Ana səhifə

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně


Yüklə 0.63 Mb.
səhifə4/15
tarix24.06.2016
ölçüsü0.63 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   15

3.3. Novověké přirozenoprávní myšlení

Úvahy o přirozeném právu a společenské smlouvě mají tradici od doby renesance, jde o důsledek rozvíjení pojmu přirozenost, stojícího mezi duchem a přírodou, předcházejícího dnešní pojem příroda.

Reformátoři vzpomínali na smlouvu, kterou učinil Bůh s Noem a místo smlouvy mezi Bohem a člověkem začali mluvit o smlouvě mezi lidmi. Smlouva pak pro ně byla přechodem od středověkého absolutního zákona Božího k učení o přirozenosti. Neodmítali závaznost smluv, ty pro ně byly zárukou zákona a pořádku, ale vyzdvihovali její praktičnost, a v praktičnosti viděli zároveň její hranice, omezenost. Smlouva jim dávala možnost dovolávat se přirozenosti a vznikalo tak prvotní učení o přirozeném právu (proti právu definitivně ustanoveném Bohem).

Až do poreformačního období nebyli filozofové schopni oddělit přirozenoprávní teorie od ideje Boha a nalézt jejich zdroj v neosobním lidském rozumu. Toto oddělení bylo urychleno a doktríně přirozeného práva byla dána širší platnost prostřednictvím děl Hugo Grotia.41

Španělští právníci v 16. a 17. století, předcházejíce práci H. Grotia, formulovali teorii nejvyššího a nezměnitelného práva přirozenosti, nezměnitelného dokonce samotným Bohem a založeného na „původním stavu předcházejícím stavu zkaženosti a poskytujícího vzor dokonalosti pro všechny současné společnosti“. Středověká teologická koncepce přirozeného práva měla svůj vrchol ve filozofii Francisca Suareze, kde se přirozené právo stalo neměnným zákoníkem stanoveným Bohem a interpretovaným rozumem. Všechna světská či náboženská nařízení, která odporují tomuto právu, byla ipso facto neplatná.

Španělští právníci také podporovali víru v přirozená práva člověka, jejichž ochrana byla povinností státu. Měli za to, že tato práva vyrůstají z přirozeného stavu rovnosti, ve kterém mají schopnosti vrozené člověku volnou možnost k rozvoji.42

Grotius, který převedl do populárnější formy teorie Vittorii či Suareze, kladl důraz na přirozená práva, která jsou diktátem správného rozumu ukazující, že jakékoli jednání v sobě obsahuje morální zvrhlost nebo morální nutnost na základě svého souladu či nesouladu s racionální přirozeností; a následně je takové jednání zakázáno či přikázáno Bohem, autorem přirozenosti.

Grotius odlišoval přirozené právo, které bylo nezměnitelné dokonce Bohem, od pozitivního práva a práva národů a rozdělil jej na božská pravidla stanovená přímo Bohem a pravidla stanovená člověkem. On a jeho následovníci využili přirozenoprávní doktrínu k formulaci základních principů mezinárodního práva – po dlouhou dobu bylo přirozené právo a právo národů těsně spojeno.

Stavíce na přirozeném právu jako zdroji a sankci právních pravidel, středověcí právníci položili základ pro koncepci vrozených a nezrušitelných práv náležejících člověku. Římští myslitelé, jako například Seneca, tvrdili, že lidé v přirozeném stavu byli svobodní a sobě rovni. Církevní otcové akceptovali tuto teorii a snažili se vysvětlit rozdíly a nerovnosti v postavení lidí jako následek pádu člověka a následného hříšného stavu.

Doktríny svobody a rovnosti se staly integrální součástí přirozeného práva díky právníkům – kanonistům. S vývojem smyslu pro individuální osobnost, který se stal rysem křesťanského myšlení ve středověku a byl podporován církevními reformátory, byly považovány podobné ideje za součást individuálních práv a individuálního osudu. Pro církevní myslitele si byli lidé rovni v očích Boha; pro antiklerikály si byli rovni v očích člověka.

V přirozeném právu tohoto období se skrýval zárodek revoluce, neboť na základě těchto principů byla celá struktura státu podrobena kritice z racionalistického pohledu. Katolíci soupeřili s protestanty ve formulaci filozofického základu pro omezení moci státu. Pro obě strany byla primární pravidla přirozeného práva nad všemi pozemskými vladaři. Přirozené právo používané katolickou církví k podpoře katolické morálky a víry bylo shledáno vhodnou zbraní k tomu, aby oponenti katolické církve nadřadili kanonickým dekretům pravidla odhalená lidským rozumem. Ve sporu mezi světskou a papežskou mocí obě strany také často používaly přirozené právo.

Středověcí myslitelé se shodovali na existenci přirozeného práva; lišili se pouze ohledně jeho platnosti a efektivity. Pro některé byl zákon či akt výkonné moci, který odporoval přirozenému právu, neplatný. Pro jiné, zainteresované buď na požadavcích králů a vladařů na suverenitu ve světských záležitostech nebo na myšlence suverenity lidu, přirozené právo tvořily vůdčí principy směrodatné pouze v procesu tvorby práva.

Ve stejné době, kdy se filozofové zabývali nalezením nových základů pro omezení politické moci, důvtipný Francouz, následující teorii N. Machiavelliho, formuloval doktrínu suverenity, která určila přirozenému právu minimální prostor. Uznávajíce stav, kdy stát reprezentovaný absolutním vladařem odpovědným pouze Bohu nárokuje absolutní moc, Jean Bodin vytvořil teorii suverenity pro tehdejší dobu.43

Podle něj musí být suverén absolutistický a nespoutaný lidskými zákony. Uznával, že existují nadřazené zákony morálky a náboženství, kterými jsou vládci vázáni, ale za jejich porušení jsou odpovědni pouze Bohu. Tak Bodin vytvořil základy teorie, která byla přijata a podrobněji rozpracována Hobbesem, Spinozou a Austinem. Později rozvinuta moderními směry právního myšlení definitivně oslabila vážnost přirozenoprávních teorií středověku a z velké části je nahradila.



3.3.1. Thomas Hobbes

„Přirozené právo“, „přirozená práva“ a „přirozená spravedlnost“ byly téměř po celý středověk pojmy, které se často používaly zaměnitelně. Thomas Hobbes podniknul pokus o rozlišení jus naturale jako přirozených práv a lex naturalis jako přirozeného zákona. Pro něj byla přirozeným právem člověka svoboda, kterou měl každý v přirozeném stavu – svoboda činit vše, co se jeví nejlepší pro zachování jeho existence.

„Hobbes pojímá přirozené právo jako absolutní nárok každého člověka na všechno. Tento nárok je pro něho faktem, jenž definuje přirozenost člověka. Uplatnění tohoto nároku (přirozeného práva) vede k absolutní svobodě, která přechází až do anarchie. Absolutní rovnost všech zde paradoxně vede k nespravedlnosti a bezpráví.“44 Přirozený zákon, na druhé straně, byl souborem pravidel či omezení, které byly vytvořeny rozumem k zajištění bezpečného života.

„Jako tvůrce přísné racionální metody zkoumání pojal přirozené právo syste­maticky, v širokém kontextu přírodních a společenských jevů, s výrazným zřetelem k jevům politickým, a specifickým způsobem určil postavení platného práva.“45

Dalek tvrzení, že přirozený stav vyjadřuje aktuální situaci lidské společnosti Hobbes říká, že lidé v těchto podmínkách nežijí (snad jen občas).46 Válka všech proti všem je tak protikladná lidským zájmům, že existují přirozené zákony směřující lidi k míru. Přirozené právo je příkaz nebo obecné pravidlo odhalené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co je destruktivní pro jeho život či odstraňovat prostředky k jeho zachování a opomenout ty, které jsou nejlepší k jeho udržení.47

Přirozené zákony předepisují (jako prostředek k ukončení válečného stavu), aby se každý z nás zdržel agrese proti druhému do té míry jako se druhý zdrží agrese proti nám a pak tuto dohodu musíme ctít. Hobbes vypočítává devatenáct přirozených zákonů, které mohou být shrnuty do zlatého pravidla.48 Mezi zvláštními přirozenými zákony rozlišil povinnost neosobovat si právo na všechny věci, jež vede ke stavu války, povinnost plnit smlouvy, být užitečný, skromný a milosrdný, zachovávat bezpečnost prostředníků míru. Hobbes výslovně označil povin­nost hledat mír za základní přirozený zákon, zatímco ostatní zákony z něho vycházejí.

Přirozené zákony jsou „neměnné a věčné“ příkazy rozumu49, ale rozum sám nestačí. Dohoda o zamezení agrese je umělá, tedy v rozporu s přirozenými tužbami. Na rozdíl od tvorů, kteří žijí spolu díky přirozenosti (například včely či mravenci), lidé potřebují společnou moc, která by si vynutila respekt a nasměrovala jejich jednání k obecnému prospěchu. Protože dohody bez meče jsou pouhými slovy bez síly zajistit lidem bezpečí.50 Tomáš Akvinský (který se díval k nebesům) tvrdil, že lidé potřebují přirozené právo, protože nejsou jako andělé, kteří směřují neomylně k dobru. Hobbes (který se díval k zemi) tvrdil, že lidé potřebují státní právo, protože na rozdíl od nižších živočichů nejsou přirozeně společenští.

„Zvlášť významná byla pro pozdější vývoj přirozenoprávní školy myšlenka, že přirozené zákony nutně nabývají politického a práv­ního charakteru, protože předpokládají svoje zabezpečení a dovr­šení v mocenské sféře (ve státě). Podobně Hobbesovo ztotožňování přirozených zákonů s kategorií povinnosti (nikoliv ještě subjektiv­ního práva) bylo určováno politickoprávními cíli, mezi nimiž nejvyšší místo zaujímá zajištění bezpečnosti a míru, hledání míru nebo také překonání stavu války.“51

„Dualistický vztah přirozeného práva a platného práva Hobbes sice chápe v tradičním smyslu nadřazenosti rozumových přiroze­ných zákonů, ale teprve když přirozené zákony vstoupí do fáze práva, těžiště práva se přesune do práva platného, jehož zdrojem je státní vůle. Toto pojetí práva silně ospravedlňující právo sta­novené státem pak způsobilo, že Hobbes byl často kontradiktorně pokládán za zakladatele právního pozitivismu.“52

„Hobbesovi se povedlo představit zákonodárnou autoritu jako autonomní moc. Tato charakteristika však neplatí pro zákonné právo, které stále dává o sobě vědět jen jako instrument, nástroj v rukou suveréna. Navzdory tomu však jako první filozof Hobbes ukázal, že toto právo již nepotřebuje nutně ke své existenci právo přirozené. Zákonné právo zde nevystupuje již v roli nějakého doplňku, korektora přirozeného práva, ale objevuje se až v situaci, kdy je zřetelné jeho selhání a nefunkčnost.“53

Myšlenky Bodina, Hobbese a Spinozy směřovaly k diskreditaci dosavadních přirozenoprávních myšlenek a měly učinit stát jediným zdrojem práva. Neuznávali právní význam idey přirozeného práva, která směřovala k nalezení vyššího práva než jsou pravidla stanovená státem, kterému se tato musí přizpůsobit, pokud nechtějí být pouhým příkazem moci, ale nařízením spravedlnosti. Formulovali základní teze doktríny omnipotence státu, která se posléze stala jedním z dominantních dogmat moderního politického myšlení.

3.3.2. John Locke

Obraz předstátního stavu byl u Locka jiný než u Hobbese. Nebyl to stav války, nouze a strachu. Naopak, byla to epocha, v níž lidé žili ve svobodě a rovnosti. „Na rozdíl od Hobbese považuje přirozený stav za šťastné období, kdy se lidé nenacházejí ve stavu absolutní svobody, nýbrž dokonalé svobody a vzájemné rovnosti. Dokonalá svoboda podle něj souvisí s přirozenou vlastností lidí rozumem respektovat přirozený zákon.“54

Přirozený stav disponuje přirozeným právem, které jej reguluje a které je povinen každý poslouchat. Rozum, který je tímto právem, učí lidi, že jelikož všichni jsou si rovni a jsou nezávislí, nikdo nesmí škodit druhému, pokud jde o jeho život, zdraví, svobodu a majetek.

Přirozené právo bylo spojeno s přirozeností člověka. Člověk se s ním rodí – získává jej z přírody v podobě základních práv. ty jsou jeho vlastnictvím a nikdo mu je nemůže odebrat. Člověk má tedy již v momentu narození přirozenou moc zachovat svůj život, svobodu a majetek proti útokům druhých lidí. Měl také právo soudit a trestat ty, kteří je narušovali.

John Locke považoval přirozené právo za soubor pravidel upravujících chování lidí v jejich přirozených podmínkách. Rozum pokládal za interpreta tohoto práva; rovnost za hlavní předpoklad. Představujíce si lidi žijící v přirozeném stavu, Locke vytvořil svou teorii přirozených práv, která náleží člověku v předpolitickém stavu. Těmito právy byly život, svoboda a majetek.55 Zákonodárci byli podle Locka zavázáni vládnout podle přirozeného práva a vykonávat své funkce podle stabilních a obecných zákonů spíše než na základě svévolných nařízení; zákony, které překračují určité základní principy, pak nejsou zákony „properly so-called“. Vláda nemůže tvořit takové normy, které by porušovaly základní práva lidí.

Zde můžeme hledat zdůvodnění názorů amerických soudců, že zákonodárné akty, které jsou svévolné, ač to není výslovně zakázáno, mohou být neplatné, protože nemají „legislativní charakter“. Lockeovy myšlenky týkající se společenské smlouvy, vlády přirozeného práva, suverenity lidu, práva na revoluci a přirozených práv nadřazených vládě a civilním zákonům se znovu objevily v ústavách, zákonech a soudních rozhodnutích v podobě přizpůsobené americkému právnímu myšlení.

„Jestliže se hovoří o Lockovi jako teoretikovi omezené vlády, po­tom je zřejmé, že omezení této vlády je kromě společenské smlouvy dáno lidskou přirozeností a vláda je legitimní jen potud, pokud její vládnutí je v soula­du s přirozeným zákonem.“56

3.3.3. Immanuel Kant

Kant dokončil úplnou transformaci přirozeného práva z ontologické v deontologickou teorii. V nejširším smyslu jsou však ontologie a deontologie v Kantově systému spojeny. Spojení je nicméně uskutečněno v mezích samotného rozumu. „Realita“, z níž Kant vyvozuje svůj výklad lidské svobody a odpovědnosti, není ověřitelná zkušeností v obvyklém významu. Její hlavní předností je, že leží mimo zkušenost.

Mravnost vzniká a může vzniknout pouze ze svobody. Tato věta sama o sobě není překvapující. Z ontologického úhlu je ovšem zdrojem veškerých potíží. Kant totiž připojil radikální argument, který odhalil jeho transcendentální metafyziku – svoboda nejen mravnost umožňuje, ale podmiňuje ji. Musíme chápat svobodu a mravnost společně, jelikož je nelze oddělovat.

Kant pak simultánně řeší odpověď na dvě otázky, jednu ontologickou a jednu deontologickou: „Jestliže se všechno na světě děje v souladu se zákony přírody, jak je možná svoboda? Jak bych měl jednat, když realizuji svobodu?“

„Kant hovoří o tom, že nelze ponechávat stranou empirické poznatky a stanovit obsah přirozeného práva pouze mechanickým odvozováním z apriorních formálních principů. Takto (díky odkrytí nepřípustnosti absolutních obsahových postulátů a situační podmíněnosti všeho etického rozhodování) směřuje Kantovo učení nutně i proti nekritickým přirozenoprávním větám zakladatelů práva na bázi rozumu, stejně jako proti dílu osvícenských zákonodárců.“57

Kant ovšem sám ještě počítá (neboť se obrací proti racionálně-absolutistické verzi přirozeného práva, nikoliv proti ideji přirozeného práva jako takové) s tím, že zákonodárcova autorita je dána přirozeným zákonem, který dodává státu a právu požadovaný minimální materiálně-etický obsah.

„Přestože Kant formulací kategorického imperativu nepřesáhl meze formálního principu, jeho učení o mravní autonomii individua bývá obecně chápáno jako významný příspěvek k pozdějšímu filozofickému zdůvodnění lidských práv – objektivní přirozené právo sice neexistuje, existují ale přirozená subjektivní práva vrozená všem lidem.“58

Kant definuje právo jako „souhrn podmínek, za kterých může být libovůle jednoho sloučena s libovůlí druhého podle obecného záko­na svobody“.59 Jinak řečeno: úkolem práva je připustit jen takovou činnost jednotlivých osob, která by byla objektivně slučitelná s po­žadavky mravního zákona. Kategorický imperativ v oblasti práva proto zní: „navenek jednej tak, aby svobodné užívání tvé libovůle mohlo trvat společně se svobodou kohokoli podle obecného zákona“.60

Oprávněný je každý čin, při kterém projev svobodné libovůle každého může koexistovat se svobodou všech ostatních. Je proto nezbytné, aby právo mělo donucovací moc. Jejím nosite­lem je stát. Bytí státu tedy podle Kanta vyplývá z požadavků kate­gorického imperativu.

„Právo Kant dělí na přirozené a pozitivní. Přirozené právo je svým původem apriorní. Existuje před jakoukoli zkušeností a zakládá se na požadavcích praktického rozumu. Pozitivní právo je právo pouze historicky existující, které je třeba přizpůsobovat požadavkům přiro­zeného práva. Kantova teorie je teorií přirozeného práva, kterému Kant dával přednost. Kant podrobil kritice naivní gnozeologii tvůrců úplných systémů racionálního práva. U Kanta kulminuje individua­lismus přirozeného práva: svoboda, autonomie lidské bytosti je základním přirozeným právem, které v sobě ostatní práva obsahuje.“61

„V polemice proti Hobbesovi prohlašuje Kant svobodu každého občana, samostatnost občanů a jejich vzájemnou rovnost za apriorní zásady občanského života. Ve světle přirozeného práva, které je základem státního zákonodárství, má lidská osobnost absolutní hod­notu, která nemůže být přeměněna v nic méně významného. Svoboda spočívá v sebeuplatnění, a to v rámci státu znamená, že občanům nesmí být vnucováno štěstí podle státní předlohy. Právní svobodu je třeba vysvětlovat takto: je oprávněním nedodržovat žádné vnější zákony kromě těch, k nimž bych mohl dát souhlas.“62

Rovnost znamená, že občanské donucení se může dít jedině na základě zákona. Každý občan je zdrojem práva a stát je výtvorem vůle lidí na základě společenské smlouvy. Stát pouze organizuje vnější podmínky, za kterých je možné sebeurčení člověka.

„Kant nám představuje přirozené a pozitivní právo jako dvě různé formy práva, které fungují za stejným účelem. Řečeno slovy systémové teorie práva, obě operují ve stejném médiu, jakým je "Vernunftrecht" a liší se jen tím, že onen přechod, který toto právo umožňuje (od empirického k obecnému, subjektivního k objektivnímu, atd.) zabezpečují různým způsobem. Kant nepřipisuje apriorní moment jen přirozenému právu. Obsahuje jej také účel, jehož splnění sleduje pozitivní právo. Jinými slovy, fungování pozitivního práva si nevynucuje samotná existence přirozeného práva, ale situace uskutečnění a garance základního práva na svobodu. Doslova zde platí, že jen splnění tohoto účelu opodstatňuje existenci pozitivního práva. Apriorní princip v účelu přirozeného práva pak ukazuje, že tento účel má sebereferenční povahu. Kant nám představuje přirozené právo jako "právo člověka mít prá­vo". Toto je zásadní znak, který odlišuje Kantovo pojetí přirozeného práva od klasického konceptu.“63

„Ra­cionalistická revize teologického pojetí přirozeného práva přinesla v procesu poznávání práva nové možnosti, spočívající v prvé řadě ve filozofickém přesvědčení o plné poznatelnosti přirozených zákonů, resp. přirozeného práva, vyvazovaného ze samotné přírody. Jeho průvodním jevem byla rozsáhlá rekonstrukce a aplikace racionálních metod zkoumání. Tento proces pak vyvrcholil ve snaze přesně určit a definovat nejen prameny přirozeného práva, ale i jeho principy v podobě závazných pravidel a axiomat. Přesto lze konstatovat, že racionalistické učení o přirozeném právu podnítilo vznik nové éry práva a právní kultury, v níž úloha a prestiž práva natolik vzrostla, že vyvolala představy o jakémsi juristickém světovém názoru.“64

„Přirozené právo chápané jako ucelený systém se odlišilo ale i oddělilo od platného práva a nic již nebránilo tomu, aby vztah mezi oběma systémy nabyl povahy skutečného právního dualis­mu.“65

1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   15


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət