Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

5.7. Vyrovnání s totalitními režimy

Jedním z výrazných příkladů realizace přirozenoprávní doktríny v moderních právních systémech je otázka vyrovnání se s minulostí.

„Překonání totalitního politického a ekonomického systému a položení základů právního státu je spjato s řešením problému, jehož obsahem je volba mezi revoluční a legalistickou (evoluční) cestou k demokracii. Jinými slovy, jedná se o volbu mezi aplikací pozitivistické a přirozenoprávní doktríny v přechodném období od totality k demokracii.“¹⁹⁶

„Otázka volby mezi přirozenoprávním a pozitivistickým instrumentáriem při překonávání totalitního systému se vynořuje zejména v těch případech, kdy při utváření nového právního prostředí nelze vystačit s nepravou retroaktivitou, nýbrž je nutno sáhnout k retroaktivitě pravé, respektive k jinému postupu reagujícímu na nespravedlnost doby předchozí.“¹⁹⁷

Německo

Éru renesance přirozeného práva ve Spolkové republice Německo lze vymezit na jedné straně koncem 2. světové války, na druhé straně poněkud neurčitěji koncem šedesátých let. Jindy se zase hovoří o tom, že se tato renesance transformovala do tzv. debaty o základních hodnotách okolo roku 1976.

Renesance přirozeného práva se projevuje zejména v judikatuře soudů, ale i v právní vědě. Zda byl podnětem pro tuto renesanci čerstvý zážitek nacionálněsocialistického režimu je sporné, neboť mnohé náznaky obnovy přirozenoprávního myšlení se objevily už před 2. světovou válkou jako odezva na „Výmarský pozitivismus“.

Příčiny ukončení období renesance přirozeného práva jsou spatřovány ve stabilizaci právních poměrů a vytvoření západoněmeckého právního státu či etablování doktríny o lidských právech v mezinárodním měřítku a moderních ústavních řádech. Za poslední možné útočiště přirozeno-právního uvažování byla považována problematika práva na odpor, které bylo zpozitivněno novelou ústavy z roku 1968.¹⁹⁸

Za výchozí bod pro úvahy o renesanci přirozeného práva v Německu po druhé světové válce můžeme považovat Radbruchovu formuli. Je odrazem snahy nalézt teoreticko-právní základ pro vypořádání se se zločiny nacismu, které měly přímou oporu v platném zákonodárství, a neměly tudíž jen povahu jakýchsi excesů praxe v kontrastu k bezproblémové realitě čistého práva na papíře. Radbruchova formule je více či méně latentně obsažena v mnoha judikátech nejvyšších soudů SRN.

Druhým významným obdobím, kdy dochází k reinterpretaci Radbruchovy formule, je období po sjednocení Německa v souvislosti s projednáváním zločinů komunistického režimu SED spáchaných v bývalé NDR (zvláště případy střelby na Berlínské zdi proti prchajícím z východní části Berlína do západní). Toto druhé období užití formule a diskuse okolo ní je do jisté míry podstatnější než to první po druhé světové válce. Jasně ukazuje na její meze, problémy a možné interpretace, navíc je pro české prostředí zajímavé jistou blízkostí problematiky zločinů komunismu v obecné rovině.

V konfrontaci s nacistickým právem formuluje Radbruch své teze o nadzákonném právu. Právní jistotu definuje jako hodnotu imanentní právu pozitivnímu – hodnotou je pozitivita sama. Každý pozitivní zákon má svou hodnotu bez ohledu na obsah – lepší zákon než jeho absence. Konkurujícími a do jisté míry i korigujícími hodnotami mají být účelnost a spravedlnost v právu. Účelnost práva ve prospěch společnosti jako celku je podřazena hodnotám spravedlnosti a právní jistoty.

Právní jistota má být zároveň součástí ideje spravedlnosti, proto tam, kde dochází k rozporu mezi materiální spravedlností a nesprávným zákonem, se jedná o rozpor v rámci pojmu spravedlnosti. Tato úvaha je zakončena právě tzv. Radbruchovou formulí: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, kromě toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ‚nesprávné právo‘ spravedlnosti ustoupit.“¹⁹⁹

Dále pak Radbruch dodává: „Je nemožné stanovit přesněji dělící čáru mezi případy zákonného bezpráví a zákony platnými i přes svůj nesprávný obsah; při vší přesnosti může být připuštěno další kritérium: tam, kde neexistuje snaha po spravedlnosti, kde je při ustanovování práva vědomě popírána rovnost jakožto základ spravedlnosti, tam se již nemůže jednat pouze o nesprávné právo, daleko spíše postrádá povahu práva vůbec. Neboť právo nelze definovat jinak než jako ustanovený řád, který je svou povahou určen k tomu sloužit spravedlnosti.“²⁰⁰

Poměřovány touto tezí se celé partie nacistického zákonodárství nikdy nemohly stát platným, hodnotným právem. Projevem tohoto „neřádu“ bylo popření smyslu práva a pravdy. Protože Hitler postrádal jakýkoli pojem o pravdě a právu, mohl jím stanovit cokoli, včetně vlastní zvůle. Na základě této zkušenosti se zákonným bezprávím je třeba pozitivismus překonat či korigovat proti možným zneužitím.

Z hlediska přirozeného práva je Radbruchova formule podnětná z několika hledisek. Přirozenoprávní je sama pohnutka, která vede všechny úvahy, tj. že nacistické právo nemohlo být v důsledku svých projevů platným právem. Úvahy o neprávnosti nacistického režimu měly širokou odezvu, jak o tom svědčí četné novinové články, které se staly platformou pro názory odborné provenience.

Přirozenoprávní normy nenastupují v podobě náhradního normativního souboru na místo práva pozitivního, ale ovlivňují jeho bezprostřední aplikaci, stávají se argumenty, které směřují k vnitřní závaznosti norem práva pozitivního. Přirozené právo neslouží k vyplňování mezer v zákonodárství, ale je latentní součástí specifických norem způsobilých implicite vypovídat o jejich reálném základu.

Jedním z nejslavnějších případů uplatnění Radbruchovy formule v judikatuře Spolkového ústavního soudu SRN je nález ve věci státní příslušnosti z roku 1968. Soud v něm posuzoval nařízení č. 11 k zákonu o říšském občanství ze dne 24. 11. 1941, na základě kterého bylo Židům, kteří emigrovali, odňato státní občanství a majetek.²⁰¹

Spolkový ústavní soud SRN v uvedeném nálezu pro prioritu přirozeného práva před pozitivním právem stanovil dvě podmínky: první je rozpor pozitivní normy s „fundamentálními principy spravedlnosti“, druhou je intenzita tohoto rozporu (rozpor musí být „evidentní“ a musí dosáhnout „nesnesitelné míry“). Spolkový ústavní soud dále konstatoval, že takto vadný právní předpis je neplatný ex tunc a nestal se platným ani tím, že byl určitý čas aplikován a dodržován.²⁰²

Jádro úvahy soudu je obsaženo v následujících výňatcích z citovaného nálezu: „Právo a spravedl-nost nejsou zákonodárci k dispozici. Představa, že zákonodárce může vše uspořádat podle své vůle, by znamenala návrat k duchovnímu stanovisku bezhodnotového právního pozitivismu, které je v právní vědě i praxi již dlouho překonáno. Právě doba nacionálního socialismu v Německu učí, že i zákonodárce může stanovit neprávo.“

„Tím Spolkový ústavní soud souhlasil s možností odepřít nacionálně-socialistickým právním předpi-sům platnost jako právu, protože protiřečí základním principům spravedlnosti tak zjevně, že soudce, který by chtěl je nebo jejich právní následky uznat, nalézal by neprávo místo práva.“

„Nařízení č. 11 bylo v rozporu s těmito základními principy. V něm dosáhl rozpor se spravedlností tak nesnesitelné míry, že musí být považováno od počátku za neplatné. … Nestává se účinné ani tím, že bylo několik let uplatňováno nebo tím, že někteří z těch, kdo byli odnětím státního občanství postiženi, prohlásili ve své době, že se v ojedinělých případech smířili s nacionálně-socialistickými opatřeními nebo že s nimi souhlasili. Neboť jednou ustanovené neprávo, které je otevřeně v rozporu s konstitutivními zásadami práva, se nestane právem tím, že se používá anebo že je zachováváno.“²⁰³

Druhá verze neprávnosti pochází od Martina Krieleho. Podle ní povinnost dodržovat právo je dána tehdy, jestliže toto „vcelku a ve velké míře“ splňuje požadavky morality. Tato podmínka je podle Krieleho splněna, pokud je právo částí systému, jenž se zakládá na principech demokratického ústavního státu.

Kriele přitom neodnímá veškerému pozitivnímu právu v totalitních systémech povahu práva, protože i tady podle něj existuje bezprostřední právní legitimita, a to pro takové zákony a instituty, jež nejsou typické pro systém a jež samy o sobě jsou eticky oprávněné. Na rozdíl od přístupu Radbruchova, Kriele testuje pozitivní právo nejen hlediskem morality, nýbrž i povahou politického systému (a tedy zejména hlediskem jeho demokratické legitimity).²⁰⁴

S upevněním ústavního pořádku v judikatuře odpadá odvolávání se na přirozené právo a ustává také proud literatury o jusnaturalismu. Je vystřídán tím, co se označuje za ústavní pozitivismus a soudcovský stát, opírající se o konsenzus ve vztahu k pozitivizovaným, ústavně zakotveným základním hodnotám a základním právům a o autoritu Spolkového ústavního soudu SRN, který se stal vlastně „stálým výborem pro rozvíjení ústavy“ a svými rozhodnutími si získal i u široké veřejnosti největší respekt ze všech nejvyšších ústavních institucí.

Německý právní filozof Bernd Rüthers shrnuje německou zkušenost takto: „Přirozené právo je právní teorie výjimečných státoprávních situací. Právní pozitivismus je právní teorie a justiční praxe normálního státoprávního stavu.“²⁰⁵

Česká republika

Rébus v podobě práva bývalé NDR, který musela řešit judikatura sjednoceného Německa, byl vyřešen v České republice tezí o formálně-právní kontinuitě a hodnotové diskontinuitě, částečně také rehabilitačním a restitučním zákonodárstvím a zejména zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu přijal za východisko názor, že většinu zločinů bývalého režimu lze stíhat podle tehdy platných trestněprávních norem. Starý právní řád je tak stále v platnosti, musí být ovšem vykládán a poměřován novými měřítky vyplývajícími z nových ústavněprávních základů.

Neprávnost je pojmenována jen dílčím způsobem, mnoho právních předpisů se vzhledem k politickému vývoji stává obsoletními nebo neaplikovatelnými. Účelem restitučního a rehabilitačního zákonodárství bylo odstranění některých, nikoli všech křivd způsobených v období 1948 – 1989; tyto zákony vyjmenovávají důvody neplatnosti určitých aktů spočívající v jejich protiprávnosti, důsledky z toho vyplývající a podmínky realizace nápravy.

Jen těžko lze dovozovat z běžné restituční judikatury přirozenoprávní myšlenky; daleko více se jedná o uplatnění určitých morálních argumentů jako odůvodnění nestandardních výsledků zákonodárné činnosti. Za přirozenoprávní můžeme označit některé důvody, které legitimizují restituční zákonodárství, a závěry zejména Ústavního soudu, jež poměřují tyto zásahy se základními lidskými právy a zásadami právního státu.

„Jde tudíž o právní konstrukci, jež retroaktivně stanoví důvody protiprávnosti a vylučuje nabytí vlastnického práva vydržením, a to z důvodu ochrany základních hodnot demokracie a lidských práv. Jinak řečeno, jde o vztah dvou platných právních norem, přičemž k prolomení určitých standardních právních principů (zákazu retroaktivity, právní jistoty) dochází upřednostněním hodnotových a morálních argumentů.“²⁰⁶

Zejména interpretací § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu se Ústavní soud ČR ve věci posouzení ústavnosti tohoto zákona postavil na stanovisko priority přirozeného před pozitivním právem.

Tento závěr plyne zejména z následující argumentace: „Proto nelze souhlasit se stanoviskem navrhovatelů, že vědomí apriorní nestíhatelnosti určitých deliktů nebylo součástí subjektivní stránky těchto trestných činů a že toto „kvazi – promlčení“ probíhalo mimo vůli pachatele. U pachatelů pod politickou ochranou státu je tomu jinak. Jejich trestný čin byl de facto „promlčen“ ještě dříve, než byl spáchán. Tato skutečnost působila často právě inspirativně k další trestné činnosti. Chápat dobu, která plynula od spáchání jejich trestných činů, jako plynutí promlčecích lhůt, jež plynout nesměly, by znamenalo zcela protismyslnou interpretaci právního státu. Bylo by to potvrzením toho druhu "právní jistoty", kterou pachatelé této trestné činnosti měli již od počátku své činnosti a jež spočívala ve státem chráněné beztrestnosti.“²⁰⁷

„Tato "právní jistota" pachatelů je však zdrojem právní nejistoty občanů (a naopak). V soutěži těchto dvou typů jistoty dává Ústavní soud přednost právní jistotě občanské společnosti, jež odpovídá myšlence právního státu. Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní diktatury osvědčení právního státu, a tím nebezpečný signál do budoucna: důkaz, že zločin se může stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu. To by znamenalo ztrátu věrohodnosti současného právního státu a bylo by současně porušením čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky, protože výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“²⁰⁸

Jak uvádí prof. Holländer, uvedená úvaha Ústavního soudu jednoznačně vychází z argumentace o nutnosti posuzovat pozitivní právo hlediskem demokratické legitimity a dodržování lidských práv.²⁰⁹

V jiném případu (sp. zn. Pl. ÚS 42/02) stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodl poté, co projednal stížnost pro porušení zákona. Tu podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, který byl rozsudkem nižšího vojenského soudu v roce 1954 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2,5 roku proto, že odmítl nastou­pit vojenskou službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Nejvyšší soud těsnou většinou zamítl návrh stěžovatele a přiklonil se k názoru, že je třeba zákonnost předchozího řízení posuzovat „ex tunc“, tedy dle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. Vycházeje z toho konstatoval, že odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti odpovídalo tehdejšímu trestnímu zákonu č. 86/1950 Sb. a že je nelze pokládat samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy ani s me­zinárodními smlouvami.

Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu zrušil a vyslovil názor, že výklad i sebestarších trestně právních norem s důsledky zasahujícími do osobní sféry dotčené osoby nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, vyjádřené v ústavním pořádku ČR.

„Kontinuitu se starým právem nelze tedy rozšiřovat i na kontinuitu hodno­tového systému mezi zcela odlišnými režimy. Současný soud nesmí při aplikaci starého práva internalizovat i stupnici hodnot, z nichž soudy kdysi vycházely, a rozhodovat, jakoby sám byl soudem „starého režimu“, a to jen proto, že dřívější zákony nebyly zrušeny. Obdobně se k aplikaci „starého práva“ vyjádřil i Evrop­ský soud pro lidská práva v rozhodnutí Streletz, Krenz v. SRN z 22. 3. 2001, dle něhož soudy státu, který nahradil státnost předcházející, nelze napadat za aplikaci a interpretaci norem „starého režimu“ prováděnou v souladu se závaz­nými principy současného demokratického právního státu, neboli, řečeno slovy soudce Levitse, demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo mající původ v předdemokratickém režimu pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu.“²¹⁰