Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

V roce 1989 a 1990 byly přijaty zákony týkající se majetku Katolické církve a odborů. Rovněž byl odňat majetek bývalé Polské sjednocené dělnické straně. Obecný zákon o restitucích z roku 2001 ztroskotal na vetu prezidenta. Pro navrácení majetku fyzickým osobám, pro které se vžilo označení „reprivatizace“, bylo tedy třeba užít především obecných předpisů a napadnout platnost původních vyvlastňovacích rozhodnutí. Upřednostnění bývalých vlastníků či jejich dědiců přinesly rovněž předpisy privatizační.

Základní otázky vracení majetku jsou uvedeny ve Společném prohlášení SRN a NDR k úpravě otevřených majetkových otázek z 15. 6. 1990. První předpis (Gesetz zur Regelung offener Vermögensfragen) byl vydán ještě jako součást práva bývalé NDR. Tento předpis se týkal majetku vyvlastněného v bývalé sovětské okupační zóně na základě provádění pozemkové reformy. Pozemky byly přidělovány novým zemědělcům, avšak jejich vlastnictví bylo omezeno. Tato omezení však postupem doby nebyla řádně uplatňována a pozemky často přešly na osoby, které jinak nesplňovaly podmínky pro jejich přidělení. Uvedeným předpisem došlo ke zrušení všech omezení, nebylo však explicitně určeno, kdo je vlastníkem. Nově sjednocený stát pak rozhodl tyto pozemky ponechat pouze osobám, které podmínky pro přidělení splňovaly. Tím samozřejmě došlo k dotčení v mezidobí nabytých práv. Uvedená otázka byla podrobena velmi detailnímu zkoumání ze strany obecných soudů, posléze i spolkového ústavního soudu a nakonec se k uvedenému problému vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který tento zásah shledal přiměřeným, především vzhledem k mimořádným okolnostem znovusjednocení německého státu a návrat k tržnímu hospodářství.

Německé restituční zákonodárství vycházelo ze zásady vracení majetku původním vlastníkům před vyplácením odškodnění za zbavení majetku. Výjimkou z tohoto pravidla byly případy, kdy vrácení bylo vyloučeno z „povahy věci“ v důsledku uskutečněných změn v užívání či poctivé nabytí třetí osobou.

Německý ústavní soud odmítl posuzovat zbavování majetku mimo časovou a místní působnost garance vlastnického práva. Důvodem k přijetí restitučních předpisů je tak spatřován toliko v myšlence vyrovnací (napravovací) spravedlnosti a principech právního a sociálního státu. Významná část rozhodovací praxe německého ústavního soudu je podobně jako v České republice věnována ochraně stejného zacházení jak s osobami oprávněnými, tak povinnými.

Tento orgán byl zřízen Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 a po vstupu v platnost jejího 11. dodatkového protokolu je jejím jediným rozhodovacím orgánem. Do roku 1998 se na rozhodování podílela též Evropská komise pro lidská práva a také Výbor ministrů Rady Evropy, který nyní jen politicky dohlíží na poskytování přiměřeného zadostiučinění.

Žadatelé o restituce majetku se po neúspěších u vnitrostátních orgánů obraceli na orgány Úmluvy s tím, že Česká republika porušila jejich práva zaručená Úmluvou.

Z hlediska dlouhodobé konstantní rozhodovací praxe štrasburských institucí jednoznačně vyplývá, že zbavení vlastnického práva je zásadně akt okamžitý a nejedná se o jakousi pokračující situaci absence práva.¹³⁶ Z uvedeného tedy nutně vyplývá, že se Úmluva nemůže vztahovat na jednání státu, které nastalo přede dnem, kdy se Úmluva stala pro stát závaznou¹³⁷, tedy ratione temporis. Další otázkou je, zda Úmluva vůbec upravuje právo na restituci majetku. Tato otázka byla zodpovězena též negativně a ochrany s odkazem na článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě chránící vlastnické právo se tedy nelze v případě restitucí dovolat.¹³⁸ Za chráněný majetek tak nelze považovat pouze naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které již dávno zaniklo. Úmluva tak není rovněž příslušná ratione materie. Odmítnuty byly i stížnosti domáhající se ochranu dle článku 14 Úmluvy, který chrání před diskriminací, neboť tento článek má pouze subsidiární působnost vzhledem k dalších chráněným právům.

Ke kontrolnímu orgánu Úmluvy však se svými stížnostmi často míří i osoby, který byly na základě restitučních předpisů povinny vydat majetek nabytý dle jejich názoru zákonně a v dobré víře. Ve věci Pincová a Pinc proti České republice dokonce Soud přisvědčil stěžovatelům, že tímto bylo porušeno jejich vlastnické právo. Byla shledána nepřiměřenost břemene, které bylo uloženo stěžovatelům.

Závěrem se dá uvést, že rozhodnutí kontrolních orgánů Úmluvy odpovídá zásadně konstantní rozhodovací praxi nejvyšších soudních orgánů v České republice.

Vzhledem k restitucím je nutné uvést, že Pakt nezaručuje ochranu vlastnického práva. Vedle subsidiárního zákazu diskriminace však zakotvuje v čl. 26 autonomní právo na rovnost před zákonem a stejnou právní ochranu, jakož i zákaz jakékoli diskriminace s uvedením demonstrativních důvodů. Podle celé řady rozhodnutí Výboru však tento článek nepožaduje úplně stejné zacházení, pro odlišný přístup však smluvní strana musí uvést dostatečný a rozumný důvod. Na rozdíl od Ústavního soudu ČR Výbor tento rozumný důvod nenachází u podmínky státního občanství v restitučních předpisech České republiky. Vydal již několik svých názorů¹³⁹, ve kterých tuto podmínku označil za diskriminační: „v tomto případě předkladatelé a mnozí další v obdobné situaci opustili pro své politické názory Československo a hledali azyl před politickou persekucí v jiných zemích, kde se nakonec trvale usadili a získali nové státní občanství. Při úvaze, že sama smluvní strana je zodpovědná za (jejich)… odchod, bylo by neslučitelné s Paktem požadovat (na nich)…, aby jako předpoklad pro restituci jejich majetku nebo eventuálně pro vyplacení náhrady opět nabyli české státní občanství.“¹⁴⁰

Slovo lustrace má v současném českém jazyce význam odvozený z funkce tzv. lustračních zákonů, tj. prověření osoby, že nebyla vedena jako spolupracovník bývalé Státní Bezpečnosti (dále jen „StB“). Obecný význam slova je tedy převážně totožný s jeho juristickým významem. Původně slovo lustrace pochází z latinského lustratio neboli očišťování, kontrola, prohlídka¹⁴¹.

Lustracemi se v podmínkách České republiky tedy rozumí prověřování osob působících ve vymezených funkcích nebo osob usilujících o zastávání těchto funkcí. Vedle pročištění státního aparátu od osob s temnou politickou minulostí, měla tato opatření také zabránit možnému zneužívání informací o těchto osobách.
7.2.2. Právní úprava lustrací
V České republice byly poměrně brzy přijaty celkem dva zákony upravující tuto problematiku:

• 
  zákon Federálního shromáždění č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. velký lustrační zákon – dále jen takto), a
  
• 
  zákon České národní rady č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Vězeňské služby České republiky (tzv. malý lustrační zákon – dále jen takto).¹⁴²
  

Při přípravě lustračních opatření byly zvažovány dvě možné koncepce. Nebylo však prosazeno pojetí, dle kterého by byli postiženi ti, kteří se prokazatelně aktivně podíleli na potlačování lidských práv. Rozhodujícím kritériem se tak stalo především organizační zařazení v určitých strukturám Federálního ministerstva vnitra.

• 
  Pro uložení právem předvídané sankce se nezkoumá individuální zavinění osoby, postačuje pouze její objektivní příslušnost k určité skupině. Uplatňuje se zde proto princip kolektivní viny, neboť ze zákonů vyplývá, že všichni nositelé v zákoně uvedených znaků se stali bez rozdílu podílníky na zločinech komunistického režimu a na jeho totalitní ideologii¹⁴⁴ (podobně jako v zákoně č. 198/1993 Sb., který vyvozuje odpovědnost tisíců občanů za celou plejádu nejrůznějších zločinů ¹⁴⁵).
  
• 
  Zákony ukládají osobám, které zastávají vymezené funkce nebo mají v úmyslu je zastávat, tzv. lustrační povinnost, tj. obstarat osvědčení, na základě kterého mohou být vyloučeny z výkonu těchto funkcí, což je porušením principu, že nikdo nemá povinnost vypovídat (či jinak svědčit) ve svůj neprospěch.
  
• 
  Z čl. 17 odst. 2 Listiny vyplývá právo každého vyjadřovat své názory také „jiným způsobem“. Na to navazuje čl. 3 odst. 3 Listiny, který stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Nelze tedy vyloučit, aby někdo vyjadřoval svůj politický názor výkonem zaměstnání nebo funkce.
  
• 
  Dle čl. 21 odst. 4 Listiny mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Ve smyslu č. 4 odst. 2 Listiny zde nejsou stanoveny podmínky pro možné zákonné omezení. Nelze tedy tento přístup omezit dle politického ani jiného smýšlení nebo postavení.
  
• 
  Podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (v zaměstnání a povolání), číslo 111, z  roku 1958 (sdělení FMZV č. 465/1990 Sb.) je diskriminací též rozlišování, vylučování nebo dávání přednosti založené na politických názorech, pokud toto má za následek znemožnění nebo porušení rovnosti příležitostí v zaměstnání nebo povolání. Podle jejího čl. 4 se však za diskriminaci nepokládají omezení z důvodu, že osoba je oprávněně podezřelá z činnosti škodlivé pro bezpečnost státu nebo o níž je prokázáno, že se takovou činností zabývá. Je zde ovšem podmínka, že tato osoba má možnost odvolat se k příslušnému orgánu zřízenému v souladu s vnitrostátní praxí.
  
• 
  Zákaz retroaktivity zákona (zpětné účinnosti) vyplývá z čl. 40 odst. 6 Listiny pro oblast trestního práva. Česká republika se hlásí k principům právního státu a toto také vyjadřuje článek 1 odst. 1 Ústavy. K právnímu státu neodmyslitelně patří zásada právní jistoty, která zahrnuje i zákaz zpětné účinnosti zákonů. Mělo by tedy obecně platit, že trestu musí předcházet vina, tj. že lidské jednání musí být v době, kdy k němu dochází, v rozporu s platnou a účinnou právní normou. Navíc z Listiny i ze samotné Ústavy vyplývá právo každého (občana) činit vše, co není zákonem zakázáno. Nikdo však nemůže tvrdit, že v letech 1948 až 1989 nebylo obecně známo, že každý člověk má lidská práva. Formálně byla většina těchto práv uznána i v Československu (Charta OSN, Všeobecná deklarace lidských práv, oba Pakty). Lidská práva byla porušována také osobami tvořícími státní moc nebo těmi, kdo ji aktivně prosazovali, tyto osoby musely vědět, že porušují lidská práva.
  
• 
  Právo na spravedlivý proces jak vyplývá z čl. 36 odst. 2 Listiny a z čl. 6 Evropské úmluvy. Lustrační zákony stanovily příslušnost soudu jen v případě neplatnosti skončení pracovního poměru, nikoli pro přezkum skutečností, na základě kterých se na ni tyto normy vztahují. Až na tuto nepatrnou výjimku se tedy nešlo bránit žalobou k nezávislému soudu. Zákony tedy stanovily nevyvratitelnou právní domněnku věrohodnosti záznamů organizace, která svou podstatou a metodami práce znamenala popření zákonnosti a politický režim, na jehož ochranu byla zřízena, byl zákonem označen za zločinný.
  

Na druhé straně stát má právo a také povinnost chránit principy, na nichž je sám založen. Může tedy stanovit určité státoobčanské předpoklady (loajalitu s demokratickými principy). Otázkou zůstává, které podmínky jsou potřebné a z hlediska práva i přípustné. Totiž „i nadále platí, že se demokracie musí prostředky právního státu bránit před těmi, kdo se aktivně zúčastnili na potlačování občanských a lidských práv, jako práv přirozených a nezadatelných. Nelze se vymlouvat na to, že zjišťování viny je obtížné nebo nemožné a tím zdůvodňovat protiprávní postup jakési kolektivní odvety.“¹⁴⁸

Ochrana státu a demokracie je koneckonců primárně chráněna jinými právními prostředky. Především se jedná o normy trestního práva a normy stanovící regulaci politických stran.

Celkem se tedy dá uvést, že lustrační zákony mají především tyto dvě slabá místa:

• 
  Objektivně nezohledňují účast konkrétní osoby na potlačování základních práv a svobod (a tedy na porušení práva) a tím umožňují kolektivní odpovědnost bez zkoumání individuální viny.
  
• 
  Neposkytují právo na soudní přezkum každého případu a tím ještě více umocňují negativa předchozího bodu.
  

Federální Ústavní soud jako předběžnou otázku řešil aktivní legitimaci k podání návrhu. V mezidobí od podání návrhu do projednávání věci proběhly volby a z devadesáti devíti poslanců, kteří návrh původně iniciovali, své poslanecké mandáty obhájilo pouze čtyřicet tři (pro podání návrhu bylo nutné získat šedesát poslaneckých podpisů podle čl. 8 odst. 2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky). Soud rozhodl, že rozhodující pro splnění podmínky je doba podání návrhu, a tudíž se následně zabýval meritem předložené věci.

Další otázka souvisela s výkladem jednoho ustanovení ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Návrh na zrušení zákona měl totiž alternativní petit. Nejprve měl Ústavní soud konstatovat (deklarovat) nesoulad velkého lustračního zákona s § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., podle kterého musejí být všechny právní předpisy uvedeny do souladu s přijatou Listinou do 31. 12. 1991, jinak pozbývají účinnosti jejich nesouladná ustanovení. Pokud by Ústavní soud nevyslovil nesoulad a tedy pozbytí účinnosti z tohoto důvodu, měl vyslovit rozpor s Listinou, Ústavou, a četnými mezinárodními smlouvami o lidských právech jako výsledek obyčejného přezkumu ústavnosti a tímto by dotyčná ustanovení pozbyla účinnosti. Ústavní soud tedy vyložil ustanovení § 6 odst. 1 předmětného ústavního zákona. Podle něj ukládá zákonodárci povinnost, aby právní předpisy přijaté před dnem, kdy tento ústavní zákon nabude účinnosti, uvedl s tímto zákonem do souladu. Vztahuje se tedy jen na právní předpisy účinné přede dnem účinnosti Listiny. Velký lustrační zákon byl přijat 4. 10. 1991, Listina nabyla účinnosti 8. 2. 1991, § 6 odst. 1 se tedy na přezkoumávaný předpis nevztahuje.

Po uplynutí poměrně dlouhé doby byly opětovně napadeny tentokráte oba lustrační zákony u Ústavního soudu ČR. Důvodem k tomuto kroku bylo přijetí novel k těmto předpisům, ¹⁵¹ které byly také navrženy ke zrušení. Hned v úvodu Ústavní soud odkázal na své rozhodnutí¹⁵², jímž odmítl návrh na zrušení ustanovení samotného novelizujícího zákona. Tento novelizující zákon nemá totiž podle Soudu samostatnou právní existenci a stává se součástí novelizovaného zákona. Stejně postupoval i v této věci a dále se zabýval pouze lustračními zákony ve znění pozdějších změn.

Ústavní soud se musel vypořádat s procesní překážkou rei iudicatae, jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť již federální Ústavní soud posuzoval zákon č. 451/1991 Sb. jako celek. Otázkou tedy bylo, zda se za ústavní soud dle § 35 odst. 1 může též považovat již zaniklý Ústavní soud ČSFR. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federální Republiky, ukončil činnost všech orgánů federálního státu. Ústava ČR ani jiný ústavní zákon nestanoví, že by působnost Ústavního soudu ČSFR přešla ve vztahu k České republice na Ústavní soud ČR. Ústavněprávní existence obou ústavních soudů je tedy podle názoru současného Soudu vzájemně nezávislá. Navíc měl Ústavní soud stejně zato, že se nejedná o totožnou věc. Opakoval svůj dříve zveřejněný názor, že za určitých okolností se táž věc může po uplynutí více než čtyř a půl roku jevit v poněkud jiném světle, zejména došlo-li v tomto časovém období k významnějším sociálním změnám.¹⁵³ Napadené předpisy se měly navíc posuzovat i ve světle instrumentů, které v době prvního nálezu nebyly platné (především Ústava ČR).

Při řešení této prejudiciální otázky Ústavní soud též shrnul svůj vztah k judikatuře federálního ústavního soudu, jak byl již dříve prezentován: „Protože podle čl. 3 Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod součástí jejího ústavního pořádku, lze z uvedeného dovodit i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na jejím základě vydána.“¹⁵⁴ Dále však Ústavní soud přistupoval k rozhodnutím svého československého předchůdce méně formálně, neboť se považuje především za pokračovatele materiálního pojetí ústavnosti. Prosazuje se zde tedy idea kontinuity ochrany ústavnosti v demokratickém Československu a v demokratické České republice, jež je jeho nástupnickým státem. K podstatným atributům panství práva patří podle něj jeho předvídatelnost, jež je úzce spojena s kategoriemi kontinuity v právu a právní jistoty. Ústavnost v Československu i v České republice byla a je shodně založena na hodnotách zaručených Listinou (a dříve tzv. desítkovými smlouvami). Není proto důvodu, aby se pojetí ústavnosti obou soudů vzájemně podstatným způsobem lišila.

Soud vycházel z úvahy, že dle kádrových pořádků byla ke konci roku 1989 obsazena veškerá klíčová místa státní správy, jakož i v hospodářském aparátu. Z toho vyplýval zaručený vliv KSČ ve všech oblastech veřejného a hospodářského života. Bylo konstatováno, že dosavadní opatření, jako například zrušení vedoucí úlohy KSČ v Ústavě či rozšíření okruhu vedoucích funkcí obsazovaných jmenováním, nemělo podstatné účinky. Dále, že nejostřejší a nejúčinnější zbraní proti třídnímu nepříteli byla síť tajných spolupracovníků. Svůj vliv mělo dále statistické zjištění, že počet svazků v evidenci II. Správy (boj proti vnitřnímu nepříteli) se v období mezi 1. 10. 1989 až 31. 1. 1990 z 20.337 snížil na 2.189. 89,9 % tajných materiálů bylo zničeno nebo přemístěno na neznámé místo.

Ústavní soud došel k závěru po zhodnocení předložených skutečností (jako byly nástroje na prověřování politické spolehlivosti, kádrové pořádky, směrnice pro činnost kontrarozvědky, skartace kompromitujících materiálů), že takovýmto záměrným jednáním bylo založeno reálné nebezpečí možné destabilizace pro nově vznikající ústavní pořádek. Demokratický stát má podle něj právo i povinnost prosazovat a chránit principy, na nichž je založen. Nemůže být nečinný k tomu, že vedoucí místa byla obsazena dle nepřijatelných kritérií totalitního systému, má právo odstranit neoprávněné preference skupin. Uznal, že zájem společnosti a státu na tom, aby byly obměněny osoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byly uplatněna opatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality, má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (článek 21 odst. 4 Listiny) či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bez diskriminace (Úmluva č. 111).

V demokratické společnosti se požaduje u státních a veřejných orgánů, ale i na jiných pracovištích mající vztah k bezpečnosti, splnění státoobčanských předpokladů. Vymezení se též mohou týkat formálně vymezených skupin osob, bez individuálního hodnocení, navíc je zde časové omezení platnosti lustračních zákonů na poměrně krátkou dobu.

Lustrační zákony nemají povahu trestněprávní normy a nezakládají tudíž žádnou odpovědnost či odplatu. Jen do budoucna stanoví některé další podmínky pro výkon určitých funkcí. Tyto obecné podmínky nejsou v rozporu s ústavními předpisy či mezinárodními smlouvami. Každý stát, tím spíše ten, který byl nucen strpět porušování lidských práv ze strany totalitní moci, má právo k nastolení demokratického zřízení a uplatnit opatření, která směřují k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality.

Namítaný vliv na stav zaměstnanosti (bylo uvedeno, že se negativní opatření dotknou velké části pracujícího obyvatelstva) se také nepotvrdil. Dle Federálního statistického úřadu bylo ke stanovenému datu v ČSFR 7,123.000 zaměstnaných osob. Ke dni 7. 9. 1992 bylo vydáno federálním ministerstvem vnitra celkem 168.928 osvědčení, z toho bylo 15.424 pozitivních [4.061 podle zrušeného § 2 odst. 1 písm. c)]. Z celkového počtu zaměstnanců obdrželo tedy pozitivní lustrační osvědčení 0,22 %.

Též je splněn požadavek možnosti domáhat se ochrany u nezávislého soudu - podle § 18 odst. 2 velkého lustračního zákona a §§ 11 – 16 občanského zákoníku. Navíc možnost individuálního přezkumu tajné spolupráce byla v podstatě záměrně zmařena příkazy a postupem vedoucích orgánů StB, kdy téměř 90 % svazků bylo skartováno.

Přes všechna tato konstatování byl Ústavní soud nucen některá nejspornější ustanovení přezkoumávaného zákona zrušit:

• 
  Z důvodu porušení čl. 1 Listiny (rovnosti před zákonem) byla zrušena ustanovení § 2 odst. 3 a § 3 odst. 2. Tato zakotvovala možnost individuální výjimky, kterou mohl udělit ministr obrany či vnitra, pokud by uplatnění příslušného ustanovení lustračního zákona narušilo důležitý bezpečnostní zájem státu a zároveň by nebyl ohrožen účel lustračního zákona.
  
• 
  Dále byl zrušen postih za tzv. nevědomou spolupráci, a to pro rozpor s čl. 4 odst. 3 Listiny. Evidence mohla být založena totiž jak shledal Soud i bez písemného závazku či vědomí o spolupráci. Vyplývá to z posuzované směrnice, která tuto oblast upravovala. Záznamy často osvědčovaly jen záměr k získání těchto osob do budoucna či jen předstíraly služební horlivost.
  
• 
  Za problematickou byla též shledána nezávislá komise federálního ministerstva vnitra, která ověřovala vědomost spolupráce. Byla tímto jednak dána nerovnost vůči dalším evidovaným kategoriím osob [§ 2 odst. 1 písm. a),b)], a dále z důvodu skartace velké části svazků zde byla nemožnost objektivního rozhodování. Samotné složení též vyvolávalo četné otazníky. Navíc po zrušení kategorie nevědomé spolupráce komise ztratila své opodstatnění.
  
• 
  Za nerovné bylo též označeno postavení osob, které v době, kdy přestaly být ve vymezeném postavení, které lustrační zákon postihuje, byly postiženy za činy uvedené v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle tohoto zákona byly též rehabilitovány. Komise mohla o nich rozhodnout, že předpoklady pro výkon funkcí stanovených v § 1 velkého lustračního zákona splňují.
  

Důvodová zpráva jedné ze starších „prodlužovacích“ novel uváděla tyto argumenty: V letech 1991 – 1992 se obecně předpokládalo, že v poměrně krátké době je možno vybudovat takový státní aparát, který bude oproštěn od osob spjatých s obdobím totality. Přitom nešlo jen o osoby, které by vědomě chtěly demokratickému pořádku škodit, ale také o jejich stereotypní myšlení, neschopné vstřebat demokratické principy právního řádu. Tyto představy se v praxi zcela nesplnily. Orgány státní správy, jakož i další důležité instituce ještě nejsou ve všech případech kvalitně obsazeny. Dalším důvodem prodloužení platnosti zákonů je skutečnost, že od doby jejich účinnosti se u nás nepodařilo vybudovat zcela ucelenou a zcela funkční soustavu státních orgánů a bude nutné provést její další nutné úpravy.¹⁵⁵

Navrhovatelé namítali rozpor s Ústavou, Listinou, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvou MOP č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Za podstatu návrhu skupina poslanců označovala časový faktor společenské dynamiky mezi listopadem 1989 a rokem 2000. Moc zákonodárná, výkonná i soudní se podle nich již definitivně konstituovaly na demokratických základech, vedoucí funkce ve státních a jiných veřejných orgánech a institucích již po dlouhé období nejsou obsazeny osobami, které dosadil dřívější politický režim. Riziko subverze nebo možné recidivy totality, jejichž existenci v roce 1992 Ústavní soud ČSFR v souvislosti s veřejným působením osob spjatých s předchozím režimem připouštěl, nyní již nehrozí. V roce 1992 byla opatření lustračního zákona shledána ústavně konformními též z důvodu své přechodnosti, tj. měla být účinná do 31. 12. 1996. Za daných okolností měla tato opatření přednost před základními právy občanů. Nyní již veřejný zájem na jejich další existenci pominul a proto pominuly i důvody omezení. Tím, že se jejich „právní život“ rozšířil na dobu neurčitou, stanovená opatření jsou bez náležitého důvodu. Jak připustil posléze sám Ústavní soud, tato novelizace podstatně zasáhla do obsahu daných zákonů a představuje významnou změnu okolností z hlediska posuzování ústavnosti.

Jak bylo však v nálezu konstatováno, Ústavní soud ČSFR v svém nálezu použil ještě další argumenty. Vedle potřeby státu a společnosti v podmínkách přechodu od totality k demokracii je zde i potřeba demokratického státu chránit svou státní správu a veřejné služby před osobami nesplňující určité předpoklady. Tento veřejný zájem Ústavní soud ČSFR jednoznačně připisuje demokratickému státu obecně a tedy i ve „stabilizovaných demokrat-tických systémech“.

Při posuzování nadčasovosti výše uvedeného veřejného zájmu se Ústavní soud nechal ovlivnit též judikaturou Evropské soudu pro lidská práva a jeho koncepcí „demokracie schopné bránit se“. Vyplývá z ní, že tato idea je legitimním cílem v kterékoli fázi existence demokratického státu, její součástí je požadavek politické loajality a konkrétní míra této loajality je individuální záležitostí každého státu a míry ohrožení demokracie. Společným rysem lustračních zákonů schválených v Evropě v 90. letech je okolnost, že se soustřeďují na postavení či chování jednotlivce v době totality a vyvozují z nich pro něj negativní důsledky.

Celkem nesporně je jasné, že s postupujícím časem relativní význam postojů a postavení osob v totalitárním státě nemizí, určitě se však zmenšuje. Časová působnost jednotlivých evropských lustračních zákonů je proto obecně omezena.

Především ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, vyplývá, že těsná sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami je skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost zastávané veřejné funkce, neboť komunistický režim byl označen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“.

Malý lustrační zákon nebyl dříve z hlediska své ústavnosti posouzen Ústavním soudem ČSFR. Navrhovatelé přitom neuvedli žádné specifické důvody neústavnosti, které by se zároveň nevztahovaly i na velké lustrační zákon. Ústavní soud převzal argumentaci federálního ústavního soudu a zrušil v podstatě identická ustanovení malého lustračního zákona, které již dříve zrušil Ústavní soud ČSFR ve velkém lustračním zákoně.

Skutečností ovšem je, že v době zpracování této práce již služební zákon světlo světa spatřil (č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech, tzv. služební zákon), jeho plná účinnost se prozatím odkládá. Zákon reagující na jeho přijetí a měnící související předpisy¹⁵⁸ však lustrační zákon nezrušil, pouze jej kosmeticky upravil, aby navazoval na nový služební zákon.

Na závěr lze ještě uvést údaje ministerstva vnitra: od roku 1991 do 5. 9. 2001 vydalo celkem 366.980 lustračních osvědčení.