Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

Cesta vedoucí k potrestání alespoň některých zločinů byla nakonec nalezena, a to přes obecnou klauzuli o transformaci mezinárodního práva, jež je uvedena v ústavě. Maďarský právní systém totiž všeobecně uznává pravidla mezinárodního práva, a tedy i pravidla týkající se mezinárodních zločinů.

Taktéž bylo využito zkušeností získaných během velmi podobného procesu, denacifikace po roce 1945. Oba totalitní systémy měly mnoho společného. V obou byla vůle státního a stranického vedení povýšena nad právo a státní bezpráví nejenže nebylo stíháno, ale bylo i záměrně podporováno.

Poměrně brzy vydán zákon o prodloužení trestněprávních promlčecích lhůt (Gesetz zur Verlängerungstrafrechtlicher Verjährungsfristen). Vedle důvodu zabránit promlčení, zde byla i snaha umožnit podání trestních oznámení na další trestné činy, které vyjdou najevo při dalších částech nápravy křivd (například při zveřejňování materiálů Státní bezpečnosti – Staatssicherheit, zkráceně Stasi). Následoval zákon o nepromlčení protiprávních činů SED (Gesetz zur Verjährung von SED – Unrechtstalen), který měl podobný záměr jako ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Koncepce vychází s pojmu „Stillstandsrechtspflege“ spočívajícího na zásadách vytvořených po Druhé světové válce, který stanoví, že promlčecí lhůta upadla do klidu, „hat geruht“, neběží, pokud spáchaný trestný čin není možno stíhat k tomu povolaným státním orgánem. Běžet začíná až v okamžiku obnovy právního státu.

Se zásahem do právní jistoty se Spolkový Ústavní soud vyrovnal tak, že například v rozhodnutí z  24. 10. 1996 uvedl: „zákaz retroaktivity…nachází své opodstatnění z hlediska požadavků právního státu ve zvláštním stavu důvěry v trestní zákony vydné demokratickým zákonodárcem, jenž je vázán základními právy. Takový stav důvěry není tam, kde nositel státní moci vyloučí stanovením ospravedlňujících důvodů trestnost v oblastech nejtěžšího kriminálního bezpráví a tím vybízí nad rámec psaných norem k páchání takového bezpráví, zvýhodňuje jej a nerespektuje závažných způsobem lidská práva všeobecně uznávaná mezinárodním společenstvím.⁸⁹“

Velmi známou se v této souvislosti staly případy tzv. střelby na hranicích. Střelba na hranicích byla upravena ustanovením § 27 zákon o státních hranicích (DDR – Grenzgesetz). Pro příprady osob, které neoprávněně opouštěly území státu, zde byla stanoveno přiměřené užití zbraně. Takto střílející osoby se samozřejmě odvolávaly na tuto zákonem stanovenou beztrestnost.

Při podrobné analýze několika rozhodnutí německých soudů ve věci střelby na hranicích je možno dospět ke čtyřem možným odůvodněním:

1. 
   Soud prvního stupně (Landgericht v Berlíně) se ve svém prvním rozsudku odvolal na Radbruchovu formuli a uvedený hraniční režim zhodnotil jako extrémně nespravedlivý. O porušení zákazu retroaktivity se tedy podle soudu nejedná, neboť byl pouze osvětlen právní stav v době spáchání činu.
   
2. 
   Totožný soud ve svém dalším rozhodnutí navíc uvedl s odvoláním na ústavou zaručené právo na ochranu osobnosti a zásadu přiměřenosti, že uvedené ustanovení zákona o státních hranicích neumožňovalo užití zbraně v takto nadměrném rozsahu. Úmyslné zabití uprchlíka tak bylo protiprávné (trestné) i z pohledu tehdejšího práva. Soud tak při posuzování případu vykládat tehdejší právo v souladu se zásadami právního státu.
   
3. 
   Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichthof) posledně uvedené řešení odmítl, a to s poukazem, že tehdejší praxe užití zbraně odpovídala doslovnému znění zákona o státních hranicích. Soudní dvůr však přišel s novým výkladem práva bývalé DDR, a to s v souladu s ochranou lidských práv. Jako výchozí bod své úvahy uvedl článek 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy obsaženou garanci práva opustit území státu. Z tohoto pohledu je třeba nahlížet na právo bývalé DDR. O tři roky později rozhodl tentýž soud případ, který se udál před ratifikací uvedeného Paktu ze strany DDR. Jeho aplikace byla tedy vyloučena. Přesto se soud odvolal na Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejíž závaznost však není jednoznačná. Podle kritiky však není tento způsob výkladu vhodný k řešení otázky zákazu zpětné účinnosti, neboť myšlenka základních práv jako nezcizitelných, byla tehdejšímu DDR zcela cizí.
   
4. 
   Spolkový ústavní soud (Budesverfassungsgerischt) přišel se zcela jiným řešením. Nepoužil ani Radbrucha, ani výklad práva bývalé DDR prizmatem principů právního státu či principů vycházejících z respektování lidských práv, nýbrž teleologickou redukci zákazu zpětné účinnosti. Uvedený princip totiž podle něj vychází z principu právní jistoty, ochrany oprávněné důvěry a vázanosti zákonem. Zákaz zpětné účinnosti práva je absolutní a své funkce realizuje striktní formálností. Svým názorem však soud absolutnost tohoto zákazu poněkud relativizoval. Východiskem uvedené redukce je zase zásada právního státu, která zahrnuje taktéž požadavek materiální spravedlnosti. Tímto byla otevřena možnost vzájemného poměřování formální právní jistoty a materiální spravedlnosti.Výsledkem uvedeného je, že ochranu oprávněné důvěry lze uznat pouze u zákona, jež odpovídá principům právního státu, a nikoliv pak zákonům, které vydal nedemokratický zákonodárce nevázaný základními právy. Zde dostává přednost příkaz materiální spravedlnosti založené také na respektování mezinárodněprávně uznaných lidských právech.
   

Předlistopadový režim se mimo jiné opíral o potlačování vlastnického práva jednotlivců, v ideálním stavu měl vše vlastnit stát či jeho organizace. Této koncepci odpovídal i model direktivní ekonomiky. Proto při přechodu k tržnímu hospodářství docházelo zcela logicky k odstátnění velké části majetku státu, probíhala tedy jeho privatizace. Tohoto procesu bylo využito částečně také k napravení křivd, které minulý režim páchal cestou znárodňování či zestátnění majetku jednotlivých osob. Těmto postiženým osobám byl navracen či nahrazen jejich bývalý majetek, který jim byl státem odňat. Pro tento jev se vžilo označení restituce.

V oblasti majetkových přesunů nevyšel naprázdno ani samotný stát, neboť se rozhodl také odstranit situaci nastalou tím, že od roku 1948 Komunistická strana Československa považovala stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním. Tato strana a její „blízký spolupracovník“ – Socialistický svaz mládeže, byly převážně zbaveny svého majetku.
6.2. Majetek KSČ a SSM
Poměrně brzy po listopadu 1989 zákonodárce vydal dva ústavní zákony⁹⁰, které navrátily majetek KSČ a SSM československému státu. Šlo o (ústavní) zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky, a (ústavní) zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky.
6.3. Restituce
6.3.1. Pojem
Na význam slova restituce se můžeme dívat z několika pohledů, právního, politického či ekonomického.⁹¹ Restituce v plurálu, resp. restitucemi se označuje proces, kterým docházelo (nebo stále ještě dochází) k navracení majetku. Na rozdíl od běžného právního institutu sloužícího k napravování protiprávně způsobené škody, např. podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.)⁹², se zde jedná pouze o škody, resp. křivdy, způsobené prostředky stanovenými ve zvláštních restitučních zákonech. Přijetí těchto speciálních restitučních zákonů bylo otázkou politického rozhodování a společenského konsenzu. To, že tyto předpisy byly ústavně požadovanou procedurou přivedeny k právnímu životu, svědčí o tom, že zákonodárce byl přesvědčen o nezbytnosti vrátit majetek osobám, kterým byl odňat komunistickým režimem. Restituce byly zároveň zvoleny také jako jeden z prostředků privatizace státního vlastnictví. Konečně to, že restituce nabyly formy právní, tj. že byly přijaty restituční zákony, které zakotvují právo původních vlastníků na náhradu za způsobené křivdy, dává pojmu restituce v podmínkách našeho státu specifický právní význam.

Slovo restituce, v dnešním významu navrácení, uvedení do původního stavu, je odvozeno z latinského slova restitutio s významem uvedení do původního stavu, znovuzřízení. Příbuzné je sloveso restituere jako znovu postavit, navrátit, uvést do původního stavu.⁹³ V právu znamená slovo restituce obnovení původního stavu (lat. restitutio in integrum). Je to jedna z forem nápravy důsledků chování contra legem nebo in fraudem legis⁹⁴. U majetku tedy přichází v úvahu jeho navrácení, obnovení nebo jeho náhrada (kompenzace). Jak již bylo uvedeno, v ČR se tímto pojmem v množném čísle označuje proces napravení majetkových křivd podle zvláštních, tzv. restitučních zákonů, který byl nastartován po roce 1989.⁹⁵

Ze vzájemného vztahu privatizace a restitucí také vyplývaly konflikty mezi zastánci rychlé transformace ekonomiky, kterým se nelíbila pomalé provádění restitucí a z toho vyplývající dlouhodobé blokace velké části státního majetku (přijatelná se jim jevila podoba pouhé kompenzace křivd), a zastánci co možná nejširší podoby restitucí v podobě vydávání dotčených věcí in natura.
6.3.2. Základní zásady
Zákonodárce pro restituce v České (Československé) republice zvolil princip selekce. Výslovně jej vyjádřil v preambuli restitučních zákonů, například v zákoně č. 87/1991 Sb. takto: „Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy, tím měně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit, chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo, usneslo se na tomto zákoně“. Byla tedy přijata metoda nikoli nápravy, ale jen zmírnění křivd, a navíc zvítězila vůle zmírnit nikoli všechny, ale jen některé křivdy.

Napravované, resp. zmírňované majetkové křivdy spáchal stát svým právním či faktickým jednáním. Za povinné osoby (tedy osoby, kterým byla uložena povinnost předmětnou věc vydat) byly proto s ohledem na uvedené zvoleny:

• 
  stát nebo právnické osoby držící věc ke dni účinnosti konkrétního restitučního zákona,
  
• 
  fyzická osoba, pokud věc nabyla od státu, a to za právně či morálně neregulérních podmínek.⁹⁶
  

Tento postup je v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, který stanovil právní kontinuitu s obdobím let 1948 – 1989: „Právní akty přijaté v době uvedené v § 1 se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony“. Nebyla tedy využita možnost tehdejší předpisy zrušit.

• 
  Některými restitučními zákony nabývala oprávněná osoba majetek přímo ze zákona (ex lege), nemusela tedy projevit žádnou vlastní aktivitu. Jednalo se o zákony č. 298/1990 Sb., č. 172/1991 Sb. (u majetku podle § 2), č. 126/1992 Sb. (§ 6 odst. 1 a 2) a č. 212/2000 Sb. Majetek, který se vrací, je v zásadě velmi konkrétně uveden v přílohách uvedených zákonů. Použití této výčtové metody úpravy se však neobešlo bez komplikací. Například pokud se v taxativním výčtu navracených věcí podle zákona č. 298/1990 Sb. objevil majetek, který nebyl v rozhodném období odňat. Touto otázkou se zabýval také Ústavní soud.⁹⁹ (o této otázce bude blíže pojednáno v části věnované restitucím církevního majetku). Ve zbývajících restitučních předpisech zákonodárce slovy skupiny poslanců v  jednom z  návrhů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy¹⁰⁰ „definoval předmět restitucí, subjekty práv (oprávněné osoby) a povinností (povinné osoby)“. Oprávněná osoba v těchto případech musela uzavřít s povinnou osobou dohodu o vydání věci nebo, a pokud u povinné osoby nepochodila, musela uplatnit své právo u orgánu veřejné moci. V tomto případě se majetek nabýval dohodou či konstitutivním rozhodnutím.
  
• 
  Dalším kritériem třídění může být časový okamžik, ke kterému se obnovovalo vlastnické právo původního vlastníka. Restituční předpisy jsou postaveny na zásadě, že se retroaktivně neruší normativní či individuální právní akty způsobující křivdy, nýbrž že se jen zmírňují jejich následky. Vlastnické právo tedy obnovují s účinky ex nunc (nikoli tedy ex tunc). Jedinou výjimkou je zákon č. 119/1990 Sb., který ruší trestní rozsudky a navazující rozhodnutí s účinky ex tunc („se zrušují k datu, kdy byla vydána“¹⁰¹). Navazujícími rozhodnutími jsou také uložení trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Rehabilitovaná osoba by tedy vlastníkem nikdy nepřestala být. Věc se však ukázala méně jednoznačná díky odkazu v § 23 odst. 2 téhož předpisu: „Zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků“. (Bude o ní dále pojednáno v části věnované vztahu restitučních zákonů k zákonu č. 119/1990 Sb.).
  
• 
  Úprava restitucí se může dále členit podle oprávněných osob. Majetek mohou nabývat jak fyzické tak i právnické osoby. Navíc je toto členění spjato i s prvním kritériem třídění. Pravidlem je, že u restitucí právnických osob je použito nabývání ex lege (výjimka jen u zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 173/1990 Sb.). Naopak fyzické osoby jsou výlučně odkázány na druhý způsob.
  
• 
  Vzhledem k přijaté právní úpravě se rozlišují také restituce zemědělského a nezemědělského majetku. Toto rozlišování však přichází v úvahu spíše jen restitucí u fyzických osob, kde byl schválen speciální zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
  

Nebyla zvolena metoda jednoho právního předpisu, který by se vztahoval na všechny případy křivd. Příčin toho stavu bude patrně více. Vyplývá to již z uvedeného principu, že se budou křivdy ne napravovat, nýbrž jen zmírňovat, a to navíc jen některé. Výběrovost se týkala jednak vymezení oprávněných osob (kdo bude restituovat) a také druhu majetku (co se bude navracet). Největší rozdíly lze najít mezi úpravou věnovanou restitucím u právnických osob a u osob fyzických.

Jak již bylo v obecné části práce řečeno, záměr ústavodárce napravit negativní důsledky historických nespravedlností, a mezi nimi také křivdy majetkové povahy, vyplývá již z úvodních slavnostních formulací (preambulí) základních ústavních dokumentů přijatých po roce 1989. Stejný požadavek vyplývá i z přijatého principu demokratického právního státu.

Některé základní zásady restitučního zákonodárství lze vystopovat v interpretační a následně aplikační praxi, tak jak vyplývá z judikatury vrcholných soudních orgánů (Nejvyšší soud ČR, Ústavní soud ČR). Jelikož je Ústavní soud podle Ústavy orgán ochrany ústavnosti, ve své činnosti poměřuje „jednoduché“ restituční právo s ústavním pořádkem. Proto lze z jeho rozhodovací činnosti vysledovat vazby na ústavněprávní normy. Ve výsledku střetu mnoha názorových proudů a jejich kompromisů trpěly přijaté restituční předpisy často nejasností či nekonzistencí. Důsledky tohoto se ukázaly v procesu aplikace. Výjimkou nebyla zjištěná protiústavnost či rozpor s mezinárodními smlouvami o lidských právech v některých ustanoveních či ve výsledku aplikace správních úřadů a obecných soudů. Existuje tedy velmi bohatá restituční judikatura obecných soudů, a zvláště Ústavního soudu. Vedle národních orgánů se restitučními otázkami zabývaly též mezinárodní soudní či kvazisoudní orgány (Evropský soud pro lidská práva, Výbor pro lidská práva).

Celou právní úpravu restitucí je třeba podle Ústavního soudu¹⁰⁴ aplikovat především s ohledem na účel těchto předpisů (tedy za použití metody teleologického výkladu), a to tedy pouze jako zmírnění a nikoliv úplné napravení majetkových křivd, byť k těmto došlo v rozporu s principy právního státu. Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Z těchto závěrů se tedy dá vyvodit, že stát k přijetí těchto předpisů nevedla formální právní povinnost, nýbrž spíše jakýsi ideál spravedlnosti, což se dá samozřejmě interpretovat také způsobem, že se stát cítí vázán právem v širším pojetí.

Na vracení majetku z hlediska ústavněprávního však lze hledět i z druhé strany, tj. z hlediska osob, které byly povinny majetek vydat oprávněným osobám. Tento problém není z hlediska České republiky příliš závažný, neboť zde byl jako povinná osoba určen samotný stát, který se samozřejmě nemůže proti sobě dovolávat svých „ústavních“ práv. Za určitých podmínek však mohly být vlastnickými změnami dotčeny osoby, které majetek nabyly od státu a následně byly povinny jej vydat. Toto „vyvlastnění“ pak bylo poměřováno podmínkami danými ústavními předpisy.


6.3.4.2. Restituce majetku právnických osob
Byly přijaty tyto hlavní předpisy týkající se restitucí právnických osob:

• 
  zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací,
  
• 
  zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (ve znění zákona č. 338/1991 Sb.),
  
• 
  zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (který se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám),
  
• 
  zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (§ 2 zní: do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí … , které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1),
  
• 
  zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži,
  
• 
  zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
  

Poslední tři zákony (č. 298/1990 Sb., č. 126/1992 Sb., č. 212/2000 Sb.) zvolily úpravu podobnou jakou používá zákon o obecním majetku. Vyznačují se však velkou konkrétností, a to jak s ohledem na oprávněné osoby, tak na případy odnětí majetku. Je tedy stanoveno který subjekt se stává vlastníkem konkrétních věcí, a to přímo ze zákona (ex lege) ke dni účinnosti předmětného zákona (výjimkou je jen židovský majetek, jehož část měla být teprve upřesněna a pak následně stanovena nařízením vlády,¹⁰⁵ a tento majetek je určen k bezúplatnému převodu).

• 
  zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd,
  
• 
  zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
  
• 
  zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě),
  
• 
  zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
  

Metoda úpravy je taková, že předpis obecně stanoví, kdo je oprávněná osoba, kdo má povinnost majetek vydat (povinná osoba) a dále možné restituční tituly (zákon č. 403/1990 Sb. je stanoví přesným označením právních předpisů, na základě kterých došlo k odnětí majetku - § 1). Dále je velmi podstatné vymezení rozhodného období, ve kterém k napravovaným křivdám mělo docházet. To má význam především u zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Rozhodné období je zde stanoveno shodně od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Jistý průlom vnesl zákon č. 243/1992 Sb., který působnost zákona o půdě rozšiřuje na následky způsobené mimo rozhodné období.

Vlastnictví se v tomto případě neobnovuje ex lege ke dni účinnosti předmětného zákona, ale oprávněné osobě jen vzniká právo na restituci. Aby došlo k obnovení vlastnictví, musí oprávněná osoba vyzvat ve stanovené propastné (prekluzivní) lhůtě osobu povinnou, aby s ní uzavřela smlouvu o vydání předmětného majetku. V případě neúspěchu má možnost obrátit se opět během krátké doby na určený státní orgán (obecný soud, pozemkový úřad). V případě, že nedojde k realizaci nároku na vydání majetku, zůstává při vytvořeném právním stavu a není možno použít jiné právní normy, a to ani obecné.¹⁰⁶
6.3.4.3. Vztah restitučních předpisů a předpisů obecných
Bylo již řečeno, že zákonodárce přijal celou řadu zvláštních restitučních předpisů a tím na sebe vzal povinnost vymezený majetek vrátit či za něj poskytnout náhradu. Nejednalo se však o odčinění všech křivd. Součástí těchto předpisů bylo pak velmi podrobné stanovení podmínek, za kterých se osoby mohly domáhat restituce. Přes uvedené se některé osoby, které neuspěly podle speciálních restitučních předpisů (resp. pokud se jich restituční zákony netýkaly), pokusily domoci majetku cestou žaloby na určení vlastnického práva, tedy dle obecných občansko-právních předpisů. Jednalo se především o případy, kdy mělo vlastnické právo k dotčenému majetku přejít na stát bez právního důvodu.

Argumentace v těchto případech vycházela převážně z toho, že na stát nepřešlo vlastnické právo v souladu s tehdejším právem, často se tak stalo pouze faktických odnětím majetku bez právního důvodu. Pokud by pak soudy nepřiznaly ochranu vlastnictví k tomuto majetku s odkazem, že zvláštní zákony upracující navracení majetku vyloučily užití zákona obecného ve smyslu právní věty lex specialis derogat legi generali, došlo by tím de iure k vyvlastnění majetku bez splnění podmínek stanovených v článku 11 Listiny základních práv a svobod (tedy podmínek vyžadovaných demokratickým právním řádem pro zásah do vlastnického práva). Navíc by tím demokratický stát legalizoval krádež spáchanou socialistickým státem.

Soudy pak docházely k různých výkladům. Z hlediska obecných soudů byla tato otázka vyřešena jednotným způsobem až v roce 2003, kdy bylo přijato rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR¹⁰⁷, podle kterého „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. (…) Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento zákon stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně.“ Po jistém tápání v jednotlivých senátech dospěl ke stejnému výsledku i Ústavní soud.¹⁰⁸ Podle jednoho jeho rozhodnutí¹⁰⁹ „Ústavní soud konstatuje, že v poslední době jsou stále častější žaloby o určení vlastnictví využívány k pokusům o navracení majetku tam, kde restituční předpisy nevytvořily podmínky pro jeho vydání. K tomu však žaloby o určení sloužit nemohou. Nelze totiž dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z některých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo.“

Problémem však v této souvislosti může být určení, na které případy odňatého majetku restituční předpisy dopadají a na které již nedopadají. U posledně jmenovaných by tak připadalo v úvahu užití obecných předpisů. Ze stanovisek uvedených soudních orgánů jednoznačně vyplývá, že proti specialitě restitučních zákonů neobstojí ani argument, že vlastnické právo přešlo na stát neplatně. Restituční předpisy totiž upravují také vydávání majetku v případech, kdy byl dotčený majetek zabrán bez právního důvodu.

Jako jedna z možných limitací rozsahu restitučních předpisů je hledisko časové. Otázka tedy zní, do kterého časového okamžiku musela nastat křivda, aby se na tento případ nevztahovaly restituční předpisy. Bylo již uvedeno, že u hlavních restitučních předpisů (zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o půdě) bylo stanoveno rozhodné období pro vracení majetku shodně od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Průlom pak přinesl zákon č. 243/1992 Sb. Užití obecných předpisů by tedy přicházelo v úvahu u křivd, které se staly před uvedeným rozhodným obdobím. Tento výklad by pak nebránil (samozřejmě při unesení důkazního břemene) snahám o nápravu křivd způsobených v době po Bílé Hoře nebo ještě dříve, a to například s poukazem, že vlastnické právo je nepromlčitelné. K takovému výkladu se však Ústavní soud postavil jednoznačně negativně.¹¹⁰ Podle jeho názoru nelze specialitu restitučních předpisů vykládat pouze s ohledem na jejich jednotlivá ustanovení, nýbrž s ohledem na jejich aplikaci jako celku, rovněž s přihlédnutím k cíli, který jimi zákonodárce sledoval. Tedy vymezit okruh vztahů, do kterých lze mimořádně zpětně zasáhnout. Dále je třeba mít na paměti, že k tomuto kroku nebyl zákonodárce nucen a učinil tak pouze ze své svobodné vůle. Z preambule základního restitučního předpisu (zákona o mimosoudních rehabilitacích) navíc nesporně vyplývá, že z restitucí je vyloučen majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Zákon se tedy vztahuje na veškerý majetek, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Přijetím restitučních předpisů tak mělo podle něj za následek stabilizaci vlastnických vztahů. Podle jiného jeho rozhodnutí¹¹¹ „je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. (…) vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejich obsah nemohli znát.“. Samotné plynutí času je podle Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s tím nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. Uvedené však nelze chápat jako jeho vyvlastnění, nýbrž jako zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby.

Ne zrovna velkou přesvědčivost uvedeného názoru lze také dovodit z několika separátních vót ke shora uvedenému stanovisku pléna, které se především týkaly argumentace při překonání problému s majetkem, který si stát přisvojil bez právního důvodu, tedy faktickou okupací. To, že by stát svým následným aktem stanovil, že je vlastníkem věci v případě, kdy de iure k převodu vlastnického práva nikdy nedošlo, je v rozporu se zásadou nemo plus iuris transfere potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na jiného převést více práv, než mu náleží). Přesto se jedná o přijaté a vyhlášené stanovisko, které bude závazné pro další rozhodovací činnost Ústavního soudu.

Nezbývá tedy, než vzít na vědomí výklad, podle kterého „Cílem přijetí restitučních předpisů přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu nebylo zakotvit jednodušší cestu ke zmírnění majetkových křivd pro původní vlastníky, resp. jejich právní nástupce, nýbrž vymezit, které křivdy napravovány budou a které nikoliv“.¹¹²

Jiná možnost limitace obsahu restitučních předpisů by se mohla týkat tzv. výčtových zákonů, zejména týkajících se vracení církevního majetku (tedy zejména zákona č. 298/1990 Sb.). Zde se nabízí možnost úvahy, že majetku, který nebyl jmenovitě uveden v těchto předpisech, se restituční předpis netýká a zůstává tedy možnost ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. I v této věci bude mít patrně poslední slovo Ústavní soud, podle kterého¹¹³ je tento zákon předpisem restitučním, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Tedy splnění jeho subjektových a věcných podmínek brání aplikaci obecných předpisů. Tento názor není však přesvědčivý minimálně v tom, že předmětný zákon se týká vracení majetku pouze Římskokatolické církve. Je proto podivné vylučovat z možnosti ochrany vlastnického práva i jiné církve či náboženské společnosti s poukazem, že subjektový rozsah zahrnoval všechny náboženské právnické osoby. Výsledek uvedeného tedy zní, že není možno aplikovat obecné předpisy chránící vlastnické právo za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnicého práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Tyto teze je možno dokumentovat na průběhu ostře mediálně sledovaného sporu o katedrálu sv. Víta v Praze, o kterém bude dále krátce pojednáno v části týkající se restitucí majetku církví.