Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
|
*** Druhá světová válka nemusela být. Rozhodnutí záleželo na Stalinovi. Stalin měl dvě možnosti. První. Nezávisle na pozici Británie, Francie nebo Polska oficiálně oznámit, že Sovětský svaz bude bránit polské území jako svoje vlastní. Polská vláda si ovšem nepřeje sovětská vojska na polském území. Na tom ale není nic hrozného. Pokud Německo rozdrtí polskou armádu a svrhne polskou vládu, Rudá armáda vstoupí na polské území a bude bojovat proti Německu. Jen o málo dřív Sovětský svaz vyhlásil: “Hranice Mongolské lidové republiky budeme hájit jako svoje vlastní”! Slova se nerozcházela se skutečností. Právě v ten den, l. června 1939, povolali zástupce velitele Běloruského vojenského okruhu, divizního velitele G. K. Žukova z Minska do Moskvy Ráno 2. června uvítal Žukova velitel pro mimořádně důležité úkoly při ministerstvu obrany R. P Chmelnickij a sdělil mu, že maršál K. J. Vorošilov ho už očekává. Po krátké instruktáži následovala cesta Žukova do Mongolska, kde bránil území Mongolska proti japonskému agresorovi tak, jako by bránil území Sovětského svazu. Zcela stejně se mohl zachovat Stalin i na svých západních hranicích: oficiálně a pevně prohlásit, že se útok na Polsko promění v úpornou a zdlouhavou válku, na jakou není Německo připraveno. 7) Pravda, l. června 1939 A v srpnu 1939 měl Stalin i druhou možnost. Mohl protahovat rozhovory s Británii a Francii, což by pro Hitlera znamenalo varování: jestliže přepadneš Polsko, uvědom si, že celá Evropa je proti tobě a my se tady v Moskvě o čemsi radíme a máme na to, abychom blokovali Německo. Ale Stalin si vybral třetí cestu: Hitlere, zaútoč na Polsko a já ti pomohu. Hitler zaútočil a válkou mu odpověděla Británie a Francie. A to právě Stalin potřeboval. *** 19. srpna 1939 byla učiněna i jiná rozhodnutí historického významu. V dalekém Mongolsku připravil Žukov nenadálý úder proti 6. japonské armádě. Zásadní souhlas k nenadálému útoku dal Stalin už dříve, ale nyní, když bylo vše připraveno, Žukov potřeboval definitivní rozhodnutí. V té chvíli existovaly i jiné varianty operací. Sovětská vojska mohla například zahájit předstíranou obranu a připravený útok zrušit. Útok znamená riziko. V případě úspěchu dostane Japonsko lekci na mnoho let. Při neúspěchu bude celý svět mluvit o tom, že Stalin zbavil armádu velení a ona teďnení schopna boje. Při neúspěchu je možné Žukova zastřelit, ale jeho krev nesmyje válečnou hanbu. V sobotu 19. srpna 1939 posílá Stalin Žukovovi jediné zašifrované slovo: DOBŘE. Několik hodin nato zahajuje Žukov útok. Pravda, tam v Mongolsku v okamžiku úderu už nebyl pozdní večer 19. srpna, ale bylo nedělní jitro dvacátého. V 5:45 zahájilo 153 sovětských bombardérů, krytých odpovídajícím počtem stíhaček, nečekaný útok na pozice japonských vojsk. Zároveň se ozvalo dělostřelectvo. Dělostřelecká příprava byla krátká (2 hodiny 45 minut), ale neobvykle silná. Během palebné přípravy provedlo letectvo druhý úder a v 9:00 rozbily tankové klíny japonskou obranu. Žukovův záměr byl prostý, Žukov uskutečnil klasickou obkličovací operaci – poměrně slabý střed a dvě silná seskupení na křídlech. Střed pouze zdržoval protivníka a úderná seskupení na křídlech, vyhýbající se vleklým bojům a obcházející ohniska odporu, rychle postupovala kupředu a spojila se za pozicemi protivníka. Po uplynutí tří dnů se obkličovací kruh kolem japonských vojsk uzavřel a nastala zkáza. Operace na Chalkin-Golu byla perfektní v plánu i v provedení. Žukov riskoval, ale riziko se vyplatilo. Žukov nařídil umístit letiště co nejblíže k frontě. To letadlům umožnilo naložit méně paliva, ale více bomb. Intenzita využití letectva výrazně vzrostla. Letadla vzlétala, bombardovala ještě dřív, než nabrala výšku, rychle se vracela, doplňovala bomby a znovu vzlétala. A když se sovětské tanky vzdálily příliš vpřed, letadla je mohla podporovat, aniž změnila letecké základny Žukov vysunul až na přední okraj nemocnice a zásobovací oddíly, takže přísun munice, paliva a všeho potřebného k boji byl plynulý a rychlý evakuace raněných nezabírala mnoho času, už za několik minut po zranění se vojáci dostávali na operační stůl. Žukov vysunul svoje i všechna ostatní velitelská stanoviště k přednímu okraji tak, že sám osobně mohl sledovat panoráma bitvy a když vojska postoupila vpřed, nemusel velitelské stanoviště přesouvat ke svým vojskům. Během přípravy k útoku Žukov téměř úplně zakázal používat rádiového spojení. Udržovalo se v zásadě linkové spojení formou krátkých příkazů a povelů, srozumitelných jen dvěma mluvícím. Operace se připravovala tajně. Každý vykonavatel obdržel směrnice pouze v rámci svých povinností a neměl představu o celkovém plánu ani o jeho rozvinutí a termínech začátku útoku. Mnozí ostatně nevěděli ani o útoku samém. Žukov klamal nejenom japonskou rozvědku, ale především své vlastní vojáky a velitele. Až do poslední chvíle se domnívali, že se připravují na dlouhodobou obranu. Jestliže tomu věřili vlastní vojáci a velitelé, pak tomu věřil i nepřítel. Dezinformace přinesla bohaté výsledky V celé dosavadní japonské historii nebyla tak strašná porážka. Rozdrcení 6. japonské armády na Chalkin-Golu mělo strategické důsledky Byla zastavena japonská agrese směrem na Sovětský svaz a na Mongolsko a obrácena opačným směrem… V jedenačtyřicátém roce, ve dnech pro Sovětský svaz kritických, se japonští generálové, pamětlivi lekee z Chalkin-Golu, neodvážili zaútočit. Chalkin-Gol – to je první blesková válka ve 20. století, blitzkrieg v čisté podobě. Je to v historii první hromadné uplatnění tanků k úderu do hloubky. Je to příklad nebývalé koncentrace dělostřelectva na úzkých úsecích fronty. Je to příklad absolutní nenadálosti ničivého úderu. Během prvních 90 minut bitvy se japonské dělostřelectvo nezmohlo na jediný výstřel a ani jedno japonské letadlo nevzlétlo do vzduchu. Chalkin-Gol je začátkem vzestupu maršála Žuova. Po Žukovově návratu z Mongolska mu Stalin svěřil nejsilnější ze sovětských vojenských okruhú – Kyjevský – a v únoru 1941 ho jmenoval náčelníkem generálního štábu. V této funkci Žukov připravoval válku proti Německu. Na německých hranicích zopakoval (ale v nepoměrně větším rozsahu) všechno to, co použil proti japonské armádě. Žukov vytvořil dvě mimořádně silná pohyblivá úderná křídelní seskupení ve Lvovském a Bialystockém výběžku a kromě toho ještě jedno seskupení pro úder na Rumunsko. Žukov přesunul letiště až na hranice a soustředil na nich po stovce a někdy i po dvou stovkách letadel. Až na hranice přesunul nemocnice, zásobovací základny i velitelská stanoviště. Přemístil na hranice statisíce tun munice, paliva a náhradních dílů pro tanky a letadla. Žukov prakticky naprosto zakázal používat rádiové spojení. Zachoval svůj plán v naprosté tajnosti a málokdo v Rudé armádě věděl, co se má vlastně dělat… Při nenadálém útoku nepřítele mělo to všechno katastrofické následky Veškerá Žukovova činnosti na počátku jedenačtyřicátého roku je chápána jako série přehmatů a osudových chyb. Ale ve dvaačtyřicátém Žukov všechny tyto “chyby” zopakuje v přípravě rozhodujícího úderu dvou křídelních pohyblivých seskupení u Stalingradu. A znovu vysune letiště, velitelská stanoviště, zásobovací základny a nemocnice až na přední okraj… Rozdrcení 6. japonské armády na Chalkin-Golu, “chyby” z jedenačtyřicátého roku a rozdrcení 6. německé armády u Stalingradu – to je jednoduchý Žukovův styl. A tak jednal i nadále a každá jeho operace – to je nenadálost, koncentrace síly prudká proniknutí do hloubky. Je to jeho rukopis. Na začátku června 1941 připravoval proti Německu přesně to, co připravil v srpnu 1939 na Chalkin-Golu. *** 19. srpna 1939 dal Stalin Hitlerovi zelenou: můžeš přepadnout Polsko. A Žukovovi – udeř na 6. japonskou armádu. Stalin v ten den učinil i jiná rozhodnutí. Jenomže sovětští historikové dokazovali, že v tento den žádná rozhodnutí učiněna nebyla a žádné zasedání politbyra se 19. srpna 1939 nekonalo. Každá sovětská kniha o začátku války tento moment výslovně zdúrazňovala: zasedání se ten den nekonalo. Maršál Sovětského svazu A. M. Vasilevskij na vystoupeních před důstojníky ministerstva obrany a generálního štábu opakoval: “Zapamatujte si, že 19. Srpna 1939 zasedání nebylo.” I náčelník Ústavu dějin války generálporučík P A. Žilin zahajoval své přednášky oznámením, že se 19. srpna 1939 zasedání nekonalo. Totéž dělali i jiní generálové, maršálové, historici a ideologové. Kdyby údaje o zasedání politbyra nebyly žádné, bylo třeba to říct takto: my o tom nic nevíme. Kdyby se na zasedání nic závažného neudálo, mělo se říct: zasedání bylo, ale projednávaly se bezvýznamné otázky Linie však byla jiná: zasedání se nekonalo! Věřte nám to: nebylo! A my jsme uvěřili, že nebylo. Prohrabali jsme archivy: žádné zasedäní nebylo! A aby uvěřili všichni, byly vydány dvanáctisvazkové oficiální Dějiny druhé světové války A bylo prohlášeno: “V ten sobotní den 19. srpna 1939 nebylo žádné zasedání politbyra” s. Pod tím byl podepsán Ústav dějin války ministerstva obrany SSSR, Ústav marxismu-leninismu při ÚV KSSS, Ústav obecných dějin Akademie věd SSSR, Ústav dějin SSSR Akademie věd SSSR a osobně maršálové Sovětského svazu A. A. Grečko, V G. Kulikov S. K. Kurkotkin, admirál loďstva Sovětského svazu S. G. Gorškov člen politbyra A. A. Gromyko, první náměstek předsedy KGB (Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti = Výbor státní bezpečnosti) armádní generál S. K. Cvigun, armádní generálové A. A. Jepišev S. P Ivanov J. J. Makev A. I. Radžijevskij, S. M. Štemenko, generálplukovník A. S. Želtov učení mužové se světovými jmény G. A. Arbatov N. N. Inozemcev P N. Fedosejev a ještě mnozí a mnozí. Jako konzultanti na svazku spolupracovali (a nic nenamítali) členové ÚV generálové, profesoři, členové-korespondenti AV akademici… Mezi nimi maršálové Sovětského svazu I. Ch. Bagramjan, P E Batickij, A. M. Vasilevskij, K. S. Moskalenko, hlavní velitel tankových vojsk P A. Rotmistrov hlavní velitel letectva P S. Kutachov náčelník GRU armádní generál P I. Ivašutin a ještě mnozí jiní. Sovětští představitelé se dělili na dvě přísně odlišené skupiny: na ty, kteří byli k tajemství připuštěni, a na ty kteří připuštěni nebyli. Ti, kteří zaujímali nižší hodnosti, projevovali lhostejnost: ‚Jaký je v tom rozdíl, jestli ten den zasedání bylo, nebo nebylo?” Avšak zasvěcení se při zmínce o zasedání politbyra 19. srpna 1939 měnili v divá zvířata. Kdyby byl měl maršál Sovětského svazu A. J. Jeremenko rohy tak už jsem byl na těch rozích nabrán v okamžiku, kdy jsem se v rozhovoru odvážil zmínit o zasedání 19. srpna. A několik let nato mě ohromila 8) sv. 2, s. 285 zuřivost, s jakou maršál Sovětského svazu A. A. Grečko dokazoval Z vysoké tribuny, že 19. srpna 1939 žádné zasedání politbyra nebylo. Pomyslel jsem si: “Tak co se, soudruhu maršále Sovětského svazu, tak rozčilujete, uklidněte se.” A on hřímal dobrých 20 minut: “Zasedání nebylo a nebylo a nebylo!” Až mi z toho bylo úzko. Zrovna takhle křičel vrah v soudní síni, že v té uličce nebyl a nebyl a nebyl! 50 let nám dokazovali, že žádné zasedání nebylo. A tu generálplukovník Volkogonov uveřejnil v deníku Izvestija z 16. ledna 1993 článek, kde píše, že zasedání ten den bylo a že on sám měl v rukou protokoly z něho. S Dmitrijem Antonovičem Volkogonovem máme různé názory, ale z celého srdce jsem mu vděčen za to, že mě podpořil. Generál Volkogonov podle mého názoru vykonal hrdinský čin ve vědě tím, že celému světu oznámil, že se zasedání ten den konalo. Je sice pravda, že generál Volkogonov říká, že v protokolech jsou zachovány jen druhořadé otázky. Přečtěme si však ještě jednou začátek této kapitoly a položme si otázku, zdali měl Stalin v oblibě svěřovat papíru svoje zločinné plány. Avšak v tento den bylo příliš prudce obráceno kormidlo zahraniční politiky, příliš náhle se změnil směr světových dějin a příliš mnoho krvavých událostí má z jakýchsi důvodů svůj počátek v tomto dni. A proto setrvávám na svém původním přsvědčení, že ten den bylo učiněno rozhodnutí. A i když nám není souzeno, abychom je uviděli na papíře, důsledky těchto rozhodnutí máme před očima. Jediným řádkem v novinách usvědčil generál Volkogonov ze zatajování pravdy sovětské vůdce včetně Stalina, členy politbyra, maršály generály i šéfy významných ústavů. Generál Volkogonov zveţrejnil, že všichni ti Arbatovové a Inozemcevové, Cvigunové a Ivašutinové, Rokossovští a Fedosejovové, Makevové a Kulikovové jsou lháři a falešní svědkové. O zasedání politbyra nelhali porůznu, ale sborem, to znamená, že byli smluveni. Jestli se skutečně na zasedání politbyra 19. srpna 1939 projednávaly jen druhořadé otázky tak proč stálo za to všem těm vůdcům a maršálům, vědeckým hvězdám a jimi řízeným ústavům tak svorně lhát celých 50 let? O MINISTERSTVU PRO VÝROBU MUNICE Několík slov, soudruzí, o vztahu sovětských spisovatelů k válce… My spisovatelé jsme doufali, že když budeme v budoucnu množstvím produktu předhánět různá průmyslová odvětví, jedno odvětví rozhodné předhánet nehodláme – obranný průmysl. Zaprvé – stejně se nedá předběhnout a za druhé – je to takové pěkné a pro život důležité odvětví, že se jaksi ani nehodí je předhánět. Michail Šolochov – Vystoupení na XV111. sjezdu strany 20. března 1939 V Sovětském svazu nebyla ministerstva ani ministři. Komunistický převrat v r. 1917 byl kvůli tomu, aby se národ navždy osvobodil od státní moci včetně ministrů a ministerstev. Převrat byl proveden, minístři vyhubeni, ministerstva rozehnána, ale posléze se ukázalo, že činnost lidí, dokonce i těch zcela svobodných, je třeba koordinovat. Namísto ministrů byli jmenováni lidoví komisaři a místo ministerstev zřízeny lidové komisariáty “narkomaty”. V podstatě se nic nezměnilo, jen přibylo byrokratů. V roce 1946, když všichni pochopili, že se světová revoluce nekonala, lidoví komisaři (narkomy) a lidové komisariáty (narKomaty) byly přeměněny na ministry a ministerstva. V roce 1939 byly však naděje na světovou revoluci opodstatněné, a proto se užívalo revolučních termínu komisaři, lidoví komisaři atd. Mnoho let zbrojní výrobu řídil Lidový komisariát obranného průmyslu. 11. ledna 1939 však byl zrušen a místo něho vytvořeny čtyři nové lidové komisariáty – lodního průmyslu, zbrojní výroby, leteckého průmyslu a pro výrobu munice. Lídový komisariát lodního průmyslu byl neoficiálně nazýván lidovým komísariátem ponorek. Teoreticky mu náležela i výroba civilních a válečných lodí. V praxi to vypadalo takto: “Od r.1935 byla veškerá výroba , lodařských závodů převedena na konstrukci válečných lodí.” 1. Když loď a Německo v r. 1939 vstoupilo do války vlastnilo 57 ponorek. Sovětský svaz, tak nás ujišt’ují, neměl v úmyslu vstoupit do války, ale v září 1939 vlastnil 165 ponorek. Že by snad ty ponorky byly nekvalitní? Nikoli, ponorky byly na úrovni světových standardů. Některé konstrukce ponorek prováděla na základě sovětské objednávky firma Deschimag pon ve fašistickém Německu. (Říká se, že Stalin Hitlerovi důvěřoval, bylo by zajímavé zjistit, kdo komu dúvěřoval víc… ). Ponorky byly v Sovětském zvazu konstruovány s využitím nejmodernější americké technologie !) Volennc-i.stori†eskij žţirnal 1982, č. 7, s..55 za účasti předních amerických inženýrů. O tom existuje pozoruhodná kniha Anthonyho Suttona Národní sebevražda. Válečná pomoc Sovětskému svazu. (Soudí se, že Stalin byl lehkověrný myslím však, že Roosevelt tím trpěl ve větší míře.) Kromě amerických, německých, britských, italských a francouzských technických vymožeností byla uplatňována i vlastní technická řešení. Také my jsme měli nadané inženýry. Vzpomeňme alespoň na miniaturní ponorku M-400, která neměla obvyklé propojení dieselů s akumulátorovou baterii. Ponorka měla jednotný motor poháněný umělou plynnou směsí. Loďv sobě spojovala kvality běžné ponorky a torpédového člunu. Mohla se nepozorovaně přiblížit k cíli, vystoupit na hladinu a útočit jako torpédový člun. A mohla se též nepozorovaně přiblížit k cíli pod vodou, zaútočit z pozice pod hladinou, pak vyplout na hladinu a rychle se vzdálit. Za připomínku stojí i miniaturní ponorka M-401 (vzniklá 28. listopadu 1939 a vypuštěná na vodu 31. května 1941). Měla jednotný motor, který pracoval v uzavřeném cyklu. Ale byly i jiné vymoženosti, které dosahovaly světové úrovně a také ji předstihovaly. Lidový komisariát pro lodní výrobu se od chvíle svého založení zabýval pouze vojenskými záležitostmi. Nejen to, mnoho lodí zkonstruovaných pro civilní potřeby bylo nyní vyzbrojováno a převáděno do stavu válečného loďstva. Jen na základě rozhodnutí Rady lidových komisařů (SNK = Sovet narodnych komissarov = vláda) z 25. května 1940 byly do stavu válečného loďstva převedeny civilní lodě v těchto počtech: k Baltickému loďstvu 74, k Černomořskému 76, k Severnímu 65, k Tichooceánskému 101 lodí. Zároveň se v loděnicích podléhajících Lidovému komisariátu pro lodní výrobu přešlo na práci ve dvou prodloužených směnách, což fakticky znamenalo přechod na válečný pracovní režim. Výsledek: ke dni 22. června 1941 měl Sovětský svaz k dispozici 218 ponorek v provozu a 91 ve výrobě. Kromě ponorek se stavěly také bojové lodě a ty se navíc nakupovaly i v zahraničí. Například před válkou se na Černém moři objevila bojová loď, která udivovala elegancí tvarů i neobvyklými barvami. Lidé, kteří nevěděli, k jaké třídě tento krasavec patří, ho pojmenovali “Modrý křižník”. Nebyl to však křižník, nýbrž velitelská minonoska. Jmenovala se “Taškent”: O lodích, které zasluhují zařazení do Sovétské vojenské encyklopedie, se obvykle říká “vyrobeny v jednom z místních podniků”. 0 minonosce “Taškent” se to nepraví, uvádí se jen rok uvedení do provozu – 1940. Obvyklé údaje jsou vynechány, protože chlouba a ozdoba Černomořského loďstva, minonoska “Taškent”, byla vyrobena ve fašistické Itálii. (Zas je tu ta otázka, kdo komu více důvěřoval.) Je pochopitelné, že “Taškent” byl zakoupen bez výzbroje. Mussolini by byl Stalinovi prodal i výzbroj, ale v té době nebylo na celém světě nic, co by svými charakteristikami bylo srovnatelné se sovětským 130 milimetrovým lodním dělem. Proto bylo namontování výzbroje provedeno v Nikolajevu. Itálie nebyla jedinou zemí, která Stalinovi prodávala válečné lodě. V květnu 1940 byl do Leningradu dodán nedostavěný německý křižník “Liitzow” a jeho stavba byla dokončena v baltské loděnici. Teďuž Stalin spěchal. Křižník – to je ohromný a složitý komplex, na jeho dokončení by bylo třeba několika let, nedostávalo se času na provedení úprav v projektu a na instalování sovětské výzbroje. Bylo rozhodnuto řídit se v plném rozsahu německým projektem a instalovat německou výzbroj. A Německo výzbroj dodalo. *** Když si to člověk přečte, nevěří vlastním očím. Je květen 1940! V západní Evropě probíhá německý blitzkrieg. Britské loďstvo blokuje pohyb německých lodí. Hitlerovi nezbývá, než aby buďto válčil s Británii, a k tomu potřebuje silné loďstvo, nebo aby se pokoušel uzavřít s Británii mír, a k tomu potřebuje také silné loďstvo. Se slabým protivníkem se rozhněvaná Británie nebude bavit, ale bude požadovat jeho odchod z okupovaných zemí. Hitler byl za Británii daleko pozadu v oblasti námořních lodí. A v té tak kritické chvíli prodává nedostavěné, to znamená své nejmodernější lodě! Podivné je i chování Stalinovo – prohlásil se za neutrálního, ale sám buduje obrovské loďstvo a ještě nakupuje bojové lodě od válčících mocností. Rozluštění je jednoduché. Už v roce 1940 pocit’ovalo Německo kritický nedostatek strategických surovin, mořské cesty byly zablokovány a proto Hitler mohl nakupovat strategické surovíny v dostatečném množství a skladbě pouze u Stalina. Výměnou byl Hitler nucen prodávat technologii a bojovou techniku, včetně nejnovějších letadel, děl, lodí, spojovacího zařízení, naváděcích systémú atd. Stalin věděl o kritické situaci v německé ekonomice a nemusel Hitlerovi strategické suroviny prodávat. V tom případě by válka v Evropě byla rychle skončena. Avšak Stalin chtěl, aby se válka rozhořela, aby se Francie, Británie, Německo i všechny ostatní země válkou vysílily. Stalin měl v úmyslu využít jejich slabosti a ve vysílené Evropě nastolit své pořádky. S tím cílem Stalin také budoval své loďstvo, nakupoval bojovou techniku všude, kde se dalo, proto krmil Hitlera strategickými surovinami. Je možné položit otázku: A proč tedy nepodalo dvě stě Stalinových ponorek a celá ostatní námořní síla takový výkon, jaký by bylo možné očekávat od nejsilnějšího podmořského loďstva na světě? Odpověďje prostá. To byla útočná síla. To byl nástroj vytvořený pro agresi. V obranné válce bylo obtížné, jestli ne vůbec nemožné, ho použít. Na XVIII. sjezdu strany velitel Tichooceánského loďstva N. A. Kuzněcov řekl: “Loďstvo se musí přeměnit a také se přemění, jako celá dělnicko-rolnická Rudá armáda, v čistě útočné loďstvo.” Kuzněcov na sjezdu vystoupil hned po Michailu Šolochovovi. A Šolochov nato, jako velký humanista, obdržel Nobelovu cenu. A tehdy na sjezdu byl za správný postoj k válečnému průmyslu a za jiné zásluhy přijat mezi členy Ústředního výboru zároveň s Kuzněcovem. Kuzněcov byl kromě toho jmenován lidovým komisařem válečného námořního loďstva. Byl nejtalentovanější ze všech sovětských námořních velitelů. Po válce získal titul admirál loďstva Sovětského svazu. V sovětské historii měli jen tři lidé takový titul. Kuzněcov splnil slib daný sjezdu. Pmměnil sovětské loďstvo v nejútočnější formaci, ale pro vedení obranné války byly potřebné jiné lodě s jinými vlastnostmi: lovci ponorek, minolovky hlídkové lodě, lodě se síťovými zátarasy. Na Kuzněcovův rozkaz byly zásoby střeliva, torpéd, min a lodního paliva předisponovány na německé a rumunské hranice, do Liepaje, do dunajských říčních přístavů. Tam se také těchto zásob zmocnili Němci. Liepaja ležela tak blízko u hranic, že boje o město začaly už 22. června. Obranu Liepaje proti útoku z pevniny nikdo nepřipravoval. V Liepaji byly kromě jiného soustředěny (a ztraceny) tři čtvrtiny zásob paliva Baltského loďstva. Na útočnou válku byla orientována nejen soustava bází sovětského loďstva, které bylo také formováno na základě útočných plánů, ale i ve výzbroji lodí se počítalo pouze s agresivní válkou. Sovětské lodě vybavené silnou minonosnou a torpédovací výzbrojí měly jen velmi slabou protileteckou výzbroj. V útočné válce nebyla silná protiletecká výzbroj potřebná z toho prostého důvodu, že úmyslem sovětských generálů a admirálů bylo zahájit válku nenadálým drtivým úderem na letiště protivníka a zničením jeho letectva. Válka však, navzdory všem plánům, začala jako obranná. Nebyli jsme to my, kdo zasadil první ránu, úder byl namířen proti nám. Protivník se stal pánem ve vzduchu – a sovětská vojska i loďstvo měly slabou protileteckou obranu. Tímto leteckým úderem byla v srpnu 1941 silně poškozena velitelská minonoska “Taškent”. Byla opravena, ale v červnu 1942 byla znovu poškozena nepřátelským letectvem a v červenci byla tímto letectvem potopena. Je to však jen jeden z příkladů. O loďstvu ještě bude řeč, teď jde o to, že Lidový komisariát pro lodní výrobu byl komisariátem lodní výroby válečné a jeho úkolem byla konstrukce lodí s maximální útočnou silou a minimální silou obrannou, aby se sovětské loďstvo mohlo stát loďstvem nejútočnějším… *** Také Lidový komisariát leteckého průmyslu teoreticky vyráběl jak vojenská, tak civilní letadla. Můžeme uvést desítky názvů pozoruhodných stíhaček, bombardérů, bitevních letadel, které produkoval letecký průmysl, ale připomenout název alespoň jediného civilního letadla se jaksi nedaří. Existovalo jedno letadlo, které se do určité míry dalo pokládat za civilní, ale to nebylo zkonstruováno ve Svazu, nýbrž v Americe. Bylo to nejlepší dopravní letadlo na světě. S-47. U nás se vyrábělo v licenci jako dopravní i jako dopravně-výsadkové. Tak také bylo používáno: ve vojenské i civilní variantě, ale z praktických důvodů byla všechna vyrobená letadla ještě v továrně hned nabarvena nazeleno, aby se pak nemusela přebarvovat. Lidový komisariát zbrojního průmyslu není zapotřebí komentovat. Zato komisariát pro výrobu munice je originální záležitost. Originální z toho důvodu, že ani v době války neměly dokonce ty (podle obecného mínění) nejagresivnější státy zvláštní ministerstvo pro výrobu munice. Například v Německu, dokonce i po zahájení druhé světové války neřídili výrobu zbraní a munice dva různí ministři, ale pouze jeden. Naproti tomu Sovětský svaz už v době míru vytvořil ministerstvo, které se zabývalo jednou výlučnou záležitostí, a to výrobou válečné munice. *** Ve chvíli, kdy vznikl Lidový komisariát pro výrobu munice, nebyl Sovětský svaz nikým ohrožován. Japonsko mělo silné letectvo a loďstvo, ale pozemní armáda Japonska byla poměrně malá a ještě k tomu vedla japonská armáda málo perspektivní válku v Číně. Japonsko mělo omezené zásoby strategických surovin. Sovětská rozvědka už v této době hlásila vládě, že se Japonsko může pustit do velké války kvůli získání zdrojů surovin, ale že Japonce zajímají především takové oblasti, kde už je průmysl pro získávání a zpracování surovin vybudován, protože Japonsko ho potřebuje okamžitě. Jinými slovy Japonsko bude bojovat za získání kontroly nad jižními teritorii a nepohrne se na Sibiř, kde jsou sice nevyčerpatelné zásoby, ale jejich průzkum, těžba a zpracování budou vyžadovat mnoho let a obrovské náklady Sovětská válečná rozvědka došla už v roce 1936 k závěru, že před ovládnutím jižních teritorii bude Japonsko nuceno jakýmikoliv prostředky neutralizovat Pacifické loďstvo USA, které je jedinou hrozbou pro japonskou expanzi do jižních moří. Jinými slovy sovětská rozvědka ani generální štáb Rudé armády nevěřily v možnost japonské agrese na Sibiř a neobávaly se jí. Sovětský generální štáb, vláda ani samotný Stalin se na počátku roku 1939 příliš neobávali ani německé agrese. Společná hranice s Německem neexistovala, a proto Německo nemohlo do Sovětského svazu vtrhnout. Vytvoření Lidového komisariátu pro výrobu munice v lednu 1939 nebylo odpovědí na německé válečné přípravy. Sovětská rozvědka věděla, že německý průmysl měl mírový pracovní režim. Náčelník GRU Ivan Proskurov hlásil v červenci 1939 Stalinovi, že Německo není připraveno na velkou válku. Pokud by Německo zaútočilo jenom na Polsko, bude jeho zásoba leteckých bomb vyčerpána v desátý den války. Žádné další rezervy Německo nemá. Po válce byla v Německu vydána kniha; Výsledky druhé světové války”. Mezi autory jsou generál polní maršál A. Kesselring, generálplukovník H. Guderian, generálplukovník L. Rendulitsch, generálporučík E. Schneider, kontradmirál E. Godt a jiní. Srovnáme-li hodnotící soudy sovětské vojenské rozvědky se skutečným stavem věcí, musíme přiznat, že se sovětská vojenská rozvědka zmýlila: zásoba německých válečných bomb se nevyčerpala po 10 dnech, ale po 14 dnech války. Zřejmě nejlepší analýzu vývoje německé armády Třetí říše provedl generálmajor B. Miiller-Hildebrand2. Generál referuje3, že v r. 1939 požadovalo vrchní velení pozemních sil vytvoření zásob munice, které |