Ana səhifə

Pokračování knihy Všechno bylo jinak


Yüklə 1.07 Mb.
səhifə7/19
tarix26.06.2016
ölçüsü1.07 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   19

Stalin se projevil jako výjimečný stratég, plánující dějiny,jako fenomenální taktik, organizující vítězství pod cizími prapory a cizíma rukama. A. Avtorrhanov – Proischoždenije partokratii, s. 356

Existoval jenom jeden člověk, kterého Stalin oslovoval kţrestním jménem a jménem po otci. Tento člověk se jmenoval Boris Michajlovič Šapošnikov vojenským titulem maršál Sovětského svazu a hodností – náčelník generálního štábu. Všichni ostatní byli oslovováni obvyklým způsobem – soudruh Ježov, soudruh Berija, soudruh Malenkov, soudruh Ždanov Výjimečnost Šapošnikovova postavení Stalin zdůrazňoval i dříve, když ještě nebyl náčelníkem generálního štábu a neměl maršálskou hodnost. Maršály Stalin oslovoval soudruhu Tlichačevskij, soudruhu Bljuchere, soudruhu Jegorove. Ale Šapošnikova, který tak vysoko ještě nestál, oslovoval přátelsky lidsky. Admirál loďstva Sovětského svazu M. G. Kuzněcov to popisuje takto: “Stalin nikoho neoslovoval křestním jménem a jménem po otci. Dokonce i u sebe doma oslovoval své hosty příjmením a bezpodmínečně připojoval slovo soudruh. A jeho také oslovovali pouze “soudruhu Staline”. Jestli někdo, dejme tomu, tento jeho zvyk neznal a řekl například o A. A. Ždanovovi: “Ale Andrej Alexandrovič má takový názor… “, J. V Stalin, i když stoprocentně věděl, o kom se mluví, se určitě zeptal: “A kdo to je ten Andrej Alexandrovič?”

Výjimka platila pouze pro B. M. Šapošnikova. Jeho vždycky oslovoval Borisi Michajloviči.” 1. Výjimečnost Šapošnikovova postavení se dala vysvětlit jednoduše. Byl autorem knihy Mozek armády (Mozg armii). Tato kniha je o tom, jak pracuje generální štáb. Poslední, třetí část vyšla roku 1929, a dokud existovala Sovětská armáda, tato kniha byla učebnicí každého sovětského důstojníka a generála. Na Leninově stole ležela vždy kniha Psychologie davu a na Stalinově stole stála maketa malého stříbřitého letadla


I) Nakanuně, s. 280
s nápisem “Stalinská cesta” a ležela Šapošnikovova kniha “Mozek armády”. Úspěch Šapošnikovovy knihy spočíval v přesnosti výkladu, v krystalické přesnosti důkazů, v umění vysvětlit ty nejsložitější problémy prostým, každému srozumitelným jazykem. Nejsilnější částí knihy byla třetí, závěrečná. Ve třetí části Šapošnikov rozebírá otázky mobilizace. Je to nevděčná práce převypravovat cizí dílo, zvlášť když jde o dílo vynikajícího vojenského teoretika. Mně však nezbývá než to udělat, protože v Šapošnikovově teorii je klíč k pochopení nadcházejících událostí včetně druhé světové války a jejích důsledků. Teorie byla prostá, pochopitelná, logická a bezesporu správná. Stalin ji pochopil, ocenil a učinil ji základem své strategie. A proto když čteme Šapošnikovova díla a práce jeho stoupenců i oponentů, když pochopíme postup jejich uvažování, začneme chápat i postup myšlenek Stalinových, které se nám na první pohled zdají nepochopitelné a nevysvětlitelné.
***
Jestliže máme z teorie mobilizace vypreparovat to nejdůležitější a vysvětlit to člověku z ulice, pak jádro bude následující:
1. K vítězství ve válce je nezbytné nejen úsilí celé armády ale i celé země, všeho obyvatelstva, průmyslu, dopravy zemědělství atd.

2. Země nemúže být ve stavu trvalé a úplné připravenosti k válce, tak jako člověk nemůže trvale držet v každé ruce jednu pistoli. Jestliže je trvale drží, pak nemůže dělat nic jiného. Stejně tak země nemůže být ve stavu trvalé připravenosti k válce a také nemůže vydávat všechny své síly na její přípravu. Trvalé soustředění sil společnosti na válečné přípravy rozvrací zemi. Proto v mírové době musí armáda i vojenský průmysl dělat minimum. Je však nutno připravovat zemi, její lid, řídící aparát, průmysl, dopravu, zemědělství, spoje, ídeologický aparát atd. na maximálně rychlý a maximálně úplný přechod z mírového režimu na režim válečný

3. Mobilizace – to je převedení celé společnosti z mírového stavu do válečného. Mobilizace je nezvratná a definitivní. Obrazně řečeno, mobilizace je prakticky totéž jako spustit ruku proklatě nízko, otevřít pouzdro, vytrhnout pistoli, odjistit ji a namířit na protivníka.

4. Mobilizace a válka jsou neoddělitelné. Jestli jste vytáhli pistoli

z pouzdra a odjištěnou ji namířili na protivníka, pak musíte vystřelit. Protože jakmile jste zahájili mobilizaci, zahájil ji i protivník. Vy jste vytáhli pistoli a namířili na něho, a on vytrhl svoji pistoli a namířil ji na vás a snaží se přitom být rychlejší alespoň o zlomek vteřiny. Jestli vy sami se o ten zlomek vteřiny opozdíte, zabije vás.

5. S mobilizací nejsou žerty, jestli budete často odjišťovat pistoli a mířit na sousedy, skončí to špatně pro vás.

6. Když jste se rozhodli pro mobilizaci, musíte rozhodně pokračovat až do konce a začít válku.

7. Mobilizace nemůže být částečná. Mobilizace je proces, který se podobá těhotenství. Žena také nemůže být trochu těhotná.


Otázka stojí takto: ano, nebo ne. Právě tak stojí otázka ve státě. Převedeme veškerý státní aparát, průmysl, dopravu, ozbrojené síly obyvatelstvo a všechny státní zdroje na válečné potřeby nebo nepřevedeme.
Tyto myšlenky byly v různém pořadí vyřčeny mnoha autory B. M. Šapošnikov se od všech svých předchůdců liší pouze tím, že se vyjadřuje absolutně jasně, stručně a kategoricky: “Mobilizace není pouhou známkou války, nýbrž je to válka sama. Rozkaz vlády o vyhlášení mobilizace, to je faktické vyhlášení války”

“V současných podmínkách musí stát provádějící mobilizaci být už pevně rozhodnut, že povede válku.”

“Obecnou mobilizací se rozumí taková skutečnost, že už nemůže být návrat do mírové situace.”

“Za smysluplný způsob mobilizace pokládáme pouze všeobecnou mobilizaci jako napření všech sil a prostředků nezbytných k dosažení vítězství.” Kniha se uzavírá rozhodným prohlášením: “Mobilizace je válka a o jiném pojetí neuvažujeme.” Stalin Šapošnikovovy názory nejen sdílel, jeho názory byly totožné. Stalin nečinil rozdíl mezi procesem uchopení moci ve své zemi a v zemi sousedů. Věděl, jak se zmocnit vlády ve své zemi, a připravoval se, že se jí zmocní i v zemích sousedních. Stalin nechoval svoje umění v tajnosti. Naopak, své umění učinil majetkem mas. V knize “O základech leninismu” Stalin dokazuje, že sí s procesem uchopení moci nelze zahrávat. Buď se jí zmocňujeme, nebo nikoli. Když jsme se do toho dali, musíme jít nž do konce. Souzní to s myšlenkami Nicoly Macchiavelliho: buďzasadíme smrtelnou ránu, nebo neudeříme vůbec. To znamená, že jdeme do konce. Žádná přechodná řešení v politice ani ve strategii

nemohou být. Souzní to i s myšlenkami Šapošnikovovými. Buď mobilizaci neprovádíme, nebo provádíme úplnou mobilizaci a vstupujeme do války Žádná dílčí, přechodná rozhodnutí nemohou být. Člověk na Divokém západě, který nečetl Macchiavelliho, také věděl, že se kvůli maličkostem nevytahuje pistole. Buďto zůstane v pouzdře, anebo se vytrhne a vypálí smrtelnou ránu. A proto Stalin nejenom říká, že když jsme se rozhodli pro velikou věc, musíme jít až do konce, ale v textu ještě tato slova podtrhuje. Ne jenom ve slovech, ale v každé věci šel Stalin až do konce. Stalin dlouhou dobu jako by lhostejně přihlížel k rozkvětu sovětského venkova, který bohatl a vymykal se kontrole. Je bohatý – to znamená, že je nezávislý, Stalinovi vlastně jako by do toho ani nic nebylo. Ale potom se rozhodl pro velikou věc. Srazit venkov na kolena, dokonce i kdyby se mu měl kvůli tomu přerazit vaz. A srazil ho. A zlomil mu vaz. A ten rok oficiálně nazval rokem velkého přelomu. Stalin se dlouhou dobu jako by nezajímal o záležitosti armády A potom se rozhodl armádu si podrobit. A šel v té věci až do konce. Dál už vlastně nebylo kam. Jestliže se Stalin rozhodl vyřídit opozici, pak věc provedl do konce. Vyhubení politických nepřátel dovršil vítěznou ranou cepínu do lebky Trockého. Po velikých čistkách se hlavní Stalinův zájem přenesl ven. V srpnu roku 1939 se Stalin k čemusi rozhodl.

NEJVÝHODNĚJŠÍ VARIANTA

Je třeba, aby efekt neočekávanosti být natolik ohromujíci, že protivník bude zbaven materální možnosti organizovat svoji obranu. Jinými slovy, zahájení války musí nabýt podoby ohlušujícího, drtivého úderu. Brigádní velitel G. S. Isserson, r.1g40

V době míru nemůže být počet mužů v armádě kteréhokoliv státu vyšší než 1 % celkového počtu obyvatel. Jestliže se přiblížíme k této osudové hranici, anebo ji přesáhneme, pak to začne v ekonomice skřípat, sníží se tempo rozvoje, stát začne chudnout, slábnout a nakonec bude odsunut z vedoucí pozice ve světových záležitostech. Před začátkem první světové války byl počet obyvatel ruského impéria 180 milionů lidí. Mírový stav armády tehdy činil 1423 000 lidí. Byla to nejpočetnější armáda světa v mírových poměrech. Je třeba uznat, že vláda chápala rizika dalšího početního růstu armády Armáda totiž nejenom vytrhává z ekonomiky půl druhého milionu zdravých a silných pracovníků, ale kromě toho, a to je hlavní, je přeměňuje z pracovníků ve spotřebitele. Vojáka je třeba živit a oblékat, vojákovi je třeba platit žold, je třeba ho léčit a bavit, musí se pro něho stavět kasárna, ale hlavně – musí se vyzbrojovat. Na každý tisíc vojáků připadá mnoho tisíc výrobců zbraní, vědců, konstruktérů, techniků, hutníků a koválců, horníků, dopraválců a spojařů, oráčů a dobytkářů. Na milionovou armádu pracuje mnoho milionů lidí mimo armádu. Všichni jsou vyřazeni z procesu vytváření hodnot a pracují pro zkázu. Je všechny je však třeba také krmit a oblékat, zajistit pro ně dopravu a bydlení, vyplácet jim mzdu i důchody Jestliže tedy máme v armádě milion vojáků, visí v důsledku toho společnosti na krku miliony jedlíků, kteří pracují pro válečné potřeby.

***

Nejvýhodnější variantou zahájení války je nenadálý ničivý úder. K takovému úderu na silného protivníka však nestačí síla armády z mírových poměrů, i kdyby čítala půldruhého milionu vojáků a důstojníků. Úder pak může být sice nenadálý, ne však ničivý Jestliže před válkou provedeme mobilizaci a zvýšíme početní stavy armády, protivníka vylekáme. Úder sice bude mocný, ale moment neočekávanosti bude ztracen. Jestliže však budeme v mírových poměrech trvale živit armádu v počtu čtyi‘ až pěti milionů vojáků, pak rozvrátíme stát a “porazíme sami sebe”‚



Před Začátkem první světové války si generálové všech armád lámali hlavu nad tím, jak to spojit všechno dohromady: mít velkou armádu, ale nerozvrátit stát ani nevylekat protivníka.
Nakonec to nikdo spojit dohromady nedokázal. Hlavní evropské státy vstupovaly do války podle přibližně stejného schématu:
1. vláda vyhlásila mobilizaci a válečný stav
2. Armáda z doby míru rozvíjela svou činnost na hranicích a svou přítomností kryla mobilizaci. (Někdy mělo krytí mobilizace podobu útoku na omezené cíle anebo výpady jízdy do blízkého týlu protivníka.)
3. po vyhlášení všeobecné mobilizace se armády začaly rozrustat, jejich eznĺ stavy se několikanásobně zvýšily a po uplynutí dvou až pět dnů zahajovaly základní složky mobilizovaných armád první ostry pohraniční boje.

Práve tak vstoupila do první světové války i ruská armáda. Za tři týdny po vyhlášení všeobecné mobilizace dosáhl její početní stav 5 338 000 vojáků a důstojníků. Moment překvapení byl však ztracen. V průbehu války byly povolávány pod prapory další a další miliony a velikost armády postupně narůstala. V Nemecku, Rakousku-Uhersku, Británii a Francii se průběh mobilizace odlišoval v detailech, v podstatě se však ani jedné zemi nepodařilo zasadit nečekaný zdrcující úder svému protivníkovi. Mobilizace pohltila drahocenne týdny počáteční fáze války a spolu s nimi i neočekávanost útoku. * * *

A nyní si sami sebe představme v hlučných chodbách štábu Dělnicko-rolnícké Rudé armády někdy v roce 1925. Stratégové před sebou mají úkol připravit novou světovou válku, jejímž cílem bude, jak se vyjadril soudruh Frunze, “dovršení úkolů světové revoluce”. Úkol to byl pro stratégy nesnadný: vzít v úvahu chyby všech armád v počáteční fazy první světové války a připravit novou válku tak, aby neožebračila první fázi stát a nevylekala protivníka, a vybudovat takovou armádu, že její úder bude jak neočekávaný tak zdrcující.
Tak byl vypracován zásadně nový plán vstupu do války. Jeho stručný obsah je následující:

1. Proces mobilizace rozdělit na dvě etapy: tajnou a veřejnou.

2. První, tajná etapa bude provedena před vypuknutím války V této etapě nutno převést na válečný režim státní aparát, trestní orgány průmysl, dále soustavu vládních, státních a vojenských spojů a dopravu. Početní stav armády zvětšit na 5 milionů vojáků.

3. Kvůli utajení roztáhnout první, tajnou etapu mobilizace na dva roky kromě toho maskovat tajnou mobilizaci lokálními konflikty a interpretovat je tak, že ony jsou základní a jedinou příčinou uvedení země do válečného režimu..

4. Etapu tajné mobilizace dovršit nenadálým zdrcujícím úderem na protivníka a současně zahájit druhou, otevřenou etapu mobilizace. V jejím průběhu povolat do Rudé armády dalších 6 milionů na doplnění ztrát a zkompletování nových divizí, sborů a armád, které budou zapojovány do války, jakmile budou připraveny k boji. Nadále povolávat do armády další miliony.

5. Krytí mobilizace druhého, třetího a dalších strategických sledů neuskutečňovat pasivní přítomností na hranicích, nýbrž ničivými údery prvního strategického sledu a energickým vpádem na území protivníka.


***

V tomto plánu je všechno jasné a prosté.

S jedinou výjimkou. Jak začít tajnou mobilizaci dva roky před zahájením války když okamžik vstupu do nadcházející války není znám? Sovětští stratégové našli odpověďi na tuto otázku. Není žádoucí být ve vleku událostí, je nutné nečekat, až válka vypukne živelně sama od sebe ve chvíli pro nás neznámou, naopak je nutno ji naplánovat, stanovit okamžik jejího počátku. Jestliže víme, kdy válka vypukne, a protivník to neví, pak nemusíme provádět mobilizaci až v počáteční fázi války ale už v předvečer. Tajně. Maximální možný počet mobilizačních opatření můžeme přesunout do předválečného období tak, aby po zahájení válečných operací mobilizace nezačínala, nýbrž končila. Hlavní líhní vojenských kádrů Rudé armády je Frunzeho vojenská akademie. Je zajímavé připomenout názory toho, jehož jméno akademie nese. “Soudím, že útok vždy působí na protivníkovu psychiku už jen tím, že se v něm vyjevuje silnější vůle.”; Válčící strana, která má iniciativu, strana, která disponuje momentem překvapení, často roz ţcí protivníkovu vůli, a tím už pro sebe vytváří výhodnější podmínky “Sám útok zajišťuje útočící straně převahu a dává jí více šancí na úspěch.. To bylo namátkou vybráno ze tří stránek mnohakilových spisů. Kdokoli si bude přát, může najít celé koše takových prohlášení nejen u Frunzeho, ale i u Lenina, Trockého, Stalina, Zinovjeva, Kameně-i ‚‚ va, gucrlarina, Vorošilova, Šapošnikova… A jestli se v těchto pracích někde rnluví i o obraně, pak jde o obranu zvláštního druhu: nečekaně rozdrtit protivníka na jeho vlastním území, a tím ochránit sebe a věc světové revoluce.

1) n,T. V. Frunze, Izbrannyje proizvedenija, sv. Z, s. 47--49


KDE BUDOVAT TOVÁRNY

NA STŘELNÝ PRACH?

Celkové ztráty válečné munice představovaly ke koncí roku 1991 okolo 25 000 vagonů. “Razvitije tyla Sovetskich vooružennych sil”, s. 119

Stalinský Lidový komisariát pro výrobu munice začal pracovat okamžitě a na plný plyn. Tady jsou čísla. Za rok 1939 bylo vyrobeno 936 000 000 patron do pušek, 2 240 000 minometných nábojů, 5 208 000 nábojů malé ráže, 6 034 000 nábojů velké ráže. Neunáhlujme se zjištěním, že je to málo. Rok 1939 je rokem konsolidace. Všechny tyto náboje a patrony byly vyrobeny ve starých továrnách, které existovaly už dřív. A idea Lidového komisariátu pro výrobu munice spočívala v tom, aby byly v krátké lhůtě vedle už existujících kapacit vybudovány nové, které by nedoplňovaly pouze ty dosavadní, ale mnohonásobně je předčily. Vyvstala otázka, kde nové továrny na výrobu patron, střelného prachu a střel umístňovat. Otázka rozmístění průmyslu pro výrobu munice – to je otázka charakteru budoucí války. Pokud má Stalin v úmyslu vést svatou obrannou válku, pokud hodlá zachovat své hranice, v tom případě je třeba rozmístit nové muniční závody za Volhou. Tam budou v naprostém bezpečí. Protivníkovy tanky tam nedojedou a letadla tam nedoletí. Není-li si Stalin svými silami jist, bál-li se, jak nás ujišt’ují, Hitlera, byly-li obavy že Rudá armáda neudrží hranice a bude ustupovat, pak v takovém případě je třeba nestavět nové závody Lidového komisariátu pro výrobu munice za Volhou, ale ještě dál – na Urale. Tam jsou suroviny tam je dostatečná průmyslová i energetická základna, tam budou továrny v absolutním bezpečí. Jen ať se protivník zmocní obrovských území, naše průmyslová základna zůstane neporušená, a tehdy teprve Hitler pozná, co je zač raněný medvěd. Ale jak první, tak ani druhá varianta nebyly posuzovány teoreticky. Nebylo třeba. Rudá armáda se Nechťstala ustupovat, tak jako se ani Nechťstala bránit hranice své země. Pokud by Stalinův zájem záležel pouze v obraně vlastního území, mohl prostě jen nezačínat druhou světovou válku.


* * *

Podle Stalinova plánu měla Rudá armáda vstoupit do vykrvácené Evropy oslabené válkou. Rudá armáda půjde vpřed přes hranice a sovětské muniční továrny stejně jako všechny jiné továrny – na tanky děla, pušky – budou zůstávat stále dál a dál v týlu. Představme si, že je třeba dodat Rudé armádě nevelké množství munice, například sto tisíc tun, nebo řekněme dvě stě tisíc tun. Jak je přesunout z Uralu na západní hranice? Standardní vojenský transport pojme 900 tun. Představme si, kolik takových transportů, kolik vagonů, kolik lokomotiv bude třeba. Přidejme ještě, kolik na to padne pracovních dnů strojvůdců a všech železničářů, kolik se spálí uhlí. A připočtěme k tomu kolik ochranných sil a na jak mnoho dní. Kromě toho se po železnici nebude přepravovat jenom munice. Železnice budou ucpány vojsky zásobovacími a sanitními vlaky cisternami atd. atd. Zkrátka a dobře, pokud se připravujeme na útok, pak přemístění statisíců tun munice a všeho ostatního je třeba provádět utajeně a utajení se kromě jiných postupů dosahuje zkrácením přesunů. Ideální je taková situace, kdy jsou továrny u hranic. V takovém případě vojenský vlak není třeba hnát mnoho týdnů přes celou zemi, ale několik hodin. V takovém případě se potřeba přepravy snižuje. Jeden vojenský vlak se může několikrát obrátit. Uvolní se tím vnitřní železnice pro jinou vojenskou přepravu. A tak bylo rozhodnuto nestavět nové továrny na střelivo za Volhou ani na Uralu, ale blíž k hranicím. Tak blízko, jak to jen dovoluje metalurgická základna. A byly rozmístěny takto: v Záporoží, v Dněpropetrovsku, v Dněprodzeržinsku, v Charkově, v Krivém Rogu a v Leningradě.


***

Muniční továrny chrlily stále více zboží, nenažraný Lidový komisariát pro výrobu munice polykal státní zásobu barevných kovů – olova, mědi, niklu, chromu, cínu a rtuti. Čím více barevných kovů se spotřebovalo na munici, tím méně jich zůstávalo pro všechna ostatní průmyslová odvětví. A vyvstávala otázka, jak dlouho to takhle může pokračovat. A ještě další otázka. Co dělat s tou municí? Ve škole každý z nás řešil úlohy typu: “do nádoby o určitém objemu se trubkou vlévá tekutina, která druhou trubkou vytéká”. Takové úlohy byly už v učebnicích matematiky v minulých stoletích. Jsou dokonce ve znamenité učebnici Ivlagnického, podle které se učily děti v dobách Kateřiny Veliké i dříve. Také Stalin a vojenské špičky i politici a ekonomové chodili svého času do školy a řešili úlohy “jednou trubkou vtéká a druhou vytéká”. V roce 1939 vyvstal právě takový úkol: Rudá armáda spotřebovává určité množství munice na bojovou přípravu, na “osvoboditelská” tažení a kromě toho se munice používá při “poskytování internacionální pomoci” Španělsku, Mongolsku, Číně. Pokud dodávky munice budou rovny jejich spotrebě, pak s tím nebudou žádné problémy, ale pokud budou dodávky vyšší nežli spotřeba, pak budou v brzké době všechny kapacity přeplněny. Kapacita dělostřeleckých skladů je známa, spotřeba je také známa. Prostým aritmetickým úkonem lehce zjistíme, kdy nastane přeplnění? Co dělat? Vytvářet nové skladové kapacity? To není tak jednoduché. Představte si, že vám dali úkol vybudovat kapacity pro uskladnění například jednoho milionu tun nábojů. Pokud je ve skladištích vlhkost jen o málo vyšší, než stanoví norma, začne koroze a prach zvlhne. Co s vámi v takovém případě udělá soudruh Stalin a jeho věrný žák soudruh Berija? A jestli bude nepatrně vyšší teplota a nepatrně sušší vzduch a vylétne jiskérka od vojenské podkůvky pak… Pohromadě se sklady umíst’ovat nesmějí, v blízkosti měst a továren také ne, musí to být daleko, ale tam zas nevedou žádné cesty Zkrátka a dobře – sklady nic neřeší. A i kdybychom jich postavili sebevíc, stejně se přeplní, bude-li do nich přibývat víc, než ubude. A přibývalo stále víc a víc. Kromě podniků Lidového komisariátu pro výrobu munice bylo na výrobu prvků do nábojů převedeno 235 továren z působnosti jiných lidových komisariátů 1. Vedle toho všeho a nezávisle na Lidovém komisariátu pro výrobu munice (který byl i tak obrovský) byla v lednu 1941 vytvořena Hlavní správa výstavby továren na střelný prach, patrony nábojnice a střely (Glavbojepripasstroj). Tato obluda soustřeďovala pod svou kontrolou 23 stavebních trustú. Všimněte si – neorientovala se na výstavbu skladů, ale na výstavbu nových podniků. Glavbojepripasstroj budoval údernickým tempem nové a nové kapacity a odevzdäval je Lidovému komisariátu pro výrobu munice. A bylo třeba pomýšlet na odbyt výrobků.


***
l) istorija vtoroj mirovoţ vojny, sv. 2, s. 190
V dubnu 1941 přišel z Hlavní správy dělostřelectva Rudé armády rozkaz, aby produkce Ministerstva pro výrobu munice byla převedena na západní státní hranici a tam vyložena přímo za zem. Zeptejte se frontových vojáků, co to znamená.

Kremelští a “lubjanští” (Lubjanka bylo velitelství státní bezpečnosti) historikové byli donuceni přiznat, že Stalin připravoval agresi. Stalin připravoval podmanění Evropy Avšak tuto agresi, jak praví historikové, mohl Stalin provést až v roce 1942. Zeptejme se tedy těchto historiků, zdali je možné nechat pod širým nebem za podzímních dešťů, zimních chumelenic a při jarním blátě určité množství munice, dejme tomu tak pět tisíc tun? To ovšem možné není. A my to chápeme. Ale cožpak byl Stalin hloupější než my?


Vyložení munice přímo na zem v roce 1941 vyjadřovalo úmysl zahájit válku v roce 1941 a žádný jiný výklad tato skutečnost nepřipouští. Náboje byly na hranicích skladovány také ve vojenských muniěních vlacích. Velmi drahý a velmi nespolehlivý způsob skladování. Jak se v nákladních vagonech dala udržovat patřičná teplota a vlhkost? Jestliže měli sovětští generálové v úmyslu uhájit hranice, bylo třeba vyložit vagony a zásoby přidělit jednotlivým vojskům. Pokud plánovali ústup, pak měli připojit lokomotivy a muniční vlaky odtáhnout dále od hranic a ponechat zde jen nejnutnější minimum. Pokud však měli komunisté v plánu jít vpřed, pak bylo správné to, co se stalo, totiž mít náboje připravené ve vagonech a držet u hranic 170 000 vojáků-železničářů s odpovídající technikou, schopných přizpůsobit západoevropský rozchod kolejnic širokému sovětskému standardu. Toto vše na hranicích bylo. Jak vojáci-železničáři, tak i odpovídající technika pro přeměnu kolejnic.
V době války měla Rudá armáda nejsilnější dělostřelectvo na světě. Dělostřelectva se používalo správně: bylo tajně koncentrováno ve velké síle na úzkých úsecích určených k průlomu fronty a provádělo přepadovou palebnou přípravu. Ve stalingradské operaci prorážel Donský front pod vedením generálporučíka K. K. Rokossovského obranu na úzkém úseku o déke všeho všudy 12 km. Obranu zde kromě tanku proráželo 24 pěších pluků, podporovaných 36 dělostřeleekými pluky Rokossovskij na každém kilometru soustředil po 135 dělech a ve směru hlavního úderu byla hustota 167 děl na kilometr.

V průběhu války se koncentrace dělostřelectva, tanků, pěchoty i letectva stále zvětšovala. Ke konci války se v sovětských štábech jako jednotky měření při výpočtu síly dělostřeleckého úderu začaly užívat kilotuny. Sovětské dělostřelectvo promluvilo jazykem jaderného věku. Ve Viselsko-oderské operaci použilo sovětské velení 34 500 děl a minometů. Nebyly rozmístňovány pravidelně po linii fronty, nýbrž koncentrovány na úsecích průlomu. Např. v pásmu 3. gardové armády bylo dosaženo hustoty 420 děl na 1 km. Délka dělostřelecké přípravy se stále zmenšovala, ale intenzita vzrůstala. Ve stejné operaci v pásmu 5. úderné armády byla plánovaná délka dělostřelecké přípravy 55 minut. Začala dobře, ale po 25 minutách byla zastavena. Za 25 minut bylo spotřebováno 23 000 tun munice. Na každém kilometru fronty bylo spotřebováno po 15 200 nábojů střední a velké ráže. Do průlomu šly trestné pluky a nenarazily na odpor. Na základě jejich činnosti dospělo velení k rozhodnutí nepokračovat v dělostřelecké přípravě – nikdo už nekladl odpor. Ušetřilo se 30 minut času, což je ve válke velmi významné, a 30 000 tun nábojů. Ještě více dělostřelectva bylo zapojeno do berlínské operace – přes 42 000 děl a minometů. Na úsecích průlomu soustředili maršálové G. K. Žukov a I. S. Koněv nejen neuvěřitelné množství dělostřelectva, ale také neuvěřitelné množství munice. Koněv prolomil frontu na 36. kilometrovém úseku. Na tomto úseku průlomu Koněv soustředil 8 626 děl a minometů. Žukov soustředil méně děl, 7 318, ale průlom fronty uskutečnil na úseku dlouhém 30 km, a proto u něho byla hustota dělostřelectva ještě vyšší. Ve stejných pásmech byly soustředěny základní síly tankových a leteckých armád a odpovídající množství pěchoty Rekordní byla hustota v pásmu 381. pěší divize 2. úderné armády v průběhu východo-pruské operace: 468 děl a minometů na 1 km fronty nepočítaje v to “kaťuše” – raketomety pro palbu salvou. V průběhu války spotřebovala Rudá armáda 427 milionů nábojů a dělostřeleckých min a 17 000 milionů patron. Milovníci matematiky podělte ta čísla počtem německých vojáků a určete, kolik se jich spotřebovalo na jednoho. K tomu je třeba připočíst ruční granáty, ženijní miny a letecké bomby. Kdo mohl odolat takové síle?

1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   19


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət