Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

5.2. Finnisův pokus o vyřešení sporu

John Finnis se snaží na Humeovskou námitku proti jusnaturalistům reagovat tím, že ji považuje za neopodstatněnou. Podle něj klasikové přirozeného práva (Aristoteles a Tomáš Akvinský) nevyvozují „mětí“ z „bytí“. Klasické přirozené právo totiž neodvozuje své normativní závěry z pozorování lidské přirozenosti nebo přírodního zákona, nýbrž z reflektivního chápání toho, co je samozřejmě (zjevně) dobrem pro člověka.¹⁶⁹

Přiřazení přirozeného práva k myšlence odvozování „mětí“ z „bytí“ bylo způsobeno třemi faktory.

Prvním je terminologické zmatení pocházející z představy, že přirozené právo je založeno na úsudcích ohledně přirozenosti. Za druhé tato představa v zásadě platí pro pojetí přirozeného práva u stoiků a také u některých renesančních koncepcí, z nichž mnohé navázaly na Tomáše Akvinského. A za třetí: Tomáš Akvinský byl metafyzik, který mimo jiné hledal paralelu mezi svou teorií přirozeného zákona, svojí obecnou metafyzikou a řádem světa. Hledal analogie v řádu bytí a tvrdil, že lidské dobro či naplnění je analogické dobru jiných věcí. Ovšem Tomáš Akvinský za kritérium souladu a nesouladu s lidskou přirozeností považuje rozumnost. Finnis se odvolává na řadu citátů. Tomáš například říká, že „Dobro lidského bytí je bytí v souladu s rozumem a zlem pro člověka je bytí mimo řád rozumovosti.“¹⁷⁰

Otázka po tom, co je správné, pak není otázkou „co je v souladu s lidskou přirozeností“, nýbrž otázkou, „co je rozumné“. Pro Tomáše jsou prvotními kategoriemi „dobrý“ a „rozumný“; kategorie „přirozený“ je spíše spekulativní přívěšek dodaný metafyzickou spekulací.¹⁷¹

Finnis sám říká, že jeho změna v interpretaci donutí mnoho lidí k přehodnocení jejich pohledu na přirozenoprávní teorie, nebo přinejmenším k osvěžení názoru. Navzdory revolučnosti, kterou přikládá této své myšlence, nevěnuje jejímu vysvětlení a obhajobě odpovídající prostor. Například jen velmi povrchně vysvětluje kořeny této „rozumovosti“. Zdá se, že Finnis se blíží Kantovi, který tvrdí, že z přirozenosti nemůžeme vyvodit nic určitého a rozumovost chápe jako rozumovost univerzální, tedy z ní odvozené principy nelze připisovat tomu, že by byla specificky lidská, nýbrž tomu, že je rozumová. Mravní principy jsou podle něj výtvorem pouze čistého rozumu a nejsou závislé na nějaké zvláštní povaze lidského rozumu. Jsou výtvorem rozumu jako takového, jsou odvozeny z obecného pojmu rozumné bytosti vůbec a jsou závazné pro každou rozumnou bytost.¹⁷²

Možné Finnisovo neporozumění aristotelsko-tomistickému pojetí lze nepřímo vysvětlit tvrzením, že bychom se neměli nechat zmást tím, že sami sebe vnímáme jako první, kdo objevuje nebo chápe pravidla dění. Mohlo by se zdát, že lidská mysl je příčinou zákona samého, nejen jeho objevování a poznávání. Pokud by byl přirozený zákon zapříčiněn a formulován lidským rozumem, dostal by se do protikladu s věčným zákonem a Bůh by jej musel zrušit. Přirozený zákon přitom podle Tomáše Akvinského „není ničím jiným, než participací na věčném zákoně“.¹⁷³

Tento konflikt se snaží téměř všechny moderní teorie přirozeného práva (včetně Finnisovy) zmírnit tím, že zdůrazňují to, co je prvotně v lidské mysli.

Finnisovo striktní oddělování přirozenostních a rozumových zdrojů norem lidského chování se navíc nevypořádává s tím, že rozumovost je konstitutivní součástí lidské přirozenosti – jednání podle přirozenosti rovná se (u člověka) jednání v souladu s rozumem.

Finnis byl možná inspirován skepsí, kterou se Tomáš Akvinský netajil ohledně možnosti vyvozovat z přirozenosti etická pravidla. Dalším podnětem mohl být důraz, který Tomáš Akvinský klade na rozum jakožto instrument objevující, co je, a co není správné. Zdá se však, že Finnis jeho roli přecenil. Rozum sice posuzuje, co je správné, ale není to nějaký abstraktní, „čistý“ rozum, nýbrž rozum lidský, který se rozhoduje v prostředí přirozených daností. Rozhoduje o tom, co je dobré pro člověka jakožto lidskou bytost, a činí tak v návaznosti na její přirozenost. Finnisova námitka tak, zdá se, nijak nevyřešila rozpor, který v teorii vládne v oblasti vyvozování „mětí“ z „bytí“ mezi pozitivisty a jusnaturalisty.

Problém s vyvozováním „mětí“ z „bytí“ tedy přetrvává. Objevil se v etice, ale původ Humeovské skepse je hlubší – týká se už samotných noetických a ontologických základů.

5.3. Pokus o překonání antinomie

Krize pozitivismu coby důsledek zkušenosti s totalitními režimy nezůstala ani mezi pozitivisty bez následků. O. Weinberger například provedl rozlišení na pozitivisty, kteří mají za to, že obsahem práva může být vše, co je stanoveno v předepsané formě a podepřeno mocí, a na ty, kteří považují za možné a nutné, aby právo stálo na racionálně uvážených základech a bylo podepřeno úvahami o účelnosti a spravedlnosti práva.¹⁷⁴

Obdobně se vyjadřují i další teoretici. Například František Šamalík říká, že soudobá renesance přirozeného práva neznamená nic jiného než uznání toho, že existují předstátní práva a svobody, které stát musí respektovat, má-li být demokratickým právním státem. Je čistě normativní, tj. odpoutaná od doktrín, ideologií a filosofií a spočívá v uznání přirozenoprávní síly základních práv a svobod: jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.¹⁷⁵

Jiří Boguszak tvrdí, že dochází ke konvergenci jusnaturalismu a pozitivismu v rámci jistého konsensu. „Meze konsensu však přesahují otázky podstaty (původu) těchto práv, tj. zejména jsou-li člověku vlastní jako neměnná, zcela nadčasová, lze-li je vysvětlit teisticky nebo deisticky anebo mají-li naopak profánní a historický charakter. I když ponecháme stranou otázku podstaty těchto práv, lze zodpovědět otázku příčin dosažení uvedeného konsensu. Přesvědčení, že lidská práva a základní svobody mají být nezrušitelné, a takto postavené nad právo tvořené státem, vykrystalizovalo většinou vlivem zkušeností s hrůznými důsledky totalitních režimů, nastolených namnoze v souladu s principem legality, resp. i právní kontinuity, popřípadě i při uplatnění většinové vůle lidu.“¹⁷⁶

Výše uvedení teoretici se přiklánějí k tezi, že normotvorba pozitivního práva není libovolná, nýbrž závislá na jistém konsensu ohledně jeho obsahu. Vzhledem k tomu, že tento konsensus není ahistoricky platný, přiklánějí se více méně k historismu. Často se k variantě nějakého momentálně platného, historicky podmíněného konsensu uchylují poté, co zjistili, že bezbřehý relativismus je velmi problematický spojenec při aplikaci na oblast práva, tj. norem.

Podle představitele institucionálního pozitivismu O. Weinbergera existují tři relevantní důvody jakožto motivy pro přijetí nauky přirozeného práva:

1. 
   Zdůvodnění správného práva.
   
2. 
   Přání nechápat právo pouze jako důsledek moci.
   
3. 
   Úsilí nabídnout pomoc při řešení problémových případů.¹⁷⁷