Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

6. Závěr

Na tomto místě nebudu rozvíjet vlastní teorii přirozeného práva. Poukáži jen na to, jakou roli přisuzuji přirozenému právu v uvažování lidí dnes, a to i těch lidí, kteří se příliš nezabývají právní teorií. Obrátím se k příkladu člověka žijícího v totalitním režimu. Jediným argumentem, kterým může tento člověk obhájit svou neúčast (že přestane dávat najevo, že souhlasí s režimem), je přirozené právo.

Jinými slovy, argument, který ospravedlňuje jednání člověka nepoddávajícího se totalitnímu režimu, je přirozenoprávní argument. A když ospravedlňuje toto jednání, ospravedlňuje samozřejmě i jednání odporu. Ospravedlňuje jednání takových lidí, kteří jednají v odporu vůči totalitnímu režimu, přičemž konají činy, jež by za jiných okolností byly posuzovány jako zločiny.

Přirozené právo může za druhé být také argumentem pro revoluci. Revoluci lze ospravedlnit pouze v případě, že existuje nějaký vyšší argument, který zbavuje moc legitimity. Totalitní moc je velmi těžké zbavit legitimity klasickými způsoby, protože ona se zdánlivě opírá o všechny občany. Všichni jsou do ní násilně (nebo pod hrozbou násilí) zahrnuti, a tak slouží jako zdroj legitimity této moci. Jak zdůvodnit, že tento režim se má změnit? Existují takové argumenty? Já tvrdím, že existují. Tyto argumenty se nazývají přirozeným právem.

Přirozené právo funguje i v demokratické společnosti, která se opírá o demokratickou právní legitimitu. V demokratické společnosti se přirozené právo ve větší či menší míře vtěluje do práva pozitivního (vyhlášeného jako platné právo). Přirozené právo samozřejmě vždy právo pozitivní přesahuje. Ale smyslem politického úsilí v demokratickém právním státě je učinit přirozené právo právem platným. Zde se tedy přirozené právo stává argumentem pro vznik nových právních norem či pro novely stávajících.

A konečně, přirozené právo slouží také jako argumentace pro posuzování činů, které se vymykají spravedlnosti podle platného práva.

Je právo nějakým způsobem spojené s morálkou, či je třeba myslet právo a morálku jako důsledně oddělené? Za právní pozitivisty bývají označováni ti, kteří hájí myšlenku odtrženosti práva od morálky. Myšlenku o odtrženosti práva je přitom třeba odlišit od myšlenky pouhé distinkce - rozlišení - mezi právem a etikou, se kterou by souhlasil každý právní teoretik, včetně klasiků. Právní pozitivizmus začíná tam, kde se prohlásí, že mezi právem a etikou neexistuje žádná vazba. Věřím, že v zemi, která prožila dva totalitní režimy, se lidé k této tezi už nikdy nevrátí.

Ale útočiště v přirozeném právu, myslím, nebylo nikdy zcela nesporné. Tento pojem byl zatížen dvojznačností dokonce i v dobách, kdy byl považován za samozřejmý. V posledních 200 letech byl napaden z mnoha stran jako nesprávný a historicky škodlivý. Byl prohlášen za mrtvý pojem, který nemá nikdy povstat z popela. Přesto přirozené právo přetrvalo a stále podněcuje diskusi.

Resumé

This work deals with the problem of natural law. The term “natural law” is ambiguous. It refers to a type of moral theory, as well as to a type of legal theory, despite the fact that the core claims of the two kinds of theory are logically independent. According to natural law ethical theory, the moral standards that govern human behavior are, in some sense, objectively derived from the nature of human beings. According to natural law legal theory, the authority of at least some legal standards necessarily derives, at least in part, from considerations having to do with the moral merit of those standards. There are a number of different kinds of natural law theories of law, differing from each other with respect to the role that morality plays in determining the authority of legal norms.

First part of the work tries to define the notion of natural law and its content. Second part is a brief summary of relevant natural law theories from antient Greece till the enlightenment. Special attention is dedicated to the theories of John Finnis and Jacques Maritain. Third and last part describes some implications of natural law for todays legal thinking.

The idea that in reality law consist of rules in accordance with reason and nature has formed the basis of a variety of natural law theories ranging from classical times to the present day. The central notion is that there exist objective moral principles which depend on the essential nature of the universe and which can be discovered by natural reason, and that ordinary human law is only truly law in so far as it conforms to these principles. These principles of justice and morality constitute the natural law, which is valid of necessity, because the rules for human conduct are logically connected with truths concerning human nature. This connection enables us to ascertain the principles of natural law by reason and common sense, and in this the natural law differs from rules of ordinary human law (positive law) which can be found only by reference to legal sources such as constitu­tions, codes, statutes and so on. But since law can only be true law if it is obligatory, and since law contrary to the principles of natural law cannot be obligatory, a human law at variance with natural law is not really law at all, but merely an abuse or violation of law.

Like classical naturalism, Finnis's naturalism is both an ethical theory and a theory of law. Finnis distinguishes a number of equally valuable basic goods: life, health, knowledge, play, friendship, religion, and aesthetic experience. Each of these goods, according to Finnis, has intrinsic value in the sense that it should, given human nature, be valued for its own sake and not merely for the sake of some other good it can assist in bringing about. Moreover, each of these goods is universal in the sense that it governs all human cultures at all times. The point of moral principles, on this view, is to give ethical structure to the pursuit of these basic goods; moral principles enable us to select among competing goods and to define what a human being can permissibly do in pursuit of a basic good.

The only formula that might be called a definition of law offered in these writings is by now thoroughly familiar: law is the enterprise of subjecting human conduct to the governance of rules. Unlike most modern theories of law, this view treats law as an activity and regards a legal system as the product of a sustained purposive effort.

From a practical standpoint, however, natural law terminology might seem to offer advantages. First, as an antidote to legal rigidity, it could provide flexibility, allowing rules of law to be changed from what they are to what they ought to be, on the ground that the law always is what it ought to be. But surely this is no more than a serviceable device which detracts from the certainty and predictability of law and which in modern times should surely be replaced by more explicit methods of alteration, e.g., legislation. Secondly, the natural lawyer’s terminology, it is claimed, would weaken the authority of unjust and immoral laws. Yet surely it may be better in such cases to highlight the conflict between law and morals and to stress that mere formal legality alone is no title to obedience, rather than to conceal the very existence of the conflict. Indeed, adoption of natural law terminology could even weaken our capacity to criticise the law. It is easy to move from the premise that if a rule is unjust it is not law to the conclusion that if a rule is law it is just, and this without realising that in the conclusion we may be determining in the first place that the rule is one of law by purely formal criteria. Starting from the position that “lex injusta non est lex” we slide easily to the position that what is on the statute book is morally right.

Moreover, natural law terminology tends to obscure the possibility of criticising law on other than purely moral grounds. For law must be evaluated by reference to its efficacy, general convenience, simplicity and many other factors, as well as by reference to the demands of justice and morality. Finally, to use natural law terminology to secure a conviction of those whose actions at the time of the performance contravened no rules of positive law, by finding them guilty of violating the natural law, runs counter to the highly important moral principle that no one should be held criminally liable for acts legally innocent at the time of their commission. Even in the trials of men like Eichmann this principle should not be lightly abandoned, and if it is abandoned then we should be quite clear what we are surrendering and why we are doing so rather than ignore the fact of surrender.