Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič
|
|  Yüklə 0.93 Mb.
|
4. Obnovení občanské cti a bezúhonnosti 4.1. Úvod V podstatě ihned po začátku nové demokratické etapy česká společnost reagovala na stav, kdy „deformace na úseku trestního soudnictví v době od 25. 2. 1948 do závěru roku 1989 postihly řadu občanů. Zejména pro trestné činy proti republice byli často staveni před soud a odsuzování k těžkým trestům i lidé, kteří se ve skutečnosti žádné trestné činnosti nedopustili. Amnestie a soudní rehabilitace podle této osnovy mají proto odstranit křivdy, které byly těmto občanům způsobeny nezákonným odsouzením, poskytnout jim morální zadostiučinění a v návaznosti na to i přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody.“59 Uvedené prostředky v podstatě nepůsobí z hlediska ústavního práva závažnější problémy, a to i přes to, že při napravování totalitních křivd jde oproti obecným právním institutům o jiný důvod jejich užití. Jakýsi násilný vpád do dosavadního právní stavu totiž jejich přijetí přináší jen obětem totalitního systému, a to v podobě určitého benefitu. Odpovědným subjektem je zde stát. Těchto následků by navíc bylo možno dosáhnout i bez přijetí zvláštních předpisů, pomocí obecných právních institutů. Společnost však právě jejich přijetím učinila rovněž morální gesto, že si je vědoma spáchaných nespravedlností, a to v této oblasti především důslednou represí všech odpůrců komunistické ideologie. Tyto křivdy měly často vliv na život obětí a jejich rodin po dlouhá léta. Bohužel není v lidských silách těmto lidem vrátit léta strávená ve věznicích či v pracovních táborech, zdraví, kariéru či blízké osoby. Jedinou možností je poskytnout peněžní odškodnění a morálně je ocenit. 4.2. Zahraniční úpravy V podstatě všechny evropské postsocialistické státy šly cestou rehabilitace obětí politicky motivovaného soudního rozhodování, které samozřejmě nesplňovalo požadavky právního státu. Jak bylo uvedeno výše, důvodem těchto procesů (ať formálních či též často neformálních) bylo potlačení jakéhokoliv odporu proti vládnoucí moci. Tyto napravovací předpisy často obsahují též hodnocení totalitního režimu a uznání těm, kdo se mu postavili na odpor. Za všechny je možno uvést ustanovení § 2 slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, podle kterého „odpor proti tomuto režimu bol legitímny, morálne oprávnený a je hodný úcty“. Jako zajímavost je možné uvést povinnost umístit ve vstupní hale Národnej rady SR tabuli s textem poděkování účastníkům protikomunistického odboje. Rehabilitační předpisy jsou pak následovány předpisy odškodňovacími, jež se týkají zejména vězněných osob či osob propuštěných ze zaměstnání. 4.3. Amnestie 4.3.1. Pojem Tento právní institut má své kořeny v dobách monarchií, kdy panovník držel ve svých rukách také soudní moc. V současném českém právu se jedná o akt prezidenta republiky, kterým rozhoduje o hromadném udělení milosti. Toto rozhodnutí tedy dopadá na individuálně neurčitý okruh osob splňujících jeho kritéria (milost naproti tomu se vztahuje na konkrétní osobu a konkrétní čin). V úvahu připadají stejně jako u milosti tři možné formy: abolice (trestní řízení se nezahájí; pokud už je zahájeno, nebude se v něm pokračovat), agraciace (uložené tresty se zmírňují nebo zcela promíjejí), rehabilitace (zahlazení odsouzení). De lege lata jde o výkon pravomoci prezidenta, který ke své platnosti potřebuje kontrasignaci některého člena vlády. Zodpovědná je proto sama vláda. Použití amnestie je závažným důsledkem pro celou společnost, měla by proto být zcela výjimečná. Navíc narušuje autoritu zákona a zásadu neodvratitelnosti trestu. Této neobvyklosti odpovídá i výčet situací, kdy amnestie zpravidla přichází v úvahu. Jde o nejrůznější mimořádné poměry, jako například poválečné uspořádání, hospodářská nouze či revoluční události. Vyhlašuje se též při významných státních příležitostech.
Rozhodnutí se týkalo celé řady trestných činů a přečinů typických pro totalitní a zvláště komunistické režimy. Jednalo se například o trestný čin podvracení republiky, poškozování státu světové socialistické soustavy, zneužívání náboženské funkce, maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, hanobení republiky a jejího představitele, opuštění republiky. Amnestie zahrnovala jak formu abolice (nová trestní stíhání pro uvedené trestné činy a přečiny spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí se nemá zahajovat a již zahájená se zastaví), tak agraciace (prominutí dosud nevykonaných trestů za uvedené delikty s tím, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen). Částečně se zde tedy také uplatnila rehabilitace v běžném trestněprávním významu. 4.4. Rehabilitace 4.4.1. Pojem Pojem rehabilitace vedle významu používanému v medicíně znamená v juristickém smyslu navrácení cti, bezúhonnosti, dobré pověsti nebo práv. V systému práva se zahrnuje do trestního práva, kde má základní význam jako prostředek zahlazení odsouzení, je upravena v trestním zákoně a působí nastoupení fikce neodsouzení. V souvislosti s napravováním křivd se rozlišují rehabilitace soudní a mimosoudní60. Soudní rehabilitace mají vztah k trestnímu právu a trestnímu odsouzení, které se ve smyslu zákona 119/1990 Sb. ruší či činí nulitní, čímž se obnovuje společenská bezúhonnost dotčené osoby. Mimosoudní rehabilitace nesouvisí s odsouzením, nýbrž z jinou újmou, např. nepřipuštění ke studiu na vysoké škole či ukončení tohoto studia, propuštění ze zaměstnání apod. Zákon o mimosoudních rehabilitacích je přes svůj název především předpisem restitučním (viz část týkající se restitucí). Navíc obsahuje i úpravu na úseku pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. 4.4.2. Právní úprava Jak uvedl Ústavní soud v jednom ze svých nálezů: „je věcí suverénního státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné.“61 Hlavním rehabilitačním předpisem se stal zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na základě kterého bylo rehabilitováno na 230 tisíc osob a na něj pak navázalo ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Ještě v „období nesvobody“ byl přijat zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, který se snažil napravit nejkřiklavější křivdy z předchozích let. „Šlo v zásadě o zdařilý předpis, který se stal podkladem pro odstranění největších nespravedlností a křivd, spáchaných ve stalinské a chruščovovské éře. Zároveň však byl zákon poznamenán nedůslednostmi a kompromisy své doby. Ještě zcela neopustil výchozí leninské teze o nutnosti třídního boje a násilí v socialistické revoluci a s ní tím spojené třídní postupy poúnorového zákonodárství.“62 Na rozdíl o zákona č. 119/1990 Sb. však trestní rozsudky nebyly rušeny přímo ex lege, nýbrž muselo vždy proběhnout přezkumné řízení, a to se vztahovalo jen na tzv. vykonstruované procesy. Přílišná velkorysost a rušení ex lege by znamenaly, že se uznává nesprávnost a nespravedlivost všech rozhodnutí pro uvedené trestné činy. Navíc již v roce 1970 byl přijat zákon č. 70/1970 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, kterým se rozsah rehabilitací ještě zúžil. Výše uvedené zákony zavedly zvláštní režim zrušení některých rozhodnutí (trestních rozsudků) vyhlášených v určitém vymezeném období, a to s účinky ex tunc. Zákon č. 119/1990 Sb. obsahuje dvě kategorie. První je zrušení trestních rozsudků přímo ze zákona (ex lege) a druhá na návrh postižené osoby. Zákon č. 198/1993 Sb. se pak vztahuje na trestní rozsudky, které byly zákonem č. 119/1990 Sb. opomenuty a jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Subsidiárně se použije zákon č. 119/1990 Sb. Vedle trestněprávní oblasti se rehabilitace dotkly i jiných oblastí práva. Zákon o soudní rehabilitaci kromě rušení odsuzujících rozsudků upravuje také finanční náhradu za utrpěné bezpráví a dále účinky rehabilitace promítá též do oblasti sociálního zabezpečení. Rovněž zákon o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.) obsahuje části věnující se pracovněprávním vztahům a na ně navazujících vztahů sociálního zabezpečení, dále upravuje některé druhy odškodnění. 4.4.3. Vztah rehabilitací k restitucím S původním odsuzujícím rozsudkem se podle zákona o soudní rehabilitaci zároveň ruší všechna navazující rozhodnutí, tedy i výrok o propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci. Tímto se de iure obnovuje vlastnictví k datu vydání rozsudku. Ústavní soud několikrát řešil situaci, kdy se rehabilitovaná osoba domáhala vydání věci, ke které se jí tímto způsobem obnovilo vlastnické právo. Zákon o soudní rehabilitaci však odkazuje v této věci na zvláštní zákon, kterým se později stal zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ten upravuje tuto otázku v ustanoveních §§ 19 a 20, a to tak, že stanoví oprávněné a povinné osoby a podmínky, které musely být splněny, aby mohlo dojít k restituci. To způsobilo, že rehabilitovaná osoba, která nesplňovala dané podmínky restitučního zákona nedostala svůj majetek zpět a domáhala se proto ochrany vlastnického práva garantovaného čl. 11 LZPS. K této otázce více v části věnované restitucím. 4.4.4. Rehabilitace v judikatuře Ústavního soudu ČR Stejně jako v podstatě všechny předpisy „jednoduchého“ práva týkající se nápravy křivd a bezpráví z doby před rokem 1990 se i rehabilitační předpisy dostaly do rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti. 4.4.4.1. Lhůta k podání návrhu Ústavní soud neshledal, že by stanovená dvouletá lhůta k podání návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku byla v rozporu s ústavně zakotvenými právy (právem na rovnost – čl. 1 Listiny, právem na řádné projednání věci – čl. 36 odst. 1 Listiny, právem na spravedlivý proces – čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Uvedl, že každý zákon stanoví určitou proceduru ke splnění svého účelu. Rehabilitační zákon měl umožnit rychlé přezkoumání případů protiprávně odsouzených. Pro urychlení byl tedy použit určitý, zde dvouletý časový rámec. Stanovená lhůta nezvýhodňuje ani nediskriminuje žádnou skupinu osob. Samotná lhůta totiž nemůže být podle mínění Ústavního soudu protiústavní. Takto by se mohla jevit jen s ohledem na konkrétní okolnosti. 4.4.4.2. Rehabilitace odpíračů vojenské služby Evergreenem v rehabilitačních věcech u Ústavního soudu se staly případy odpíračů vojenské služby z let 1948 až 1990. Stěžovatelé se domáhali podáním ústavní stížnosti úplného zrušení odsuzujících rozsudku za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti (§ 270 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb.) či za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách (§ 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb.), neboť jinými procesními prostředky nedosáhli jejich úplného anulování. Vymezené trestné činy nebyly totiž zrušeny přímo ex lege. K postupu v přezkumném řízení se nakonec přiklonil i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, který danou věc posuzoval pro dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých jeho senátů. Bylo přijato stanovisko, že danou věc je třeba posuzovat ex tunc, tj. podle skutkového a právního stavu, který existoval v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. A jelikož rozsudky za tyto trestné činy nebyly zrušeny přímo ze zákona, trestnost těchto činů nebyla stanovena v rozporu s mezinárodním právem či principy demokratické společnosti, které respektují občanská politická práva, nelze v odsouzení za tento čin samo o sobě spatřovat porušení práva. Ústavní soud zaujal opačné stanovisko, v němž odkázal i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz proti SRN63 ze dne 22. 3. 2001 týkající se trestního postihu za střelbu na vnitřních hranicích bývalé NDR.64 Nebylo zpochybněno, že předmětná věc se musí posuzovat podle okolností, jež existovaly v době vydání rozhodnutí. Není však možné tehdejší právní řád interpretovat v souladu s tehdejší judikaturou a nebrat v úvahu základní ústavní práva a principy. I v ústavní listině z roku 1948 (Ústava 9. května) byla zakotvena svoboda svědomí, nebylo však možno se jí dovolat proti stanoveným povinnostem, jako například branné povinnosti. „Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“ …“65 4.4.5. Odškodňovací zákonodárství Vedle již zmíněného rehabilitačního zákona, který také obsahoval část věnovanou odškodnění postižených osob, byla v následujících letech vydána řada odškodňovacích předpisů. Ty měly za cíl odčinit křivdy spáchané na určitých skupinách osob, na které se dosavadní přepisy nevztahovaly. Jednalo se o tyto předpisy:
Například přijetím zákona č. 172/2002 Sb. Česká republika uznala svoji morální povinnost a rozhodla se poskytnou hmotnou i nehmotnou satisfakci osobám (či jejich nejbližším), které byly odvlečeny v letech 1944 – 1955 do táborů nucených prací v SSSR. Přitom žádná z těchto osob nebyla obviněna ze zločinů spáchaných za 2. světové války, ale jen za činnost namířenou proti zájmům SSSR. Takto bylo podle důvodové zprávy k tomuto zákonu deportováno okolo 1000 československých občanů. Vláda ČSR se původně omezila pouze na žádosti o zpětné vydání, od 50. let deportace pokračovaly již za otevřené spolupráce československých orgánů. 5. Potrestání zločinů komunismu 5.1. Úvod V této oblasti vyrovnávání se s totalitní minulostí se snad nejvýrazněji projevil střet mezi hodnotou právní jistoty na jedné straně a materiální spravedlností spolu s právním vědomím na straně druhé. Tato oblast nápravy byla velmi očekávána a sledována. Dosavadní výsledky však zřejmě zůstávají daleko za očekáváním. Vyřešení této otázky je také rozdílné s ohledem na jednotlivé postsocialistické státy. Po pádu totalitního systému se jako samozřejmá ukázala potřeba vypořádat se s jeho zločiny. Podle odhadu Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu bylo během více jak 40 let z politických důvodů odsouzeno více než 280 tisíc osob, 234 osob popraveno, 300 osob zemřelo ve vazbě, 176 osob bylo zastřelo na hranicích při pokusu o jejich překročení, 88 osob zahynulo v drátech napájených elektřinou. Dalších 300 tisíc osob bylo perzekuováno v zaměstnání či ve škole.66 Ustanovení § 2 zákona číslo 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, stanovil, že režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl mimo jiné také zločinný a Komunistická strana Československa byla rovněž organizací zločinnou. Přesto nebylo možné (ve smyslu trestního práva) potrestat Komunistickou stranu jako hlavního viníka, to lze jen morálně či politicky. Ve světle principu individuálního trestního postihu, jak je zakotven v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. v ustanoveních §§ 9, 10, 11, 12, 90, se odpovědnými stali přestavitelé režimu a vykonavatelé jeho vůle. Určujícím a také limitujícím se stal nově přijatý princip právního státu. Vyplývá z něj, že právní řád si podrobuje všechny a bez rozdílu. Princip potrestání zla doprovází člověka od počátku jeho existence. Součástí lidské civilizace a historie je také trestní právo. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že trestní právo není všemocný nástroj, neumí zabránit zlu ani zrušit kriminalitu. Jeho úkolem je však trestat zlo, řešit otázku viny a trestu. Po konci éry socialistických států ve střední a východní Evropě byla snaha postupovat podle nově přijatých zásad právního státu. V rovině trestního práva jsou zde nezávislé soudy, stíhající všechny trestné činy dodržujíce zásadu rovnosti před zákonem67. Více či méně obdobně postupovaly i ostatní bývalé socialistické státy, nejlépe na tom byla asi nyní sjednocená SRN. V těchto státech dalo by se říci existovaly dva druhy kriminality. Vedle obecné kriminality (kterou znaly i jiné státy a která je součástí i každé doby) zde byla jakási „politická“ kriminalita, kterou páchali představitelé režimu v jeho prospěch a pod jeho ochranou a často i pro vlastní obohacení. Svoji nezastupitelnou roli na poli trestního postihu osob za zločiny spojené s režimem plní Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
Z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a byl vázán i tehdejší československý stát (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, Československem podepsaný v roce 1968, vyhlášený společně s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve Sbírce pod číslem 120/1976 Sb.; od 18. března 1992 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, vyhlášená pod číslem 209/1992 Sb.) i z tehdy platného trestního zákona vyplývala explicitně zásada nullum crimen sine lege praevia, nulla poenna sine lege praevia (žádný zločin bez předchozího zákona, žádný trest bez předchozího zákona), neboli zákaz retroaktivity trestního zákona v neprospěch obviněného, kterou musel nový stát, který sám sebe označoval za právní, dodržovat. Mohl tedy trestat jen činy, které byly v okamžiku dokonání právem stanoveny jako trestné. Tato zásada jako bezvýjimečná byla dále vtělena do nového katalogu základních práv, do Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky), která se posléze stala součástí ústavního pořádku České republiky (čl. 3 Ústavy společně s usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky), a to do jejího čl. 40 odst. 6. Bylo již řečeno, že jako pojistka pro zabezpečení ochrany subjektu do minulosti slouží zásada zákazu retroaktivity. Porušení tohoto zákazu a použití retroaktivních norem jako nástroje sloužícího k napravení křivd se může jevit jako meč nabroušený na obou stranách, může totiž způsobit i křivdy nové. V právní teorii68 se rozlišují dva a někdy i tři druhy retroaktivity, přičemž o nedovolenou zpětnou účinnost se jedná jen ve druhém (a třetím) případě:
Skutečná retroaktivita je přípustná jen výjimečně. V trestním právu se však výslovně zakazuje. Pozdější zákon se užije jen v situaci a za předpokladu, že je to pro pachatele výhodnější. Pro trestní právo tedy platí zásada zákazu retroaktivity in malam partem (zákaz zpětné účinnosti v neprospěch pachatele). Normativně a tedy závazně je stanovena v čl. 40 odst. 6 Listiny (Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.) a tomuto ustanovení koresponduje § 16 odst. 1 trestního zákona (Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější). 5.3. Právní úprava Po tzv. sametové revoluci nebylo důvodu (a ani to nebylo možné) přijímat nové legislativní akty, které by umožňovaly potrestat delikty spáchané před rokem 1989 a dosud nepotrestané. Musela být respektována zásada právního státu a zákazu retroaktivity in malam partem v trestním právu, který tvoří základ moderního trestního práva. Byl zde již trestní zákon (č. 140/1961 Sb.) a jemu korespondující trestní řád (č. 141/1961 Sb.). Nic tedy nebránilo tomu, nechat trestní spravedlnosti volný průběh. Zločiny totalitního režimu je tedy nutné posuzovat podle práva platného v době spáchání toho kterého činu, tedy podle práva z let 1948 až 1989. 5.3.1. Promlčení Díky uplynutí více jak čtyřiceti let se však ukázalo být jasné, že postihu spáchaných činů trestných dle tehdejšího práva v mnoha případech (zvláště těch, které byly spáchány v dobách nejhorší persekuce politických i jiných odpůrců komunistické ideologie - v padesátých letech dvacátého století) brání z hlediska úspěšného dokazování velmi dlouhá doba od spáchání a především kardinálním problémem se stala existence institutu promlčení trestního stíhání. 5.3.1.1. Pojem V rámci zásady právní jistoty právo již poměrně dlouho váže možnost uplatňování některých práv jen do určitého časového okamžiku. Obecně řečeno, vznik, změna i zánik společenských vztahů upravovaných právem, tj. právních vztahů, se v celé řadě případů uskutečňuje v závislosti na čase. Čas (nejčastěji v podobě uplynutí určitého časového období) se stal právní skutečností, a to objektivní a tedy nezávislou na lidské vůli. Následky uplynutí času mohou nastat jednak samy o sobě pouze uplynutím času (prostý zánik časově omezeného práva) nebo ve spojení s jinou právní skutečností, např. s právním či protiprávním úkonem. S plynutím času a zánikem práva jsou spojeny především dva právní instituty, a to promlčení a prekluze. Promlčení je typické především pro soukromé právo a majetkové vztahy, zatímco prekluze se uplatňuje prakticky ve všech právních odvětvích. Účel těchto právních institutů lze ve zkratce vyjádřit tak, že pomáhají čelit vzniku a existenci dlouhotrvající vynutitelnosti práv a povinností a zajišťují tak právní jistotu. Subjekt je totiž pod sankcí zániku práva nucen k včasnému výkonu svého práva, tj. ve společensky únosných dobách. Navíc vedle právní jistoty povinných subjektů jsou zohledněny případné procesní obtíže při dokazování, které se s plynutím času stává stále obtížnější až nemožné, a dopadají jako důkazní břemeno na oprávněný subjekt. Výsledkem promlčení není zánik práva, nýbrž jen jeho citelné oslabení, zánik nároku. V situaci, kdy uplyne promlčecí doba a oprávněný subjekt své právo ve stanovené lhůtě nevykonal, stačí povinnému subjektu k úspěšné obraně vznést námitku promlčení. Soud či jiný orgán rozhodující o právech a povinnostech účastníků řízení pak musí návrh zamítnout. Přesto právo existuje dále ve formě tzv. naturální obligace, takže případné následné plnění povinnosti nezakládá bezdůvodné obohacení. Naproti tomu uplynutí prekluzivní doby s opomenutím včasného výkonu práva má za následek zánik práva zcela. Subjekt oprávněný rozhodovat musí k prekluzi přihlédnout z úřední povinnosti (ex oficio).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 trestního řádu (č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) totiž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, a to mj. podle písmene b), je-li trestní stíhání promlčeno. Z toho důvodu není třeba, aby obviněný nebo kdokoli jiný musel vznést námitku promlčení. Důvody existence a obecného uznání promlčení v trestním právu jsou jak hmotněprávní tak i procesněprávní:
Délka promlčecích lhůt je v ustanovení § 67 trestního zákona stanovena pro jednotlivé skupiny trestných činů v závislosti na jejich společenské nebezpečnosti, která se vyjadřuje sazbou trestu odnětí svobody, který u daného činu připadá v úvahu. Rozpětí se pohybuje mezi třemi až dvaceti léty. 5.3.1.3. Nepromlčitelnost některých trestných činů ČSSR ratifikovalo Úmluvu o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 53/1974 Sb.), na základě které přibyl do trestního zákona § 67a o nepromlčitelnosti některých trestných činů70. Podle čl. IV. Úmluvy měly smluvní strany přijmout také opatření, které by zrušilo u vymezených trestných činů v mezidobí již vzniklé promlčení (tento článek se však v Československu neuplatnil71). Z tohoto se dá vyvodit, že ty trestné činy z let 1948 až 1989, které zakládaly zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva, nejsou promlčeny a promlčení u nich ani nemůže nastat. V ostatních případech bylo třeba užít ustanovení o promlčení. |