Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

1. 
   kriminální vinu za činy, které porušují jednoznačně stanovené pozitivní zákony, kde instancí rozhodující o vině a trestu je soud,
   
2. 
   politickou vinu za činy státníků jménem státu, jednotliví lidé (obyvatelstvo) musí nést následky těchto činů v důsledku své příslušnosti k tomuto státu, poněvadž všichni obyvatelé odpovídají za činy své vlády; instancí je zde moc a vůle vítězova
   
3. 
   morální vinu za činy, kterých se dopouští jednotlivec, nesprávnost jednání mu vyčítá jeho vlastní svědomí
   
4. 
   metafyzickou vinu za všechno zlo na světě, která vyplývá z lidské solidarity; jedinou instancí je zde Bůh.
   

V této části práce se blíže zastavíme u jednotlivých způsobů či právních prostředků a jejich ústavněprávního hodnocení, kterými se společnost rozhodla napravit spáchané křivdy a bezpráví.

Jedním ze států bývalého sovětského bloku, které se rozhodly odčinit svoji totalitní – komunistickou minulost, je Česká republika, resp. do konce roku 1992 Československá republika. Jistou inspiraci s tímto procesem, či mu velmi obdobným, mohl český stát hledat především ve vlastní minulosti, kdy byl jen v průběhu 20. století opakovaně postaven před podobnou otázku. Prvním takovým významným okamžikem bylo zcela jistě ukončení 1. světové války a získání národní svobody po několika staletích v podobě obnovení samostatného československého státu po rozpadu habsburské monarchie. Druhá taková situace nastala v roce 1945 po ukončení 2. světové války s nutností reagovat na německý útlak. Další možnou inspiraci bylo možno čerpat z podobných procesů, ať starších či novějších, které proběhly v jiných evropských nebo mimoevropských zemích.
3.1. Náprava křivd po světových válkách
„Poměry, které po stránce právní u nás způsobila první světová válka, byly ovšem zcela idilické oproti stavu, který se vyvinul za druhé světové války (viz slova básníka Kvapila … za Rakouska, to se nám to úpělo …), pročež k odstranění vzniklých bezpráví postačil zákon o několika řádcích“²⁷. Úvodní citace může posloužit jako názorná ilustrace pro rozdíl mezi způsobem nápravy pociťovaných nespravedlností v těchto pro český (československý) stát významných situacích. Nic to však nemění na tragických následcích obou válečných konfliktů.

Oba tyto předěly mají společné především to, že český stát napravoval následky způsobené cizím prvkem, tedy rakouským mocnářstvím a nacistickým Německem. Z hlediska této práce je pak významná skutečnost, že vše probíhalo v době, kdy normy ústavního práva upravující ochranu jednotlivců neměly bez příslušných „zákonných“ prováděcích předpisů z dnešního pohledu nějaký výraznější právní význam a byla chápána spíše jen jako monolog zákonodárce o vlastních legislativních plánech. Přesto však je možno říci, že ani podle ústavní listiny z roku 1920 nemohlo být při zachování formy zákonodárného procesu za právo stanoveno cokoliv, nýbrž tato ústava zakotvila zcela nesporně princip demokratické legitimity státního zřízení a vázanost hodnotami mezinárodního právního řádu. Přinejmenším z hlediska těchto principů měly být přijaté opatření hodnoceny. Přesto byla rozhodnutí o odstranění spáchaných křivd spíše politické povahy. Není proto divu, že některá přijatá „nápravná“ opatření se mohou z pohledu dnešního minimálního standardu ochrany práv jednotlivce jevit jako poněkud problematické. Na druhou stranu však nelze při tomto hodnocení odhlížet od příslušných historických okolností doby a příčin, které tuto reakci vyvolaly.

Z jiného úhlu pohledu je možno při srovnání těchto dvou procesů též brát v úvahu, že zatímco rozpad rakouského soustátí a vznik nového samostatného státu byly možná trochu nečekanými důsledky ukončeného válečného konfliktu, již několik let před koncem 2. světové války se jednalo o způsobech nápravy a došlo se k přesvědčení, „že je třeba ještě před ukončením přesněji formulovat zásady poválečného narovnání válkou pokřivených vztahů, aby se zásadně odsoudilo německé počínání a aby jednak násilníci byli odrazeni od svého jednání, a jednak aby postiženým byla dána naděje, a posléze aby osoby třetí byly včas varovány před zakládáním dalších práv, odvozených od těchto bezprávných aktů“²⁸.
3.1.1. Po 1. světové válce
K odstranění následků křivd způsobených rakouskou monarchií postačil tedy podle Z. Nešpora pouze jeden legislativní akt obnoveného státu o délce jedné věty – zákon č. 8/1918 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné, ze dne 2. 11. 1918, který prohlásil, že zabavení jmění, povolené císařským nařízením ze dne 9. 6. 1915 č. 156 říšského zákoníku, o ručení za náhradu škody při zrádných činech, spáchaných za válečných dob, vyjímaje případy, ve kterých byl trestný čin spáchán ze ziskuchtivosti, se zrušuje. Tímto předpisem bylo reagováno na opatření rakouského státu, který si zabavováním majetku jistil náhradu za škody způsobené v průběhu války zrádnými činy svých příslušníků.

Rovněž však i jiné předpisy se dají zahrnout do souboru opatření sloužících k odstranění nespravedlností spáchaných rakouskou monarchií. S cílem odčinit nespravedlnosti bývalé císařské justice vydal Národní výbor československý pod číslem 28/1918 Sb. z. a n. nařízení o amnestii. Použita byla agraciace, abolice i rehabilitace u vybraných trestných činů spáchaných do dne 28. 10. 1918 včetně. I další předpisy rušily nejrůznější omezení a restrikce vynucené válkou, např. demobilizace osob i věcí (např. koní).

Téměř okamžitě po vzniku republiky byla zahájena tzv. první pozemková reforma, která „byla ve znamení jakéhosi „odčinění Bílé Hory“, která měla pro naše obyvatelstvo dalekosáhlé důsledky nejen v oblasti náboženské, ale i ve sféře majetkové, kde znamenala přesun pozemkového vlastnictví z domácích vlastníků na cizí šlechtu“²⁹. Byla provedena celou sérií zákonů, z nichž první zákon č. 32/1918 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků, zabránil zcizování a drobení půdy, neboť bylo rozhodnuto, že pozemková reforma se bude týkat jen tzv. velkého majetku pozemkového, což bylo více jak 150 ha zemědělské půdy a 250 ha půdy celkem. Nerozlišovalo se podle toho, kdo byl vlastníkem majetku, nýbrž podle velikosti. Také se nejednalo o znárodnění, neboť původním vlastníkům měla být až na výjimky poskytnuta náhrada. Že úmyslem zákonodárce bylo vedle umožnění získat půdu co nejširším vrstvám obyvatelstva i jisté vypořádání se s příslušníky bývalé vládnoucí vrstvy, může dokumentovat § 9 záborového zákona týkající se právě náhrad za odebraný majetek: „O náhradě za převzatý majetek bude rozhodnuto zvláštním zákonem. Zvláštním zákonem provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, čís. 61 Sb. z. a n.; majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen; majetek bezprávně nabytý; majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce;...“ Dále následoval záborový zákon, č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového, a nakonec zákon přídělový, č. 81/1920 Sb. z. a n.

Jak již z předchozího textu vyplynulo, rovněž bylo zrušeno šlechtictví se všemi z něj vyplývajícími právy. Stalo se tak zákonem č. 61/1918 Sb. z. a n., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly. Bývalí šlechtici podle něj nesměli užívat ani svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.

Konečně zákon č. 333/1920 Sb. z. a n., o náhradě škody obětem politické persekuce za války 1914 – 1918, zmocnil vládu, aby poskytla přiměřenou náhradu těm osobám nebo jejich pozůstalým, které byly v souvislosti se světovou válkou z politických důvodů internováni, konfiskováni, drženi ve vazbě, usmrceni nebo jinak na zdraví poškozeni, pokud byly tímto vážně poškozeny na své existenci a tuto náhradu nezbytně potřebují s tím, že nebyly odškodněny jinak.

V této souvislosti je nutno dále poznamenat, že v rovině právní nebyla po formální stránce přerušena kontinuita s bývalým Rakouskem. Hned první zákon nového státu o zřízení samostatného státu československého, který byl později uveřejněn pod číslem 11/1918 Sb. z. a n., byl schválen z důvodu zachování souvislosti dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a jak napsal sám autor tohoto zákona A. Rašín „základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebyla“³⁰. Tento zákon ponechal prozatím v platnosti veškeré zemské a říšské zákony a nařízení a též byla převzata státní správa s tím, že byla nové stanovena podřízenost Národnímu výboru. Z hlediska obsahového k postupné proměně právního řádu došlo. Některé předpisy, např. obecný zákoník občanský z roku 1811 (Allgemeine Bürgerliches Gesetzbuch), však platily na území Československa ještě i po skončení 2. světové války.

Podle spojenecké deklarace ze dne 5. 1. 1943 „spojené národy prohlásily, že si vyhrazují právo prohlásiti za neplatné jakékoliv převody nebo nakládání majetkovými právy a zájmy jakéhokoliv druhu, které spadají do území podrobených okupací nebo přímé nebo nepřímé kontrole nepřátelských států, nebo které patří nebo patřily osobám fyzickým, právem sídlících na těchto územích; tato výstraha se vztahuje ne toliko na převody a nakládání majetkem, právy a zájmy, jež jsou prováděny loupeží a pleněním, nýbrž stejně i na transakce, uskutečněné formou zdánlivě zákonnou, a to i když jsou tyto transakce vydávány za dobrovoln铳¹. Z uvedeného je patrné, že náprava křivd způsobených Německem a jeho spojenci byla poměrně dlouhou dobu připravována. V Československu byl tento proces v porovnání s následky 1. světové války svým rozsahem a intenzitou nesrovnatelný. Za odpovědné byly označeni především příslušníci Německého státu (resp. národa) a jeho spojenců, přesto se odpovědnost neodehrávala pouze v rovině právní, nýbrž i v rovině politické, kde o subjektu odpovědnosti a následcích rozhoduje mocensky silnější (tedy vítěz). Právě z tohoto důvodu jsou často uskutečněná opatření hodnocena jako v rozporu s právem, neboť jejich uskutečnění bylo poraženým v podstatě vnuceno. Příslušníci „nenáviděných“ států byly často hnáni k odpovědnosti (nebo byla stanovena jakási presumpce jejich odpovědnosti) kvůli své příslušnosti (ať právní či faktické) k poraženým státům. Z toho však nelze bez dalšího dovozovat, že by se jednalo o mstu proti příslušníkům určitému státu, nýbrž o opatření reagující na závažné narušení existence státu a jeho příslušníků ze strany agresora, a to v rozporu s mezinárodním právem i obecnou humanitou vůbec.

Celý proces odstraňování následků způsobených nacismem byl postaven především na formální právní diskontinuitě s právem zavedeným protektorátním režimem. Prosadila se „koncepce, dle níž mnichovská dohoda a vše, co po ní následovalo, jsou právně irelevantn퓳², na úrovni mezinárodního i vnitrostátního práva byla sledována zásada kontinuity s právem předmnichovské republiky (formální i obsahová). Podle ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. října 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné, se stal prezident společně s vládou nositelem zákonodárné moci a převzal pravomoci Národního shromáždění podle Ústavy z roku 1920. Diskontinuitní koncepce byla provedena ústavním dekretem prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Právní předpisy vydané v době nesvobody (od 30. září 1938 do 4. května 1945) se nestaly součástí československého právního řádu, ovšem přechodně se i nadále používaly ty, které se svým obsahem nepříčily demokratickým zásadám československé Ústavy. Předpisy soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a rodinného se však naprosto vyloučily.

Ve sféře majetkové se křivdy způsobené pod tlakem okupace či osobní persekuce napravovaly nikoli podle obecné úpravy, nýbrž speciálními předpisy. Zvláště se jednalo o dekrety č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Dalšími právními předpisy se ošetřilo potrestání válečných zločinců a domácích zrádců (kolaborantů). Jednalo se o tzv. retribuční normy, kterými se zřídilo mimořádné lidové soudnictví. Velký retribuční dekret, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, umožnil potrestat vyjmenované zločiny proti státu, osobám a majetku. Rozhodovala doba spáchání – během zvýšeného ohrožení republiky a v letech druhé světové války. Po procesní stránce řízení probíhalo před mimořádnými lidovými soudy zřízenými právě pro tento účel. Jednou ze stěžejních zásad byla rychlost řízení. Případy, které nemohly být projednány bez průtahů (během několika málo dnů), se postupovaly řádným soudům. Souzení členů protektorátních vlád a ústředního vedení fašistických organizací spadalo do kompetence Národního soudu, zřízeného dekretem č. 17/1945 Sb., o Národním soudu. Malým retribučním dekretem (č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti) se napravovaly méně závažné skutky spočívající obecně v nepřístojném chování, jež uráží národní cítění. Příslušnými ke konání řízení se staly národní výbory. Této oblasti se také dotýkal ústavní dekret č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. Výsledné statistické údaje o retribučních opatřeních se však v různých pramenech liší. Podle Jana Kuklíka³³ bylo v českých zemích odsouzeno celkem 30 142 osob, uloženo 778 trestů smrti, 741 trestů doživotního žaláře a 24 673 osobám uložen trest žaláře.

Na požadavek potrestání zločinů způsobených během druhé světové války ve smyslu zásady „žádný zločin bez trestu“ reagoval se značným zpožděním zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů. Předpisy trestního práva platící v Československu až do roku 1950 (především zákon o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř. z. z roku 1852 - § 228 a vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, 19/1855 ř. z. z roku 1855 - § 134) totiž stanovily maximální promlčecí dobu shodně 20 let. Vztahoval se na do té doby nepromlčené vymezené trestné činy a stanovil do budoucna nepromlčitelnost trestního stíhání i výkonu trestu u těchto skutků. S touto oblastí blízce souvisela úprava občanství provedená především dekretem č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a č. 71/1945 Sb., o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československé státní občanství.

Ani státní aparát neušel očistě. Ta proběhla podle ustanovení dekretu č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. Stíhal se tzv. služební přečin, kterého se dopustil podle § 2 odst. 1 zaměstnanec, „který v době nesvobody porušil věrnost vůči Československé republice, nebo českému nebo slovenskému národu, popřípadě se prohřešil proti národní cti, anebo proti povinnosti národní soudržnosti vůči příslušníkům českého nebo slovenského národa“. V odstavci druhém byl pak demonstrativní výčet jednání, která spadala pod služební přečin.

Samostatnou kapitolou by mohlo být souzení hlavních válečných zločinců podle mezinárodního práva. Po neúspěšném pokusu postavit před soud německého císaře Viléma za rozpoutání 1. světové války, se konečně prosadila myšlenka trestní odpovědnosti jednotlivce za porušení mezinárodního práva. Byly zřízeny dva mezinárodní soudní tribunály: Tokijský a Norimberský. Druhý jmenovaný byl pod oficiálním názvem „Mezinárodní vojenský soudní dvůr“ zřízen Londýnskou dohodou ze dne 8. 8. 1945 uzavřenou mezi vládami Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Spojených států amerických, Svazu sovětských socialistických republik a Prozatímní vládou Francouzské republiky a měl sloužit k spravedlivému a rychlému trestnímu řízení s hlavními válečnými zločinci evropské Osy a k jejich potrestání. Soudní dvůr měl dánu kompetenci vyvodit osobní odpovědnost za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Uvedené předpisy jsou napadány především z hlediska jejich platnosti, kdy je zpochybňována pravomoc k jejich vydávání, a rozporu s Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb. – usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky) a mezinárodním právem.

Ústavní soud ČR v této souvislosti s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, uvedl³⁴, že je „třeba, a to i ve všeobecném smyslu, zdůraznit základní moment vztahující se k jakémukoliv hodnocení minulosti: to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. Z tohoto zorného úhlu (…) třeba hodnotit i sám dekret (…) jehož vydání nebylo ničím jiným než opatřením, v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko –republikánské státní formy Československé republiky, likvidaci principů demokratického, právního státu, (…) exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství (…) představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. (…) Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více jak čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou (…), neboť takový postup byl postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“

Z uvedeného se dá dovodit, že ani z hlediska formální právní platnosti nelze tyto „revoluční“ akty v dnešní době zpochybňovat.

V existenci tzv. Benešových dekretů byla také ze strany některých osob spatřována překážka pro členství České republiky v Evropské unii. Stavem, kdy náš stát odmítal tyto dekrety zrušit, a tím de iure uznat jejich protiprávnost, mělo docházet k porušení právních předpisů Evropské unie. K posouzení této složité právní otázky se nechal Evropský parlament v roce 2002 zpracovat odbornou studii, která byla nazvána: Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii. Jeho zpracovatelem byl profesor Jochen A. Frowein z Institutu Maxe Plancka pro zahraniční veřejné právo a mezinárodní právo v Heidelbergu, který se měl vyslovit především k otázce, do jaké míry mohou být tzv. Benešovy dekrety relevantní pro přistoupení České republiky do Evropské unie, příp. zda by Česká republika měla s ohledem na přistoupení k Evropské unii podniknout nějaké kroky. Zároveň Evropský parlament pověřil Ulfa Bernitze, profesora evropského práva na Stockholmské universitě, a Lorda Kingslanda, aby předložili své posudky uvedené studie.

Ve společném závěru uvedení zpracovatelé dospěli k důležitému závěru, že existence Benešových dekretů nepředstavuje žádnou překážku členství České republika v Evropské unii, neboť tyto předpisy byly vydány dříve, než vůbec Evropská unie a další evropské instituje jí předcházející vznikly. Evropské právní předpisy nemají zpětnou účinnost, a tedy nemohou poměřovat dříve přijaté právní předpisy. Navíc předmět regulace Benešových dekretů leží zcela mímo působnost práva Evropské unie.

Jednou ze součástí postupných změn československého a později českého právního řádu se staly také principy určené k procesu vyrovnání se s minulostí a k tomu, čemu se začalo říkat náprava či zmírnění křivd v minulosti způsobených. Vznikaly tak samostatné zákony upravující jednotlivé oblasti života a to podle pořadí důležitosti a naléhavosti, tak jak se jevily zákonodárci potřebnými.

Velmi jednoduše by se dalo říci, že důvod, proč k tomuto vyrovnání došlo, zákonodárce vyjádřil v § 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, kde se praví: „V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.“ Nebyl to ovšem v pořadí první právní předpis věnovaný této otázce. Nicméně v této oblasti se stalo pravidlem, že u každého právního předpisu v předmětné oblasti zákonodárce slavnostním jazykem v preambuli či úvodních ustanoveních vyjadřuje, co ho vedlo k jeho přijetí a sledovaný cíl (například zákon týkající se církevního majetku, 298/1990 Sb.: K nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku se Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky usneslo na tomto zákoně:…, (bývalý ústavní) zákon o navrácení majetku KSČ, 496/1990 Sb.: Po uchopení moci v roce 1948 považovala Komunistická strana Československa stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním. K částečnému odstranění následků tohoto stavu se Federální shromáždění usneslo takto:…, či zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, č. 198/1993 Sb.: Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názoru, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.).

Tedy až s účinností 29. listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění dalo by se říci obecný či zastřešující zákon (č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Ve druhém paragrafu byla stanovena hlavní zásada celého procesu nápravy či zmírnění křivd v minulosti způsobených, podle které se dřívější zákony retroaktivně neruší, nýbrž se napravují jen následky jejich použití (právní akty přijaté v době uvedené v § 1 se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony). Nepřipouští se tedy svémocné neuznávání následků dřívějšího právního řádu.

Parlament, zatím jen jeho dolní komora – Poslanecká sněmovna, nově vzniklé samostatné České republiky přijal též jakýsi obecný právní předpis týkající se nápravy křivd. Jednalo se o zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, účinnosti nabyl 1. srpna 1993. V úvodu zákonodárce deklaroval povahu komunistického režimu, jeho cíle, metody a strukturální rysy.