Ana səhifə

Pokračování knihy Všechno bylo jinak


Yüklə 1.07 Mb.
səhifə9/19
tarix26.06.2016
ölçüsü1.07 Mb.
1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   19
Idea okřídleného Čingischána byla stále živá. Sovětští konstruktéři se s ní za nic nechtěli rozloučit. V roce 1943 předložil konstruktér Dmitrij Tomaševič bojový letoun “Pegas”, sice dávno započatý, ale kvůli německému vpádu a evakuaci pozdě dokončený Měl dva motory každý po 140 HP s rychlostí u země 172 km/hod. A ve výšce ještě s menší. Pilot byl jeden. Letadlo nemělo střelce ani obrannou výzbroj. Bylo zkonstruováno z neleteckého materiálu, který tvořila překližka, hranoly z borového dřeva, krytinové železo a tanková pancéřová ocel. Obrysy letadla byly výhradně přímky Jednoduchost a láce – až do nejzazší krajnosti. Letadlo se mohlo vyrábět v každé nábytkárně. Ale zato ve velkém: Mohlo se valit proudem. “Pegas” měl přitom na palubě dva automatické kanóny ráže 23 mm, velkorážný kulomet a půltunovou bombu. Letec byl chráněn pancéřováním před kulkami z velkorážných kulometů a dokonce před střelami ráže 20 mm. Opancéřované byly i benzinové nádrže a jiná životně důležitá místa. V případě nutnosti se daly benzinové nádrže odhodit. Palebná síla a dobrá ochrana proti palbě ze země učinily z tohoto nejlevnějšího a nejjednoduššího letadla strašného nepřítele. Zkušební letec generálmajor letectva Petr Stefa-novskij létal ve své době na 316 typech leteckých strojů. Byly mezi nimi i různé varianty “Ivanova” a také “Pegas”. Stefanovskij létal v podstatě na strojích, které byly v okamžiku svého prvního letu na samé hranici představivosti. “Pegas” však nebyl žádnou fantazii a Stefanovskij ho hodnotil vysoko. Podle jeho slov mohl být letadlem, které by se dalo vyrábět v obrovských sériich. Jenže! V žádném případě v obranné válke.
7) Krasnaja zvezda, 15. prosince 1942
“Ivanovové” a “Pegasové” by se mohli prohánět po obloze v Evropě, Africe i Indii, ale jenom za předpokladu nenadálého vpádu do Německa a likvidace jeho leteckých sil anebo neutralizace naftových zdrojů v Rumunsku. V jakékoli jiné situaci nebyli “Ivanovové” a “Pegasové” k potřebě. A tak jejich chvíle nikdy nenadešla.
Na XVIII. sjezdu strany v lednu 1939 Stalin prohlásil: “Zběsilé závody ve vyzbrojování leteckých sil v kapitalistických zemích pokračují už řadu let a jsou bezesporu jedním z nejcharakterističtějších momentů určujících nevyhnutelnost všeobecného válečného konfliktu.” Stalin měl pravdu. V západních zemích skutečně probíhaly zběsilé závody v leteckém zbrojení. Válečné letectvo v některých největších zemích Západu dosahovalo počtu tisíce bojových letadel, ba někdy i překračovalo tuto mez. A Německo se prodralo daleko dopředu. Počet strojů německého válečného letectva dosáhl 3 600 kusů válečných letadel. Stalinovi bylo v březnu 1939 jasné, že takové množství bojových letadel svědčí o nevyhnutelnosti války Tak to také bylo. Právě v tom roce 1939 zahájil Hitler svůj boj za světovládu. Jestliže však počet 3 600 bojových letadel označíme jako “zběsilé závody v leteckém zbrojení”, tak jak potom pojmenovat základní sérii “Ivanova”? Jestliže je 3 600 Hitlerových bojových letadel dostačujícím důkazem “nevyhnutelnosti všeobecného válečného konfliktu”, co v takovém případě může dokazovat příprava na výrobu STOVEK TISÍC bojových letadel jednoho typu?

LÍHEŇ
Centrální Rusko – to je ohnisko světové revoluce. Statin, Pravda 10. ledna 1920



Devátý sjezd Komsomolu vyhlásil dne 25. ledna 1935 okřídlené heslo “Komsomolci – do letadel!” Nemyslete si, že to heslo někdo komsomolcům naznačil nebo napověděl. Ale kde! Představitelé mladého pokolení se sami rozhodli, že se naučí létat na kluzácích a v letadlech. Byla to slavná doba. V zemi zuřil hlad organizovaný soudruhem Stalinem a jinými soudruhy V zemi, která byla schopna nakrmit nejen sebe, ale i půl světa, se rozmáhal kanibalismus a mrchožroutství. V této těžké, ale hrdinné době se našly prostředky na vybudování desítek aeroklubů se stovkami cvičných letadel, našly se prostředky na instruktory a mechaniky našly se devizové rezervy na padákové hedvábí a na složité přístroje. A rozproudila se horlivá činnost. Nadšení komsomolcí získávali ve svém volném čase v klubech a sekcích dobrovolné organizace Osoaviachim (Obščestvo sodějstvija oboroně i aviacionno-chimičeskomu strojitěĺstvu = Společnost pro podporu obrany a letecké i chemické výstavby) pilotní (ale ne jenom pilotní) kvalifikaci. Výcvik letců začínal na větroních, ti, kteří zvládli větroně, přecházeli do letadel a ti nejlepší z absolventů aeroklubů šli na doporučení Komsomolu do škol válečného letectva vybaveni určitými teoretickými znalostmi i nalétanými hodinami. Letců však byl nedostatek. Osoaviachim zvyšoval tempo jejich výcviku a Komsomol vysílal do aeroklubů tisíce a tisíce nových mladých nadšenců. Zemi zachvátila epidemie létací psychózy, která zuřila paralelně s psychózou parašutistickou; obě se navzájem doplňovaly a posilovaly Dne 22. února 1935 uveřejnil deník “Na straže” toto hlášení Stalinovi: “138 416 mladých komsomolců už umí létat na větroních.” Komunistická strana i soudruh Stalin osobně vyjádřili uspokojení nad úspěchem Osoaviachimu, bylo však zároveň vyjádřeno přání v tom smyslu, zda už není na čase přejít na hromadnou přípravu letců na větroních. Narážka byla pochopena. Celý rok bylo třeba věnovat přípravným pracím, ale už 31. března 1936 přijal ÍTţ Komsomolu a ÚV Osoaviachimu usnesení “O masovém sportovníţ létání na větroních”. Je to pozoruhodné usnesení. Každý kdo má zájem, může si je přečíst v deníku “Na straže” ze 16. dubna 1936. Plachtařský výcvik se v naší zemi stal skutečně masovou záležitostí. Plachtař ovšem – to je pouze výchozí materiál, z něhož se musí udělat pilot. Dne 9. prosince 1936 uveřejnila Komsomolská pravda výzvu k přípravě 150 000 pilotů a odpovídajícího počtu technického personálu. Zajisté to není nic jiného než souhra náhod – ale čistě sovětská. V roce 1936 vydal Stalin tajný rozkaz k sestrojení letadla “Ivanov”, kterého mělo být vyrobeno v sérii 100 000-150 000 kusů. A v témže roce se mladé pokolení rozhoduje, že vycvičí 150 000 pilotů.
Osoaviachim roste a vzmáhá se. V roce 1939 už pod něj spadaly 4 školy pro přípravu instruktorů, 12 leteckých technických klubů, 36 plachtařských klubů a 182 aerokluby Kolik měl Osoaviachim letadel, to nevím. Ale aeroklub – to je v první řadě letiště. Nemyslím si, že by na letišti bylo jen jedno jediné letadlo. Nemyslím si však ani, že by tam byla jen dvě. Proč by se taky měla letiště stavět kvůli pouhým dvěma letadlům? Ale i kdyby na letištích Osoaviachimu bylo všehovšudy po dvou letadlech, i tak už by to bylo pořádné množství. Můžeme to zkusit z opačného konce: kolik bude potřeba cvičných letadel pro výcvik dejme tomu 1000 letců? A pro výcvik 150 000? Zde je na místě připomenout, že Sovětský svaz je země vítězného socialismu, soukromé vlastnictví je zde zlikvidováno, a proto zde nemůže být ani soukromá iniciativa. V zemi je všechno znárodněno, všechno je podřízeno státu, a proto i pozemky pro výstavbu letišť mohou být vyčleněny jen se svolením státu. Také letadla se vyráběla pouze ve státních podnicích, stát je sám také rozděloval, stejně jako letecký benzin, lidské zdroje a všechno ostatní. Někdo v našem státě štědrou rukou naděloval Osoaviachimu všechno, oč tento žrout požádal. A Osoaviachim se tužil. Na začátku roku 1941 už bylo vycvičeno 121000 letců 1.
Znamená to, že plán nebyl splněn?

Ale byl. Osoaviachim prostě nebyl jedinou organizací, která připravovala letce, a dokonce ani ne hlavní. Kromě Osoaviachimu se letci připravovali ještě také ve školách RKKA, RKKF a GVF (Raboče-kresťjanskoj Krasnoj armii, Raboče-kresťjanskogo Krasnogo flota a Graždanskogo vozdušnogo flota = civilního letectva). V té době bylo civilní letectvo nevelké počtem a skrovné rozsahem. Jeho hlavním úkolem bylo zajišťovat služby pro vedení, pro NKVD, pro Lidový komisariát spojů a pro některé jiné instituce. Hromadná civilní letecká přeprava se neprovozovala a ani se v dohledné době nepředpokládala. Ve službách civilního letectva bylo na začátku války 3 927 zaměstnanců letecké přepravy včetně letušek. Tato nevelká, ale zato bohatá instituce měla velký potenciál. Mohla zajišťovat přípravu letců, a to i vojenských. A také ji zajišťovala. 20. září 1935 bylo přijato vládní usnesení, které nařizovalo vybírat a přijímat účastníky do kurzů leteckých a technických škol civilního letectva za stejných podmínek jako do škol vojenského letectva. Jinými slovy – všechno, co se připravovalo pro civilní letectvo, mohlo se využít i v letectvu vojenském. 5. listopadu 1940 bylo vydáno vládní rozhodnutí, které prakticky přeměnilo civilní letectvo na pomocnou složku letectva vojenského. “Hlavní správě GVF (civilního letectva) byl svěřen úkol připravit v průběhu roku 1941 tisíce pilotů a potom jimi doplnit školy letectva vojenského. S tímto cílem rozvinula Hlavní správa civilního letectva činnost desítek cvičných letek, ve kterých absolvovalo výcvik tisíce frekventantů. Dodatečně obdrželi 1048 cvičných letadel”2. V rámci civilního letectva bylo vytvořeno 47 cvičných letek, z nichž každá měla po 250 frekventantech. Těch 1048 cvičných letadel, dodaných dodatečně – to je také úctyhodný počet. A ještě něco – tisíce frekventantů, to byl jeden kurz. Ale co bylo naplánováno po skončení prvního kurzu? Soudruh Stalin to měl dobře vymyšlené! Ve 47 cvičných letkách získávají výcvik tisíce pilotů pro vojenské letectvo, ale při pohledu zvenčí to bylo civilní letectvo. A pro naše hochy jsou všechny cesty otevřeny Mohou si vybírat, co se jim líbí. Kdo chce do vojenské letecké


1) ţojenno-istoriěeskíj ľurnal 1984, †. 6, s. 5

102
2) maršál Sovětského svazu S. K. Kurkotkin, Tyl sovetskich vooružennych sil v ţelikoj otečestvennoj vojne, s. 43
školy – ať jen ráčí, a kdo nechce být vojenským letcem – prosím, může jít do civilní letecké školy Stejně z něho bude voják. Zkrátka a dobře, díky úsilí různých organizací byl úkol připravit potrebné množství pilotů splněn. Tisíce komsomolců přišlo v rámci zvláštních komsomolských náborových akcí do leteckých a technických škol vojenského i civilního letectva. Komsomol vytyčil před mladými lidmi úkol “všemi formami masově rozvíjet sportovní letectví, a tak vycvičit 150 tisíc sportovních letců. S tímto úkolem se naši chlapci a dívky čestně vyrovnali” 3.
***

Teďvšak je nejvyšší čas položit otázku: A kdo vlastně potţreboval 150 000 pilotů? A k čemu? VždyY výcvik pilotů, to zdaleka nebyla jediná náplň činnosti Osoaviachimu a podobných institucí. Kromě pilotů probíhal v masovém měřítku výcvik navigátorů, leteckých mechaniků, motorářů, radistů, meteorologů a specialistů celé řady dalších směrů. Jak už víme, byl vycvičen také milion parašutistů. Ovšem s parašutisty to máme lehčí. Vysvětlení, proč je připravujeme, je nasnadě. Dva britští autoři B. Gregory a D. Batchelor vydali v r.1978 knihu Airborne warfare 1918-1941 a velmi důmyslně v ní vysvětlili, že milion sovětských parašutistů představoval vlastně zábavu, celonárodní hobby Lidé si skákali pro potěšení. Je to velmi přesvědčivé. Ale přece je tu námitka: Kdyby byla komunistická strana dala hladovějícím dětem bochníček černého chleba, bylo by to bývalo rozhodně větší potěšení a přišlo by to levněji. Tak tedy miliony parašutistů nám experti vysvětlili. Ale proč komunisté připravovali 150 000 pilotů, to zatím nevysvětlil nikdo, a ani se o to nikdo nepokoušel. Je jasné, že ne pro civilní letectvo. Různá zařízení civilního letectva nepotřebovala, jak už jsme viděli, velké množství pilotů a jejich kapacity se nevyužívalo výhradně (ani ne většinou) pro potřeby interní civilní přepravy ale také pro výcvik pilotů takříkajíc “na export”, tj. pro Rudou armádu. Je jasné, že se výcvik pilotů nedá vysvětlit jako celonárodní hobby ani jako nějaký jiný výmysl komunistů. Vysvětlím, proč. Doplňovat aerokluby a letecké školy bylo možné podle zásady dobrovolné volby

ale také podle nepřeberného množství jiných zásad. Ovšem to nepřeberné množství jiných zásad mělo jednu vadu – nebylo dobrovolné. Když si přečteme kterékoli nadšené hlášení o velikých činech naší mládeže v té slavné době, určitě objevíme, že se kromě zásady dobrovolné volby používaly i jiné způsoby – komsomolský nábor, mobilizace atd. Ale nemusíme se ani příliš namáhat, vraťme se k citátu z knihy “Zdravstvuj nebo”, do níž jsme před okamžikem nahlédli, a znovu si přečtěme větu:; Tisíce komsomolců dobrovolně a.. Tak o jakém potěšení nám to tady vykládají, když vlastně byli komsomolci do letadel naháněni holemi, anebo ještě kdovíjakým jiným extrémním způsobem?
***

Ať to vezmeme z kteréhokoli konce, těch 150 000 pilotů nevycvičili pro jejich vlastní potěšení ani kvůli rozkvětu civilního letectva, ale kvůli leteckým školám vojenského letectva. Ve svazku vojenského letectva se koneckonců ocitali jak ti, kdo v nebi hledali romantiku, tak ti, kdo ji tam vůbec nehledali; nejen ti, kdo se chtěli stát vojenskými letci, i ti, kdo se chtěli stát civilními letci, a také ti, kdo chtěli mít od toho všeho pokoj. Statistika přípravy vojenských letců v SSSR vyleká každého, kdo se s ní seznámí. V průběhu prvních dvou pětiletek (od r. 1927 do r.1937) bylo v SSSR vycvičeno 50 000 vojenských letců a navigátorů4. To je řádově větší počet než v kterékoli jiné letecké velmoci. Je pochopitelné, že zatímco jedni byli cvičeni, jiní z řad letectva odcházeli, ale doplňování výrazně převyšovalo ztráty. Příprava vojenských letců se neprováděla v rovnoměrných ročních dávkách – jejich počet rostl geometrickou řadou. Příprava 50 000 letců za deset let se uskutečnila v leteckých školách vojenského letectva, jejichž počet také vzrůstal, takže v roce 1937 jich bylo už 12 (vojenské letecké školy námořního letectva do toho zatím nepočítáme). Kromě leteckých škol patřila vojenskému letectvu také jedna akademie, připravující vyšší velitelské kádry K l. lednu 1940 bylo vojenských leteckých škol už 18, k 1. září 1940 – 28. A letecká akademie byla rozdělena na dvě samostatné


3) Zdravstvuj nebo, s. S

4) generálmajor fetectva V. S. Šumichin, Sovetskaja vojennaja aviacija, s. l77


jednotky Tři měsíce nato dosáhlo množství leteckých škol a učilištţ počtu 41. Třeba to však byly jen docela malé letecké školy?

Maršál letectva S. Krasovskij – byl generálmajorem letectva a velitelem jedné takové školy – uvádí počet 2 000 frekventantů5. Možná však, že KraSovskij řídil nějakou zvláštní výjimečnou školu? Zase to tak není. Ke konci prosince 1940 bylo ve školách vojenského letectva 6 053 cvičných letadel (CGASA = Central’nyj gosudarstvennyj archiv Sovetskoj armii, fond 29, záznam 31, položka č. 107, list 28). V průměru vychází 147 cvičných letadel na každou leteckou školu. ţ i. Podle nynějších standardů se 120 letadel rovná jedné letecké divizi. Podle standardů té doby 120 letadel představovalo dva letecké pluky a 6 000 letadel – to už bylo sto cvičných leteckých pluků. A jestliže počet cvičných letadel v každé letecké škole převyšoval stovku, pak počet frekventantů převyšoval tisícovku. 6 000 cvičných letadel – to je počet zahrnující jeriom školy a učiliště vojenského letectva. Ale vlastní letectvo a svoje vlastní školy a učiliště s cvičnými letadly mělo i loďstvo. A to pochopitelně teď nemluvíme o cvičných letadlech v řadových jednotkách vojenského letectva a loďstva, civilního letectva, v Osoaviachimu, v NKţ atd. Kremelští historikové rádi zdůrazňují zoufalý nedostatek cvičných letadel. Nedostatek skutečně existoval. Jak cvičných, tak bojových letadel se totiž požadovalo stále víc a víc. Když sečteme počty sovětských cvičných letadel a srovnáme je s počty letadel německých, vyjde nám, ‚ že jenom cvičných letadel bylo v Sovětském svazu víc než v Německu všech cvičných, válečných i dopravních letadel dohromady i Když tedy v roce 1941 vstoupil Sovětský svaz do války s 41 leteckými školami, bylo to Stalinovi málo. Co však dělat? Do roku 1940 bylo možné zvyšovat počet frekventantů každé letecké školy Ale tato možnost už byla vyčerpána. Každá letecká škola byla tak přeplněná, že se do ní nevešel ani jediný lrandidát navíc. Maršál letectva S. Krasovskij to potvrzuje: letecké školy fungovaly v maximální kapacitě, létalo se ve dne v noci, o nedělích i o svátcích. Krasovského svědectví není přitom ojedinělé.


5) Ťizň v aviacii, s. 111
Zbývají ještě dvě možnosti, jak zvýšit produkci vojenských letců. První: zakládat nové letecké školy Druhá: zvýšit počet absolventů na úkor kvality jejich přípravy tím že se zkrátí doba přípravy Jedna věc je držet frekventanta ve stěnách učiliště tři roky a něco jiného je držet ho tam jen jeden rok. To totiž znamená, že na jednom místě při stejných nákladech nebude připraven jeden letec, nýbrž tři. A pokud bychom dobu připravy zkrátili na šest měsíců, pak můžeme namísto jednoho připravit letců šest! Pro jakou cestu se tedy rozhodnout?

Náčelník vojenského letectva generálporučík letectva Pavel Ryčagov na zasedání Hlavní vojenské rady 7. prosince 1940 navrhl, aby se využily obě možnosti současně. Počet leteckých škol a učilišť vojenského letectva byl od 1. ledna 1941 do 1. května zvýšen. K l. květnu byly ve stavu vojenského letectva už tři vojenské akademie, tři vyšší navigátorské školy kurzy pro rekvalifikaci velitelského sboru,16 technických a 88 leteckých učilišť a škol. Kromě toho byly 6. listopadu 1940 otevřeny speciální školy vojenského letectva v rámci Lidového komisariátu osvěty T5m probíhala příprava. chlapců k přijetí do leteckých škol a učilišť vojenského letectva. To však nepočítáme. To totiž nespadá pod armádu, ale pod čistě civilní správu. Když jsem shromáždil údaje o počtech leteckých škol ve vojenském letectvu a o počtech jejich frekventantů, sám jsem se neubránil pochybnostem. Copak se tomu vůbec dá věřit? Myslím, že to nenapadlo jenom mne. Pokud se tomu nechce věřit ani mým čtenářům, doporučuji jednoduchý způsob kontroly V průběhu války a předválečných konfliktů získalo 2 400 sovětských letců titul “hrdina”. Je snadné získat o každém vyznamenaném údaje, kde a jak byl návrh realizován. Když to začnete zjišťovat podle jednotlivých pluků, brzy se přesvědčíte, že leteckých škol bylo víc než 50, než 60, ba i než 70. Jiný způsob: bývalí frontoví vojáci hledají své spolužáky a spolubojovníky nejčastěji oznámením v deníku Krasnaja zvezda. Je to celá informační řeka. Tyto údaje (a nejen o letectvu) posbírejte a zpracujte. Je to neuvěřitelně zajímavé, pokud vás to chytí, a budete to dělat po řadu let. Také je možné sbírat životopisy významných leteckých generálů a maršálů. V nich je z čeho vybírat.


107
Počet vojenských leteckých škol a počet jejich frekventantů není snadné si vůbec představit. Budete-li však samostatně shromažďovat údaje o rozmachu přípravy leteckých kádrů pro Rudou armádu, jistě dojdete ke stejnému závěru jako já. Že totiž leteckých škol a učilišt‘ bylo mnoho a že pracovaly v údernickém tempu. I když těmto číslům uvěříme, všechny pochybnosti se přece jen rozptýlit nepodaří. Jak je například možné vybudovat za tři měsíce třeba deset leteckých škol? Škola – to je také letiště, hangáry dílny, sklady a zděné budovy Škola – to je i kolektiv instruktorů, mechaniků, opravářů a dalších specializovaných odborníků. Jak je možné dát toto všechnn dohromady v takové krátké lhůtě? V tom není žádné tajemství. Po deset let Stalin nelitoval prostředků na rozvoj Osoaviachimu. Byla to sice dobrovolná organizace (ovšem na sovětský způsob), ale polovojensky organizovaná a jejími vyššími veliteli byli vojáci z povolání v čele s generálmajorem letectva Pavlem Kobelevem. Bylo snadné přeměnit dobrovolné polovojenské kluby v už ne zcela dobrovolné letecké školy vojenského letectva, nebot‘ právě takovouto přeměnu předpokládal původní záměr. Všechno se to připravovalo už deset let předem a bylo to za ta léta dobře zaběhnuté. Připraven byl jak personál – stačilo jen dát ho pod přísahu a přestrojit – tak i letiště, hangáry dílny a letadla. Avšak chyběly tam zděné školní budovy Bez nich se ovšem obejdeme – nahradíme je baráky Stavět baráky – to my umíme. A když baráky postavíme šikmo k letištní ploše, hned je z toho letecká škola. Také třetí akademie vojenského letectva byla vybudována podle stejné metodiky Pravda, pro vojenskou akademii byly zděné školní budovy vystavěny nejdřív Vypráví o tom generálplukovník letectva A. N. Ponomarjov Před válkou byl generálmajorem letectva. Poslali ho do Leningradu. Tam byl postaven komplex budov pro Inženýrský institut civilního letectva. Soudruh Stalin uvolnil pro civilní letectvo velké peníze na školní budovy laboratoře, internáty – všechno mělo být nejmodernější. Generál prochází chodbami. Na vojenské akademii by všichni stáli jako struny v pozoru, ale tady si ho ani nevšimnou6 No nic, všeho do času. Generál potkává svého bývalého profesora.
6) Sám to tak v memoárech napsal – “jako struny”.
“Vy jste Alexandr Ponomarjov! Vida, kam jste to dotáhl,” a objal mne. “Co vás sem přivádí?”

“Ále, budeme teďpracovat společně.”

“Tady? Ale vždyt‘ vy jste přece voják?”

“V tomhle domě se ze všech brzy stanou vojáci.”ţ

Tak se ve stavu vojenského letectva objevila třetí vojenská akademie. A stejně byly vytvořeny i všechny jiné letecké školy Nejdříve byly peníze uvolněny pro “dobrovolný” aeroklub, a jednoho krásného rána se objevila změněná firma.
***

Přes to přese všechno byl pilotů stále nedostatek. A tehdy padlo rozhodnutí zkracovat dobu přípravy Oficiální historie o tom píše: “z rozhodnutí strany a vlády”. Já tomu rozumím takto: “z rozhodnutí Stalina a Molotova”. Původně se letci a navigátoři připravovali v leteckých učilištích podle tříletého programu, nepočítaje v to předběžnou průpravu v Osoaviachimu. Bylo rozhodnuto, že zůstanou pouze čtyři letecká učiliště s úplným programem, ale ten bude zredukován na dva roky v době míru a na jeden rok v době války Dalších 55 leteckých učilišt‘ bude přeměněno na letecké školy s redukovaným programem – v době míru devět měsíců, v době války – šest. A konečně bude 29 leteckých škol s minimálním programem: čtyři měsíce v době míru a tři v době války Ti, kdo se do škol hlásili, nevěděli nic o těchto novotách a neměli právo výběru. Všechno záviselo pouze na náhodě – kam koho pošlou. Přirozeně existovaly směrnice: ty nejlepší zařazovat do leteckých učilišť, ty průměrné do leteckých škol s redukovaným programem a ten zbytek do škol s minimálním programem. Těžko však se dá věřit tomu, že se tyto příkazy řádně plnily. Jestliže nebylo dost času na vlastní přípravu letců, pak se na předběžný výběr a roztřídění uchazečů nenašel už vůbec žádný Ve čtyřech leteckých učilištích vycvičovali letce, kteří se perspektivně mohli stát veliteli čet, letek a pluků. V 55 školách s redukovaným programem připravovali řízené letce pro stíhací letectvo, kteří měli perspektivu, že se mohou stát řídícími letci, a druhé piloty pro


7) Pokoritell neba, s. 82.
bombardovací letectvo, kteří měli perspektivu stát se prvními piloty A v 29 školách s minimálním programem probíhal výcvik řízených letců ‚ stíhacího letectva a druhých pilotů bombardovacího letectva, kteří už před sebou neměli vůbec žádnou perspektivu. Prohlédl jsem si učební plány všech těchto učilišt‘ i škol a beze všech pochyb jsem pochopil, že se tu naši sokolíci připravovali na smrt.
***
Vzniká dojem, že se základní letecké kádry měly připravovat v pěta-padesáti školách s redukovaným programem. Čísla nás však uvádějí v omyl. 55 je jistě víc než 29. Ale právě těch 29 leteckých škol s minimálním programem se stalo největší líhní leteckých kádrů. Spočítejme si to. Kvůli zjednodušení výpočtu si představme, že každá letecká škola má tisíc frekventantů. V tom pripadě připravilo za rok 1941 55 leteckých škol s redukovaným programem 55 000 pilotů, ti absolvují, a škola přistoupí k přípravě další várky Ale 29 škol s minimálním programem je schopno připravit v mírové době 3 várky absolventů v jednom roce. Tři várky – to je 87 000 pilotu. Avšak letecké školy neměly po jednom tisíci frekventantů, ale půldruhého tisíce a někdy i dva tisíce. Takže převaha letců připravených podle minimálního programu byla ještě zřetelnější. Nedejme se však oklamat slovy “ve válečné době tři měsíce – a v mí rové čtyři”. To není velký rozdíl. A i když většinu pilotů připravují čtyři měsíce, stejně už to není v době míru. Vysvětlení je nasnadě. Už od 7. prosince 1940 fungovalo sovětské letectvo ve válečném režimu. A pokud to někoho zajímá, doporučuji, aby si našel údaje o přípravě japonských letců-sebevrahů (kamikadze) za války Srovnání je velmi poučné.
Ani devítiměsíční příprava podle redukovaného programu nás nesmí mýlit. Za devět měsíců není možné připravit kvalifikovaného letce. Nejde to. Ostatně některé letecké školy, které měly připravovat letce podle devítiměsíčního programu, byly okamžitě převáděny na programy pro válečnou dobu, tj. na šestiměsíční. Letecká škola v Kirovobadu je toho jasným důkazem. Ale ani ta nepočetná dvouletá učiliště by nás neměla mýlit. Bylo sice rozhodnuto, že v době míru buďou dvouletá a v době války jednoletá. Jenže to je teorie. A praxe?; Všechna dvouletá letecká učiliště se měnila na jednoletá”s. Program pro mírové poměry se mohl

8) Šumichin, s. 233

1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət