Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

5.6. Spravedlnost, legitimita a morálka

H.L.A. Hart se od svých pozitivistických předchůdců liší také jiným chápáním vztahu práva a morálky a s tím souvisejícího vztahu morálky, legitimity a spravedlnosti. Legitimní je to, co společnost uznává za spravedlivé. Spravedlivé je potom to, co je v souladu s lidskou morálkou. Nikoliv ovšem s morálkou pozitivní, jež je pouhým souborem pravidel, která společnost přijímá v určité době, nýbrž s morálkou kritickou, která je pokusem o nadčasový soud. V ní jsou obsaženy i přirozenoprávní principy, kterými ospravedlňujeme právo.¹⁸⁶

Je příjemným překvapením, že „pozitivista“ Hart vůbec něco takového připouští, ba dokonce, že se něco takového má stát měřítkem spravedlnosti a legitimity. Tato morálka podle něj obsahuje ideály, které pomáhají utvářet představy o tom, co je spravedlivé či legitimní. Morálka se však od práva odlišuje, mimo jiné svou důležitostí či rezistencí proti záměrné změně.

H.L.A. Hart ve své teorii operuje s tzv. minimálním obsahem přirozeného práva v právu pozitivním. Začíná jednoduchým cílem lidského přežití a dospívá ke značně ucelenému souboru pravidel, jenž lze nazývat pravidla přirozeného práva. Hart, ač představitel pozitivismu, se tedy nebrání jistému opatrnému uznání pojmu přirozeného práva. Bez jistého obsahu totiž nemohou právo a morálka podporovat minimální účel, který lidé mají ve svém společenství, jímž je přežití. Bez přítomnosti tohoto obsahu by lidé neměli žádný důvod dobrovolně se podřizovat jakýmkoliv pravidlům. Bez minima dobrovolné spolupráce těch, kdo zjistili, že je v jejich zájmu podřídit se a dodržovat pravidla, by donucování ostatních, kteří by se dobrovolně nepodřídili, bylo nemožné. Vztah mezi přirozenými danostmi lidského života a obsahem právních a morálních norem má různé formy. Hart ponechává na vědách, jako jsou psychologie a sociologie, aby objevovaly ty fyzické, psychické nebo ekonomické podmínky, při jejichž neuspokojení nemůže být založen žádný systém práva nebo morálky nebo pouze za jejichž splnění může právo úspěšně fungovat.¹⁸⁷

Hart však odmítá klasickou přirozenoprávní argumentaci ve prospěch vztahů mezi přirozenými danostmi a systémem pravidel. Jejich vysvětlení rezervuje pro sociologii a psychologii, stejně jako pro ostatní vědy, a mělo by být založeno na metodě generalizace a teorie, opírat se o pozorování, a kde je to možné, i o experiment.¹⁸⁸

V tom se liší od klasických přirozenoprávních teorií, které neopomíjejí poznatky partikulárních věd posuzovat v kontextu filosofie.

Obsahy právních a morálních pravidel se vztahují k následujícím přirozeným danostem:

1. 
   Lidská zranitelnost
   
2. 
   Přibližná rovnost
   
3. 
   Omezený altruismus
   
4. 
   Omezené zdroje
   
5. 
   Omezené porozumění a síla vůle.¹⁸⁹
   

Z přibližné rovnosti plyne potřeba vzájemné trpělivosti a kompromisů. Navazuje vlastně na Hobbesovskou myšlenku, že jak tělesné, tak i duševní rozdíly mezi lidmi nejsou tak velké, aby dovolovaly jedné osobě ovládat všechny ostatní.

Omezený altruismus vyžaduje, a zároveň umožňuje, pravidla sebeovládání a kontroly agresivity. Kdyby lidé byli ďáblové připravení ničit, bez ohledu na vlastní následky, nebyla by taková pravidla možná. Kdyby všichni byli andělé, byla by omezení zbytečná. Fakt, že lidé nejsou andělé, činí určitá pravidla nezbytnými pro sociální stabilitu.¹⁹¹

Pravidlo čtvrté (omezené zdroje) vyvolává nezbytnost pravidel upravujících vlastnictví, dělbu práce a kooperaci. Taková pravidla by nebyla nutná v podmínkách neomezené hojnosti.¹⁹²

Pátý truismus (omezené porozumění a síla vůle) vede k vytváření pravidel stanovících sankce za porušení jiných pravidel. Lidé mají sklon přeceňovat hodnotu krátkodobých zájmů a obětovat jim dlouhodobý prospěch. Z toho je odvozena potřeba pravidel stanovících sankce jako garance všeobecného dobrovolného podřízení se všem dalším pravidlům společnosti.¹⁹³

Hartova teorie tedy vychází z přirozené nezbytnosti sankcí či pravidel upravujících vlastnictví a další oblasti, která by nebylo správné definovat bez vztahu k sociálním potřebám. Proto bývá označováno jako empirické či sociologické pojetí přirozeného práva.

Minimální obsah přirozeného práva je základem legitimity práva, nikoliv ovšem kritériem jeho platnosti. Právo podle Harta platí dokonce i tehdy, když je nespravedlivé, pokud odpovídá vnitřním kritériím právního systému, tj. pokud je výsledkem odpovídající zákonodárné procedury. Jak je to tedy s nelegitimními zákony? Platí dál, nicméně vyvolávají otázku po poslušnosti. To je ovšem podle Harta pouze vnitřní otázkou svědomí.¹⁹⁴

Hart se od tradičních přirozenoprávních teorií v mnohém liší, nejmarkantněji snad právě v otázce vlivu nelegitimnosti na platnost zákonů. Dokonce i Radbruchova formule, která považuje právní jistotu také za hodnotu spravedlnosti, čímž představuje velmi umírněnou variantu jusnaturalistické teorie, říká, že „tam, kde neexistuje snaha po spravedlnosti, kde je při ustanovování pozitivního práva vědomě popírána rovnost jakožto základ spravedlnosti, tam se již nemůže jednat pouze o ‚nesprávné právo‘, mnohem spíš postrádá povahu práva vůbec.“¹⁹⁵ Hartovo pojetí platnosti i nespravedlivého práva se ovšem nijak zásadně neliší od mnoha význačných moderních jusnaturalistů, např. od J. Finnise.

Výsledkem Hartova snažení je teorie, která na mnoha místech umožňuje přirozenoprávní interpretaci. Jeho „truismy“ mají mnohem blíže např. k jusnaturalistickým „sklonům zakotveným v přirozenosti“ než ke kantovskému pojetí rozumovosti. Pod něj by spadaly spíše Hartovy „pravdy“. Ani Tomáš Akvinský, ani Aristotelés se však, obdobně jako Hart, neodvolávají na univerzální hodnoty rozumnosti, nýbrž na dobra, a to dobra pro člověka jakožto člověka, tj. odpovídající jeho přirozenosti, tedy také na jakési „truismy“. Pozitivní právo musí podle Harta „truismy“ nějak reflektovat. Nabízí se otázka, zda se zde opět v nějaké podobě nevynořuje ono vyvozování „mětí“ z „bytí“.

Hart se po velmi důkladném rozboru a kritice analytické jurisprudence dostal na pozice, které často korelují s tím, co hlásají některé přirozenoprávní teorie. Pokusíme-li se toto zjištění zobecnit, můžeme se ptát, zda k obdobným výsledkům nemůže nutně vést každá systematicky a poctivě založená kritika pozitivismu. Jeho známé nedostatky se totiž nezdají být řešitelné v rámci pozitivismu samého. Pokusy překonat je vedou obvykle k menší či větší akceptaci přirozenoprávních podnětů. Při tom se samozřejmě rozhoduje také o tom, jakou roli bude hrát dějinný relativismus. Mnoho teoretiků se k němu přiklonilo. Hart ovšem naznačuje méně skeptickou cestu, když rozlišil pozitivní (tj. dobově podmíněnou) morálku a morálku založenou na ideálech s výhledem k nadčasovosti.

S jistou mírou nadsázky lze tvrdit, že Hartův příklad vlastně demonstroval třetí cestu ve sporu. Jeho výsledky mohou uspokojit nejednoho pozitivistu i jusnaturalistu. Je to umožněno odklonem od tradiční metafyzické terminologie, způsobem dokazování, kladením problémů, ale i některými odlišnými závěry (například ve věci platnosti nemorálních zákonů). Oponent však může namítnout, že odklon od zavedených (a často zprofanovaných) pojmů klasické metafyziky je sice dobrým manévrem pro přesvědčivost této teorie v očích odborné veřejnosti, jenže výsledky této metafyziky nejsou náhodné, nýbrž stejně jako například pravidla logiky, odpovídají způsobu našeho myšlení a pojímání světa. Jinými slovy: používá je každý, a to bez ohledu na to, zda se k nim hlásí, či zda je popírá. Šikovné vyhýbání se kontroverzním metafyzickým termínům věc nijak neusnadňuje. V následných diskusích se spor o filosofické základy může vrátit v neztenčené intenzitě. Navzdory Hartovu inspirujícímu příkladu se totiž o základních otázkách filosofie práva bude vždy rozhodovat daleko dříve.