MaháBHÁrata

Ganga déví

Šantánu byl vladař prastarého království, jehož hlavním městem byl Hastinápur (dnešní Dillí). Jednoho dne, když byl na honu, uviděl u řeky krásnou mladou dívku a okamžitě se do ní zamiloval. Představil se a otázal se jí: „Chceš být mou ženou?“

Také dívce se Šantánu líbil. Odpověděla mu: „Ano, ale dobře poslouchej, co ti teď povím. Pokud si tě vezmu za muže, nikdy se mě nesmíš zeptat na moje jméno, kdo jsem nebo proč jednám tak, jak jednám.V den, kdy bys tak učinil, tě opustím.“

Šantánu podmínku přijal a vzali se. Jeho nová žena poté porodila chlapce, a odešla ho utopit do řeky. Šantánu byl udiven a zmaten, ale nemohl klást žádné otázky. Další dítě také utopila. A pak další a další. Pokaždé vzala narozené dítě, odnesla ho k řece a vrátila se do paláce usměvavá a spokojená. Její manžel nikdy na tento nestvůrný zvyk nepoukázal. Bál se, že by odešla; jinak byla totiž výbornou manželkou. Když přišlo na svět osmé dítě a ona se ho opět chystala zbavit, sledoval ji. Nebyl schopen se již více ovládat a vykřikl:

„Je to příliš hrozné! Zadrž! Proč zabíjíš své vlastní syny?“

„Ano, dítě ušetřím, ale tato chvíle nás rozděluje.“

Připomněla mu podmínku, kterou mu dala před svatbou.

„Ó, řekni mi proč, než odejdeš!“

Souhlasila a pravila:

„Jmenuji se Ganga a jako bohyně této řeky jsem přišla na Zem, abych porodila osm dětí a naplnila tak prokletí. Vzala jsem si tě, neboť ty jediný jsi byl hoden být jejich otcem. Ty děti jsou polobozi, Vasuové (doprovod poloboha Indry).

Ve svém minulém životě byli prokleti, neboť ukradli světci Vasišthovi vzácnou krávu Nandiní. Museli se za to narodit na Zemi. Sedm z nich se odvolalo, a bylo jim dovoleno opustit tělesnou schránku brzy po narození a vrátit se do nebe. Avšak osmému dítěti, tomu, který celou výpravu naplánoval, jen aby uspokojil vrtoch své ženy, a krávu ukradl - tomu, jehož právě držím - je souzeno, že bude žít na Zemi jako muž oplývající brilantními schopnostmi. Je mu však souzeno žít v celibátu!“

Ganga dále pravila: „Vezmu toto dítě s sebou, ale neměj strach, později ti je vrátím.“

Na jeho zoufalé otázky „Ó, kdy?“, ,,Kde?“ neodpověděla a zmizela i s dítětem v řece.

Za několik let se král ocitl na stejném místě. Vtom se objevila Ganga a dala mu jejich syna, jenž mezitím dospěl v mladíka:

„Vychovala jsem ho starostlivě. Teď může jít s tebou. Jmenuje se Dévavrata. Samotný Vasištha ho naučil všechny Védy. Bude mocným válečníkem a mistrem v používání aster (nebeských zbraní ovládaných pomocí zvukové vibrace, mantry). Je nadán výjimečnými mentálními a duchovními kvalitami. Vezmi ho domů!“

Vtom náhle zmizela. Král Šantánu se vrátil do paláce velmi šťasten a prohlásil mladíka právoplatným dědicem. O čtyři roky později, když král Šantánu sledoval jelena na honu, uviděl v lese krásnou dívku a byl opět zasažen Amorovým šípem.

„Kdo jsi? A co tady děláš?“ otázal se.

„Jsem dcerou rybáře, jemuž zde pomáhám převážet poutníky přes řeku.“

Král ihned navštívil jejího otce a požádal ho o její ruku. Otec si nepřál, aby se jeho dcera stala jenom další dívkou z králova harému, a pravil: „Jen pod podmínkou, že syn, který se jí narodí, bude tvůj nástupce.“

S tím král nemohl souhlasit a celý rozrušený se vrátil do paláce. Jak plynuly dny, mladý princ Dévavrata zpozoroval zádumčivost svého otce a zeptal se ho:

„Ó králi, co zatěžuje tvoji mysl?“

Král odpověděl: „Budoucnost. Budoucnost naší dynastie mne souží. Ty jsi můj jediný syn. Jakákoliv nehoda, jež by se ti přihodila, by znamenala konec naší dynastie. Písma učí, že mít jen jednoho syna je jako nemít žádného. Ty se cvičíš se zbraněmi. Budeš slavným válečníkem. Avšak jak může skončit válečník?“

Princ byl otcovým prohlášením zmaten. Hledal proto vysvětlení u jeho ministra. Ten mu vysvětlil, že král touží po tom, aby se mohl oženit s rybářovou dcerou, protože však nechce přistoupit na podmínky jejího otce, ten s jejich sňatkem nesouhlasí. Dévavrata navštívil rybáře v jeho chatrči a ujistil ho, že až nastane ten pravý čas, potomek jeho dcery usedne na trůn. Ale rybář měl další pochyby a zeptal se:

„A kdo bude nástupcem trůnu po mém vnukovi?“

„Přirozeně jeho syn,“ řekl Dévavrata.

„Asi máš strach, že až se ožením a budu mít syny, stanou se z nich protivníci potomků tvé dcery. Aby se tak nestalo, slibuji ti, že budu až do smrti žít v celibátu. To nezvratně přísahám!“

Obyvatelé nebeských planet začali na Dévavratu, jenž dokázal přijmout takový slib, házet květiny. Rybář byl spokojen. Dévavrata byl od té doby známý pod jménem Bhíšma, „muž pevné přísahy“. Bhíšma děvče oslovil:

„Prosím, nyní vejdi do vozu. Od této chvíle jsi mou matkou“.

Satjavatí, dcera rybáře, porodila králi dva syny: Čitrangadu a Vičitravírju. Čitrangada nastoupil na trůn po králi Šantánuovi. Později však byl v boji s králem z rodu Gandharvů zabit. Jeho bratr Vičitravírja, který byl ještě mladý, byl prohlášen za jeho nástupce. Na žádost samotné Satjavatí zatím zemi vládl Bhíšma. Nechtěl, aby rod vymřel, a tak čekal na příležitost, aby mohl najít nevěstu pro svého svěřence.

Když vladař země Káší vyhlásil svajamvaru (obřad, při kterém si dcera vybírá udatného ženicha) pro své tři dcery, které se jmenovaly Amba, Ambika a Ambalika, přišel Bhíšma ke dvoru, kde se shromáždilo mnoho princů ze všech koutů světa, aby na sebe před krasavicemi upozornili. V rozhodném okamžiku povstal a prohlásil:

„Z různých způsobů získání nevěsty, o nichž se světci zmiňují, je nejvznešenější ten, kdy je dívka získána silou z kruhu udatného shromáždění, jako je toto.“

Sotva to dořekl, popadl tři dívky, a než si někdo mohl uvědomit, co se děje, vtlačil je do vozu a rychle ujížděl, pronásledován jejich otcem a rozčilenými princi. Když přemohl pronásledovatele, přijel do Hastinápuru s princeznami určenými pro Vičitravírju, bratra z otcovy strany. V den svatby nejstarší ze sester Amba řekla:

„Nemohu se vdát za tvého bratra. Mé srdce je zadáno králi Šálvovi. Nemohu myslet na nikoho jiného.“

Bhíšma uznal její námitku a poslal ji k Šálvovi, jak si přála.¹ Ambika a Ambalika se provdaly za Vičitravírju a po sedm let všichni žili šťastným životem. Vičitravírja se však nakazil zhoubnou nemocí a zemřel, aniž by po sobě zanechal potomka.

Satjavatí domlouvala Bhíšmovi: „Za určitých okolností lze zachovat rod, když si muž vezme vdovu po svém bratrovi. Písma to dovolují. Prosím, zachraň tato děvčata, aby neskončila jako neplodné vdovy. Náš rod by měl zůstat zachován.“

„Přikážeš-li mi cokoliv jiného, poslechnu, ale nemohu porušit svoji přísahu celibátu,“ bránil se Bhíšma.

Satjavatí vypadala zoufale a pravila: „Nebude nikdo, kdo by nabídl předkům pohřební koláč, nikdo, kdo by provedl výroční obřady ve dnech vzpomínek. Zachraň naše předky. Svými dobrými skutky jim musíš pomoci dosáhnout žádoucích míst v příštím světě. Jsem tvoje matka, musíš uposlechnout mé nařízení. Vychovej děti s mými snachami. Usedni na trůn a vládni Hastinápuru! Teď je na tobě, aby rod Kuruů nezanikl. Máš povinnost vůči předkům a příštím generacím.“

„Ne, ne, ne!“ křičel Bhíšma. „Nemohu porušit svoji přísahu, ani když mi to nařídíš! Musíš přemýšlet a najít nějaké jiné řešení!“

Satjavatí pouze opakovala:

„Jsi zatvrzelý. Kdyby měla tato děvčata děti, byla by šťastná. Nyní však trpí velikým smutkem.“

„Je-li jednou přísaha vyřčena, je věčná,“ řekl Bhíšma. Nemohu ji měnit nebo se jí vzdát. Je třeba najít jiný způsob. Přemýšlejme o tom!“

Po delším uvažování Satjavatí dostala další nápad:

„Teď prosím naslouchej jednomu příběhu a pověz mi, zdali se ti zdá slušný. Před lety jsem převážela lidi přes řeku a jednou byl mým cestujícím věhlasný riši (mudrc) Parášara. Pohlédl na mne se zalíbením a pronesl slova lásky, po kterých jsem se však třásla strachy. Bála jsem se, že mě prokleje, jestliže odmítnu jeho pokusy o sblížení, a také jsem měla strach z hněvu otce, kdyby se dozvěděl o mém cizoložství.

Proto jsem se prosebně obhajovala:

„Byla jsem zrozena z matky ryby a pach ryby se mě stále drží.“

„Znám tvůj původ,“ odvětil Parášara. ,,Vím, jak jsi byla počata v děloze ryby. Tvůj otec byl gandharva (nebeský zpěvák). Když jednou letěl nad řekou, vypustil semeno, které vešlo do ryby, jež právě vzhlížela vzhůru. Takto jsi byla počata. Když ses narodila, rybář tě přijal za svou dceru. Zápach ryby se tě drží kvůli tvému původu, ale já tě ho zbavím.“

Svou mystickou silou mě nejen zbavil letitého rybího zápachu, ale také mě obdařil neustálou vůní.“

„Ano,“ řekl Bhíšma, „můj otec mi vyprávěl, že byl jednou okouzlen vůní, která pronikala lesem, a když ji následoval, našel tebe.

„Ano,“ řekla Satjavatí a pokračovala ve vyprávění o Parášarovi: „a na oplátku (této laskavosti) jsem se poddala světcovu objetí. Vytvořil kolem nás mlhu, abychom nebyli pozorováni.“

„Satjavatí potom porodila syna Vjásadévu, jehož si otec odnesl s sebou.

„A tak se narodil Vjása, největší ze světců a učenců. Slíbil mi, že ke mně přijde, budu-li ho potřebovat. Mohu ho zavolat myšlenkou. Je vlastně mým nejstarším synem. Jestli souhlasíš, zavolám ho!“

Bhíšma odpověděl:

„Ty sama musíš vědět nejlépe!“

Satjavatí začala myslet na Vjásu, který se okamžitě zjevil. Vysvětlila mu svůj problém a poprosila ho, aby zajistil trvání jejich rodu. Její prosbu přijal, ale požádal o rok času:

„Právě podstupuji období askeze, a není pro mne vhodné, abych přistoupil k ženě.“

Ale Satjavatí odmítla Vjásovy výhrady a nedala mu v této věci na vybranou.

Vjása tedy pokynul:

„Nechť se dívky připraví! Já se vrátím.“

Satjavatí dala pokyn, aby se její první snacha jménem Ambika oblékla, zkrášlila a čekala ve své ložnici.

Když k ní Vjása přišel, cítila odpor k jeho vzhledu, oblečení, pleti, chlupatosti a nečistotě. Ulehla s ním, ale pevně zavřela oči. Poté Vjása Satjavatí řekl:

„Ambice se narodí krásné dítě. Bude vládnout této zemi, ale bude slepé, protože Ambika při početí zavřela oči.“

Satjavatí hned nabízela, aby přišel zase. Nabídla mu svoji druhou snachu Ambaliku. Dívka se připravila a taktéž Vjásu očekávala v ložnici. Když přišel Vjása, strachy zbledla.

Vjása pak řekl Satjavatí:

„Dítě, které se narodí Ambalice, bude udatné a vznešené, ale příliš bledé.“

Satjavatí přesvědčovala Ambaliku, aby to zkusila ještě jednou, a Vjásu prosila, aby podstoupil ještě třetí návštěvu. Než Vjása přišel znovu, Ambalika nastrojila svoji služebnou a podstrčila ji do postele místo sebe. Služebná byla smělá a vlídná, což Vjásu těšilo, a dítě se narodilo zcela v pořádku.

Nejstaršímu synovi, který se narodil slepý, bylo dáno jméno Dhrtaráštra. Druhý vzhledem ke své bledosti dostal jméno Pándu. Třetí, který se narodil služebné a byl bez vad, dostal jméno Vidura.

Dhrtaráštra vyrůstal pod ochranou Bhíšmy. Když dospěl a stal se mužem, našel mu Bhíšma vhodnou nevěstu. Byla to princezna z Gándháru a jmenovala se Gándhárí. Ta, aby se podělila se svým manželem o jeho osud, strávila zbytek svého života se zavázanýma očima. Dhrtaráštra kvůli své tělesné vadě předal moc mladšímu bratru Pánduovi, který měl dvě ženy, Kuntí a Mádrí.

Nastoupení Pándua na trůn bylo přijato s všeobecným souhlasem. Prokázal, že je chytrý a spravedlivý. Prestiž a sílu rodu Kuruovců rodu výšil tím, že si podrobil všechna sousední království. Po těchto namáhavých vojenských taženích hledal král Pándu odpočinek v ústraní. Žil uprostřed lesa na jižní straně himálajských svahů.

Jednoho dne při lovu zabil jelena, který byl právě v té chvíli pohroužen do láskyplných her s laní. Nebyl to ovšem obyčejný jelen. Byl obyvatelem nebeské říše, a než zemřel, krále proklel:

„Ke své smrti dospěješ právě ve chvíli, kdy se pokusíš o spojení se svou chotí.“

Král Pándu byl nešťastný a rozhodoval se, že opustí rodinný život. Představa, že by měl zemřít bez potomků a nikdy se nepřiblížit ke svým manželkám, pro něho byla strašná.

Jeho žena Kuntí k němu přistoupila a pravila: „V době svého mládí jsem dostala požehnání od mudrce Durvásy, jenž je velice vznětlivý člověk. Když navštívil dům mých rodičů, měla jsem možnost o něj náležitým způsobem pečovat k jeho spokojenosti. Durvása mi požehnal:

„Ať jsi matkou božských dětí.“

A naučil mě mantru, pomocí které mohu přivolat poloboha, jehož si vyberu, a užívat si s ním. Durvása měl dokonalou vizi a věděl, že Kuntí bude v budoucnu potřebovat pomoc. Když odešel, Kuntí byla zvědavá, zda požehnání opravdu funguje.

„Jaké je tvé přání?“

„Ne, ne, nic,“ koktala, „jen jsem si tak hrála.“

„Nemohu odejít, aniž bych naplnil požehnání, jehož se ti dostalo. Nemusíš se ničeho bát.“

Narodil se jí syn, který dostal jméno Karna - na těle měl brnění a v uších náušnice. Aby se vyhnuli skandálu, Kuntí položila dítě do košíku a poslala ho po řece. Koš vylovila žena vozataje, která se jmenovala Rádha. Se svým manželem považovali dítě za dar Boží - ačkoliv si vždy přáli potomka, nemohli žádného počít. Oba proto dítě s velkou láskou a náklonností opatrovali.

Když si Pándu vyslechl příběh, řekl: „Bůh ti požehnal, abys naplnila jeho božský záměr. Mé prokletí mi po zbytek života bere možnost zplodit syna. Ty však můžeš být jedinečnou a požehnanou matkou. Už neztrácej čas. Připrav se na přijetí a uvítání polobohů! Nejdříve se modli k Dharmarádžovi (bohu smrti). Je nejspravedlivější mezi všemi nebeskými obyvateli a jeho syn povede náš rod vždy po správné cestě.

Kuntí se tedy připravila ve svém pokoji, meditovala o Dharmarádžovi a vyslovila mantru. Pán Dharmarádž se zjevil a po jejich spojení se narodil první syn. V době narození dítěte nebeský hlas oznámil: „Toto dítě bude nejlepší z lidí, věrné pravdě v myšlenkách, slovech i činech a požehnané silou a odvahou. Jeho jméno bude Judhišthira, „ten, kdo je vždy věrný pravdě“.

Pándu pobídl Kuntí, aby se modlila za druhého syna:

„Kšatrija nemůže naplnit svůj život, pokud není obdařen tělesnou silou. Teď se modli za syna, který bude obdařen zcela výjimečnou silou.“

Kuntí tedy vzývala Vájua, poloboha větru, a obdržela syna tak silného, že když se odkutálel od matčina boku, způsobil menší zemětřesení. Toto dítě dostalo jméno Bhímaséna (Bhíma).

Potom Pándu opět přemýšlel:

„Musíme mít v rodině takového válečníka, s jehož silou by se nikdo nemohl měřit.“

Pándu a jeho žena Kuntí pak podstupovali askezi, a když uplynul rok, začali se modlit k nejvýznačnějšímu polobohu Indrovi, který je velmi štědrý. Poté, co Kuntí znovu porodila, nebeský hlas řekl:

„Tento syn bude všechny převyšovat svou energií, moudrostí a znalostí zbraní. Bude snadno ovládat každou zbraň a porazí všechny své nepřátele. Přinese slávu celému rodu.“ Toto dítě dostalo jméno Ardžuna.

Pánduova druhá žena Mádrí také toužila po dětech. Kuntí ji tedy naučila mantru a Mádrí po spojení s dvojčaty Ašviní Kumáry, lékaři polobohů, dala život nádherným dvojčatům Nakulovi a Sahadévovi.

Těchto pět bratrů - Judhišthira, Bhímaséna, Ardžuna, Nakula a Sahadéva - se tak stalo známými pod jménem Pánduovci.

Mezitím se Gándhárí a slepému králi Dhrtaráštrovi narodilo sto synů. Nejstarší z nich se jmenoval Durjódhana, další Duhšásana a tak dále. Po celý život se stavěli vůči Pánduovcům velice nepřátelsky.

Smrt Pándua, Dhrtaráštrova bratra, přišla náhle. Jednou byl v lese ve společnosti Mádrí stržen atmosférou, jarní náladou, mladými listy na stromech, barevnou květenou, zpěvem ptáků a pohybem živých tvorů. Nedokázal odolat půvabům Mádrí, jež ležela po jeho boku. Začal se s ní milovat navzdory tomu, že mu připomněla jeho prokletí, a zemřel tak během jejich spojení. Věrná Mádrí svěřila dvojčata do opatrování Kuntí a ukončila svůj život poté, co sama vstoupila do plamenů pohřební hranice za manželem.

– MAHÁBHÁRATA –