Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

Z češtiny převzaté slovo Lustracja se vžilo pro zákonem z 11. 4. 1997 stanovenou povinnost bývalých formálních i neformálních spolupracovníků komunistického bezpečnostního aparátu, kteří vykonávají veřejnou funkci nebo o ni usilují, zveřejnit svou činnost v době komunistického režimu. Seznam funkcí je velmi široký a na rozdíl od české úpravy zahrnuje i funkce volené, jde o prezidenta, členy vlády, poslance, soudce, advokáty… Primárním účelem nebylo vymezené osoby diskvalifikovat z veřejného života, nýbrž provést jakousi „politickou hygienu“. Toto opatření mělo veřejné činitele ochránit před možným vydíráním a nejrůznějším obviňováním při politických sporech. Teprve sekundárně nastupuje zákaz zastávat veřejné funkce, a to jako sankce za nesplnění této povinnosti (tzv. „lustrační lež“). Aby mohly nastat právem předvídatelné následky, porušení lustrační povinnosti musí být pravomocně konstatováno soudem.

Lustrační prohlášení stejně jako rozsudek o jeho nepravdivosti se zveřejňuje v úředním věstníku Monitor Polski. Prohlášení jsou navíc přezkoumávána Mluvčím veřejných zájmů.

Podstatě velmi podobnou úpravu přijalo i Maďarsko, a to zákonem z roku 1994. Cílem zde byla skupina osob zastávající důležité funkce ve státní správě a další veřejné funkce ve veřejném životě. Dotčené osoby mohly rezignovat na své funkce s tím, že jinak byla relevantní data zveřejněna.

Účelem přijetí se mělo stát odhalení co nejširší praxe komunistického režimu při potlačování lidských práv vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek státu. Občanům České republiky bylo umožněno, aby jim na základě jejich žádosti byly sděleny v zákoně vymezené údaje z dochovaných archívních materiálů. Je však třeba se smířit se skutečností, že evidenční pomůcky nejsou zachovány v úplnosti, takže není dokonalý přehled o všech osobách, které se ve vymezeném období staly předmětem zájmu Státní bezpečnosti.

Tyto objektivní okolnosti také způsobují, že nelze ověřit pravdivost všech zpřístupněných dokumentů. Byl proto zaveden určitý způsob anonymizace některých údajů. Důvodem je také, že obecné soudy, které rozhodují spory na ochranu osobnosti týkající se těchto dokumentů, nepovažují tyto za hodnověrné úřední listiny. Spíše jim přisuzují povahu soukromých poznámek.

Podobně jako u nás, ale dříve, byl i v SRN přijat zákon o materiálech Státní bezpečnosti (Gesetz über die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen DDR). Umožňuje občanům bývalé NDR, aby se seznámili s materiály, které na ně byly tajnou policií vedeny. Díky lidové iniciativě však zde byly materiály zničeny v mnohem menším rozsahu než u nás.

Rovněž je stanoveno, že politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Opak byl právě případ totalitních systémů, kde hlavní roli hrála jedna politická strana či hnutí a případně i spřízněné organizace.

Tato předpokládaná omezení základního práva se promítla do textů předpisů upravujících základních formy sdružovacího práva, tedy občanská sdružení a politické strany či hnutí. Podle ustanovení § 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, nemohou vznikat strany a hnutí, 1) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, 2) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány, 3) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů, a 4) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. Velmi podobné ustanovení (§ 4) obsahuje rovněž zákon č.83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého nejsou dovolena sdružení 1) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony, 2) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony, a 3) ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami; za taková se nepovažují sdružení, jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti.

Dále je striktně stanoveno, že politické strany či hnutí a rovněž tak občanská hnutí jsou oddělena od státu a nesmějí vykonávat funkce státních orgánů či tyto orgány nahrazovat.

Uvedená omezení tedy plně korespondují s podmínkami stanovenými pro možnost omezit shora uvedené základní politické právo.
8.3. Zákaz podpory hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka
Odrazem snah státu o zabránění obnově totalitního systému jsou rovněž příslušné skutkové podstaty uvedené v trestním zákoně. Ta především vycházejí z obecného kritéria, že totalitní systémy porušují lidská práva. Přesto kriminalizace těchto činů neměla jednoduchý vznik a často byla prosazena pouze na základě euforie vyplývající z právě nabyté svobody.

V současnosti platný a účinný trestní zákon od počátku své právní existence rovněž obsahoval ustanovení § 260 a § 261 týkající se zákazu podpory a propagace fašismu či jiného hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod a zakázána byla i veřejné projevování sympatií k těmto hnutím.¹⁵⁹ Tato ustanovení byla samozřejmě ještě stále ovlivněna nedávno ukončenou válkou. Primárně však mířila na ochranu socialistického společenského řádu. Po roce 1989 byla tato ustanovení novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. odideologizována v tom smyslu, že mířila na ochranu práv a svobod každého. Další novelou trestního zákona č. 557/1991 Sb. bylo ustanovení § 260 změněno tak, že bez uvedení konkrétních ideologickým směrů obecně vymezovalo zakázané jednání (podpora a propagace hnutí prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásající národností, rasovou nebo náboženskou zášť) a do závorky bylo připojeny příklady komunismu a fašismu.¹⁶⁰ Bylo tedy zřejmě dosaženo většinového politického konsenzu o tom, že i komunismus v sobě zahrnuje vymezené negativně vnímané znaky.

Obě ustanovení § 260 a 261 byla napadena u ústavního soudu ČSFR. Návrh podaný 83 poslanci Federálního shromáždění směřoval původně na konstatování nesouladu ustanovení § 260 a 261 jako celku s Listinou a Paktem. ÚS však ve svém nálezu¹⁶¹ shledal pouze shora uvedený nesoulad týkající se závorky: „Část věty § 260 odst. 1 trestního zákona , ve znění zákona č. 557/1991 Sb. , uvedená v závorce, pokud z ní jednoznačně nevyplývá, že skutkové znaky uvedené v části věty před závorkou musí být naplněny i v případech uvedených v závorce, není v souladu s ustanoveními čl. 2 odst. 2 , 3 a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny , vyjadřujícími principy právního státu a požadavek právní jistoty.“

Podle jeho odůvodnění „znenie § 260 ods. 1 Tr. zák. vzbudzuje pochybnosti o vztahu časti vety pred zátvorkou k časti vety v zátvorke. Ide o to, či skutkové znaky spočívajúce v podpore alebo propagácii hnutia preukázatelne smerujúceho k potlačeniu práv a slobód občanov alebo hlásajúceho tam uvedené druhy zášte musia byť naplnené aj vtedy, ak ide o hnutia založené na ideológii fašizmu resp. komunizmu, alebo či postačuje samotná skutočnost podpory a propagácie fašizmu resp. komunizmu bez zreteľa na to, či ich konkrétny druh, smer alebo forma je spojená s potláčaním práv alebo hlásaním zášte. Znenie posudzovaného ustanovenia zretelne nasvedčuje prvému možnému výkladu. (…) Napriek tomu nemožno úplne vylúčiť názor, podl'a ktorého príklady uvedené v zátvorke sú legálnym výkladom, legálnym vyjadrením znakov, uvedených pred zátvorkou. Znamenalo by to, že zákonodarca vidí vo fašistickom alebo komunistickom hnutí už pojmove naplnené znaky, spočívajúce v potláčaní práv a slobód alebo v hlásaní zášte a že tieto už netreba zisťovať a dokazovat. V tom prípade by však fašistické alebo komunistické hnutie nebolo v zákone dostatočne definované, čo by nebolo v súlade s čl. 39 Listiny. Z cit. ustanovenia Listiny vyplýva požiadavka, aby skutkové znaky trestného činu ustanovil zákon tak, aby štátne orgány, ktoré o trestnom čine rozhodujú, konali voči obvinenému iba v prípade a spósobom, ktory" upravuje zákon a neprekročili medze ustanovené zákonom (čl. 2 ods. 2, čl. 4 ods. 2 Listiny). To znamená, že skutkové znaky trestného činu musí zákon ustanovit' s potrebnou presnosťou. Ustanovenia čl. 2 ods. 2a čl. 4 ods. 1 a 2 Listiny spolu s druhým odsekom preambuly vyjadrujú principy právneho štátu. Z nich vyplýva aj princip právnej istoty. Obidva princípy požadujú, aby príkazy a zákazy bolí v zákone upravené tak, aby nevznikali pochybnosti o základnom obsahu právnej normy. (…)V trestnom práve v dósledku požiadaviek či. 2 ods. 2 a čl. 4 ods. 1, 2 Listiny, v spojitosti s ustanovením čl. 39 Listiny však nemožno pripustiť ustanovenia, ktoré v základných otázkách trestnej zodpovednosti pripúšťajú úplne protikladný výklad a tým celkom odlišné závery o tom, či konkrétne konanie je trestným činom alebo nie.“

Další pokus o kriminalizaci komunismu byl uskutečněn až v roce 2006, kdy však 10. 3. 2006 Poslanecká sněmovna zamítla další novelu ustanovení § 260, která měla přinést znění: „Kdo podporuje nebo propaguje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod člověka, nebo hlásí národností, rasovou, náboženskou či třídní zášť, nebo zášť vůči jiné skupině osob, …“.

Z uvedeného tedy vyplývá, že stále (více jako 15 let od ukončení komunistické éry) není ve společnosti shoda o tom, zda lze komunistickou ideologii srovnávat s nacismem či fašismem.

Přesto byla novelou trestního zákona č. 405/2000 Sb. doplněna do téže hlavy upravující trestné činy proti lidskosti nová skutková podstata § 261a, a to zákaz veřejného popírání, zpochybňování či ospravedlňování nacistického nebo komunistického genocidia či jiné jejich zločiny.¹⁶² Inspirace byla nalezena v obdobné úpravě potírající zpochybňování holocaustu, tzv. osvětimská lež“, v některých evropských zemích. Tímto byl jednoznačně deklarován zločinecký charakter komunismu, který byl ostatně uveden již v zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Tato nově stanovená skutková podstata však může vzbuzovat pochybnosti obdobného rázu, které nakonec vedly ke shora uvedenému nálezu ÚS ČSFR, tj. pochybnosti o požadavku na jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Hlavním bodem těchto námitek je samozřejmě pojem „komunistické genocidium“. Jde o to, zda činy spáchané v bývalém Československu naplňují všechny znaky definic genocidia či zločinů proti lidskosti vymezené mezinárodním právem.


Závěr

S ohledem na zamýšlený rozsah této práce není její téma zpracováno zdaleka vyčerpávajícím způsobem. Záměrem práce bylo spíše jen nastínění spektra možný přístupů k posuzovaným otázkám a základní orientace v přístupu zvoleném Českou republikou. Zvolené prostředky není zdaleka možné označit za nějaký důmyslný a předem diskutovaný systém, nýbrž jednotlivé předpisy byly přijímány vždy s ohledem na aktuální potřeby a politickou shodu.

Od počátku 90. let 20. století se československý a posléze český stát vydal cestou změny. Jako svůj cíl si vytýčil stát se demokratickým právním státem. Součástí normativních inovací v právním řádu byla i odpověď na volání spravedlnosti po odčinění způsobených křivd a bezpráví, jakož i po celkovém právním zhodnocení doby minulé.

I přes uvedené nebyl veškerý socialistický právní stav anulován jako tomu bylo v případě nápravy po 2. světové válce. Důvody k tomuto kroku byly zřejmě veskrze praktické, neboť nastolení důsledné diskontinutity by vyvolalo především obrovský nejen právní chaos. Byla tedy zvolena metoda pouhého napravování těch největších „nespravedlností“.

Osoby negativně dotčené přijatými opatřeními se dovolávají především své důvěry v tehdejší právo, tedy hodnoty právní jistoty, jejíž respektování je jednou ze základních náležitostí demokratického právního řádu. Má jí být garantováno, že nově přijaté právní normy nebudou zpětně posuzovat jednání osob, kterého se dopustily v souladu s tehdejším právem. Za uvedený soulad pak lze považovat i stav, kdy nebyl vůči osobě odpovědné za protiprávní jednání v právem stanovené době uložen příslušný negativní následek. I přes uvedené však zůstává imperativ nápravy těch činů, které se příčí principům demokratického právního státu, přestože však odpovídají principům socialistické zákonnosti či praxi totalitního státu.

V právní filozofii bylo vysloveno hned několik názorů na řešení uvedeného zákonného bezpráví. Ve většině z nich byl dán přednost před ryze formalistickým pojetím práva principu materiální spravedlnosti. I přes to zůstávají některé principy zcela nezpochybnitelné. Jde především o princip individuální odpovědnosti za protiprávní jednání, respektování oprávněné dobré víry či zákaz retroaktivity.

Český stát, podobně jako ostatní evropské postkomunistické státy, přijal celou řadu právních předpisů zaměřených na odčinění způsobených nespravedlností. Tato přijatá opatření však nebyla vždy v souladu s uvedenými principy, které jsou stanoveny pro celý právní řád v základním právním předpise, v ústavě, či v doporučeních mezinárodních organizací.

Při ústavním hodnocení je třeba brát na zřetel přijatou koncepci formální právní kontinuity, čímž bylo především deklarováno, že i totalitní právo je považováno za právo a je tedy třeba šetřit právní jistoty osob, které svá práva nabyly v dobré víře.

Žádné problémy z hlediska možného porušení ústavních práv nevyvolávaly ty přijaté prostředky, které negativně nezasáhly do sféry žádného subjektu. Výjimkou je zde samozřejmě stát, který v podstatné míře na sebe vzal odpovědnost. Za tyto „bezproblémové“ prostředky lze považovat především soudní rehabilitace či uskutečněné amnestie, tj. především zahlazení negativních důsledků nespravedlivých trestních rozsudků. V podstatě stejného výsledku by mohlo být dosaženo i pomocí obecných institutů právního řádu. Poskytnutí finančního odškodnění pak bylo vázáno v podstatě jen na ekonomické možnosti státního rozpočtu.

Zřejmě za jeden z nejkontroverznějších prostředků je možno v českém prostředí považovat přijaté řešení vedoucí k potrestání zločinů, od jejichž uplynutí uplynulo v některých případech několik desítek let, a tedy z formálního pohledu by měly být považovány za promlčené. Ústavní soud se však přes tyto námitky přenesl materiálním pojetím právního státu, kdy se nelze oprávněně dovolávat právního stavu, který je v rozporu s principy demokratického právního státu. Tehdejší režim samozřejmě neměl zájem na vyšetřování či trestání činů, které byly trestné i tehdy, neboť tyto sloužily k jeho prospěchu a vládnoucí režim jejich konání často i vyžadoval jako důkaz loajality. Tito pachatelé byli často za své protiprávní jednání i odměňováni.

V žádném případě to však neznamená, že by byly přijímány nějaké retroaktivní právní normy, které by stanovily trestným jednání, které se událo před jejich přijetím, či předpisy upravující kolektivní vinu. Přesto bylo zvolené řešení (lépe řečeno řešení postavené na stejné myšlence) posouzeno jako ústavně nekonformní v Maďarsku. Z okolních států je to však případ jediný. Naopak Německo svoji koncepci „Stillstandsrechtspflege“ a nemožnost dovolávat se důvěry v právo, které bylo v rozporu s principy demokratického právního, obhájilo i před Evropským soudem pro lidská práva. Konečně, přijaté řešení je zcela v souladu s doporučením Rady Evropy.

Bohatou rozhodovací činnost Ústavního soudu přineslo přijetí celé řady předpisů upravujících vracení majetku. Zásah do právní jistoty v této oblasti až na malé výjimky nepřicházel v úvahu, neboť většinu majetku vracel sám stát. Přestože jej většinou nabyl prostředky, které jsou z dnešního pohledu v rozporu s principy právního státu, nebylo Ústavním soudem ani Evropským soudem pro lidská práva stanoveno, že by existovala právní povinnost státu tento krok učinit. Ústavní posouzení tedy spíše záleželo na tom, který majetek se bude vracet a komu. I přes celkovou nesystémovost přijatých předpisů Ústavní soud v podstatě uvedl tyto předpisy a rovněž jejich výklad a aplikaci do souladu s Ústavou. Problematickou se v této souvislosti může zdát stav, kdy dle českého ústavního soudu je v souladu s českým ústavním pořádkem a rovněž se všemi mezinárodními smlouvami, pokud restituční předpisy vylučují ze své působnosti osoby, které nemají české občanství. Přesně opačné stanovisko pak zastává kontrolní výbor Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy Výbor pro lidská práva. Toto rozhodnutí je samozřejmě pro Českou republiku závazné s ohledem na její závazek dodržovat uvedený Pakt. Praxe českého státu v této otázce je tedy právem kritizována ze strany mezinárodního společenství.

Za další problematické opatření lze zcela jistě označit lustrační zákonodárství, a to i přesto, že se mělo původně jednat pouze o dočasnou záležitost. Je možno uvést, že přijatý model není v souladu s doporučením Parlamentního shromáždění Rady Evropy, kritikou rovněž nešetřily i jiné mezinárodní organizace, především Mezinárodní organizace práce. Napadána je především vázanost negativních důsledků na ryze formální podmínky (především účast v nějaké organizaci) a jakési paušální odsouzení bez individuálního posouzení konkrétního případu. Tím je samozřejmě vyloučena i možnost řádného procesu před nezávislým soudem. Přesto však Český ústavní soud, resp. jeho předchůdce, dospěl k názoru, že lustrační zákony jsou ústavně konformní.

Český Ústavní soud (a dříve i jeho federální předchůdce) měl v této oblasti úkol umožnit ono napravení při respektování zmíněných principů. I přes zvolenou koncepci, dle které se fakticky i právně totalitní právo prohlásilo za právo, Ústavní soud odmítl toto právo interpretovat nezávisle na hodnotovém systému liberálně demokratického právního státu.

Úspěšnost či neúspěšnost českého pokusu o vyrovnání se s vlastní minulostí z hlediska budoucí stability společenských vztahů je však zřejmě otázka dlouhodobější. Jiného pohledu nabude toto vyrovnání v očích příštích generací narozených již v současném společensko politickém systému. Ústavní soud jako garant ústavnosti sehrál v tomto transformačním procesu jistě významnou roli a nešlo ani jinak s ohledem na místo, které tento ústavní orgán zaujal a která je mu přiznávána v české společnosti. Do budoucna je však s velkou pravděpodobností možno očekávat spíše upřednostňování institucí souvisejících s mezinárodní integrací a účastí České republiky v ní.

Resumé (Zusammenfassung)
Die Abhilfe der Unrecht und Rechtlosigkeiten aus dem Blick des Verfassungsrechts
Jede Gesellschaft (jeder Staat) innerhalb seinem Leben von Zeit zu Zeit erreicht die Situation, wenn sie sich den bestehenden Wertsystem zu ändern entscheidet. Der Grund dazu ist Unzufriedenheit mit einer gesellschaftlichen Ordnung, die sehr oft als schlecht oder unrecht gefühlt ist. Diese Veränderung der gemeinsamen Wertigkeiten trägt oft die Bennenung oder Bezeichnung „Revolution“. Ausser dem Bedarf der Änderungen für die Zukunft, muss die Gesellschaft auch die Weise suchen, wie sie mit ihrer Vergangenheit ins Reine kommt (Tabula rasa macht). Dieser gesellschaftliche Prozess hat auch den Reflex im Gebiet des Rechts.

In dieser Zeit gehört selbsverständlich zu dem modernen Staat und seiner Rechtsordnung die schriftliche Verfassung als wirkliche Grundrechtsnorm mit höchster Rechtskraft im Sinne des Satzes „lex superior derogat legi inferiori“. Einer der wichtigsten Verfassungsteile ist auch Festsetzung der Grundrechte und Freiheiten als Wiederscheines der natürlichen Rechte, die jeder Mensch hat. Beim Schutz dieser Grundrechte spielt eine sehr wichtige Rolle das Verfassungsgericht.

Diese vorliegende Arbeit beschäftigt sich vor allem mit der Rechtsregelung dieses Prozesses im Licht der Verfassungsgerichtsjudikatur in der Tschechischen Republik nach dem Jahr 1989.

Der allgemeine Teil (das sind Kapitel 2 und 3) enthält eine Beschreibung und eine Analyse der zusammenhängenden Themen, wie rechtliche Kontinuität, Rechtsicherheit, Gerechtigkeit und rechtliche Verantwortung. Weiter widmet sich die Arbeit mit die Rechtsmittel, die in Tschechische (früher Tschechoslowakische) Republik nach den Jahren 1918 und 1945 benützt wurden, mit der Empfehlung des Euraparats für Mitgliedstaaten und mit besonderen Institutionem.

Der Schwerpunkt dieser Arbeit aber liegt in der Bewertung der Rechtsmittel, mit den sich die tschechische Gesellschaft um Bewältigung der kommunistischen Vergangenheit aus den Jahren 1948 – 1989 bemüht wurde. Gemäss dem Gesetz, Nummer 198/1993 Gesetzsammlung, über die Rechtswidrigkeit des kommunistischen Regimes, hat der Gesetzgeber kommunistisches Regime für verbrecherisch und illegitim erklärt, denn die Menschenrechte anerkannte von der internationalen Gemeinschaft in dieser Epoche bewusst beschädigt wurden.

Der tschechische Gesetzgeber hat in 90. Jahren der 20. Jahrhundert ganze Reihe von Rechtsvorschriften zu dieser Sache genehmigt, die zu den unterschiedlichen Rechtsgebieten gehören. Diese Tätigkeit hatte selbstverständlich ihre Grenze in Verfassungsnormen.

Als wichtigste Idee dieses Prozesses wurde der Grundsatz angenommen: die Vorschriften aus den Jahren 1948 – 1990 wurden nicht aufgehoben, nur die ungünstige Folgen dieser Vorschriften wurden beseitigt.

Das erste Rechtsmittel hat das Ziel und den Zweck Zurückgabe der Ehre und der Unbescholtenheit. Zuerst hat der letzte kommunistische President eine Amnestie erlassen. Die Entscheidung hat ganze Reihe der Straftaten und der Vergehen betroffen, die für totalitäre Staaten typisch sind (z. B. Zerstörung der Republik). Im Rahmen der Rahabilitationen wurde direkt ex lege oder im Überprüfungsverfahren die verurteilende Gerichtsentscheidungen aufgehoben, die die politische Gegner des kommunistischen Regimes betroffen haben.

Weiter musste der Staat die Verbrechen bestrafen, die das vergangene Regime unterstützt haben. Das tschechische Verfassungsgericht hat im seinen ersten Erkenntnis entschieden, dass in der Zeit 1948 – 1989 konnte nicht die Verjährungsfristen laufen. Über dem Recht hatten grossere Gewalt Entscheidungen der herschenden Partei und deshalb konnte Recht nicht alle seine Funktionen erfühllen.

Das Verfassungsgericht binnen seiner Tätigkeit hat viele Anträge beurteilt, die die Vermögensfragen (Restitutionen) betroffen haben. Als diskriminierende hat das Verfassungsgericht die Restitutionsbedingung des dauernden Aufenhalts im Gebiet der Tschechischen Republik aufgehoben.

Die Lustrationsgesetzgebung hat die Personen mit pozitive Lustrationsbescheinigung aus dem Vollzug der öffentlichen Funktionen ausgeschlossen. Diese Massnahmen betreffen aber nicht die gewählten Funktionen.

Zum Schluss ist dann noch die Rechtsregelung über Begrenzung des Vereinigungsrecht und Vebot der Beihilfe für die Bewegungen, die die Menschenrechte unterdrückem wollen, erwähnt.

Am Ende kann man sagen, dass das tschechische Verfassungsgericht hat eine sehr wichtige Rolle in diesem Prozess gespielt, denn dieses Verfassungsorgan die Abhilfe den Unrecht gemäss den Grundsätzen des Rechtsstaats ermöglicht hat.