Vladimír nálevka druhá světová VÁlka
|
|  Yüklə 0.96 Mb.
|
Letní ofenzíva Sovětů V červencových dnech roku 1944 se válka na východní frontě vracela do míst, která byla svědkem prudkých bojů již v létě 1941. Vítězství Rudé armády v Bělorusku vytvořilo předpoklady pro další pokračování útoku směrem k západním hranicím SSSR. Hlavní stan upřesnil 4. července bojové úkoly jednotlivých frontů a uložil jejich velitelům rozvíjet dosažený úspěch. Vojska 1. pobaltského frontu postupovala podél Dvi-ny a 1. srpna dosáhla pobřeží Rižského zálivu. Spojení Schórnerovy skupiny "Sever" s ostatními silami Wehrmachtu bylo přerušeno. Jednotky 3. běloruského frontu mezitím směřovaly k litevskému Vilniusu. Němci stáhli k jeho obraně 3. tankovou armádu generála Reinhardta a urychleně přisunovali další zálohy. Generál D. l. Čerňa-chovskij však vystihl záměr protivníka a nařídil svým svazkům zrychlit postup a dosáhnout Vilniusu ještě před příchodem nepřátelských posil. V první červencové dekádě ukončily sbory 5. armády a 5. gardové tankové armády obchvat města a odrazily i německé útoky na vnější čáře obklíčení. Dne 13. července vstoupili Rusové do starobylé litevské metropole. Naděje na obnovení nezávislosti této pobaltské republiky, nerealisticky spojené s případnou německou záštitou, se zhroutily. S vojáky generála Čerňachovského se do Litvy vrátily i jednotky "Směrš" a NKVD, které okamžitě zahájily hon na všechny odpůrce sovětského režimu. Souběžně pronikla vojska 2. běloruského frontu generála Zacharova k Němenu a zahájila boj o Grodno. Dne 18. července kapituloval u Minská generál Múller se zbytky obklíčené 4. armády. Tankové a mechanizované sbory frontu postupovaly rychle na západ, násilně překročily četné vodní toky a 27. července dosáhly Biatystoku. Vývoj událostí v Pobaltí a v severozápadním Bělorusku ovlivnil i situaci v útočném pásmu 1. běloruského frontu. Hlavní stan se rozhodl využít velké trhliny, která vznikla v německé obraně, a nařídil pravému křídlu frontu zničit nepřátelské uskupení v prostoru města Baranoviči. Dne 8. července padl tento důležitý komunikační uzel do ruských rukou. V této operaci se významně uplatnila rychlá jezdecká skupina osetinského kavaleristy generála Issy Plijeva. (V roce 1962 bude velet sovětskému expedičnímu korpusu na Kubě.) Levé křídlo 1. běloruského frontu osvobodilo 6. července město Kovel, ale při dalším postupu narazilo na silné mechanizované jednotky divize SS "Viking" a bylo nuceno přejít do obrany. Po důkladné přípravě obnovily svazky generála Konstantina Rokossovského útok; 18. července prolomily nepřátelskou linii a o dva dny později stanuly na břehu Západního Bugu. Po jeho překročení vstoupily průzkumné jednotky frontu na polské území. 186 Letní ofenzíva Sovětů Rozsáhlou útočnou operaci realizoval i Koněvův 1. ukrajinský front, proti kterému stály formace skupiny armád "Severní Ukrajina" generála Josefa Harpeho. Prvním úkolem ruských vojsk bylo proniknout ke Lvovu a usilovně pochodovat k Visle a Sánu. Na Ivovském směru probíhaly těžké boje, protivník kladl houževnatý odpor a podnikal nebezpečné protizteče. Německá obrana se zhroutila až po nasazení dvou gardových tankových armád. Na sklonku července byla osvobozena významná střediska západní Ukrajiny - Lvov, Stanislav a Přemysl. Skupina armád "Severní Ukrajina" byla rozdělena na dvě části -zbytky 4. tankové armády ustupovaly za Vislu a vojska 1. tankové armády a maďarské 1. armády se stahovala do Karpat. Pod tlakem velkých porážek se ve velitelské špičce Wehrmachtu prohloubila názorová krize. Pro situaci ve vůdcově hlavním stanu byl charakteristický telefonický rozhovor, který mezi sebou vedli maršálové Keitel a Rundstedt. Když se Keitel, jemuž se hrnula za všech stran hlášení o katastrofálním vojenském vývoji, zoufale zeptal: "Tak co ksakru máme vlastně dělat?", odpověděl jinak vždy disciplinovaný a loajální Rundstedt: "Co máte dělat? Skončit válku, idioti!" Letní ofenziva Rudé armády otřásla celou německou východní frontou. Sovětská vojska postoupila o 300 až 600 kilometrů na západ, pronikla k hranicím Východního Pruska, do podhůří Karpat a vstoupila na polské území. Němcům se sice podařilo přesunout na varšavský směr čerstvé posily, především dvě tankové divize SS, a přechodně zorganizovat obranu podél Visly, ale to vše za cenu oslabení svých vojsk v Pobaltí a v Rumunsku. Boj o Balkán V první polovině roku 1944 osvobodila Rudá armáda velkou část okupovaného území Sovětského svazu. Rozdrtila hlavní síly protivníka na středním úseku fronty a vytvořila si předpoklady pro další rozvíjení útoku na strategickém směru Varšava - Berlín. Na jižním křídle sovětsko-německé linie se vojska 2. ukrajinského frontu přiblížila k moldov-ským městům Jasy a Kišiněv a 3. ukrajinský front pronikl na levý břeh dolního toku řeky Dněstr. Porada hlavního stanu i 31. července uspíšila přípravu jasko-kišiněvské ofenzivní operace, jejíž realizace sledovala nejen vyřazení Rumunska z války, ale i rychlé proniknutí sovětských vojsk k hranicím Bulharska, Jugoslávie a do týlu karpatského uskupení nepřítele. Německé velení věnovalo jižnímu úseku východní fronty velkou pozornost a soustředilo zde značné síly. Mezi horským masivem Karpat a pobřežím Černého moře byla rozvinuta skupina armád "Jižní Ukrajina", které od konce července velel generál Hans Friessner. V její sestavě byly dvě německé a dvě rumunské armády. Němečtí velitelé neměli o bojovém odhodlání rumunských jednotek velké iluze a generál Friessner osobně upozornil Hitlera, že "rumunský národ je silně unaven válkou a využije každé příležitosti, aby z ní vyšel". Němci očekávali sovětský úder v prostoru Kišiněva a soustředili zde své elitní divize, zatímco na křídlech armádního uskupení byla umístěna rumunská vojska. Tato skutečnost umožnila Rusům připravit novodobou variantu Hannibalovy bitvy u Kann, tj. prolomení obrany na křídlech a obchvácení hlavních sil protivníka. Základní podmínkou úspěchu byla rychlost útoku. V neděli 20. srpna 1944 v šest hodin ráno zahájil dělostřeleckou přípravu 2. ukrajinský front armádního generála Rodiona Malinov-ského, o dvě hodiny později přešel do útoku i 3. ukrajinský front generála F. l. Tolbuchina. Úderné uskupení 2. ukrajinského frontu překonalo severozápadně od Jas nepřátelskou obranu a útočné hroty 6. tankové armády a 18. tankového sboru pronikly do týlu protivníka. Také mechanizované a kavaleristické sbory 3. ukrajinského frontu prošly německo-rumunskými liniemi a 23. srpna se předsunuté svazky obou frontů spojily u Leova. Do dvou dnů bylo pevně obklíčeno 22 nepřátelských divizí. Dne 24. srpna vstoupila 5. úderná armáda generála N. E. Ber-zarina do hlavního města Moldovie- Kišiněva. Obklíčené Friessnerovo uskupení bylo do konce srpna zcela zničeno. Mezitím byla v Rumunsku svržena autoritativní diktatura generála Antoneska. Již 11. června 1944 podepsali zástupci pololegální a ilegální opozice dohodu o vytvoření "Národně demokratického bloku". Režim se dostal do izolace a válečná katastrofa dovršila jeho agónii. Původně bylo datum státního převratu stanoveno na 26. srpna, ale král Michal zatkl Antoneska o tři dny dříve, a uspíšil tak chod událostí. Ve večerních hodinách 23. srpna byla Bukurešť v rukou povstalců a předsedou nové vlády "Národně demokratického bloku" se stal elegantní generál jezdectva Konstantin Sanatescu. Ve čtvrtek 24. srpna se rozhořely boje mezi královskými jednotkami a německou armádou a o den později vyhlásilo Rumunsko svému dosavadnímu spojenci válku. První ruské jednotky vstoupily do Bukurešti 29. srpna. V následujícím čase pokračoval 2. ukrajinský front - společně s rumunskou armádou v rozvíjení útočné aktivity proti německým a maďarským jednotkám v Sedmihradsku. Sovětsko-rumunská dohoda o příměří byla podepsána až 12. září 1944. Němci přirozeně ztratili přístup k ropným polím v Ploješti. Svazky 3. ukrajinského frontu se v součinnosti s Černo-mořským loďstvem zmocnily ústí Dunaje i rumunských přístavů a v prvních zářijových dnech stanuly na bulhar-sko-rumunském pomezí. V té době se zhroutil i dosavadní režim v Bulharsku. Palácová klika, vedená proněmeckým triumvirátem regentů - princem Kirilem, premiérem Pilovém a ministrem války Mlhovém - byla zcela zkompromitována a prakticky ztratila kontrolu nad vývojem situace v zemi. Iniciativu převzali komunisté, kteří již od roku 1942 vytvářeli "Vlasteneckou frontu", k níž se postupně přihlásily i další opoziční skupiny. Vznikly i první gerilové oddíly, které vedly záškodnickou válku s carskou mocí a německými jednotkami na bulharském území. Vládnoucí elita se v době bukurešťského převratu pokusila zachránit situaci tím, že vyhlásila přísnou neutralitu a do čela nové exekutivy postavila Konstantina Muravjo-va, prezentovaného antihitlerovské koalici jako "rusofila". Tento manévr však neměl úspěch. Dne 5. září 1944 vyhlásil Sovětský svaz Bulharsku válku a Tolbuchin překročil Dunaj. Moskvou připravený převrat donutil 9. září Murav-jovova ke kapitulaci a v nové vládě Kimona Georgijeva měli komunisté klíčové pozice. Rudá armáda zastavila na území Bulharska vojenské operace a 15. září obsadila hlavní město Sofii. O několik týdnů později - 28. října 1944 - byla v Moskvě signována dohoda o příměří a v téže době již bulharské jednotky na levém křídle Tolbuchi-nových armád postupovaly do Jugoslávie. Polská krize Boj o poválečný osud polského státu byl jedním z nejsložitějších problémů, které musela řešit antihitlerovská koalice. Naprostá většina tamního obyvatelstva se solidarizovala s exilovou vládou v Londýně a zaujímala ostře protisovětský postoj. Bylo to dáno nejen tradičním a dějinnou zkušeností ovlivněným nepřátelstvím k Rusku, ale i "svérázným" Stalinovým řešením polské otázky v letech 1939-1941. Na konci července 1941 byla sice podepsána polsko-sovětská dohoda o navázání diplomatických styků a vytvoření polské armády na území SSSR, ale základní problém hranic zůstal i nadále otevřený. Poláci se nemínili smířit s novou východní linií z r. 1939 a po objevení masových hrobů zavražděných polských důstojníků v Katyni přerušili v dubnu 1943 veškeré kontakty s Moskvou. (Němci odhalili na jaře 1943 v Katyni poblíž Smolenska hroby téměř 5 000 polských důstojníků, kteří byli na základě Stalinova rozkazu z počátku r. 1940 zastřeleni orgány NKVD. Jednalo se o část z více než pat-náctitisícové skupiny polské důstojnické elity, která po svém zajetí ve válečné kampani 1939 zmizela beze stopy ze sovětských internačních táborů. Moskva se však odmítla přiznat k tomuto zločinu a prakticky až do roku 1990 obviňovala z jeho spáchání nacisty.) Po dosud ne zcela objasněné tragické smrti exilového předsedy vlády generála Wtadystawa Sikorského stanul v čele polského kabinetu předák Lidové strany Stanistaw Mikotajczyk. Domácí odboj, koncentrovaný především v tzv. "Zemské armádě" (Armia Krajowa), měl spolupracovat s postupujícími sovětskými vojsky jedině tehdy, pokud Rusové uznají Mikotajczykovu vládu za jediného politického reprezentanta země. Síly orientované na obnovu předválečného státu quo byly ovšem od teherán-ské konference fakticky v defenzivě. Roosevelt a Churchill na této vrcholné schůzce antihitlerovské koalice v zásadě souhlasili s posunem sovětských hranic na tzv. Curzono-vu linii a začali tvrdě naléhat na polský exil v Londýně, aby usiloval o urovnání s Moskvou. Stalin sám byl od počátku války odhodlán prosadit v Polsku prosovětský režim, a protože byl celý londýnský exil z jeho hlediska nepřijatelný, podpořil aktivity polské levice. Již v lednu 1942 obnovili komunisté-pod názvem "Polské dělnické strany" - činnost svého hnutí. (V r. 1938 Kominterna rozpustila Komunistickou stranu Polska a její vedoucí kádry byly ve stalinských čistkách zmasakrovány.) V květnu 1943 iniciovali Rusové ustavení "Svazu polských vlastenců" a pod velením generála Z. Berlinga byla zformována divize "Tadeusz Kósciuszko". (Původní polské jednotky generála Wtadystawa Anderse odešly v r. 1942 ze Sovětského svazu na Blízký východ a výrazně se podílely na bojích v severní Africe, v Itálii a na západní frontě.) Na Nový rok 1944 se ve Varšavě ilegálně sešel levicový prozatímní parlament - "Zemská národní rada - Krajowa Rada Narodowa". Protiváhou vlivné "Zemské armády" se měla stát "Lidová armáda" (Armia ludowa), vedená generálem Rolou-Zymierskim a Mariánem Spychalskim. Poté co Rudá armáda za letní ofenzívy roku 1944 vstoupila na polské etnické území, přešla "Zemská národní rada" pod její ochranu a 22. července vytvořila "Polský výbor národního osvobození". Tuto prozatímní vládu se sídlem v Lublinu, stojící v ostré opozici vůči londýnskému exilu, vedl socialista E. Osóbka-Morawski. Téhož dne vydala "Zemská národní rada" i manifest o zásadách poválečného uspořádání v Polsku. Obnovení národní nezávislosti či vyhnání německých okupantů bylo doprovázeno programem pozemkové reformy a kontroly velkoprůmys-lu. Komunisté a s nimi spojení levicoví socialisté se ani příliš netajili se svým souhlasem se začleněním Polska do sovětské zájmové sféry. Londýnská exilová vláda byla odhodlána čelit tomuto vývoji a rozhodla se vyvolat - v předvečer Mikotajczyko-vy cesty do Moskvy - povstání ve Varšavě, které mělo dokumentovat sílu polského národního odboje a jeho pevné sepětí se zahraniční reprezentací. Dne 1. srpna 1944 zahájila "Zemská armáda", vedená generálem Tadeus-zem Bórem-Komorowskim rozsáhlou vojenskou akci. Téměř 40 000 příslušníků podzemní armády ovládlo město a spoléhalo na brzký příchod sovětských jednotek. Stalin však nemínil varšavské povstání podpořit, neboť směřovalo proti jeho záměrům. Rozhodl se zastavit postup Rudé armády na březích Visly a nedovolil ani an-glo-americkým spojencům letecky zásobovat bojující metropoli. Rusové tak ponechali Němcům volné ruce k zásahu. Ti nasadili proti povstalcům pět divizí, včetně dvou divizí SS - "Viking" a "Totenkopf". Poláci hrdinně vzdorovali, ale Němci, kteří měli naprostou převahu v těžkých zbraních, postupně převzali iniciativu. V polovině srpna izolovali povstalce na Starém městě a 2. října musel Bór-Komorowski kapitulovat. Ve dvouměsíčních bojích padlo přes 250 000 Poláků, 10 000 Němců a Varšava byla systematicky zničena. Přeživší bojovníci byli odvlečeni do koncentračních táborů. Sami nacisté se museli sklonit před odvahou a statečností povstalců. (H. Himmler: "Kéž bych měl armádu takových mužů jako generál Bór!") Těžkých ztrát "londýnského" polského odboje okamžitě využili komunisté k prosazení svých představ o budoucnosti země. Mikotajczykovy rozhovory v Moskvě, opakované ještě v říjnu 1944, skončily bez konkrétního výsledku. Premiér odmítl nejen navrhované sloučení exilové vlády s "lublinským výborem", ale i Stalinem pevně určenou novou hraniční linii. Churchill s tímto rigorózním postojem nesouhlasil a Mikotajczyka zcela otevřeně upozorni!, že takto se polský protikomunistický exil "navždy vyřazuje ze hry". Lidovecký politik nakonec 24. listopadu podal demisi a předsednictví exilové vlády převzal Tomasz Arciszewski. "Lublinský výbor" využil krize londýnského exilu a 31. prosince 1944 se oficiálně prohlásil prozatímní vládou. Již v lednu následujícího roku se jí dostalo uznání Sovětského svazu a Benešovy československé reprezentace, Slovenské povstání Tisová "farská republika" se krátce po svém vzniku v březnu 1939 stala součástí mocenského bloku Osy. Aktivně se účastnila německého tažení proti Polsku a od června 1941 i proti Sovětskému svazu. V prosinci téhož roku vyhlásila Bratislava válku Velké Británii a Spojeným státům. Přijala nacistickou rasovou ideologii a "své" Židy 194 Slovenské povstání
poslala do německých vyhlazovacích táborů. Hnutí odporu bylo silně diferencované a ve slovenské společnosti - ovlivněné válečnou konjunkturou národního hospodářství - začalo výrazně rezonovat až po obratu strategické situace na východní frontě. Komunisté, kteří původně usilovali o "sovětské Slovensko", uzavřeli s občanským odbojem v prosinci 1943 tzv. Vánoční dohodu o ustavení "Slovenské národní rady". Jejím programovým cílem byla obnova Československé republiky jako státního celku dvou rovnoprávných národů. V tomto ohledu byla informována i československá exilová vláda v Londýně. Souběžně se zformovalo ohnisko rezistence i ve slovenské armádě, frustrované předchozími porážkami na východní frontě. Opoziční důstojníci kolem podplukovnť-ka Jána Goliana vytvořili "Vojenské ústředí" a společně se "Slovenskou národní radou" připravili ozbrojené vystoupení proti domácímu proněmeckému režimu. Vedle armády se na povstání měly podílet i partyzánské oddíly, jejichž diverzní a zpravodajská aktivita byla řízena sovětskými vojenskými autoritami. Tradiční nedůvěra Moskvy vůči iniciativám, které neprobíhaly v její výlučné režii, silně zkomplikovala koordinaci plánovaných aktivit slovenského odboje s postupem Rudé armády. První výstřely povstání padly 29. srpna 1944 a nově zformovaná 1. československá armáda, které od 7. října velel generál Rudolf Viest, ovládla střední Slovensko. Sovětský hlavní stan rozhodl o realizaci karpatsko-dukelské operace, jejímž cílem byla rychlá a účinná pomoc povstalcům. Podle původních optimistických záměrů měli Rusové během pěti dnů dosáhnout Prešova. Dne 8. září 1944 přešla do útoku v oblasti Krosna 38. armáda generála Moskalenka 1. ukrajinského frontu, v jejíž sestavě bojoval i československý armádní sbor, a o den později zaútočila na karpatské průsmyky 1. gardová armáda generála Grečka. Selhaly však dvě slovenské divize, které měly jistit horské přechody, a Němci po jejich snadném odzbrojení upevnili své obranné postavení v obtížně průchodném horském terénu. Až po těžkých bojích v podhůří Karpat a se značnými ztrátami se českoslovenští vojáci zmocnili 6. října Dukelského průsmyku a pronikli na východní Slovensko. O německém ústupu z tohoto prostoru však rozhodl až celkový vývoj situace na jižním strategickém směru. Samotné povstání vzdorovalo soustředěnému německému tlaku téměř dva měsíce. Jednotky SS a Wehrmachtu postupně obsadily Liptovský Mikuláš, Vrůtky, Nováky a 9. října pronikly do Banské Štiavnice. Hlavní úder proti povstaleckému území byl pak od poloviny října veden z maďarského teritoria. Přes pomoc, které se 1. československé armádě dostalo - na Slovensko byla letecky přesunuta ze Sovětského svazu 2. československá paradesantní brigáda a na letišti Tri duby přistál československý stíhací pluk -, Němci 27. října vstoupili do Banské Bystrice. Generál Viest vydal sice rozkaz o přechodu 1. československé armády na partyzánský způsob boje, ale o výsledku povstání bylo již rozhodnuto. (Generálové Viest a Golian byli 3. listopadu zajati Němci a později popraveni. Při vyčerpávajícím ústupu do hor zemřel i čelný představitel moskevského vedení KSČ Jan Šverma.) Slovenské povstání se přihlásilo k československé státnosti, a umožnilo tak prezidentu Benešovi trvat na kontinuitě předmnichovské republiky. Souběžně vytvořilo politickou bázi pro exkulpaci Slovenska jakožto Hitlerova válečného spojence. Bratislavský 1'ud'ácký režim však zůstal po německém boku až do samotného konce konfliktu. V březnu 1945 jednal v Moskvě londýnský exil - za účasti prezidenta dr. E. Beneše- s vedením KSČ. Rozhovory se týkaly obsáhlého dokumentu komunistů věnovaném budoucímu profilu československé vlády a její vnitropolitické a zahraničněpolitické orientaci. Základní kontury diskutovaného prohlášení byly načrtnuty 4. oddělením ÚV VKSb a odrážely sovětskou představu satelitního vztahu mezi dominantní velmocí a podřízeným státním celkem. Komunisté vnutili svůj elaborát představitelům londýnského exilu a 5. dubna 1945 jej v Košicích představili jako závazný vládní program osvobozeného Československa. Koncept tzv. národní a demokratické revoluce nebyl však ani národní, a samozřejmě ani demokratický. Tažení Rudé armády na přelomu léta a podzimu roku 1944 V časném podzimu 1944 se rozpadl koaliční systém nacistického Německa. Pod údery ruských vojsk se zhroutily satelitní režimy v Rumunsku a Bulharsku. V září přerušilo spojenecký svazek s Berlínem Finsko a podepsalo dohodu o příměří. Na severním křídle sovětsko-němec-ké fronty se Rudá armáda blížila k Východnímu Prusku a osvobodila část norského území. Na jižním strategickém směru pronikli sovětští vojáci na hranice Maďarska a Jugoslávie. Na úbočích Východních Karpat operoval 4. ukrajinský front generála Petrova, od Prislopského průsmyku až po velký ohyb Dunaje útočil Maiinovského 2. ukrajinský front a na území Jugoslávie vstoupila vojska 3. ukrajinského frontu maršála Tolbuchina. Německá skupina armád "Jih" generála Friessnera měla za úkol udržet frontu v karpatském výběžku, zastavit postup sovětské armády do jihovýchodního Maďarska, krýt ústup vlastních jednotek z Balkánu a zabezpečit strategický směr Budapešť-Vídeň. Tíhu připravovaného sovětského útoku nesl především 2. ukrajinský front, který v té době disponoval sedmi vševojskovými, jednou tankovou, jednou leteckou armádou a dvěma jezdecko-mechanizovanými skupinami. Podle direktivy hlavního stanu zahájil maršál Malinovskij 6. října 1944 útok ve směru Oradea - Debrecín. Pravé křídlo 2. ukrajinského frontu postupovalo na Kluž a dále na Šatu Maře, na levém křídle byl protivník vytlačován z východního břehu řeky Tisy. Na hlavním směru prorazila 53. armáda německo-maďarskou obranu a do průlomu vnikla rychlá jezdecko-mechanizovaná skupina generála Plijeva a společně s 6. gardovou tankovou armádou generála Kravčenka směřovala k Debrecínu. Jižně od Temeš-váru vyrazily svazky 46. armády, překročily Tisu a rozdělily se na dva útočné proudy. Jeden zamířil na Suboticu, druhý na Segedín. Mezitím se Plijevovi kozáci zmocnili 12. října Oradey a pod Debrecínem se rozhořela velká tanková bitva. Obě strany zanechaly na bojišti stovky rozstřílených pancéřů. Nicméně dne 20. října dobyli Kravčen-kovi tankisté Debrecín. Rychlý postup hlavních sil 2. ukrajinského frontu způsobil, že německé a maďarské jednotky začaly od poloviny října opouštět Zakarpatsko. 4. ukrajinský front zdolal Poloninské Karpaty a úspěšně realizoval užhorodsko-on-davskou operaci, v jejíž závěrečné fázi bylo osvobozeno i jihovýchodní Slovensko. (Tyto ofenzivní operace přiměly Němce ke stažení svých jednotek z karpatských hřebenů, a umožnily tak další postup 38. armády, a tedy i Svobodova československého armádního sboru.) Pod tlakem události se režim admirála Horthyho pokusil o tzv. vystoupení z války. Již na sklonku září odcestovala přes povstalecké Slovensko do Moskvy mise čet-nického generála Faraghó, která zahájila s příslušnými sovětskými orgány jednání o zastavení válečného stavu mezi oběma státy. Její nereálné požadavky, které sledovaly záchranu horthyovské diktatury, byly odmítnuty a maďarská delegace podepsala 11. října sovětskou propozici předběžné dohody o uzavření příměří, která měla vstoupit v platnost 15. října. Zasáhli však Němci, vojensky obsadili Budapešť, svrhli vládu premiéra Gézy Lakatose, internovali Horthyho a přivedli k moci krajní fašistickou garnituru tzv. Šípových křížů v čele s Ferencem Szálasim. Převrat zachránil na několik měsíců ně-mecko-maďarský spojenecký svazek a prodloužil válečné utrpení Maďarů. Souběžně s těmito událostmi se dalo do pohybu i severní křídlo sovětsko-německé fronty. Letní úspěchy Rudé armády v Bělorusku a na západní Ukrajině vytvořily příznivé podmínky pro uskutečnění velké ofenzívy v Pobaltí, které bylo obsazeno německou armádní skupinou "Sever" generála Ferdinanda Schórnera. Od řeky Němen na jihu po estonské pobřeží Finského zálivu bylo rozvinuto 56 divizí Wehrmachtu s 1200 tanky a 400 bojovými letadly. Němci zde vybudovali několik opevněných linií, přičemž důsledně a dovedně využívali členitosti terénu a velkého množství přírodních překážek. Těžiště německé obrany bylo jihozápadně od města Jelgavy, kde bylo soustředěno všech pět Schórnerových tankových divizí. Pobaltí mělo pro třetí říši velký vojensko-politický a hospodářský význam. Jeho případná ztráta by znamenala bezprostřední ohrožení Východního Pruska, ztížení obchodních kontaktů s neutrálním Švédskem a podstatné zhoršení manévrovacích schopností německé kriegsma-rine. Navíc se Schórner důvodně obával, že očekávaný sovětský postup na Rigu může vážně ohrozit jeho pozemní spoje do Východního Pruska a do Kuronska. Tyto skutečnosti si přirozeně uvědomovalo i sovětské vrchní velení a věnovalo přípravě a zabezpečení nadcházející operace v Pobaltí velkou pozornost. Její realizací byly na sklonku srpna 1944 pověřeny tři pobaltské fronty a Leningradský front maršála Govorova, které po doplnění a částečné reorganizaci měly 900 000 mužů, 175 000 děl a minometů, přes 3000 tanků a 2600 letadel. Značnou palebnou sílu představovala i Baltská flotila admirála Tribuce. Celkovou koordinací bojové činnosti v této oblasti byl pověřen zástupce hlavního stanu a náčelník generálního štábu sovětské armády maršál Vasilevskij. Na úsvitu 14. září 1944 zahájily pobaltské fronty útok na širokém úseku od jezera Vórstjárv až po Jelgavu. Úsilí sovětských vojsk se soustředilo na porážku rižského uskupení nepřítele a na celkové zničení hlavních sil skupiny "Sever". Průlom se zcela podařil 1. pobaltskému frontu generála Bagramjana, který postupoval na Rigu od jihovýchodu. V pásmu 2. a 3. pobaltského frontu se však Němci postupně stáhli na předem připravenou obrannou linii s kódovým názvem "Sigulda" a výrazně zpomalili ruský útok. Tento průběh operace vedl "stávku" ke změně původního plánu a hlavní úsilí bylo posléze přeneseno na levé křídlo 1. pobaltského frontu. Cílem této tzv. memelské operace bylo prolomení nepřátelské obrany na západ a jih od významného komunikačního centra Šiauliai. Mezitím - 17. září 1944 - zahájila útok 2. úderná armáda generála Feduninského, která byla začleněna do sestavy Leningradského frontu. Postupovala rychle od Tartu na sever, překonala nepřátelské obranné pozice a pronikla k městu Rakvere. Tím byla vážně ohrožena německá operační skupina "Narva". Schórner začal urychleně ustupovat z Estonska. Válečné námořnictvo evakuovalo nejen místní Němce, ale i velké množství zoufalého domácího obyvatelstva, které prchalo před přicházejícími ruskými jednotkami. Dne 22. září 1944 vstoupila Rudá armáda do Tallinnu. Po přeskupení jednotek udeřil 1. pobaltský front na memelském směru. Útok Němce zaskočil a již šestý den operace dosáhla 5. gardová tanková armáda generála Volského pobřeží Baltského moře u města Patangy. Úporné boje proběhly na přístupech k Memelu (Klaipéda), maršálu Modelovi se prozatím podařilo zastavit sovětské tanky na severní hranici Východního Pruska, ale dvacet šest divizí skupiny armád "Sever" bylo obklíčeno a zatlačeno do Kuronska, kde byly zablokovány až do konce války. (Krutost válečných operací nyní zasáhla i německou populaci v Pobaltí a je nutné otevřeně konstatovat, že sovětští vojáci se dopouštěli na civilním obyvatelstvu ničím neomluvitelného násilí.) Vojska 2. a 3. pobaltského frontu dosáhla v první říjnové dekádě rižského obranného perimetru a 13. října se zmocnila hlavního města Lotyšska - Rigy. Sovětský pokus o průnik do Východního Pruska byl však zastaven úspěšnou protiofenzivou 4. armády generála Hossbacha. Po vytlačení Rudé armády z výcho-dopruského města Goldapu se fronta v Pobaltí stabilizovala a těžiště sovětsko-německé války se opět přesunulo na jih. Operace "Market-Garden" V polovině září 1944 se poblíž Dijonu setkaly průzkumné jednotky 7. armády generála Patche s předsunutými hlídkami 3. armády generála Pattona. Obě spojenecké skupiny armád - jižní a severní - se poté spojily v oblasti města Épinalu. Velení všech operací spojeneckých sil v západní Evropě převzal generál Dwight Eisenhower. Protivník ustupoval přes Vogézy a Belfortskou bránu a po těžkých bojích v prostoru mezi Autunem a Besan-conem se mu podařilo uniknout k německé hranici. Podél pobřeží Lamanšského průlivu postupovala 1. kanadská armáda a 8. září obsadila Ostende. Britská 2. armáda vstoupila 4. září do Antverp - Němci však i nadále ovládali ústí Šeldy - a 1. americká armáda dosáhla Lutychu. Tyto úspěchy na severním křídle západní fronty vytvářely předpoklady pro obchvat opevněné Siegfriedovy linie 202 Operace "Market-Garden" a následné obsazení strategicky cenných předmostí na dolním Rýnu. Realizace tohoto záměru by spojeneckým jednotkám otevřela cestu do Porúří. Staronový vrchní velitel západní fronty (Oberbefehlshaber West) polní maršál Gerd voň Rundstedt - vystřídal počátkem září Waltera Modela, který byl ve funkci pouhých osmnáct dní - měl k dispozici čtyřicet osm neúplných a těžce pošramocených divizí. Od invaze v Normandii padlo nebo bylo zraněno v západní Evropě 300 000 německých vojáků a dalších 200 000 bylo zablokováno v obklíčených atlantických přístavech. Rundstedtovým obrněným silám zůstala jen stovka bojeschopných tanků, přičemž fron tová linie se táhla od pobřeží Severního moře po hranice Švýcarska. Navíc Němci neměli konkrétní představu o směru budoucího spojeneckého útoku. Prozatím vše naznačovalo, že by to mohla být oblast Met, kde operovala Pattonova 3. armáda. (Generál také počátkem září otevřeně prohlásil: "Proletím Siegfriedovou linií jako hovno skrz husu.") Z Montgomeryho podnětu se však Eisenhower rozhodl pro výsadkovou operaci v Nizozemí. Parašutisté se měli zmocnit mostů přes řeky Maas, Waal a dolní Rýn na osmdesátikilometrové postupové ose Ein-dhoven,, Grave, Nijmegen, Arnhem. Náročný úkol s kódovým označením "Market-Trh" byl svěřen 1. výsadkové armádě generálporučíka Lewise H. Breretona. Toto uskupení tvořily dvě zkušené americké "vzdušné" divize -101. generálmajora Maxwella D. Taylora a 82. brigádní-ho generála Jamese M. Gavina - britská 1. výsadková divize generála Roberta E. Urquharta a polská parabrigáda generálmajora Stanistawa Sosabowského. Zatímco Američané měli zabezpečit pozemní spojení mezi Eindhove-203 Druhá světová válka něm a Nijmegenem, cílem Britů a Poláků bylo starobylé město Arnhem s téměř půlkilometrovým mostem přes Rýn. Druhou fázi kombinované akce představovala operace "Garden", tj. průnik britských pancéřů generála Horrockse zajištěným holandským koridorem do severo-německé nížiny. Spojenecké velení bylo přesvědčeno o úspěchu plánovaného výsadku a podcenilo německou přítomnost v oblasti "Market-Garden". Nevěnovalo pozornost ani zprávám holandského odboje o výskytu těžkých obrněnců "Tiger" v blízkosti Arnhemu, a tak nezaznamenalo přesun II. tankového sboru SS obergruppenfúhrera Wilhelma Bittricha do cílového prostoru operace Dvě obrněné divize SS - 9. "Hohenstaufen" a 10. "Frundsberg" -měly na dosud klidném německo-nizozemském pomezí obnovit svou - v předchozích bojích zle zasaženou - bojovou sílu. V nedělní ráno 17. září 1944 opustila obrovská flotila téměř pěti tisíc dopravních letadel a kluzáků polní letiště v jižní a východní Anglii a zamířila do Nizozemí. Zatím největší výsadkové operaci předcházelo masivní bombardování cílových ploch od Eindhovenu po Arnhem. Krátce po 13. hodině rozkvetlo nebe mezi St. Oedenrode a Eindhovenem padáky Taylorovy 101. divize "Křičících orlů" a v okolí Nijmegen seskočili Gavinovi zkušení veteráni z invaze v Normandii. Na vzdáleném severním konci útočné osy přistály kluzáky s 1. britskou výsadkovou divizí. Odpoledne 17. září bylo již na nizozemském území přes 20 000 spojeneckých výsadkářů. Přesně ve 14.51 se daly do pohybu i Horrocksovy tanky a obrněná vozidla. Předvoj "Irské gardy" překročil belgicko-holandskou hranici a zamířil k městu Valkenswaard. Zastřižená ně-204 Operace "Market-Garden" mecká děla však zmasakrovala čelní stroje a zablokovaná úzká silnice - téměř jediná v krajině protkané množstvím vodních kanálů - zpomalila další postup pozemních sil, které se tak s Taylorovými parašutisty v okolí Eindhovenu spojily až 18. září. "Irští gardisté" poté rychle pronikli do Grave, které již předešlého dne obsadila 82. výsadková divize. Britská útočná vozba poté v krátkém čase postoupila až k historické aglomeraci Nijmegen, ale její další pochod zastavil Němci úporně hájený dvoukilometrový most přes řeku Waal. V těžkých dvoudenních bojích se nakonec prosadili američtí výsadkáři, kteří se zmocnili severního předpolí mostu, a umožnili tak gardové tankové divizi poměrně hladký průjezd. Její průzkumný hrot však záhy narazil na silnou pancéřovou clonu Bittrichova tankového sboru SS. Následné těžké střety mezi Nijmegenem a Arnhemem otupily intenzitu Horrocksova tlaku; jeho svazky sice dosáhly 24. září dolního Rýna, ale již se nedokázaly spojit s Urquhartovými "Rudými ďábly" v Arnhemu. Mezitím se toto úpravné město změnilo v krvavé bojiště. Britští parašutisté se snažili zmocnit arnhemského mostu, ale narazili na tvrdý odpor jeho obránců z tankové divize SS "Hohenstaufen" obersturmbannfúhrera Waltera Harzera. Německou převahu v těžkých zbraních nevyrovnalo ani nasazení druhého sledu, tj. 1. polské pa-rabrigády. Proti výsadkářům se spiklo i počasí. Mlha a nízké mraky omezily bojové možnosti spojeneckého letectva. Původně se měla 1. britská výsadková divize udržet v Arnhemu a jeho okolí pouze dva dny, Urquhartovi muži však čelili německé přesile více než týden. V pondělí 25. září dostali rozkaz k ústupu za dolní Rýn, přestože 205 Druhá světová válka britské tanky dělily od jejich bojového perimetru necelé dva kilometry. Z desetitisícové divize uniklo z nepřátelského obklíčení 2 163 výsadkářů. Američané ztratili téměř 4 000 osob. Celkové ztráty spojenců v devítidenní operaci "Market-Garden" dosáhly 17 000 padlých, raněných a pohřešovaných. Němci přišli asi o 7 000 vojáků. Arnhemu se zmocnili kanadští vojáci až 14. dubna 1945. (Nizozemský princ Bernhard: "Má vlast si už nikdy nemůže dovolit luxus dalšího Montgomeryho úspěchu.") Snad jediným pozitivním výsledkem operace "Market-Garden" bylo upevnění předmostí na řekách Maas a Waal, přičemž spojenecká kontrola rozvodí mezi oběma těmito vodními toky usnadnila pozdější postup k Rýnu. Jinak Eisenhower přenesl v říjnových dnech těžiště bojové aktivity k ústí Šeldy. Kanaďané postupně vytlačili protivníka z Jižního Bevelandu a z ostrova Walchern. Koncem listopadu byl antverpský přístav opět v provozu. (Srov. C. Ryan: "Vzdálený most". Praha, 1994.) Velké mariánské střílení krocanů Po dobytí Marshallových ostrovů v lednu 1944 praktikovali Američané v Tichomoří tzv. dvouproudovou ofenzi-vu, jejímž finálním cílem bylo obsazení japonských ostrovů. Generál MacArthur směřoval z Nové Guineje na Filipíny a admirál Nimitz ve středním Pacifiku připravoval od února 1944 kombinovaný útok na Mariany. Disponoval 9 divizemi pozemní armády, silným válečným 206 Velké mariánské střílení krocanů loďstvem a početným letectvem. V dubnu se Nimitz zmocnil strategicky cenného ostrova Wake a v letních měsících postupně obsadil Saipan, Guam a Tinian. Invaz-ních operací se zúčastnilo na 130 000 amerických vojáků a námořníků, tedy o 20 000 méně než bylo nasazeno v operaci "Overlord". Japonci kladli houževnatý odpor a námořní pěšáci měli velké ztráty. Prolomení obranného perimetru na Saipanu 5. výsadkovým sborem přivodilo pád tokijské Tódžóvy vlády. Součástí boje o Mariany byla i červnová námořní bitva ve Filipínském moři, známá jako "velké mariánské střílení krocanů". Japonské námořnictvo v tomto dvoudenním střetu s flotilou admirála Raymonda Amese Spruanceho ztratilo tři letadlové lodi -Šókaku, Taihó a Hijó. Čtvrtý nosič - Zuikaku - byl vážně poškozen, ale podařilo se mu uniknout. Ve vlnách Pacifiku skončilo i 476 japonských letadel. Američané přišli pouze o necelé tři desítky strojů námořního letectva. Po tomto přesvědčivém vítězství bylo nutné rozhodnout o dalším postupu. Velení pozemní armády preferovalo přenesení těžiště následujících operací do oblasti Filipín. Námořnictvo zase kladlo důraz na obsazení Tchaj-wanu či souostroví Rjúkjú. Rozetnout tento logistický spor měl prezident F.D. Roosevelt, který v červenci 1944 připlul na Havajské ostrovy. Porada s Nimitzem a MacArthurem se uskutečnila 26. července na palubě křižníku Baltimore. Výsledek schůzky vyzněl ve prospěch Filipín. MacArthur se měl vylodit na Luzonu s námořním krytím 3. flotily admirála Williama Halseyho. Japonci však byli aktivní v Číně. Nemohli se již spoléhat na námořní spojení se svými opěrnými body na jihu, a tak se snažili zabezpečit si životně důležitou pozemní 207 Druhá světová válka trasu mezi Pekingem a Singapurem, a to přes čínské a in-dočínské teritorium. Japonská armáda ovládla železnici do Chan-khou a 10. listopadu 1944 pronikla do hlavního města provincie Ťiang-si, tj. do Kuej-lingu. Střídavé úspěchy zaznamenávali spojenci v Barmě. Britská 14. armáda se od jara 1944 snažila obnovit kontrolu silniční komunikace do Číny. Cílem této operace "Capital" bylo severobarmské město Myitkyina, odkud vedla tzv. stará cesta do Čankajškova sídla Čchun-čchingu. Po soustředěném tlaku spojeneckých sil se Číňanům, kterým velel americký generál Joseph Stilwell, podařilo 3. srpna Myit-kyinu ovládnout. Naproti tomu Japonci postupovali k indicko - barmské hranici a snažili se přetnout železniční spoje v Bengálsku, které byly důležitými zásobovacími tepnami jak pro britsko-americké ozbrojené síly v Barmě, tak pro čínskou armádu. Nebezpečí zažehnala až letecky přepravená 5. indická divize, která posílila britskou 14. armádu generála Williama Slima. Ta útočící japonské jednotky v červnových a červencových dnech zastavila na imphálské náhorní plošině a posléze zatlačila do jejich výchozího prostoru za řekou Čjintwin. Císařská armáda při tomto pokusu o průnik do severovýchodní Indie ztratila téměř 70 000 mužů. Další spojenecký postup na jih byl však výrazně zpomalen jak houževnatým japonským odporem, tak neschůdným terénem barmské džungle. 208 Druhá québecká konference Druhá québecká konference
Pod krycím názvem "Octagon" se ve dnech 11 .-16. září 1944 uskutečnila v kanadském Québeku anglo-americ-ká vrcholná konference. Britský premiér Winston Chur-chill byl frustrován sovětským postupem na východě, kde se před Rudou armádou otevřela cesta na Balkán a dále do Maďarska a Československa. Požadoval okamžité zahájeni istrijské invazní operace s následným postupem na Lublaň, Terst a Vřdeň. ("Dobrý Bože, cožpak nevidíte, jak se Rusové valí do Evropy jako vlna? Vstoupili již do Polska a nikdo jim nemůže zabránit, aby se dostali až do Řecka a do Turecka!") Američané se však odmítli na Balkáně angažovat. Prezident Roosevelt evidentně podcenil hrozbu sovětské mocenské expanze a do značné míry ji i toleroval. A byl také ochoten akceptovat sovětskou aktivitu v jihovýchodní části starého kontinentu. Těžiště životních zájmů Spojených států bylo na západní polokouli a v Pacifiku; východní a střední Evropa - s výjimkou německého prostoru - nikdy nepatřily mezi prezidentovy základní priority. Velvyslanec A. Harriman např. zaznamenal ve svých memoárech následující poznatek: "Při jedné příležitosti v květnu 1944 mi Roosevelt řekl, že se nestará o to, zda jsou země hraničící s Ruskem komunizovány." Po německém ústupu z Balkánu Moskva postupně přebírala kontrolu celého teritoria a její činnost skutečně nenarazila na výrazný odpor spojenců. Na konferenci byl také diskutován návrh amerického ministra financí Henryho Morgenthaua na poválečnou 209 Druhá světová válka "pastoralizaci" Německa. Projekt předpokládal předání Východního Pruska a Slezska Sovětskému svazu a Polsku. Sársko s přilehlými oblastmi mělo připadnout Francii. Porýní, Porúřía Kielský kanál se měly stát mezinárodním pásmem pod kontrolou spojeneckého orgánu. Zbytek Německa se dělil na dva nezávislé státy. Severoněmecký celek zahrnoval Prusko, Sasko, Durynsko a Jihoněmecký stát se skládal z Bavorska a Bádensko-Wúrttemberska. Navíc měla být mezi ním a Rakouskem zavedena celní unie. Morgenthauův plán předpokládal i trvalé zničení německé průmyslové základny, bez ohledu na katastrofální následky pro tamní obyvatelstvo. Ce!ý dokument byl výrazem extrémní politiky "tvrdého míru" a jeho cílem byla přeměna Německa v agrární zemi "polí a pastvin". Roosevelt povolal do Québeku Morgenthaua, aby Churchillovi a Edenovi vysvětlil podstatu svého plánu, a britský souhlas byl motivován snahou o získání severoamerické finanční půjčky ve výši 6,5 miliardy dolarů, kterou až dosud Washington odmítal poskytnout. Win-ston Churchill vypracoval v duchu Morgenthauova plánu text zvláštní dohody o likvidaci německého průmyslového potenciálu a o mezinárodní kontrole Porúří a Sárska, kterou oba vedoucí státníci parafovali iniciálami svých jmen. (F. D. Roosevelt: "Je nanejvýš důležité zajistit životní standard německého lidu v poválečných letech tak, aby si uvědomil, že prohrál válku a že musí opustit teorie rasové nadřazenosti. Pomoci nedostatku je naučíme, že válka se nevyplácí!") Faktické přijetí "bramborového programu", jehož závěry brzy pronikly na veřejnost, objektivně podpořilo nacistické úsilí o vystupňování válečného odporu. Proti záměrům ministra financí se energicky po-210 Druhá québecká konference stavila část severoamerické vládní elity, a jak Roosevelt, tak Churchill se nakonec od Morgenthauova plánu postupně distancovali. Druhým tématem Québeku byl vývoj válečné situace v Pacifiku. Mezi W. Churchillem a admirálem Ernestem Kingem propukl spor o míru britského návratu do Tichomoří. Američané již de facto pomoc svého spojence příliš nepotřebovali a nechtěli se také podílet na podpoře návratu koloniálních mocností do jejich někdejších držav. Angličané si zase chtěli svou účastí na závěrečné fázi války v Pacifiku zajistit možnost politického rozhodování o poválečném osudu celého asijského kontinentu. (W. Churchill: "Britský příspěvek ke znovuobsazení našeho impéria na Dálném východě je nepatrný. Hanbu naší katastrofy v Singapuru lze smýt pouze tím, že tuto pevnost dobudeme zpět sami.") Generál Marshall a admirál King - po prezidentově zásahu - doporučili Britům, aby se plně angažovali v Barmě, v Malajsku, a posléze i na Sumatře. Všechna tato teritoria ležela v oblasti Mountbatte-nova velitelství pro jihovýchodní Asii. Mezitím admirál William Halsey zjistil absenci leteckého odporu nad filipínským Mindanaem a navrhl Nimit-zovi a MacArthurovi obejít tento ostrov a vylodit se přímo na Leyte. Oba vojenští náčelníci postoupili admirálův návrh konferenci v Québeku a obratem získali souhlas. Datum útoku bylo stanoveno na 20. října 1944. Tím padla připravovaná invaze na Tchaj-wan a Čína ztratila pro další vedení války v Tichomoří svůj vojensko-politický význam, což bylo ovšem v rozporu s Rooseveltovou koncepcí Číny jako jednoho ze čtyř světových policistů. 211
Druhá světová válka Churchillova návštěva Moskvy l když teheránská konference znamenala rozhodující porážku jeho vojensko-politické strategie, snažil se Win-ston Churchill, a to ještě po provedení invaze přes kanál La Manche, realizovat své balkánské plány. V srpnu 1944 doslova bydlel v Eisenhowerově hlavním stanu a snažil se amerického generála přesvědčit, aby část sil připravených pro vylodění na francouzském jihu (operace "An-vil") přemístil a použil k útoku na Balkán. Teprve když se stalo zřejmým, že všechny prosby a argumenty jsou marné a Rudá armáda spolu s komunistickými partyzány hrozí ovládnout celý balkánský prostor, musel britský premiér sáhnout k druhé variantě, o níž od jara uvažoval, a to k dohodě se Stalinem o rozdělení sfér vlivu v této části světa. Šlo mu o to zachránit pro Velkou Británii alespoň Řecko a v ostatních zemích regionu zajistit minimálně takovou pozici, která by za příznivých okolností mohla ještě přivodit zvrat. Dohody podobného druhu Stalinově koncepci velmocenské diplomacie samozřejmě plně vyhovovaly, proto Churchill, doprovázený ministrem zahraničí Anthony Edenem a náčelníkem impe-riálního generálního štábu polním maršálem sirem Alanem Francisem Brookem, a velvyslanec Averell Harri-man, přítomný jako americký pozorovatel, nalezli v říjnu 1944 v Moskvě atmosféru "mimořádně dobré vůle". Ke známé procentové dohodě došlo na schůzce v Kremlu dne 9. října v deset hodin večer. Ve stenografickém záznamu tohoto jednání je mj. uvedeno: "Churchill: jsou dvě země, na kterých máme eminentní zájem. Především 212 Churchillova návštěva Moskvy
je to Řecko. O Rumunsko nemáme obav; je to především ruská záležitost a podmínky, které sovětská vláda navrhla, jsou umírněné a odpovídají zájmům budoucího mírového uspořádání. Ale v Řecku je to jiné. Británie musí být vedoucí středomořská velmoc, a Churchill proto věří, že Stalin bude s to říci o něm totéž, co on řekl o Rumunsku. Stalin souhlasí s tím, že Velká Británie by měla mít první slovo v Řecku. Churchill připomíná, že by se to mělo říci nějak diplomaticky a rozhodně ne s užitím termínu rozdělení sfér vlivu, který by mohl šokovat Američany. On sám by se pokusil vysvětlit to prezidentovi... Po krátké diskusi došlo ke shodě, že ve vztahu k Jugoslávii a Maďarsku je každá ze dvou vlád stejně zainteresována, dále, že Rusko má větší zájem v Rumunsku a stejně tak Velká Británie v Řecku. Churchill nadhodil, že pokud jde o Bulharsko, tak tam je britský zájem větší než v Rumunsku. Stalin připomněl, že Bulhaři bojovali proti Rusku již za první světové války. Churchill vyhlásil, že Bulharsko vděčí Rusku za víc než kterákoli jiná země. Zdůraznil, že v Rumunsku je Anglie jen přihlížející mocností. V Bulharsku by měla mít o něco větší vliv. Stalin připomněl, že k Balkánu patří i Turecko. Řekl, že Rusové uznali britskou přednost ve Středomoří a chtěli by, aby Britové uznali ruský zájem o Černé moře. Nechtějí pospíchat, ale rádi by připomenuli zastaralost dohod z Montreaux." Na Stalinově argumentaci byl patrný vliv Majského memoranda z ledna 1944, které precizovalo sovětské geopolitické zájmy v poválečném světě. V průběhu této diskuse Churchill napsal na kus papíru jména států a příslušná procenta vlivu: Rumunsko - Rusko 90 % a ostatní 10 %, Řecko - Velká Británie 90 % a ostatní 10 %, 213 Druhá světová válka Jugoslávie a Maďarsko 50 % na 50 %, Bulharsko - Rusko 75 % a ostatní 25 %. Tlumočník Pavlov poté napsal jména zmíněných států i v azbuce a britský premiér přistrčil onen list Stalinovi, který jej chvilku studoval a poté svou oblíbenou modrou tužkou navržené rozdělení sfér vlivu "odfajfkoval". (Podle jiných svědectví namaloval na premiérův text siluetu ptáčka.) Po krátké chvilce ticha se Churchill zeptal: "Nemohlo by se snad považovat za poněkud cynické, že jsme se s těmito záležitostmi, jež budou tak osudné pro miliony lidí, vypořádali jen tak bez okolků? Raději ten papír spalme." Stalin odpověděl zcela jednoznačně: "Ne, nechtě si jej vy." Nic více a nic méně. Rozdělení na sféry vlivu bylo vzápětí realizováno. V Moskvě také proběhla - ve vládním hotelu "Spiri-donovka" - neúspěšná jednání s oběma polskými reprezentacemi. Churchill s Edenem si nedělali iluze o reprezentantech lublinského výboru, nicméně se snažili donutit Mikotajczyka k uzavření kompromisu s Botestawem Bieru-tem a k přijetí Curzonovy linie. Po Polákově rozhodném odmítnutí Churchill se přestal kontrolovat: "Jste úplný blázen. Nepřijmete-li navržené hranice, octnete se navždy mimo hru. Budeme vás mít plné zuby, nepřestanete-li se svými spory... Jste bezohlední lidé, kteří chtějí zkázu Evropy." Nakonec Mikotajczyk akceptoval Curzonovu linii pouze jako demarkační čáru mezi oběma státy, ale Sovětům a jejich lublinským klientům to přirozeně nestačilo. Dále se v Moskvě ještě hovořilo o případné účasti Sovětského svazu ve válce proti Japonsku a Stalin již tehdy vyslovil předběžný souhlas. Otázku německé budoucnosti oba státníci odložili na příští setkání "velké trojky" 214 Bitva v zálivu Leyte a do prázdna vyzněla výměna názorů na vnitropolitický vývoj v Jugoslávii. Přesto Churchill odlétal 18. října ze sovětské metropole se značným optimismem. "Vedl jsem velmi pěkné rozhovory se starým Medvědem. Čím více se s ním vídám, tím více se mi líbí. Nyní nás respektují a jsem si jist, že s námi chtějí spolupracovat." Bitva v zálivu Leyte Jak bylo dohodnuto na konferenci v Québeku, zahájili Američané 20. října 1944 invazi na filipínský ostrov Leyte. Pod ochranou sedmé flotily viceadmirála Thomase Kinkaida se na pobřeží vylodily čtyři divize 6. armády generála Kruegera a postupně rozšiřovaly vybojované předmostí. Celou obojživelnou operaci, které velel generál D. MacArthur, jistilo silné 3. loďstvo admirála Williama Halseyho. Japonci se rozhodli pro odvetný námořní úder. Chtěli odlákat americké válečné lodě, svést s nimi vítěznou bitvu a poté kombinovaným atakem zničit americké invazní síly. Roli návnady převzal operační svaz admirála Džisaburó Ózawy. Údernou roli měl splnit svaz pěti bitevních lodí a dvanácti těžkých křižníků admirála Takeó Kurity. Poté co americké ponorky zaregistrovaly 23. října u pobřeží Bornea Kuritovy obrněnce a poslaly ke dnu dva z jeho křižníků, se v zálivu Leyte odehrál dosud největší námořní střet v dějinách. Proběhl ve třech fázích a skončil vítězstvím Američanů. Dopoledne 24. října potopily letouny admirála Halseyho Kuritovu bitevní 215 Druhá světová válka loď "Musaši" a ještě ve večerních hodinách téhož dne Američané objevili severovýchodně od Luzonu čtyři letadlové lodě admirála Ózawy. Halsey zamířil na sever a 25. října potopil všechny japonské nosiče, včetně posledního veterána od Pearl Harboru "Zuikaku". Admirál Ózawa ztratil ještě tři bitevní lodě, šest těžkých a čtyři lehké křižníky. Mezitím se odehrálo prudké střetnutí mezi Kinkaidovou flotilou a Kuritovým svazem. Zatímco Japonci byli zastaveni v jižním průlivu Surigao, pronikl Kurita s většinou svých lodí severní úžinou Saň Bernar-dino do zálivu Leyte, a zaskočil tak skupinu amerických eskortních letadlových lodí, které podporovaly MacAr-thurovu invazi. V prudké bitvě však Američané ustáli Ku-ritův přepad a nakonec donutili Japonce k ústupu. Finální porážku císařského loďstva neodvrátilo ani nasazení sebevražedných letadel "kamikadze". (Božský vítr "ka-mikadze" zabránil v letech 1274-1281 mongolským nájezdníkům v námořní invazi do Japonska.) Námořní boje v zálivu Leyte utichly 27. října 1944. Halsey a Kinkaid přišli o jednu letadlovou loď, dva eskortní nosiče, tři tor-pédoborce a o jednu ponorku. Nebyly to zanedbatelné počty, ale japonská bilance ztrát byla nejen mnohem větší (4 letadlové lodě, 3 bitevní obrněnce, atd.), ale především již zcela nenahraditelná. Japonci již nebyli schopni na Filipínách delšího vzdoru. V listopadu operovalo na Leyte již 250 000 amerických vojáků a v polovině prosince převzali kontrolu celého ostrova. Na konci ledna 1945 se námořní pěchota objevila na Luzonu a 14. armádní sbor zahájil útok na Manilu. Boje o filipínské hlavní město trvaly celý měsíc a skončily jeho osvobozením na počátku března. 216 Osvobození Bělehradu Osvobození Bělehradu
Zánik královské Jugoslávie v dubnu 1941 byl doprovázen bratrovražednými boji mezi Chorvaty a Srby. Brutální zápas mezi srbskými četníky a chorvatskými ustašov-ci si vyžádal téměř jeden milion obětí. Proti reálnému nebezpečí ztráty národních identit a proti fašistické okupaci vypuklo v létě 1941 rozsáhlé povstání, které vedla a organizovala komunistická strana vedená Josi-pem Brožem - Tilem. Ta v duchu své třídní ideologie rezolutně odmítla národnostní konflikty a osvobozenecký zápas cílevědomě přetvářela v sociální revoluci sovětského typu. Těžištěm prvních gerilových aktivit bylo Srbsko. Jednání o spolupráci mezi komunisty a monarchis-tickým odbojem plukovníka Draži Mihajloviče nebyla úspěšná a Němcům se na konci listopadu 1941 podařilo obsadit povstalecké centrum v Užici. Titovi partyzáni se museli stáhnout do hor Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Německo-italské ofenzívy proti těmto oblastem však ztroskotaly. V listopadu 1942 byl v bosenské Biha-či ustanoven "Antifašistický výbor národního osvobození Jugoslávie" (AVNOJ). Poté co se partyzánům podařilo počátkem roku 1943 prolomit smrtící obklíčení na řece Neretvě a odrazit další mohutnou nepřátelskou ofenzi-vu, sešlo se v Jajcích 2. zasedání AVNOJ, které se prohlásilo nejvyšším zákonodárným a výkonným orgánem země. Nová Jugoslávie se rozešla i s exilovou monarchií krále Petara. V průběhu roku 1943 začala Tita podporovat Velká Británie - Moskva se až dosud v jihoslovan-ském dění příliš neangažovala -, neboť W. Churchill obě-217 Druhá světová válka toval vojensky nefunkční královský odboj a v plánech stále diskutované istrijské operace kalkuloval i s aktivní účastí komunistických partyzánů. Zásadní význam měla pro jugoslávskou gerilu kapitulace Itálie a v polovině roku 1944 bylo v řadách "národně osvobozenecké armády" přes 350 000 bojovníků, kteří již ovládali rozsáhlé uzemiv Bosně a Černé Hoře. Němci sice podnikli poslední marný pokus o rozbití osvobozeneckých sil, ale byli odraženi. Zůstali však i nadále vážným protivníkem. Na sklonku posledního válečného léta mělo nacistické Německo v jihovýchodním cípu Evropy přes 80 divizí. Polní maršál Maxmilián voň Weichs velel skupině armád "F" v Chorvatsku, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře a v Albánii. Tomuto uskupení byla podřízena operační skupina "E" v Řecku a v Makedonii. Rychlý postup Rusů do nitra Balkánského poloostrova však donutil německá vojska v Řecku k ústupu na severovýchod, kde měla posílit skupinu "Srbsko", která hájila přístupové cesty do Maďarska, Rakouska a severní Itálie. Proto také - přes nesporné úspěchy národně osvobozenecké armády - vzrostl na přelomu srpna a září 1944 počet německých vojáků v Jugoslávii na téměř půl milionu. Hitlerovci stále ovládali klíčová politická a hospodářská centra a mimořádnou pozornost věnovali obraně východní hranice země. V této situaci odjela 21. září 1944 do Moskvy jugoslávská vojensko-politická delegace v čele s maršálem Ti-tem. V sovětském hlavním stanu se podílela na vypracování plánů společné vojenské operace, jejímž finálním výsledkem mělo být osvobození Bělehradu. Současně byly smluvně upraveny i budoucí vztahy sovětských vojsk a revolučních mocenských orgánů, které měly i nadále 218 Osvobozeni Bělehradu spravovat civilní záležitosti. Sovětská vláda se dále zavázala dodat v nejbližší době Titovým jednotkám výzbroj pro dvanáct pěších a dvě letecké divize. Těmito dohodami se nová Jugoslávie zcela bezvýhradně orientovala na Sověty a pozdější dohoda mezi Churchillem a Stalinem o rovnoměrném rozdělení vlivu obou mocností v této zemi byla již v okamžiku svého vzniku - ve vztahu k jugoslávské kauze - překonanou záležitostí. Na konci září 1944 překročily předsunuté oddíly Rudé armády Dunaj a dosáhly jugoslávsko-bulharských hranic. 57. armáda generála N. A. Gagena obklíčila německou horskou divizi a u města Zaječar rozetla protivníkovu obrannou linii, přičemž navázala kontakt s divizemi "Národně osvobozenecké armády Jugoslávie" (NOAJ). Velitel skupiny "Srbsko" generál Fólbner sice přesunul k Zaječaru posily, včetně části 7. divize SS, ale postup Rusů a Jugoslávců k dolnímu toku řeky Moravy se mu již nepodařilo zastavit. Po zdolání východosrb-ských hor otevřely jednotky 3. ukrajinského frontu a jugoslávské 2. proletářské divize možnost útoku na Bělehrad nejen ze severovýchodu, ale i z jihu. Těžiště obrany německých vojsk se nyní přesunulo do prostoru této dunajské metropole. Hitlerovskému velení šlo mj. o získání času pro ustupující skupinu armád "E", která se soustřeďovala poblíž trojúhelníku měst Kragujevac, Kraljevo a Čačak. Její tankové svazky se snažily dosáhnout Bělehradu, kde se měly spojit s tamní silnou posádkou. Ta se opírala o velké množství betonových pevnůstek a opevněné domovní bloky. Silným obranným uzlem bylo Horní a Dolní město se starou tureckou pevností Kalemeg-danem a dále prostor Sávského mostu. Rusové rozvíjeli 219 Druhá světová válka útok na Bělehrad silami 4. gardového mechanizovaného sboru generála V. N. Ždanova. V noci na 12. října se sovětští tankisté a příslušníci elitního 1. proletářského sboru NOAJ generála Peka Dapčevice zmocnili strategicky důležitého města Topoly, a přeťali tak poslední nepřátelskou komunikaci vedoucí k Bělehradu z jihu. Příštího dne pronikly ruské tanky s jugoslávským výsadkem k okrajům hlavního města. Úporné pouliční boje trvaly téměř týden. Dne 20. října 1944 padlo poslední středisko odporu, pevnost Kalemegdan. Němci ztratili přes 20 000 vojáků. Zbytky jejich armádních uskupení musely nyní ustupovat z Řecka po horských cestách přes Makedonii a Černou Horu, které byly pod kontrolou Jugoslávců. |