Vladimír nálevka druhá světová VÁlka

Nový pokus o děleni světa

Krátce před třetí hodinou moskevského času byla z Kremlu odeslána další Stalinova instrukce, která již reflektovala Molotovovu dopolední depeši. "Doporučujeme: 1. Příliš nezveřejňovat náš zájem o Persii, ale také výslovně neodmítat německé nabídky; 2. O Turecku jednat v duchu Ribbentropových doporučení, nicméně zdůraznit, že jakékoli mírové řešení není možné bez našich garancí Bulharsku a bez vstupu sovětských vojsk do této země; 3. Jestliže však Němci navrhnou rozdělení Turecka, můžeme odkrýt své karty i my a vznést územní požadavky...; 4. V čínské otázce souhlasit s Ribbentropovým pokusem o kompromis...; 5. Deklaraci předložit pouze za příznivých okolností, tj. po dosažení dohody o Finsku a Bulharsku, ale nerozebírat její jednotlivé body..." V 15 hodin Molotov, Děkanozov, Pavlov a Berežkov opět procházeli stopadesátimetrovou halou nového říšského kancléřství. Byli očekáváni Hitlerem, Ribbentropem a osvědčenou tlumočnickou dvojicí. Fúhrer neztrácel čas a zahájil diskusi o problematice Finska. Zdůraznil, že Německo vždy respektovalo literu tajného protokolu o rozdělení sfér vlivu, což se ovšem nedá říci o Rusku, které oproti původní dohodě obsadilo nejen Besarábii, ale i Bukovinu. Říše respektuje sovětský zájem o Finsko, nemá v této zemi žádné politické ambice, ale bojuje ve válce proti Anglii a nutně potřebuje finský nikl a dřevo. Málo početné německé vojenské jednotky pouze zabezpečují tranzitní železniční spojení do norského Kirkenesu. Molotov, poté co připomněl dohodu z minulého roku o výměně Litvy za východní Polsko, se opět otázal, zda německá vláda respektuje tajný protokol v jeho plném rozsahu. Opakované Hitlerovo ano však sovětskému po-73

Druhá světová válka

litikovi nestačilo a požadoval jednoznačné vyjádření ohledně Finska, které je "přirozenou součástí ruského zájmového prostoru, stejně jako Estonsko či Besarábie". V podtextu této formulace se skrývala hrozba potenciální anexe. V tomto okamžiku získala dosavadní vcelku poklidná výměna názorů ostré kontury. Molotov také neprozřetelně naznačil, že Moskva nevylučuje nový ozbrojený zásah vůči Helsinkám, a Hitler se kategoricky postavil proti jakémukoli válečnému konfliktu na Baltu. Další diskuse, kterou se Ribbentrop neúspěšně pokusil zmírnit, pouze potvrdila rozdílnost stanovisek obou stran. Adolf Hitler sice ubezpečoval Molotova, že i nadále pokládá Finsko za oblast ruského interesu, ale jednoznačně odmítl případnou sovětskou snahu o násilnou revizi mírové smlouvy z března 1940. Německou přítomnost na severu země a zájem o dodávky surovin kategoricky spojil s průběhem evropské války. Dialog poté ustrnul na mrtvém bodě zásadní neshody a Hitler se jej pokusil oživit poukazem na očekávanou spolupráci při dělení imperiálního dědictví Velké Británie. "Říše zamýšlí vytvořit světovou koalici zainteresovaných zemí, kterou bude tvořit Španělsko, Francie, Itálie, Německo, Sovětské Rusko a Japonsko. V rozsáhlém teritoriu od severní Afriky po východní Asii koalice prosadí jednotnou politickou koncepci, která nesmí být rušena vzájemnými spory. Shody se již podařilo dosáhnout v západní Evropě, tj. mezi Německem, Itálií, Španělskem a Francií, a bylo by žádoucí vytvořit předpoklady obdobného výsledku i na východě, a to nejen mezi Sovětským svazem a Tureckem, ale i ve vztahu k Velkému asijskému prostoru. Ten by mohl být ještě rozdělen na východoasijskou 74

Nový pofcus o děleni světa

a středoasijskou oblast. Zvláště toto rozsáhlé území, orientované na jih a s přístupem k otevřenému moři, je Německem chápáno jako budoucí zájmová sféra Ruska." Molotov přijal tuto nabídku s rezervou; v dalších minutách rozhovoru se pak soustředil na aktuální otázky Černomoří, úžin a Turecka. Německo-italské garance Rumunsku označil za přímé ohrožení zájmů Sovětského svazu. Bospor a Dardanely charakterizoval - zcela v duchu Stalinovy argumentace - jako tradičně slabé místo ruské obrany a v této souvislosti položil Hitlerovi otázku týkající se německého stanoviska vůči případným sovětským garancím Bulharsku, které by byly identické s nedávnými zárukami, jež státy Osy poskytly Bukurešti. Dále se opět vyslovil pro revizi konvence z Montreux. Ve své odpovědi Hitler zdůraznil dva momenty. Předně se Německo, stejně jako Itálie, domnívá, že jakákoli změna plavebních podmínek v průlivech by měla odpovídat zájmům Sovětského svazu. Bezpečnostní garance Rumunsku pak interpretoval jako určitou formu kompenzace za ztrátu Besarábie. Navíc, jak uvedl, jsou rumunské naftové zdroje pro Německo zcela nenahraditelné a jejich vojenská ochrana je opět diktována válečnou nutností. Vláda v Bukurešti požádala Říši o zajištění bezpečnosti celé těžební oblasti. Jakmile válka skončí, německé ozbrojené síly z Rumunska okamžitě odejdou. A co se týče Bulharska, tak Hitlerovi není nic známo o žádosti jeho vlády o ruské garance. Také se nemůže k této otázce podrobněji vyjádřit, pokud ji nebude konzultovat s Itálií. Tato expozé obou protagonistů vymezila okruh diskutovaných problémů. Pouze Molotov porušil sled již jednou formulovaných argumentů, když prohlásil, že Sovětský 75

Druhá světová válka

svaz se rozhodně nehodlá spokojit s "papírovými zárukami" bezpečnosti Černého moře. Bude v tomto směru jednat ještě s Tureckem a s Bulharskem. (Tehdy ještě nevyslovená myšlenka získala posléze konkrétní podobu v Schulenburgově depeši z 26. listopadu, v níž svému ministerstvu zahraničí oznámil, že Molotov požaduje "pozemní i námořní opěrné body v oblasti Bosporu a Darda-nel".) Po třech a půl hodinách politické konverzace se Hitler zvedl a opět s ohledem na možné nebezpečí leteckého útoku jednání s Molotovem ukončil. Ani jedna strana ne-byia s jeho průběhem a výsledkem spokojena. Fúhrera iritovala především finská otázka a také Molotov Stalinovi telegrafickou šifrou oznámil, že se "nemá čím pochlubit". Původní vize širokého spektra rozhovorů byla výrazně zkorigována; ze čtrnácti bodů interních direktiv byly diskutovány pouze první dva a další čtyři byly zmíněny jen zběžně. O zbývajících sedmi bodech se nejednalo vůbec. V relativně mollové tónině byl veden i poslední Molo-tovův rozhovor s Ribbentropem 13. listopadu večer, který začal krátce po 21. hodině na slavnostním banketu sovětského velvyslanectví a skončil přesně o půlnoci v podzemí ministrova protileteckého krytu. Říšský ministr zahraničí se nejprve pokusil shrnout obsahové jádro předchozích rozhovorů a přečetl překvapenému Molotovovi návrh smlouvy čtyř mocností o "obnovení světového míru". V jejím prvním paragrafu byla konstatována solidarita Sovětského svazu se členy "Paktu tří". V druhém paragrafu se hovořilo o vzájemném respektování jednotlivých sfér vlivu čtyř mocností, přičemž v tajném protokolu byla so-76

Nový pokus o dělení světa

větská zájmová oblast orientována směrem k Indickému oceánu. Ve třetím paragrafu navrhované smlouvy se její signatáři zavazovali, že nevstoupí do koalic, které by byly nepřátelsky zaměřeny proti některému z nich. V témže bodě byla zdůrazněna i mnohostranná hospodářská spolupráce. Takto koncipovaná smlouva měla být uzavřena na dobu deseti let. V doplňujícím protokolu měl být fixován společný postup Německa, Itálie a Sovětského svazu vůči Turecku. Od očekávané revize smlouvy z Montreux se mj. očekávalo zajištění svobodné plavby úžinami pro sovětské válečné lodě. V. M. Molotov se vyhnul přímé odpovědi na tyto návrhy a také on zaskočil Ribbentropa rozšířenou škálou požadavků, které téměř doslovně převzal ze Stalinových direktiv: "Otázky, které zajímají Sovětský svaz na Blízkém východě, se netýkají pouze Turecka, ale také Bulharska. Rovněž osud Rumunska a Maďarska je předmětem zájmu Sovětského svazu... Dále by chtěl Sovětský svaz vědět, co zamýšlí Osa vzhledem k Jugoslávii a Řecku a jaké jsou záměry Německa v Polsku. Sovětská vláda má rovněž zájem dozvědět se, zda německá vláda stále zastává stanovisko, že zachování neutrality Švédska je v zájmu Sovětského svazu i Německa. Kromě toho je tu otázka přístupu k Baltskému moři...". Hitler později často vzpomínal na Molotovovy poznámky ohledně sovětské kontroly Kattegatu a Skagerraku, které četl v Hilge-rově zápisu o noční schůzce obou ministrů zahraničí, a interpretoval je jako doklad sovětské rozpínavosti. Ještě na sklonku svého života rozhořčeně vzpomínal: "Žádal (tj. Molotov - V.N.), abychom mu dali vojenské základny na dánské půdě, hájící vstup do Severního moře. Už na 77

Druhá světová válka

ně dokonce uplatnil nárok. Žádal Istanbul, Rumunsko, Bulharsko a Finsko - a my jsme měli být vítězi!" Ráno 14. listopadu Sověti opustili Berlín, ve večerních hodinách překročili hranici a o den později dorazili na neprodyšně uzavřené Běloruské nádraží. Molotov okamžitě odjel do Kremlu informovat Stalina. Ten si v dalších dnech pozval V. G. Děkanozova, kterému oznámil, že převezme zastupitelský úřad v Berlíně. Dosavadní velvyslanec A. A. Škvarcev, o jehož naprosté nekompetentnosti se Molotov osobně přesvědčil, byl k 26. listopadu 1940 odvolán. Moskva se i nadále snažila demonstrovat svou vůli ke spolupráci s Německem. 25. hstopadu byl Schulenburg pozván na Lidový komisariát zahraničí, kde mu byla předána oficiální sovětská odpověď na Ribben-tropovu noční iniciativu z 13. listopadu. Nota - a jejím autorem byl bezesporu Stalin - podmínila přístup Sovětského svazu k trojstrannému paktu následujícími předpoklady: anexí Finska, převzetím ochrany Bulharska, vybudováním vojenských a pozemních i námořních základen v úžinách a ziskem jižního Sachalinu. Další aktivity SSSR se poté měly odvíjet již v kontextu jeho členství v čtyřstran-ném paktu, a to včetně budování zájmové sféry v oblasti Indického oceánu a Perského zálivu. Stalin byl skutečně připraven k účasti na novém dělení světa v rámci čtyř-stranné smlouvy. Logika této aktivity odpovídala jeho im-periálnímu myšlení. Němci však rozhodli jinak. Ernst voň Weizsácker sice Děkanozovovi ještě 21. ledna 1941 sdělil, že sovětská nota je stále studována, ale de facto byla odmítnuta již v listopadu předešlého roku. A večer 18. prosince 1940 Adolf Hitler podepsal "Fall Barbarossa", tj. plán na "zničení so-78

Válka v Africe

větského Ruska rychlým tažením ještě předtím, než skončí válka s Británií". Celkovým cílem německé války mělo být vytvoření "Nové Evropy", v níž měla zaujmout dominantní postavení třetí říše. Válka v Africe

Počátkem února 1941 zaznamenala britská zpravodajská služba zvýšenou německou aktivitu v jižním Bulharsku a interpretovala tuto skutečnost jako reálné ohrožení Řecka. Výbor obrany nařídil generálu Wavellovi zastavit postup na Tripolis a přesunout většinu jednotek ze severní Afriky na řecké území. Bylo to problematické rozhodnutí, neboť expediční kontingent - 60 000 mužů, z nichž více než polovina pocházela z Austrálie a Nového Zélandu - neměl dostatečné letecké krytí a v Kyrenaice zůstaly pouze dvě oslabené a nezkušené divize 13. armádního sboru. Jejich velení převzal generál Philip Neame. Zatímco se od 5. března vyloďovali britští vojáci v Pireu, ně-mecko-italské námořní a letecké transporty přivážely do Tripolisu pancéřové jednotky "Deutsches Afrika Korps". Od 12. února byl velitelem této nově zformované pouštní armády jmenován generál Erwin Rommel, který své schopnosti prokázal již v průběhu tankového průlomu v severní Francii. Němci zaútočili již 31. března 1941. Rychle postupovali Západní pouští, 3. dubna obsadili Benghází a o tři dny 79

Druhá světová válka

později zajali i oba velící britské generály v Kyrenaice -Neama a 0'Connora. Rommelovi dělostřelci rozstříleli i dvě Wavellovy protJofenzivy, první u průsmyku Halfája, druhou - s krycím názvem "Battleaxe" - na přístupech k Egyptu. V týlu úspěšného "afrického sboru" zůstal zachován jako oáza britské obrany přístav Tobrúk, který hrdinně hájila australská pěší divize. (V říjnu 1941 byla vystřídána Brity, 1. polskou karpatskou brigádou a Čechoslováky podplukovníka Karla Klapálka. Srov. Klapálkovy paměti "Ozvěny bojů." Praha, 1966. Též: P. A Z. Hrabico-vi: "Muž, který velel mužům". Praha, 1988.) Protažené zásobovací komunikace a omezený přísun posil, zvláště po německém útoku na Sovětský svaz, přiměly Romme-la omezit útočné manévry tankových hrotů a stabilizovat dosaženou pouštní linii. Umožnil tak Britům ustoupit až k egyptským hranicím. Na konci června převzal vrchní britské velení na Středním východě generál sir Claude Auchinleck. Souběžně s válkou v Kyrenaice probíhaly boje i ve východní Africe, kde se Italové v létě roku 1940 zmocnili několika zapadlých osad v Súdánu, Keni a obsadili Britské Somálsko. V lednu 1941 převzaly dvě koloniální indické divize iniciativu a prolomily obranu alpských myslivců a sa-vojských granátníků v horské soutěsce u Kerenu; 3. dubna vstoupili příslušníci pluku maráthské lehké pěchoty do eritrejské Asmary a v dalších dnech dosáhli důležitého přístavu Masawa. Dalším ohniskem italského vzdoru bylo povodí řeky Džuba. V obtížném terénu se prosadila 5. jihoafrická brigáda, která úspěšným průlomem protivníkových pozic otevřela cestu na Mogadišo. Hlavní město Italského Somálska padlo do britských rukou 26. února 1941. 80

V dalších týdnech útočící jednotky Súdánského sboru a "Svobodné Francie" ovládly průsmyk Marda a 6. dubna osvobodily Addis Abebu. Přesně o měsíc později dorazila do hlavního etiopského města ozbrojená kolona jednoho z organizátorů tamní partyzánské války, kapitána "Gideo-na" - vlastním jménem Ordě Wingata, která jistila bezpečný návrat císaře Haile Selassieho. Odpor Italů se prakticky zhroutil; jejich poslední oddíly kapitulovaly v listopadu 1941. Vítězství ve východní Africe mělo pro Velkou Británii i strategický význam, neboť přeměnilo Rudé moře v bezpečnou zónu. Tato skutečnost usnadnila dodávky zbraní do Egypta. Válka navíc

Na podzim roku 1940 nacisté zkvalitnili své hospodářsko-politické zázemí na Balkáně. Po zářijovém převratu v Bu-kurešti navázali mnohostranné vztahy s novým režimem generála lona Antonesca. Dne 23. listopadu "nacionálně-fašistické" Rumunsko přistoupilo k "Paktu tří" a Německo s Itálií se staly výhradními odběrateli jeho ropy. V dalších týdnech se Antonescu - pro kterého měl Hitler mimořádnou slabost - osobně podílel na posledních korekturách "Plánu Barbarossa". Také Maďarsko bylo začleněno do orbitu německého zájmu. Ministerský předseda Pal Teleki a ministr zahraničí István Csáky podepsali 20. listopadu 1940 protokol o připojení své země k trojstrannému paktu. Budapešť se 81

Druhá světová válka

zavázala i k účasti na "budování nového řádu v Evropě". Dne 24. listopadu potvrdila své členství v "Paktu" i Tisová "farská republika". Na sklonku druhé listopadové dekády jednali v Mnichově bulharský car Boris lil. a jeho ministr zahraničí Ivan Popov. Souhlasili se vstupem monarchie do mocenského bloku Osy, ale s ohledem na možné domácí politické komplikace prosadili několikaměsíční utajení tohoto faktu. Zpráva o spojeneckém svazku s Berlínem byla publikována až 1. března 1941, těsně před vstupem německé armády na bulharské území. Británie kvalifikovala toto lúžhúdnutíjako projev nepřátelství vůči vládě Jeho Veličenstva a 5. března přerušila se Sofií diplomatické styky. Poté co Italové uvízli v Řecku, podepsal Adolf Hitler v noci z 13. na 14. prosince 1940 operační plán "Mari-ta". Válečná direktiva předpokládala průnik německých jednotek přes území Bulharska, Rumunska a Jugoslávie na řecké území. Neznámou veličinou v připravovaném ataku vůči Athénám bylo však stanovisko Bělehradu. "Za nejistého chování Jugoslávie by vojenská akce proti Řecku byla neobyčejně lehkovážným podnikem." Nacistická diplomacie znásobila svůj tlak na Cvetkovičovu vládu a posléze ji přiměla podepsat ve vídeňském Belvederu 25. března 1941 odpoledne "Pakt tří". Dohodnutou odměnou mělo být potvrzení územní celistvosti státu a získání přístupu k Egejskému moři. S touto kapitulací Dragiši Cvetkovice a prince-regenta Pavla zásadně nesouhlasila srbská důstojnická elita a v Brity inspirovaném vojenským puči se zmocnila moci. Novou vládu vytvořil v noci na 27. března generál letectva Dušan Simovič. 82

Válka naufc

Princ Pavel byl donucen k rezignaci a formální hlavou státu byl prohlášen nezletilý král Petar II. Ještě téhož dne večer rozhodl Hitler o "válce navíc" a cílem připravovaného balkánského tažení se vedle Řecka stala i Jugoslávie. K účasti na dělení jihoslovanského celku byli - vedle Italů - přizváni i Maďaři a Bulhaři; první měli pochodovat na Báňat, druhým byla nabídnuta Makedonie. Řečeno Hitlerovými slovy: "Nad Jugoslávií se závratnou prudkostí přežene tornádo". Operace "Barbarossa" byla o několik týdnů odložena. Mezitím Simovič požádal Moskvu o uzavření spojeneckého svazku, ale ta souhlasila pouze s dohodou o "přátelství a neútočení". Ta byla podepsána v Molotovově kremelské pracovně v noci z 5. na 6. dubna 1941. O několik hodin později zahájila Luftwaffe masivní bombardování jugoslávských měst a letišť. Pancéřové jednotky 12. armády polního maršála Wilhelma Lista pronikly z Bulharska do Makedonie, překročily řeku Vardar a 10. dubna se spojily u Ohridského jezera s Italy. 1. tanková skupina postupovala údolím Moravy na Bělehrad a 2. armáda, která útočila z Maďarska a Rakouska, obsadila Záhřeb. O dva dny později padla jugoslávská metropole a demoralizovaná královská armáda přestala klást organizovaný odpor. Dne 17. dubna 1941 v devět hodin večer Jugoslávie kapitulovala. Bleskový úspěch hitlerovské koalice otevřel stavidla nenávisti a "balkánské hrůzy" vzájemných řeží mezi jednotlivými národními komunitami s v ničem nezadaly s někdejšími tureckými nájezdy. Vítězové také okamžitě přepsali dosavadní mapu jihoslovanského prostoru. Německo okupovalo Srbsko - jeho správou byla pověřena kolaborantská vláda 83

Druhá světová válka

generála Milana Nediče - Báňat, část Kosova a dvě třetiny slovinského území (Jižní Štýrsko a severní Kraňsko). Italové získali Přímoří, část Dalmácie s přilehlými ostrovy, Černou Horu, jihozápadní Slovinsko, zbytek Kosova a západní Makedonii. Posledni dvě okupovaná teritoria se posléze stala součástí tzv. Velké Albánie. Bulharsko anektovalo Vardarskou Makedonii a dva menší okresy v jižním Srbsku. Maďarsko obsadilo Bačku, Baranju, Me-zimuří a Zámuří. Již 10. dubna 1941 bývalý rakousko-uherský generál Slávko Kvaternik vyhlásil "nezávislý stát Chorvatsko", jehož součástí se stala i Bosna a Hercegovina. Moci se v něm s italsko-německou pomocí zmocnili fašizující ustašovci "poglavnika" Ante Pavelice. Síly jugoslávského vzdoru se postupně polarizovaly mezi královskou vládou v exilu a vznikajícím komunistickým odbojem. Souběžně s válečným tažením proti Bělehradu zahájily německé ozbrojené síly i ofenzivní operaci vůči severnímu Řecku. Tamní obranné pozice hájila armáda "Východní Makedonie", která však nevydržela úder 2. tankové divize, jejíž "pancéřoví granátníci" obsadili 9. dubna Soluň. Mezi řecké uskupení na italské frontě v Albánii a armádu "Střední Makedonie" pronikl německý 40. motorizovaný sbor, porazil britské jednotky tzv. W-Force u Amintaionu a ovládnutím průsmyku Metsovan odřízl řeckým formacím na severu země jedinou ústupovou cestu. Britský expediční sbor generála Henryho Wilsona ustoupil z Thesá-lie k Thermopylám a poté co řecká armáda ve dnech 21. až 23. dubna 1941 složila zbraně, se bez větších ztrát přesunul na Krétu. Němci do konce měsíce dosáhli jižního pobřeží Peloponésu. 84

"Plán Barbarossa"

Z podnětu náčelníka štábu Luftwaffe generála Hanse Jeschonneka Hitler rozhodl o "operaci Merkur", tj. o nasazení "padákových myslivců" proti Krétě. Dne 20. května seskočila na Diův ostrov 7. výsadková divize, ale nepodařilo se jí ovládnout tamní letiště, která měla být cílovou plochou pro dopravní Ju-52 s 5. horskou divizi. Britské síly generála sira Bernarda Freyberga - Angličané, Skotové, Australané, Novozélanďané a Řekové, celkem 41 000 mužů - kladly nepříteli houževnatý odpor. Po týdenních bojích padla však většina strategicky důležitých pozic do německých rukou. Freyberg musel zbytek svých jednotek - i za cenu velkých oběti - evakuovat do Egypta. Dne 1. června 1941 se parašutisté a "horští myslivci" generála Kurta Studenta stali pány celé Kréty. Ale i oni zaplatili velkou cenu. Masivní vzdušné operace byly příliš velkým rizikem a Němci je již v následujících letech neopakovali. Po ukončení bojů nacisté okupovali strategicky významná řecká města a ostrovy; zbytek území kontrolovali Italové a Bulhaři. "Plán Barbarossa"

Hitlerovy úvahy o válce se Sovětským svazem získaly konkrétní podobu již v létě roku 1940. Náčelník operačního štábu OKW generál Alfréd Jodl informoval o Vůdcově rozhodnutí napadnout Rusko vybrané štábní důstojníky německé armády na přísně utajené červencové schůzce v Bad Reichenhallu. Vypracováním prvních přípravných 85

Druhá světová válka

studií útočného plánu byli posléze pověřeni náčelník generálního štábu pozemních sil generálplukovník Franz Hal-der, plukovník Walter Warlimont, plukovník Bernhard voň Lossberg a náčelník štábu 18. armády generál Erich Mar-cks. Výsledný návrh "operace Fritz" zpracoval generál Jodl a pod novým názvem "Barbarossa" předložil tento jede-náctistránkový text 18. prosince 1940 Hitlerovi k podpisu. Direktiva předpokládala vedení bleskové války na třech strategických směrech - leningradském, smolensko-mos-kevském a kyjevském. Rudá armáda měla být zničena již v hraničním pásmu a finální linie německého postupu byld Ľ>ldnovená na spojnici Archangelsk - Volha. Těžiště hlavního úderu bylo situováno severně od neprůchodných Pripjaťských bažin a jeho prioritou bylo rychlé obsazení Pobaltí a dosažení Leningradu. V další fází byla cílem útočného manévru Moskva. Na jižním křídle ně-mecko-sovětské fronty měly tankové klíny Wehrmachtu zničit protivníkovy síly na Ukrajině, obsadit Kyjev a průnikem k dolnímu Dněpru a černomořskému pobřeží odříznout Rudé armádě ústupovou cestu na východ. Podmínkou německého vítězství bylo zatlačení sovětského režimu hluboko do nitra Asie a následná zemědělská kolonizace všech území západně od Uralu. Původní slovanská populace evropské části Ruska měla být držena na nízké civilizační úrovni. O charakteru budoucího střetu Hitler otevřeně hovořil na shromáždění německé generality dne 30. března 1941 v Berlíně. "Na rozdíl od války vedené na západě se na východě utkají dvě velké a nesmiřitelné ideologie. Proto je příkazem dne krutost, která bude znamenat laskavost pro budoucnost. Rusové si musí myslet, zeje zasáhl uragán." 86

"Plán Barbarossa"

V souladu s plánovanou strategickou koncepcí byla od jara roku 1940 formována tři mohutná vojenská uskupení. Ve Východním Prusku byla koncentrována skupina armád "Sever" polního maršála Wilhelma Rittera voň Leeba (23 pěších, 3 tankové 2 motorizované divize, plus divize SS "Říše" a 1. letecká armáda s 1070 letadly). V Generálním gouvernementu byla zformována skupina armád "Střed". Polní maršál Fedor voň Bock disponoval velkou údernou silou 34 pěších, 9 tankových, 6 motorizovaných, 1 jezdecké divize a 1 letecké armády. Součástí uskupení byla i divize zbraní SS "Smrtihlav". Na území Maďarska a Rumunska, od Užhorodu po ústí Dunaje, byla dislokována skupina armád "Jih" polního maršála Gerda voň Rundstedta (38 pěších, 5 tankových a 2 motorizované divize, 4. letecká armáda s 1300 stroji. Do sestavy byla zařazena divize SS "Německo"). K zásahu byly rovněž připraveny finské, maďarské, rumunské a posléze i slovenské jednotky. Po skončení balkánské kampaně se německé velení plně soustředilo na poslední korektury "Barbarossy". Hitlera však nepříjemně zaskočily dvě události. V podvečer 10. května 1941 ilegálně odletěl z letiště v Augsburgu do Velké Británie Rudolf Hess. Vůdcův stranický náměstek a někdejší blízký spolupracovník se tímto neobvyklým způsobem pokusil o navázání mírového kontaktu s londýnským kabinetem. Prostředníkem měl být vévoda z Ha-miltonu, nad jehož skotským panstvím samozvaný míro-tvorce seskočil padákem. Winston Churchill však rázně odmítl tuto mediaci a nařídil Hessovu internaci. Druhá špatná zpráva se týkala bitevního obrněnce "Bis-marcka". Tato pýcha německého válečného loďstva vy-87

Druhá světová válka

plula 22. května na volné moře. O dva dny později se Němci střetli s Brity. V krátkém dělostřeleckém souboji "Bismarck" potopil těžký křižník "Hood" a vážně poškodil bitevní loď "Prince of Wales". Sám byl však také zasažen a musel zamířit do suchého doku v přístavu Saint-Nazai-re. Raněnou loď však objevili letci z letadlového nosiče "Victorious" a 26. května úderná skupina "Swordfishů" z další mateřské lodě "Ark Royal" zasáhla vzdušnými torpédy obrněncovo kormidlo. "Bismarck" se stal neovladatelným a po dalších prudkých útocích královského námořnictva se 27. května 1941 - s padlým admirálem Gúruherem Lútjensem na velitelském můstku a dvěma tisíci třemi sty námořníky na palubě - potopil. Hitler tuto ztrátu těžce nesl a admiralitě nařídil šetřit silami a hladinovými plavidly-zbytečně neriskovat. Těžištěm německých námořních operací se napříště stala ponorková válka. Přesuny velkého počtu říšských vojenských jednotek a jejich rozmístění v blízkosti sovětské hranice nemohly ujít pozornosti různých zpravodajských služeb. Do Moskvy přicházely zprávy o nadcházejícím německém útoku, např. informace velvyslance Vladimíra Děkanozova byly poměrně přesné, ale Stalin jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Navíc je pokládal za provokaci, jejímž cílem mělo být vtažení Sovětů do válečného zápasu. Naopak kategoricky trval na přesném plnění všech dosavadních dohod s Berlínem, zvláště na obchodní smlouvě z 10. ledna 1941. Ta Němcům garantovala dodávky 2,5 milionů tun obilí a 982 000 tun ropy. (Dokonce i velvyslanec hrabě Schulen-burg, který náležel k proti hitlerovské opozici a později se stal jednou z obětí krvavých čistek po nezdařeném atentátu z 20. července 1944, naznačil v květnu 1941 Deka-88 "Plán Barbarossa"