Pokračování knihy Všechno bylo jinak
|
|  Yüklə 1.07 Mb.
|
|
Zde je nutno připomenout, že ve válce Sovětský svaz využil pouhých 15 % z předválečné kapacity Lidového komisariátu pro výrobu munice. Všechno ostatní bylo ztraceno na samém začátku. Neočekávaným úderem Hitler zničil nejen kádrové divize Rudé armády a letectvo, zmocnil se nejenom strategických zásob, ale získal také území, na nichž byly nejmodernější továrny Lidového komisariátu pro výrobu munice. Rudá armáda při ústupu své vlastní továrny buďto ničila, anebo je prostě vyklízela. Něco se podařilo odvézt, ale zkuste sami převézt na vzdálenost tisíce km třeba jen jedinou vysokou pec. Zkuste přenést z pohraničního lesa na železniční stanici třeba jen jedinou tunu nábojů, pak je naložit do vagónů a pod palbou je odvézt. V počáteční fázi války Rudá armáda ztratila nejen 500 000 tun nábojů, ale i průmysl schopný vyrábět nové náboje. Od srpna do listopadu 1941 se německá vojska zmocnila 303 továren na střelný prach, patrony a náboje, které ročně vyráběly 101 milionů nábojů, 32 milionů dělostřeleckých min, 24 miliony leteckých bomb, 61 milionů nábojnic, 30 milionů ručních granátů, 93 600 tun střelného prachu, 3 600 tun tritolu. To představovalo 85 % celkové kapacity Lidového komisariátu pro výrobu munice2. A ještě ke všemu byly v muničních továrnách soustředěny mobilizační zásoby nejcennějších surovin – olova, mosazi a legované oceli. To všechno se dostalo do rukou Německa a bylo použito proti Rudé armádě. Stalinův předválečný potenciál však byl tak obrovský, že dokázal v průběhu války vybudovat za Volhou, na Uralu a na Sibiři nový muniční průmysl a vyrobit všechno to, co bylo posléze použito proti německé armádě. Hitler zasadil Stalinovi nenadálý úder a Stalin se bránil s 15 % kapacity Lidového komisariátu pro výrobu munice. Výsledky války jsou známy Pokusme se představit si, co se mohlo stát, kdyby se Hitlerův úder opozdil a on sám se stal obětí Stalinova ničivého úderu. V tom případě by Stalin ve válce nepoužil 15 % kapacity Lidového komisariátu pro výrobu munice, ale plných 100 %. Jaký by pak asi byl výsledek druhé světové války? V roce 1942 Rudá armáda tajně přepravila a provedla protiofenzivu u Stalingradu. Říká se, že právě tímto okamžikem se Sovětský svaz stal velmocí. Tak však může mluvit jenom ten, kdo nezná skutečné rozměry 2) N. Vozněsenskij, Vojennaja ekonomika SSSR v period velikoj Otečestvennoj vajny, s. 42 Stalinových příprav na válku. Ano, Stalingrad – to byla pozoruhodná operace, které se zúčastnilo obrovské množství pěchoty letectva, dělostřelectva a tanků. Provedli ji skuteční mistři strategického umění. Stalingrad však bledne ve srovnání s tím, co se připravovalo v roce 1941. Stalingrad – to byli v podstatě rezervisté. To byla improvizace. Ale v jedenačtyřicátém se k útoku připravovaly kádrové složky Rudé armády a ještě k tomu miliony rezervistů. Protiofenziva u Stalingradu – to bylo půl druhého tisíce tanků. Ale v jedenačtyřicátém jich jenom v posledním sledu bylo desetkrát víc. A kvalita? V jedenačtyřicátém bylo v sovětském vojsku víc tanků T 34 a KV než jich potom bylo u Stalingradu. Stalingrad – to byl nenadálý úder dvou křídelních uskupení. Ale v jedenačtyřicátém se připravovalo totéž, jenomže ta křídelní uskupení byla nepoměrně silnější a byla v hrozivé blízkosti Berlína. Stalingrad – to je Žukov Rokossovskij, Vasilevskij, Malinovskij a Vatutin. Ale úder v jedenačtyřicátém také připravoval Žukov Rokossovskij, Vasilevskij, Malinovskij a Vatutin. V roce 1941 připravovali stejní generálové to, co potom uskutečnili u Stalingradu. Podle mého názoru byl Sovětský svaz velmocí už v jedenačtyřicátém roce. V létě roku 1941 Hitler tuto velmoc rozdrtil. Všechno, co potom Stalin použil ve válce u Stalingradu a u Kurska, u Moskvy a u Berlína – to už byly jen zlomky a zbytky původní sovětské síly OKŘÍDLENÝ ČINGISCHÁN Logika nám přikazovala, abychom nečekali, aľ protivník uvede do chodu celé letectvo, ale naopak, abychom se sami chopili íniciativy ve vzduchu a jako prvni provedli mohutné údery na jeho letiště… hlavní maršál letectva A. Novíkov – Vojenno-istoričeslnţ žurnal 1969, ř. I, s. 6Z Pojmenování letounu “Ivanov” mělo ještě jeden další význam. “Stalin zformuloval úkol takto: letadlo musí být konstrukčně velmi jednoduché, aby bylo možné vyrobit tolik exemplářů, kolik je v naší zemi lidí s příjmením Ivanov” 1. Třicátá léta – to byl zlatý věk sovětských leteckých rekordů. Vzpomeňme si, kolik námahy a prostředků bylo vynaloženo na jejich dosažení. Letci, kteří překonali světové rekordy byli národními hrdiny Stalin měl smysl pro výšku, rychlost a délku doletu i pro užitečnou (bombovou) zátěž. Když rekordní letecká psychóza dosahovala vrcholu P , řichází Stalin s úkolem zkonstruovat “Ivanova” – základní letoun pro nadcházející válku. Ale je to zvláštní. Stalin od konstruktérů “Ivanova” nepožaduje ani rekordní rychlost, ani rekordní výšku, ani rekordní dolet, ba ani mimořádnou bombovou zátěž. Neurčuje žádnou mimořádnou charakteristiku. Požaduje pouze jednoduchost a spolehlivost. Stalinovým záměrem bylo vytvořit letadlo, které je možné vyrábět v množství přesahujícím počty bojových letadel všech typů ve všech zemích světa dohromady Základní výrobní série “Ivanova” byla plánována v počtu 100-150 tisíc letadel. A tak jsme se přiblížili k tomu hlavnímu. Stalin plánuje sériovou výrobu letadla v množství, které bylo největší v historii lidstva. Ale není to stíhačka. Není to letadlo pro obrannou válku. Je to letadlo útočné. Vnucuje se otázka: Jestliže vyrobíme 100-150 tisíc lehkých bombardérů, nevystrašíme tím všechny své sousedy? Víte co? Necháme stranou podobné otázky Nebudeme se pokládat za chytřejší, než byl Stalin. Přiznejme si, že nepřekonáme Stalinovu úskočnost. Stalin se totiž vůbec Nechťstal na hromadnou výrobu “Ivanova” v mírových poměrech. Ani nápad. Mobilizace se přece dělila na dvě I) L. Kuzrnínn, General’nyj konstruktor Pavel Suchoj, s. 57 fáze: tajnou a veřejnou. Pro období tajné mobilizace bylo plánováno vyrobit jenom malou (podle sovětských měřítek) sérii – všeho všudy několik set letadel. Účelem této série bylo zvládnout výrobu, získat zkušenosti, zalétat letadlo a vyzkoušet je v menších konfliktech. Těchto první několik stovek bylo možné vyzkoušet v prvním úderu, zejména v druhořadých směrech anebo až za letadly s vyššími parametry A teprve po tomto úderu začne hromadná výroba “Ivanova” po desetitisících. “Ivanov” – to byla jakoby neviditelná mobilizační rezerva. Je to jako se samopalem PPŠ. Špaginův samopal PPŠ, zkonstruovaný před válkou, byl vyzkoušen a schválen. Vypukla válka a okamžitě každá drátovna, každé železářské družstvo, každá malá továrnička začaly vyrábět tu nejjednodušší, nejspolehlivější a přitom velmi účinnou zbraň v nepředstavitelném množství. *** Letadlo s poměrně nízkými letovými hodnotami může být strašnou zbraní. Podívejme se na Hitlera. On také měl vlastního okřídleného šakala – Ju-87. Byl to jednomotorový letoun, podobný spíše stíhačce než bombardéru. Posádka se skládala ze dvou lidí. Obranná výzbroj byla slabá – jeden kulomet na obranu zadního půlkruhu. Bombová zátěž – necelá tuna. Ju-87 byl starší než Nakadžima B-5N i než “Ivanov”, a proto i jeho letové parametry byly nižší. Patřil k té generaci letadel, u kterých se nezatahoval podvozek za letu. AVŠAK! Avšak skupiny tvořené desítkami těchto Ju-87 prováděly náhlé údery na spící letiště, a tím si čistily nebe. Po prvním náletu na letiště mohly létat nad protivníkovým územím v naprostém klidu a žádnou rekordní rychlost nepotřebovaly. Před kým by měly ve vzduchu prchat? A koho pronásledovat? Ju-87 ovládl nebe Polska, Norska i Francie… Ale v Británii se setkaly s odporem. Zničit britská letiště náhlým úderem nebylo možné. Podmínky pro nenadálý úder chyběly. Po několika náletech byly ztráty na Ju-87 tak velké, že byl vydán rozkaz, aby se jich nad britskými ostrovy nepoužívalo. Na jaře 1941 došlo na Jugoslávii a Řecko. Ju-87 provádějí nenadálý úder a znovu jsou úspěšné a oblíbené. V květnu byl proveden nálet na Krétu. Tam sice byla britská vojska, ale náhlý úder se zdařil. A Ju-87 je znovu symbolem blitzkriegu, úspěchu a vítězství. ţ červnu došlo k nenadálému úderu na sovětská letiště. Za nádherného letního jitra si německé letectvo zajistilo čisté nebe a mohlo posílat letadla jakéhokoli typu – nebylo čeho se obávat. Sovětští generálové přiznávají, že Ju-87 pokládali za zastaralý typ, a on zatím přinesl nevyčíslitelné pohromy Panství Ju-87 trvalo tak dlouho, dokud sovětské letectvo neobnovilo své síly Ve druhé fázi války se Ju-87 používaly na německo-sovětské frontě stále méně a méně, až zmizely úplně. “V průběhu východní kampaně ztráta převahy ve vzduchu v krátké době zpochybnila účelnost užití poměrně nízkorychlostních a málo pohyblivých střemhlav nalétávajících bombardérů Ju-87.”2. “Ivanov” vznikal později než Ju-87. Proto měl i lepší parametry a také konstrukčně se oba letouny výrazně odlišovaly Avšak svým duchem a posláním, způsobem využití a úlohou, jakou sehrály jsou Ju-87 a “Ivanov” dvojčata. A vůči letounu Nakadžima B-5N je “Ivanov” rodným bratrem nejen svým duchem a posláním, ale i základními parametry Letadlo s poměrně nízkou rychlostí může být nebezpečné: v čestném souboji je sice nutný dlouhý kord, ale zabít spícího je možné i bez dlouhého kordu – k tomu stačí krátký nůž. Letadla pro nenadálý úder neměla zapotřebí rekordních vlastností. Stalinská logika je prostá a pochopitelná. Jestliže nenadálým úderem ochromíme nepřátelská letiště, a tím očistíme nebe od nepřátelských letadel, pak nám postačí letadlo jednoduché, ale v obrovském množství, silně vyzbrojené, jehož hlavním úkolem bude podpora našich útočících tankových lavin a leteckých výsadků: letecký teror nad bezbranným územím. Sestrojení právě takového letadla uložil Stalin svým konstruktérům. Od okamžiku, kdy se objevilo letectvo, roste jeho úloha ve válce obecně, zejména však při operacích pozemních vojsk. Na konci tohoto století provedlo letectvo v průběhu války v Perském zálivu 80 procent útočných operací. Tento směr vývoje Stalin jasně pochopil už ve 30. letech. *** Stalinovy požadavky v maximální míře splnil letecký konstruktér Pavel Osipovič Suchoj. Byl vítězem konkurzu. V srpnu roku 1938 zařadili “Ivanova” Pavla Suchého do sériové výroby pod značkou BB-1 (blízký bombardér číslo jedna) hned ve dvou továrnách najednou. Brzy nato ho začali vyrábět ve třetí a zahájili výstavbu gigantického čtvrtého závodu, a kromě toho byly továrny na výrobu jiných typů 2) F. fvliddeldorf Taktika v ruskoj kampanii, s. 225
Objevila se otázka krycích stíhaček. Bojový bombardér, obzvlášt‘ bombardér určený pro boj zblízka, operující nad bojištěm a v nejbližším týlu protivníka, musí být kryt stíhačkami. Kdyby byla zároveň s výrobou Su-2 zahájena i výroba krycích stíhaček, pak by bylo možné používat Su-2 v každé situaci, například také při provedení protiúderu vůči agresorovi, který přepadl Sovětský svaz. Stíhačky však v takovém množství nebyly požadovány a proto zbyla jen jedna možnost využití Su-2 v boji – když jako první zaútočíme na protivníka a neutralizujeme jeho letectvo. Bez toho nebylo využití nekrytých Su-2 možné. Proto také rozhodnutí vyrobit minimálně STO TISÍC lehkých bombardérů Su-2 se ř rovnalo rozhodnutí ZAHÁJIT VÁLKU NENADÁLÝM ÚDEREM NA LETIŠTĚ PROTIVNÍKA. Na počátku roku 1941 měl Stalin připraveno vše, co bylo nezbytné k provedení nenadálého úderu ke zničení německého letectva na letištích. Pro takovéto operace byla na Stalinově straně kvantitativní i kvalitativní převaha. Stalin měl unikátní obrněný bitevní letoun I1-2. Nemáme zde na mysli pancéřové desky připevňované na kostru letadla, ale celopancéřový trup. Bylo to v historii jediné celopancéřové letadlo, skutečný létající tank. I1-2 měl kromě pancéřového krytu, unikátní životnosti a mimořádných letových vlastností i mimořádnou výzbroj: automatické kanony, bomby, raketové střely RS-82 a RS-132. Komunisté připouštějí, že I1-2 byl velkolepý, ale namítají, že jich bylo pouhých 249. Skutečně je tomu tak. Avšak Hitler neměl ani jedno podobné letadlo. Stalin měl sice “pouze” 249 I1-2, ale sovětský průmysl byl připraven vyrobit jich JAKÉKOLI množství. Dokonce i po ztrátě většiny továren na výrobu letadel a leteckých motorů ve druhé polovině jedenačtyřicátého roku byl letoun I1-2 vyráběn v obrovských sériich. Nezastaral až do konce války a do dějin vstoupil jako nejmasovější bojový letoun všech dob. Pro údery na letiště měl Stalin střemhlavý bombardovací letoun Pe-2. Hitler měl dobrá letadla, ale Pe-2 je všechna překonával svými základními parametry Například rychlost Pe-2 byla o 30 km/hod. vyšší, než měl nejlepší německý bombardér Ju-88, a o 100 km/hod. vyšší, než měl He-I11. Komunistická propaganda zase namítá, že střemhlavých bombardérů Pe-2 měl Stalin pouze 460. Je tomu tak a opravdu je to velmi málo. Ale pořád je to víc, než bylo 22. června 1941 na sovětsko-německé frontě všech Ju-88 dohromady Pro údery na letiště měl Hitler Ju-87 – symbol blitzkriegu. Sovětská obdoba byl Su-2. Byl zkonstruován později, a proto všemi parametry překonával Ju-87, především rychlostí a palebnou silou, kromě toho měl pancéřový kryt, i když ne takový jako I1-2. Dne 22. června měl Hitler na východní frontě 290 Ju-87, Stalin měl 249 I1-2 a přes 800 Su-2. Kromě toho byly sovětské stíhačky všech typů od I-15 až po MiG-3 vybaveny raketovými střelami pro případ prvního úderu na spící letiště. Pro první úder byla vhodná i ta letadla, která komunisté označovali jako zastaralá. Například stíhačka I-16 svou palebnou silou 2-3 krát překonávala jakoukoli stíhačku protivníkovu a navíc byla pancéřovaná. Měla vynikající manévrovací schopnosti a rychlost nebyla k úderům na letiště potřebná. Jenom počet stíhaček I-16 na sovětských západních pohraničních letištích byl větší než počet německých letadel všech typů dohromady Bezprostředně po provedení prvního úderu měl sovětský letecký průmysl zahájit hromadnou výrobu Su-2. Stalin měl vskutku v úmyslu sestrojit tolik lehkých bombardérů, kolik kdysi měl nevysokých, ale pohyblivých jezdců ve svých hordách Čingischán. *** Na začátku jedenačtyřicátého roku sestrojili sovětští konstruktéři celou plejádu vynikajících letadel, ale Stalin si oblíbil Su-2. Během roku 1940 a první poloviny roku 1941 probíhají nenápadné, ale intenzivní přípravné práce k hromadné výrobě. Do leteckých továren, které se připravují na výrobu Su-2 dodávají vojenská velitelství dělníky, jako kdyby posílali vojáky na frontu. A prvních třináct pluků se obeznamuje s novým letadlem. Piloty dodává civilní letectvo a aerokluby Generálporučík letectva Anatolij Puškin (tehdy byl majorem, velitelem 52. leteckého pluku): “To letadlo bylo cenné i tím, že nepotřebovalo letiště. Vzlétalo i přistávalo na každém rovném poli.” Maršál letectva Ivan Pstygo: “Na podzim 1940 se v Besarábii u Kotovska formoval náš 211. letecký pluk pro bombardování zblízka, vyzbrojený letouny Su-2… Letadlo vyvolávalo silný dojem. Byl to bombardér, ale vzhledem se podobal stíhačce – byl spíš menší, pevný a krásný” V této ukázce je třeba si povšimnout doby a místa formování pluku: bylo to naproti Rumunsku. To se náš okřídlený šakal připravoval prokousnout hrdlo tomu, kdo byl slabší. A ještě jeden pluk byl ve stejné oblasti. Vypráví o tom dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu plukovník G. E Sivkov: “Ke konci prosince 1940 bylo ukončeno formování 210. bombardovacího pluku pro boj zblízka…” Plukovník vysvětluje, odkud se vzala letová posádka: “letci přišli z civilního letectva”4. Tajná mobilizace zasáhla i civilní letectvo. * * * Osud letadla Su-2 byl smutný Letouny Ju-87 a Nakadžima B-5N měly možnost osvědčít se při nenadálých úderech a získat slávu. Ale „Ivanovovi” Hitler nedovolil, aby podal výkon podle původního určení. Hitler provedl předběžný úder na sovětská letiště a Su-2 zűstal bez práce, pro kterou byl stvořen. Výroba Su-2 byla rychle zastavena. 3) L. Kuzmina, s. 66 9) GotovnosY, č. l, s. 92 V obranné válce byl nepotřebný Továrny které se připravovaly na hromadnou výrobu (např. Charkovský letecký závod) se dostaly do rukou protivníka. Dříve vyrobené Su-2 utrpěly velké ztráty K jejich!‘’ krytí chyběly stíhačky Hrdina Sovětského svazu M. Lašin: “Létaljsem na Su-2... je to lehké letadlo… letové, manévrovací, neuvěřitelně živé a spolehlivé… Su-2 dlouho a těžce hořel. Ale nikdy nevzplál jako pochodeň.” Hrdina Sovětského svazu V I. StreYčenko: “Su-2 hořel dokonce i při poškození benzinové nádrže – napomáhala tomu její ochrana kysličníkem uhličitým.” Letecký konstruktér V B. Šavrov napsal nejúplnější a podle mého názoru objektivní dějiny sovětského letectva. Všichni ostatní letečtí konstruktéři byli jeho konkurenti, a proto Šavrov nešetřil kritikou. Tvůrce Su-2 však nekritizuje. “..I když z Su-2 bylo převzato kde co a jeho autorům není co vytknout, letadlo odpovídalo reálným aktuálním potřebám jen do vypuknutí války”5. Jinými slovy všechno bylo dobře, konstruktérům se nedá nic vytknout, do 21. června 1941 Su-2 nárokům vyhovoval, ale na úsvitu dne 22. června 1941 vyhovovat přestal. “Ivanov” to měl špatné u cizích i u vlastních. Před válkou byl Su-2 chován v tajnosti a nebylo v plánu využít ho spolu se stíhačkami. Na začátku války sovětské stíhačky pokládaly neznámou siluetu “Ivanova” za nepřátelské letadlo. Trojnásobný Hrdina Sovětského svazu maršál letectva A. Pokryškin sestřelil 59 protivníkových letadel. Oficiálně. Ve skutečnosti jich bylo rovných 60. První byl Su-2. Ironii osudu Pokryškin po válce studoval na akademii v jedné skupině s pilotem Su-2, kterého sestřelil. Byl to Ivan Pstygo, také budoucí maršál letectva. Letouny Su-2 musely být užívány jinak než bylo jejich původní určení. Například v červnu 1941 provedlo 50 Su-2 letecký útok na most přes Dněpr u Rogačeva… Kdybychom se připravovali na obrannou válku, pak by vyhození mostu při ústupu představovalo několikaminutovou práci pro dva ženisty Jenže myjsme se na obrannou válku nepřipravili, a tak místo dvou ženistů musely tu práci, která jim nepříslušela, vykonat Su-2. Celý letecký pluk. Ale v podmínkách, kdy protivník ovládá vzdušný prostor, musí pluk “blízkých bombardérů” být krytý 5) Istorija konstrukcij samoletov v SSSR, 1938-1950, s. 50 nejméně jedním plukem stíhaček. Ty ale nejsou. A co to je 50 Su-2 v sevřené skupině bez krytí? Most nebyl vyhozen do vzduchu a pluk byl ztracen. A byl vydán rozkaz, aby Su-2 nebyl posílán na let v sevrené skupině. Ale on byl projektován a konstruován na lety v sevřených útvarech… V obranné válce byly zapotřebí stíhačky Zkoušelo se použít Su-2 jako stíhačku. Jenže to stíhačka nebyla. Su-2 se jí pouze podobal. Letci projevovali sebezničující hrdinství, nikdo je však nenaučil vést boj ve vzduchu a už vůbec ne s letadlem, které nebylo pro vzdušný boj zkonstruováno. První a jediná žena v dějinách světového letectví, která provedla letecký taran byla Jekatěrina Zelenko ze 135. bombardovacího leteckého pluku. Stalo se to 12. září 1941. Na svém Su-2 zaútočila ve vzduchu na Me-109, srazila ho, ale při pokusu o přistání byla sestřelena dalším Me-109. Letci civilního letectva, mladí sportovní letci i dívenky z aeroklubů projevovali neskutečné hrdinství, ale Su-2 zarputile vzdoroval zaměření “velké vlastenecké války”, neboť byl stvořen pro válku docela jinou. Hitler zmařil sovětský vpád, ale sám ani netušil, jak velká byla ve skutečnosti Stalinova síla, nakolik vážné byly jeho záměry, jak dobře byl připraven pro vedení útočné války Su-2 se nestačil ve válce projevit. Za jiných podmínek by však býval byl strašným soupeřem. Existuje dostatek dokladů, že sovětský průmysl byl dobře připraven na hromadnou výrobu “Ivanova”. V obranné válce například byly především zapotřebí stíhačky Letecký konstruktér S. A. Lavočkin pro modernizaci stíhačky LaGG-3 okamžitě potřeboval silný spolehlivý motor a ještě k tomu v obrovském množství. Žádný problém. Průmysl byl připraven vyrábět libovolný počet motorů M-82 určených původně pro Su-2. Nejen že průmysl byl připraven okamžitě zahájit výrobu, ale měl už tisíce těchto motorů v zásobě. Jen je vzít a montovat do letadel. Lavočkin je namontoval a byla z toho slavná a u letců populární stíhačka La-5. Sovětský průmysl byl připraven na hromadnou výrobu kulometu ŠKAS pro mnoho typů letadel, ale především pro Su-2. Letoun Su-2 se sice nezačal vyrábět, ale nakonec se uplatnilo to, že průmysl byl na výrobu připraven: nevznikly problémy s leteckou výzbrojí. Sovětský průmysl byl připraven vyrábět v obrovském množství bomby pro Su-2, a tedy je vyráběl, ale pouze pro I1-2 a další letadla. Byl také připraven hromadně vyrábět raketové střely ráže 82 mm a 132 mm. A vyráběl je. Používaly se nejen v letectvu, ale také u pozemního dělostřelectva. Statistika uvádí tato čísla: Ke dni l. června 1941 měla Rudá armáda raketometů BM-13. Za měsíc jich bylo 17. Některé byly zničeny v bojích, jiné nově vyrobeny; 1. září jich bylo už 49. Zároveň byla 2ahájena výroba dalšího typu – BM-8. K 1. říjnu měla Rudá armáda 406 BM-8 a BM-13, a to bez započtení ztrát. Dále jich přibývalo stejně rychlým tempem, takže se brzy staly hromadnou zbraní. Polní maršál pţ. Kesselring podává o tom svědectví: “Strašný účinek ‚Stalinových varhan‘ na psychiku zůstává jednou z nejděsivějších vzpomínek každého německého vojáka, který byl na východní frontě” 6. V podmínkách, kdy se Němci zmocnili průmyslové a surovinové základny nebo ji zničili, se podařilo zásobit armádu principiálně novou výzbrojí v té míře a rychlosti, jaké nebylo rovno v žádné armádě na světě až do konce války Komunisté říkají, že to byl ekonomický zázrak. Ale žádný zázrak v tom nebyl. Sovětský průmysl byl prostě v období tajné mobilizace připraven na výrobu raketových střel pro “Ivanova”. Ve výzbroji “Ivanova” by tato zbraň byla daleko efektivnější, protože pozemním dělostřelcům musí být nejdřív sděleny údaje o cílech, kdežto piloti jsou schopni cíle sami vyhledávat. Dělostřelci vypouštějí své střely na vzdálenost několika kilometrů, aniž vidí na cíl, kdežto piloti letí stovky kilometrů, cíl vidí pod sebou a vidí také výsledky své činnosti. Další sled letadel pak má možnost dovršit započaté dílo. Výroba “Ivanova” byla sice přerušena, ale průmysl dál vyráběl střely v milionových sériich. Byly jenom uzpůsobeny ke střelbě z pozemních zařízení. Na otázku, zda by sovětský průmysl dokázal vyrobit 100 000-150 000 Su-2, je nutno odpovědět kladně. Výroba takového rozsahu byla plánována pro situaci, kdy to budeme my, kdo zasadí první údery a našemu průmyslu nebude nikdo bránit v práci. Hitler Stalinův plán zhatil. Ale dokonce i po ztrátě VŠECH hliníkáren a většiny leteckých závodů a továren na letecké motory vyrobil Sovětský svaz během války 41 989 letadel II-2 a Il-10, co do výroby nesrovnatelně složitějších. Kromě toho byly vyrobeny desítky jiných typů letadel složitějších než “Ivanov”. 6) Gedanken zum Zweiten Weltkrieg, s. 78 Kdyby byl Stalin udeřil na Rumunsko, a tím paralyzoval německou armádu a německý průmysl, pak by byl veškerý sovětský průmysl mohl pracovat bez překážek a vyrobit několikanásobně víc letadel, než se to podařilo za mimořádně nepříznivé situace. A je tu ještě jedna otázka. Kde vzít takovou spoustu letců? Těch dal Stalin vycvičit nadbytek. Pravda, učili se létání na čistém nebi… Bylo jich vycvičeno tolik, že je v roce 1942 s puškou v ruce shazovali u Sta-lingradu na posílení pěchotyţ. Letci s touto kvalifikací byli v obranné válce stejně nepotřební, jako byl nepotřebný i letoun “Ivanov”, pro nějž byli vycvičeni. O tom ještě bude řeč. |