Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
| 2) Das Heer l933-1945, Frankfurt n. M., 1954-1956
3) sv. I, s. 161 by dostačovaly na 4 měsíce války. Avšak takové zásoby vytvořeny nebyly. Pokud vezmeme za 100 % tříměsíční zásoby pak byla evidována zásoba 30 % revolverových nábojů, tj. na 36 dní,15 % dělostřeleckých nábojů, 12 % min pro lehké minomety a 10 % pro těžké minomety Nejlépe na tom byli Němci s náboji do těžkých polních houfnic, jimiž byli zásobeni na dva měsíce. Nejhůř na tom byli s tankovými náboji. V září 1939 byl základním tankem německého wehrmachtu typ T II (=PzKpfwII) s 20milimetrovým dělem. Zásoba nábojů pro tyto tanky činila 5 % z požadovaného čtyřměsíčního množství, tj. na 6 dní války Hitler však přesto nespěchá s mobilizací průmyslu a jeho převedení na válečné potřeby Německá armáda už je ve válce, která se zpočátku stává evropskou a potom i světovou, ale německý průmysl stále ještě pracuje podle režimu pro mírovou dobu. Sovětská vojenská rozvědka nemusela zmapovat v úplnosti situaci Německa v zásobování válečnou municí, já jsem však v archivech GRU našel zprávy o zásobách a spotřebě barevných kovů v německém průmyslu za všechna předválečná léta. Tyto údaje podávaly dostatečně přesný obraz o situaci v německém průmyslu. Komunisté z padesátých let se nás snažili přesvědčit, že válka byla nevyhnutelná, že se svět do ní řítil a že Stalinovi nezbývalo, než aby podepsal pakt o zahájení války Rozbor situace v německém průmyslu vůbec a v oblasti výroby munice zvlášt‘ nám dovoluje tvrdit, že situace nebyla zdaleka tak kritická. Svět se nikam neřítil a válce by se bývalo dalo vyhnout. Kdyby ovšem Stalin chtěl. A ještě něco. Kdyby se v září 1939 Rudá armáda přiklonila na stranu Polska, nebylo by to Stalina vůbec ohrozilo (a on to věděl), ale Hitler by byl mohl utrpět krutou porážku jen z toho důvodu, že neměl dostatek munice. Stalin však německé slabosti v daný okamžik nevyužil a podivná Hitlerova hra pokračovala. Během zimy se situace s válečnou municí poněkud zlepšila a v květnu 1940 Hitler drtivě porazil Francii. Munice vystačila. Kdyby však Stalin zaútočil na Německo ve čtyřicátém roce, nebylo by v Německu čím se bránit, protože průmysl státu ještě nebyl mobilizován. Pak přišla “bitva o Británii” – německé letectvo je ve válce, německý průmysl nikoli. Pak Hitler přepadl Sovětský svaz. A tady měl neuvěřitelné št‰stí: přímo na hranicích se zmocnil obrovských sovětských zásob. Bez nich by až k Moskvě dojít nemohl. Ale my už víme, kvůli čemu přemístil Žukov strategické zásoby na západní hranice. Zmocnit se Stalinových zásob – to byla pro Hitlera velká výhra, bylo však třeba pomýšlet i na převedení vlastního průmyslu na válečnou kolej. S tím však Hitler nepospíchal. Válka v Rusku – to byl důležitý byznys a německá armáda byla nucena spotřebovávat střelivo v dosud nevídaných kvantech. Výroba střeliva však ani v nejmenším nedostačovala potřebám. Generálmajor B. Miiller-Hildebrand uvádí celé stránky donebevolajících statistik. Uveďme jen namátkou některá čísla z mnoha tisíc podobných. V říjnu 1941 spotřebovala německá armáda v urputných bojích s Rudou armádou 561000 75milimetrových nábojů, kdežto průmysl jich ve stejné době vyrobil 76 000. V prosinci jich bylo spotřebováno 494 000, ale průmysl jich dodal 18 000. To nemohlo trvat dlouho. Německou armádu v té chvíli zachránilo pouze to, že Rudá armáda byla na tom se zásobováním špatně. Stalin rychle budoval nový průmysl a němečtí generálové přemlouvali Hitlera, aby zahájil mobilizaci německého průmyslu. Hitler však byl stoupencem “kanónů namísto másla” pouze slovy 29. listopadu 1941 oznámil ministr pro zbrojní a muniční výrobu Německa E Todt Hitlerovi, že “válka je ve vojenském a ekonomickém smyslu prohraná”. To ještě E Todt nevěděl, že týden nato zahájí Stalin grandiózní zimní ofenzívu. Soudilo se, že Stalinovy síly jsou vyčerpány. Ale i když mínistr neznal napjatost situace v plném rozsahu, ještě před začátkem ruské zimy bil na poplach a požadoval na Hitlerovi, aby hledal cesty k přerušení války, která Německu nic dobrého neslibuje. Hitler však nespěchá. V prosinci Stalin zasazuje silné rány. V témž prosinci Hitler vyhlašuje válku Spojeným státům. Zdá se, že nyní musí zahájit převedení průmyslu na válečný režim. Hitler však vyčkává. A teprve v lednu 1942 činí rozhodnutí o zahájení převodu německého průmyslu na válečné účely Celý rozdíl mezi Stalinem a Hitlerem je v tom, že se Hitler nejdřív zapletl do války proti celému světu, odválčil víc než dva roky a potom zahájil mobilizaci průmyslu pro válečné potřeby. Stalin to udělal přesně naopak. Všemi silami se snažil oddálit okamžik vstupu Sovětského svazu do války, ale mobilizaci průmyslu a jeho převedení na válečný režim zahájil už v lednu roku 1939. STRANA VE VOJENSKÝCH BOTÁCH Nikdo z nich neviděl skutečné rozměry organizační přípravy, kterou gensek (generální sekretář) uskutečňoval prostřednictvím stranického aparátu… A. Antonov-Ovsejenko, Portret tirana, s. 46 Stalin chodil ve vojenských botách a v polovojenské uniformě. Stalinská strana napodobovala vůdce. Obouvala si vojenské boty, oblékala se do polovojenských uniforem. Jen se podívejte na fotografie Kirova, Malenkova nebo Kaganoviče… Strana ovšem nepřipomínala armádu pouze zevnějškem. Její strukturu Stalin popisoval takto: “V řadách naší strany pokud máme na mysli její řídící složky jsou asi 3-4 tisíce vyšších funkcionářů. To je, abych tak řekl, generalita naší strany Potom je 30-40 tisíc středních funkcionářů. To je náš stranický důstojnický sbor. Následuje 100-150 tisíc členů nižšího velitelského sboru. To jsou, dalo by se říct, naši straničtí poddůstojníci” 1. Strana reagovala vstřícně: “Maršál světové revoluce soudruh Stalin.” Ve třicátých letech strana rozkvetla. To, že se jí pouštělo žilou, jí prospívalo. Jinak by zahnívala. Na konci roku 1938 jedno velké pouštění žilou skončilo a vzkvétající strana nastoupila novou etapu své existence. Nová etapa začíná XVIII. sjezdem. Někteří západní historikové tento sjezd přímo označují jako sjezd přípravy k válce. Je to správné, ale žádá to upřesnění: šlo o přípravy k válce “osvoboditelské”. Každý kdo si sám listoval v deníku Pravda z těch dní, potvrdí, že tam bylo všechno o válke, ale ani slovo o válce obranné. Pokud se tam o obraně vůbec mluvilo, pak jen ve smyslu počátečního úderu a bleskového přenesení války na území protivníka. Přechod od slov na sjezdu k akci byl přímý a krátký. Struktura stranických orgánů – okresní výbory městské výbory krajské výbory ústřední výbory svazových republik – byla zároveň strukturou státní správy Na začátku roku 1939 se na všech úrovních stranické struktury 1) Prnvdn 29. březnn 1937
Počet 4000 komunistů by mohl mýlit – to přece není mnoho. Avšak za touto skrovnou číslicí se skrývají děsivé události. Tady se totiž nemluví o řadových komunistech. Obyčejného dříče, který vstoupil do strany z nevědomosti, povolávají do armády obsílkou z vojenského komisařství. V roce 1939 bylo v armádě 180 000 komunistu, ale na začátku léta 1941 jich už bylo 560 800. Za dva roky bylo do armády povoláno minimálně 380 000 řadových komunistů. Na to nebylo zapotřebí žádného usnesení politbyra. Usnesením politbyra nebyli do armády povoláváni prostí komunisté, ale takzvaní vedoucí pracovníci, tj. nomenklaturní kádry. K čemu mohou být tito obtloustlí úředníci užiteční v armádě? Vždyť ani profesionálně to nejsou vojevůdci, nýbrž administrativní úředníci. Má vůbec cenu zabývat se těmito “takyvojáky”? Podle mého mínění to cenu má. Nejsou přece posíláni, aby bojovali s puškou v ruce, nýbrž na politickou práci. Nejnižší úroveň, na které v té době existovala důstojnická hodnost politického pracovníka, byla rota. Kdyby 4000 komunistů poslali na stranickou práci v úrovni rot, už tehdy by bylo nutné vytvořit 4000 nových rot. Ale v roce 1939 byl podán návrh, aby byla na úrovni rot hodnost důstojníka pro politickou práci z ekonomických důvodů zrušena. Tento návrh byl schválen a v roce 1940 se hodnosti politických pracovníků na úrovni roty začaly redukovat. Političtí pracovníci v důstojnických hodnostech zůstávali až od úrovně praporů výše. Ukažme si důsledky této redukce na příkladě. Generálplukovník L. M. Sandalov popisuje docela nepatrný detail z celkového obrazu mobilizace Rudé armády. Jde o nenápadný úsek sovětsko-německé hranice, v jehož blízkosti konají službu čtyři kulometné a dělostřelecké oddíly po 350-400 vojácích. Nepozorovaně se uskutečňují jistá opatření a brzy na tom úseku už nejsou čtyři, ale je tam pět praporů a každý má po 1500 vojácích z. Všehovšudy bylo na tomto úseku nějakých 1400-1600 vojáků dohromady; najednou přibyl jeden prapor a vojáků je 7500. Důstojníků pro politickou práci tam bylo dvacet (čtyři na úrovni praporu a 16 na úrovni roty) a najednou je jich pět. Po tajné reorganizaci se pětinásobně zvýšil počet vojáku, ale množství důstojníků pro politickou práci se zmenšilo na čtvrtinu, protože v každém praporu zůstal jen jeden důstojník pro politickou práci. Ostatních patnáct bylo ušetřeno. Bude možné je využít ke zformování patnácti nových praporů s celkovým počtem 22 500 vojáku. Tento proces je charakteristický pro celou Rudou armádu: počet vojáků 2) Vo,jenno-istoriřeskij žurnal 1988, čís. ll, s. 7 ţ ţ ţţ –68 prudce stoupá, ale důstojníci pro politickou práci jsou uvolňováni. Okamžitě však nastupují do nově zformovaných praporů, pluků, divizí, sborů a armád. Kromě toho politická učiliště připravují tisíce nových politických pracovníků podle zkrácených studijních plánů. Nejvyšší politické kádry se připravují na Vojensko-politické akademii. Růst armády je však natolik prudký že počet politických pracovníků stejně nedostačuje, a ze zálohy jsou povolávány tisíce dříve vyškolených politických pracovníků. Například na začátku roku 1941 jich bylo povoláno 11 0003. Politické pracovníky v záloze však povolávali i ve dvou předchozích letech. (Kolik nových praporů tak vlastně bylo možné zkompletovat?) Politické pracovníky v záloze pochopitelně povolávali bez usnesení politbyra. Ale politbyro se rozhoduje poslat do armády na doplnění tisíce svých nomenklaturních pracovníků. Když si to všechno uvědomíme, pak před sebou máme velice závažný obraz. * Je pochopitelné, že funkcionáři nomenklatury povolaní do armády nebyli zařazováni na úrovni praporů a sotva i na úrovni pluků. To všechno představovalo posílení politických orgánů už existujících u nově formovaných divizí, sborů, armád a frontů. To však nebylo ani jediné, ani hlavní poslání nomenklaturních úředníků povolávaných do armády. Strana zas nebyla tak hloupá, aby z nich nadělala vojenské velitele. Měli jiný úkol: při válečných radách armád a frontů jsou formovány “skupiny zvláštního určení” (OSNAZ). My už víme, že motorizované divize “zvláštního určení” (OSNAZ) NKVD byly určeny pro sovětizaci nových okresů. Jedna divize “zvláštního určení” může zavést revoluční pořádek v kterémkoli okrese, ale říd: t takový okres mohou pouze profesionální úředníci. A právě k tomuto účelu byly vytvářeny “skupiny zvláštního určení”. Usnesení politbyra o povolání 4000 komunistů do armády bylo přijato 29. srpna 1939 a 19 dní nato vstoupila Rudá armáda do Polska. Nová komunistická administrativa začala na “osvobozených” polských územích pracovat jako dobrý mechanismus vytvořený rukama nadaného mistra. A také při “osvobozování” Estonska, Litvy a Lotyšska nebyly žádné problémy Ve Finsku problémy byly a proto skupiny “zvláštního určení”, složené 3) Istonţn Velikoj otečestvennoj vojny SoveCskogo Sojuzn, sv. 1, s. 461 z významných pracovníků, nebyly nasazeny vlastně nasazeny byly, ne však v plném rozsahu. *** A generálskými holínkami už nevržou pouze odpovědní straničtí soudruzi na okresní nebo krajské úrovni. Generálskýmí holínkami začali vrzat už i samotní členové politbyra. Existuje pozoruhodná fotografie ze dne 29. září 1939. Na ní je Chruščov v generálské uniformě, ale bez distinkcí, a dívá se z “osvobozeného” polského území na východním břehu řeky San na druhý břeh, “osvobozený” Hitlerem. Kolem Chruščova jsou úslužní komisaři. Chruščov má hodnost člena válečné rady Ukrajinského frontu. To právě jemu byly podřízeny skupiny “zvláštního určení”. Velitelem frontu byl I. Ťuleněv Chruščovovy povinnosti spočívaly v tom, že dohlížel na ‚Tuleněva, řídil níže postavené komisaře a zaváděl št’astný život v “osvobozené” zemi. A na německý břeh hledí Chruščov vesele a beze strachu. Armádní generál Ťuleněv si pamatoval slova, která Chruščov pronesl v tom historickém okamžiku. Byla to slova prostá a pochopitelná: “Naše armáda je armáda osvoboditelka a tím musí být proniknuto vědomí každého našeho vojáka i velitele, tím musí být diktováno jeho chování na polském území. No a Němci.. ,” Nikita Sergejevič se vesele zašklebil, “jim my žádná pravidla chování diktovat nebudeme. Jestli u nich nezvítězí zdravý rozum, tak ať si pak stěžují leda sami na sebe!”4. To bylo uveřejněno, ještě když Chruščov žil a za jeho vlády Chruščov to nevyvracel a ani jeho cenzura to nezabavila. Jak si na polském území vedla “osvoboditelská” armáda a čím se řídila, to můžeme vidět na příkladu masových hrobů polských důstojníků. Vykonáno to bylo na rozkaz komunistické strany “základní vedoucí a řídící síly”, obuté do důstojnických holínek. Veselý Chruščov na nové sovětsko-německé hranici vůbec nemluvil o obraně, ale o budoucí odvetě fašismu. Jen ať pášou zločiny, jejich soudci budeme my. V jeho slovech není nic originálního. Je to marxismus-leninismus-trockismus-stalinismus nejčistšího zrna. Marxe ani citovat nebudu. Celá jeho korespondence s Engelsem je prodchnuta jedinou myšlenkou: Jen ať pášou zločiny čím větších zločinil se dopouštějí, tím lépe. A Lenin rozvíjí právě tento motiv: “Jen ať buržoazie řádí. Čím víc zvěrstev a krutostí bude 4) Čerez tri vojny, s. 132
13. března 1940 přijalo politbyro usnesení “O vojenském přeškolení a přejmenování pracovníků stranických výborů a o průběhu jejich mobilizace do Dělnicko-rolnické Rudé armády”. Pochopitelně, usnesení bylo v té době tajné. Částečně bylo publikováno až v r.1969ţ. V souladu s tímto usnesením “jsou odpovědní pracovníci aparátu ÚV VKS (b) vedeni v osobní evidenci Lidového komisariátu obrany a Lidového komisariátu válečného námořního loďstva a jsou mobilizováni na práci v Dělnicko-rolnické Rudé armádě a v Dělnicko-rolnickém Rudém loďstvu, a to rozhodnutím ÚV VKS (b) na návrh Lidového komisariátu obrany Lidového Icomisariátu válečného námořního loďstva a kádrového odboru ÚV VKS (b) ”. Třetí bod tohoto usnesení Lidovému komisariátu obrany ukládal “provést přejmenování a udělení vojenských hodností 5) Prnvdn 22. 8. 7918 5J Bjulleťeň oppozicii, č. 17--18, lístopad-prosinec 1930, s. 53 7J KPSS a Vooruľennych silach, Dokumenr,ţ, s. 296-297
71
*** Do armády jsou povoláváni nomenklaturní pracovníci po jednom i po menších a větších skupinách. Zvenčí to není vidět. Tady sebrali jednoho, jinde zas druhého. A pak najednou přichází usnesení politbyra ‚ ze 17. června 1941 “O povolání 3700 komunistů na politickou práci v Dělnicko-rolnické Rudé armádě”. Probíhá soustředění sovětských vojsk na hranicích s Německem a Rumunskem, přesně stejně jako v srpnu 1939 na hranicích Polska. V roce 1939, 19 dní po usnesení o povolání nomenklatury do Rudé armády sovětská vojska udeřila na Polsko. Scénář se opakuje. Jestliže od data nového usnesení odpočítáme 19 dní, dostaneme právě datum 6. července 1941. To datum už i.: jsem uváděl výše. V ten den měla Rudá armáda udeřit na Německo a Rumunsko. 19 dní není náhoda. Plány byly vypracovány předem pro všechny předchozí i následující dny. Čas byl spuštěn jako před startem rakety. Podle předem vypracovaného grafikonu se provádějí stovky různých úkonů a operací a pro každý úkon je v grafikonu určen přesný čas. Podle jejich výpočtů a plánů bylo v den “M-19” (tj. 17. června 1941) nutno odeslat nomenklaturu do armády Tento mechanismus odpočítávání dní byl vypracován na školeních a při předchozích “osvobozováních”. V červnu 1941 byl tento mechanismus znovu spuštěn. Rozbuška miny položené pod Evropu už odpočítávala dny.. Usnesení, podobně jako všechna usnesení toho druhu, bylo tajné. Jeho existence vyšla najevo až mnoho let po konci války A to ještě byl opublikován jen název, text byl i nadále utajen. Avšak o tomto náboru bylo známo o něco víc než o náboru 4000 komunistů ze srpna 1939. 8) Partija i nrmija, s. 163 Je například známo, že v tomto náboru byl tajemník Dněpropetrovského krajského výboru pro válečný průmysl Leonid Brežněv. Do armády se Brežněv přihlásil 22. června 1941 ráno. Jeho žádosti bylo okamžitě vyhověno. K vyřízení takové žádosti bylo přinejmenším nezbytné rozhodnutí ÚV. Je velmi pochybné, že by ÚV rychle a operativně činil rozhodnutí v neděli ráno 22. června. Rychlost, s jakou bylo rozhodnuto o Brežněvově osudu, se dá vysvětlit pouze tím, že věc byla rozhodnuta dříve. A 22. června Brežněvovi jenom potvrdili: můžeš se řídit pokyny, které jsi obdržel už dříve. Brežněv byl k dispozici válečné radě Jižního frontu. Rozhodnutí o vytvoření Jižního frontu Stalin podepsal 21. června 1941, ale všechny předběžné práce byly provedeny předem. Jižní front mě obzvlášť zaujal. Byl vytvořen, aby bylo možné udeřit na Rumunsko a zmocnit se naftových polí kolem Ploešti. Jako velitele frontu jmenoval Stalin téhož Ivana Ilileněva, před kterým v září 1939 pronášel Chruščov své myšlenky o budoucnosti Evropy V létě roku 1939 měl už ‚Ilileněv pět generálských hvězd. V Polsku se při “osvoboditelském tažení” dobře osvědčil, a tak dostal novou práci – Rumunsko. *** Příprava Rudé armády na “osvoboditelská tažení” v letech 1939 a 1941 byla prováděna podle jednotného programu. Pravda, v roce 1941 provedl Hitler předčasný útok a pochod se nekonal. Ale jak v roce 1939, tak v roce 1941 byly při válečných radách frontů zformovány skupiny “zvláštního určení” (osobogo naznačenija). Úkol: provedení sovětizace. Po německém vpádu zůstaly skupiny “zvláštního určení” po několik měsíců v nečinnosti (na vlastním území a při obranné válce byly nepotřebné). Když se definitivně potvrdilo, že se “osvoboditelská” válka nekoná, byly skupiny “zvláštního určení” rozpuštěny Pro stranické úředníky se v armádě našla jiná práce. Skupiny pro sovětizaci mě mimořádně zajímaly a tu jsem v archivu našel seznam skupiny “zvláštního určení” při válečné radě Jižního frontu. Ve skupině je vedle jiných Leonid Iljič Brežněv budoucí generální tajemník a maršál Sovětského svazu. Byl bych brečel, když mi nebylo povoleno udělat fotokopii, jelikož nález neodpovídal tématu mého studia, kterému jsem se věnoval, abych oklamal bdělé oko cenzury Chtěl jsem tu stránku vytrhnout – moje svědomí v této situaci neprotestovalo. Bez toho tady ten dokument bude v archivním prachu ležet nikým nežádán třeba sto let a pak už ho nikdo potřebovat nebude, ale já bych ho možná mohl odevzdat lidem. Ale stránku jsem nevytrhl a mnoho let jsem toho litoval a vyčítal jsem si svou zbabělost a nerozhodnost. Jestli budu někde vykládat, že Brežněv byl ve skupině významných pracovníků, kteří měli zavádět šťastný život v Rumunsku, ale nepředložím důkaz, kdo tomu uvěří? Sám Brežněv neměl ještě na počátku 70. let v úmyslu psát memoáry a i kdyby měl, nebyla žádná naděje, že tam připomene skupinu “zvláštního určení”. Potom se Brežněvovy memoáry objevily. Knihu jsem otevíral s nadějí. Možná si na skupinu “zvláštního určení” přece vzpomněl. Ne. Nevzpomněl. Uplynuly ještě čtyři roky a objevila se pestrá kniha “Osmnáctá v bojich za vlast. Bojová cesta 18. armády”. Kniha byla připravena v Ústavu vojenských dějin se zjevným záměrem zalichotit Brežněvovi. Kniha vyšla, když Brežněv ještě žil. Byla podrobena vojenské cenzuře i cenzuře ÚV A v knize na str. 11 stálo černé na bílém: “Do poloviny září 1941 byl Leonid Iljič Brežněv ve skupině “zvláštního určení” při válečné radě Jižního frontu.” Brežněv brzy nato odešel na onen svět. Stranu 11 si málokdo přečetl. Sama kniha také není zrovna bestseller. I bez ní už bylo životopisů drahého Leonida Iljiče až do omrzení. Ale podle mého názoru je i v takovém šedivém životopise možné najít neuvěřitelné momenty *** V angličtině existuje výraz “obléknout se k vraždě”. Užívá se ho v přeneseném smyslu. Pro popis komunistické strany Sovětského svazu v předválečných letech je možné použít tento obrat i v přímém smyslu. Komunistická strana byla z polovojenské organizace přeměněna na čistě vojenskou. Vůdcové strany nejvyššího, středního i nejnižšího rangu, včetně Stalina, Chruščova i tehdy ještě málokomu známého Brežněva, byli mobilizováni do “osvoboditelské” války AŽ DO ÚPLNÉHO KONCE |