Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Katedra právní teorie

Disertační práce

Přirozenoprávní myšlení a jeho vyústění v současné právní filozofii

JUDr. Petr Osina

Dovoluji si tímto poděkovat svému školiteli doc. JUDr. et PhDr. Miloši Večeřovi, CSc. za jeho odborné vedení při vypracování této disertační práce, za metodické rady, konzultace a podnětné připomínky, které mi byly poskytnuty v průběhu jejího vypracování.

1. Úvod

Hlavním cílem této práce je rozbor právněfilozofické doktríny Johna Finnise. Jeho hlavní dílo (Natural Law and Natural Rights) zatím nebylo přeloženo do českého jazyka, ale určitě se dá svým významem přiřadit ke stěžejním dílům osobností jako jsou Hart, Fuller nebo Dworkin.

Kromě samotného rozboru základních prvků Finnisovy teorie bych si chtěl položit několik otázek. Jak řeší tato teorie základní problémy vztahu práva a morálky? Jaký je její vztah k nejnovějším pozitivistickým teoriím? Kam ji lze zařadit mezi ostatními moderními teoriemi přirozeného práva? V čem spočívá její originalita a co nového přináší právnímu myšlení?

První část mé disertační práce se pokouší vymezit podstatu přirozenoprávního myšlení a jeho základní prvky. Druhá část se věnuje historickému rozčlenění hlavních myšlenkových zdrojů přirozenoprávního myšlení, přičemž kritériem rozdělení je původce norem přirozeného práva.

Třetí (nejrozsáhlejší) část práce obsahuje rozbor Finnisovy teorie a posouzení jejího významu. V poslední části se pak pokouším zhodnotit význam přirozenoprávních teorií pro dnešek a jejich postavení v právním diskurzu.

2. Přirozenoprávní myšlení a jeho prvky

Lidské bytosti jsou odděleny od přírody a zároveň její součástí. Jako lidské bytosti jsme schopni přemýšlet o své zkušenosti a formulovat pravidla vlády nad sebou samými. Občasné podobné chování jiných tvorů pouze zvýrazňuje to, co je jedinečné na lidech – jsou subjektem zákonů přírody.

„Naše zkušenost se vyvíjí podle příčinné souvislosti, kterou jsme schopni využít pro své vlastní záměry, ale ve které jsme také uvázli. Filozofové a humanisté na jedné straně a vědci na straně druhé se pokoušeli zakotvit převahu vlastní perspektivy, ne-li dokonce zcela zapudit druhou. Filozofie přirozeného práva pak představuje úsilí o zprostředkování mezi těmito dvěma aspekty lidské existence.“¹

Představitelé přirozenoprávní teorie rozlišují dvě úrovně práva: právo pozitivní a právo přirozené. Oba tyto systémy si ovšem nejsou rovnocenné. Pozitivní právo je právo stanovené především státními orgány – tedy cíleně lidmi, aby se s jeho pomocí regulovaly vztahy mezi nimi. „Pozitivní právo má původ v zákonodárství, obyčeji, soudcovské tvorbě práva atd. Vzniká současně se vznikem státu, s nímž existuje v nerozlučné jednotě. Existence pozitivního práva je závislá na určité státní moci, která zaručuje jeho dodržování.“²

„Pozitivismu tak jde především o poznání obsahu právních norem (quid iuris), jejich vynutitelnost, předvídatelnost (co nejkonkrétnější konstrukci právních norem) a zdů­raznění principu právní jistoty.“³

Přirozené právo je právem vyšším než právo pozitivní. Není výtvorem cílevědomé lidské činnosti a proto existuje nezávisle na lidské vůli. Přesto zavazuje všechny lidi nezávisle na jejich rase, pohlaví, kulturní přináležitosti nebo náboženství. „Příznačnou vlastností přirozeného práva je jeho zásadní nezměnitelnost. Touto svou vlastností se přirozené právo liší od práva pozitivního v jeho typické podobě, které je naopak zásadně změnitelné, proměnlivé.“⁴

Máme tedy v tomto pojetí dva právní řády: vyšší a nižší. Pozitivní právo jako nižší řád než právo přirozené je povinno být s ním ve shodě.

Odkud se bere myšlenka o existenci právního řádu nezávislého na lidské vůli a zároveň dominujícího nad právem vytvořeným člověkem, pokud se neodvoláme na filozofické stanovisko?

Zdrojem této myšlenky je do značné míry sám zdravý rozum. Ve chvíli, kdy se setkáme se zjevnou nespravedlností řešení obsažených v normách pozitivního práva a občas – jak to bývalo v historii – se státem zorganizovaným zločinem beroucím na sebe formu práva, musíme se při negativním hodnocení takového práva odvolat na něco, co je vůči němu vnější. Hledáme samozřejmě nějaký opěrný bod pro naše hodnocení. Tehdy se i v běžné diskusi odvoláváme na normativní řád obecnější a důležitější než pozitivní právo – jako je lidské svědomí, univerzální morální zásady nebo božská nařízení (v případě věřících lidí).

Přirozenoprávní argument se tedy opírá o tvrzení, že pozitivní právo čerpá svou zavazující moc z jakéhosi vnějšího normativního řádu, a proto v případě nesouladu s tímto řádem může být v krajním případě zbaveno závaznosti, případně tento vnější řád může být přinejmenším kritériem hodnocení pozitivního práva.

Jaké jsou nejdůležitější protiargumenty vůči přirozenoprávní teorii? Především protivníci této teorie vytýkají, že není známo, odkud se berou normy přirozeného práva. Oponent přirozenoprávní teorie poukáže na to, že normy pozitivního práva je snadné citovat, jelikož jsou publikovány a v demokratickém právním státě je jejich tvorba veřejným procesem.

Nejčastější taktikou přirozenoprávních teoretiků je odvolání se na náboženství nebo filozofii. Zastánci přirozenoprávní teorie v této fázi obtížně unikají odkazu na jakýsi obecnější světonázorový základ. Podávají převážně několik verzí v závislosti na tom, jaký je jejich filozofický přístup.

Jedny z nejstarších verzí nacházejí zdroj přirozeného práva v božském rozumu, případně v jeho volních aktech. Bůh stvořil tento svět na základě určitých principů, které se týkají také lidského a společenského života. Našim úkolem je jejich nalezení v přirozeném řádu a zavedení do pozitivního práva. Ve filozofii má tento argument metafyzický základ například v tomistické koncepci.

Existují ovšem světské přirozenoprávní teorie, které vyvozují přirozené právo z rozumu člověka, z historie lidstva, z přirozenosti společenského života.

Často se právě díky odvolání na přirozenost člověka odůvodňuje nutnost opřít společenský život o soukromé vlastnictví, aby se tímto způsobem využil přirozený egoismus lidské povahy. Zavádění převážně společenského vlastnictví je v rozporu s lidskou přirozeností, neboť nutí člověka ke zvláštní péči o něco, co mu nepatří a o co z toho důvodu nebude dbát. Takové argumenty souvisí s existencí tzv. reálného socialismu. Pozitivní právo, které tehdy vynucovalo v mnoha normách zvláštní péči o společenské vlastnictví (větší než o soukromé vlastnictví), mohlo být považováno za odporující přirozenosti člověka.⁵

Někteří zastánci přirozeného práva vidí jeho zdroj v podstatě společnosti. V běžné argumentaci se pak můžeme setkat s pohledem, že rodina je základním prvkem každé společnosti. Přirozenost společnosti je taková, že když se nepečuje o rodinný život, začínají se chvět společenské struktury, jelikož je narušen přirozený způsob výchovy a přípravy na společenský život, který dětem zajišťuje rodina. Zajímavé je, že současně s tím se lze setkat s výtkami vůči normám práva finančního, které určitými daňovými koncepcemi nabádají lidi k fiktivním rozvodům nebo tvoření oddělených domácností s cílem uniknout zdanění. Pak se normy, které brání normálnímu fungování rodiny, považují za odporující přirozenosti společnosti.

Jsou i takoví jusnaturalisté, kteří normy přirozeného práva vidí v historii. Analyzujíce její průběh se pokoušejí nalézt určité pravidelnosti, určitý vývoj. Podle nich musí pozitivní právo odpovídat etapě historického vývoje společnosti, ve které je ustanoveno.

Dalším předmětem diskuse je argumentace na téma samotného obsahu norem přirozeného práva a jejich svazků s právem pozitivním. Prvotní výtkou pozitivistů bude ta, že závaznost pozitivního práva nezávisí na přirozeném právu. I kdyby byl přijat princip závislosti na přirozeném právu, ne všechny normy práva pozitivního zavazují na základě přirozeného práva. Existují normy takzvaně morálně indiferentní – například pravidlo jízdy na silnici vpravo. Pro normy tohoto typu je těžko nalézt odůvodnění v nějakém vyšším řádu.

Častou replikou na tento argument je tvrzení, že i kdyby přirozené právo zasahovalo pouze část norem práva pozitivního, pak se z něj vyvozují obsahově nejdůležitější normy a prostřednictvím těchto norem je zajištěno působení přirozeného práva na celý systém práva pozitivního.

Nejčastější námitkou odpůrců je ale samozřejmě ta, že nelze jednoznačně vymezit obsah norem, které chceme označit za přirozené. S ohledem na přirozenoprávní charakter to musí být obsah, který musí mít odraz v každém systému pozitivního práva.

Objevují se zde především dva argumenty. První je ten, že lidé během staletí uznávali za přirozené takové normy, které dnes považujeme za nelidské a ukrutné (například otroctví nebo ukládání nelidských trestů). V dobách, kdy se aplikovaly, byla jejich závaznost odůvodňována odvoláním se na přirozené právo. Proměnlivost v čase vykazovaly tedy také normy uznávané za přirozenoprávní.

Přirozené právo je samozřejmě také zneužitelné - vzpomeňme jen na různé druhy sociálního darwinismu (přežití nej­silnějších „podle přírodních zákonů“, „přirozená“ nerovnost ras), - pozitivismus, jak přesně konstatuje E. Wagnerová, je však schopen jakéhokoli politické­ho působení a vždy se pokouší o legitimování aktuálního statu quo, přičemž otázka pravé legitimity je prohlášena za metajuristickou, nevědeckou a na je­jím místě zůstává pouhá legalita aktů státní moci.⁶

Přirozenoprávní hodnoty naopak pozitivní právo ospravedlňují (dodávají mu skutečnou legitimitu), znemožňují přijímání nespravedlivých zákonů (gesetzliches Unrecht) a působí i při řešení složitých pří­padů (hard-cases). Prof. V. Klokočka přitom uvádí, že i když vývoj směřuje nejen k uznání přirozených práv, ale také k jejich ústavněprávnímu zakotvení s fundamentálním významem pro podstatu ústavního státu - jakési jejich ústavněprávní pozitivizaci - nemizí tím však jako práva přirozená. Jejich interpretace je totiž vázána na jejich přirozenoprávní ideová východiska a dochází tedy k obdobné situaci jako u jiných základ­ních pojmů (např. svrchovanost lidu), které nelze in­terpretovat jen formálně juristicky; jejich závazný výklad má i svou filozofickou a politickou náplň.⁷

Za druhé, poukazuje-li někdo na určité normy jako přirozenoprávní a dává jim přednost, dělá to proto, že je považuje za zvláště důležité pro jednotlivce nebo společnost. Objevuje se však nebezpečí, že jim dává přednost proto, že jsou důležité pro kulturu či národ, v němž byl vychován a pouze z této perspektivy vnímá důležitost obsahu těchto norem. Tento problém se stal zvláště výrazný, když evropská kultura začala dominovat nad jinými kulturami. Zřetelným příkladem byla Indie v době britské kolonizace, kde došlo ke střetu dvou velmi odlišných kultur: britské a hinduistické. Indie se svou kastovní kulturou pěstovala úplně jiné nejvyšší hodnoty než liberálně a utilitaristicky zaměřená kultura britská. K podobným konfliktům docházelo rovněž na jiných místech zeměkoule, kde se evropská kultura stýkala s jinými civilizacemi, často méně rozvinutými, ale nabízejícími úplně jinou vizi světa a člověka.

„O přirozeném právu existují celé knihovny literatury. Většina právněpolitických spisů se přímo či nepřímo zabývá také existencí přirozeného práva. Pouze výjimečně však obsahují pokus zachytit či zformulovat nějakou normu přirozeného práva. Stručnost je pro zápisy přirozeného práva charakteristická ve dvou směrech – obsahují minimum norem a i ty jsou zaznamenány ve velmi stručné podobě.“⁸

Typickou replikou představitelů přirozenoprávní teorie je odvolání se na výlučně formální charakter přirozeného práva. Tvrdí, že z hlediska obsahového je přirozené právo samozřejmě právem o proměnlivém obsahu, který je závislý na kulturním kontextu. Jinak řečeno, není možné zformulovat normy přirozeného práva, jejichž obsah musí nalézt svůj odraz ve všech systémech pozitivního práva, ale je možné vymezit formální požadavky, které musí splňovat každé pozitivní právo, aby mohlo být uznáno za právní řád. Nejčastěji se odkazuje na Kanta jako na inspirátora formálních teorií přirozeného práva.

Replika představitelů přirozenoprávní teorie na argument o proměnlivém obsahu přirozeného práva obsahuje rovněž doporučení přinejmenším některých procedurálních znaků práva, které souvisí s formálním přirozeným právem. Příkladem může být princip zákazu retroaktivity nebo povinnost zveřejnění obsahu práva prostřednictvím jeho publikace. V právnickém diskurzu se tyto požadavky většinou zahrnují pouze mezi znaky koncepce právního státu.

Rovněž tato replika se setkává s typickými protiargumenty. Vytýká se jí, že v zásadě ničí skutečný smysl přirozenoprávních argumentů. Neposkytuje totiž jasná kritéria závaznosti pozitivního práva, ale pouze druhořadá formální kritéria. Jestliže totiž někdo chce řešit nové problémy, před kterými stojí současný zákonodárce (například genetické zásahy do lidského organismu), a hledá řešení v normách přirozeného práva, aby jeho pravidla přenesl do práva pozitivního, pak mu formální koncepce nebude postačovat.

V diskurzu vyvolaném užitím přirozenoprávních argumentů (kromě argumentace na téma zdrojů přirozeného práva, obsahu jeho norem, vztahu tohoto obsahu k obsahu norem pozitivního práva) způsobuje potíže také argumentace spojená s problematikou řešení protikladu mezi pozitivním a přirozeným právem.

Extrémní koncepce přirozeného práva tvrdí, že následkem takového rozporu je nutnost uznání nezávaznosti normy pozitivního práva. Taková koncepce je nicméně (až na výjimky jako je Radbruchova formule) v současnosti obtížně udržitelná. Podmínkou smysluplnosti instituce pozitivního práva je dodržování jeho norem. Z pohledu právníka pozitivní právo, které je možno nedodržovat, ztrácí svůj společenský smysl.

Je možné dokonce říci, že současná právní kultura, ve které je právo tak úzce funkčně svázáno se státem, jaksi definuje pozitivní právo prostřednictvím jeho dodržování. Možnost snížit jeho závaznost zvnějšku na základě mimoprávních okolností ničí jistotu právních vztahů nebo dokonce oslabuje legalitu, tedy důležitou hodnotu, na základě níž se hodnotí fungování státu. Jako důležitý protiargument se často uvádí, že jestliže je pozitivní právo v rozporu s přirozeným právem, pak se pozitivní právo může „napravit“ pouze samo.

Proto dnes dominuje slabší reakce na rozpor mezi pozitivním a přirozeným právem. Zastánci přirozenoprávní teorie v právním diskurzu zpravidla tvrdí, že takový rozpor může být podkladem uznání argumentu, že pozitivní právo je nesprávné z hlediska axiologického (tedy především nespravedlivé). Uznání pozitivního práva za nespravedlivé zvyšuje důležitost všech požadavků na jeho změnu v budoucnosti (tzv. požadavky de lege ferenda).

Zároveň se zdůrazňuje, že je to argument v otázce využití tzv. civilní neposlušnosti. Tento pojem označuje zvláštní způsob porušování nespravedlivého pozitivního práva občany (např. Gándhího protest proti apartheidu v Jižní Africe a Indii, protesty proti válce ve Vietnamu v USA). Gándhí porušoval právo tím, že ve vlaku seděl na místech určených pouze pro bílé, američtí muži pak odmítali vojenskou službu.

Podstata civilní neposlušnosti spočívá ve vědomém porušení zjevně nespravedlivého pozitivního práva, ovšem bez použití násilí. Ten, kdo právo porušuje, tak činí s cílem probudit svědomí nespravedlivého právotvůrce a proto se podrobuje sankci, což chápe jako formu protestu. Je třeba dodat, že v této verzi přirozenoprávní teorie rozpor mezi pozitivním a přirozeným právem nedává možnost žádat soudce, aby neaplikoval pozitivní právo. Změna takového práva se může stát pouze aktem pozitivního práva, tedy činností orgánu tvořícího právo, nikoli orgánu aplikačního.