MaháBHÁrata

Ardžuna navštěvuje nebeské království

Pánduovci šli tiše se skupinkou blízkých, až dorazili k řece Ganze. Přenocovali pod mohutným stromem. Několik Judhišthirových stoupenců zapálilo oheň a zpěvně pronášeli védské hymny, aby příjemně strávili čas. Judhišthira na ně naléhal:

„Prosím jděte zpět. Les je plný nebezpečí, hadů a dravců. Toto je náš osud, proč byste jej měli snášet s námi? Moji bratři jsou příliš skleslí a sklíčení, než aby vám mohli natrhat ovoce nebo ulovit zvěř a tak vás nasytit. Prosím vraťte se domů.“

Někteří jeho rady uposlechli, ale jiní odmítli s tím, že se o sebe postarají bez toho, aby byli na obtíž. Judhišthiru jejich náklonnost dojala a nebyl schopen zadržet slzy. Jeho smutek zasáhl všechny.

V tomto okamžiku ho Šaunaka, učený muž ve skupině, uklidňoval filozofií:

„Mnoho lidí je souženo žalem a strachem dnem i nocí, avšak to se týká pouze nevědomých. Moudrý muž jako ty by neměl být přemožen změnami a okolnostmi, které způsobují chudobu, ztrátu domova, království nebo známých a příbuzných.“

Tak vyložil filozofii o nekonečném přijímání věcí, jež nás obklopují, o iluzi, díky níž se ztotožňujeme s hmotným tělem, a způsobu, jak člověk může porozumět této pomíjivé povaze bohatství, mládí, krásy a přízně a najít jejich opravdovou podobu ve zcela duchovní sféře ve vztahu s Absolutním.

Judhišthira vysvětloval:

„Není mi líto ztráty domova. Je mi líto mých bratrů a Paňčálí, protože kvůli mně trpí tímto neštěstím. Je mi líto těch, kteří mě následují. Každý by měl mít střechu nad hlavou, kde by si mohl odpočinout, a místo pro ty, kteří hledají pohostinnost. Jinak člověk přestává být člověkem.“

Dhaumja rozuměl jeho těžké situaci a řekl:

„Na počátku stvoření byli první tvorové hladoví. Slunce jim pomohlo tak, že se naklonilo na půl roku na sever a na půl roku na jih, aby absorbovalo vodu v podobě páry. Měsíc přetvořil páru v mraky a seslal na Zem déšť. Tím zajistil vznik rostlinného světa, který podporuje život a zároveň vytváří šest druhů chutí (sladká, slaná, kyselá, ostrá, trpká a hořká). Je to energie slunce, co podporuje život. Proto, Judhišthiro, musíš hledat jeho milost. Všichni dávní králové podporovali své poddané meditací o slunci.“

Judhišthira se očistil a soustředil své myšlenky na Súrju, poloboha Slunce. Recitoval védské hymny k jeho chvále, pronášel jeho sto osm jmen, stál po kolena ve vodě a postil se. V odpověď na jeho modlitby se zjevil Súrja v celé své zářící a třpytící se kráse. Dal Judhišthirovi měděnou mísu a pravil:

„Ať má Paňčálí (Draupadí) tuto měděnou nádobu stále při sobě. Bude vaším nevyčerpatelným zdrojem jídla po dvanáct příštích let. Ve čtrnáctém roce opět získáte své království.“

Když přepluli na druhý břeh Gangy, plahočili se mnoho dnů, až došli k lesu jménem Dvaitávana. Tam přebývalo mnoho poustevníků, kteří žili životem v rozjímání, uprostřed přírody. Díky této povznášející společnosti mohli Pánduovci na chvíli zapomenout na svůj těžký osud. S měděnou nádobou v rukou Draupadí mohl Judhišthira nasytit jak poustevníky, tak své blízké neomezeným množstvím jídla.



Jednoho odpoledne přišel k nim do ústraní Vidura. Když Judhišthira viděl přijíždět kočár, pronesl ke svým bratrům:

Uvítali Viduru s velkými obavami a ptali se ho na důvod jeho návštěvy.

„Král mě vyhodil,“ oznámil Vidura a vysvětlil okolnosti, které k tomu vedly:

„Když vás vyhnali, byl Dhrtaráštra plný lítosti a pozval si mě, abych mu řekl, jak se chovat a co dělat, aby měl opět klidnou mysl. Strávil mnoho bezesných nocí, během kterých přemýšlel o synech svého bratra Pándua, kteří se teď bez cíle plahočí někde v lese. Toužil po balzámu na své svědomí a chtěl ode mě slyšet nějaké ujištění, že si Pánduovci vedou dobře a že to osud, jenž je Pánovou vůlí, je vypudil do vyhnanství a on vlastně nebyl za nic zodpovědný. Ale já jsem byl jako vždy otevřený a opakoval jsem, že pokud chce král zachránit svůj dům, Durjódhana by měl být vyhnán. To Dhrtaráštru velmi rozzlobilo a začal mi vyčítat mé chování. Řekl, že jsem nepříjemný a nenávidím ho i s jeho dětmi. Neustále prý straním Pánduovcům a vždy chci dělat to, co jim vyhovuje.

Tak jako nemocný odmítá lék, i král nenáviděl radu, kterou jsem mu dával. A tak jako mladá panna zapudí nabídky sedmdesátiletého muže, Dhrtaráštra zapudil moji radu. Prý nepotřebuje mé vedení a rady, jak vládnout světu, a mám jít tam, kde budou dbát mých slov. Navždy mě vyhnal. A tak jsem zde.“

Pánduovci se radovali ze společnosti Vidury, ale sotva se dostali do dobré nálady, přijel jiný spěšný posel z Hastinápuru. Byl to Saňdžaja (Dhrtaráštrův tajemník). Byl taktéž přijat se všemi poctami, ale ani na okamžik se neposadil:

„Velmi spěchám,“ vysvětlil, „náš král přikazuje Vidurovi, aby se okamžitě vrátil. Včera král Dhrtaráštra omdlel v křišťálovém paláci. Od té doby, co vyhnal Viduru, je nesmírně smutný. Naříká, jak může dál žít, když odsekl svůj vlastní úd. Ptá se, jestli jste ještě naživu a jestli mu odpustíte. Poté, co jsme ho přivedli k sobě, ihned rozkázal, že vás máme jít hledat, ať jste kdekoliv, a když vás nalezneme živého, máme vás prosit, abyste se vrátil. Chce, abyste věděl o tom, jak se mu těžce vede. Tvrdil, že ho za jeho slova pálí jazyk, jako by měl v ústech rozžhavené železo. Řekl mi, že jeho život je závislý jen na mně, a chtěl, abych okamžitě šel a hledal vás.“

Vidura neměl na vybranou, a proto jel zpět do Hastinápuru. Když se setkali, král Dhrtaráštra padl pokorně na zem a plakal radostí. Ale tato situace se nelíbila jeho synům. Šakuni, Durjódhana a Karna rozmlouvali mezi sebou:

„Náš král má těkavou mysl. Jednoho dne pošle synovcům vlastní kočár a nabídne jim trůn. A to bude náš konec. Víme, kde teď jsou. Vyberme skupinu mužů a zničme je. Nesmíme jim dovolit, aby v sobě chovali pocity křivdy a třináct let plánovali odplatu...“

Brzy započali s válečnými přípravami, aby mohli vytáhnout do lesa a zničit Pánduovce v jejich úkrytu.

Tehdy světec Vjása pocítil, co se chystá. Přišel a nabádal je, aby od tohoto dobrodružství upustili. Pak se otočil k Dhrtaráštrovi a řekl:

„Poslyš králi, řeknu ti, co ti pomůže. Nedovol, aby toto nepřátelství pokračovalo. Dětí tvého bratra Pándua je pouze pět. Tvých je sto. Nemáš proto důvod k závisti. Přikaž svým synům, aby se s Pánduovci usmířili! Znám budoucnost, a když se tvoji synové neusmíří, Pánduovci vás za třináct let vymažou z lidské paměti. Dbej prosím tohoto varování.“

Krále Dhrtaráštru proroctví vystrašilo. Poprosil Vjásu, aby tuto radu předal jeho zlomyslným synům. V té chvíli tam znenadání přijel jiný světec, Maitreja, a Vjása pravil:

„Ať k tvým synům promluví tento světec.“

Když byl Maitreja se všemi poctami posazen, řekl:

„Ó králi, byl jsem na pouti po svatých místech. Navštívil jsem les Dvaitávanu a setkal jsem se tam s Judhišthirou, jeho bratry a Paňčálí, kteří žijí životem lesních kočovníků. S bolestí jsem je pozoroval a udivilo mě, jak je Judhišthira odevzdaný tomu podle mě nezaslouženému utrpení.“

Pak se otočil k Durjódhanovi a velmi měkce pronesl:

„Ó mocný válečníku, naslouchej mi. Ukonči celý tento spor a zanech hořkosti. Zachráníš svůj rod před vyhlazením.“

Durjódhana přijal radu s cynickým úsměvem, plácal se do stehen a kopal do země. Tím dal najevo odpověď a projevil nezájem. To světce rozhněvalo, a proto Durjódhanu proklel:

„Až nastane čas, budeš sklízet ovoce své nestoudnosti a Bhíma ti zpřeráží stehna, po kterých se tak hrdinně plácáš.“

Dhrtaráštra byl zděšen a prosil:

„Prosím tě, vezmi to prokletí zpět.“

„Je-li jednou vyřčeno,“ řekl světec, „nelze ho odvolat. Ale když tvůj syn ujedná s Pánduovci mír, mé prokletí ztratí sílu. Jinak se vše stane přesně tak, jak jsem předpověděl.“



Když se rozneslo, že Judhišthira byl poslán do vyhnanství v lese, několik králů, jeho přátel, ho navštívilo. Ptali se, jak mu mohou pomoci. Ale Judhišthira pouze řekl:

Také Kršna z Dváraky přijel a rozmlouval s Judhišthirou:

„Byl jsem pryč, na jiné misi. Jinak bych přijel do Hastinápuru a zastavil hru, která tě přivedla do této zkoušky. Přemluvil bych Kuruovce, aby se vzdali svých hříšných způsobů, a pokud by nesplnili moji žádost, na místě bych je zničil.“

Draupadí byla Kršnovou náklonností dojata:

„Mých pět manželů, velkých válečníků tohoto světa, bezmocně přihlíželo, jak jsem byla vlečena sem a tam, urážena a svlékána. Duhšásana mě popadl za vlasy, a když jsem zvedla ruce, abych si schovala hlavu, strhl kus látky z mého těla. Byl lhostejný k mé prosbě a naléhání, že teď není doba, kdy se může dotýkat mého těla. Nikde ve vesmíru nebylo se ženou tak hanebně zacházeno. A Karna, Duhšásana a jiní se mi vysmívali a provokativně se ptali, zda bych nechtěla nového manžela - jako bych byla nějaká lehká žena.“

Zhroutila se a plakala při vzpomínce na tu událost.

„Pět válečníků, mých manželů, nebylo schopno pozvednout ani prst, aby mi pomohli, až na Bhímu, kterého ale drželi zpět. Ó Kršno, ty jediný jsi přišel, abys mě ochránil. Ty jsi uslyšel mé volání. Jsi můj zachránce. Ardžunův luk Gándíva, Bhímův kyj a zbraně mých dalších manželů - k čemu všechny byly, když jsem byla vlečena před shromáždění příšer?“

Kršna ji uklidňoval:

„Slibuji ti, že Durjódhana, jeho bratři, Karna a ten ďábelský génius Šakuni budou všichni potrestáni. Jejich krev zbarví prach. Uvidíš Judhišthiru znovu na trůnu.“

Když je Kršna opustil, došlo k rozhovoru mezi Judhišthirou a Draupadí. Ona vždy uposlechla Judhišthirovy rozkazy, ale nikdy nepřijala jeho filozofii. Řekla:

„Judhišthiro, lehával jsi na hedvábném loži a usedával na zlatý trůn, před kterým na tebe čekali vládci celé Země. Když tě teď vidím v tak strašném stavu, postříkaného blátem, oblečeného do jelení kůže, spícího na tvrdé zemi, svírá mi to srdce.

Když vidíš Bhímu, neprobouzí se v tobě zlost? On, který vždy bez pomoci snadno zvítězil nade všemi, je teď tak sklíčený!

Ardžuna, mocný válečník, jenž je schopen vystřelit snad tisíce šípů najednou a je uctíván jak nebeskými, tak lidskými tvory, má nyní svázané ruce i nohy. Ani to tě nerozhněvá? Proč tvůj hněv nevzplane a nestráví tvé nepřátele? Pohlédni na mne, dceru krále Drupady a sestru Dhrštadjumny, zneuctěnou a přinucenou takto žít! Jak to, že jsi tak mírný? Neexistuje kšatrija, který by nevzplanul hněvem, ale tvůj postoj tomu neodpovídá. Nemělo by se nikdy stát, že odpustíš zlu. Měl bys ho zničit tak, aby po něm nezbylo ani stopy. Cožpak jsi nikdy neslyšel o podobné události z dávných časů, příběh o mahárádžovi Prahládovi a jeho vnuku Balim? Bali se ptal Prahláda:

„Prosím pověz mi, stojí slepé odpouštění výše než rozumný hněv?“

Prahlád, který znal všechny jemné druhy chování, odpověděl:

„Mé drahé dítě, agresivita není vždy dobrá, ale odpuštění také není vždy nejlepší. Ten, kdo vždy jen odpouští, trpí a způsobuje utrpení také těch, kteří jsou na něm závislí. Sluhové, cizí lidé a nepřátelé toho pak zneužívají. Kradou mu jeho majetek pod nosem a chtějí mu unést i manželku.

Ti, kteří mají zákeřnou a zlou mysl, nebudou nikdy zasaženi soucitem. Stejné špatné je nekriticky se hněvat a použít sílu. Hněvivý a násilný člověk bude všemi nenáviděn a bude trpět následky své bezohlednosti. Člověk by měl projevovat odpuštění a spravedlivý hněv podle toho, jak to vyžaduje situace.“

Judhišthira trpělivě naslouchal a řekl:

„Hněv je vždy ničivý a já nikdy nedám příležitost k tomu, abych ho použil. Ó překrásná ženo, člověk by měl odpustit každé příkoří. Odpuštění nesmí být omezeno. Odpouštění je božskou ctností a je správné. Právě milostí Nejvyššího drží celý vesmír pohromadě. Hněv je kořenem všeho ničení ve světě. Nemohu přijmout tvoji filozofii. Všichni uctívají mír. Oni budou vždy nabádat našeho strýce Dhrtaráštru, aby přijal mír. Strýc nám určitě vrátí naše království. Jestliže tak neučiní, pak je vázán utrpením. Není na nás, abychom se hněvali nebo v hněvu jednali. Mým přesvědčením je trpělivost.“

„Ale zdá se mi,“ řekla Draupadí, „že člověk v tomto světě nemůže přežít pouze praktikováním tolerance. Přílišná tolerance zapříčinila kalamitu, která zasáhla tebe, mě a tvé bratry. Ty se fanaticky držíš svých ideálů, ať je to v případě úspěchu či neúspěchu. Pro svůj ctnostný náhled jsi známý ve všech třech světech. Myslím si, že bys raději opustil mne a své bratry než své zásady. Ó tygře mezi muži, uskutečňuješ svou filozofii s pevnou myslí. Vykonal jsi obrovské oběti, o kterých se v tomto světě nikomu ani nesní. Ó ano, můj pane, pobízen k činu nějakou mně neznámou silou jsi neváhal přijít o své bohatství, království a o nás všechny a nakonec, jako by toho už nebylo dost, jsi nás snížil na úroveň žebráků a tuláků. Když tak o tom přemýšlím, hlava mi třeští a myslím, že se asi zblázním. Je nám říkáno, že je to Boží vůle a že se vše děje podle ní. Jsme prý jako stébla trávy, jež jsou zmítána silným větrem. Mocný Bůh vytváří iluzi a zapříčiňuje, aby se všechny bytosti ničili navzájem. Nejvyšší Pán si hraje jako malé dítě, které si vytvoří hliněnou panenku a pak ji zase zničí. Jeho jednání je matoucí. Dívá se, jak jsou všechny vznešené a čestné osoby pronásledovány až na pokraj zhroucení, zatímco hříšníky udržuje šťastné a prosperující. Jsem tím velmi zmatena. Když tě vidím v tomto ponižujícím stavu, zatímco Durjódhana vzkvétá, nemohu vysoce ocenit Boží moudrost a spravedlnost. Jestliže je Bůh skutečným autorem těchto činů, on sám musí být poskvrněn hříchem každé živé bytosti.“

Judhišthira byl touto řečí šokován:

„Mluvíš s velkou lehkostí, ale tvá řeč je ateistická. Neobchoduji se ctností jako nějaký kupec, který hledí víc na zisk než na ctnost. Dělám to, co se zdá být správné, pouze proto, že je to jediná cesta. Nedělám to kvůli výsledkům. Má milovaná, není správné projevovat nedůvěru Bohu. Nepomlouvej Boha. Uč se ho poznávat. Snaž se porozumět jeho záměru. On je hoden úcty, klaň se mu. Jedině skrze zbožnost můžeš získat nesmrtelnost.“

„Není mým úmyslem pomlouvat Boha,“ řekla Draupadí, „možná jsem pouze šílená lítostí. Chceš-li, dívej se na to z tohoto úhlu pohledu, ale já budu naříkat dál. Můj pane, každá živá bytost by měla konat své předepsané povinnosti. Jinak by nebyl žádný rozdíl mezi pohybujícím se a nehybným. Ti, kdo věří jen v osud, i ti, kdo takovou víru nemají vůbec, jsou nejhorší ze všech lidí. Pouze ti, kteří jednají a dělají to, co je správné pro jejich stav a údobí života, jsou hodni chvály. Člověk by se měl rozhodnout, kterou cestou půjde, a udržet se na ní silou své inteligence. Naše nynější neštěstí by mohlo být napraveno jen tvým jednáním. Jestliže máš vůli a inteligenci a k tomu budeš jednat správně, můžeš získat zpět své ztracené království. Když jsem sedávala na klíně svého otce, slýchávala jsem takové rady od věštce, který nás často navštěvoval ve dnech našeho neštěstí.“

Než Draupadí skončila, Bhímaséna povstal a oslovil Judhišthiru:

„Nepřátelé nám uzmuli naše království nečestnými a podvodnými prostředky. Proč bychom s tím měli souhlasit. Byla to jen tvá slabost a neopatrnost, která přivodila tyto podmínky. Abychom tě uspokojili, museli jsme přijmout toto neštěstí… opravdu jen proto, abychom tě uspokojili. Zradili jsme své přátele a příznivce a udělali radost nepříteli. Velmi teď lituji, že jsme tě uposlechli a přijali tvé vedení. Já a Ardžuna jsme se mohli s Dhrtaráštrovými syny vypořádat. Byla to největší pošetilost mého života. Vzpomínka na tu událost neustále bolí. Bolí mě to, že jsem ušetřil ty chlápky. Proč bychom měli žít v lese jako divoká zvěř a jako žebráci s miskou v ruce, třebaže je ta miska dar poloboha Súrji? Jídlo obstarané almužnou může být dobré pro bráhmany, ale kšatrija musí bojovat, aby si jídlo zasloužil. Svázal sis ruce i nohy několika přísahami a náboženským nářkem. Ale Dhrtaráštra a jeho synové nás, můj pane, nepovažují za disciplinované lidi, kteří se řídí přísahami. Považují nás za hlupáky a tupce. Odhoď svoji netečnost a slabost a staň se opět suverénním vládcem svých poddaných, jako správný kšatrija. Neplýtvej časem mezi zvířaty a poustevníky. Dovol Ardžunovi a mně, abychom ti připravili cestu.“

Judhišthira přemýšlel nad Bhímovou řečí a pak odpověděl:

„Nemohu ti vyčítat tvá slova a pocity. Máš pravdu v tom, že to všechno byla má vina. Když jsme po návratu z kraje Paňčály měli pouze půl království, souhlasil jsem s hazardní hrou, neboť jsem tajně doufal, že se mi podaří uzmout celé království Durjódhanovi a jeho učiním svým poddaným. Ale on měl při sobě zkušeného hráče v kostky, Šakuniho, a proto teď platím za vlastní chtivost. To jsem dosud nikomu neprozradil. Nikdy se nerozhoduj pod vlivem hněvu nebo s unáhleností. Takovým rozhodnutím nic nezískáme. Ó Bhímo, tvá slova mě bolí. Prosím vyčkej trpělivě na lepší časy. Dal jsem své slovo, že zůstaneme ve vyhnanství třináct let. Nemohu jednoduše vzít zpět to, co jsem slíbil. O nic jiného se nejedná.“

Bhíma udělal pouze zoufalé gesto:

„Ať už si myslíme nebo děláme cokoliv, jsme jako pěna na řece, která je zmítána proudem. Každým okamžikem stárneme. Třináct let! Kdoví, jestli budeme vůbec naživu nebo schopni převzít naše království. Náš život bude kratší o třináct let. Měli bychom se pokusit království vybojovat zpět, v co možná nejkratším čase. Už teď jsme ztratili ve vyhnanství třináct měsíců. Každý měsíc je jako jeden rok - to je dostačující splnění tvého slibu. Souhlasil jsi, že po uplynutí dvanácti let ve vyhnanství zůstaneme nepoznáni, a to po celý rok. Jak chceš tuto podmínku vůbec splnit? Dhrtaráštrovi synové nás najdou pomocí svých zvědů a pak budeme muset do vyhnanství na dalších dvanáct dlouhých let. Je tomu tak? Jak jsi s tím jen mohl souhlasit? Jak může nás šest zůstat nepoznáno? Zvláště já, jak já se mohu skrýt? Můžeš se také pokusit ukrýt horu Méru... ó králi, probuď se.“

Judhišthira dlouho mlčel a pak řekl:

„Nehledě na slib a na břímě, které na něm spočívá, by pro nás nebylo praktické, abychom se teď dostali do konfliktu. Durjódhana má na své straně podporu Bhíšmy, Dróny a jeho syna Ašvatthámy. Kdyby nastal konflikt, všichni ostatní, kteří teď mluví v náš prospěch, se spojí s ním, protože je platí a zaopatřuje; jsou pod jeho ochranou. A nejen to, všechna vojska králů, kterým jsme v dřívějších bojových taženích dali co proto, budou hledat příležitost postavit se proti nám a napadnout nás. Musíme shromažďovat sílu a podporu postupně, až dosáhneme stejné úrovně jako oni. Ty a Ardžuna jste na naší straně, ale Dróna, jeho syn Ašvattháma a Karna - prakticky nepřemožitelný muž - stojí při nich. Jak můžeme porazit všechny tyto muže? Nemáme teď ani šanci, že bychom boj vůbec přežili. Cítím se nesvůj, když o tom přemýšlím. Skutečně nevím, co bych měl dělat.“

V tom okamžiku přišel Vjása a pravil:

„Vím, na co teď myslíš, Judhišthiro, a proto jsem zde, abych tvé pochyby rozptýlil. Buď si jist, že nastane čas, kdy Ardžuna pobije v boji všechny tvé nepřátele. Prozradím ti mantru zvanou pratysmrti, která ti pomůže. Pak ji prozraď Ardžunovi. Ať se vypraví na planety polobohů a tam od každého z nich obdrží zvláštní zbraň. Až je bude všechny mít, stane se nepřemožitelným. Nezoufej.“

Vjásadéva vzal Judhišthiru stranou, požádal ho, aby provedl očistnou koupel, a pošeptal mu mantru do ucha. Než Vjása odešel, dal mu na rozloučenou radu:

„Tvůj pobyt v lese Dvaitávaně je u konce. Nyní si najdi jiné vhodné místo, které ti bude lépe vyhovovat. Budeš se tam cítit šťastnější. Není dobré zůstávat na jednom místě příliš dlouho.“



Judhišthira se svými bratry a Draupadí poté odešli z lesa Dvaitávany a usadili se v jiném lese, zvaném Kamjakávana, jenž oplýval nádhernými jezery a stromy. Judhišthira zanedlouho pocítil, že nadešel ten správný čas prozradit tajnou mantru Ardžunovi. V příznivý den, po vykonání nezbytných příprav, předal Ardžunovi tajemnou mantru a pobídl ho, aby šel a získal zbraně od Indry, Varuny, Íšvary a jiných bohů. Ardžuna se vydal severním směrem a brzy dosáhl pohoří jménem Vindhja. Vybral si vhodné místo, usadil se a meditoval.

Tam se do Ardžuny také zamilovala nebeská nevěstka Urvaší a s Indrovým svolením se za ním vydala. Oblékla se do průhledného hedvábí a pomazala se vonnými oleji. Když zaklepala na dveře Ardžunova příbytku, přijal ji s hlubokou úctou a řekl:

„Ty jsi jako moje matka Kuntí nebo Mádrí.“

Tím se jí velmi dotkl.

„Neztratil jsi náhodou své mužství?“ zeptala se kysele.

„Nezlob se prosím, složil jsem za určitým cílem asketickou přísahu, a nemohu se proto na tebe dívat jinak než jako na svou matku.“

Její hněv byl však natolik silný, že ho namístě proklela:

„Za to, že jsi znevážil ženu, které bylo přikázáno jejím pánem a tvým otcem, aby tě potěšila, choď mezi ženami bez povšimnutí a buď všemi považován za eunucha.“

Vztekle sebou škubla a rychle odešla. Později mu Indra řekl:

„Překonal jsi i nejasketičtější mudrce. Vyznamenal ses svou nevídanou sebevládou. Prokletí, které na tebe uvalila Urvaší, se vyplní v třináctém roce vašeho vyhnanství. Ale tehdy pro tebe bude požehnáním.“

Když se Ardžuna dlouho nevracel, všichni v Kamjakávanském lese už byli velice netrpěliví a sklíčení. Na radu mudrce Nárady se Judhišthira vydal na poutní cestu, aby se vykoupal ve svatých řekách a jezerech a modlil se tam. Ostatní Pánduovci se vydali na západ. Navštívili les Naimišáranju, jenž leží na březích Godávarí, a pak se vydali směrem k soutoku Gangy a Jamuny, kam přicházeli polobozi podstupovat askezi. Prošli celou zem křížem krážem a nikdy neopomenuli ani jednu horu nebo řeku, která měla nějaký posvátný význam. Zapomněli sice na své trápení, ale přesto pociťovali stálou prázdnotu v srdcích, způsobenou Ardžunovou nepřítomností. Ke konci dvanáctiletého vyhnanství došli na místo v Himálajích, kde se k nim (po pěti letech) připojil Ardžuna. Když jim popsal zbraně, které získal od polobohů, jejich naděje vzrostla. Začali vážně hovořit o tom, jak dobýt zpět své království, jakmile jim vyprší poslední rok vyhnanství, během něhož museli žít v přestrojení, aby nebyli rozpoznáni. Po skončení poutní cesty se vrátili do Kamjakávanského lesa.

– MAHÁBHÁRATA –

„Král nemůže zapomenout na své vnuky. Je posedlý vzpomínkami na ně. Proč bychom teď, když víme, kde jsou, nemohli ukončit tu nepřístojnost jednou provždy?“

„To nebude tak snadné,“ řekl Šakuni, ,,Ardžuna nabyl neobyčejných sil. Teď, když nastal čas jejich pomsty, jsou velmi nebezpeční. Zbývá jim však ještě jeden rok vyhnanství. Judhišthira nevezme svůj slib zpět, ani když se král obměkčí a pozve je zpátky domů.

Ale něco ti poradím. Pánduovci jsou nyní v lese Kamjakávaně. Vypadají jako tulácký kmen oblečený do zvířecích kůží a jsou špinaví. Proč by ses tam nemohl vypravit a ukázat se v celé své královské vznešenosti? Ty jsi dnes vladař světa. Máš nevyčerpatelné bohatství, sílu a autoritu. Říká se, že nemůže být nic tak uspokojující jako ukázat svou nadřazenost nepříteli, který je pokořen žebrotou. Proč bys nemohl zřídit královský tábor u lesa Kamjakávany? Uvidíš, jak před tebe Pánduovci předstoupí ve svých hadrech a naši strážní je budou s nechutí pouštět dovnitř.“

Král Dhrtaráštra nakonec zřízení tábora u lesa Kamjakávany povolil, protože se Durjódhana vymluvil, že musí provést inspekci dobytka na pastvinách v tomto kraji. Tábor byl opravdu královský. Byly tam stovky kurtizán, služebnictvo, vojsko i dvořané. Hostiny, tance, hudbu a zábavu všeho druhu bylo zdaleka slyšet, dnem i nocí. Celý prostor zdobila barevná světla a ohňostroje.

Durjódhana a jeho společníci přijeli do tábora v zářící zbroji a s vojenským vybavením, v oslnivém stylu. Doufal, že si Pánduovci, kteří byli za řekou, všimnou přepychu a veselí v táboře. Durjódhana se dokonce pokusil vyslat posla, aby Pánduovce pozval. Ale posel nemohl překročit řeku, protože gandharvové, kteří byli posláni polobohy, způsobili velkou bouři. Durjódhana se nevzdával a prudce argumentoval. Protestoval, až se z toho nečekaně stala válka mezi armádou Durjódhany a armádou gandharvů. Vojáci z tábora byli pobiti a armáda gandharvů svázala Durjódhanu a jeho spojence řetězem.

Judhišthira se dozvěděl o bitvě a také o tom, že Karna utekl z boje. Neváhal a poslal na Durjódhanovu záchranu Ardžunu a Bhímu:

„Přese všechno jsme z jedné rodiny, a ať už je mezi námi jakýkoliv rozpor, nemůžeme je v tom nechat.“

Bhíma a Ardžuna bojovali s gandharvy, kteří byli posláni Indrou, a zajatce osvobodili. Durjódhana dostal za vyučenou. Poděkoval Pánduovcům za pomoc a celý smutný a o něco moudřejší sbalil svůj tábor a vrátil se do Hastinápuru.



Pánduovci cítili naději a vrátili se na původní místo ve Dvaitávanském lese, kde začala jejich dlouhá pouť. Tento les byl bohatý na ovoce a kořínky a to jim umožňovalo přežít. Snášeli askezi a dodržovali přísné zásady.

„Přiběhl velký jelen s parohy rozrostlými jako větve stromu, a než jsem si mohl uvědomit, co se děje, sklonil hlavu, nabral křesadlo a otýpky na rohy a zmizel. Pomozte mi je získat zpět. Bez nich nejsem schopen konat své denní obřady. Sledujte jeho stopy a dostihněte ho.“

Judhišthira považoval za svou povinnost knězi pomoci, a proto se společně se svými bratry vydal jelena hledat. Sledovali otisky jeho kopyt a nakonec ho po dlouhém čase spatřili. Když na něj však vystřelili šípy, jelen vždy obratně uskočil, jako by chtěl, aby ho sledovali všude možně. Nakonec jim beze stopy zmizel. Pánduovci už byli v hlubokém lese dlouhou dobu, cítili se unaveni a měli žízeň. Sedli si tedy pod strom, aby si odpočinuli.

Judhišthira řekl svému nejmladšímu bratrovi:

„Nakulo, vylez na strom a podívej se, jestli zde není nějaká voda!“

Za okamžik Nakula volal z vrcholku stromu:

„Vidím zelené mýtiny a také slyším volání jeřábů. Tam jistě bude zdroj vody.“

Slezl dolů a vydal se ke křišťálovému jezírku, které bylo čisté jako safír a odráželo oblohu. Padl na kolena a postříkal si vodou obličej. Jakmile to udělal, ozval se silný hlas. Zdálo se, že patří jeřábovi stojícímu ve vodě:

„Zadrž! Jezírko patří mně. Nedotýkej se ho, dokud neodpovíš na mé otázky. Teprve až mi odpovíš, můžeš se napít a vzít si tolik vody, kolik budeš chtít.“

Ale Nakula měl příliš velkou žízeň a nevydržel déle čekat. Naklonil se, nabral vodu do dlaní a zvedl ji k ústům. V tom okamžiku však padl bez života k zemi.

Po nějaké době poslal Judhišthira Sahadévu zjistit, proč se Nakula tak dlouho nevrací. Sahadéva došel k jezírku a chtěl se napít. Znovu se ozval varovný hlas, ale ani Sahadéva nemohl odolat, a tak padl vedle svého bratra.

Pak přišel Ardžuna, a když uslyšel hlas, zvedl luk a vystřelil směrem, odkud se ozýval. Přistoupil k jezírku a dostal varování:

„Nebuď bezhlavě odvážný. Než se napiješ, zodpověz mé otázky.“

Když Ardžuna nalezl své bratry mrtvé, rozhněval se a řekl:

„Až tě umlčí mé šípy, nebudeš se ptát!“

Hnán žízní, zlostí a zoufalstvím při pohledu na bratry, vystřelil spršku šípů na všechny strany. Přestože ho hlas i nadále varoval, aby se vody nedotýkal, pokusil se o to a okamžitě padl mrtev.

Po Ardžunovi přišel Bhíma. Spatřil své bratry, jak leží na břehu jezírka. Zaslechl neznámý varovný hlas, rozmáchl se svým kyjem a zvolal:

„Ó ďábelská sílo, ať jsi kdo jsi, zničím tě. Nejdřív ale uhasím žízeň.“

Hluchý ke všem varováním nabral vodu do dlaní a s prvním srknutím padl mrtvý na zem. Jeho kyj se odkutálel stranou.

Judhišthira procházel lesem, kterým před nimi žádný člověk ještě nikdy nešel. Byl udiven jeho krásou, obrovskými stromy, kouzelným zpěvem ptactva, mýtinou s jeleny a občasným zabručením medvěda. Když došel k nádhernému jezeru, spatřil tam ležet bratry. Plakal a naříkal. Bolest zármutku a záhada jejich smrti mu způsobovala nevyslovitelná muka. Viděl Ardžunův luk a Bhímův kyj, jak leží na zemi, a nahlas při tom přemýšlel:

„Kde je tvůj slib, že přerazíš Durjódhanovy hnáty? Jaký byl smysl předpovědi polobohů, když řekli v den Ardžunova narození, že ho nikdo nepřemůže?! Jak vysvětlím to neštěstí královně Kuntí?“

„Toto není obyčejná smrt. Nevidím na žádném z bratrů jakékoliv známky úrazu. Co to vše jenom znamená? Mohlo by to být tím, že je pronásledovali Durjódhanovi agenti? Důkladně si prohlížel jejich tváře, ale nebyly ani bledé, ani se nerozkládaly. Uvědomil si, že jeho bratry nemohl zabít žádný smrtelník, a vyvodil z toho, že za to musí být odpovědná nějaká vyšší síla. Rozhodl se nejednat zbrkle a vstoupil do jezírka, aby vykonal smuteční obřad za mrtvé. V tom okamžiku se ozval hlas:

„Nechvátej! Odpověz nejdříve na mé otázky, a pak pij a vezmi si tolik vody, kolik chceš! Pakliže mě neuposlechneš, bude z tebe další mrtvola. To já jsem usmrtil tvé bratry. Jezírko je moje, a kdokoliv neuposlechne mého hlasu, zemře!“

„Kdo jsi,“ zeptal se pokorně Judhišthira, ,,že jsi zdolal mé nepřemožitelné bratry, kteří jsou požehnaní a obdarovaní neobyčejnou silou a odvahou? Tvůj výkon je obdivuhodný a já se před tebou skláním a vzdávám ti poctu. Prosím, řekni mi, kdo jsi a proč jsi zabil tyto nevinné žíznivce. Nerozumím tvému důvodu. Má mysl je zvědavá a rozrušená.“

Na tuto žádost se Judhišthirovi zjevila obrovská postava, která stála vedle jezera a převyšovala své okolí.

„Jsem jakša,“⁷ odpověděl, ,,tvoji bratři se přes všechna moje varování pokoušeli silou dosáhnout svého, a za to zaplatili svými životy. Chceš-li žít, nepij tu vodu, dokud neodpovíš na mé otázky.“

„Ó jakšo,“ prohlásil pokorně Judhišthira, ,,netoužím po ničem, co je tvoje. Nedotknu se vody bez tvého svolení, navzdory velké žízni. Zodpovím tvé otázky tak dobře, jak jen budu moci.“

„Co způsobuje východ slunce?“ zeptal se jakša.

„Stvořitel Brahmá způsobuje východ slunce,“ řekl Judhišthira, ,,a dharma,⁸ kterou ustanovil, zapříčiňuje jeho západ.“

Judhišthira musel projít těžkým testem, který se podobal velkému „výprasku“. Neměl ani trochu času rozmyslet si, co odpoví, protože otázky padaly jedna za druhou. Měl strach odpovídat pomalu nebo se vymlouvat, že nezná odpověď. Některé otázky byly pošetilé a některé měly hloubku. Některé byly nejasné, ale byly vyřčeny tak, že vypadaly velmi významně. Judhišthira měl neustále strach, že by mohl jakšu rozhněvat a vyprovokovat ho k dalšímu hrůznému činu. Kdesi v mysli se mu však ozývalo: „Co horšího nás může ještě potkat?“

Otázky padaly někdy až čtyři naráz. Nebraly konce a navíc byly různého druhu a námětu:

„Co je důležité pro ty, kteří zasévají?“ ptal se jakša. „Co je důležité pro ty, jež hledají prosperitu?“

Než mohl Judhišthira dokončit svou odpověď na otázku o dešti, musel odpovědět na další otázku o potomcích.

Jakša pokračoval:

„Co je těžší než Země?“

„Matka,“ odpověděl Judhišthira.

„Co stojí výše než obloha?“

„Otec.“

„Co je rychlejší než vítr?“

„Kdo spí s otevřenýma očima?“

„Ryba.“

„Co se po narození nehýbe?“

„Kdo je tvým přítelem ve vyhnanství?“

„Společník na cestě.“

„Kdo je přítel toho, kdo umírá?“

„Dobročinnost prokazovaná během života.“

„Kterého přítele lze považovat za seslaného Bohem?“

„Manželku.“

„Co je vrcholnou povinností člověka?“

„Aby neublížil, neponížil.“

Na jiný druh otázek, o odříkání, dal Judhišthira tyto odpovědi:

„Když se zbavíme pýchy, staneme se přístupnějšími. Zbavíme-li se hněvu, nezakusíme žal. A zbavíme-li se hrabivosti, pocítíme spokojenost. Pravý klid a mír pochází od srdce. Milosrdenství je jinými slovy přání štěstí všem živým bytostem. Nevědomost znamená neznat lidské povinnosti a hanebnost znamená špatně mluvit o druhých.“

„Jak poznat opravdového bráhmana?“ ptal se jakša, ,,snad podle toho, že se narodil v bráhmanské rodině, nebo podle toho, že hodně studoval? Nebo podle jeho chování?“

„Nepoznáš ho podle zrození, ale podle znalostí písem a odpovídajícího chování. I když se někdo narodí v rodině bráhmana a zná védská písma, musí být považován za nejnižšího ze všech, není-li čistého srdce.“

Následovalo ještě mnoho dotazů. Judhišthira již omdléval z ukrutné žízně, nářku a úzkosti a své odpovědi už sotva šeptal. Nakonec přece jen jakša řekl:

„Odpovíš-li mi ještě na další čtyři otázky, tvoji bratři, přinejmenším jeden z nich, budou zase žít. Kdo je vskutku šťasten?“

„Ten, kdo nemá žádné dluhy, je skutečně šťastný člověk (tedy ten, kdo dosáhl věčného duchovního světa, má věčný domov a je tak prostý dluhů vůči předkům, polobohům a mudrcům, ten, kdo láskyplně slouží jedinečnému a dokonalému centru, z něhož vše vychází - Šrí Kršnovi)“ odpověděl Judhišthira.

„Co je největším divem světa?“

„Den za dnem, hodinu za hodinou a každou chvíli lidé umírají a jejich mrtvoly jsou všem na očích. Ale nikdo z těchto diváků si nikdy neuvědomí, že i on jednoho dne zemře, a dokonce si všichni myslí, že zde budou žít věčně. Toto je největší div světa.“

„Jaká je pravá cesta?“

„Cesta mahádžanů, velkých oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství, kteří mají největší bohatství, jež může živá bytost mít, a to lásku k Bohu. Když ji člověk hledá jen studiem písem a argumenty, nenalezne ji, neboť tyto prostředky jsou plné nesrovnalostí a rozporů.“

Po těchto odpovědích jakša řekl:

„Z bratrů si můžeš vybrat jednoho, který bude žít.“

„Když mám pouze jednu možnost,“ řekl Judhišthira, ,,ať tedy povstane můj nejmladší bratr Nakula.“

„Ale on je přece tvůj nevlastní bratr,“ řekl jakša udiveně, ,,myslel jsem, že si vybereš Ardžunu nebo Bhímu, kteří ti musí být velmi drazí?!“

„Ano, to jsou,“ odpověděl Judhišthira, ,,ale já měl dvě matky. Jestli mají přežít pouze dva z naší rodiny, nechť mají obě matky po jednom živém synovi. Ať tedy žije Nakula, v úctě ke světlé památce mé druhé matky Mádrí.“

„Skutečně jsi mě potěšil pokorou i moudrostí svých odpovědí,“ řekl jakša, ,,ať tedy všichni tvoji bratři ožijí a povstanou, aby tě mohli dále doprovázet!“

„Kamkoliv od nynějška s bratry a manželkou půjdete, všude budete mít schopnost nebýt nikým rozpoznáni.“



Poslední zkouška Pánduovců se zdála být překonána. Našli a vrátili knězovi křesadlo a otýpky a konečně si pak mohli klidně sednout před poustevnu a hovořit o své budoucnosti.

Ardžuna povstal a řekl:

„Obdrželi jsme milostivé požehnání Dharmarádže (Jamarádže), tvého otce, že nebudeme rozpoznáni, ať jsme kdekoliv. Všude kolem je mnoho království, která oplývají bohatstvím, pohodlím a jídlem. Je tu řada bohatých zemí, jako Paňčála, Čedi, Matsja, Šálva, Avanti. Pro zbývající rok si můžeš vybrat kteroukoliv z nich. Všechny jsou přijatelné, nebudeme v nich rozpoznáni.“

Bratři začali přemýšlet:

„Paňčála je sídlem našeho tchána. To je nemožné. Musíme si vybrat místo, kde budeme žít beze strachu. A ta země musí být příjemná a ochotná nás přijmout.“

„Ze všech zemí, o kterých ses teď zmínil,“ řekl Judhišthira, ,,je podle mě nejpřijatelnější Matsja. Její vládce, král Viráta, je dobrý a velkorysý muž. Prožijme tedy poslední rok tam. Budeme se ucházet o práci v jeho paláci. A jak vstoupíme do jeho služeb? To musíme vymyslet. Co se mě týče, budu si říkat Kanka a nabídnu králi, že ho budu zaměstnávat a bavit hrou v kostky.“

„Kostky? Ó!“ zvolali bratři.

„Bez nebezpečného rizika,“ řekl Judhišthira. ,,Budeme hrát bez sázek, pouze pro ukrácení dlouhé chvíle.“ Na chvíli se ztratil v myšlenkách na hru:

„Ó, jak příjemné je vrhat kostkou a cítit slonovinu v dlani…“

Ale pak se konečně probral z barvité vidiny a pokračoval:

„Nemám pochyb o tom, že král Viráta bude považovat moji společnost za zajímavou. Jestli mi bude klást otázky o mé minulosti, řeknu mu, že jsem býval Judhišthirův stálý společník. To vlastně ani nebude lež. A co si vybereš ty?“ zeptal se Bhímy.

Bhíma se na chvíli zamyslel a řekl:

„Já se budu jmenovat Vallabha a nabídnu svou práci v královské kuchyni.“ A oddal se hlasitému snění, jak se své role zhostí.

„Král ještě neochutnal takové dobroty,“ prohlásil Bhíma a představoval si, jak hostí a vykrmuje celou královskou chasu božským jídlem.

„Také jim předvedu nějaké mimořádné výkony, jen tak pro pobavení,“ dodal.

„Budu krotit slony a býky, ty divochy. Rozhodl jsem se zápasit i s jejich šampióny. Zahanbím je. Ale budu muset být opatrný, abych je nezabil. Když se mě budou ptát na moji minulost, řeknu jim, že jsem byl Judhišthirovým kuchařem a bavil svého pána zápasem. To určitě nebude lež, nebo snad ano?“ ptal se Judhišthiry s čtveráckým úsměvem.

Judhišthira se obrátil k Ardžunovi a zeptal se ho:

„A jak si poradíš ty?“

„Bude velmi těžké zamaskovat hluboké rýhy na mé ruce, vytlačené tětivou luku,“ řekl Ardžuna. ,,Ty mě mohou prozradit. Zakryji je velkým množstvím rolniček, až po loket. Budu muset nosit dlouhé stužky a zářící náušnice, oblékat se jako žena a vydávat se za eunucha. Požádám o službu komorné, budu hlídat ženy, učit je tanci a hudbě a vyprávět jim příběhy. Mé jméno bude Brhannala.“

„To bude ten největší podvod,“ povzdechl si Judhišthira, ,,ale pravděpodobně nemáš na vybranou.“

Ardžuna vše vysvětlil:

„Během návštěvy u poloboha Indry jsem byl proklet. Nebeská nevěstka Urvaší na mě uvalila kletbu, že budu považován za eunucha, a toto prokletí musí být vyplněno. Není žádné pomoci.“

Já se budu jmenovat Granthika,“ řekl Nakula, ,,a budu mít na starosti královské stáje. Miluji koně a rozumím jim. Po mém doteku se i to nejdivočejší zvíře stane poddajným a nechá se osedlat nebo zapřáhnout do kočáru. Jsem schopen koně přimět k takové rychlosti, která se vyrovná rychlosti bouře. Řeknu, že mě Judhišthira zaměstnával jako správce stájí.“

Sahadéva řekl:

„Já budu dohlížet na královský dobytek. Znám povahy a nálady dojnic a všechna zvláštní znamení, která mají býci. Po mém doteku kravám mléko samo vytéká z vemen. Miluji dobytek a jsem připraven strávit celý zbytek života v jeho středu.“

Poprvé za dvanáct let byli bratři šťastní, obzvláště vyhlídkou na slibná zaměstnání, která jim byla i koníčkem. Judhišthira přemýšlel o Draupadí.

„Máš křehké tělo a nejsi zvyklá dřít se,“ řekl jí. „Neměla bys vykonávat těžší práci než vybírat si šperky a vůně na daný den.“

„Nezapomeň, že jsem neviděla zrcadlo přes dvanáct let,“ odvětila Draupadí žertovně.

„Je skupina žen, které jsou společnicemi nebo pomocnicemi v královském sídle. Říká se jim sairandharí. I já bych se měla stát sairandharí - odbornicí na česání a úpravu vlasů v komnatách Virátových žen. Budou-li se mě ptát, kdo jsem, prohlásím, že jsem sloužila jako společnice Draupadí, a to bude velmi blízko pravdě.“

To vše probrali s knězem Dhaumjou.

„Nepochybuji, že ve Virátově království budete šťastní, ale přesto vás varuji. Musíte dávat zvlášť pozor na Draupadí. Neukazujte ji příliš na veřejnosti! Sám Viráta je vznešená osoba, ale jsou tam jeden nebo dva dvořané, kteří nemusí být tak dobří. Dávejte si pozor. A to není všechno. V blízkosti krále musíte mít stále na paměti několik důležitých pravidel. I když jsi sám králem, nemusíš je ještě nutně znát. Pouze obyčejný člověk, který slouží králi, si uvědomuje, že je to existence na ostří nože. Daleko šťastnější jsou ti, kteří svého krále nikdy nevidí, pokud zrovna neprojíždí kolem nich na slonu v procesí. Ten, kdo slouží králi, slouží ztělesnění Boha, a musí se podle toho také chovat. Nikdy nesmí přistoupit ke králi bez ohlášení, musí požádat o jeho svolení. U dvora nikdy nesmí obsadit takové místo k sezení, které by mohlo vzbudit závist druhého. Neměl by dávat radu, aniž by o ni byl požádán. Zbytečně nemluví a neroznáší klepy a neustále je ve střehu. Nikdy nedopustí, aby král musel zopakovat svůj rozkaz. V králově přítomnosti by člověk měl hovořit jemně a nedopustit, aby se choval pohrdavě nebo ho přemohl hněv. Neměl by se smát příliš nahlas, ani se chovat příliš vážně. Neměl by se oblékat jako král a gestikulovat, když mluví. Nesmí se nikomu zmiňovat o tom, co se událo v králově přítomnosti. Musí být stále připraven na královo zavolání, a přitom nebýt vtíravý.“

Takto Dhaumja pokračoval a vysvětloval chování, které by měl ctít správný dvořan. Poté se s nimi rozloučil a vrátil se do města Paňčály.



Pánduovci navždy opustili les a odebrali se do země krále Viráty. Na okraji hlavního města dali své drátěné košile, luky, šípy a meče do jednoho pytle a uvázali ho na větev na vrcholku banjánového stromu, který stál na pohřebišti. Beze zbraní, jen s holýma rukama, dospěli k bráně paláce a oznámili, že přišli sloužit králi. Ten pak jednoho po druhém přijal a zaměstnal. Milostí Jamy (Dharmarádže) zůstali nepoznáni.

Dhaumjovy obavy se bohužel splnily, protože Draupadí si všiml Kičaka, bratr královny a generál Virátova vojska, krásný a mocný muž. Od té chvíle byla Draupadí Kičakou pronásledována, když plnila své povinnosti v paláci a obsluhovala královnu. Její manželé vše pozorovali, ale nemohli jí pomoci, aniž by prozradili svoji totožnost. Proto ji tajně uklidňovali a slíbili pomoc a ochranu v pravé chvíli. Tak jako Dhaumja, i královna tuto situaci předvídala:

„Muži jsou muži a nenechají tě na pokoji,“ řekla. ,,Tvá krása mě leká. Mám strach, že dokonce i můj manžel Viráta podlehne tvým pohledům. Jak tě zde mohu nechat, a přitom zabránit komplikacím?“

Draupadí rychle odpověděla:

„Neměj strach, žádné potíže nenastanou! Jsem manželkou pěti gandharvů, kteří jsou neustále ve střehu, ačkoliv nejsou vidět. Sledují mě, ať jsem kdekoliv. Oni mě ochrání, a kdyby mě někdo obtěžoval, okamžitě ho zabijí.“

Královna se nakonec uklidnila a uvěřila Draupadiným slovům, protože milovala její společnost. Varovala bratra, aby se k Draupadí nepřibližoval, ale on ve své zaslepenosti její rady nedbal.

Naopak ji požádal, aby za ním poslala Draupadí s nějakým vzkazem, a když přišla, snažil se ji obejmout. Draupadí se však bránila a odmítla ho. To Kičaku rozhněvalo a začal ji urážet. Draupadí celá v slzách přišla ke králi a stěžovala si, ale král zrovna hrál s Judhišthirou v kostky. Judhišthira byl šokován, ale ovládl se, a tak ji nikdo nebral na vědomí.

Draupadí tedy šla hledat pomoc za Bhímou a hořce si stěžovala, zvláště na Judhišthiru, že ani nepřerušil hru. Bhíma jí slíbil pomoc a společně připravili plán. Draupadí měla pozdě v noci vylákat Kičaku na schůzku do taneční haly. Měla mu slíbit, že mu bude po vůli. Kičaka se do léčky chytil, a když vstoupil do tmavé haly, Bhíma ho objal tak silně, že vydechl naposled.

Kičakova smrt vyvolala v zemi rozruch, neboť to byl mocný člověk a hlava armády. Draupadí prohlásila, že ho zabili gandharvové, její manželé. Byl vyhlášen veřejný smutek a na Draupadí se lidé začali dívat jako na zlého ducha ve svém středu. Zajali ji a rozhodli se spálit ji společně s Kičakovým tělem. Bhíma ji však na poslední chvíli zachránil. Nepozorován zabil Kičakovy vojáky, právě ve chvíli, kdy ji nesli na pohřební hranici. Když se vrátila do paláce, král i královna byli nervózní:

„Prosím tě, sairandharí, odejdi,“ řekla královna, ,,nemůžeme tě tu nechat. Bojíme se, že nás stihne stejný osud, jaký potkal mého bratra a stovky jeho stoupenců. Máme strach z gandharvů, tvých ochránců, protože nevíme, kdy budou opět vyprovokováni. Mám tě ráda, ale nemohu tě zde nechat. Prosím tě, opusť nás. Odejdi daleko odtud!“

Draupadí se bránila:

„Prosím, nebuď ke mně tak chladná. Tvůj bratr provokoval mé manžely, jinak by mu neublížili. Ujišťuji tě, že vám neublíží, byli jste ke mně tak laskaví. Prosím tě, nech mě zde ještě alespoň třináct dní. Po třinácti dnech odtud odejdu. Mám k té prosbě zvláštní důvod. Slibuji ti, že pak odejdu. Prosím tě, vezmi na to ohled.“

Královna o tom přemýšlela a zkoumavě se na Draupadí podívala:

„Proč třináct dní?“

„Nemohu ti to nyní vysvětlit, ale dozvíš se to,“ řekla Draupadí.

„Budeš své gandharvy držet zpět?“

„Ano, slibuji na svou čest, že se již nikdy v blízkosti tohoto paláce neobjeví.“

„Dobře, můžeš zde zůstat. Důvěřuji ti.“

– MAHÁBHÁRATA –