Ana səhifə

MaháBHÁrata


Yüklə 0.71 Mb.
səhifə9/14
tarix25.06.2016
ölçüsü0.71 Mb.
1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   14

Další ohrožení

Durjódhana se necítil dobře, neboť si uvědomoval, že už pouze několik dní dělí Pánduovce od dovršení třináctého roku vyhnanství. Vyslal tedy své zvědy, aby zjistili, kde se nyní nalézají. Zvědové se po čase vrátili a hlásili, že po Pánduovcích není vidu ani slechu. Jejich zpráva vyvolala mezi Kuruovci všeobecný pocit úlevy.

Zvědové se rozhodli, že potěší své pány, a proto dodali další informace:

„Během našeho putování jsme zjistili, že generál Virátovy armády Kičaka byl zabit nějakými gandharvy. Rozčilil je tím, že se pokoušel znásilnit jednu z jejich žen.“

Zpráva zalichotila Šušurmanovi, vůdci Trigartů a jednomu z Durjódhanových spojenců, který od Virátova vojska utrpěl mnoho porážek. Ale Durjódhanovi se zpráva moc nezamlouvala a dál se dotazoval:

„Věří někdo té historce o gandharvech? Kdo byla ta žena? Měli bychom se pokusit získat o těch gandharvech víc informací.“

„Vyšleme znovu zvědy,“ navrhl Karna, ,,ale vybereme spolehlivější. Ať jdou a prozkoumají každou horu, vesnici, město a les a sledují lidi na všech slavnostech a trzích. Ať se dívají všude a vše pozorně poslouchají. Měli by také podruhé navštívit krále Virátu a s očima jako rys pozorovat každou šestičlennou skupinku. Musí pracovat velmi rychle, je třeba nalézt je v několika dnech.“

Duhšásana tuto myšlenku podpořil a na uklidněnou dodal:

„Pánduovci určitě někde zahynuli, o tom není pochyb. Ó bratře, věř tomu a užívej života. Neobtěžuj se už více myšlenkami na ně.“

Dróna, jejich učitel, varoval:

„Je nemožné, aby osoby takového kalibru jako Pánduovci někde zahynuly. Vrátí-li se, měj se na pozoru, protože teď budou mít dvojnásob energie. Tvým dalším krokem by měla být snaha uzavřít s nimi mír. Také by bylo dobré zajistit pro ně ubytování, abychom je mohli přijmout. A teď vyšli zvědy, kteří by rozpoznali Pánduovce a vyhledali je.“

Bhíšma souhlasil:

„Měl by ses rozhodnout rozumně a přemýšlet o tom, co by mělo být vykonáno, protože už nám zbývá jen málo času. Vezměme v úvahu Judhišthirův slib, že zůstane nepoznán. On tak učiní, neboť je mužem pevné přísahy. Žádný z tvých zvědů ho nebude schopen najít. Až nastane chvíle jejich návratu, bylo by lépe přivítat je v přátelském duchu.“ Ještě dodal: „Tam, kde přebývá Judhišthira, země prosperuje. Vzduch tam stále vibruje pronášenými védskými hymny, oblaka dávají déšť v pravý čas, ovoce sadů je chutné a šťavnaté, obilí na polích zraje v hojnosti a je výživné, krávy dávají mléko, které je sladké, a máslo zezlátne, jakmile se jen lehce pootočí máselnicí. Lidé jsou spokojení a veselí, prostí zlomyslnosti a malichernosti. Pole a zahrady jsou vždy zelené, květiny neustále kvetou a vzduch je plný jejich vůní. Ať tvoji zvědové hledají právě takovou zemi, a jakmile ji najdou, vyšli tam své vyslance s poselstvím dobré vůle. Pánduovci dodrželi slovo a nebylo by správné pronásledovat je a snažit se je odhalit dříve, než vyprší jejich čas.“

Krpa však radil:

„Vezmi co nejrychleji vojsko a upevni své síly, abys byl silnější než Pánduovci v okamžiku, kdy s nimi budeš domlouvat smlouvu. Nebo se spoj se svými spojenci a s jejich pomocí, bude-li třeba, bojuj. Utkáš-li se s Pánduovci znovu, není pochyb o tom, že budeš ve velké výhodě. Koneckonců oni budou právě teď nejvíc trpět nedostatkem mužstva a zbraní.“

Šušurman, vládce Trigarty, řekl:

„Nyní, když víme, že Kičaka je mrtev, vtrhneme do Viráty a ukořistíme jejich bohatství a skot. Často jsem trpěl rukou toho krále. Je třeba, abychom jednali teď, když nemají velitele.“

Dodal, že i kdyby Pánduovci byli naživu, jsou jistě na mizině a zesláblí, a nestojí tedy za povšimnutí. On osobně si myslí, že zahynuli a jsou teď ve světě Jamy - není proto třeba plýtvat myšlenkami na ně. Bez váhání navrhoval napadnout krále Virátu a tak posílit své zdroje a mocnářství.

Durjódhana se obrátil k Duhšásanovi a řekl:

„Vypracuj co nejrychleji detailní plán tažení. Nemáme už času nazbyt!“ A ještě dodal: ,,Způsob Kičakovy smrti nenechává místo pochybnostem. Ruka, která zmařila jeho život, musela být jedině Bhímova, nikoho jiného. Pouze Bhíma útočí a zabíjí holýma rukama. Sairandharí není nikdo jiný než Draupadí a všechny ty historky o ochraně gandharvů jsou výmysly. Bhíšma popsal zemi, kde Judhišthira přebývá, jako vzkvétající. Naši zvědové nám vylíčili, jak bohatá je Virátova zem. Jsou tam zelená pole a velké množství krav. Všechno nasvědčuje mému podezření. Během několika dní musíme Virátu napadnout a podrobit si ho. Když odhalíme Pánduovce dřív, než jim vyprší jejich lhůta, vyhnanství se jim prodlouží o dalších třináct let. A pokud tam nejsou, alespoň si naplníme truhlice Virátovým bohatstvím.“

„To bezpochyby ano,“ dodal Šušurman, král Trigarty. ,,Mluvíš velmi moudře.“

Durjódhana připravil válečný plán. Vytvořil dva voje - jeden nejdříve zaútočí na Virátovce a druhý obklíčí jejich krávy, které pak ukořistí. Tyto dva cíle by měly být splněny během čtyřiadvaceti hodin.

Šušurman dostal zvláštní výsadu vést útok na hlavní město Matsjů (Virátovců). Zajal krále a unášel ho pryč ve svém voze. Vtom Bhímu napadlo, že vytrhne strom i s kořeny a s nepřítelem zamete, ale Judhišthira ho varoval:



„Půjdeš-li se stromem v ruce, každý pozná, kdo jsi, a pak budeme muset zůstat ve vyhnanství dalších dvanáct dlouhých let. Vezmi luk a šíp a bojuj nepoznán.“

Bhíma uposlechl Judhišthiru a s lukem, nezvyklou zbraní v jeho rukách, bojoval se Šušurmanem. Osvobodil krále Virátu, svého přítele a mecenáše, a přivedl krále Šušurmana jako zajatce. Při zachraňování Viráty a chytání Šušurmana se Bhíma choval tak zuřivě, že na krále byl smutný pohled.

„Pusť ho, ať se vrátí,“ řekl Judhišthira. Poučil Šušurmana, aby se víckrát do takových dobrodružství nepouštěl, a odvezl ho zpět do bezpečí jeho tábora.

Mezitím druhý voj obklíčil tisíce Virátových krav a odháněl je pryč. Král Viráta, Judhišthira a Bhíma byli na druhé frontě, kde na ně útočil Šušurman. Zprávu, že jejich krávy jsou odváděny pryč, doručili polekaní pastevci princi Uttarovi, který trávil všechen svůj čas v komnatách žen, zatímco se bez ustání chvástal svým vojenským hrdinstvím.

„Jak se opovažují?“ zahřměl. ,,Přivedu stádo zpět, do posledního dobytčete. Přineste mi moji drátěnou košili a zbraně!“

Dělal rozruch a vztekle sebou házel.

„To se na to podíváme, já s nimi zatočím. Rychle, ať už jsem tam a mohu bojovat. Jen mi dejte dobrého vozataje, který by byl schopen vést můj vůz středem boje. Až mě uvidí bojovat, budou si myslet, že to bojuje Pánduovec Ardžuna. Během různých tažení mě za něho velmi často chybně považovali. Ale běda, jsem smutný a ochromený, neboť jsem na nedávném tažení ztratil výborného vozataje. Bojoval jsem tam bez přestání dvacet dní a nocí. Budu-li mít vozataje, vtrhnu jako zdivočelý slon přímo do středu těch slabochů Kuruovců. Bude to jen otázka chvíle, než zajmu celou skupinu - Durjódhanu, Drónu, Krpu či kohokoliv jiného, kdo by se chtěl účastnit toho dobrodružného chytání dobytka. Nebojím se jmen. Každého přiváži řetězy za svůj vůz a v běhu je sem přitáhnu.“

Pro pasáky dobytka to byl velmi povzbuzující slib, ale k bitevnímu poli se Uttara nijak nepřiblížil. Pokračoval ve svém hřímání proti Kuruovcům a nazýval je potměšilci a slabochy, kteří jsou dobří válečníci jen tehdy, když proti nim stojí slabý protivník.

Všechny tyto výzvy a nařčení poslouchal Ardžuna, který byl rovněž v části paláce, kde pobývají ženy. Přesvědčil Draupadí, aby princi navrhla:

„Brhannala je dobrý vozataj. Řídil Ardžunův vůz a pomáhal mu v mnoha taženích, včetně výpravy do lesa Khándavy, který Ardžuna zničil, aby uspokojil poloboha Agniho.“

Okamžitě bylo pro Brhannalu posláno a princ ho přijal s velkou blahosklonností.

„Zjistil jsem, že jsi dobrý vozataj,“ řekl. ,,Připrav tedy vůz, pojedeš se mnou! Musím dostat co nejrychleji nazpět náš dobytek a dát za vyučenou těm zlodějům, kteří se vydávají za kšatriji, aby na to do smrti nezapomněli.“

„Ale já jsem pouhý zpěvák, tanečník a učitel žen,“ řekl Ardžuna skromně, ,,jak mohu řídit vůz na bojišti?“

Sairandharí a moje sestra o tobě velmi dobře mluví a já jim důvěřuji.“ řekl princ, ,,Buď jsi skromný, nebo jsi ulejvák. Nemáme moc času nazbyt. Pojď! Připrav se k boji a žádné odmlouvání. Vezmi si zbroj. Je to můj rozkaz!“

Když to dořekl, navlékl na sebe zářící drátěnou košili a po zuby se ozbrojil různými druhy zbraní. Rozkázal Ardžunovi, aby se také přiměřeně oděl na tuto vojenskou událost. Ardžuna při oblékání drátěné košile udělal mnoho chyb a hrál, že neví, která je pravá a levá strana každého kusu zbroje. To velmi rozesmálo dívky, jež je pozorovaly.

Po všech těchto žertech se vydali do boje. Ženy je obdarovaly květy a zapálily kolo vonných tyčinek před jejich vozem, aby jim tak popřály úspěšnou výpravu.

„Nezapomeňte nám přivézt dárky z boje,“ volaly.

Celou cestu Uttara Ardžunu napomínal a dával mu rady, jak se má v boji chovat. Zatímco koně cválali, Uttara komentoval vozatajovu schopnost:

„Není divu, že Ardžuna mohl bojovat kdekoliv, když měl takového vozataje, jako jsi ty. Už brzy se vrátíme domů s Kuruovci v řetězech a s osvobozeným dobytkem. Jsem si jist, že můj otec bude překvapen, až se vrátí z boje a zjistí, jaké zajatce jsem mu přivedl.“

Zanedlouho uviděli armádu Kuruovců, jak stojí v bitevní pozici. Při pohledu na seskupení řad táhnoucí se tak daleko, kam jen oko mohlo dohlédnout, se princ Uttara začal chvět:

„Brhannalo, nejeď tak rychle, zabrzdi, zastav na chvíli! Musíme si to promyslet. Počkat, počkat. Vidím tam Karnu a Durjódhanu a celou jeho skupinu. Nikdy jsem neočekával, že se všichni objeví právě teď. Musíme naši situaci okamžitě znovu zvážit!“

Avšak Ardžuna nepovolil otěže, právě naopak. Navzdory rozkazům mladého pána poháněl spřežení rychleji a rychleji.

„Copak mě neslyšíš?“ volal zoufale mladý princ.

„Nebuď sklíčený,“ řekl Ardžuna, ,,jakmile se jednou rozjedu, nemohu povolit. Zajedeme do jejich středu a uvidíš, jak se rozpráší.“

Ale mladý princ začal kvílet:

„Copak nevidíš, jak mi vstávají chlupy na rukou?! Nevšiml sis toho? To znamená, že mi není dobře. Nemohu v tomto stavu bojovat. Pojeďme zpět! Potřebuji nějaký lék a tady žádný nemám.“

„Ale ty jsi mi rozkázal, abych tě dovezl ke Kuruovcům,“ prohlásil Ardžuna, ,,a já nenaleznu klid, dokud tak neučiním.“

„Ne, ne, to nejde,“ naléhal princ. „Vozataji, poslouchej mě!“

„Ne,“ odvětil Ardžuna, ,,už žádné dohadování! Musíme bojovat!“

„Ó, poslouchej mě. Můj otec si vzal celou armádu pro boj s Trigarťany a mě nechal ve městě samotného. Ani si na mě nevzpomněl. Kdyby mi tady nechal alespoň několik mužů, aby mě podpořili.“

„Nač ta deprese?“ ptal se Ardžuna, ,,proč jsi tak bledý a otřesený? Vždyť jsi ještě ani nezačal bojovat. Přikázal jsi mi, abych tě zavezl ke Kuruovcům. Ještě jsem nesplnil tvůj rozkaz, nemohu nic jiného dělat. Jsem připraven bojovat na život a na smrt, abych získal zpět náš dobytek; nebo i z jiného důvodu. Před ženami ses tak působivě ukazoval. Když se vrátíme bez krav, vysmějí se nám. Já budu bojovat, neboť sairandharí očekává, že získám slávu. Buď mlč, nebo bojuj!“

Princ Uttara byl úplně zoufalý:

„Ať tedy okradou naši zem, chtějí-li. Ať se mi ženy posmívají. Je mi to jedno. Ať všechny ty zatracené krávy zmizí. Nezajímají mě. Ať se klidně naše město stane pouští. Nebude mi to vadit. Ať si můj otec o mně myslí to nejhorší a nazve mě zbabělcem. Je mi to všechno jedno. Co na tom, že mi bude nadávat.“

Hned jak to princ Uttara dořekl, seskočil z vozu, odhodil zbraně a rozutíkal se opačným směrem. Ardžuna zastavil vůz, dohnal ho a dotáhl ho zpět.

„Neutíkej!“ rozkázal Ardžuna, ,,vyměníme se. Ty budeš řídit vůz a já budu bojovat. Neboj se! Teď vylez na tamten strom a přines pytel, který tam najdeš!“

„Ten strom roste na nečistém místě,“ odvětil mladý princ. „Jak může někdo z královské rodiny vkročit na hřbitov? A ta věc tam nahoře na stromě, co se tak houpá, vypadá jako mrtvola.“

„Není to mrtvola,“ uklidňoval ho Ardžuna, ,,pouze pytel, který je tak schválně vytvarovaný. To proto, aby se k němu lidé nepřibližovali. V tom pytli jsou všechny zbraně bratrů Pánduovců. Musíš ho přinést!“

Princ neměl jinou volbu než vylézt na strom. Když se vrátil, Ardžuna rozvázal provazy a vytahoval zbraně, zatímco se Uttara díval a obdivně vykřikoval. Ardžuna vytáhl svůj luk Gándívu a vysvětlil princi:

„Toto je největší a nejdokonalejší zbraň, která se vyrovná sto tisíci jiných zbraní. Vlastník této zbraně může s její pomocí dobýt mnoho království a sám zničit celé armády. S tímto lukem Ardžuna dosáhl svých vítězství. Ta zbraň byla uctívaná samotnými polobohy. Šiva ji vlastnil tisíc let a poté všichni polobozi, jeden po druhém. Nakonec ji Ardžuna dostal od Agniho, poloboha ohně. Mocnější zraň nebyla nikdy známa.“

A pak vysvětlil podstatu a původ všech ostatních zbraní - mačet, luků, šípů a mečů, jejichž způsob použití byl dán jejich dárcem.

Uttara byl touto podívanou ohromen a nemohl si pomoci, aby se neotázal:

„Kde jsou všichni ti význační válečníci? Slyšel jsem, že všechno ztratili a stali se tuláky. Nechápu, proč tak učinili. Vždyť s těmito zbraněmi mohli zvítězit nad celým světem!?“

„Taky že zvítězí,“ prohlásil Ardžuna pevně, ,,a Gándíva (luk) brzy vyjde ze své schránky!“

„A kde je vládce Gándívy?“ otázal se mladý princ.

„Zde,“ řekl Ardžuna a vysvětlil, kdo jsou ostatní.

Uttara byl vzrušen a zvolal:

„Má zbabělost mne opustila. Teď mohu bojovat i proti samotným nebešťanům. Prokaž mi prosím tu čest, abych mohl řídit tvůj vůz. Povedu koně tak, jako Indrův osobní vozataj Matali.“

Ardžuna si uvázal vlasy a oděl se pláty na ochranu ramen, zápěstníky a vším tím válečným příslušenstvím. Uttara byl ohromen jeho náhlou změnou osobnosti a cítil se tak jistý, že znovu a znovu volal:

„Nyní na tvůj rozkaz bleskurychle projedu skrze jakoukoli armádu.“

Navzdory tomuto hrdinnému volání se poté, co Ardžuna zatroubil na svou lasturu Dévadattu, začal třást strachem a zhroutil se na podlahu vozu. Nebyl schopen držet otěže, neboť se mu třásly ruce.

„Pokaždé, když zatroubím na lasturu, její zvuk otřese nepřítelem,“ vysvětloval Ardžuna, ,,ale ty nejsi můj nepřítel. Uklidni se.“

„Není to obyčejný zvuk, pane. Zdá se, že se třese celá Země. Stromy se kývají jako v bouři. A ptáci, ať už je to vrabec nebo orel, se neudrží ve vzduchu.“

„Vstaň! Vstaň!“ pobízel ho Ardžuna. „Z toho se dostaneš. Já budu řídit koně, ty se pouze drž! Znovu zatroubím na lasturu.“

Zvuk lastury Uttarou opět otřásl, ale brzy přišel k sobě a postaral se o koně. Ardžuna vyvěsil na vůz svou vlajku místo princovy. Božský dar poloboha Agniho, prapor nesoucí podobu Hanumána,9 vlál vzduchem a různé druhy nadlidských bytostí se usadily na voze a vydávaly válečné pokřiky, které zasahovaly uši nepřátel.

„Ta lastura musí být Ardžuny,“ řekl jako první Dróna, ,,je určitě tady a my musíme být připraveni mu čelit.“

„Ale úmluva zněla, že během třináctého roku vyhnanství zůstanou nepoznáni,“ odpověděl Durjódhana, ,,a třináctý rok stále trvá. To znamená, že musí do vyhnanství na dalších dvanáct let. Ať už je to způsobeno jejich nebo naším špatným odhadem, stejně záleží na tom, co k tomu řekne náš děd Bhíšma. My jsme sem nepřišli po nich slídit. Přišli jsme proto, abychom ukořistili dobytek krále Matsji a podpořili Šušurmana. Už brzy by se měl připojit k našim řadám i s Virátou v řetězech. Nepotřebujeme ztrácet čas spekulací. Naším jediným záměrem je boj. Kvůli němu jsme sem přišli a jsme na něj připraveni.“

Karna jako obvykle jeho názor podporoval a představoval si, jak on sám zajme Ardžunu. Ale Ašvattháma, syn Dróny, na Karnu a Durjódhanu zavrčel:

„Nejsem teď připraven na to, abych bojoval proti Ardžunovi. Není toho třeba. Oni přece svůj slib plní. Z jakého důvodu bychom měli proti nim bojovat?“ Díval se přímo na Karnu a Durjódhanu. „Pokud opět nepožádáš svého vykutáleného strýce, aby použil své podvodné triky, nemáš žádnou naději zvítězit nad Ardžunou a jeho bratry.“

Zatímco probírali situaci ze všech možných úhlů pohledu, Bhíšma navrhl, aby se všech šest bojovníků spojilo a společně na Ardžunu zaútočilo. Všichni s tím souhlasili, a aby Durjódhana nebyl vystaven riziku, vybídli ho k opuštění bitevního pole a návratu do Hastinápuru.

Ardžuna přes pole pozoroval každý pohyb svých příbuzných, kteří shromažďovali síly, a přikázal vozatajovi, aby zamířil postupně ke každé skupině. Zvláště pozoroval Durjódhanu. Rozhodl se dostat ho do úzkých.

Jelikož zde nebyl Judhišthira, který by mu v tom zabránil, dal Ardžuna průchod svému zápalu svobodně se projevit a jednat, jak se mu zachce, a zcela propadl touze vyzkoušet všechny nebeské zbraně, které nedávno obdržel. Na Drónu, svého učitele, vystřelil několik šípů. Některé se mu mihly kolem uší a některé se zapíchly k jeho nohám. To Drónu velmi potěšilo:

„Šípy, které proletěly kolem mých uší, sdělovaly Ardžunův pozdrav a šípy u mých nohou jsou vyjádřením jeho úcty. To je řeč šípů. Ó, jakým dokonalým lučištníkem se stal.“

„Nevystřelím, dokud Dróna nezačne první,“ prohlásil Ardžuna. Když se s vozem dostal blíž, Dróna na něho zaútočil a došlo k vyrovnanému a promyšlenému boji. Dróna obdivoval Ardžunovu taktiku boje a vyslal odpovídající protizbraně. Ale Ardžuna byl schopen vést útok a protiútok s takovou lehkostí, že se polobozi z nebeských planet nad nimi shromažďovali, aby to klání pozorovali. Bylo to velmi vzrušující a prosté nenávisti a zloby. Krpa, Bhíšma a Dróna milovali Ardžunu, ale i přesto se museli tohoto boje zúčastnit, z pocitu povinnosti vůči Durjódhanovi. Jejich boj s Ardžunou vypadal jako přehlídka válečného umění, jako přátelský zápas. Avšak ne v případě Karny.

„Celý život jsi vytruboval, jak jsi výborný. Teď máš možnost to dokázat,“ křičel Ardžuna. Vzpomněl si na jeho hrubost vůči Draupadí v herně a zřídil ho tak, že se Karna klidil z boje celý zakrvácený.

Najednou Ardžuna zpozoroval, jak se chce Durjódhana vytratit. Okamžitě mu vstoupil do cesty, aby mu v útěku zabránil. Durjódhanovi muži ho však obklopili a bránili ho. Na Durjódhanu šly mdloby. V tom okamžiku jedna z Ardžunových mystických zbraní způsobila, že všichni na bojišti upadli do hlubokého spánku. Ardžuna pak přikázal Uttarovi, aby z každého bojovníka svlékl třpytící se oděvy a nechal je jen minimálně oblečené. Tuto válečnou kořist přivezl jako dar dámám ve Virátově paláci.

Ardžuna byl šťastný, že mohl do určité míry odčinit ponížení způsobené Draupadí v osudný den, kdy byli posláni do vyhnanství.

„Válka skončila,“ prohlásil Ardžuna, ,,a skot byl zachráněn.“

Vraceli se do hlavního města krále Viráty a Ardžuna se po cestě zastavil u banjánového stromu na hřbitově a opět se zbavil svých zbraní. Vyvěsil znovu Uttarovu vlajku na vůz a řekl:

„Ať jdou poslové napřed a ohlásí naše vítězství, ale neprozraďme, kdo jsme. Krále by to mohlo rozrušit. Ať poslové vyhlásí, že jsi bojoval ty a zvítězil jsi!“

Když král obdržel zprávu o vítězství, byl nadšen:

„Můj syn zvítězil nad výkvětem Kuruovců! Bojoval s nimi sám, bez pomocníků!“ A rozkázal, ať proběhnou veřejné oslavy. Ale Judhišthira ho přerušoval poznámkami:

„Ano, ano, samozřejmě. Když měl Brhannalu jako vozataje, nemohlo to dopadnout jinak než dobře.“

Král byl úspěchem svého syna nadšen a Judhišthirovy poznámky se mu ani v nejmenším nelíbily. V paláci propukly veřejné oslavy a nadšení. Davy lidí stály podél cest a přijímaly Uttaru, hrdinu dne. Král s nadšením a pýchou netrpělivě očekával svého syna, ale protože dlouho nešel, napadlo ho, že bude dobré zkrátit si čas hraním v kostky s Judhišthirou. Ten však tento nápad odmítal. Neměl na hru náladu. Král Viráta ho k tomu celou svou autoritou donutil, a tak nakonec hráli. Král neustával ve vychvalování nebojácnosti svého syna, zatímco Judhišthira oceňoval vozataje. Nakonec to krále tak rozčililo, že hodil po Judhišthirovi kostkou a zasáhl ho do hlavy. Protože Judhišthirovi z rány začala téct krev, přiložil si na ni látku a Draupadí okamžitě dala pod ránu nádobku, aby krev nekapala na zem.10

Mezitím se vrátil princ Uttara. Když zpozoroval krev, zeptal se, kdo to způsobil.

„Já,“ odpověděl král, ,,chtěl jsem udělit tomuto muži ponaučení, dát mu co proto za jeho tvrdohlavost.“

Uttara byl zděšen. Ačkoliv ještě nemohl prozradit Kankovu totožnost, vyhuboval svému otci:

„Provedl jsi velmi špatnou věc. Následkem bráhmanského prokletí jistě celý seschneš a zhroutíš se.“

Král Viráta se okamžitě Judhišthirovi omluvil a pomáhal při obvazování rány.

„Ó králi,“ řekl Judhišthira, ,,dobře ti rozumím. Ti, kteří mají autoritu, v rozčilení jednají s přehnanou přísností. Ale já nepociťuji nevoli za to, co jsi mi udělal. Už jsem na to zapomněl.“

Král se obrátil k synovi a ptal se ho na podrobnosti jeho střetnutí s tak skvělými válečníky, jakými jsou Dróna, Karna a Durjódhana.

„Já jsem neučinil nic,“ vysvětloval Uttara, ,,vše bylo vykonáno synem božstva.“

A pokračoval v popisování toho, jak se ti velcí válečníci na bojišti hroutili.“

„Kde je ten boží syn?“ ptal se král.

„Po boji okamžitě zmizel,“ vysvětloval Uttara, ,,ale může se znovu objevit zítra nebo pozítří.“

MAHÁBHÁRATA

1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   14


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©atelim.com 2016
rəhbərliyinə müraciət