Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

4. Moderní přirozenoprávní myšlení

„Po zřetelném ústupu přirozenoprávní nauky to byly zkušenosti 2. světové války, zejména hrůzy nacistických vyhlazovacích táborů a zkušenosti nijak odlišných let poválečného vývoje v Evropě za železnou oponou, tedy z let, v nichž bylo pošlapáváno a postupně zanikalo téměř vše lidské, co způsobilo, že přirozenoprávní principy znovu stále více přicházely ke slovu.“⁶⁶

4.1. Přirozenoprávní teorie Johna Finnise

Nejdůležitějším centrem moderní britské filozofie práva je Oxfordská univerzita. Dlouhá léta tam přednášel H. L. A. Hart – nejznámější britský právní filozof 20. století. Byl pokračovatelem britského směru právního pozitivismu založeného Benthamem a Austinem a vyznačujícího se výrazně utilitaristickým charakterem smíšeným se současným politickým liberalismem.

Mezi Hartovými žáky vynikají tři jména: Joseph Raz, Neil MacCormick a John Finnis. Zatímco první dva jsou pokračovateli pozitivistické tradice, třetí z nich překvapivě harmonickým způsobem spojuje teze charakteristické pro Hartovu teorii s tomistickou koncepcí přirozeného práva.

John Mitchell Finnis – profesor Oxfordské univerzity – je nejznámějším a nejznamenitějším představitelem takzvané „nové teorie přirozeného práva“ – proudu tomistické právní filozofie založeného v šedesátých letech v USA několika profesory Univerzity Notre Dame v Indianě. K představitelům tohoto směru náleží: G. Grisez (Notre Dame), R. George (Princeton) a J. Boyle (Toronto).

Ve své knize Přirozené právo a přirozená práva (Natural law and Natural Rights) se Finnis pokusil nově formulovat přirozenoprávní doktrínu s úmyslem vyvrátit nejčastější námitky odpůrců. Jeho teorie je založena na díle Aristotela a zejména Tomáše Akvinského.

Výchozím bodem Finnisovy teorie nejsou žádná ontologická či metafyzická tvrzení ani zvláštní teze o existenci Boha. To zásadně odlišuje jeho teorii od jiných tomistických doktrín přirozeného práva. Finnis buduje svou teorii odvolávajíce se na v praktickém poznání každému dostupné základní hodnoty lidské existence či základní zásady veškerého praktického rozumu.⁶⁷

Finnis uznává, že není možné logicky odvozovat to, co má být (Ought to) z toho, co je (Is). Argumentuje však, že ne všichni přirozenoprávní myslitelé se dopustili této chyby. Poukazuje na to, že podle Tomáše Akvinského principy přirozeného práva, které určují základní formu dobra a zla, jsou samozřejmé a nedokazovatelné. Finnis tvrdí, že základní dobra mohou být pochopena všemi osobami, které jsou dostatečně staré, aby měly rozum. Intelekt funguje různým způsobem pokud určuje, co je podstatou případu a o co je dobré usilovat. Při rozhodování, co je podstatou případu, používáme odvozovací logiku k získání závěru ze zjištěných fakt. Při rozhodování, co má být učiněno, používáme praktický rozum. Ten nám umožňuje porozumět základním samozřejmým principům. Z těch můžeme odvodit, co je dobré a špatné.⁶⁸

4.1.1. Základní hodnoty

Vycházejíce z učení Tomáše Akvinského Finnis tvrdí, že existuje sedm základních hodnot, které mohou být objektivně ustanoveny. Jsou jimi život, vědění, hra, estetický zážitek, sociabilita (přátelství), praktický rozum a náboženství. Proč jsou tyto hodnoty základní? Podle Finnise jsou základní a univerzální, protože jsou samozřejmě dobré, nemohou být analyticky redukovány na pouhou část nějaké jiné hodnoty nebo být nápomocny k provádění nějaké jiné hodnoty. Každá hodnota, pokud se na ni zaměříme, může být tou nejdůležitější.⁶⁹

Finnis odmítá Humovu myšlenku, že tužby jsou klíčové. Jeho popis praktického rozumu nezačíná u tužeb, ale u hodnot nebo statků. Jelikož výše uvedených sedm hodnot je dobrých bez ohledu na tužby, takové statky jsou objektivními statky.

Je důležité si uvědomit, že pokud hovoříme o „dobru“ nemáme na mysli „morální dobro“. Objektivní statky nejsou morálními hodnotami, ale věcmi, které činí život hodnotným; Finnisovými slovy jsou to formy „lidského vzkvétání“.⁷⁰

Jedno tradiční vnímání přirozeného práva jej vidí jako pokus vyvozovat popisné závěry z faktických premis, zvláště premis o lidské přirozenosti. Dalo by se od Finnise očekávat, že nabídne nějaký deskriptivní popis lidské přirozenosti a poté odvodí svůj seznam objektivních hodnot z tohoto popisu. Takový argument by byl v rozporu s rozlišením „je/má být“, které je navždy spojeno se jménem David Hume. V souladu s rozlišením „je/má být“ nemůže nikdo odvozovat z čistě deskriptivních (popisných) premis preskriptivní (předepisující) závěry. Z premisy „člověk je tvor společenský“ není možno odvozovat „člověk má vyhledávat společnost“. Žádný popis pozorovatelných faktů o lidské přirozenosti neospravedlňuje sám o sobě závěry o tom, co je správné a nesprávné, dobré a špatné nebo co by měl někdo učinit.

Finnis tvrdí, že jeho vlastní argumenty neporušují rozlišení „je/má být“. Neodvozuje své objektivní hodnoty z jakéhokoli deskriptivního popisu lidské přirozenosti.

Později Finnis podobu svých základních hodnot poněkud upravil. Nová verze zahrnuje:

• 
  Život spolu se zdravím a bezpečím.
  
• 
  Znalost a estetické cítění.
  
• 
  Určitá úroveň dokonalosti v práci a zábavě.
  
• 
  Navazování přátelských vztahů s jinými lidmi.
  
• 
  Vnitřní klid chápaný jako harmonie dobra.
  
• 
  Shoda hlásaných názorů, uskutečněných voleb a chování, čili klidné svědomí nebo shoda slov a činů.
  
• 
  Mír ve vztahu k Bohu nebo k nějakému jinému nadlidskému zdroji smyslu a hodnot.⁷¹
  

Tyto zásady nepopisují nějaké skutečnosti, není možné dokázat jejich platnost – jsou spíše zakládány jako podmínka veškerého dokazování. Jsou objektivní, nemají obvyklý charakter, třebaže se nedají poznat jednoduše „na vlastní oči“ a ani jejich platnost není pouze věcí něčích pocitů či intuice. Nerozhodují o obsahu teoretického poznání, jsou spíše metodologickými zásadami.⁷² Porušení těchto zásad je neracionální, není však chováním nesmyslným.

Podobným způsobem samozřejmé jsou také základní praktické principy (basic principles), které odpovídají jednotlivým základním hodnotám. Tuto tezi ovšem popírají skeptici, kteří odmítají hodnotové soudy objektivního charakteru. Podle nich nejsou hodnotové soudy ničím jiným než výrazem něčích pocitů či tužeb. Osoba formulující hodnotový soud projektuje, objektivizuje své pocity či tužby mylně se domnívaje, že je možné předmětům připsat takové vlastnosti, jako „dobrý“, „hodnotný“, „dokonalý“ atd.

Podle Finnise pohled skeptiků neumí objasnit takový obecně se vyskytující jev, kdy určité hodnoty se nám zdají samozřejmé, jako např. hodnota vědění. Nikdo vážně nepopírá tvrzení, že je lepší být dobře informován, než zůstat v nevědomosti. Vědění je tedy lepší než neznalost, ať někdo chce nebo nikoli. Je to proto objektivní fakt, který nachází vyjádření v tom, že soud o hodnotě vědění je racionálním soudem dotýkajícím se obecné formy dobrého života člověka, naplnění lidských možností.⁷³

Samozřejmý charakter hodnoty vědění je možno potvrdit pozorováním toho, že každá věta odporující tvrzení, že vědění je dobré, musí být „operativně sebepopírající“. Takový charakter má výpověď, jejíž obsah popírá provedení obvyklé činnosti, které je prostřednictvím pravidel konstruujících jisté konvence vázáno na provedení právě takové výpovědi. Jako příklad takové výpovědi Finnis uvádí: „Je nemožné skládání slov do vět.“⁷⁴

Takové operativní sebepopření výpovědi je proto druhem vykonávané neslučitelnosti. Věta popírající hodnotu vědění má vedle vrstvy deskriptivní vrstvu performativní, kdy ten, kdo ji formuluje, ji chce vážně vnést do diskuse. Musí si tedy činit nárok na platnost a tento nárok je opřen o přesvědčení o pravdivosti výpovědi. Jestliže pak někdo tvrdí: „Není pravda, že vědění je hodnotou.“, obsah takové výpovědi popírá v ní implicitně obsažený nárok na platnost.

Finnis nepodává důkaz samozřejmého charakteru základních hodnot, ale pouze tvrdí, že k vnitřnímu rozporu vede odmítnutí uznání samozřejmého charakteru vyjmenovaných hodnot. Jeho argumentace stanoví nejen důvod, ale spíše formu „dialektické obrany“ teze o hodnotě vědění.⁷⁵ Finnis ovšem nepokračuje v podobných úvahách ve vztahu k ostatním základním hodnotám.

U těchto hodnot se dají použít další způsoby dialektické obrany, které uvádí Grisez, Boyle a Finnis.⁷⁶ Tento způsob argumentace má teoretický charakter, ale zakládá určitou zásobu znalostí předteoretických. Znalosti prvních zásad praktického rozumu nejsou vyvozeny z nějaké teoretické vědy. Znalost faktů není užitečná pouze k dialektické obraně prvních zásad, ale také pro jejich uvedení v život.

Autoři se odvolávají na dva příklady. Poznání zásad biologie je nezbytnou podmínkou ochrany zdraví. Kdo chce žít v souladu s Bohem, musí disponovat určitou sumou znalostí o Bohu, kterou získá pomocí rozumu či víry. Dialektická argumentace pak může probíhat následujícími způsoby:

Za prvé, studium lidské osoby, obsahující empirickou psychologii a filozofickou antropologii, vede k poznání přirozených sklonů. Tyto poznatky posilují akceptaci souboru základních hodnot. Odmítnutí tohoto souboru vede k rozporu se zkušeností. Není samozřejmě bez významu, jestli je brána do úvahy psychologie a antropologie adekvátně popisující přirozenost člověka.

Za druhé, antropologické studium umožňuje odhalit směry rozvoje společné všem kulturám. Nezávisle na rozdílech objevujících se mezi různými kulturami je možno pozorovat v každé z nich jisté způsoby obrany společnosti před jejím zánikem, získávání a přechovávání znalostí, vytváření životní harmonie mezi členy dané společnosti, hledání nadlidského zdroje smyslu a hodnot atd. Soubor základních hodnot tlumočí výsledky antropologických výzkumů, když zavržení těchto hodnot a tvrzení, že všechny lidské hodnoty jsou pouze výsledkem kulturních podmínek, nechává výsledky antropologie bez vyjasnění.

Nakonec všechny pokusy o dokázání, že vyjmenované hodnoty na seznamu nemají charakter základních hodnot, ale jsou hodnotami instrumentálními (např. život, který může sloužit realizaci velmi různých speciálních cílů), mají nutně za následek – podle autorů teorie – dualistickou představu osoby, kterou je nemožné teoreticky hájit.⁷⁷

Dialektickou obranu katalogu základních hodnot tvoří rovněž způsob odpovědi na otázku, jak základní hodnoty motivují k činnosti. Každá jednající bytost, říkají tvůrci „nové teorie přirozeného práva“, na počátku nenaplňuje zcela své možnosti – obsahuje v sobě určitý potenciál, který může být realizován pouze díky činnosti. Základní hodnoty jsou aspekty „vyplnění potenciálu“ osoby a díky tomu stanoví „racionálně odůvodněné způsoby chování“.⁷⁸

Když Finnis hovoří o vědění jako jedné ze základních lidských hodnot, naznačuje, že tomu nelze rozumět tak, jako by každá okolnost byla hodna poznání ve stejném stupni, tedy že o každý druh vědění je dobré usilovat stejnou měrou. Hodnotnější je vědění týkající se toho, zda tvrzení uvedená v nějaké knize jsou pravdivá nebo nepravdivá, než znalost toho, kolik miligramů inkoustu bylo užito k jejímu vytištění.⁷⁹

Hodnota vědění nemůže být taktéž ztotožňována s tezí, že každá znalost je stejně hodnotná pro každého, ani že je hodnotou nejvyšší. Vědění zde také není chápáno jako morální hodnota. Direktiva „je třeba usilovat o získání znalostí“ není příkazem morálním, nestanoví morální závazek. Tato hodnota není považována za instrument k dosažení nějakých jiných cílů.⁸⁰

Život je základní hodnotou odpovídající úsilí o zachování rodu. Je snadné zaznamenat toto úsilí u všech lidí nezávisle na tom, v jakém kulturním okruhu žijí. Jednotlivé kultury vypracovaly různé způsoby péče o zachování člověka a společnosti. Přežití bylo také základním cílem podmiňujícím všechny „-truismy“ týkající se lidské přirozenosti v koncepci „minimálního obsahu přirozeného práva“ H. L. A. Harta.⁸¹

Finnis chápe „život“ šířeji než Hart. Pro Finnise „život“ znamená „veškeré aspekty vitality“, tedy starost o fyzické a psychické zdraví, svobodu od bolesti a fyzickou bezpečnost.⁸² Aspektem života jako hodnoty je také rozmnožování. Finnis rozlišuje jednak samotnou touhu mít potomky, což je aspekt života jako základní hodnoty, a jednak touhu děti vychovat (zformovat jejich postoje a poskytnout jim určitou sumu vědomostí), což je spíše aspekt jiné hodnoty – sociability.

Mnoho antropologů nepovažuje hru za samostatnou a tím spíše základní lidskou hodnotu, ale Finnis se přiklání k těm, kteří pojímají hru za hodnotu neredukovatelnou na žádnou jinou. Již Platón zastával stanovisko, že Bůh stvořil člověka, aby se jím bavil. Na život člověka je tedy nutno hledět jako na osobitou hru s Bohem. Taková hra se projevuje nejen v chování, které zjevně slouží zábavě, ale také v tom, které se tradičně považuje za chování „vážné“ (například obchodování).⁸³

Ve 20. století se objevil v antropologii pohled, podle nějž hra představuje základní a nezbytnou součást lidské přirozenosti. Prvním a nejslavnějším představitelem tohoto proudu antropologie byl Johan Huizinga, na jehož základní práci z roku 1938 se odvolává Finnis.⁸⁴ Prvek hry může být přítomen v každém druhu lidské aktivity, je možné jej vyabstrahovat analytickou cestou a odlišit od „vážného“ obsahu. Mnoho aktivit má naproti tomu charakter čisté zábavy. To vše umožňuje uznat hru za samostatnou hodnotu.

Podobně vypadá záležitost estetického zážitku, který bývá obyčejně součástí jiných činností, jež nejsou zaměřeny na zážitek krásy. Vzhledem k těmto činnostem je možno oddělit zážitek krásy od jiných součástí chování. Taková situace nastává například v případě hry, ve které jednotlivá zahrání nebo pohyby jsou považovány odborníky za pěkné, přestože cílem hry je dosažení vítězství, tedy zábava a ne zážitek krásy. Existují též taková chování, která jsou bezprostředně zaměřena na zážitek krásy, a v takovém chování jsou jiné složky druhořadé nebo vůbec nepřítomné. Podle Finnise to umožňuje uznat estetický zážitek za samostatnou primární hodnotu.⁸⁵

Život ve společnosti (sociabilita), dokonce ve své nejslabší podobě, je hodnotou chápanou jako zajištění minimálního klidu a harmonie mezi lidmi. Tato hodnota se ve své nejsilnější podobě projevuje v přátelství. Často tomu bývá tak, že spolupráce mezi lidmi má čistě instrumentální charakter a slouží cílům vymezeným pouze jednou nebo oběma stranami takového vztahu. V případě přátelství je cílem každé ze stran vztahu dobro té druhé strany, realizace jejích cílů. Finnis se ptá: „Copak setrvávání v přátelském vztahu přinejmenším s jednou osobou není základní formou dobra?“.⁸⁶ Hodnota života ve společnosti jako základu všech druhů společenství a klíč k porozumění ideje obecného dobra hraje důležitou roli v porozumění teorie zformulované Finnisem.

Uvozovky, do nichž dává Finnis výraz „náboženství“, signalizují, že užívá tento pojem v širším významu, než jaký mu dávají religionisté. „Náboženství“ v pojetí Finnise vyjadřuje lidskou touhu a potřebu vykročení za hranice vlastního života a hranice vesmíru – díky kladení existenciálních otázek a hledání odpovědí na ně.⁸⁷

„Náboženství“ představuje samo schopnost kladení si existenciálních otázek. Jeho základní hodnota je pociťována také agnostiky a dokonce ateisty, kteří otázky o existenci Boha či smyslu lidského života řeší negativně nebo je ponechávají bez odpovědi.⁸⁸ Charakteristickým znakem „nové teorie přirozeného práva“ je to, že „náboženství“ nepředstavuje výchozí bod celé teorie a nemusí být chápáno jako nezbytný předpoklad teorie přirozeného práva.

Poslední z hodnot uváděných Finnisem je praktický rozum, chápaný jako schopnost využití intelektu k jednání efektivním způsobem, rozumného výběru cílů svého chování a stylu života a taktéž utváření svého charakteru. Na jednu stranu praktický rozum stanoví hranice efektivní svobody člověka, ale na druhé straně umožňuje dát rozumný řád vlastnímu chování. Tento řád je z vnitřního hlediska schopností dát vlastním emocím a vlastnímu snažení vnitřní soulad plodící klid mysli.

Jistou formu klidné mysli je možno získat také jako výsledek užívání narkotik nebo indoktrinací, nicméně postup způsobem určeným praktickým rozumem umožňuje získat vnitřní klid při plné úctě k integritě a svobodě lidské osoby. Vnější aspekt tohoto řádu spočívá v dávání autentického charakteru vlastnímu chování, čili vyjádření vlastních hodnot svobodným způsobem, vlastních preferencí, očekávání a sebeurčení.⁸⁹

Praktický rozum hraje ve Finnisově teorii klíčovou roli. Požadavky praktického rozumu vymezují podmínky správnosti praktického uvažování a jejich základ tvoří „přirozenoprávní metody“. Požadavky praktického rozumu hrají zvláštní roli – vymezují účast na jiných základních hodnotách, závazky, výběr cílů a cesty jejich realizace. Z nich Finnis vyjmenovává mimo jiné požadavek řídit se společným plánem žití, nemožnost arbitrárního preferování jakékoli základní hodnoty, nestrannost, respekt pro všechny základní hodnoty při každém jednání a požadavek řídit se příkazy svědomí.⁹⁰

Výše vyjmenované hodnoty nemají morální charakter – jsou „praktickými zásadami“ předmorálního charakteru.⁹¹ Finnis má za to, že není možné všechny lidské hodnoty zredukovat do nějaké jediné hodnoty, jak to navrhují některé axiologické systémy. Není možno je také zredukovat do „příjemnosti“ chápané hédonistickým způsobem. Ani život není hodnotou, do níž by se daly vměstnat všechny ostatní.

Finnis kriticky hodnotí dokonce i pokus Tomáše Akvinského uspořádat lidské hodnoty do triády:

1. 
   Život jako základní hodnota (ochrana života je hodnotou nejen pro člověka, ale také pro zvířata a všechny živé bytosti mající tzv. vegetativní duši).
   
2. 
   Spojení muže a ženy do páru kvůli zplození a výchově potomstva.
   
3. 
   Vědění (zahrnující v prvé řadě poznání Boha), které náleží jedině andělům a lidem.⁹²