MaháBHÁrata

První lest

Dhrtaráštra, slepý král, v návalu náklonnosti prohlásil svého synovce Judhišthiru za právoplatného dědice, a ihned toho zase litoval.

Právoplatný dědic a jeho bratři vypadali, že berou své role až příliš opravdově. Bratři Pánduovci společně i jednotlivě vedli výpravy do okolních království, obsazovali jejich území a rozšiřovali království Kuruů. V očích veřejnosti se z nich stali hrdinové a o jejich hrdinských činech se často hovořilo.

Od té doby, co Dhrtaráštra nastoupil na trůn a stal se králem, se neustále ptal svých vyzvědačů:

„O čem lidé mluví?“

Zvědové hlásili, že na tržištích se mluví o Ardžunových hrdinských činech, o výkonech Bhímy a o velikosti Judhišthiry. Král by rád slyšel něco o svých synech, ale o Durjódhanovi a jeho bratrech nepadla žádná zmínka.

Zavolal si tedy ministerského předsedu, prohnaného muže zběhlého v politice, a důvěrně se ho otázal:

„Všiml sis, jak se Pánduovci snaží být populární a zastiňují všechny ostatní? Vůbec mě to netěší. Moji synové jsou stejně nadaní jako oni. Pánduovci zacházejí příliš daleko. Poraď mi prosím. Vždyť ty víš, co mám na mysli!“

Ministr byl lstivý a mazaný, a tak odpověděl:

„Ano, ano, rozumím. Chystal jsem se to nadhodit sám.“

A začal králi vysvětlovat, jak by se měl ochraňovat před nepřáteli zvenčí a zevnitř a být co se týče vlastní ochrany nelítostný. Řekl:

„Udržuj své zuby stále ostré, abys to byl ty, kdo se jako poslední smrtelně zakousne. Měl by ses bát i těch, od kterých zradu neočekáváš. Nikdy nikomu nedůvěřuj a nikdy svoji nedůvěru nedávej najevo. Pro krále by neměli existovat známí ani příbuzní, pokud mi to dovolíš takto říci. Musíme umístit zvědy nejen do cizích zemí, ale i do našeho středu, do veřejných sadů, do zábavních podniků, chrámů, hospod, do domů ministrů, předních kněží a soudců, právoplatných i možných dědiců a také k vrátným a vozatajům... Náš zdroj informací musí být široký a nekonečný. Každé hlášení je třeba zkoumat a analyzovat! Už dlouho přemýšlím o různých druzích bezpečnostních opatření, která by v tomto paláci měla být zavedena. Ale až teď se o tom odvažuji promluvit.“

Lstivě a s oklikami navrhl, že král by měl poslat své synovce do vyhnanství. Když si Durjódhana byl jist, že sebedůvěra krále byla otřesena, našeptával mu v soukromí jeho komnaty:

„Musíme si hledět našeho bezpečí. Nadešel čas. Naši zvědové hlásí, že občané očekávají v nejbližší době korunovaci Judhišthiry. Králi, udělal jsi chybu, když jsi ho jmenoval dědicem trůnu. Lidé z toho vyvozují, že odstupuješ kvůli své tělesné vadě, protože jsi to již jednou udělal z náklonnosti ke svému bratru Pánduovi. Musíme se probudit! Já se budu snažit, aby se od nich odvrátily důležité vrstvy společnosti. Budu jim dávat řády, povýším je, a pak budou mluvit v náš prospěch. To všechno se ale musí dít postupně. Mezitím bude důležité, abychom se zbavili Pánduových synů a vyhnali je z města. Alespoň na přechodnou dobu.

Jestliže se syn Pándua stane králem a po něm jeho syn, jeho bratři nebo jejich synové, jsme ztraceni. Ty však nemáš důvod se bát. Po dobu svého života jsi zajištěn, protože je zde Bhíšma. Pánduovci se tě neodváží dotknout. Ale ostatní, syny slepého krále, čeká záhuba.“

Dhrtaráštra čekal na příležitost, kdy by si mohl promluvit s Judhišthirou. Ten byl zaměstnán povinnostmi následníka trůnu. Sjednocoval území, která pro krále dobyl, naslouchal stížnostem veřejnosti a prováděl inspekci armády. Povzbuzoval generály slovním oceňováním a řády. Byl přístupný všem a zřídkakdy znepokojoval svého strýce záležitostmi státu.

Dhrtaráštra čekal dva dny a pak si Judhišthiru pozval:

„Ó, jak těžce pracuješ,“ řekl, „jsem opravdu šťastný, že mi pomáháš. Osvobodil jsi mě od moře namáhavé práce. Cítím však, že potřebuješ změnu. Odpočiň si. Přemýšlel jsem o tom, kam bys měl jít, jestli chceš...“

Odmlčel se, jako by přemýšlel o několika možnostech. Panika z něho udělala lstivého prolhance. Již dávno se rozhodl dát na radu Durjódhany a poslat Judhišthiru do místa zvaného Varanávata, které leží v bezpečné vzdálenosti od hlavního města.

Dhrtaráštra pokračoval:

„Během nastávajícího Šivova festivalu bude město plné oslav a veselí a nemám pochyb o tom, že si odpočinek vychutnáš. Vezmi s sebou matku i bratry. Nezapomeň na mnoho darů, abys jimi mohl podarovat herce, umělce a učené muže. Buď tam tak dlouho, jak se ti zlíbí. Koneckonců následník trůnu se musí seznámit se všemi částmi své země. Také by měl být viděn všemi poddanými, než nastoupí na trůn.“

Judhišthira dobře porozuměl důsledkům jeho velkolepé nabídky. Své myšlenky si však nechal pro sebe. V den, který byl určen astrology, opustil svého strýce a vydal se s bratry a matkou na vozech do Varanávaty. Velká skupina občanů ho následovala a několik z nich projevilo své starosti a pochybnosti o králových motivech. Judhišthira je utišoval:

„Náš král je náš otec. Stará se o naše blaho. Myslí to s námi dobře, a až si odpočineme a užijeme slavnosti, vrátíme se sem.“

Bhíšma, Dróna a jiní starší doprovodili Pánduovce kus cesty jako čestný doprovod a pak se vrátili.

Vidura je však doprovázel až na hranice města a stále je obklopovala i skupina občanů.

Než se Vidura rozloučil, utrousil varování:

„Ten, kdo rozumí svému nepříteli, nemůže být nikdy zraněn. Člověk by si měl uvědomit, že zbraně mohou být ostré, i když nejsou z oceli, a že mohou zaútočit, není-li pozorný.

To, co stráví dřevo a slámu, nikdy nemůže proniknout do tunelu. Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynořují z mnoha východů z podzemí. Poutníci mohou znát směr podle hvězd a přečkat díky pevnosti své mysli.“

„Díky, rozumím ti,“ odpověděl Judhišthira.

Později, když je i ostatní opustili a oni pokračovali sami, Kuntí poznamenala:

„Než jste se s Vidurou rozloučili, rozmlouvali jste velmi zvláštním způsobem. Nerozumím tomu. Co to bylo?“

„To pochopíš časem. Teď o tom nemluvme,“ odpověděl jí Judhišthira.

Občané Varanávaty přivítali Pánduovce s velkým nadšením. Byli pozváni do několika domů. Splynuli s davem a užívali si vzrušení Šivových oslav. Mezi těmi, kdo je s horlivostí přivítali, byl i architekt Puróčana, Durjódhanův agent. Nabídl Pánduovcům přepychové sídlo „Dům radosti“. Mělo nádherné ložnice, koberce a pohovky na zakázku a bylo bohatě zásobeno jídlem a pitím. Pět bratrů a jejich matka měli každý své pokoje s úplným pohodlím. Když je Puróčana nechal o samotě, vzal Judhišthira matku stranou a řekl:

„Ten hloupý chudák si myslí, že nic nevíme. Právě o tomhle jsme s Vidurou rozmlouvali. Matko, Vidura nás varoval. Když se trochu hlouběji nadechneš, ucítíš ten zápach oleje, pryskyřice a slámy. To vše je nacpáno za těmi zlatými stěnami. Ten muž zde žije jen proto, aby nevzniklo podezření. Čeká na povel našeho milého bratrance k založení požáru. Musíme se mít na pozoru. A nedejme najevo, že něco víme!“

Jak se dalo očekávat, o několik dní později přišla tajná zpráva od Vidury. Posel se představil citováním části Vidurova rozhovoru s Judhišthirou.

„Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynořují z mnoha východů.“

„Porozuměl jsem,“ řekl Judhišthira.

Posel pokračoval:

„Jsem zkušený v kopání dolů. Dokáži vytvořit podzemní chodby.“

Judhišthira ho vzal stranou a horník pokračoval:

„Puróčana dostal rozkaz, aby počkal na tmavou polovinu měsíce a založil požár čtrnáctého dne o půlnoci, až budete spát.“

Judhišthira se neradostně usmál a řekl:

„Ó, jaká laskavost.“

„Já však dokončím práci mnohem dřív,“ řekl horník. „Mohu si prohlédnout sídlo a vybrat správné místo na výkop? Nikdo totiž nesmí slyšet zvuk našich sochorů.“

V centrální části domu, v místnosti s tlustými stěnami a za zavřenými dveřmi začal horník kopat. Dával dobrý pozor, aby nevzbudil Puróčanovo podezření. Jakmile byla jáma hotová, horníkovi muži zůstali v ní. Jáma byla zakryta deskami a zamaskována. Horníci pak pokračovali v budování podzemní chodby. Puróčana dál bez jakéhokoliv podezření hrál roli hospodáře a správce domácnosti Pánduovců. Obyvatelé Varanávaty neměli ani zdání o intrikách. Radovali se, že mohou mít Pánduovce mezi sebou.

Jakmile byl tunel hotový, Kuntí pozvala veřejnost na velkou slavnost. Když byli hosté pohoštěni a vyprovodili je, řekl Judhišthira svým bratrům:

„Nastal čas, abychom šli také.“

Otevřeli tajný vchod, a když byli všichni uvnitř, Bhíma zůstal a úspěšně zapálil dům. Začal s pokojem, ve kterém spal Puróčana. Nastal velký požár. Materiál byl prudce hořlavý a velmi rychle vzplanul. Než se město vzbudilo, Pánduovci byli daleko v chodbách. Na břehu řeky, kde tunel končil, je očekával člun. Lodník byl najatý Vidurou a prokázal svoji důvěryhodnost opakováním stejného hesla:

„Pamatuj, že šakalové se vynořují z mnoha východů.“ Poté je převezl do bezpečí na druhou stranu řeky. Tam vešli do hustého lesa, kde se bez cíle toulali s přáním být co nejdál od Hastinápuru.

Když se rozšířila zpráva, že Pánduovci zahynuli v ohni, zavládl mezi lidmi velký smutek, ale někteří se potají radovali. V sídle zvaném „Dům radosti“ byly nalezeny ohořelé zbytky ženy a pěti synů, ale nikdo nebyl schopen s určitostí říct, čí těla to ve skutečnosti byla. Král Dhrtaráštra nečekal, že jeho ochranná opatření zajdou tak daleko, a měl teď výčitky svědomí. Uspořádal velké pohřební obřady za drahé zemřelé a v celém království vyhlásil smutek.

– MAHÁBHÁRATA –

Baka obtěžuje Ékavratu

V lese Bhíma dával pozor, zatímco bratři a matka únavou usnuli. Jeho srdce krvácelo, když je pozoroval, jak leží na holé zemi. V myšlenkách na jejich strádání mu skřípaly zuby a přísahal pomstu svým příbuzným. Protože byl fyzicky silný a měl odvahu, dokázal jejich utrpení zmírnit. Dokonce je nosil na ramenou, když jeden nebo druhý měli bolesti nohou nebo byli unaveni.

Jednoho dne se setkal s rákšasou (démonem), který se schovával v horské jeskyni, číhal u mnoha cest a pojídal všechny lidi, kteří lesem procházeli. Bhíma ho zabil a zajistil tak bezpečí dalším lidem, kteří tudy později putovali.

Po této události se rákšasova sestra Hidimba do Bhímy zamilovala. Přijala krásné lidské tělo a porodila mu syna jménem Ghatotkača, který v každé krizi přišel otci na pomoc a hrál důležitou roli v pozdějším boji.

Cesta před nimi se zdála stejně nekonečná jako ta za nimi. Ztratili směr a cíl. Jedli kořínky, drobné ovoce a bobule. Prošli mnoho lesů, přešli četné hory a přeplavili se přes mnohá jezera a řeky. Putovali směrem od Hastinápuru.

„Máte nějakou představu o tom,“ poznamenala Kuntí, ,,kde a kdy se zastavíme?“

„Ne,“ řekl Judhišthira, „ale nemám pochyb o tom, že v pravém okamžiku budeme vedeni.“

Neustále pokračoval a ostatní ho následovali. Jednou odpočívali u jezera po večerní koupeli a modlitbách a náhle spatřili ctihodnou návštěvu. Byl to jejich slavný praděd Vjása.

„Vidíte ty dvě pěšiny?“ ukázal Vjása. „Jděte po té vlevo a přijdete do města jménem Ékavrata. Tam vás nikdo nepozná a nebude sledovat, je tam bezpečno. Budete se muset chovat jako bráhmani, žít tiše a trávit tam svůj čas. Váš osud a podmínky se změní. Buďte trpěliví. Vidím, že nakonec dosáhnete vítězství. Věřte, že opět budete žít ve svém paláci, vládnout zemi, dávat almužnu a dary potřebným a pořádat velké oběti, jako rádžasúja a ašvamédha².“

Ve městě Ékavrata představil Vjása Pánduovce pohostinné rodině, která jim nabídla útočiště. Žili klidně, až na hlodající vzpomínku na své příbuzné a jejich hanebnosti. Judhišthira je vždy utišoval svou filozofií odevzdanosti a doufání. Jejich denní život se brzy ustálil. Jako bráhmani chodili městem a žebrali o almužnu. Vraceli se s dary a pokládali je před svoji matku, která je mezi ně rozdělila. Bhímovy potřeby byly větší než potřeby ostatních, a proto dostával největší díl. Tak plynul jejich těžký život, až jednoho dne našli své hostitele, jak se mezi sebou dohadují. V jejich tichém bědování bylo mnoho sklíčenosti a nářku. Nakonec Pánduovci požádali o vysvětlení.

„Na kraji města žije rákšasa,“ řekli smutně jejich hostitelé, ,,který nás nechá na pokoji jen pod podmínkou, že mu postupně každý dům pošle vůz rýže a dva buvoly. Je tak nenasytný, že sní všechno jídlo, dva buvoly a nakonec i toho, kdo mu jídlo dovezl. Neodvažujeme si stěžovat, protože vyhrožuje, že zničí celé město, kdyby někdo projevil odpor. Na mnoho domů už došlo a teď jsme na řadě my. Já chci být tím, kdo se tam vydá. Tak uchráním mladší členy rodiny. Ale ostatní to odmítají a chtějí být tou obětí sami, aby zachránili druhé. Nevím… nejlepší by bylo, kdybychom byli všichni pozřeni tím démonem, aby nikdo nenaříkal nad ostatními.“

Kuntí zvážila situaci a obrátila se na Bhímu.

„Dnes rákšasovi povezeš jídlo ty.“

Bhíma okamžitě souhlasil, ale Judhišthira se ho pokusil zastavit:

„Nemůžeme vydat v nebezpečí Bhímu, Ardžunu ani dvojčata. Ta nejsou tolik odolná. Jídlo povezu já. Pokud se nevrátím, Bhíma a Ardžuna jsou schopni vést vás těžkými dny.“

Ale Kuntí trvala na svém:

„Ať jde Bhíma. On se vrátí!“

A tak Bhíma tlačil vůz plný jídla a za sebou táhl dva buvoly. Přijel na kraj města, a než vstoupil do lesa, odehnal zvířata a zařval silným hlasem démonovo jméno:

„Bako, vylez ven!“

Řval opakovaně a začal pojídat jídlo sám.

„Hej, ty bídníku, pojď a podívej se, jak jím!“

Démon vyšel s hromováním ven:

„Kdo jsi, že mne voláš jménem?!“

Byl zuřivý a obrovský. Bhíma pokračoval klidně v jídle, aniž by se otočil a podíval se na něj. Démon k němu přišel zezadu a zařval. Když zpozoroval Bhímovu lhostejnost, udeřil ho do zad, ale ani to Bhímu nevyvedlo z míry. Pokračoval klidně v jídle.

„Kdo jsi, že jíš jídlo určené pro mě?! A kde jsou zvířata?!“

„Zvířata? Buvoli? Ti se někde v klidu pasou. Odehnal jsem je. Dnes je mít nebudeš, nebudeš jíst nic! Dnes se postíš!“

Bhíma nebyl znepokojen, ani když mu rákšasa bušil na záda, a dodal:

„Jenom nemám rád, když mě někdo vyrušuje při jídle. Musíš se učit čekat!“

„Mám hlad, jak se odvažuješ?!“ zařval rákšasa, až se to z lesa vrátilo ozvěnou.

„Sním tě!“

„Ó ano,“ řekl Bhíma, ,,vím, že ty, co ti dovezou jídlo, dokážeš schlamstnout jako nějaký zákusek. Ale věř, že to už víckrát neuděláš!“

Každý rákšasův pokus sníst hromadu jídla byl zmařen Bhímou, který se touto hrou nesmírně bavil. Rákšasa se pokoušel Bhímu zadusit, ale všechny jeho pokusy byly zmařeny. Bhíma se nepohnul, dokud nedojedl poslední drobky jídla, které dovezl. Pak se otočil, aby se vyrovnal se svým protivníkem.

Nastal ukrutný boj. Vytrhávali obrovské stromy, metali balvany, házeli kameny a mlátili jeden druhého pěstmi. Nakonec Bhíma rákšasu zvedl nad hlavu, roztočil ho a praštil s ním o zem. Démon bezvládně ležel, Bhíma na něho prudce klekl a zlomil mu vaz.

Obyvatelé města byli naplněni vděčností a s údivem se Bhímy ptali, jak to, že je jako bráhman obdařen takovou silou a udatností, válečnickými schopnostmi kšatrijů. Pánduovci zamluvili Bhímův talent a řekli, že použil jisté esoterické mantry, pomocí kterých může porazit i toho nejstrašnějšího nepřítele.

Brzy bylo pro Pánduovce nezbytné z pohostinného domu odejít, protože by se mohlo prozradit, že to nejsou bráhmani, ale kšatrijové. Navíc je jeden pocestný informoval, že Drupada, král Paňčály, vyhlásil svajamvaru pro svou dceru a rozeslal pozvání široko daleko, aby se případní ženichové shromáždili v určený den v jeho paláci a nevěsta si mohla vybrat.

– MAHÁBHÁRATA –