Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

5. Postavení jusnaturalismu v současném právním diskurzu

V době svého vzniku byl právní pozitivismus coby protipól jusnaturalismu veden snahou o „očištění“ práva a právní vědy. Zmizet měly nevědecké nánosy etiky, aby se uplatnila čistá právní věda. Podle Kelsena se v tradiční právní vědě „úplně nekritickým způsobem smísila jurisprudence s psychologií a biologií, s etikou a theologií“.¹⁵⁶

Teorie pozitivního práva usilovala o zodpovězení otázky „Jaké je právo“ a nikoliv „Jaké by právo mělo být“.¹⁵⁷ Striktně tedy oddělila vědu od právní politiky. Kelsenova teorie se snažila aplikovat postupy exaktních věd i na vědy ostatní, včetně právní teorie.¹⁵⁸

Důvěrou v exaktní vědy byl právní normativismus poplatný době svého vzniku. První velký otřes zažil s nástupem nacistického režimu v Německu a posléze při nutnosti se s ním vyrovnat. V té souvislosti vyšly najevo jeho nedostatky a nastalo období charakterizované jako renesance přirozeného práva. Ta však neskončila vítězstvím jusnaturalismu, jejím výsledkem bylo spíše oživení diskuse, širší odmítání právního formalismu v jeho čisté podobě a vznik směrů, které se dají zjednodušeně shrnout pod pojem „softpozitivismus“. Lze říci, že oslabil ryze decizionistický přístup, podle nějž „vše může být obsahem, co je stanoveno v předepsané formě a podepřeno mocí“, a posílil pozitivismus bojující za racionální argumentaci v právnictví, podle nějž „je možné a nutné, aby právo stálo na racionálně uvážených základech a bylo podepřeno úvahami o účelnosti a spravedlnosti práva“.¹⁵⁹

Intelektuální dějiny 20. století ovšem postupovaly dál. Zatímco zkušenost s právními systémy totalitních zemí oslabovala pozice první a posilovala druhou skupinu pozitivistů, objevily se myšlenkové proudy, které podkopaly snahy postavit právo na racionálně uvážených základech vůbec.

Pozitivistický optimismus stavějící na neotřesitelné pozici metodologie exaktních věd neutrpěl pod náporem nového fenoménu – postmoderny – tolik jako jusnaturalismus. Postmoderní právní filosofie odmítla založení politického a právního řádu na lidské přirozenosti a přirozenoprávní teorie považuje jen za jeden z mnoha pokusů o univerzalistické vysvětlení podstaty práva a politiky mezi mnoha jinými.¹⁶⁰

Tato klasifikace se promítá i do právního myšlení, kde často vládne názor, že „přirozenoprávní doktríny přirozeně nejsou tíhnutím k vědecké pravdě, ale ideologií, jejímž obsahem nejsou ‚lži‘, nýbrž reálné zájmy“.¹⁶¹

Filosofické koncepce, na nichž bývají založeny přirozenoprávní teorie byly popřeny tím nejradikálnějším způsobem: například podle Z. Baumana postmoderna dokonce smazala hranici mezi filosofií a literaturou. Postmoderna zároveň přivodila problémy, které se staly námětem zásadní diskuse mezi filosofy práva: etika a právo či politika jsou od sebe odtrženy, stávají se z nich autonomní světy, pokud se přímo nehovoří o věku bez etiky.¹⁶²

Machiavelliho myšlenka naprosté autonomie politiky se stává aktuální. Neděje se tak ovšem činností státu „shora“, ale proto, že se vytrácí jednotná podstata etických norem, která stále více ustupuje partikularismu. Je téměř nemožné hovořit o morálním řádu, který by se týkal všech oblastí života a který by si ve společnosti nárokoval obecnou platnost a závaznost. Morálka je vnímána jen jako soubor určitých mravů a zvyků, které jsou měnitelné v závislosti na historických okolnostech, a tato pluralita je vnímána jako významná hodnota sama o sobě. Společnost potom ztrácí východiska, ze kterých by mohla zasáhnout proti nebezpečným jevům, a je tímto rozpadem veřejného světa morálky a politiky ohrožena. Jednotlivé ideologie přitom postihují pouze partikulární skupinové cíle, zájmy a požadavky.

Veřejný svět politiky je za takového stavu vnímán jako aréna, do které vstupují jednotlivé partikulární etiky, a nikoliv jako nestranný svět, ve kterém by platily všeobecně závazné a respektované zákony. Hlavním cílem politiky se stává boj o moc a prosazení partikulárních zájmů, a to i s pomocí obecného zákonodárství jako jednoho z nejúčinnějších  mocenských nástrojů.¹⁶³

Zákony už nejsou pokusem o kodifikaci přirozeného práva, nýbrž výrazem vůle politického orgánu – v postmoderní situaci se dokonale naplňují teoretické předpoklady pozitivistů.

5.1. Vědeckost přirozenoprávních teorií

Pozitivismus i postmoderna mají jedno společné – zpochybňují vědeckost přirozenoprávních koncepcí. Opírají se při tom o fakt, že jsou založené filosoficky, což v dnešním myšlenkovém chaosu přináší jejich pouhé zařazení mezi mnoho jiných ideologií. Není však možné je rázem odmítnout jako pouhé ideologie, jejichž nánosu je třeba právo zbavit. Povaha filosofie je totiž velmi specifická. Obvyklým kritériem vědeckosti a pravdivosti bývá shoda autorit. Odpůrci pojímání filosofie jakožto vědy namítají, že ve filosofii dnes žádná taková shoda neexistuje. Tváří v tvář chaosu často dospívají dokonce ke skeptickému závěru, že filosofie není vědou.

Jak to, že se přírodovědci ve svých závěrech většinou shodují, zatímco filosofové nikoliv? Zdálo by se, že exaktní vědy disponují lepšími měřítky vědeckosti a jejich závěry jsou solidnější. Mezi filosofií a přírodními vědami ovšem tkví základní rozdíl v tom, že přírodovědci disponují shodou v základních předpokladech. Ve filosofii naopak představuje kritická reflexe axiomů našeho vědění jeden ze základních předmětů zkoumání (který je zároveň i nástrojem tohoto zkoumání, s čímž souvisí celá řada dalších problémů). Spekulativnost filosofie potom svádí k chybám, kterých se mohou přírodní vědy se svojí propracovanou metodologií experimentu a dalších postupů vyvarovat.

Striktně vzato, je možnost jakékoliv vědy opřena o vědeckost filosofie. Všechny ostatní vědy totiž věří v platnost našeho poznání. Kriticky ji zkoumá pouze filosofie, respektive její zvláštní disciplíny. Kdyby tedy filosofické zhodnocení našeho poznání nebylo vědecké, visela by každá věda ve vzduchu a zakládala by se jen na víře.

Navzdory tomu vyvolal Hans Kelsen k životu námitku nevědeckosti jusnaturalismu. Pozitivismus se sice pokusil nastolit nový standard tím, že požadoval použití exaktních metod i v oblasti zkoumání práva (ony tam před tím byly také – například logika), nicméně nemohl se (stejně jako každá věda) plně oprostit od filosofických východisek.

Otázka by tedy měla znít spíše jinak: který z těchto směrů má dokonalejší filosofické základy? Jusnaturalismu je často vytýkána jeho spekulativnost a metafyzické založení. Pozitivismu zase fakt, že jeho exaktnost se týká jen pozitivistického přístupu k právu. Při odkazu na založení práva se odvolává na „základní normu“, o níž Joseph Raz přiléhavě tvrdí, že „z pohledu čisté právní vědy je platnost nejzazších (ultimate) právních pravidel jednoduše předpokládána.“¹⁶⁴

Jelikož si čistá právní věda zakázala bádat nad takovýmito věcmi, zůstaly vědecké základy této teoretické konstrukce viset ve vzduchoprázdnu; zakládají se na pouhé víře či mlčenlivé dohodě na základních předpokladech. Pozitivisté si tak pod sebou nepodřízli větev, ale celý strom.

Jsou na tom jusnaturalisté lépe? Obhajoba různých přirozenoprávních koncepcí se neobejde bez zhodnocení rozdílných filosofických přístupů.

Empirici měli s přirozeným právem problémy, které například John Locke „vyřešil“ tím, že označil etiku (vedle matematiky) za oblasti, ve kterých vnímáme reálné, a nikoliv pouze nominální esence. David Hume šel dále. V jeho empirismu nezbylo místo pro substance – staly se z nich pouhé představy substance, vznikající jako důsledek snahy našeho rozumu vztahovat dojmy kvalit k nějakému jejich nositeli. Pokud tuto impresi chybně vztahujeme k vnějším jevům, vytváříme si pojem substance, který je však přítomen pouze ve vnitřním vnímání, v činnosti rozumu pozorujícího sebe sama.¹⁶⁵

I další Humeovy myšlenky, především odmítání principu kauzality, vedly v důsledku k destrukci metafyziky. Humeova teze o propasti oddělující fakta od norem, kterou lze považovat za logický plod jeho antimetafyzického uvažování, se stala jednou ze základních tezí ryzí nauky právní.¹⁶⁶

Ota Weinberger velmi přesně vystihl skutečnost, že pozitivismus nelze ztotožňovat především, nebo dokonce výlučně s ryzí naukou právní. Podle něj jsou „hlavními znaky pozitivismu zásada nonkongnitivismu a oddělení práva od morálnosti a tato kritéria splňují i jiné teorie“.¹⁶⁷

Někteří právní teoretici, jako např. právě Ota Weinberger, již nepovažují tezi nonkognitivismu o nemožnosti vyvozování „mětí“ z „bytí“ za pouhý námět teoretických diskusí, ale její opodstatněnost považují za dokázanou.¹⁶⁸

Spor o přirozené právo by se v takovém případě stal zbytečným. Ve skutečnosti jej Hume pouze rozšířil o další rozměr. Každopádně svou důsledností ale ukázal, že roubování přirozeného práva na empirismus je marné.