Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

V této rezoluci Parlamentní shromáždění varuje transformující se státy před neuváženými kroky, které by ve svých důsledcích mohly vést až k rehabilitaci a obnovení totalitního systému. Klíč k mírové koexistenci a úspěšnému transformačnímu procesu spočívá podle Shromáždění v nastolení jemné rovnováhy při hledání spravedlnosti místo pouhé odplaty. Demokratický právní stát má podle jeho názoru dostatek prostředků, aby se učinilo zadost spravedlnosti a aby byli potrestáni viníci – nemůže však a neměl by namísto spravedlnosti v sobě živit touhu po pomstě. K úspěšné celkové přeměně státům doporučuje následující zásady: 1) demilitarizace (ve své podstatě) civilních institucí, 2) decentralizace místní, regionální ale i státní správy, 3) demonopolizace a privatizace, a 4) debyrokratizace (redukce nadbytečné regulace).

1. 
   stíhat trestné činy spáchané v době komunistického režimu, a to podle standardního trestního zákona; případné promlčecí lhůty mohou být prodlouženy, neboť se jedná pouze o otázku procesní, nikoliv však hmotněprávní; přijímání a aplikace retroaktivních trestních norem není pak přípustná, přesto je však přípustné odsouzení za čin, který byl v době spáchání podle vnitrostátního práva sice beztrestný, za trestné byl však považován podle všeobecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy,
   
2. 
   tyto procesy by měla doprovázet rehabilitace osob odsouzených za spáchání zločinů, které nejsou v civilizované společnosti trestnými činy, a osob nespravedlivě odsouzených; těmto osobám pak přísluší hmotné odškodnění; vítáno je také v této souvislosti zpřístupnění archivů tajných služeb,
   
3. 
   vracení majetku, včetně sakrálních staveb, protiprávně nebo nespravedlivě zabaveného či jinak vyvlastněného, a to pokud možno při šetření práv nových vlastníků, kteří tento majetek nabyly v dobré víře; v případě nemožnosti je třeba poškozeným poskytnout adekvátní náhradu,
   
4. 
   Shromáždění bere na vědomí administrativní opatření (v podobě lustračních či dekomunizačních zákonů) přijatých s cílem vyloučit z výkonu vládních pravomocí osoby, které se sice nedopustily trestných činů, ale zastávaly vysoké funkce v komunistických režimech; při aplikaci těchto opatření je však nutné dodržet především princip individuální (a tedy nikoliv kolektivní) odpovědnosti při zachování práva neřádný proces.
   

Vyšetřovací pravomoci umožňují Úřadu odhalovat a stíhat trestné činy z období let 1948 – 1989, u kterých nedošlo z politických důvodů k pravomocnému rozhodnutí. Jeho sídlem je Praha, má celostátní působnost a pro efektivnější práci bylo zřízeno detašované pracoviště v Brně.

Kromě vyšetřování je neméně důležitá i činnost dokumentační, která spočívá zejména ve shromažďování a vyhodnocování materiálů, informací a dokumentů dokládajících zločinnost komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Časová působnost pro oblast dokumentace je od roku 1999 rozšířena i o období od 1. 1. 1945 do nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Získané materiály a informace jsou jednak využívány pro vyšetřovací práci policistů a zároveň jsou vhodným způsobem zpřístupňovány široké veřejnosti, a to formou vydávání a bezplatné distribuce (přednostně do veřejných knihoven a celé sítě středních a vysokých škol) nejrůznějších publikací (sborníky Securitas Imperii, monotématické Sešity a ediční řada Svědectví), spoluprací s tiskem, rozhlasem a televizí, s vysokými školami (přednášky a semináře) a řadou významných domácích i zahraničních institucí, včetně spolupráce s institucemi v postkomunistických zemí, zabývajících se obdobnou problematikou. ³⁷
3.2.3.2. Neuskutečněné české projekty
V roce 2000 Horní komora Parlamentu ČR navrhla zřídit obecně prospěšnou společnost „Památník doby nesvobody“. Motiv pro zřízení byl vyjádřen v preambuli navrhovaného zákona: „Aby památka obětí totalitních režimů byla uchována, aby odpovědnost jedinců za zločiny páchané ve jménu totalitních ideologií nebyla zapomenuta, aby činy odporu a odboje byly povzbuzením pro budoucí generace, rozhodl se Parlament rozšířit podmínky pro to, aby vůle zkoumat a připomínat nesvobodu byla co nejlépe naplněna.“³⁸ Myšlenka na zřízení této nové instituce měla být tedy „vyjádřením vůle zkoumat a připomínat skutečnost, že v tomto století byla svoboda občanů na území České republiky po dlouhá období potlačena a demokracie byla pošlapána“. Návrh se nechal inspirovat jinými institucemi sloužícími „jako mementa temných epizod tohoto století“, jako jsou National Holocaust Museum ve Washingtonu či Památník obětí holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.

Dobou nesvobody návrh označoval období let 1939 až 1989 a samotný pojem nesvobody legálně definoval jako „stav, kdy občané státu nemají možnost v téže době obvyklou v demokratických zemích rozhodovat svobodně o svém státě a o sobě, kdy je omezena nebo zrušena činnost demokratických institucí a kdy jsou trvale a soustavně porušována lidská práva“. Památník by se tedy týkal širšího úseku minulosti českého (československého) státu, než jen tzv. rozhodného období v zákonech týkajících se nápravy křivd z let 1948 až 1990. Předmětem činnosti měla být dokumentace, vědecké bádání, shromažďování, poskytování informací a vzdělávání o době nesvobody, což mělo být zajišťováno celou řadou nejrůznějších činností.³⁹ Návrh byl však ve druhém čtení zamítnut (usnesení č. 916 ze dne 5. 4. 2000, 24. schůze).

Po tomto neúspěchu na sebe další návrh nenechal dlouho čekat. Skupina poslanců navrhla již v roce 2001 zřídit „Institut pro dokumentaci totality“. Podle navrhovatelů mělo být zřízení této instituce dalším zásadním krokem na poli překonávání komunistické minulosti v ČR.⁴⁰ Inspirace je zřejmá: Spolkový úřad pro podklady Stasi v Spolkové republice Německo a Institut národní paměti v Polsku. Podle důvodové zprávy „je vhodná doba pro zásadní řešení přístupu k dokumentaci soustředěné ve svého druhu „třináctých komnatách“ české státní správy“. Institut by se měl vedle zpřístupňování svazků také zabývat minulostí, analyzovat zachované archivní a spisové materiály Státní bezpečnosti, s ní spolupracujících a jí podřízených bezpečnostních složek a výsledky své činnosti by měla aktivně předkládat veřejnosti. Slovy navrhovaného paragrafového znění „posláním Institutu je dokumentace, vědecké bádání, shromažďování, analýza a poskytování dokumentů a informací oprávněným žadatelům“.

Možnost vytvoření zvláštní instituce mimo exekutivu již mohla být tušena z obecné části důvodové zprávy senátního návrhu zákona o zpřístupnění svazků StB. Institut by měl být pod dohledem zákonodárného sboru (Poslanecké sněmovny) a měl by umožnit rozšíření počtu osob seznamujících se s postupem a praktikami komunistické tajné policie. V Institutu měly být shromážděny veškeré zachované svazky z ministerstva vnitra, ministerstva obrany (archiv bývalé Vojenské kontrarozvědky) a ministerstva spravedlnosti.

Návrh zákona se stal cílem kritiky hned několika odborných institucí zabývajících se předmětnými otázkami, např. vědecké rady Ústavu pro soudobé dějiny. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu návrhu vyčítal především neznalost upravované problematiky ze strany předkladatelů a naprostá absence seriózního rozboru předchozího i současného stavu této problematiky.⁴¹ Podle Úřadu by návrhu zákona měla předcházet odborná konzultace jak se zainteresovanými institucemi, tak i s nestrannými o odborníky. Ani odkaz na „obdobné“ zahraniční instituce není odpovídající vzhledem k faktickým cílům a kompetencím těchto institucí. Neseriózním dále Úřad shledává tvrzení, že v ČR schází instituce, která by se předmětnou činností zabývala profesionálně (příkladmo je uveden Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, Historický ústav Armády ČR a samozřejmě i Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Dále není správné zužování zájmu o minulost jen na činnost Státní bezpečnosti. Možným motivem pro ostrou kritiku ze strany Úřadu by mohla být obava ze zrušení této složky Policie ČR. Úřad však měl být zachován i když v pozměněné podobě. Pro další období se měl totiž zabývat jen vyšetřováním a nikoli již dokumentací zločinů komunismu, což mělo přejít právě na navrhovaný Institut.

Druhá polovina roku 2005 přinesla opět myšlenku zřídit tentokrát „Ústav paměti národa“ po vzoru Polska a Slovenska. Tento návrh vzešel z Horní komory Parlamentu ĆR. Navrhovaná instituce by měla být nezávislá na státu (moci výkonné) a pouze pod dohledem parlamentu. Na začátku roku 2006 byl v Senátu tento návrh v prvním čtení schválen.

Ve sjednoceném Německu byl po pádu Berlínské zdi pověřen Joachim Gauck a jeho úřad, aby spravoval dokumenty týkající se činnosti Stasi (tajná služba v bývalé NDR – Staatssicherheitdienst) a tyto dokumenty učinil přístupnými. Podkladem činnost tzv. Gauckova úřadu (Stasi-Unterlagen-Behörde) byl zákon o dokumentech (podkladech) Stasi z roku 1991 (Stasiunterlagengesetz).

Polský parlament schválil 18. 12. 1998 zákon o Ústavu národní paměti – výboru pro vyšetřování zločinů proti polskému národu. Jak je možno tušit z názvu, pravomoci této instituce nejsou omezeny pouze na éru komunismu. Součástí zákona je rovněž úprava promlčení některých trestných činů. Ty činy, které jsou trestné podle poského práva a zároveň se dají označit jako zločiny proti míru, proti lidskosti nebo jako válečné zločiny, se nepromlčují. Zločiny spáchané komunistickým systémem, pokud nespadají mezi trestné činy nepromlčitelné, se promlčují v roce 2010, pokud se jedná o zabití, tak až v roce 2020.

Konečně rovněž Slovensko zřídilo svoji instituci – Ústav paměti národa, a to zákonem ze dne 19. 8. 2002 č. 553/2002 Z. z., o sprístupnení dokumentov o činnosti bezpečnostních zloziek štátu 1939 – 1989 a o založení Ústavu paměti národa. Evidenční, shromažďovací, zpřístupňovaní a zveřejňovaní činnost Úřadu se rovněž týká činů nacismu a zločinů proti míru, lidskosti, válečných zločinů či jiných represálií prováděných z politických důvodů, pokud je spáchal občan Slovenské republiky nebo byly spáchány na občanu Slovenské republiky.

Jak již z předchozího textu vyplynulo nebo vyplyne později, jedním z nároků nové společnosti, který ji má odlišovat od totalitní společnosti, je respektování lidských práv uznaných v ústavních listinách či závazných mezinárodních úmluvách. Tento požadavek platí jistě bezvýjimečně ve všech oblastech právního života společnosti a proto tím více v oblasti odstraňování starých nespravedlností. Nerespektování tohoto požadavku by způsobilo negaci celého tohoto procesu, neboť by se užívaly stejné metody, proti jakým se bojuje.

Zákonodárce má tedy vymezeny „mantinely“, v rámci kterých se smí pohybovat při přijímání normativní úpravy a stejně tak jsou na tom i všechny právo aplikující subjekty. Tento požadavek lze výstižně vyjádřit také takto: „Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.“⁴⁴ Jako odborník na slovo vzatý zde při kontrole zmíněného požadavku vystupuje ústavně zakotvená instituce v podobě ústavního soudu. Ústavní soud ČR je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V České republice se uplatňuje model koncentrovaného, či jinak řečeno specializovaného ústavního soudnictví. Tomu odpovídají svěřené kompetence, za pomoci kterých poměřuje „jednoduché“ právo a jeho aplikační praxi s ústavním pořádkem. Z jeho rozhodovací činnosti lze tedy vysledovat vazby na ústavněprávní normy.

Z poměrně rozsáhlého výčtu kompetencí zde přicházejí v úvahu především kontrola norem (čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy – „zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem“ a „zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem“)⁴⁵ a ústavní stížnost (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy – Ústavní soud rozhoduje „o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod“).

Při rozhodování ve věcech týkajících se nápravy křivd a bezpráví, zejména se to týká tzv. restitučních věcí, byl Ústavní soud nucen řešit i běžné otázky týkající se ústavního přezkumu rozhodnutí vydaných orgány veřejné moci, zejména obecných soudů. Uvedené se týká zejména limitů přezkumu těchto rozhodnutí z hlediska ústavnosti, kdy v podstatě sám Ústavní soud musí určit, kdy se jedná o prosté porušení zákonnosti a kdy už jde o porušení ústavnosti. Jako jeden z dalších nálezů obsahujících podrobnější vymezení limitů přezkumné činnosti ústavního soudu lze uvést nález vedený pod sp. zn. I. ÚS 440/01⁴⁶: „je z ústavněprávního pohledu nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti [viz nález sp.zn. I. ÚS 349/97 Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., C. H. Beck, Praha 2000, str. 99]. Tak tomu je např. v případě, že interpretace aplikované právní normy bude příliš extenzivní nebo naopak příliš restriktivní, a tak zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny , který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [viz IV. ÚS 188/94 Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 284]. V dané souvislosti je nutno připomenout také nález sp. zn. II. ÚS 277/99, ze dne 9. 10. 2001, ve kterém je uvedeno, že: "Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické.“ Z uvedeného vyplývá, že hledaná hranice je velmi nejasná a není možné k tomuto účelu stanovit nějaká obecně ve všech případech platná pravidla.

Uvedené lze například hned demonstrovat na přístupu Ústavního soudu k některým předpisům z oblasti restitucí, kdy u věcí týkajících se tzv. zákona o půdě, tj. zákona č. 229/1991 Sb., užívá Ústavní soud shora uvedená pravidla poněkud modifikovaně.⁴⁷

Jak bývá v literatuře uváděno⁴⁸, Ústavní soud ve svých rozhodnutích stanovil jím dodržovaný rámec přezkumu. Prvním krokem je posouzení ústavnosti aplikované právní normy, druhým pak kontrola dodržní ústavních procesních práv a třetím posození ústavní konformity interpretace a aplikace daného hmotného práva.
3.3.2. K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ČR
Ústavní soud je strážcem ústavní konformity, a to jak samotné existence právních předpisů s podústavní právní silou, tak jejich aplikace. Často však v praxi dochází k situacím (a to i při aplikaci předpisů speciálně vydaných pro nápravu křivd a bezpráví), že orgány veřejné moci včetně obecných soudů rozhodují odlišně od konstantní judikatury Ústavního soudu. Nabízí se zde otázka, pro koho je rozhodnutí závazné. Čl. 89 odst. 2 Ústavy totiž stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Naproti tomu Česká republika patří bezpochyby do kontinentální právní kultury, kde soudní rozhodnutí (precedent) nepatří mezi prameny práva. Přiznat nálezům Ústavního soudu ČR precedenčnost, by znamenalo uznat tento orgán přinejmenším jako závazného interpreta ústavních zákonů. Soudy tedy právo netvoří, jen ho nalézají. Závaznost soudních rozhodnutí může spočívat pouze na myšlenkové a názorové přesvědčivosti. Ústavní soud ČR však do této koncepce příliš nezapadá, přinejmenším pro kompetenci, díky které se dá označit výrazem Hanse Kelsena jako „negativní zákonodárce“.

V teorii ústavního práva je možno na tuto otázku zaznamenat poměrně rozdílné názory. Ty nejodvážnější tvrdí, že závazné erga omnes je rozhodnutí Ústavního soudu, a to jak výrok tak i jeho nosné důvody (ratio decidendi). Z odůvodnění totiž vyplyne, které jednání Ústavní soud kvalifikuje jako protiústavní či v souladu s ústavou, a zároveň je přesně specifikuje. Názory z opačné strany mají za to, že rozhodnutím se myslí jen nález jako meritorní rozhodnutí ve věci kontroly norem⁴⁹, kterým se ruší právní předpis, a to jen jeho výrok (jen ten může nabýt právní moci a stát se vykonatelným). Každý je totiž vázán tím, že právní předpis pozbyl platnosti ve smyslu zásady ignoratia iuris neminem excusat. Ostatní nálezy jsou závazné jen pro danou věc (inter partes), odůvodnění všech nálezů je závazné jen pro samotný Ústavní soud.

Ústavní soud rozhoduje o procesních otázkách usnesením a ve věci samé nálezem. Nálezy je možné rozlišovat ve věcech kontroly norem a ostatní.

V prvním případě je nepochybně přijímáno, že výrok rušící právní předpis či jeho část je závazný pro všechny a dá se říci, že jde o jeden z pramenů práva (akt negativního zákonodárce). Odůvodnění takového nálezu však může být velmi užitečné pro (pozitivního) zákonodárce, neboť v něm často nalezne jakýsi návod, jak danou problematiku upravit tak, aby tato regulace byla pro Ústavní soud akceptovatelná. Pokud jde o nález stanovící, že právní předpis je v souladu, je jeho odůvodnění neméně významné. Je totiž zcela jasné, že každý právní předpis lze chybně interpretovat a jeho aplikací porušit ústavně garantované právo. Ústavní soud by tedy mohl při nalezení sebemenší možnosti chybné interpretace právní normu bez milosti zrušit. A to by nebylo příliš praktické. V této otázce se soud přiklonil k prioritě ústavně konformního výkladu, což mnohokrát uvedl ve svých rozhodnutích. Za všechny snad nález pléna uvedený ve Sbírce zákonů pod číslem 121/1996 Sb.: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“ ⁵⁰ Zjednodušeno řečeno z toho vyplývá, že pokud existuje možná interpretace v souladu s ústavními zákony, právní předpis je ponechán v platnosti a ostatní jsou povinni jej tímto způsobem interpretovat a aplikovat.

Jedním z ostatních nálezů může být právě rozhodnutí o ústavní stížnosti. Pokud jde o další postup orgánu veřejné moci ve věci, ve které bylo jeho původní rozhodnutí či jiné opatření zrušeno kasačním nálezem, „závaznost právního názoru, obsaženého v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, pro další soudní řízení v téže věci, vyplývá již se samotného pojmu kasace – pokud by totiž tomu tak nebylo, kasační postavení vyšších soudů (resp. v daném případě soudů ústavních) by nemělo rozumný smysl a muselo by být nahrazeno postavením apelačním“⁵¹. K závaznosti se vyjádřil opakovaně i Ústavní soud: „Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky; jinak by došlo navíc k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.“⁵² či „Protože Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlava čtvrtá; čl. 83; čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 o.s.ř.“⁵³ Co se však týče závaznosti těchto nálezů erga omnes, není tato za současného právního stavu akceptována. To stejné se dá říci o závaznosti usnesení.

Ústavní soud je tedy strážcem ústavní konformity jak samotné existence právních předpisů s podústavní právní silou, tak jejich aplikace. Často však v praxi dochází k situacím (a to i při aplikaci předpisů speciálně vydaných pro nápravu křivd a bezpráví), že orgány veřejné správy včetně obecných soudů rozhodují odlišně od konstantní judikatury Ústavního soudu. Nabízí se zde otázka, pro koho je rozhodnutí závazné. Čl. 89 odst. 2 Ústavy totiž stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Naproti tomu Česká republika patří bezpochyby do kontinentální právní kultury, kde soudní rozhodnutí (precedent) nepatří mezi prameny práva. Přiznat nálezům Ústavního soudu ČR precedenčnost, by znamenalo uznat tento orgán přinejmenším jako závazného interpreta ústavních zákonů. Soudy tedy právo netvoří, jen ho nalézají. Závaznost soudních rozhodnutí může spočívat pouze na myšlenkové a názorové přesvědčivosti. Ústavní soud ČR však do této koncepce příliš nezapadá, přinejmenším pro kompetenci, díky které se dá označit výrazem Hanse Kelsena jako „negativní zákonodárce“.

V teorii ústavního práva je možno na tuto otázku zaznamenat poměrně rozdílné názory. Ty nejodvážnější tvrdí, že závazné erga omnes je rozhodnutí Ústavního soudu a to jak výrok tak i jeho nosné důvody (ratio decidendi). Z odůvodnění totiž vyplyne, které jednání Ústavní soud kvalifikuje jako protiústavní či v souladu s ústavou a zároveň je přesně specifikuje. Názory z opačné strany mají za to, že rozhodnutím se myslí jen nález jako meritorní rozhodnutí ve věci kontroly norem⁵⁴, kterým se ruší právní předpis a to jen jeho výrok (jen ten může nabýt právní moci a stát se vykonatelným). Každý je totiž vázán tím, že právní předpis pozbyl platnosti ve smyslu zásady ignoratia iuris neminem excusat. Ostatní nálezy jsou závazné jen pro danou věc (inter partes), odůvodnění všech nálezů je závazné jen pro samotný Ústavní soud.

Ústavní soud rozhoduje o procesních otázkách usnesením a ve věci samé nálezem. Nálezy je možné rozlišovat ve věcech kontroly norem a ostatní.

V prvním případě je nepochybně přijímáno, že výrok rušící právní předpis či jeho část je závazný pro všechny a dá se říci, že jde o jeden z pramenů práva (akt negativního zákonodárce). Odůvodnění takového nálezu však může být velmi užitečné pro (pozitivního) zákonodárce, neboť v něm často nalezne jakýsi návod, jak danou problematiku upravit tak, aby tato regulace byla pro Ústavní soud akceptovatelná. Pokud jde o nález stanovící, že právní předpis je v souladu, je jeho odůvodnění neméně významné. Je totiž zcela jasné, že každý právní předpis lze chybně interpretovat a jeho aplikací porušit ústavně garantované právo. Ústavní soud by tedy mohl při nelezení sebemenší možnosti chybné interpretace právní normu bez milosti zrušit. A to by nebylo příliš praktické. V této otázce se soud přiklonil k prioritě ústavně konformního výkladu, což mnohokrát uvedl ve svých rozhodnutích. Za všechny snad nález pléna uvedený ve Sbírce zákonů pod číslem 121/1996 Sb.: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“ ⁵⁵ Zjednodušeno řečeno z toho vyplývá, že pokud existuje možná interpretace v souladu s ústavními zákony, právní předpis je ponechán v platnosti a ostatní jsou povinni jej tímto způsobem interpretovat a aplikovat.

Jedním z ostatních nálezů může být právě rozhodnutí o ústavní stížnosti. Pokud jde o další postup orgánu veřejné moci ve věci, ve které bylo jeho původní rozhodnutí či jiné opatření zrušeno kasačním nálezem, vyplývá „závaznost právního názoru, obsaženého v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, pro další soudní řízení v téže věci, vyplývá již se samotného pojmu kasace – pokud by totiž tomu tak nebylo, kasační postavení vyšších soudů (resp. v daném případě soudů ústavních) by nemělo rozumný smysl a muselo by být nahrazeno postavením apelačním“⁵⁶. K závaznosti se vyjádřil opakovaně i Ústavní soud: „Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky; jinak by došlo navíc k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.“⁵⁷ či „Protože Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlava čtvrtá; čl. 83; čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 o.s.ř.“⁵⁸. Co se však týče závaznosti těchto nálezů erga omnes, není tato za současného právního stavu akceptována. To stejné se dá říci o závaznosti usnesení.