení a současně využít i slabin ve francouzské obraně. Brzy ráno 10. května 1940 vtrhla německá armáda na území Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Smetla slabou pohraniční ostrahu a v krátkém čase prolomila hlavní obranné linie Holanďanů, kteří 15. května odpoledne kapitulovali. O dva dny později padl bez boje Brusel. Spojenecké vrchní velení pokládalo německý útok v Belgii za repliku Schlieffenova plánu z první světové války a na základě předchozího ujednání vyslalo do Flander armádní skupinu generála Billotta. V její sestavě operoval i britský expediční sbor, který zaujal obranná postavení na březích řeky Dyle. 41

Druhá světová válka

Mezitím však byli Francouzi dokonale zaskočeni na skutečném hlavní111 ěru německého úderu mezi Na-murem a Sedane171- Ftdstedtovy tankové sbory prošly hornatým pásmem Arden, rozprášily krycí clonu francouzské kavalerie a Ji čtvrtý den útoku dosáhly řeky Maasy, kterou poměrně snadno překročily. Smečka devíti pancéřových divizí rozbila slabě opevněné pozice generála Corapa a Ikým obloukem zamířila k Laman-šskému průlivu. Kleistova tanková skupina útočila na Amiens a Abbevill6' H°thovy obrněné svazky postupovaly na starobylý Arras. před spojeneckými jednotkami v Belgii vyvstala reálná hrozba obklíčení. Francouzská velitelská špička ztratila hlavu; namísto energických úderů do obnažených boků tankových klínů usilovala o zacelení průloH v °bí řeky Maasy. Generála Game-lina posléze vystřídal Louis Maxime Weygand, ale ani on nezvládl situaci. Dne 21. května pronikl Guderianův tankový sbor k moři a definitivně rozdělil spojeneckou frontu. Ocelová smyčka kolem Billottovy armádní skupiny se téměř zadrhla a P° selhání pokusů o průlom zůstala jediná ústupová cesta - přístav Dunkerque. Britové s pomocí systému "Ena" četli německé šifry a znali plány německého velení na odříznutí všech ústupových cest k moři, a tak byli ještě před Guderianovým postupem na Boulogne a Calais informováni o Hitlerově direktivě ohledně pochodu na sever. Proto také první Gortovy rozkazy o evakuaci "vých jednotek a letectva nesou datum 17. května- Nově jmenovaný ministerský předseda W. Churchill se Y nemohl ztotožnit s Weygando-vým plánem průlo1111' na Jih, neboť britské vojenské autority již rozhodly ° uhájení evakuace. Brauchitschovy 42