MaháBHÁrata

Drónáčárja

Kuntí po smrti svého chotě, krále Pándua, společně s dětmi odešla ze zátiší Silvánu do Hastinápuru, aby zde žila pod ochranou slepého krále Dhrtaráštry a Bhíšmy. Dhrtaráštra se k Pánduovcům, synům svého bratra, a ke svým synům v tomto období choval stejně. Byli vychováváni, vzděláváni a trénováni bez zaujatosti. Děti si po celé dny hrály spolu. Soutěživý Bhíma však při každé hře z legrace a dětské naivity trápil své bratrance a tropil si z nich žerty.

Když Durjódhana, nejstarší syn slepého krále, viděl, že se stává terčem žertů a vtipů, byl tím popuzen. Bhíma mu třeba při chůzi nebo běhu zezadu podrazil nohy, nebo se stalo, že Durjódhana vylezl na strom a Bhíma svými mocnými pažemi třásl kmenem tak dlouho, dokud nespadl. Durjódhana se rozhodl, že své bratrance připraví o život, nebo se jich zbaví jinak. Zvláště Bhímy. Jednou ho omámil, otrávil, svázal a hodil do řeky. Ale Bhíma překonal působení drogy, zneutralizoval jed a vyplaval na hladinu.

Když Bhíšma našel svým synovcům kvalifikovaného gurua, učitele, jenž by mladé muže trénoval ve zbrani, Durjódhana si s hořkostí všiml, že učitel věnuje zvláštní pozornost Ardžunovi. Učitel se jmenoval Dróna a své žáky vedl velmi zodpovědně. Učinil z nich všestranné bojovníky, kteří si dokázali poradit v každé situaci. Velkou pozornost věnoval také svému synu Ašvatthámovi.

Ardžuna byl velice nadaný a nadšený žák. Proto tajně z úkrytu pozoroval všechny lekce, které Dróna Ašvatthámovi udílel. Brzy byl Ardžuna mistrem v ovládání meče, kyje a kopí či ve střílení šípů na cíl, jakkoliv to bylo obtížné. Se stejnou lehkostí dokázal bojovat na koni, na voze i bez nich a dokonce se sám utkat s velkým množstvím protivníků.

Vrcholem jeho schopností bylo, že uměl úspěšně vyslat zbraň zvanou astra. Byly to střely ovládané mystickými mantrami. To, co se svým lukem a šípy dokázal provádět, se zdálo zázračné.

Aby Dróna vyzkoušel své žáky, umístil jednou na vysokou žerď umělého orla a řekl jim, aby se na jeho povel pokusili oddělit orlovi hlavu od těla:

„Každý z vás mi řekne, co vidí v zorném poli, jakmile zamíří!“

Nejprve se zeptal Judhišthiry.

„Vidím tebe, strom a větve,“ odpověděl Judhišthira.

Dróna cukl hlavou a zakřičel:

„Stop, stop, ty nestřílej!“

Ostatní také popisovali, co vidí v zorném poli, ale i jim řekl, ať položí své luky. Nakonec přišel na řadu Ardžuna. Dróna se ho otázal:

„A co vidíš ty, Ardžuno?“

„Ptáka nade mnou.“

„Co vše z něho vidíš?“

„Pouze hlavu.“

„Kterou část hlavy?“

„Oko.“

„Střílej!“ rozkázal Dróna Ardžunovi, a ten hlavu ptáka s lehkostí sestřelil. Učitel Dróna ho s radostí objal a řekl: „Tomu říkám skutečné střelecké mistrovství!“ Takovýmto způsobem Ardžuna projevoval své neobyčejné nadání.

„Bude-li zbraň vystřelena na slabšího nepřítele, může spálit celý vesmír. Zacházej s ní opatrně! Bez rozmyšlení ji můžeš použít, jen když se setkáš s neobyčejným nepřítelem. S touto zbraní v rukou tě nikdo nemůže přemoci.“

Bhíma a Durjódhana byli zkušení v ovládání kyje, v útoku i v obraně. Drónův syn Ašvattháma byl mistrem v zacházení s několika druhy zbraní a dvojčata Nakula a Sahadéva výborně zacházeli s mečem. Judhišthira byl nepřekonatelný jako vozový bojovník. Dróna nakonec oznámil slepému králi Dhrtaráštrovi:

„Tvoji synové dokončili své vzdělání. Není nic, co by se dále mohli učit. Teď je třeba předvést jejich schopnosti. Uspořádejme veřejné vystoupení!“

Na obrovské rozloze byly postaveny pavilony pro diváky a na vybraný den byly rozeslány pozvánky široko daleko. Král se svou manželkou a členy královské rodiny obsadili přední místa. Bylo přítomno mnoho princů z okolních zemí. Dróna, oblečen v bílém, vstoupil do arény, oznámil veřejnosti jména svých žáků a jednoho po druhém je představil. Zároveň oznamoval, jaké odbornosti dosáhli. Komentátor Saňdžaja si sedl vedle slepého Dhrtaráštry a podrobně mu popisoval, co se odehrávalo v aréně:

„Teď přichází Judhišthira. Nasedá na koně a vede ostatní. Jeho mladší bratři, seřazeni podle pozice a stáří, jdou za ním a každý nese svoji oblíbenou zbraň. Je to skutečně krásné. Diváci jsou nadšení, teď můžeš slyšet jejich výkřiky. Někteří odvrací hlavy ze strachu, že je mohou zasáhnout šípy.

Šípy však létají s velkou přesností. Zabodávají se dva prsty vedle těch, co sedí v předních řadách. Bravo! Bravo!

Nyní guru přichází ke každému žákovi zvlášť, aby jim veřejně požehnal. Vypadá tak šťastně!“

Král Dhrtaráštra nejprve naslouchal tomuto líčení situace s nadšením, ale za chvíli se velmi chladně otázal:

„A co moji synové? O nich jsi se nezmínil.“

„Ano, ano, jsou zde také a též září. Možná čekají na to, až budou na řadě.“

„Nic jsi mi nepověděl o Durjódhanovi.“

„Ó, právě vchází se svým kyjem vysoko nad hlavou. Bhíma mu čelí, mává kyjem jako divoký slon chobotem. Durjódhana je obklopen všemi svými bratry. Vypadá jako červená planeta s hvězdami. Jeho obličej srší hněvem, a jestli se utkají svými kyji, bude to nesnesitelné divadlo. Ale Ašvattháma, syn Dróny, stojí mezi tvými syny zpříma. Pohybuje se s lehkostí a jistotou mezi střetávajícími se horami. Byl požádán Drónou, aby Bhímu a tvého syna zkrotil a oddělil je od sebe. Ardžuna je ve středu jeviště. Ó, s jakou lehkostí ovládá astry a mantry, které obdařují jeho šípy silou. Teď jedním šípem vytvořil oheň, teď vodu, vzduch a bouři. Slyšíš? Teď mraky, teď zemi. Vytvořil kopce kolem. A teď, když použil jinou zbraň, všechno zase zmizelo.

Nyní je na válečném voze, a teď jde zase pěšky. Je tak obratný a rychlý! Právě vystřeluje dvacet šípů do otvoru ve volském rohu, který je spuštěný nad ním a zmítá se ve větru. Je to opravdu úžasný výkon a nádherná podívaná. Jeho učitel roní slzy radosti.“

Téměř u konce Ardžunova představení, když začalo vzrušení obecenstva opadat a hudební nástroje utichly, náhle u brány arény nastala vřava. Válečník dosud nikým nepovšimnutý, oděn do pancíře a s náušnicemi, tam stál v celé své nádheře a hromově vyzýval na souboj.

Byl to Karna, syn poloboha Slunce. Nikdo ho předtím nikdy neviděl. Jen Kuntí, když ho poslala po řece hned po jeho narození. Celý zářil a lidé se začali ptát:

„Kdo je ten mladík? Kdo je to?“

Válečník zdálky formálně pozdravil Drónu a ostatní starší a prohlásil:

„Umím všechno, co umí Pártha (Ardžuna), a ještě víc.“

S Drónovým svolením opakoval každý čin, který předvedl Ardžuna. To velmi potěšilo Durjódhanu a štěstím Karnu objal. Nalezl v něm protivníka Ardžuny. Požádal ho:

„Žij s námi a buď jedním z nás. Považuj vše, co máme, za své!“

„Bez váhání přijímám tvé přátelství,“ odpověděl Karna radostně. ,,Ale mám jedno malé přání. Pomoz mi ho splnit. Chci se utkat s Ardžunou v boji, muž proti muži.“

„Máš mé požehnání,“ řekl Durjódhana, „víme, že přemůžeš jakéhokoliv protivníka.“

Ardžunu tento rozhovor velmi podráždil a řekl:

„Jsi vetřelec. Přišel jsi nepozván, bez náležitostí, a já tě potrestám tak, jak si nerozvážný vetřelec zaslouží.“

Karna se bránil:

„Tato aréna je veřejná a já mám právo zde být jako každý jiný. A jako pravý kšatrija (bojovník) nepotřebuji plýtvat slovy a ztrácet čas tak, jak to dělají někteří slaboši z jiných kast, kteří se vyžívají pouze v nicotných řečech. Jestli ses naučil držet luk a šípy, nech je promluvit a hned uvidíš moji odpověď!“

Nyní se zástup rozdělil do dvou skupin. Bratři Pánduovci obklopili Ardžunu na jedné straně a Durjódhanovi bratři stáli na straně druhé. Dróna, Vidura a ostatní starší stáli nerozhodně mezi nimi. Kuntí, která podle několika znaků zjistila, že Karna je její syn, omdlela při pomyšlení, že by bratři mohli napadnout jeden druhého. Probrali ji santálovou pastou a růžovou vodou. Tou ji postříkal Vidura, jenž věděl o Karnově původu.

Ardžuna byl synem poloboha Indry, pána deště, mračen, blesků a hromobití. Indra ho tedy ochraňoval. Polobůh seslal mračno a mlhu a Ardžunu zahalil. Karna, jenž byl synem poloboha Súrji, pána Slunce, se koupal v moři jasného světla a stál vystaven jako dokonalý cíl pro lučištníka. Vtom Krpa, mistr vojenské vědy a guru Dhrtaráštrových synů, promluvil ke Karnovi:

„Ó válečníku, prozraď nám prosím jména svého otce a matky a jméno královského rodu, ze kterého pocházíš. Když to vyjevíš, tento válečník Ardžuna se rozhodne, bude-li bojovat, či ne. On je synem krále. Uvědom si, že synové králů nepřistoupí na to, aby bojovali s muži nižšího původu.“

V tom okamžiku Karna sklopil zrak. Nemohl uspokojit protivníka formalitami rodu a původu. Stál jako hloupý.

Ale Durjódhana řekl:

„Já ho pro tento okamžik prohlašuji králem Angy, na což mám autoritativní právo!“

Urychleně přivedl kněze do arény, provedl korunovační ceremonii a prohlásil Karnu králem Angy. Celé shromáždění to pozorovalo s velkým údivem.

„Teď je zde král a nemá námitek utkat se v boji s tebou, pouhým princem,“ řekl Durjódhana jízlivě. ,,Vidíš nad ním ten královský baldachýn?“

Ale žádné utkání se nekonalo. Souboj byl většinou jen slovní. Bhíma však vstoupil do rozepře a zpochybnil královský status Karny:

„Všiml jsem si před chvílí kočího, jak sestoupil z vozu, objal Karnu a povzbuzoval ho. To není vynikající vozataj, jakého bychom měli mít na bojišti, je to obyčejný sluha, který švihá koně a vozí svého pána z místa na místo. Tento chlapík je sice rychle pasovaný na krále, ale přitom není ničím jiným než synem vozky. Jenom jdi, jdi člověče. Tvoje ruka je určena jen k tomu, aby práskala bičem, ne na to, aby zvedala meč nebo luk!“

„Karna je nejen králem Angy, snadno může být i vládcem celého světa,“ oponoval Durjódhana, „vyrovná se vám pěti, nebo i většímu množství bojovníků. Pokud ho někdo neuznává, ať nasedne do vozu a napne rukama i nohama svůj luk!“

Obecenstvo se zmateně dohadovalo. Někteří byli pro, a jiní proti. V té chvíli slunce zapadalo za obzor, a protože se zápas nemohl konat po západu slunce, obecenstvo se rozešlo. Durjódhana svíral Karnovu ruku a vedl ho cestou lamp, které byly rozsvíceny právě pro něho.

Zakrátko Dróna shromáždil své žáky a oznámil jim:

„Nadešel čas, abych od vás dostal odměnu za výcvik a vedení, jimiž jsem vás obdařil. Na tento okamžik jsem čekal celý svůj život.“

Poté, co ho všichni ujistili, že mu dají, o co požádá, jim řekl:

„Chci, abyste vpadli do Paňčály a zajali krále. Jeho jméno je Drupada. Přivedete mi ho jako zajatce. Jestli uspějete, ukojíte moji celoživotní ctižádost!“

Pánduovci nepožadovali ani jediné slovo na vysvětlenou a ihned ho ujistili, že okamžitě vyrazí.

„Ano,“ řekl Dróna, ,,ale nejdříve si vyslechněte tento příběh. Když jsem byl mladý, žil jsem se svým otcem Bharadvádžem, který mě učil takovým způsobem, abych se i já, až nadejde ten správný čas, stal učitelem. Naučili jste se ode mne jen tolik, kolik mě naučil můj otec. Měl jsem tehdy spolužáka. Byl to syn krále Pršty. Denně přicházel do naší poustevny, aby se mnou studoval, a pak si se mnou hrál. Byli jsme dobří přátelé. Když jeho otec Pršta zemřel, můj přítel se stal následníkem trůnu. Rozloučil se a ujistil mě, že když budu někdy potřebovat pomoc, mohu se na něj obrátit. Když se mi narodil syn Ašvattháma, můj otec už nežil a já jsem procházel těžkými časy. Dítě plakalo a chtělo mléko a já jsem ho nemohl sehnat. Byl jsem zoufalý. Rozhodl jsem se, že navštívím svého přítele v paláci a požádám ho o krávu. Jeho stráž mě u palácových bran zastavila. Vyzval jsem je, aby šli ohlásit princi - tak jsem ho znal - že ho jeho starý přítel přišel navštívit. Nechal mě až do večera čekat u bran. Pak mě dva strážní vedli k jeho důstojnosti, jako bych byl nějaký vězeň. Jak tak seděl na vyvýšeném místě obklopen dvořany, díval jsem se na něho vzhůru a cítil jsem se jako žebrák.

„Kdo jsi a co chceš?“ zeptal se povýšeně. Řekl jsem mu, kdo jsem a že jsem ho přišel navštívit jako starého přítele.

„Přítel!?“ opakoval s úšklebkem a rozhlížel se kolem. Jeho dvořané se uctivě šklebili, dívali se na mě s údivem a potřásali hlavami. Opakoval jsem slovo přítel, načež král ze svého postu řekl:

„Ó, ty jeden nevědomče! Neuvědomuješ si, že nemůže existovat přátelství mezi osobami, které jsou na různých úrovních? Jak by král mohl být přítelem člověka, který něco potřebuje? Samozřejmě jsi přišel o něco požádat a cestoval kvůli tomu tak daleko. Vidím, že jsi bráhman v nouzi, ale nepožaduj přátelství. Není to možné. Vezmi si dar a jdi!“

Obrátil se ke dvořanovi, něco mu řekl a pak pokračoval:

„Mohlo se stát, že v nějakém období života nás okolnosti svedly dohromady, ale uvědom si, že čas všechno mění. Neexistuje taková věc jako stálé přátelství. To je dětská představa. Nyní můžeš jít. Přijmi dar, který ti přinesou, a běž!“

Stál jsem tam beze slova, vztekem bez sebe. Nedokázal jsem se vzchopit, abych se zmínil o svém dítěti. Nemohl jsem uvěřit, že je to ten samý člověk, který si se mnou hrával pod stromy naší poustevny a pro kterého starší členové jeho rodiny každý večer přicházeli, aby si ho odvedli domů. Byl jsem příliš rozhněván, a kvůli tomu jsem se nezmohl na více slov než:

„Počkám na onen čas, o kterém mluvíš - a až nastane, dá mi příležitost, abych k tobě opět promluvil.“ Otočil jsem se a ihned odešel, zatímco oni běželi za mnou s různými druhy darů, které byly zavázané do uzlíku. Odhodil jsem uzel u palácových bran a šel jsem domů. Po této události jsem se toulal sem a tam, a když jsem přišel do tohoto města, potkal jsem Bhíšmu, který mě zaměstnal jako vašeho učitele. A teď žádám svoji odměnu. Jděte všichni a zaútočte na Paňčálu se svými nejlepšími vozy, zbraněmi a vojskem a přiveďte mi Drupadu jako vězně. Živého!“

Brzy vypukla válka a mladí muži byli rádi, že si mohou vyzkoušet svoji zručnost a umění se zbraněmi naostro. Po několika dnech se vrátili s žádanou kořistí, králem Drupadou jako zajatcem. Postavili ho před svého mistra Drónu, který k němu promluvil z vyvýšeného místa:

„Ašvattháma, můj syn, potřeboval jako dítě mléko. Tehdy jsem před tebe předstoupil s žádostí o pomoc, chtěl jsem kvůli němu krávu. Ašvattháma je dnes právoplatný válečník. Připojil se k mým ostatním žákům, aby přepadl tvé město. To vše bylo vykonáno na můj rozkaz. Kdybych chtěl, mohl bych ti vzít život, ale neměj strach. Nejsem mstivý a oceňuji památku našich chlapeckých let. Vrátím ti půl tvého království, aniž bys mě o to žádal. Druhou půlku si ponechám a budu tam vládnout, abychom si byli rovni. Budu i nadále tvým přítelem, o tom nemusíš mít pochyb.“

– MAHÁBHÁRATA –