Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

3. Historické podoby přirozenoprávního myšlení

„Teorie přirozeného práva se vždy přímo nebo nepřímo opírají o určité filozofické pojetí člověka, přesněji o zdůvodnění antropologických podmínek jeho místa ve světě a společnosti. Na základě toho je pak identifikován konkrétní zdroj přirozenosti, a tím i povaha přirozeného práva.“¹⁰

Asi 2500letá historie přirozenoprávního myšlení se dá rozdělit do tří hlavních epoch. Rozlišujeme antické, křesťansko-teologické a osvícenské racionalistické přirozené právo.

3.1. Antické pojetí přirozeného práva

„Ústřední problém jurisprudence – zdali právo musí odpovídat pouze formálním kritériím, nebo jestli jeho platnost závisí na neporušování věčného vyššího přirozeného standardu – nebyl poprvé vznesen řeckými filozofy, ale objevuje se v řecké literatuře. Je nastolen v polovině 5. století př. n. l. v athénské tragédii Antigona od Sofokla, kde je prezentován ve formě slavného dilematu uchopeného autorem tak snadno, že nás nutí k podezření, že to byl v jeho době běžný jev.“¹¹

Občanská válka rozdělila dva bratry, z nichž jeden zahynul při útoku na Théby, druhý při jejich obraně. Král zakázal pohřbít prvního z nich (Polyneika) a přál si nechat jeho tělo sežrat divokou zvěří. Tím však podle řeckého náboženského přesvědčení zabránil jeho duši najít odpočinek, který může zajistit pouze pohřeb (dokonce pouhé symbolické pohřbení pod hrstkou zeminy). Antigona, sestra zemřelých bratrů, je hnána zbožností a úctou k neposlušnosti. Přihrne hlínu na tělo ležící vystavené na planině a je uvězněna.

Král se jí ptá jestli znala jeho nařízení a pokud ano, proč jej neuposlechla. Antigona odpovídá: „Ten zákaz přec mi neohlásil Zeus, ni Díké, družka bohů podsvětních, zde takové nám řády nedala. A nemyslila jsem, že takovou má moc tvůj zákaz – dalť jej smrtelník! – by mohl platit víc než nepsané a neochvějné bohů zákony. Ty nežijí jen včera nebo dnes, však věčně, aniž víme, kdo je dal. A pro ně nechtěla jsem od bohů být trestána, i nelekla jsem se zde ničí vůle. Věděla jsem přec, že zemřu: jak by ne? I kdybys ty to nebyl vyhlašoval. Zemřu-li však před svým časem, to mám za zisk jen. Kdo žije v hojných strastech jako já, zdaž není pro něj ziskem zemříti? Však zdá-li se ti můj čin zpozdilý, aj, kárá zpozdilec mou zpozdilost.“¹²

Věčné zákony nadpřirozeného původu jsou zmiňovány Sofoklem také v jiných dílech (Král Oidipus), nicméně ne v kontextu podobně dramatické konfrontace.

„Řekové si představovali právo a spravedlnost jako bytosti, které v sobě ztělesňují vlastnosti reprezentující podstatu spravedlivého a zákonného jednání. Přiřkli však tuto vlastnost celé řadě bohů, takže vlastně není jeden bůh spravedlnosti, ale celé božstvo spravedlnosti.“¹³

Nejvyšším bohem, otcem druhých bohů, je Zeus, a proto i spravedlnost má svůj původ v první řadě v něm. Personifikovaná spravedlnost – Diké – je jeho dcerou. Do tohoto poměru ji Řekové postavili nikoli náhodně – naznačili tím poměr spravedlnosti a práva k vládnoucí moci, v níž se veškerá spravedlnost soustřeďuje.

Několik pasáží z řecké literatury naznačuje, že určitý okruh vztahů byl pociťován jako zahrnující „přirozená“ práva a povinnosti. Rodinné vztahy s sebou nesly přirozenou povinnost dětí postarat se o důstojný pohřeb rodičů a podporovat je ve stáří. Rodiče měli přirozenou povinnost živit své děti během nezletilosti.

Zatímco Aristoteles připouštěl, že všichni lidé se rodí přirozeně svobodní a měl potíže s ospravedlněním instituce otroctví, která byla univerzální ve starověkém světě, obecně bylo zotročení považováno za přirozený následek zajetí ve válce. Právo intestátního následnictví bylo připisováno přirozeným okolnostem pokrevních vztahů; právo na sebeobranu bylo rovněž nalézáno v přírodě; trest za delikt, který odrážel způsob spáchání, byl považován za odůvodněný přírodou.

V řeckém myšlení existoval kontrast mezi „physis“ – procesem růstu ve fyzickém smyslu, a „nomos“ – formulací pravidel týkajících se tohoto růstu člověkem.¹⁴ Raní řečtí filozofové přemýšleli především o fyzickém světě, ale sofisté upřeli pozornost ke státu a jeho vztahu k jednotlivcům. Díky sofistům byly lidmi vytvořené „nomoi“ postaveny do kontrastu s univerzálními zákony vydávanými bohy.

První článek přirozenoprávního myšlení tedy najdeme v antické filozofii. Zdrojem přirozeného práva je lidským rozumem získaná znalost správného „přirozeného“ řádu lidí a věcí. Již v jónské přírodní filozofii platí kosmický přirozený řád (physis) jako přednostní před lidským zákonem (nomos). Sofisté považují za zdroj práva lidskou vůli. Trasymachos analyzuje věcně vznikající právní vztahy sociologicky jako nástroj těch, kteří mají nyní moc – spravedlivé je to, co je výhodné pro silnější.¹⁵ Kallikles jde ještě o krok dále. Obhajuje tezi, že právo silnějšího je přirozeným právem.

Rozlišení mezi přirozeným právem, které je univerzální a božské, a pozitivním právem, které je lokální a lidské, je přisuzováno Hippiovi v Platónově díle Protagoras.¹⁶ Jelikož politika a etika byly pro Řeky pouze dvěma stadii stejného pravidla, dalo se očekávat, že hlavní zájem se projeví v etické stránce přirozenoprávního konceptu. Řecká idea práva, které je především koherentní interpretací a odůvodněnou korekcí obyčeje, nutně vedla k tomu, že při této interpretaci byly nejdůležitější principy a pravidla rozumu.

„Idea přirozeného práva předurčila i chápání platného práva. Antické právní učení se svým vytříbeným smyslem pro objektivní kritéria důsledně rozlišovalo právo a zákon, tj. také přirozené a lidské zákony, které jsou odvozeny ze zákonů přiro­zených a vyjadřují princip strohé závislosti člověka na přírodě, personifikované ovšem v božské substanci.“¹⁷

Aristoteles položil rozdíl mezi základními a obyčejnými zákony do pravidla, které velmi ovlivnilo následující právní myšlení. Pro Aristotela byla spravedlnost buď přirozená, která je v souladu s přírodou a proto univerzální, nebo lokální a smluvní, která je aplikovatelná na určitém místě. Vyšší právo, jak jej Aristoteles chápal, bylo nepsané, univerzální, věčné, nezměnitelné a v souladu s přirozeností. Rozdělil právo na to, které je společné, v souladu s přirozeností a platné všude, a to, které je zvláštní pro každou oddělenou společnost.

Když advokát obhajuje případ a zjistí, že pozitivní právo je proti němu, Aristoteles navrhuje, aby se odvolal na přirozené právo, které činí tento zákon neplatným.¹⁸ Tak byl ve filozofickém myšlení položen základ pro dualismus mezi přirozeným a univerzálním právem a lokálními, konvenčními, běžnými zákony vydanými lidmi. Je to dualismus, ke kterému se vracejí středověcí myslitelé, když se snaží postavit proti sobě přirozené a božské právo a občanské zákony určité doby a určitého místa; a ke kterému se obracejí pozdější právníci, když hledají určitý standard pro posouzení hodnoty a účinnosti existujícího pozitivního práva.

Řekové chápali velmi vágně ideu základních zákonů, jak je chápána dnes, a zavedli unikátní mechanismus ochrany takových zákonů. Jeho formou byla žaloba proti navrhovateli opatření nebo žaloba požadující zrušení zákona. Jestliže žaloba byla podána do jednoho roku od přijetí zákona, mohlo být zahájeno řízení proti navrhovateli opatření. Pokud byla podána později, proces se vztahoval pouze na zrušení zákona. Žaloba mohla být podána kvůli „porušení právních zásad, zanedbání procedurálních forem nebo pravidel legislativního procesu“.¹⁹

V úsilí zakotvit vládu práva založenou na starobylých obyčejových pravidlech Řekové považovali určité zákony za natolik neměnné, že jejich změna musela být předmětem vážného veřejného zájmu. Idea suverenity zákona byla jedním ze základních principů řeckého myšlení; přetrvala během středověku a byla přenesena do novověku ve formě teorií nadřazenosti zákona nebo právního státu.

Ačkoli Řekové jako první formulovali ideje přirozeného práva, Římané více využili tyto teorie a dali svým názorům v této oblasti déle trvající formu. První náznaky aplikace tohoto konceptu nalezneme v pracích praetorů. Ve vývoji práva týkajícího se obchodních vztahů mezi občany a cizinci, kde dříve převažovaly pouze principy dobré víry, praetor peregrinus postupně vytvořil právní systém založený na zdravém rozumu.

Praetor díky svým ediktům a právu odmítnout žalobu vypracoval ekvitální právo – jus gentium – které mělo tendenci nahradit ztuhlost jus civile. V těchto souvislostech byla doktrína jus naturale spojena s růstem římského práva. Ačkoli pojem jus naturale byl v tomto období užíván pouze zřídka, sloužil jako sankce pro jus gentium jako univerzální systém práva, který postupně nahradil jus civile.²⁰

Principy přirozeného práva či přirozené spravedlnosti tak našly svůj výraz v rukou soudců a praktických administrátorů spíše než ve spisech politických filozofů. Je zajímavé vidět, že v době, kdy právní myslitelé kladli malý důraz na přirozenoprávní principy, vytvořili vhodné prameny a zdroje pro formulaci nových právních myšlenek těmi, kteří vnímali právo jako příliš tvrdé a formalistické při jeho aplikaci.

Jak se římské právo vyvinulo do uceleného systému, třemi hlavními zdroji jeho růstu byly legislativa, administrativní edikty a právní argumentace. Byla to především právní argumentace, kde se nejvíce využívaly přirozenoprávní koncepty, neboť autorita názorů právníků v jejich stanoviscích závisela na přijatelnosti jejich výkladu.

Jako základ koncepce jus gentium bylo přirozené právo široce aplikováno ve spojení se stoickou filozofií a s aplikací stoických principů v římském právu. Stoikové zdůrazňovali etickou stránku Aristotelovy koncepce přirozené spra-vedlnosti a považovali ji za vůdčí princip imanentní celému vesmíru. Tímto imanentním principem byl rozum a jeho výrazem bylo přirozené právo. Pro Cicera, který se stal nejvýraznějším představitelem stoické doktríny, se stalo přirozené právo zdrojem a vymezením všech práv.²¹

Cicerův postoj nejlépe demonstruje úryvek z jeho díla De legibus: „Pokud se týká všech věcí, o kterých se přou učení muži, neexistuje nic důležitějšího než jasné porozumění tomu, že jsme zrozeni pro spravedlnost a že právo není založeno na úsudku, ale v přirozenosti. Existuje skutečné právo, správný rozum v souladu s přirozeností rozšířené mezi všemi, nezměnitelné, věčné, které volá k povinnosti svým nařízením a odstrašuje od zlého zákazem. … Není dovoleno změnit toto právo nebo odchýlit se od něj. Nemůže být ani zrušeno. Nemůžeme být ani zproštěni poslušnosti k tomuto právu senátem nebo lidmi. Není třeba žádné osoby k vysvětlení či interpretaci tohoto práva. Také to není jedno právo pro Řím a jiné pro Athény, jedno právo dnes a jiné v budoucnosti; ale stejné právo, věčné a nezměnitelné, bude zavazovat všechny národy ve všech dobách; a bude zde jeden společný pán a vládce všeho, stejný Bůh, tvůrce a navrhovatel tohoto práva.“²²

Pro Cicera byly občanské zákony pouze aplikací tohoto věčného přirozeného práva. Také zdůrazňoval přirozenou rovnost lidí jako protiklad Aristotelovy teorie nerovnosti a tak naznačil jednu ze zajímavých myšlenek římských právníků. Cicerova koncepce přirozeného práva měla významný vliv na právní myšlení následujících století, ale byla modifikována při svém zprostředkování do tvaru, který jí dali římští právníci a včleněna do Justiniánových Digest a Institucí.

Římští právníci přijali řeckou koncepci přirozené spravedlnosti a přirozeného práva a aplikovali ji jako prostředek právní reformy. V této koncepci můžeme hledat stopy důležitých idejí římského práva vztahujících se k ekvitě. Gaius považoval jus naturale za faktický ekvivalent jus gentium, které bylo poznatelné rozumem jako soubor principů univerzálních a spravedlivých při jejich aplikaci. Pro něj bylo přirozené právo souborem principů poznatelných rozumem jako užitečné a spravedlivé.²³

Ulpianus a další římští právníci patrně vágně rozlišovali jus naturale a jus gentium. Jus naturale podle nich mělo povahu původních neuvědomělých pravidel aplikovatelných na všechny stránky života, zatímco jus gentium povahu pravidel dohodnutých mezi lidmi v určité době na určitém místě. Proto pozdější římští právníci považovali otroctví za odporující jus naturale, jelikož lidé se podle přirozeného práva rodí svobodní a rovnoprávní; ale za uzákoněné v rámci jus gentium. Za vlády Justiniána znamenalo jus naturale soubor principů, které člověk mohl pochopit a které zahrnovaly ideální pravidla správného chování a spravedlnosti. Tvůrci Institucí se pokusili rozlišovat mezi pravidly společnými všem živočichům – jus naturale; pravidly společnými všem lidem – jus gentium; a zvláštními pravidly společenství – jus civile.

Tato klasifikace byla svědomitě následována některými středověkými právníky. Pozdější římští civilisté používali pojem přirozené právo nepřesně a někdy v dvojznačném smyslu, odvolávajíce se na pravidla vyplývající z animálních instinktů, obecné právo vtvořené člověkem a odpovídající jus gentium nebo v křesťanském pojetí na zákony obsažené v Bibli.²⁴

Ovšem z některých pasáží v Justiniánových Institutech lze dojít k závěru, že nejpozději v 6. století získal pojem přirozené právo význam, který měl ve středověku a později – tedy soubor principů spravedlnosti a rozumu, které může člověk pochopit a které tvoří ideální normy správného chování a spravedlivých společenských institucí. Panovala shoda na tom, že přirozené právo je neměnné a nepodléhá změně civilními nařízeními.

Je dobré upozornit, že dvě myšlenky, které se staly vůdčími v pozdějších obdobích vývoje přirozenoprávních konceptů – konkrétně idea původního stavu a přirozené svobody a rovnosti – jsou specifickým výsledkem římského právního myšlení. Nicméně trvalo až do období středověku, než filozofie přirozeného práva získala dominantní místo v právním myšlení.

„Ve smyslu přirozeného práva se však dlouho používalo ozna­čení přirozené, popř. přírodní, věčné či kosmické zákony, dokud právo nenabylo přesnějších obrysů. Teprve Cicero výslovně po­jednává o přirozeném právu (ius naturale) a souhrnně je vymezuje jako pravidla ovládající veškerou přírodu, jako věčný a neměnný řád stanovený božstvem; přirozené právo je uloženo ve vědomí každého člověka a poznáváno rozumem.“²⁵

Cicerovy práce obsahují první zřetelnou formulaci přirozeného práva jako zvláštní filozofické doktríny. Jeho doktrína neobsahuje nic, co by se neobjevilo již dříve ve filozofických systémech od Platóna až po stoiky. Hlavní ideje odpovídají umírněnému, eklektickému a praktickému stoicismu, který byl populární v Římě. Cicero předložil doktrínu bez velkého zájmu o ontologické či epistemologické spekulace, které jsou jejím zdrojem. Jde pouze o tvrzení s velkou rétorickou silou, která mají prakticky váhu argumentu. Kombinace jednoduchosti a jasnosti s dvojsmyslností, která se nabízí k různorodým interpretacím, učinila jeho doktrínu zdrojem římské jurisprudence a také rané křesťanské filozofie.