Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
|
:3) ţ1. Jakovlev, Cel‘ ži2ni, s. 182 výrobě TB-7, jsou pochopitelné. Ale když Stalin čtyřikrát své rozhodnutí zrušil, muselo ho přece k tomu něco vést! Proč se nikdo z historiků ani nepokusil uvést alespoň domněnky o Stalinových motivech? TB-7 měl mocné protivníky a nastal čas je pojmenovat. Generální štáb Dělnicko-rolnické rudé armády (RKKA = Raboče-kresťjanskaja Krasnaja Armija) byl vytvořen v roce 1935. Do německého vpádu byli vyměněni čtyři náčelníci generálního štábu: maršálové Sovět– ského svazu A. I. Jegorov a B. M. Šapošnikov armádní generálové K. A. Mereckov a G. K. Žukov Všichni byli odpůrci TB-7. Nejen proti TB-7, ale vůbec proti všem strategickým bombardérům byli i mnozí přední letečtí generálové, včetně P V Ryčagova, E K. Arzanuchina a E P Polynina. Proti TB-7 byl i lidový komisař (ministr) obrany maršál Sovětského svazu S. K. Timošenko. Zuřivým odpůrcem byl i Stalinův referent pro otázky letectví, letecký konstruktér A. S. Jakovlev Je také pochopitelné, že odpůrci strategických bombardérů byli skoro všichni sovětští vojenští teoretici, počínaje V K. Triandafillovem. Argumenty proti těžkým bombardérům vyložil nejlépe ze všech vynikající sovětský teoretik letecké války brigádní velitel profesor Alexandr Nikolajevič Lapčinskij. Napsal několik skvělých prací o teorii bojového využití letectva. Lapčinského myšlenky jsou prosté a pochopitelné. Bombardovat města, továrny zdroje a zásobárny strategických surovin je dobré. Ještě lepší však je zmocnit se jich nepoškozených a využít je pro zesílení svého potenciálu. Přeměnit zemi nepřítele v kouřící rozvaliny je možné, je to však potřeba? Bombardovat silnice a mosty je užitečné v každé situaci s výjimkou jediné: když připravujeme vpád na území nepřítele. V takovém případě není potřeba mosty a silnice bombardovat, ale zmocňovat se jich a nedovolovat ustupujícímu nepříteli, aby jich využíval, ani aby je ničil. Bombardování měst výrazně snižuje morální úroveň obyvatelstva. To je správné. Kdo to popírá? Ale nenadálé proniknutí našich vojsk k nepřátelským městům demoralizuje obyvatelstvo víc než jakékoliv bombardování. A Lapčinskij doporučuje Stalinovi soustředit všechny síly Rudé armády nikoli na rozrušení vojenské a ekonomické síly nepřítele, ale na dobytí území. Cílem Rudé armády je likvidace nepřátelských armád. Úkolem letectva je otevřít cestu našim vojskům a podpořit jejich rychlé pronikání vpřed. Lapčinskij doporučuje nevyhlašovat válku, ale začít ji nenadálým zdrcujícím úderem sovětského leteetva na nepřátelská letiště. “Nenadálost a síla úderu musí být takové, aby v prvních hodinách ochromily celé letectvo nepřítele a nedovolily mu vzlétnout. Tím, že rozvrátíme nepřátelské letectvo na letištích, otevřeme cestu tankům a útočící tanky budou zase rozvracet nepřátelská letiště.” Cílem pro naše letectvo nejsou městské čtvrti ani elektrárny ba ani továrny ale nepřátelská letadla, která nestačila vzlétnout, palebná postavení bránící pohybu naší pěchoty autokolona s pohonnými látkami pro nepřátelské tanky protitankové dělo u kryté ve křoví. Jinými slovy – bude třeba bombardovat nikoli plochy, ale bodové cíle, z nichž mnohé budou v pohybu. Bude třeba bombardovat nikoli ve strategickém týlu, ale v nejbližším taktickém terénu a někdy i na jeho předním okraji. A k takové činnosti není zapotřebí taktických bombardérů, ale naopak lehkých pohyblivých letadel, která se dokážou dostat do bezprostřední blízkosti cíle, identifikovat ho a přesné zasáhnout, aniž by se uškodilo vlastní armádě, která je v blízkosti. Je zapotřebí letadlo, které buďna cíl útočí střemhlav anebo se k němu přibližuje hloubkovým letem, při kterém vrtule málem očesává vrcholky stromů. Když chceme vyhodit do povětří sousedův dům, potřebujeme bedničku dynamitu. Jestli však chceme souseda zabít a jeho domu se zmocnit, pak bedničku dynamitu nepotřebujeme. Užitečnější nám bude levnější lehký a přesný nástroj. Nu a tak Lapčinskij Stalinovi doporučuje jiný nástroj: lehký střemhlav útočící bombardér anebo pohyblivý bitevní letoun. Strategický bombardér létá ze vzdálených stálých letišť na obrovské vzdálenosti, kdežto my potřebujeme takové letadlo, které je stále po ruce, které je doma na jakénzkoliv příležitostném nezpevněném letišti, které bez problémů mění letiště podle pohybu útočících divizí a sborů, které bez otálení plní požadavky tankistů. Potřebujeme lehké letadlo, jehož piloti sami vidí situaci, okamžitě reagují na její proměny a přispívají svým dílem k úspěchu rychle se vyvíjející bitvy Vladimír Petljakov kromě těžkého čtyřmotorového (přesněji pěti-motorového) letounu TB-7 zkonstruoval i jiný nevelký dvoumotorový rychlostní, pohyblivý střemhlav útočící bombardér Pe-2. A Stalin potřeboval přesně toto. Proto rozhodl: “Zkonstruovat letadlo dvoumotorové a o stupeň větší” 14. 14J A. S. Jakovlev, Cel‘ žizni, s. 182 Nedaly by se konstruovat lehké i těžké bombardéry zároveň? Nikoli, říká Lapčinskij, nedaly VŠECHNY SÍLY VŠECHNY MOŽNOSTI musí být zkoncentrovány na splnění hlavního úkolu: získat naprostou nadvládu ve vzdušném prostoru, tj. provést nenadálý úder na protivníkova letiště. Pokud takový úder uskutečníme, nebude proč bombardovat města a továrny Stalin dlouho dovoloval konstruovat jedny i druhé bombardéry ale pak pochopil, že musí vybrat jeden. A vybral. ***
Je-li nám Stalinova železná logika nepochopitelná, bude nejjednodušší prohlásit ho za šílence. Pojďme se však podívat na Hitlera. To je také agresor a právě proto strategické letectvo nemá. Hitler připravuje bleskové dobytí Francie, a proto nepotřebuje mosty bombardovat, ale dobývat a zachovávat. Německé tankové divize potřebují mosty k nečekanému útoku. Paříž také není třeba bombardovat. Paříž se všemi svými poklady připadne vítězi. Hitler nemá zapotřebí rozvracet loděnice v Brestu, tankové a dělostřelecké továrny v Cherbourgu, Chamonixu a Bourges, letecké továrny Amsterodamu a Toulousu – ty všechny budou pracovat pro zvýšení válečného potenciálu Třetí říše. Pro Hitlerův blitzkrieg je potřebné letectvo, ale ne to, které ničí města a továrny ale takové, které jediným zásahem zničí francouzské letectvo na letištích, které náhlými údery paralyzuje celou soustavu řízení armády Je potřebné letectvo, které otevře cestu tankům a zabezpečí prudkost jejich přibližování k oceánu. Je potřebné letectvo, které visí nad bitevním polem a plní požadavky tankistů, letectvo, které nebombarduje gigantické plochy, ale zasahuje bodové cíle. Pro blitzkrieg je potřebný nevelký střemhlav útočící bombardér, který unese docela málo, ale bombarduje přesně – dvoumotorový Ju-88, ne-li jen jednomotorový Ju-87… Potom se válka začala vyvíjet jiným směrem. Z bleskové se změnila ve vleklou. Objevila se města nedostupná pro německé tanky – Londýn a Čeljabinsk, Bristol a Kujbyšev Shef ield a Magnitogorsk. A tady by Hitlerovi strategické letectvo bývalo přišlo vhod. Ale neměl ho... *** Myšlenky Lapčinského, vyřčené dávno před Hitlerovým příchodem k moci, Stalin využil. Pravda, ne v jednačtyřicátém, jak měl původně v úmyslu, ale v pětačtyřicátém. Stalinovy střemhlavé bombardéry Pe-2 a bitevní letouny I1-2 nenadálým úderem zasáhly japonská letiště a sovětské tankové klíny rozštěpily Mandžusko… Země připadla vítězi. Sovětské paradesantní jednotky dosedaly v čínských městech nikoli proto, aby ničily mosty silnice a továrny ale proto, aby zabránily jejich ničení. V takové válce se práce pro strategické letectvo nenašla. Ve dvacátých letech a na počátku třicátých Stalin potřeboval strategické letectvo k tomu, aby nikdo nepřekazil svobodný rozvoj sovětského vojenskoekonomického potenciálu. Od druhé poloviny třicátých let se Stalin stále více přiklání k takovému scénáři války, jejímž výsledkem nebude zničení ekonomického potenciálu Německa, ale jeho dobytí. V listopadu roku 1940 se Stalin definitivně rozhodl uskutečnit vůči Německu to, co za několik let uskuteční vůči Japonsku. O IVANOVOVI
rozfouknem ho do všech stran –/ panebože, žehnej nám! Alexandr Blok, Dvanáct Badatel někdy celý svůj život věnuje vědeckému bádání. A najednou mu osud nabídne odhalení: objeví jméno dosud neznámého faraona. Právě takový objev nabídl osud i mně. V zaprášených archivech jsem našel údaje o jakémsi všemocném, ale málo známém vůdci, který byl obdařen neomezenou mocí nad šestinou souše. Můj faraon však nepatřil do zapomenutých věků, ale do našeho dvacátého století. A říkali mu – soudruh Ivanov Kdo si ho pamatuje? Kdo ho dnes zná? A přitom, soudě podle dokumentů, tento soudruh ve svých rukou soustředil nesmírnou moc. Tady máte příklad: 25. září 1943 obdrželi maršálové Sovětského svazu G. K. Žukov a A. M. Vasilevskij, armádní generálové K. K. Rokossovskij, N. E Vatutin, I. S. Koněv a R. J. Malinovskij přísně tajnou směrnici přikazující násilně překročit Dněpr. Dokument začíná s drsnou prostotou: “Soudruh Ivanov rozkazuje… “ Moc soudruha Ivanova dostačovala na to, aby uvedla do bojové činnosti pět armád najednou. Tato směrnice z 25. září 1943 byla vydána zároveň pro čtyři fronty, které zahrnovaly jedenatřicet armád, včetně čtyř tankových a čtyř leteckých. To ovšem nebyla horní hranice. Soudruh Ivanov v době války disponoval sedmdesáti vševojskovými, osmdesáti leteckými, pěti údernými, jedenácti gardovými a šesti gardovými tankovými armádami. A kromě toho mě1 ještě armádu NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl = ministerstvo vnitra), armády protivzdušné obrany zvláštní gardovou leteckou výsadkovou armádu, deset ženijních atd. atd. a jednotlivých sborů desítky a jednotlivých divizí stovky A nutno dodat, že všichni maršálové a generálové plnili rozkazy soudruha Ivanova bezvýhradně, okamžitě a za jakoukoli cenu. Je paradoxní, že navzdory této moci byl soudruh Ivanov málo znám i ve velmi vysoleých sférách. Příklad. A. A. Škvarcev byl před válkou sovětským velvyslancem (tehdy ho nazývali “politickým zástupcem” – “polpredem”) v Berlíně. Sovětský velvyslanec ve fašistickém Německu – to je hodně vysoká funkce. Tak tenhle Škvarcev neměl po dlouhá léta ponětí o existenci soudruha Ivanova. A jednou to mělo nepříjemné následky V roce 1940 přicestovala do Německa sovětská letecká delegace. Sovětští soudruzi navštívili tajné továrny včetně podzemní konstrukční kanceláře, prohlédli si nejnovější vzorky německé letecké techniky nakoupili, co se jim líbilo, a požádali velvyslanectví (tehdy se mu říkalo “polpredstvo” – “političeskoje predstavitelstvo”) a obchodní zastupitelství, aby nákupy zaplatily (Tady se navíc klade otázka, kdo komu víc věřil: němečtí pánové prodali sovětským soudruhům vzory všech nejnovějších letadel, ponorek, protiletadlových a protitankových děl, kdežto sovětští soudruzi letadla I1-2 a Pe-2, tanky T 34 a KV nebo raketomety BM-13 svým oddaným německým přátelům ani neukázali.) Tak tedy sovětská delegace si vybrala letouny Me-108, Me-109E, Me-1 l OS, Me-209, Do-215, Ju-88, He-100 a ještě mnoho solidních strojů. Němci svá tajemství neskrývali a naši nešetřili – vybrali si dvanáct typů, brali je po dvou až třech exemplářích, a leckdy po pěti i šesti. Kromě toho si sovětští soudruzi vybrali vzorky motorů, přístrojů, aparatury a kdovíčeho ještě. Velvyslanectví a obchodní zastupitelství to měly zaplatit. Tak to ne, řekli soudruzi diplomaté, takhle se to nedá dělat. Musí se napsat do Moskvy žádat o souhlas Lidový komisariát obrany a Lidový komisariát leteckého průmyslu, odtud pošlou objednávku na Lidový komisariát obchodu, tam věc dají posoudit expertům, pak požádají o souhlas Lidový komisariát zahraničí, zapojí finančníky… V tom se do toho vložil jeden netrpělivý člen letecké delegace: “My to však potřebujeme rychle. Víte co, pošlu to do Moskvy šifrou.” – Napsal text, zašifroval a požádal o zaslání na adresu: “Moskva, pro Ivanova”. To však rozhořčilo celé velvyslanectví, sám soudruh Škvarcev byl pobouřen: “Takhle se to přece nedá dělat. To je jako byste napsali “dědečkovi do vsi”.‘ “Jen to pošlete,” postavil si hlavu ten delegát. Dohadovali se dlouho. Nakonec ten šifrovaný dopis odeslali. A kupodivu v Moskvě dopis svého adresáta našel. Dokonce velice rychle. A odpověďtaky přišla. Neprodleně. Jako by do velvyslanectví sjel blesk. Odpověď byla stručná a prostá jako rozsudek revolučního tribunálu. Moskevský adresát, soudruh Ivanov tak zařval, že letadla byla zakoupena v mžiku, účty proplaceny v úplnosti a drahocenný náklad byl bleskovou rychlostí odeslán, kam bylo třeba. Soudruhu Škvarcevovi a jiným zodpovědným soudruhům na velvyslanectví došlo, kdo se v Moskvě skrývá pod skromným příjmením. Jistě, byl to ON. Za kremelskými zdmi pod pseudonymem Ivanov žil a pracoval sám soudruh Ivanovič. A taky byl Vasiljev. Byl i Čižikov, a taky byl Koba a Besošvili a Džugašvili a ještě Salin a Stalin. Mnoho měl Stalin pseudonymů. Některé zapadly, upadly v zapomenutí, vybledly, jiné zůstaly. Pseudonym “Ivanov” zůstal až do konce a byl používán v mimořádných situacích. Ale proč o tom všem mluvím. Jednou v roce 1936 Stalin svolal letecké konstruktéry na jednu ze svých méně vzdálených chat, přijal je s typickou kavkazskou pohostinností a potom jim dal úkol: zkonstruovat letadlo (nejlepší na světě – o tom nebylo třeba ani mluvit) a pojmenovat ho “Ivanov”. ** Na projektu “Ivanov” pracovala zároveň řada kolektivů, některé z nich řídili Tupolev Něman, Polikarpov a Grigorovič. Pod hlavním vedením Tupoleva v té době pracovaly skupiny konstruktérů Petljakova, Suchova, Archangelského a Mjasiščeva, pod vedením Polikarpova zase Mikojan a Guazevič, u Grigoroviče Lavočkin a Grušin. Všechno, co Stalin přikázal Tupolevovi, Grigorovičovi nebo Polikarpovovi, se automaticky přenášelo i na vazalské konstruktérské skupiny Zkrátka a dobře, veškerý sovětský letecký konstruktérský potenciál byl soustţreděn na splnění jednoho jediného úkolu. A nemyslete si, že kvůli kooperaci. Právě naopak! Vládla tu tvrdá konkurence – zvítězí nejsilnější a bič i cukr má soudruh Ivanov vždy po ruce! Je snad zbytečné doplňovat, že “Ivanov” měl být bojový letoun. Bylo nemyslitelné, že by Stalin mohl soustředit všechny své konstruktérské mozky na zkonstruování letadla pro civilní potřeby Každá příručka z dějin letectví přináší vyčerpávající dokumentaci k tomu, co z projektu “Ivanov” nakonec vzešlo, a komunističtí historikové se soustřeďují právě na ten konečný výsledek. Já však své čtenáře vybízím, aby se pokusili zorientovat v jiné problematice – ne v tom, co nakonec vzešlo, ale v tom, CO BYLO ZAMÝŠLENO. V dějinách sovětského letectví bylo jen jediné letadlo, které bylo konstruováno pod Stalinovým pseudonymem, přičemž heslo projektu nevzniklo z iniciativy úslužných podřízených, nýbrž z iniciativy samotného Stalina. Letecký konstruktér V Šavrov podává svědectví: “Heslo “Ivanov” bylo na Stalinův pokyn (byla to jeho telegrafická adresa) ” I. Letadlo ještě neexistuje, konstruktéři ještě ani nevzali tužky do ruky, ale Stalin už dal letadlu své jméno. Ale vždyť to je to letadlo, na které pak Stalin sází v nadcházející druhé světové válce, o jejíž nevyhnutelnosti a nutnosti mluví stále a nepokrytě. Cožpak existuje jiné letadlo, na jehož konstrukci by Stalin soustředil tolik sil? A co objednavatel potřebuje? Není možné, že “Ivanov” bude strategický bombardér, který má být zkonstruován na to, aby potenciální agresor ztratil chuť zaútočit? Ne. Tak tomu není. Strategický bombardér už zkonstruován byl. Vzpomeňte si. Jde o vzpomínaný šestatřicátý rok, ve kterém konstruktér Petljakov dokončil práci na TB-7. Pokud má Stalin v úmyslu válku odvrátit, pak nemá zapotřebí svolávat konstruktéry a ukládat jim, aby zkonstruovali nové letadlo, stačí pouze spustit sériovou výrobu letounu TB-7. Vždyt‘ by ho taky mohl klidně pokřtít na “Ivanova” anebo docela otevřeně na “Stalina”. A jakou by to mělo symboliku! Byl by to let do nadoblačných výšin i nepřemožitelná síla a také intenzita úderu a varování nepřátelům a kdovíco ještě by nenavymýšleli básníci a propagandisté. Ale to ne. Stalin nepotřeboval letadlo na to, aby zabránil válce. Stalin se možná domníval, že nadcházející válka bude svatou obrannou válkou na záchranu vlasti, a proto dal příkaz vytvořit nejlepší stíhačku na světě, která ochrání naše mírové nebe? Ne! Soudruh Stalin se nedomnívá a zemi na obrannou válku nepřipravuje. Já snad ani nebudu plýtvat papírem na to, abych dokázal, že k Velké vlastenecké” došlo nedorozuměním, navzdory Stalinovým plánům a záměrům. Ale to, na co nebudu litovat ani času, ani sil, ani papíru, to jsou důkazy prostého faktu, že se Stalin na válku připravoval. A připravoval se tak, jako se nepřipravoval nikdo. Všechen lid nejbohatší země na světě se dvacet let krčil v chatrčích, hladověl, trčel ve frontách, byl dohnán až k lidojedství a mrchožroutství, a to proto, aby bylo možné připravit armádu pro válku. Pravda, neměla být ani velká, ani vlastenecká. Všimněte si, mezi přítomnými na Stalinově chatě byl Nikolaj Polikarpov Předešlého roku – 1935 – byl na letecké výstavě v Miláně Polikarponův model I-15 bis oficiálně prohlášen za nejlepší 1) lstorija konstrukcij samoletov v SSSR, 1938, s. 195; M., Mašinostrojenije, 1988, s. 45 stíhačku na světě, a to už měl Polikarpov něco rozdělaného v sérii I-16. Polikarpov byl v čele světového závodu o nejlepší stíhačku. Nechte tedy Polikarpova, nepřekážejte mu, nerozptylujte ho, on ví, jak dělat stíhačky jen mu nenarušujte pracovní rytmus. Běží se o závod a každá hodina, každá minuta má cenu zlata. Jenže to ne. Jen se od té stíhačky odpoutejte, soudruhu Polikarpove. Jsou věci důležitější než konstrukce stíhačky Stíhačka určená k obranné válce soudruha Stalina nezajímá. Nuže, jak si Stalin představoval ideální bojový letoun, k jehož vytvoření svolal své nejlepší konstruktéry a to jak tvůrce bombardérů, tak i tvůrce stíhaček? Sám Stalin svůj požadavek vyjádřil třemi slovy – letadlo čistého nebe. Jestli to někomu není úplně jasné, vysvětlím to dvěma slovy – okřídlený “šakal”. K tomu, abychom si názorně představili Stalinův záměr, musíme se v myšlenkách přenést z šestatřicátého roku na perlonosné břehy Havajských ostrovů roku 1941. Jasné slunečné jitro. Americké loďstvo je v přístavišti. V 7:55 stoupá na signalizační stožár přístavu modrý “návěstní” signál, který opakují všechny lode flotily. Potom tyto “návěstní” vlajky současně na všech lodích sklouznou dolů, zatrylkují signální píšťaly zazpívají rohy na minonoskách a křižnících, zahřmí orchestry na bitevních lodích a přesně v 8:00 se vznesou vzhůru praporky na přídi i státní vlajky na zádi… Tak to bylo odjakživa. Ale my jsme se tam zatoulali právě v to ráno, kdy se slavnostní ceremoniál ukončit nepodařilo: v 7:55 “návěstní” praporky letí vzhůru, ale v paprscích vycházejícího slunce se zjevuje první vlna japonských bombardérů, torpédových letounů a stíhaček. V první vlně je 183 letounů. Krycích stíhaček je mezi nimi méně než jedna čtvrtina. Silné krytí stíhačkami tato situace nevyžaduje. Japonská letecká armáda se skládá v podstatě z útočných letounů – bombardérů a torpédových letounů Nakadžima B-5N1 a B-5N2. A právě tato letadla nás zajímají. Na jejich konstrukci ani na charakteristice není nic vynikajícího, ale při neočekávaném úderu jsou velkolepé. Svým zevnějškem, rozměry i letovou charakteristikou se Nakadžima B-5N víc podobá stíhačce než bombardéru. To mu dává možnost proletět nad cílem tak nízko, že se z lodí a ze země dají rozeznat tváře pilotů, tak nízko, že chyba při vypuštění smrtonosného nákladu je téměř vyloučena. Nakadzima B-5N je nízkoletící jednoplošník, motor má jeden – radiální dvouřadový se vzduchovým chlazením. V některých letadlech tvoří posádku tři lidé – pilot, navigátor a střelec. Ale ve většině z nich jsou jen dva. Letadla jsou vypouštěna v hustých skupinách jako roje zuřivých vos, a tak není nezbytně nutné mít v každém stroji navigátora. Náklad bomb v letadle je nižší než 1 tuna, ale každý zásah je do černého. Obranné vybavení B-5N je poměrně slabé – jeden až dva kulomety Na útočných letounech není zapotřebí velkého obranného vybavení ze stejného důvodu, pro který není zapotřebí ani silného krytí stíhačkami: americká letadla nemají čas ani možnost vzlétnout a odrazit japonský útok. B-5N je letadlo čistého nebe, na kterém buďto vůbec nejsou nepřátelská letadla anebo je jich velmi málo. Lehké bombardéry Nakadžima B-5N se skvěle osvědčily v Pearl Harboru, ale tím tento hrdinský příběh končí. Nenadálý úder nebyl dostatečně silný k tomu, aby nadlouho vyřadil z bojů americké loďstvo a letectvo. V následujících bitvách, když se Američané vzpamatovali, když začala normální válka bez ran nožem do zad spícího, se letoun B-5N nijak zvlášt‘ neprojevil. Výroba těchto letadel ještě nějakou dobu pokračovala. Všehovšudy jich vyrobili něco málo přes 1 200 a tím to skončilo. B-5N byl sestrojen pro slabé a bezbranné, je strašný ve skupině, strašný při nenadálém útoku. Strašný jako smečka zuřivých krvežíznivých hyen, které nevynikají ani obzvláštní silou, ani rychlostí, ale mají silné tesáky a útočí v tlupě proti tomu, kdo je slabší, kdo neočekává útok a není připraven k obraně. Ale co s tím má společného náš rodný sovětský “Ivanov”? Právě to, že jde skoro o přesnou kopii japonského leteckého útočníka. *** V létě roku 1936 nemohl nikdo tušit, co se stane v Pearl Harboru za pět let. V létě roku 1936 letoun Nakadžima B-5N ještě neexistoval. Byl to jenom projekt, kterým se Japonci nechlubili. Nedá se proto předpokládat, že by sovětští konstruktéři kopírovali Japonee. Na kopírování je potřeba čas. Dokonce, i kdyby se podařilo ukrást technickou dokumentaci (a to jsou hory papíru), stejně by jenom na překlad (z japonštiny!) bylo zapotřebí několika let. Letouny Nakadžima B-5N v Japonsku a hned několik variant “Ivanova” v SSSR byly konstruovány téměř paralelně. První let B-5N se uskutečnil v lednu 1937, první let “Ivanova” – 25. srpna téhož roku. Proto nemluvíme o kopírování, ale o dvou samostatných procesech vývoje, které jsou shodné. To není všechno. Byly zkonstruovány letouny “Ivanov” Němana, “Ivanov” Polikarpova, “Ivanov” Suchého… Každý konstruktér žárlivě střežil svá tajemství před soupeři, ale u každého sovětského konstruktéra nakonec vznikl jeden a tentýž “okřídlený šakal”, lehký bombardér, zevnějškem, rozměry i letovou charakteristikou spíše podobný stíhačce. Každý sovětský konstruktér si nezávisle na svých konkurentech vybral stejné schéma – nízko letící jednoplošník, jeden radiální dvouřadový motor chlazený vzduchem. Každý sovětský konstruktér navrhoval vlastní variantu “Ivanova”, ale každá varianta se překvapivě podobala svým neznámým sovětským bratrům i dalekému japonskému bratru jak duchem, tak i určením. A není to žádný div. Prostě všem konstruktérům zadali úkol, vytvořit nástroj pro určitý typ práce, jakou za několik let budou dělat japonská letadla na nebi nad Pearl Harborem. A máme-li před sebou stejnou práci, pak i nástroj k jejímu vykonání sestrojí každý konstruktér zhruba stejný. Jestli žákům ve třídě zadáme stejný úkol, pak všechny správné odpovědi budou stejné. A kromě toho v průběhu práce na projektu “Ivanov” usměrňovala čísi neviditelná, ale mocná ruka ty, kteří se odkláněli od hlavního směru. Zasahování nejvyšších míst do práce konstruktérů připomíná na první pohled vrtochy rozmarného velmože. Někteří konstruktéři umíst’ovali na pokusných modelech dvě palebná postavení – jedno mělo chránit zadní horní půlkruh a druhé dolní. To nebylo schváleno – bude nám stačit jedno – není třeba chránit zadní dolní půlkruh. Někteří kryli posádku a nejdůležitější místa opancéřovanými deskami ze všech stran. Byli opraveni: pokrývat jenom zdola a z boků. Pavel Suchoj navrhl v první variantě svého “Ivanova” celokovového. “Jednodušeji,” přikázal čísi hrozný hlas. “Křídla at‘ zůstanou kovová, ale trup může být z dýhy – Že se sníží rychlost? Tak ať, to nevadí.” To měl soudruh Stalin takový divný vkus? Ale vůbec ne. To byla železná logika: Provádíme nenadálý úder a ničíme protivníkovo letectvo na zemi. Potom létáme v čistém nebi. Nepřátelské letadlo na nebi? To je vzácný případ. Pilot je zepředu chráněn vzduchem chlazeným motorem, který není citlivý ani na průstřely ve válcích. Stačí krýt posádku zespodu a z boků. Útočit na naše letadla svrchu a zezadu budou vzácně, stačí jedno stanoviště kulometu, není třeba přetěžovat ho zbytečnou výzbrojí. Dolní zadní půlkruh také není třeba krýt druhým kulometem. Létáme nízko nad zemí, nepřátelská stíhačka se nemůže ocitnout ještě níž. Někteří konstruktéři navrhovali tříčlennou posádku: pilot, navigátor, střelec. Zase je zarazili – stačí dva. Nepřátelská letadla nenadálým úderem zničíme na zemi, a tak by střelec v letadle neměl mnoho práce. A navigátor také ne. Působíme v sevřených skupinách, jako zdivočelé vosy Stačí sledovat vedoucí letoun. Proto spojíme činnost střeke a navigátora a raději přidáme užitečný náklad bomb. Obranné možnosti zeslabujeme, útočné posilujeme… |