Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

4.2. Exkurz - Jacques Maritain

Jacques Maritain, francouzský filozof a politický myslitel, byl dalším z důležitých představitelů tomismu ve 20. století a vlivným interpretem myšlenek sv. Tomáše Akvinského.

Maritainova morální a politická filozofie je založena, podobně jako u J. Finnise, na aristotelsko-tomistické přirozenoprávní tradici. Tvrdil, že Aristotelova etika je nedostatečná v tom, že postrádá znalost konečného smyslu lidství. Tomášův pohled – že je tady právo lidské přirozenosti, které je odvozené od božského či věčného práva a smysl lidského života jde za všechno, co je dosažitelné v tomto pozemském životě – byl podle Maritaina významným posunem Aristotelova stanoviska.

Maritain tvrdí, že existuje přirozené právo, které je „nepsané“, ale imanentní přirozenosti člověka. Máme-li za to, že přirozenost má teleologický charakter, každý může vědět, jaké věci by měl dělat nebo jak by je měl dělat díky prozkoumání jejich „účelu“ a „normality jejich fungování“. Maritain proto definuje přirozené právo jako „řád nebo uspořádání, které lidský rozum může poznat a podle něhož lidská vůle musí jednat, aby se shodovala s nutnými účelem lidského života.“¹⁴⁹ Toto právo „stanoví naše nejzákladnější povinnosti“ a má stejný rozsah jako morálka.¹⁵⁰

Podle Maritaina existuje jedno přirozené právo platící pro všechny bytosti lidské podstaty. Základní principy tohoto práva jsou lidem vrozeny, nejsou poznávány racionálně nebo pojmově. Proto přirozené právo je přirozené, protože nejen odráží lidskou přirozenost, ale je vrozeným způsobem známo. Připouští ovšem, že znalost přirozeného práva je mezi různými lidmi různá podle individuálních schopností a možností, a hovoří o růstu individuálního nebo kolektivního morálního vědomí. To mu umožňuje odpovědět na námitku, že nemůže existovat žádné univerzální přirozené právo, jelikož žádné takové právo není známo či respektováno univerzálně. Přestože toto právo je stále více známo, není nikdy známo kompletně a tak přirozené právo není nikdy vyčerpávajícím způsobem konkrétně vyjádřeno. Uznání historického prvku v lidském vědomí nezabránilo Maritainovi trvat na tom, že toto právo je objektivní a zavazující.

Klíčovým pojmem v Maritainově morální filozofii je pojem lidské svobody. Tvrdí, že konečným cílem lidství je být svobodný; svobodou však rozumí realizaci lidské osoby v souladu s její přirozeností – zvláště dosažení morální a duchovní dokonalosti. O jeho morální filozofii tedy nemůžeme uvažovat nezávisle na jeho analýze lidské přirozenosti. Maritain rozlišuje mezi lidskou bytostí jako jedincem a jako osobou. Lidské bytosti jsou „jedinci“, kteří mají vztah ke společnému sociálnímu řádu, jehož jsou součástí. Ale jsou také osobami. Osoba je celek, je objektem důstojnosti, musí s ní být zacházeno jako s konečným účelem a má transcendentní určení.¹⁵¹

Jak v materiálním tak duchovním řádu lidské bytosti participují na „obecném blahu“. Tedy někdo je jedincem na základě toho, že je tělesnou bytostí; někdo je osobou nakolik je schopen intelektuální aktivity a svobody. Oba prvky jsou rovnocenně nezbytné pro bytí lidské bytosti. Na základě své individuality mají lidské bytosti závazky k společenskému řádu, ale na základě své osobnosti nemohou být podřízeny tomuto řádu. Maritainův důraz na hodnotu lidské osoby byl popisován jako forma personalismu, který viděl jako prostřední cestu mezi individualismem a socialismem.

Maritainova politická filozofie a jeho filozofie práva jsou zřetelně spojeny s jeho morální filozofií. Pozice, kterou obhajoval, byla jím samým popsána v jedné z jeho dřívějších politických prací jako „integrální křesťanský humanismus“ – integrální proto, jelikož považuje lidskou bytost (entitu, která má jak tělesnou tak duchovní dimenzi) za jednotný celek a vidí lidské bytosti ve společnosti jako účastníky na obecném blahu. Předmětem Maritainovy politické filozofie bylo načrtnout podmínky nutné pro to, aby byl jednotlivec učiněn plně lidským ve všech aspektech. Jeho integrální humanismus se snaží dát dohromady různé dimenze lidské osoby, bez toho že by ignoroval nebo snižoval hodnotu jakékoli z nich. Zatímco osobní blaho jedince je podřízeno obecnému blahu společnosti, v postavení osoby s nadpřirozeným účelem je její duchovní blaho nadřazeno společnosti – a to je něco, co by měly všechny politické společnosti uznávat.

Pro Maritaina je nejlepší politický řád takový, který uznává suverenitu Boha. Odmítá tudíž nejen fašismus a komunismus, ale také sekulární humanismus. Namítá totiž, že zvláště fašismus a komunismus jsou nejen sekulárním náboženstvím, ale jsou nehumánní a (přestože byl obdivovatelem americké demokracie) nechce kombinovat svůj přístup ke křesťanství s kapitalismem. Jeho teocentrický humanismus má filozofický základ v uznání přirozenosti lidské osoby jako duchovní a tělesné bytosti – bytosti, která má vztah k Bohu. Morálka a společenské či politické instituce to musí odrážet.

Maritain si představuje politickou společnost pod vládou zákona – rozlišuje čtyři typy práva: věčné, přirozené, společné právo civilizace a pozitivní.

Přirozené právo je „univerzální a neměnitelné“ a týká se práv a povinností, které vyplývají ze základního principu či nařízení práva – budiž činěno dobro a zabráněno zlu.¹⁵² Přestože přirozené právo je „samozřejmé“ a potvrzené zkušeností, Maritain trvá na tom, že není založeno na lidské přirozenosti. Jeho kořeny jsou v božském rozumu a transcendentním řádu (to znamená věčném právu), je vepsáno do lidské přirozenosti Bohem. Přirozené právo získává svůj závazný charakter pouze díky svému vztahu k věčnému právu – Maritain tvrdí, že „přirozené právo je právem pouze díky účasti na věčném právu“.¹⁵³

Společné právo civilizace je rozšířením přirozeného práva na podmínky života ve společnosti a proto se týká lidských bytostí jako společenských bytostí (občanů nebo členů rodin). Pozitivní právo je systém pravidel a nařízení týkající se zajištění všeobecného řádu v určité společnosti. Liší se podle stupně sociálního a ekonomického rozvoje ve společnosti a podle charakteristických činností jednotlivců v jejím rámci.

Ani pozitivní právo ani společné právo civilizace není odvoditelné pouze z přirozeného práva. Není ani vrozené a tudíž není součástí přirozeného práva. Nicméně pouze na základě svého vztahu k přirozenému právu mají sílu práva a zavazují ve svědomí člověka. Jestliže pozitivní právo je v rozporu s přirozeným právem, není jednoznačně právem. Maritain tedy jasně odmítá právní pozitivismus.

Pojem „přirozené právo“ a jeho vztah jak k právu věčnému tak pozitivnímu byl ohniskem mnoha polemik. Maritainovo pojetí přirozeného práva předpokládá metafyzickou představu přirozenosti lidské bytosti a zároveň realistickou gnozeologii, a má v sobě několik tenzí a nesrovnalostí. Základní kritika jeho přístupu se týká těchto bodů:

• 
  je nedůsledný, protože vykládá přirozenoprávní teorii toho, co je dobré a špatné a tvrdí, že nadpřirozené sankce poslouží k vysvětlení morálních závazků,
  
• 
  vrozená znalost je nepřiměřená tomu, co obyčejně považujeme za znalost, a je neschopná prokázat, že něco je přirozeným morálním právem,
  
• 
  základní princip morálního práva je prázdný,
  
• 
  Maritain pomíjí rozlišení fakt – hodnota.
  

Na kritiku, že taková práva neexistují vzhledem k tomu, že nejsou univerzálně uznávána, Maritain odpovídá připomínkou, že jako je přirozené právo uznáváno postupně v průběhu času, podobně je to s postupným uznáním práv. tvrdí, že určitá základní přirozená práva mohou být uznávána všemi bez shody na jejich původu, a jako příklad uvádí obecnou shodu na právech obsažených ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948.

Maritain tvrdí, že přirozená práva jsou elementární a nezcizitelná, vyplývající z přirozenosti člověka a nadřazená společnosti. Nemají být chápána jako předcházející v časovém smyslu a netvoří základ státního či civilního práva. Práva jsou založena přirozeným právem a jsou ve zvláštním vztahu k obecnému blahu. Toto blaho, a nikoli individuální práva, je základem státu, a z toho důvodu Maritain uznává hierarchický řád těchto práv.¹⁵⁴

Jedním z důsledků jeho pojetí přirozeného práva a teorie přirozených práv je to, že preferuje demokratický a liberální pohled na stát a obhajuje politickou společnost, která je personalistická, pluralistická a křesťansky inspirovaná. Oprávnění vládnout pochází od lidí – lidé mají přirozené právo si vládnout sami. Maritain to považuje za konzistentní s křesťanstvím, protože ideály demokracie jsou samy inspirovány vírou v Boží vládu a hlavním zdrojem moci je Bůh.¹⁵⁵