Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
| ***
Mezi sovětskými prototypy “Ivanova” a japonským leteckým útočníkem rozdily byly Vyplývaly z toho, že pro Japonce byla hlavní kontrola nad oceánem, a pro nás kontrola nad kontinentem. Proto se u “Ivanova” nevyvíjela varianta torpédového letounu. Zato jeho možnosti při provádění nenadálých náletů na letiště výrazně prekonávaly vše, co bylo ve výzbroji kterékoli jiné země. V roce 1941 použila Rudá armáda zcela neobyčejnou zbraň – pozemní pohyblivá zařízení pro vystřelování salv raketových střel, která vstoupila do historie jako “Stalinovy varhany” neboli “kaťuše”. Střílely náboji M-8 (ráže 82 mm) a M-13 (132 mm). Salva z několika “kaťuší” – to byla ohnivá lavina se skřípěním, řevem a burácením. Mnoho německých vojáků, důstojníků i generálů potvrdilo, že to byla strašná zbraň. Raketové střely M-8 a M-13 byly používány také na mnoha typech sovětských letadel, především na I1-2 a I1-10. Málokdo si však pamatuje, že byly původně vyrobeny pro letadla “Ivanov”. Jejich skupiny se měly stát “létajícími bateriemi”. Raketové střely – to byla hrozná zbraň, zejména byly-li vystřeleny desítkami letadel z minimální výšky *** V létě roku 1936 letoun Nakadžima B-SN ještě neletěl ani jednou a málo se toho o něm vědělo. V konstrukci japonského letadla nebylo nic rekordního ani senzačního, co by mohlo upoutat Stalinovu pozornost. Ale Stalin už v šestatřicátém roce uvažoval ve stejných kategoriich jako japonští admirálové. Už v roce 1936 rozkázal svým konstruktériim sestrojit takový typ letounu, který se jednoho krásného jitra zjeví v paprscích vycházejícího slunce. Byl to právě ten scénář, podle něhož měl Stalin v úmyslu vstoupit do války O ŠPATNÉM MOLOTOVOVI A DOBRÉM LITVINOVOVI Hitler se připravuje na válku… Úder proti Západu by se ve víceméně blízké budoucnosti mohl uskutečnit jen za předpokladu vojenského spojenectví mezi fašistickým Némeckem a Stalinem. Ale jenom nejotrlejší kruhy ruské bílé emigrace mohou véřit v možnost něčeho tak absurdního anebo pokoušet se tím strašit. Trocktţ, “Bjulleten oppozicii”, č. 35, s. IS
Rozdělení povinností mezi Stalinem a Molotovem bylo přesně takové jako rozdělení povinností mezi starším a mladším vyšetřovatelem v policejní vyšetřovací skupině NKVD. Vyšetřování vede nejdřív mladší vyšetřovatel, bez zbytečných slov řeže vyslýchaného důtkami, až z něho lítají cáry kůže, vyráží mu zuby gumovým obuškem zasahuje játra, ledviny a všechno, co je tam uvnitř. Když mladší vyšetřovatel skončí svou namáhavou denní práci, odejde a ve výslechu pokračuje starší vyšetřovatel; je hodný soucitný a dokonce laskavý S údivem zjišťuje, že v těchto stěnách v jeho nepřítomnosti byla kýmsi narušována socialistická zákonnost. Starší vyšetřovatel slibuje, že věc vyšetří… A vyšetřovaný dojatý tou laskavostí, je připraven vypovídat o svých nesnázích... A pak se objeví mladší vyšetřovatel… V tandemu Stalin – Molotov hrál Molotov mladšího vyšetřovatele a Stalin staršího. Máte to ve Stalinových projevech v předvečer teroru, v době, kdy vrcholil, i později. Nenajdeme v nich zuřivý řev ani volání po krvi a skalpech. Vůbec ne. Nacházíme v nich něco docela jiného. “Mluví se o represích vůči opozici… Pokud jde o represe, jsem kategoricky proti nim.” To říká Stalin 19. listopadu 1924. Anebo ještě: “Voláte po krvi soudruha Bucharina? My vám ji nedáme!” To také řekl Stalin na XIV sjezdu strany. Jacísi zlosynové chtějí krev soudruha Bucharina a dobrý soudruh Stalin zachraňuje soudruha Bucharina před krvežíznivými zrůdami. Jaký je ten starší vyšetřovatel laskavý! Nevím, kteří zlosynové chtěli Bucharinovu krev, ale zastřelen byl na rozkaz Stalinův. Rozdělení úloh mezi Stalinem a Molotovem se dodržovalo nejen ve vnitřní, ale i v zahraniční politice. Při mezinárodních konferencích Molotov požaduje, trvá na věci, naléhá. Všechny požadavky jdou od Molotova, ale ústupky – od hodného Stalina. A ono to vycházelo. Západní diplomaté věřili, že všechno zlé pochází od Molotova. Nebýt toho jestřába, všechno by šlo báječně. A málokdo rozuměl tomu, že i kdyby Molotov zemřel nenadálou smrtí, například třeba před jaltskou konferencí, Stalin by truchlil dlouho, ale potom by tak jako tak na jeho místo jmenoval nového mladšího vyšetřovatele. *** Před válkou Stalin vystavil zemi třem zkouškám: industrializaci, kolektivizaci a velkým čistkám. Pokaždé přitom byla Stalinova úloha úlohou Nejvyšší bytosti, která z nedosažitelných výšin přihlíží tomu, co se děje, kdežto Molotov (od r.1930 byl ještě ke všemu předsedou rady lidových komisařů) prováděl každodenní bezprostřední řídící činnost. Stalin řídil vše, ale Molotov byl tam, kde se v daný okamžik děly nejdůležitější věci. Přesně tak jsou rozděleny povinnosti ve válce. Velitel má pod kontrolou veškerá svá vojska, kdežto jeho první zástupce nechává všechno stranou a soustřeďuje se na tu část vojsk, která plní nejdůležitější úlohu. Plán índustrializace přijímal sjezd strany na základě referátu Molotova (v případě krachu nenesl Stalin za industrializaci zodpovědnost). Kolektivizaci řídila komise politbyra pro záležitosti venkova, řízená Molotovem. Za všechnu tu “závrat‘ z úspěchu” soudruh Stalin také nemohl. Buďme však spravedliví. Starší vyšetřovatel se velmi snažil, aby na mladším vyšetřovateli neulpělo té špíny příliš mnoho, a když, tak jen v nejkrajnějších případech. Při každé příležitosti se zodpovědnost přesouvala na nižší složky řízení. Vina za “přehmaty” při kolektivizaci padla na “některé vedoucí činitele na úrovni okresů”. Nepopíratelná byla Molotovova úloha při velkých čistkách. Samotný Ježov formálně vzato, byl pouze jedním z ministrů Molotovovy vlády A podíváme-li se do zákulisí čistek, pak byla v řadě případů Molotovova úloha plně srovnatelná jedině s úlohou Stalinovou. Maršál G. K. Žukov popisuje Molotova takto: “Byl to člověk silný principiální, prostý jakýchkoli osobních ohledů, krajně neústupný, velmi krutý, který uvědoměle následoval Stalina a podporoval ho při jeho nejkrutějších činech, včetně let 1937-1938, a to všechno z naprostého vnitřního přesvědčení. Stál při Stalinovi, zatímco Malenkov a Kaganovič na tom dělali kariéru” 1. Velké čistky skončily. Vinu svalili na Ježova, zlikvidovali ho a čistky pojmenovali “ježovštinou”. Molotov zůstal čistý Stalin tím spíš. Tři etapy skončily. Země je podřízena Stalinovi. Armáda, NKVD, spisovatelé i historici, rolníci i hudebníci, generálové a geologové, diplomaté a všichni, naprosto všichni jsou pod kontrolou. Zemědělství je v rukou strany – z vesnic je možné brát všechno a za jakoukoli cenu, kterou stanoví Kreml, nebo i zadarmo. Průmysl odevzdává výrobu, I) Vojenno-istoriěeskij ľurnal 1987, č. 9, s. 49
Zdálo by se, že po velkých čistkách musí na druhém místě stát Hlavní ideolog nebo Hlavní inkvizitor. V nejhorším případě – Hlavní plánovač. Chyba lávky! Na druhém místě je ministr zahraničí. Pro tuto skutečnost existuje jenom jedno vysvětlení: během industrializace, kolektivizace a velkých čistek zajistili komunisté “rovnost a bratrství” ve své zemi a nyní je jejich zrak upřen na sousedy Sousedům je také třeba zajistit šťastný život. A v tom je smysl nové etapy v tom je smysl i nové Molotovovy funkce, Můžete namítnout: Jestliže se Stalin připravoval na velkou osvobozeneckou válku, tak proč Molotova pověřil zahraniční politikou? Logické by bylo dát ho do ţela armády nebo válečného průmyslu. Námitka se nepřijímá. Stalin jednal správně. Válka je jen jeden nástroj zahraniční politiky. Války se vyhrávají především politikou. Je nutné najít dobré, spolehlivé, bohaté, silné a štědré spojence. Je nutné dostat je do takové situace, aby pomáhali za každých podmínek bez ohledu na to, zda je s nimi podepsána smlouva, nebo ne. Je potřeba ukázat sebe v takovém světle, aby všichni uvěřili, že se Sovětský svaz všech bojí, Sovětský svaz je nevinná obět‘, Sovětský svaz chce mír a nic než mír, pokud se Sovětský svaz zmocňuje cizích území, pokud sovětští čekisté střílejí lidi po tisících, pak to vše je ve jménu pokroku. Diplomacie musí pracovat tak, aby Stalin podepsal smlouvu s Hitlerem, ale aby všichni pokládali Hitlera za agresora a okupanta, kdežto Stalina – za obět‘. Aby si všichni mysleli, že se Stalin odhodlal k takovému kroku Z nutnosti, že neměl jiné východisko. Jestli to diplomaté vyhrají, pak generálům zbývá jen to celé dokončit. Ale jestli diplomaté prohrají, jestli svět bude naši zemi pokládat za agresora, který se snaží podrobit sí sousedy, pak to generálové budou mít těžší. Molotov se osvědčil jako velký diplomat. Zadaný úkol splnil, na politické frontě zvítězil. Bez vítězství na politické frontě by vítězství v boji buďto nebylo možné, nebo by nebylo k užitku. Hitler prohrál ve sféře velké politiky ještě předtím, než promluvila děla. Nebylo třeba skrývat koncentráky – stačilo ukázat je celému světu a tvrdit, že jsou vytvořeny, aby přinesly pokrok. Šlo o to, zmocnit se sousedních zemí, ale bylo třeba ukazovat to jako krutou nezbytnost – my jsme nechtěli, byli jsme donuceni… Bylo třeba hledat spojence za oceánem – bohaté, silné a štědré. A k tomu ještě bylo třeba hrát komedii: Hitler sám je přece člověk hodný a laskavý, a kdyby všechno záviselo jen na něm… ale vedle něho je bohužel ten neústupný zlosyn Ribbentrop. Ve sféře velké politiky se měl Hitler s Ribbentropem poučit u Stalina a Molotova. ***
Když se mluví o jmenování Vjačeslava Molotova ministrem zahraničí, zaručeně se vzpomene na jeho předchůdce Maxima Maximoviče Litvinova. O Litvinovovi se zpravidla mluví dobře. Na Litvinovovu politiku se vzpomíná v dobrém: To byl přece dobrý člověk, ten Litvinov celým srdcem tíhl k Západu, usiloval o mír, o sblížení, dělal všechno možné… Jenže potom se objevil ten zlý Molotov a nasměroval politiku na sbližování s Hitlerem. To on, ten zlý Molotov všechno tak pokazil… Z dálky to tak vypadalo. Ale když se v tom zorientujeme, ukáže se, že žádná Litvinovova politika neexistovala a existovat nemohla. Litvinov byl jedním z ministrů ve vládě Molotovově a neprováděl žádnou svoji politiku, ale politiku Molotova, tedy přesněji – politiku Stalinovu. Litvinov nevystupoval sám za sebe, ale jménem sovětské vlády, jejíž hlavou byl Molotov. Ve skutečnosti však zahraniční politiku neurčovala vláda, ale usnesení politbyra. Hlavními představiteli politbyra byli Stalin – a pořád tentýž Molotov Litvinov nebyl ani členem, ani kandidátem členství politbyra, a proto neměl žádný vliv na rozhodování o otázkách zahraniční politiky. Jeho úkol byl – plnit rozkazy Stalinovy a Molotovovy. Nedá se ani souhlasit s tím, že se Molotov objevil na mezinárodní aréně místo Litvinova znenadání. Nikoli. Molotov byl na scéně neustále přítomen, jenomže ze sálu ho nebylo vidět. Nalézal se totiž o něco výše, v tom prostoru, kde se v loutkovém divadle pohybuje vodič loutek, který tahá za provázky a pronáší slova, která jsou v hledišti přijímána jako slova loutek. Molotov vždycky stál nad Litvinovem jako mocný člen politbyra, jako šéf vlády nad svým ministrem, jako první náměstek Hlavního mechanika velkého krvavého mlýna. Pokud by se Litvinov odvážil jen na krok se vzdálit od instrukcí Stalina-Molotova, pak by se ocitl tam, kde se ocitli tak mnozí z jeho kolegů-diplomatů. Sám Litvinov nikdy neusiloval o samostatnou politiku a neustále to zdůrazňoval. Tady je jedno z mnoha svědectví. I. M. Majskij byl v roce 1932 poslán s diplomatickou misí do Londýna. Maxim Litvinov dává Majskému takovéto poslední instrukce: “Jistě chápete,” vysvětlil Maxim Maximovič, “že to nejsou moje osobní směrnice, nýbrž směrnice vyšších orgánů”2. Tak mluvil Litvinov několik let před zahájením velkých čistek. V době čistek se Litvinov už vůbec neodvážil nějakého samostatného projevu. A vůbec si svou hlavu před stalinsko-molotovskou sekyrou zachránil jen díky tomu, že byl nejen pokorný a oddaný, ale že měl dostatek vychytralosti na to, aby svou pokornost a oddanost při každé příležitosti předváděl. Litvinov nebyl Molotovem vybrán a vyzdvižen pronic za nic. Když se Ukrajina svíjela v hladových křečích zorganizovaných Stalinem-Molotovem, vykrmená Litvinovova tvář byla nejlepším důkazem, že ne všichni v Sovětském svazu hladovějí. Když Stalin s Molotovem po tom, co vyloupili zemi, nakupovali na Západě válečnou technologii, potřebovali mít náležité vztahy jak s Amerikou, tak s Británii a Francii. Litvinovovi se to dařilo. Tyto vztahy se Západem však nebyly výborné proto, že si to Litvinov přál, ale proto, že Stalin-Molotov potřebovali technologii. Ostatně s Hitlerem kontakty také nezpřetrhali. A pak přišla doba, kdy pomoc Západu měla být obrácena proti Západu. Litvinova už nepotřebovali, a tak ho vyhnali. A v tu chvíli vychází z kulis na scénu zlý Molotov a oznamuje, že komedie skončila, že za komedii je třeba platit a že místo komedie začíná tragédie. Tím však historie hodného Litvinova nekončí. V roce 1941 byla po Hitlerově vpádu znovu potřebná pomoc Západu. Litvinova našli za pecí, vytáhli ho a učinili náměstkem Molotova s úkolem vytvořit dobré vztahy s Británii a USA, a žádat o pomoc. Hodný Litvinov zadaný úkol splnil. 2) f, M, k9njskij, Kto pomogal Gitleru, s. 13 PROLOG NA CHALKIN-GOLU Socialismus, který zvítězíl v jedné zemi, vůbec hned nevylučuje všechny války. Naopak je předpokládá. Lenin (Válečný program proletářské revoluceJ 19. srpna 1939 učinil Stalin rozhodnutí, která pohnula dějinami světa. Až se jednou otevřou archivy, objevíme tam mnoho zajímavého. Ale to hlavní tam nenajdeme. A povím vám, proč. “Kolíkrát jsem vám říkal, dělejte si, co chcete, ale nezanechávejte žádnou dokumentaci, žádné stopy” To jsou slova samého Stalina. Pronesl je veřejně z tribuny XVI. sjezdu strany Na tomto místě stenografický záznam zachycuje “homérský smích celého sálu”. Sjezd se bouřlivě smál – soudruh Stalin si totiž ráčil zažertovat. Stalin pochopitelně nemluvil o sobě, ale o svých protivnících, kteří se měli řídit zásadou, že se nesmí zanechávat jakákoli dokumentace, jakékoli stopy. Sál se ovšem neměl proč smát. Stalin vždycky svým protivníkům připisoval svoje vlastní záměry principy a metody Jen o málo později dá Stalin všechny své protivníky postřílet. A dá postřílet také skoro všechny delegáty tohoto sjezdu. A doklady o své osobní účasti zanechá jen v minimálním počtu. Ani jeden diktátor se nemůže měřit se Stalinem v umění zahlazovat stopy své osobní účasti na zločinech. O tom, jak se to dělalo, vypráví Anastas Mikojan, který překonal všechny rekordy v přežívání. Byl členem ústředního výboru od roku 1923 do roku 1976, tj. třiapadesát let a 40 roků z toho byl kandidátem nebo členem politbyra. Takto popisuje porady u Stalina: “Nejčastěji nás tam bývalo pět. Scházeli jsme se pozdě večer nebo v noci, vzácně už odpoledne. Zpravidla nám nebyla doručována předběžná pozvánka. Zápis nebo jakékoli poznámky se během těchto schůzek nedělaly” l. Stalinův referent generálplukovník letectva A. S. Jakovlev píše: “Na poradách u Stalina v úzkém kruhu nebyly stenografky ani sekretáři, nepořizoval se žádný protokolární zápis”2 l) Vojenno-istori†eskij žurnol 1976, †. 6, s. 68 2) Cel‘ žizni, s. 498 Maršál D. E Ustinov, který byl za války ministrem pro výzbroj armády: “Na zasedáních a poradách, které vedl Stalin, se projednávání otázek a přijímání rozhodnutí o nich dělo často bez protokolárního zápisu a bez formulace příslušných rozhodnutí”3. Jinými slovy – rozhodnutí byla činěna, ale na papír se nedostala. Jako v mafii. Maršál G. K. Žukov, který byl za války zástupcem nejvyššího velitele, tj. Stalina, napsal: “Mnoho politických, vojenských a celostátních otázek se probíralo nejen při oficiálních zasedáních politbyra, ústředního výboru a na sekretariátu ÚV, ale také večer při obědě v bytě nebo na chatě u J. V Stalina, kde byli zpravidla přítomni jen ělenové politbyra, Stalinovi nejbližší”4. Generálplukovník B. Vannikov který byl lidovým komisařem pro výrobu munice, zapsal: “Na zasedáních a poradách u Stalina byla praxe, že se o otázkách často jednalo a také rozhodnutí byla činěna bez protokolárního zápisu… Z toho je také zřejmé, že vysvětlení mnohých událostí pouze podle dokumentace je nedostatečné a neúplné a v řadě případů i nepřesné” 5. Porady u Hitlera byly proslulé početností účastníků. Všechno, co říkal Hitler, se uchovávalo pro historii ve třech stenografických záznamech a ještě v zápise osobního historika. Naproti tomu se porady u Stalina nejen podobaly tajným schůzkám spiklenců a konspirantů, ony takové byly i svým duchem a svou podstatou. Zde nezůstávaly ani dokumenty ani stopy Proto, jak nás Stalin učil, se nebudeme dívat na slova, která před námi skryli, ale na činy které jsou zjevné. ** Jestliže nezkušený hráč zasedne ke karetní hře s falešným hráčem, pak se dopustil jediné chyby: že vzal karty do ruky… V srpnu 1939 přicestovala do Moskvy britská a francouzská vojenská delegace k rozhovorům o společném postupu proti Německu. Vlády Británie a Francie zopakovaly chybu nezkušených hráčů. Tím že Británie a Francie usedly k jednomu stolu se stalinskými falešnými hráči, rozhovory prohrály 3J Vo imja pohedy, s. 91 4) Vospomínanija i razmyšlenija, s. 296 5) Vojenno-istoričeskij ľurnal 1962, s. 2 Ani britská, ani francouzská vláda nepochopily Stalinovy záměry A Stalinův záměr byl prostý: donutit Francii a Británii, aby vyhlásily Německu válku… anebo vyprovokovat Německo k takovým činům, které Francii a Británii donutí, aby Německu válku vyhlásit musely Německo a Francie měly společné hranice, kdežto Sovětský svaz byl oddělen bariérou neutrálních států. Při jakémkoli rozložení, při jakékoli kombinaci sil základní bojové akce musely probíhat jedině mezi Německem a Francii, za aktivní spoluúčasti Británie a Sovětský svaz mohl být formálně na jedné ze zúčastněných stran, ale fakticky zůstával jaksi mimo ten evropský krvavý mlýn a mohl se omezit na pouhé vyslání expedičních sil… Rozhovory se Stalinem znamenaly pro Francii a Británii prohru v každém případě. Sovětská strana mohla pro své politické cíle využít všechno, počínaje už seznamem členů diplomatických delegací. Kdyby Francie s Británii poslaly do Moskvy delegace na vysoké úrovni, mohl Stalin říct Hitlerovi: podívej, co ti tady na tebe chystají, honem se mnou podepiš pakt, nebo… A kdyby Británie a Francie poslaly do Moskvy delegaci na nízké úrovni, mohl je Stalin obvinit, že nechtějí “zkrotit agresora”. Členem sovětské delegace je sám ministr obrany soudruh Vorošilov a koho že vy to posíláte? Když tedy Stalin získal od britské a francouzské vlády souhlas k rozhovorům, nastala situace, ve které nemohl prohrát. Před Stalinem se otevřely všechny možnosti: – buďto bude sovětská delegace vznášet stále nové a nové požadavky až dosáhne toho, že Británie a Francie budou donuceny zahájit válku proti Německu; – anebo budou rozhovory bezvýsledné, a pak bude možné Británii a Francii obvinit ze všech smrtelných hříchů a zároveň uzavřít s Hitlerem ten nejšpinavější pakt. A sovětská strana vznesla požadavky: nemáme společnou hranici s Německem, pro naše vojska je nezbytné zajistit koridory přes Polsko. Tento požadavek byl nepřijatelný pro Polsko a nepotřebný pro Sovětský svaz. Nepřijatelný proto, že polská vláda i národ věděly co to je Rudá armáda a NKVD. Jen o málo později Estonsko, Litva a Lotyšsko dovolily umístit sovětské posádky na svém území a dostaly se do komunistického otroctví, které při jiném vývoji událostí mohlo být věčné. Obavy polské strany byly oprávněné a později je potvrdily masové hroby polských důstojníků v sovětské půdě. Kdyby Stalin toužil po míru, tak nač by mu byly koridory v Polsku? Člen politbyra a ministr obrany K. J. Vorošilov při rozhovorech prohlásil: “Protože Sovětský svaz nemá společnou hranici s Německem.. , neexistují prostředky pro střet s agresorem”6. Tak se přece radujte! Copak Vorošilovovi a Stalinovi jejich cynismus nedovolil pochopit, že neexistence společných hranic s Hitlerovým Německem znamená pro zemi štěstí? Pokud se ovšem chceme bránit anebo ještě lépe – zůstat stranou válečného konfliktu. Ale Stalin ovšem nezamýšlel bránit se, a tím méně zůstat stranou válečného konfliktu. Koridory přes polské území Stalin potřeboval z jedné strany k sovětizaci Polska a z druhé strany mu koridory dávaly možnost neočekávaně udeřit Německu do zad v případě, že bude oslabeno válkou proti Francii, Británii a potenciálně i proti USA. Žádné jiné použití koridorů přes polské území se nedá vymyslet. Sovětská strana přišla i s jinými návrhy: Začněme válku proti Německu nejen v případě přímé agrese, ale i v případě “nepřímé agrese”. Co to je “nepřímá agrese”, věděl však pouze soudruh Stalin a jeho diplomaté. Pokud by návrhy sovětské delegace byly přijaty, pak by Stalin (zcela oprávněně) mohl na Británii a Francii požadovat zákrok proti Německu v odpověďna jakýkoli jeho zahraničněpolitický akt. Formulace je neurčitá, jako “nepřímou agresi” je možné označit cokoli. Scénář války by se v tom případě velmi zjednodušil. V odpověďna libovolné činy Německa by Francie a Anglie byly na žádost Sovětského svazu nuceny proti Německu zakročit. Sovětský svaz by zakročil také, ale ne ze svého území, nýbrž z polského. Bylo by to bezpečné a praktické. V každém případě by se základní válečné operace odehrály mezi Francii a Německem a potom by čerstvá sovětská vojska pronikla přes území Polska a zasadila rozhodující úder do německého týlu. Souhlasí Británie a Francie s touto variantou? Ne? To je ovšem konec rozhovorů a vy můžete za jejich krach! Protože delegace Francie a Británie chtěly dokázat opravdovost svých úmyslů, sdělily sovětské straně mimořádně závažné skutečnosti, 6) Meždunarodnaja žizň 1959, †. 3, s. 157 které Stalinovi sděleny být neměly: Jestliže Německo zaútočí na Polsko, pak Británie a Francie vyhlásí Německu válku. To byla ta informace, na kterou Stalin tak čekal. Hitler se domníval, že mu přepadení Polska projde stejně beztrestně jako okupace Československa. A Stalin teď věděl, že Hitler za to bude potrestán. A tak se klíč k začátku druhé světové války dostal na Stalinův stůl. Stalinovi stačilo pouze dát Hitlerovi zelenou: klidně přepadni Polsko, nebudu ti bránit (a Francie a Británie ti vyhlásí válku). Dne 19. srpna 1939 oznámil Stalin Hitlerovi, že v případě německého vpádu do Polska Sovětský svaz nejenom zachová neutralitu, ale Německu pomůže. Do Moskvy přijede Ribbentrop a 23. srpna podepisuje s Molotovem pakt o přepadení Polska. |