MaháBHÁrata

Draupadí

Drupada velmi trpěl porážkou od Drónových žáků. Toulal se po celém kraji, až našel gurua, který ho poučil, jak získat syna, jenž by zabil Drónu.

Drupada se modlil a provedl oběť, při níž z posvátného ohně povstali syn a dcera. Syn se narodil se zbraněmi a ve zbroji a všechno naznačovalo, že by se z něho mohl stát vynikající válečník. Byl pojmenován Dhrštadjumna, „ten, kdo se narodil s kuráží, zbraněmi a ozdobami“. Dcera byla krasavice tmavé pleti. Říkali jí Draupadí a také Paňčálí.



Svajamvara pořádána pro Draupadí byla událostí, která by se neměla zmeškat. A tak se Pánduovci a jejich matka vydali do Paňčály. Tam se ubytovali v nenápadném domě v Hrnčířské ulici. Každého dne zrána chodili po žebrotě a přinášeli, co vyžebrali. Matka je potom podělila.

V den svajamvary Pánduovci opustili dům brzy a připojili se k zástupu směřujícímu do paláce. Obrovská plocha byla vyčištěna a byly tam postaveny galerie určené k ubytování návštěvníků a mladých mužů ucházejících se o ruku princezny. Princové přijeli na koních a vozech, byli vystrojení a měli s sebou velkolepé zbraně.

Den začal vybranými ceremoniemi, které prováděli královští kněží. V příslušnou hodinu vstoupila Draupadí do arény, rozhlížela se kolem a tím rozbušila všechna mladá srdce. Byla doprovázena svým bratrem Dhrštadjumnou. Dhrštadjumna vyhlásil, že ti, kteří jsou vyvolení, aby byli ověnčeni princeznou, musí natáhnout tětivu na luku, který je na podstavci, a vystřelit pět šípů na otáčející se cíl nad nimi. Musí se však při tom dívat na odraz v pánvi s olejem pod zavěšeným cílem.

První, kdo přistoupili, byli princové z válečnické kasty, ale většina z nich to vzdala jen při pohledu na luk. Jeden nebo dva si luk upustili na palec. Někteří dokonce ani nedokázali napnout ocelové lanko, které sloužilo jako tětiva. Draupadí pozorovala průběh výběru s úlevou. Viděla prince ve skvělých válečnických oblecích, jak přicházejí nadutě a povzneseně a hned zase spěšně odcházejí a odjíždějí na svých koních. Poznámky, vtipy a smích naplnily ovzduší.

Kuruovci stáli ve skupině v rohu haly a s pohrdáním pozorovali příjezdy a odjezdy princů. Karna, nejnadanější mistr v zacházení se zbraněmi a lukem, tam byl také, vedle Durjódhany, jehož bratři a nohsledi zaujali čestná místa a vysmívali se kandidátům, kteří propadli. Ale jejich výsměch ustal, když byli na řadě oni. Princezna se chvěla. Modlila se, aby byla před Kuruovci ochráněna.

S obavami pozorovala, jak se Karna přiblížil k luku a zdvihl ho, jako by to byla hračka. Postavil ho a natáhl tětivu. Ale v okamžiku, kdy namířil na cíl, bylo slyšet Draupadí, jak prohlásila:

„Já ho nechci!“

Karna pustil luk a s kyselou tváří odešel na své místo.

Durjódhana zavrčel a šeptem řekl:

„Princezna nemá právo mluvit. Jestliže natáhneš tětivu a trefíš cíl, musí tě přijmout. To je podmínka. Jinak ji můžeš unést. Jdi zpět a zvedni luk! My tě podpoříme.“

„Ne, ne,“ řekl Karna, „já ji nechci!“

Na shromáždění stála nepozorovaně velká osobnost, která měla v Mahábháratě později sehrát klíčovou roli. Byl to Kršna (Nejvyšší Osobnost Božství), král Dváraky. Kršna byl osmé zrození Višnuovo a zjevil se v rodě Jaduovců z důvodu, který sám později na Kuruovském bitevním poli vysvětluje:

„Abych ochránil ctnostné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil spravedlnost, objevuji se věk za věkem.“

Kršna zašeptal svému bratru Balarámovi po svém boku:

„Tito bráhmani nejsou nikdo jiný než Pánduovci, kteří, jak se říká mezi lidmi, uhořeli v ohni. To vše bylo předurčeno. Ještě o nich hodně uslyšíme.“

Nyní nastal velký rozruch, protože z bráhmanské skupinky se zvedl Ardžuna. Následovaly výkřiky protestu:

„Jak to, že se bráhman opovažuje vstupovat do soutěže, která přísluší jen válečnické kastě? Ať se bráhman drží svých písem!“

Ale král Drupada řekl, že se ve svém vyhlášení nezmínil o kastě. Zkusit štěstí při tomto obřadu mohl kdokoliv.

Draupadí úzkostlivě sledovala, jak Ardžuna přistoupil k luku. Nejenže ho napjal, ale také opakovaně zasáhl cíl. Znovu a znovu, celkem pětkrát. Draupadí k němu přistoupila s květinovou girlandou a pověsila mu ji kolem krku. Tím byli zasnoubeni. Ardžuna ji vzal za ruku a odváděl ji pryč.

Okamžitě nastal rozruch:

„Byli jsme podvedeni! Jak může bráhman vyhrát kšatrijskou nevěstu? Nedovolíme to. Smrt králi Drupadovi! Unesme tu dívku!“

Nastal velký boj. Bhíma, veliký silák mezi Pánduovci, vyzbrojen dvěma obrovskými kmeny stromů, které vytrhl v parku, chránil Draupadí, jež byla odváděna do domu v Hrnčířské ulici.

Kuntí byla právě v kuchyni, když její synové přijeli. Bhíma byl veselý a volal už ve dveřích:

„Matko, pojď se podívat, jakou „bhikšu“ (almužnu) jsme ti dnes přinesli!“

Aniž by se Kuntí podívala, z kuchyně odpověděla:

„Dobře, rozdělte se mezi sebou!“

„Ó!“ vykřikl Bhíma. „Ó, ó!“ volali všichni a to největší „ó!“ bylo od Ardžuny, který tu dívku vyhrál.

Matka vyšla ven, aby zjistila, proč je tam takový hluk a křik.

„Ó, kdo je to? Tys vyhrál tu dívku, Ardžuno?“

Plná radosti stiskla dívce ruku.

„Ardžuno, tys vyhrál tu nevěstu, princeznu, tak překrásnou dívku? Tak tys přece jen soutěžil? Nikdy jsem nevěřila, že to myslíš vážně s tím, že tam půjdeš. Riskoval jsi. Vždyť jsi mohl být prozrazen nepřátelům. Ale jsem opravdu šťastná, že mohu přivítat takovou snachu! Řekni mi… pojď dovnitř.“ Měla bezmeznou radost. Její syn vyhrál tu největší soutěž a vším prošel bezpečně a slavně.

„Pojď dovnitř, jen pojď!“

Pánduovci vešli za ní. Matka rozprostřela koberec a vyzvala nevěstu, aby si sedla. Ale Draupadí se jako vychovaná snacha neposadila, při pomyšlení, že by matka a ostatní muži měli stát. Navíc byla ještě celá roztěkaná.

Nastala trapná chvíle. Pět bratrů stálo nejistě kolem a Draupadí postávala se sklopenýma očima. Snažila se, aby nemusela pohlédnout na pět mužů, kteří se o ni měli podělit, kdyby měl být matčin příkaz uskutečněn. Jak velkou tíseň musela cítit tato dívka, která si myslela, že je provdána za jednoho muže, a přitom byla neočekávaně vržena mezi další čtyři.

Draupadí se snažila, jak nevtíravě jen mohla, sledovat těchto pět bratrů a při tom se divila tomu, jaký vrtoch osudu ji přivedl do této situace. Kuntí se pokoušela objasnit svůj pokyn a řekla s úsměvem:

„Ale já jsem nevěděla, co tím myslíte, když jste volali, že jste přinesli „bhikšu“. Myslela jsem si, že to byla každodenní almužna.“

Její hlas slábl. Silák Bhíma, neschopen jemností v řeči, se pokoušel vše vysvětlit:

„Já... chtěl jsem být vtipný... myslel jsem...“

Byl to Ardžuna, kdo přerušil trapnou chvíli:

„Matko, tvé slovo bylo pro nás vždy rozkazem a jeho autorita je nezvratná! Nemůže tomu být jinak! Rozdělíme se o Draupadí, jak jsi nařídila!“

„Ne, ne, ne!“ křičela matka a Judhišthira se přidal:

„Ardžuno! Proč dáváš tak pošetilý návrh? Žertuješ snad? Žena, která je provdána za jednoho muže, je manželka. Ale žena, která je provdána za dva, tři, čtyři nebo pět mužů, je lehká žena. Taková žena je hříšná. Kdo to jakživ slyšel?!“

„Nedělejte z nepozorné rady takový problém!“ bránila se Kuntí. „Cítím se pak nešťastně a provinile, synové moji. Ať vás takové násilí ani nenapadne!“

Ale Ardžuna stále oponoval:

„Nedělej ze mne hříšníka. Není pěkné mě zatracovat, abych trpěl za hřích neuposlechnutí matčina příkazu. Ty, můj nejstarší bratře, jsi muž rozhodné mysli a víš, co je dobré a co špatné. My čtyři bratři budeme vázáni tvými slovy. Musíš nám poradit, co je dobré a správné! Poraď nám a my splníme to, co řekneš. Ale měj prosím na paměti, že nemůžeme porušit matčin příkaz.“

Když to dořekl, všichni bratři zkoumali obličej dívky a jejich srdce tloukla rychleji, protože Manmatha, polobůh lásky, se začal projevovat, vařil jim krev a zasahoval jejich zrak.

Judhišthira přemýšlel jen chvíli. Připomněl si slova věštce, který tuto situaci předpověděl. Rozhodl se obejít žárlivost mezi bratry a prohlásil:

„Tato vzácná bytost by měla být ženou nás všech!“

Král Paňčály, otec Draupadí, povolal Pánduovce, aby s nimi dojednal přípravy na svatbu. Pět bratrů a jejich matka byli pozváni do paláce, kde byli poctěni a pohoštěni. Provedli je palácem a ukázali jim pozemky, na kterých byly různé vzácnosti, ovoce, památky, umělecká díla, obrazy, řezby, zlatem vykládané kůže, nevšedně tvarovaný nábytek, zemědělské nástroje, vozy, koně a podobně. Když procházeli místnostmi, kde byly zbraně, jako meče, štíty a válečnické náčiní, pět bratrů zvedalo jednotlivé předměty, obdivovali je a hodnotili. V této části paláce strávili víc času než kdekoliv jinde.

Když to král Drupada zpozoroval, podezříval je, že jsou to válečníci, třebaže vystupovali jako kněží. Jakmile se vrátili a pohodlně se posadili, král se obrátil přímo k Judhišthirovi:

„Vím, že budeš vždy mluvit pravdu. Řekni mi, kdo jste!“

A tak Judhišthira odhalil svoji totožnost a totožnost svých bratrů. Vyprávěl mu o jejich soužení a zkouškách, které je provázely od doby, kdy před rokem opustili své království.

Král Drupada poté prohlásil:

„Nyní se radujme, že se dnes tvůj bratr Ardžuna, muž silných paží, ožení s mou dcerou. Oslavme toto spojení dvou rodů ve velkém stylu. Ať je dnes každý na tomto světě šťastný!“

Judhišthira odvětil:

„Jsem nejstarší a pořád ještě svobodný a podle našich zákonů se musím první oženit já. Prosím, uděl mi požehnání, abych se mohl oženit první!“

„Dobře, ať se tak stane!“ řekl král bez přemýšlení o možných následcích. „Ty jsi nejstarší a moje dcera nyní patří do vaší rodiny! Jestliže ses rozhodl oženit první, máš možnost, nebo ji můžeš dát kterémukoliv z bratrů. Nemám, co bych dodal.“

„Nyní,“ řekl Judhišthira tiše, „se Draupadí bude muset provdat za nás všechny.“

Vysvětlil, k čemu došlo, a dodal:

„My jsme si vždy vše rozdělili a nikdy od toho neustoupíme!“

Král byl ohromen. Když se probral z překvapení, řekl:

„Jeden muž si může vzít mnoho žen, ale nikdy nebylo nikde povoleno, aby si jedna žena vzala několik mužů. To je něco, co se nikdy nesmí za žádných okolností stát. Člověk čistého srdce jako jsi ty - ty, jenž jsi vyzbrojen poznáním... řekni, jaká ďábelská síla tě ovlivnila, abys takto mluvil?“

Judhišthira se ho snažil uklidnit:

„Právo a spravedlnost jsou velmi složité. Vím, že se od nich neodchyluji. Ó přemožiteli světů, neměj obavy!“

Král tedy pravil: „Prosím, promluvte si o tom ty, tvá ctěná matka a moje dcera, a pak mi řekněte, co má být vykonáno.“

Vtom tam přišel světec Vjása. Po všech formalitách a pozdravech ho král požádal: ,,Poraď nám, prosím. Může si žena vzít pět mužů?“„Ne vždy,“ odpověděl Vjása „ale v tomto zvláštním případě je to v pořádku. Nyní poslouchej.“ Povstal a šel s Drupadou do královské komnaty. Ostatní je zpovzdálí následovali a počkali venku.
– MAHÁBHÁRATA –