Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič
|
|  Yüklə 0.93 Mb.
|
Internetové adresy: www.mvcr.cz/policie/udv/ www.upn.gov.sk www.br-online.de www.obcinst.cz http://assembly.coe.int www.blisty.cz www.zhv.unizh.ch www2.jura.uni-halle.de www.echr.coe.int www.uni-koeln.de www2.hu-berlin.de www.state.gov Právní předpisy:
1 Jako protiklad se těmto pojmům staví pojem evoluce. Revoluce obecně označuje každý náhlý, prudký a radikální vývojový skok, který vede k podstatné změně stavu předchozího. Podstatnou roli hraje revoluce v oblasti filozofie dějin a politologii, kdy se na revoluci nahlíží jako na násilnou změnu dosavadních společenských poměrů spojenou obvykle se změnou moci. Viz Kolektiv autorů: Filozofický slovník, nakladatelství a vydavatelství Fin, Olomouc, 1995, 1. vydání, str. 355 2 Ústavou (s malým „ú“) je na tomto místě myšlena ústava v materiálním smyslu, tj. normy ústavního práva bez ohledu na právní předpis, který je zahrnuje. 3 Pojmem „jednoduché“ právo se zde má na mysli převážná část všech právních norem právního řádu po odečtení množiny právních norem s nadzákonnou právní silou. 4 Filip, J.: Ústavní právo České republiky 1. díl, Základní pojmy a instituty, ústavní základy ČR, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2003, str. 39 – 42 5 Wagnerová, E.: Ústavní soudnictví: vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu, 1. vydání, Praha, Linde, 1996, str. 19 6Sládeček, V.: Ústavní soudnictví, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 5 7 převzato ze Sládeček, V.: tamtéž, str. 15 8 převzato ze Sládeček, V.: tamtéž, str. 16 9 Jellinek, J.: Všeobecná státověda, přeložil Břetislav Foustka, vydal Jan Leichter, Praha, 1906, str. 357 a násl. 10 Tamtéž str. 361 11 Právní diskontinuita se rozlišuje na formální a materiální či jinak řečeno obsahovou. Při formální diskontinuitě je přerušena identita jednoho právního řádu, při které má jedna právní norma základ v jiné starší právní normě. Tato revoluce ve smyslu právním se týká jen formálních prvků práva, odhlíží se od obsahu právních norem. Jelikož právo je samo o sobě systém dynamický (právo se ve své přirozené podobě stále vyvíjí, tj. odráží nebo by mělo odrážet společenský vývoj), formální kontinuitu nenarušují běžné změny v rámci legálních (tedy v tomto případě ústavních) pravidel. Materiální (dis)kontinuita se pak týká obsahového vývoje právního řádu, např. jednotlivých zásad či institutů. Nezáleží, zda se jedná stále o tentýž právní řád z hlediska formálního. Z hlediska důvodů vedoucích k nutnosti přetržení vývoje práva je požadována přirozeně spíše diskontinuita materiální, která v některých radikálních situací může jít roku v ruce s diskontinuitou formální. 12 Příkladem takového způsobu odstranění pozůstatků minulosti může být pomocí zřizování tzv. komisí pravdy. Pod tímto názvem se skrývá „dočasný orgán zřízený od hoc jako odpověď na dědictví minulosti“. Jejich ustanovování je typické především pro země latinské Ameriky po ukončení tamějších vojenských režimů (1983 Argentina, 1990 Chile, 1992 Salvador, 1994 Guatemala, 1994 Haiti, 2000 Uruguay, 2001 Peru). Tvoření těchto komisí bylo velmi často spojeno s rozsáhlými amnestiemi. Z jiných států je možno též uvést Jihoafrickou republiku, Východní Timor či Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora). Jako hlavní funkce těchto komisí pravd (a velmi často zároveň i usmíření) se označují: 1) nalezení pravdy a její zaznamenání v historii, 2) dosažení spravedlnosti pro oběti tím, že se oficiálně uzná jejich utrpení a dopřeje se jim sluchu, 3) příspěvek k národnímu usmíření,a 4) předcházení budoucím zločinům; velmi často se tyto komise zřizovaly pod dohledem mezinárodních organizací (např. OSN). Viz Fuchs, J.: Komise pravdy v procesu národního usmíření, Časopis pro právní vědu a praxi, rok 2003, číslo 3. 13 Velkou část historie lidstva lze také charakterizovat jako hledání nějakého absolutního kritéria spravedlnosti. Ta je totiž žádoucí vlastností reality lidské společnosti. Jednoznačný výsledek se však nedostavil a odrazem je nepřeberné množství nejrůznějších pokusů o definování spravedlnosti. Příčinou tohoto stavu mohou být vedle racionálních úvah i intuitivní či emocionální pohledy, ovlivnění různými zájmy a interpretace reality. Jinak řečeno: jednotlivé sociální subjekty či útvary se v názoru na to, co je spravedlivé rozcházejí. Přes požadované nalezení jediného spravedlivého kritéria lze jednotlivé objekty ohodnotit, často i s protichůdnými výsledky, z pohledu dílčího okruhu spravedlnosti. Takto lze rozlišovat spravedlnost právní, morální, sociální, politickou, ekonomickou, atd. Ze známých pojetí pojmu spravedlnosti je možné uvést tu, která spravedlnost definuje v tom smyslu že jde o morální princip požadující respektování právním norem a dále o ctnost spočívající v respektování práv druhých. Do dnešní doby je též známo například pojetí Aristotelovo, které bylo vyloženo ve známé Etice Nikomachově, a který dělil spravedlnost na legální (spravedlivé je to, co je v souladu s právem) a etickou. Vedle těchto dále rozlišoval spravedlnost na distributivní či rozdělovací, kde je požadováno stejné měřítko pro všechny a komutativní či vyrovnávací neboli rovnovážnost, což je požadavek respektování pokojného stavu a v případě jeho porušení se uplatní obnovení tohoto pokojného stavu. Cílem je tedy dosáhnout ekvivalence a to jak při koupi a prodeji, tak i při napravování spáchaných křivd. Křesťanská morálka rozeznává 3 teorie o podstatě spravedlnosti. První je teorie pozitivního práva, pro kterou je spravedlivé to, co je ve shodě se zákonem. Spravedlnosti se však lze dovolávat i tam, kde není pozitivní právo. Spravedlnost je zároveň měřítkem pro zákon. Druhá teorie vidí spravedlnost v tom, co slouží někomu k užitku, může zde nastat i rozpor se zákonem. Poslední je teorie přirozenoprávní, která staví na vybavenosti lidské bytosti právy ze své přirozenosti. Z jiného hlediska se rozeznává spravedlnost atributivní (každému ponechává, co mu po právu náleží a přisuzuje mu, co je mu opravdu vlastní), poměrnou (každému dává, co mu po právu přísluší, tj. co ještě nevlastní, aby to obdržel jako odměnu, náhradu, zisk, břemeno ve službě společnosti, zde se vymezují 4 druhy: směnná, distributivní, všeobecná, sociální) a retributivní neboli odplácející (spravedlnost představuje základní předpoklad společenského soužití a lidského rozvoje; jeho porušování nelze jen přihlížet, nýbrž bezpráví je nutné napravit, požaduje se odškodnění poškozeného a potrestání viníka). Přes nepřeberné množství pokusů o definování, spravedlnost či nespravedlnost je posuzována především intuitivně. Koneckonců se dá i říci, že pojem spravedlnosti má více významů a jedná se tedy o polysém, což ztěžuje možnosti přesného vyjádření obsahu. Co je spravedlivé podle práva, nemusí být spravedlivé sociálně či historicky. Například trestání promlčených trestných činů se jeví z hlediska práva a jeho principů jako nespravedlivé. Co však se stane s morálním či sociálním vědomím, když odhalený zločin nebude vědomě potrestán. Společnost tak může nabýt dojmu, že trestu je možno uniknout a páchání zla se vyplácí. To, že právo umožní bývalým vlastníkům (například šlechtickým rodinám) ujmout se svého majetku, přesto nic nevypovídá a způsobu, jak k němu tento vlastník sám původně přišel. Co na to v tomto případě říká spravedlnost historická či sociální. Pouze přibližovat se, tu více, tu méně, k ideálu spravedlnosti je zřejmě údělem všeho lidského počínání, tvorbu a aplikaci práva nevyjímaje. 1412 Právní teorie rozeznává dvě odpovědnostní koncepce. První říká, že právní subjekt je odpovědný za to, aby splnil uloženou povinnost, a druhá naopak spatřuje okamžik, kdy nastupuje odpovědnost, až v tom, že je povinnost porušena. Výsledkem je „trest“ ve formě další, sekundární povinnosti pro subjekt, který porušil primární povinnost. Odpovědnost se liší podle jednotlivých odvětví práva, kde se uplatňuje. Jiná je sekundární povinnost v právu trestním, jiná v právu občanském, a dokonce je možné (a často se to stává, neboť porušení právní normy patřící do určitého odvětví je považováno za porušení práva jako celku), že v jednom případě porušení práva nastupuje hned několik druhů právní odpovědnosti. Společné je to, že pomocí vzniklého odpovědnostního právního vztahu se společnost snaží napravit ohrožení nebo porušení právem chráněného zájmu. Jako prostředky nápravy se vymezují tyto:
15 Na rozdíl od právních norem, které v určité konkrétní situaci aplikovat lze nebo nelze, tedy vše nebo nic. 16Viz Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých případech, k úloze právních principů v judikatuře, 1. vydání, Karolinum, Praha, 2002, str. 82 17 Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995, str. 205 18 Knapp, V.: tamtéž, str. 210 19 Viz Weyr, F.: Teorie práva, 1. vydání, ORBIS, Brno – Praha, 1936, str. 84 20 Die Reine Rechtslehre „…. will das Recht darstellen, so wie es ist, ohne es als gerecht zu legitimieren oder als ungerecht zu disqualifizieren; sie draft nach dem wirklichen und möglichen, nicht nach dem richtigen Recht. Sie ist in diesem Sinn eine radikal realistische Rechtstheorie. Sie lehnt es ab, das pozitive Recht zu bewerten. Sie betrachtet sich als Wissenschaft zu nichts anderem verpflichtet, als das pozitive Recht seinem Wesen nach zu begreifen und durch eine Analyse Steiner Struktur zu verstehen. Sie lehnt es insbesondere ab, irgendwelchen politischen Interessen dadurch zu dienen, dass sie ihnen die Ideologie liefert, mittels deren die bestehende gesellschaftliche Ordnung legitimiert oder disqualifiziert wird.“ – Viz Kelsen, H.: Die Reine Rechtslehre, Leipzig, 1934, str. 17 21 převzato z Hůlka, Š.: K právně – teoretickým východiskům aplikace práva z dob Komunistického režimu v době demokratického právního státu, uveřejněno v Vyrovnání se k komunistickou minulostí , sborník příspěvků z Konference středoevropských ústavních soudů, 1. vydání, Praha, Linde, 2003, str. 179 22 Gustav Radbruch se narodil v roce 1878 v Lübecku. Zabýval se dogmatickou trestního práva a v roce 1914 se stal mimořádným profesorem na univerzitě v Königsbergu. Po 1. světové válce byl zvolen do Reichstagu a známým se stal rovněž jako říšský ministr justice v letech 1921 a 1923. V roce 1926 dosáhl profesury v Heidelbergu, kde působil až do roku 1933 a kam se vrátil po roce 1945. Zemřel 23. 11. 1949. 24 Viz Fuller, L.L.: Morálka práva, 1. vydání, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 91 25 Viz Hart, H. L. A.: Pojem práva, 1. vydání v českém jazyce, PROSTOR, Praha, 2004 26 Viz Hart, H. L. A.: Pojem práva, 1. vydání v českém jazyce, PROSTOR, Praha, 2004, str. 198 27 Viz Nešpor, Z.: Vrácení majetku persekvovaným, 1. vydání, Orbis, Praha, 1946, str. 11 28 Viz Nešpor, Z.: Vrácení majetku persekvovaným, 1. vydání, Orbis, Praha, 1946, str. 12 29 Malý, K. a kolektiv: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 3. přepracované vydání, Praha, Linde, 2003, str. 427 30 převzato z Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek, V.: Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva, 4. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Prospektrum, 2002, str. 16 31 Viz Nešpor, Z.: Vrácení majetku persekvovaným, 1. vydání, Orbis, Praha, 1946, str. 12 32Vlček, E.: Poválečná obnova ČSR a její státoprávní stabilizace, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 1993, str. 30 33 Kuklík, J.: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“ – Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945, 1. vydání, Praha, Linde, 2002, str. 385 34 Nález ÚS ČR ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sb. n. a u. svazek č. 3, nález č. 14, rovněž 55/1995 Sb. 35 Viz příloha této práce 36 Iniciátorem přijetí této rezoluce byl předseda švédského UNICEFu, poslanec Riksdagu za Konzervativní stranu, člen parlamentní delegace Parlamentního shromáždění Rady Evropy a člen frakce Evropské lidové strany Göran Lindblad 37 www.mvcr.cz/policie/udv/ 38 Návrh zákona spolu s důvodovou zprávou obsahoval sněmovní tisk č. 450, projednávaný na 24. schůziPoslanecké sněmovny dne 5. 4. 2000 39 § 2 návrhu: Památník poskytuje obecně prospěšné služby tím, že
40 Preambule navrhovaného zákona: Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Parlament České republiky, vědom si povinnosti vyrovnat se s komunistickým režimem, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat existenci zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948 – 1990 ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému. Zpřístupňování a veřejná prezentace konkrétních projevů programového ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledného ničení přírody1), má napomoci k rychlejšímu politickému, společenskému a historickému překonání pozůstatků totality a preventivní ochraně společnosti a státních struktur před přežívajícími projevy komunistické ideologie. Není náhodou, že ideologie pohrdající lidským životem a v současné době používající v boji proti svobodomyslné společnosti zákeřného terorismu jsou spojeny právě s ideologií komunismu. I proto je nutné považovat prohlubování znalosti praktik represivních složek totalitního režimu za významný příspěvek k současnému boji proti světovému terorismu. Zároveň má být umožněno odhalování příslušných komunistických funkcionářů, organizátorů a podněcovatelů v politické a ideologické oblasti, kteří jsou v předmětném období spoluodpovědní za spáchání zločinů a dalších skutečností. 41 Připomínky k návrhu zákona jsou zveřejněny na internetových stránkách Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (www.mvcr.cz/policie/udv/) 42 Ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České republiky č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 43 Podrobnosti viz část práce týkající se navracení majetku – kapitola 6 44 Sp. zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 12, nález č. 106, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 97 45 Před novelou Ústavy č. 395/2001 Sb. Ústavní soud zákony či jiné právní předpisy nebo jejich jednotlivá ustanovení poměřoval s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle tehdejšího článku 10 Ústavy 46 Sp. Zn. I. ÚS 440/01, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 32, nález č. 8, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 47 - 53 47 Viz nález vedený pod sp.zn. III. ÚS 127/03, Ústavní soud České republiky: Sbíra nálezů a usnesení – svazek 32, nález č. 19, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 175 – 185, dle kterého „…však Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000 (publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 21, č. 27) poukázal na to, že mu nezbývá být při posuzování jednotlivých kauz, jde-li o restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. , důraznější, byť se i nadále nepovažuje za další (odvolací) instanci; tento závěr Ústavní soud zdůvodnil jednak rozdíly mezi restitucemi podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., kdy oprávněnost nároku posuzují minimálně dvě soudní instance, a mezi restitucemi dle zákona č. 229/1991 Sb. , kdy je soud povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu pouze z hlediska zákonnosti a kdy neexistuje, resp. dle tehdejší právní úpravy neexistoval, jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, než je ústavní stížnost. 48 Např. Svatoň, J.: K východiskům a k rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, In: Hranice přezkumu rozhodnutí obecných soudů ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, Sborník příspěvků z konference pořádané Ústavním soudem České republiky v Brně dne 14. – 15. listopadu 2005, 1. vydání, Praha, Linde, 2005, str. 51 49 Čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy a § 64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, 50 Sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5, nález č. 21, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997,str. 175, též 121/1996 Sb. 51 Holländer, P.: Ústavněprávní interpretace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, 1. vydání, Praha, Linde, 2003, str. 78 - 79 52 Sp. zn. II. ÚS 76/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4, nález č. 47, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 30 53 Sp. zn. II. ÚS 156/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5, nález č. 9, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 67 54 Čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy a § 64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, 55 Sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5, nález č. 21, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997,str. 175, též 121/1996 Sb. 56Holländer, P.: Ústavněprávní interpretace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, 1. vydání, Praha, Linde, 2003, str. 78 - 79 57 Sp. zn. II. ÚS 76/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4, nález č. 47, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 30 58 Sp. zn. II. ÚS 156/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5, nález č. 9, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 67 59 Důvodová zpráva k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci 60V českém právu tomuto členění odpovídají názvy dvou zákonů. Zákon č. 119/1990 Sb., o |