Náprava křivd a bezpráví z pohledu ústavního práva Marek Ivičič

Parlament v této situaci zareagoval poměrně rychle a již v roce 1990 do zákona o soudní rehabilitaci (č. 119/1990 Sb.) vložil ustanovení § 29, podle kterého „vyjde-li v průběhu řízení podle tohoto zákona najevo, že jednání osob, které přivodily nezákonnosti napravované tímto zákonem nebo k nim přispěly, zakládá podezření z trestného činu, jehož trestnost v den nabytí účinnosti tohoto zákona⁷² nezanikla promlčením, promlčecí doba takového činu neskončí před 1. lednem 1995“. S větším časovým odstupem byl schválen zákon č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961, trestní zákon. Tento prodlužuje původní desetiletou promlčecí dobu u trestných činů, u kterých činí horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, na dvanáct let a dále v ustanovení § 67a zavádí novou kategorii nepromlčitelných trestných činů. Od účinnosti tohoto zákona⁷³ tedy „uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost u trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských“.

Zcela jednoznačně nejradikálnější úpravu obsahuje zákon č. 198/1993 Sb., o protipráv-nosti komunistického režimu a o odporu proti němu, neboť obsahuje ustanovení § 5, které stanoví, že „do promlčecí lhůty trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“.

V prvních dvou případech (zákony č. 119/1990 Sb. a č. 327/1999 Sb.) bylo pro aplikaci třeba, aby daný trestný čin nebyl v okamžiku účinnosti těchto změn ještě promlčen podle dosavadní právní úpravy. Okamžik promlčení se pouze posunuje více do budoucna. Úprava tedy nezavádí pravou retroaktivitu a je tedy méně problematická. Naproti tomu poslední případ (ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb.) je pro praxi i teorii velmi problematický a není jednoty v určení, na které trestné činy se vlastně vztahuje a jaké má účinky.

Příkladem pro použití obecných právních norem bez nutnosti jejich úpravy může být úvaha týkající se událostí z roku 1968. Uplatnitelné se zde ukazovalo ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákona⁷⁴, které upravuje stavení promlčecí lhůty (Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku.)⁷⁵. Osoby, u kterých bylo spatřováno spáchání trestného činu, byly totiž vesměs opakovaně členy tehdejších zákonodárných sborů. Všechny dosavadní ústavní texty obsahovaly vynětí členů z trestní jurisdikce (imunitu). K možnosti trestního stíhání bylo třeba získat souhlas zákonodárného sboru (§ 45 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky [pro poslance Národního shromáždění]; čl. 58 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky [pro poslance Národního shromáždění]; čl. 50 [pro Federální shromáždění] a čl. 116 odst. 1 [pro obě Národní rady] ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci). Tomu odpovídalo i ustanovení trestního řádu o nepřípustnosti trestního stíhání takto vyňatých osob (trestní řády č. 64/1956 Sb. a 141/1961 Sb.).

V teorii však nepanovala shoda o výkladu těchto ustanovení, konkrétně byl sporný začátek i konec (a z toho důvodu i celkové trvání) nezapočítávané doby. První (zužující) názor měl zato, že lhůta se staví až ode dne, kdy orgán činný v trestním stíhání požádal příslušný zákonodárný sbor o souhlas s trestním stíháním a lhůta neběží jen do okamžiku vydání souhlasu. Prokurátorovi podle tohoto názoru totiž nic nebránilo požádat o daný souhlas. Naproti tomu druhý názor uvádí, že stavení lhůty začíná již vznikem poslaneckého mandátu a končí jeho zánikem, příp. dnem vydání souhlasu. Argumenty tohoto druhého názoru byly již zmíněné články 50 a 116 ústavního zákona o československé federaci, které imunitu váží na samotný mandát. Též byl uveden politický argument, že bylo otázkou dalšího bytí prokurátora jako prokurátora, kdyby se odvážil podat žádost o vydání některého z vrchních členů tehdejší vládní garnitury.⁷⁶

Ze znění všech tří ustanovení je možno dovodit, že obě závazné mezinárodní smlouvy mají obsah užší (především Evropská úmluva) než Listina (Pakt – „za čin, který nebyl trestný“ a Evropská úmluva – „za jednání nebo opomenutí, které nebylo trestným činem“ narozdíl od Listiny – „trestnost činu se posuzuje podle…“). Podle Listiny se zákaz zpětné účinnosti vztahuje na obsahově nejširší pojem. Obě mezinárodněprávní úpravy obsahují druhý odstavec s možným omezením tohoto principu. U Paktu je možné omezení u činu, který byl trestný v době spáchání podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů, Evropská úmluva umožňuje souzení a potrestání za jednání či opomenutí, které bylo v době spáchání činu trestné podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím národů. Účelem obou smluv je však jen stanovit minimální standart ochrany lidských práv. Obě obsahují ustanovení, že se jejich ustanovení nelze dovolávat pro omezení poskytované ochrany (čl. 53 Evropské úmluvy⁷⁷, čl. 5 odst. 2 Paktu⁷⁸).⁷⁹ Nelze se tedy dovolávat těchto smluv s odkazem, že výjimečně umožňují retroaktivitu in malam partem. Česká republika (a její orgány) je tak tedy předně vázána svojí Listinou, která zakotvuje nejširší ochranu. Zákaz retroaktivity in malam partem zde platí bezvýjimečně.

Z tohoto důvodu se může především úprava obsažená v ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. jevit velmi problematickou právě s ohledem na možný rozpor s Listinou jako součástí ústavního pořádku ČR (čl. 112 odst. 1 Ústavy).


5.4.1. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. v rozhodnutí Ústavního soudu ČR
Po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nenechala aktivita příslušné části Poslanecké sněmovny ČR na sebe dlouho čekat. Poměrně brzy byl Ústavnímu soudu předložen návrh podle nové Ústavy a nového zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení celého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V této části se zaměříme na přezkum ustanovení § 5 tohoto zákona, který u trestných činů chráněných či nestíhaných totalitním režimem anuluje uběhlou promlčecí dobu z let 1948 až 1989 a „reaguje na skutečnost, že politická moc, založená na násilí, se v principu střeží toho, aby se sama zbavovala vykonavatelů své vlastní moci“.⁸⁰

V tomto svém prvním nálezu⁸¹ Ústavní soud vyložil pojem právního státu, který nevnímá pouze jako dodržování formální legality, nýbrž podle něj výklad a použití každé právní normy je podřízen jejímu obsahově materiálnímu smyslu. Navrhovatelé předně namítali, že nečinnost či neúspěšnost příslušných orgánů nelze přičítat k tíži pachateli. Soud se tedy zabýval předně otázkou, z jakých důvodů byly dříve příslušné orgány nečinné či neúspěšné a zda tyto důvody opravňují existenci opatření v podobě zmíněného ustanovení § 5. K tomu uvedl, že i totalitní právní řád stanovil princip legality (socialistické zákonnosti) pro všechny subjekty a povinnost orgánů prokuratury provádět dozor nad dodržováním práva. Nad právem a jeho základními zásadami však měla převahu ryze politická účelnost či politická moc. Z toho vyplývalo propojení politických a státních orgánů (ve prospěch prvně uvedených), bylo to faktické podřízení státních institucí politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných osob. Právní normy se staly fiktivními a bezobsažnými všude tam, kde to politický zájem uznal za účelné.

Zmíněné ustanovení nestanoví další překážku promlčení ve smyslu § 67 odst. 2 trestního zákona. Jen prohlašuje, kdy promlčecí lhůty nemohly běžet, ačkoli běžet měly. V tomto případě totiž nejde o institut promlčení, ale o to, zda promlčení je reálné nebo zda je jen fiktivní tam, kde se porušování zákonnosti v celé sféře právního života stalo součástí politicky i státně chráněného režimu nezákonnosti. Ustanovení § 5 tedy není normou konstitutivní, nýbrž jen deklaratorní, jehož předmětem je zjištění, že v určitém čase pro určité trestné činy nemohla promlčecí lhůta běžet a proč. V právním institutu promlčení musí totiž působit dva prvky. Musí existovat vůle, snaha a ochota ke stíhání a zároveň musí být reálné riziko pro pachatele, že bude potrestán. Pokud není vůle ke stíhání, promlčení je fiktivní, neboť čin je promlčen ještě před spácháním. Nutné je, aby běžel proces promlčování, během něhož stát usiluje o trestní stíhání. Výsledkem tedy je, že „Ústavní soud chápe ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jako právní normu, která tento stav zjišťuje (tam, kde chyběla ochota státu trestné činy stíhat, nemohlo probíhat ani jejich promlčování) a v důsledku toho běh fiktivních promlčecích lhůt v uvedených letech nepočítá.“⁸² Stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl totiž ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Ústavní soud tak dal přednost právní jistotě občanů před jistotou pachatelů politicky motivovaných a chráněných trestných činů, kteří spíše než na právo spoléhali na nepsané praktiky.

Dále Ústavní soud uvedl, že institut promlčení nepatří do oblasti chráněné základními lidskými právy a svobodami a proto nespadá pod pojem trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. Ten zahrnuje jen vymezení činů, které lze jako trestné stíhat, ne délku možného stíhání. Procesní předpoklady tak nejsou předmětem úpravy v Listině. Soud též odmítl údajný rozpor s rovností mezi pachateli výše zmíněných trestných činů a pachateli, kteří nebyli postaveni před soud z jiných než politických důvodů. Právě možnost dodatečného stíhání vyrovnává nerovnosti, neboť i tehdejší právo vyžadovalo jednotné a spravedlivé užití trestního práva. Ve skutečnosti zde není žádná diskriminace, ale faktické zvýhodnění, a to tím, že časový bonus (dlouhá doba, která uplynula), jakož i zájem na včasném odstranění důkazů a obtíže dokazování po dlouhém časovém odstupu znesnadňují potrestání. Ustanovení § 5 samozřejmě nepřipouští princip kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti, stále zůstává platný princip presumpce neviny, zákaz retroaktivity (trestat je možné jen za trestné činy podle tehdy platného práva).

Celkovým výsledkem tak bylo, že Ústavní soud návrh zamítnul, celý zákon včetně ustanovení § 5 ponechal v platnosti a umožnil tak jeho faktickou aplikaci.
5.4.2. Stanovisko teorie
Faktem zůstává, že právní teorie nepřijala rozhodnutí Ústavního soudu příliš vřele a také se časem ukázalo, že ani některé obecné soudy se nedrží jeho názoru a zastavují trestní stíhání z důvodu promlčení.

Pochybnosti se týkají čistě právního obsahu a směřují k čl. 40 odst. 6 Listiny a k jím užitému pojmu trestnosti. Podle nejpoužívanějšího komentáře trestního zákona⁸³ trestnost činu totiž vyjadřuje možnost, že pachatel bude pro trestný čin odsouzen. Trestními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti, jsou (z pohledu tématu této části práce) také ustanovení o zániku trestnosti, tj. ustanovení o účinné lítosti, zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a také promlčení trestního stíhání. V teorii trestního práva není sporu, že promlčení trestního stíhání (jako překážka trestní nestíhatelnosti) je institut trestního práva hmotného. Vyplývá to již ze systematického zařazení promlčení v trestním zákoně. Tento institut se nachází v obecné části, v její hlavě páté, která se týká zániku trestnosti a trestu. Promlčení je tedy zahrnuto v pojmu trestnost, neboť není trestnosti tam, kde uplynula promlčecí doba.

Promlčení se tedy musí stejně jako ostatní součásti pojmu trestnosti posuzovat ve světle čl. 40 odst. 6 Listiny. Z hierarchie právních norem tak vyplývá jednoznačný závěr: „je-li podle zákona trestný čin promlčen, jeho dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem“.⁸⁴ Je jasné, že v tomto případě se jedná o retroaktivitu in malam partem. Navíc i po vydání takového zákona „by se stejně trestnost musela posuzovat vzhledem k čl. 40 odst. 6 LPS podle právních norem účinných před nabytím účinnosti tohoto zákona, podle kterých trestnost zanikla. V této souvislosti nelze přehlédnout čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, s tím, že zákaz retroaktivity nepříznivějších právních norem je považován za součást právní jistoty, která je chápána jako atribut demokratického právního státu“.⁸⁵ Navíc je otázkou, když ustanovení § 5 jen deklaruje nějakou skutečnost, zda nezasahuje do nezávislého výkonu soudní moci, případně do pravomoci jiného orgánu trestního řízení, který zjišťuje právně relevantní skutečnosti v rámci individuálního posuzování trestnosti činu konkrétního pachatele (zásada individuální trestní odpovědnosti).

Dalším sporným bodem je to, že předmětné ustanovení § 5 výslovně neřeší, zda se vztahuje pouze na trestné činy, které nebyly ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. (ke dni 1. 8. 1993) ještě promlčené nebo obnovuje trestnost i u těch činů, u kterých již v souladu se zákonem promlčecí doba uplynula. Z tohoto důvodu je třeba podle uvedeného Komentáře odmítnout úvahy, že by toto ustanovení „oživovalo“ trestnost činů, u kterých již ke dni 1. 8. 1993 promlčení lhůta zcela uběhla, neboť když už má existovat výjimka ze zákazu retroaktivity, musí být zcela jednoznačná a nelze ji pouze dovozovat výkladem. Každopádně orgány činné v trestním řízení se nemohou vyhnout posuzování trestnosti činů též z hlediska časové působnosti všech rozhodných zákonů ve smyslu článku 40 odst. 6 Listiny. Bezvýjimečný ústavní zákaz zpětné působnosti brání tomu, aby byla obyčejným zákonem obnovena trestnost činů již promlčených. Retroaktivní účinky ustanovení § 5 jsou také zpochybňovány tím (jak to uvedl Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu), že se nejedná o ustanovení konstitutivní, nýbrž deklaratorní. Nezavádí se tedy nová překážka běhu promlčecích lhůt, nýbrž předmětem tohoto ustanovení má být pouze zjištění, že v určité době pro určité trestné činy promlčecí doba nemohla běžet a proč. Toto hodnocení je však problematické, neboť česká právní věda nezná dělení právních norem na konstitutivní a deklaratorní. Zákonodárce by tímto postupem neoprávněně zasahoval do výkonu soudní moci, neboť autoritativně (a paušálně) konstatuje skutečnosti, které by měly být zjišťovány až samými orgány činnými v trestním řízení, tedy v konečném důsledku nezávislým soudem. Další námitkou je to, že deklaratorní ustanovení by stejně muselo pouze konstatovat existenci nějaké překážky, se kterou zákon spojuje přerušení nebo stavění běhu promlčecí lhůty (tedy uvedené v § 67 odst. 2 a 3). Existenci této překážky by pak musel konstatovat soud v rámci posuzování všech aspektů trestnosti, a to z úřední povinnosti. Předmětné ustanovení je tedy zbytečné. Trestní zákon pak jako překážku běhu promlčení lhůty nezná (ani neznal) nedostatek vůle, snahy či ochoty státu stíhat některé trestné činy. Bez ohledu na uvedené argumenty je třeba brát v úvahu, že předmětné ustanovení je součástí českého právního řádu. Obecný soud tedy musí ustanovení § 5 interpretovat nezávisle a nestranně ve vztahu k dalším příslušným předpisům. Může se tedy stát, že obecný soud dospěje např. vzhledem k výše uvedeným argumentům a konkrétním okolnostem případu, že se toto ustanovení nevztahuje na trestné činy již promlčené.

Podle O. Novotného⁸⁶ má předmětné ustanovení zejména tu slabinu, že nemá sílu ústavního zákona. Řešením by mohlo být hodnocení neochoty státu stíhat některé trestné činy jako zákonnou překážku běhu promlčecí lhůty. Inspiraci je možno hledat v Německu, kde se objevuje myšlenka, že vůle politického vedení měla v bývalé NDR tutéž právní závaznost jako zákon. Institut promlčení je též možné vykládat ve smyslu základních právních principů, zejména principu materiální spravedlnosti.

Našly se i pokusy o teoretické zdůvodnění dané úpravy. Mohlo jít například o zákonnou překážku běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) (do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku). Ospravedlnění ustanovení § 5 mohlo být také dosaženo výkladem institutu promlčení ve světle právních principů, kdy nutným předpokladem úspěšného promlčení je vůle státu k trestnímu stíhání.⁸⁷

Například Městský soud v Praze se v svém rozsudku ze dne 4. 6. 1998, spisová značka 45 T 9/98, vyrovnal s otázkou promlčení následovně. Skutkově se jednalo o případ z roku 1953, kdy obžalovaný úmyslně překročil státní hranici Československa a Spolkové republiky Německo za účelem kontaktování německých občanů jako zahraničních agentů československých zpravodajských služeb. Byl však přistižen příslušníkem Bavorské hraniční policie (Bayerische Grenzpolizei). Ve chvíli nepozornosti byl německý policista několika střelami ze samopalu usmrcen. Obžalovaný se tedy měl dopustit trestného činu vraždy.

Dotyčný soud v tomto inkriminovaném skutku spatřil právě ten typ případu, který má zákon č. 198/1993 Sb. na mysli, totiž případ politickým a státním vedením tolerované kriminality. I podle tehdy platného práva se totiž jednalo o vraždu a státní orgány měly dostatek informací, neboť případ byl podroben šetření. Přesto na nejvyšších politických místech (v politbyru KSČ) bylo rozhodnuto o beztrestnosti pachatele, resp. pachatel byl potrestán, nikoli však za vraždu, nýbrž za nedodržení postupu při provádění zpravodajské akce a to 15 dny domácího vězení. Oficiálně byla navíc podána ze strany československých orgánů lživá verze, podle které je za smrt německého policisty odpovědný neztotožněný diverzant a orgány československé branné moci v dané době na místě skutku neoperovaly a proto nenesou žádnou odpovědnost.

Druhý uvedený případ souvisí s postupem při vyšetřování události z roku 1949 známé jako „Číhošťský zázrak“. Obvodní soud pro Prahu 6 vynesl 23. 11. 1998 rozsudek (spisová značka 3 T 48/97), ve kterém uznal obžalovaného vinným za vydávání pokynů při nezákonném vyšetřování a za podílení se na nezákonných metodách vyšetřování. Tímto svým jednáním spáchal trestný čin – zločin - těžkého poškození na těle a trestný čin – zločin – zneužití moci úřední a služební podle vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. Obžalovaný byl ustaven jako vedoucí vyšetřovacího týmu ve věci tzv. číhošťského zázraku od Hlavního velitelství StB v Praze, skupina vzešla na popud tehdejších nejvyšších vládních a stranických představitelů. Vyšetřování probíhalo pod přísným utajením, i protokoly byly v záhlaví označovány smýšleným místem provedení. Zázrak měl spočívat v tom, že se při kázání místního faráře Josefa Toufara ve zdejším kostele začal pohybovat oltářní kříž, který se vychyloval až o 45 stupňů. Podle vyšetřovatelů měl farář pohyb kříže důmyslným mechanismem způsobit sám.

• 
  Žádný úkon v souvislosti se zadržením a vězněním skupiny duchovních ve věznici Valdice od ledna 1950, t. j. i poškozeného faráře Josefa Toufara, nebyl záměrně proveden podle tehdy platného trestního řádu. Jednalo se o realizaci politického rozhodnutí prostřednictvím Hlavního velitelství StB a příslušníků StB. Řízení probíhalo zcela mimo rámec trestněprávních norem, mimo právní řád.
  
• 
  Shromážděné důkazy svědčí jedinému závěru: Hlavní velitelství StB v Praze předem vypracovalo cíl, kterého se mělo „vyšetřováním“ dosáhnout – doznání faráře Josefa Toufara o zinscenování tzv. číhošťského zázraku i za cenu použití fyzického násilí, a v návaznosti vytvořit představu o destruktivní síle církve ve společnosti. Osnova této režie vyšetřování StB byla bezezbytku naplněna.
  
• 
  Mimořádně závažný zdravotní stav poškozeného faráře Josefa Toufara a posléze i jeho smrt byly příslušníky StB zatajovány a učiněna veškerá opatření, aby vůbec nevyšly najevo. K tomu cíleně sloužilo i záměrné utajení totožnosti poškozeného jak při ošetření i v průběhu hospitalizace v sanatoriu, tak po jeho smrti, včetně prokázaného nakládání s mrtvým tělem. Lékařskému personálu státního sanatoria, kam byl poškozený farář Josef Toufar převezen k ošetření a následně i operován, nebyla sdělena totožnost pacienta a navíc byl poškozený pod stálou ostrahou příslušníků StB. Rovněž pitva zemřelého byla provedena pod smyšleným jménem (Zouhar). Tělo zemřelého bylo nepřetržitě hlídáno pracovníky StB až do okamžiku pohřbení do hromadného hrobu v Ďáblicích. V důsledku učiněných opatření StB nemohl nikdo reagovat na průkazné, mnohočetné stopy násilí na těle poškozeného, dovolávat se vyvození odpovědnosti za fyzické týrání poškozeného i jeho smrt. Příbuzní poškozeného byli poprvé informováni o jeho smrti až v druhé polovině roku 1954. Teprve tehdy neteř poškozeného faráře Toufara, obdržela zprávu o úmrtí poškozeného faráře Toufara, přestože po jeho osudu intenzívně pátrala od roku 1950.
  
• 
  Obžalovaný se na uvedeném nezákonném stavu podílel a nezákonnými metodami aktivně a cíleně naplňoval cíl Hlavním velitelstvím StB sledovaný, doznání faráře Josefa Toufara za každou cenu a všemi dostupnými prostředky. Přestože jeho osobní odpovědnost byla od počátku nezvratitelně průkazná, nebyla vyvozena trestněprávní odpovědnost a to výhradně proto, že trestní postih nebyl v souladu se zájmy mocenského aparátu státu, dominantně představovaného StB.
  

Přes shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu však lze nalézt celou řadu rozhodnutí českých obecných soudů, ve kterých soudy interpretují předmětné ustanovení § 5 v rozporu s uvedenými závěry orgánu ochrany ústavnosti. Pokud se podíváme na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ČR, můžeme zaznamenat jistý vývoj interpretace ustanovení § 5. V rámci jednotlivých senátů Nejvyššího soudu se vykrystalizovali v podstatě dva protichůdné názory.

Podle výkladu vyjádřeného zejména v rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 44/2002 ze dne 28. 8. 2002 je nutno aplikaci pravidla vyjádřeného v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. odmítnout. Důvodem je zcela jednoznačný a bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele. I za předpokladu, že ustanovení § 5 je i nadále součástí českého právního, je třeba, aby orgány činné v trestním řízení (a v konečném důsledku soud) interpretovali všechny v úvahu přicházející normy, tedy zejména článek 40 odst. 6 Listiny. Za zákonnou překážku běhu promlčecí doby nelze považovat nedostatek vůle či ochoty státu provádět trestní řízení. Toto rozhodnutí v podstatě přebírá z argumentaci uvedeného komentáře.

Druhá možnost výkladu předmětného ustanovení je patrná zejména v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 730/2002 ze dne 3. 12. 2002. Zde naopak senát Nejvyššího soudu dovodil, že z hlediska běhu promlčecí doby nelze ustanovení § 5 nevzít v úvahu a je třeba vycházet ze zásad vyslovených v nálezu ústavního soudu. Toto ustanovení je stále platnou součástí právního řádu. Jeho smyslem není retroaktivně zřídit novou překážku promlčení, ale pouze prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly.

Jak je vidět, dva v podstatě opačné názory na výklad jednoho ustanovení, existovaly v rámci Nejvyššího soudu v podstatě ve stejnou dobu. K odstranění uvedené dvojkolejnosti rozhodování došlo postupem podle § 20 odst.1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Spornou otázku výkladu a aplikace ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. vyřešil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. 15 Tdo 163/2005 (rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005). Podle velkého senátu pro nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení nestačí vzhledem k existenci ustanovení § 5 pouhé uplynutí doby mezi spácháním činu a zahájením trestního stíhání, která je delší než promlčecí doba stanovená v § 67 odst. 1 trestního zákona. V žádném případě pak nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení § 5 tohoto zákona, neboť mu tato pravomoc nepřísluší. Tato otázka již řešena ústavním soudem byla a z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že ustanovení § 5 neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Při splnění podmínek stanovených v § 5 není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.

Uvedený názor velkého senátu je již ostatními senáty Nejvyššího soudu respektován. Nicméně se stále vyskytují rozhodnutí nižších soudů, které tento názor nerespektují a vystavují své rozhodnutí riziku zrušení v dovolacím řízení. Například pod sp. zn. 5 Tdo 915/2006 (rozhodnutí ze dne 16. 8. 2006) řešil Nejvyšší soud dovolání podané Nejvyšší státní zástupkyní proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, ve které bylo v první instanci vydáno rozhodnutí dne 28. 12. 2005, tedy více jak 8 měsíců po vydání sjednocujícího stanoviska. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než tato rozhodnutí nižších soudů zrušit a věc vrátit k novému projednání. V odůvodnění je pak možno zaznamenat další rozvedení některých myšlenek. Při hledání právního důvodu stavení promlčecích lhůt Nejvyšší soud vychází z celkového pojetí tzv. socialistické zákonnosti. Právo bylo podřízeno vyšším zájmům vládnoucí moci, které přirozeně nemohly být vždy formulovány veřejně a pozitivně. Příkladem může být beztrestnost vykonavatelů těchto vyšších zájmů. Překážkou běhu promlčecích lhůt tedy nebylo konkrétní ustanovení zákona, nýbrž celkové třídní pojetí socialistického práva. Předmětné činy byly promlčeny ještě dříve, než se staly. Tímto mechanismem byla vytvořena „právní“ jistota. Před touto jistotou však byla dána přednost právní jistotě občanské společnosti. Při výkladu předmětného ustanovení je třeba vycházet z účelu celého zákona, jehož evidentním smyslem bylo umožnit stíhání trestných činů spáchaných ve prospěch totalitního režimu, a to právě pro fiktivnost uběhlých promlčecích lhůt. Nestandardní postup zákonodárce byl odůvodněn zásadní společensko politickou změnou po roce 1989. Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní diktatury osvědčení právního státu, a tím nebezpečný signál do budoucna: důkaz, že zločin se může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu.

Na závěr je tedy možno uvést, že snad konečně po čtrnácti letech byla (alespoň na úrovni Nejvyššího soudu) vyřešena otázka, co vlastně ustanovení § 5 znamená a jaké má právní důsledky. Ze shora uvedených rozhodnutí je sice možno vystopovat závěr, že z hlediska přesné právní kvalifikace jeho účinků je toto ustanovení zřejmě nadbytečné, neboť jen opakuje to, co by soudy (a další orgány činné v trestním řízení) měly brát v úvahu, tedy že existovala zákonem stanovená překážka běhu promlčecí lhůty. Praxe nás však mohla přesvědčit, že toto ustanovení svůj význam zcela jistě má. Už jen třeba proto, aby orgánům činným v trestním řízení bylo připomenuto, že je třeba se otázkami promlčení, resp. běhu promlčecích lhůt zabývat trochu více podrobněji. I při řešení této otázky by se nemělo zapomínat na to, že z důvodů ryze praktických byla zákonodárcem použita sice formální právní kontinuita, tato je ale doplněna hodnotovou diskontinuitou.