MaháBHÁrata

Hra v kostky

Na památku znovunabytých práv uspořádal král Judhišthira velkou oběť zvanou rádžasúja. Do Indraprasthy byly pozvány tisíce lidí. Mezi všemi byl nejvýznačnějším hostem Kršna. Hosté byli překvapeni pohostinností a velkolepostí nového sídelního města Pánduovců, jejich sídly, parky a širokými ulicemi. Jedni obdivovali prosperitu Pánduovců, a druzí jim záviděli. Mezi těmi, ve kterých vřela závist, byl i Durjódhana, jenž si společně se strýcem Šakunim požíval výhod zvláštního hosta. Byl mu nabídnut palác a poskytnuta velká péče.

Když skončily obřady, všichni návštěvníci odjeli obtěžkáni dary a se ctí. Durjódhana se cítil tak dobře, že si pobyt prodloužil na co nejdelší dobu. Nakonec se ale rozhodl, že Pánduovce opustí, a se svým strýcem Šakunim jel zpět do Hastinápuru. Když odjížděl a seděl ve svém kočáru, s povzdechem řekl:

„Podívejme se, jak si Pánduovci žijí! Jak mnoho dovedli vytvořit z pouště, do které byli odsouzeni.“

„Mají milost polobohů,“ řekl Šakuni, „a také těžce pracovali, aby toho mohli dosáhnout.“

Durjódhana přijal tuto poznámku tiše, a pak řekl:

„Všiml sis, jak dobře o nich ti lidé mluvili a jaké vzácné dary se tam vyměňovaly?“

„Ano, ano, kdo by si toho nepovšiml?!“ odpověděl Šakuni.

„Jsme prokleti, zatímco oni s mnoha novými přáteli a spojenci jen vzkvétají,“ povzdechl si Durjódhana.“

„Koneckonců oni si vybudovali jen svoji část země. Není třeba, aby ses vzrušoval,“ utěšoval ho Šakuni.

„Ty tomu nerozumíš,“ naléhal Durjódhana, ,,sužují mne muka, a dokud Pánduovci nebudou nějakým způsobem poníženi, nenaleznu klid. Moje duše hoří při pomyšlení na ty nicotné bratrance, jak si vysedávají a vyšňořují se!“ Šakuni se tomu smál a řekl:

„Proč je nenecháš na pokoji? Nemá smysl vyzývat je do války. Kromě spojenců má Ardžuna neobyčejný luk jménem Gándíva a dar nevyčerpatelného toulce.“

„Ó ano, slyšel jsem o té hanebné věci. Jak jen k ní přišel?!“

„Nic tak hanebného. Byl to dar poloboha Agniho. Ardžuna je oblíbencem polobohů.“

„Jakže? To mi musíš vysvětlit!“

„Aby si Ardžuna naklonil Agniho, poloboha ohně,“ vysvětloval Šakuni, „zapálil svou ohňovou astrou les Khándavu. On a jeho spojenec Kršna, který je považován za Absolutního, shromáždili všechna zvířata a ptáky, zahnali je zpět do lesa a uzavřeli východy. Ptactvo, zvěř, mláďata i jejich rodiče, ti všichni uhořeli, neboť polobůh ohně potřeboval pozřít zvířecí tuk. Pouze Ardžuna to dokázal vykonat, a proto byl odměněn lukem Gándívou. Můžeš si říkat co chceš, ale Gándíva učinil Ardžunu nepřemožitelným. To je nevyvratitelný fakt. S Pánduovci teď nemůžeme bojovat! Pokoušel ses je zničit, ale všechny tvé plány selhaly. Teď jsou silní a prosperují. Nech je na pokoji! Říkám ti, nepřibližuj se k nim! Oni žijí ve své zemi a ty ve své. Nevidím důvod, proč bys o nich měl vůbec přemýšlet.“

„Vidím, že jsi nic nepochopil,“ prohlásil Durjódhana, ,,ty si vůbec neuvědomuješ, v jaké agónii žiji a jak trpím. Víš, že se chlubí svými úspěchy a mně se smějí? Stojí v řadě a vysmívají se mi. Nechali své sluhy, aby se mi smáli!“

„Byli jsme po celou dobu uctíváni jako čestní hosté. Nedovedu si představit, že by se ti posmívali.“

„Říkám ti, smáli se mi do obličeje.“

„Jak? Kde to bylo?“

„V jejich nové sněmovní síni.“

To je velkolepá a nádherná budova! Nikde podobnou nemají,“ řekl Šakuni.“ Je to dar božského architekta Maji, který byl zachráněn při požáru lesa Khándavy.“

„Zdá se, že všechno vyšlo z toho ohně,“ řekl Durjódhana. „To my bychom měli mít takovou stavbu. Oni si ji nezaslouží. Hastinápur je daleko starší než Indraprastha. Ale ta budova je tak krásná a postavená s takovou vytříbeností!“

Z myšlenek na ni byl úplně unesen, ale brzy se z toho pocitu dostal a nevrle řekl:

„Bylo tam něco v průchodu, co vypadalo jako bazén s lotosovými květy. Když jsem si zvedl plášť a vstoupil do bazénu, s úžasem jsem zjistil, že to je pouze vyleštěná mramorová podlaha. A oni se mi kvůli tomu smáli. O několik kroků dále bylo jiné místo, které vypadalo stejně, a já jsem do něj nemotorně spadl a namočil si šaty. Musel jsem se převléci. Jak se zdálo, všichni na to čekali a moc se smáli a dělali vtípky, obzvláště ten býk Bhíma.“

„Ach, zapomeň na to,“ utěšoval ho Šakuni, ,,nechtěli tě rozčilit, sám víš.“

„Potom tam byly otevřené dveře. Chtěl jsem jimi projít, ale byla to stěna,“ pokračoval Durjódhana. ,,A pak jsem viděl překrásné růže, které nešlo utrhnout, neboť to byla pouze malba. Sledovali každý můj krok. Stáli okolo mě a posmívali se mi, včetně Draupadí, té hrozné ženské. Jednou budu ten, kdo se bude smát jí. Buď si tím jist!“

Když se téma hovoru neměnilo, Šakuni řekl:

„Zapomeň na to, že bys je vyzval do války. Musíme vymyslet jiný způsob, jak je pokořit.“

Chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Vyzvi je ke hře v kostky a já ti pomohu. Vím, že je zdoláme. Znám Judhišthirovu mysl. Nemůže nikdy odmítnout výzvu ke hře, a to i přesto, že je velice špatný hráč, ten nejslabší, jakého si vůbec můžeš představit!“

Tato myšlenka se Durjódhanovi zalíbila:

„Musíš mi pomoci! Především promluv s králem a přemluv ho, aby pozval Judhišthiru. Já o tom s tím starým člověkem mluvit nemohu.“



V Indraprastě měl Judhišthira návštěvu. Přišel ho navštívit světec Vjása, aby mu požehnal po oběti zvané rádžasúja. Před odchodem však pronesl proroctví, které Judhišthiru znepokojilo:

Poté, co Vjása odešel, byl Judhišthira velmi sklíčený a přemítal:

„Jak můžeme zabránit tomu, co je předem určeno? Nyní učiním slib. Po třináct let nikomu nepovím hrubého slova, ať se děje cokoliv. Ať je to král, bratr nebo prostý člověk, nepronesu žádná slova, která by mohla způsobit neshody mezi lidmi. Drsná slova a spory jsou kořenem všech konfliktů na světě. Vyhnu se jim. Možná tímto způsobem otupím ostří osudu.“

Když dojeli do Hastinápuru, Šakuni bez otálení promluvil ke králi Dhrtaráštrovi. Podrobně mu popsal oběť rádžasúju, význačné hosty a nádheru celé této události. Nakonec dodal:

„Tvůj syn Durjódhana byl přijat a uctěn velmi dobře. Myslím si však, že není šťastný. Je pobledlý, nechutná mu jíst a stále je zamyšlený. Jeho mysl je velmi rozrušena. Musíme se pokusit zjistit, proč tomu tak je.“

To Dhrtaráštru znervóznilo. Okamžitě poslal pro svého syna Durjódhanu a dotazoval se ho:

„Doslechl jsem se, že jsi bledý a v nitru tě sžírá nějaká starost. Pověz mi, co to je. Vynasnažíme se, abys byl opět šťastný.“

Durjódhana detailně popsal bohatství a nádheru všeho, co viděl v zemi Pánduovců, a pak dodal:

„Ze všeho nejdřív musíš pochopit, že jsou našimi nepřáteli.“

„Ne, ne, ne,“ protestoval stařec, „nemohu dělat rozdíly mezi vámi a Pánduovci.“

„To je možné, ale já mám jinou filozofii,“ prohlásil Durjódhana, ,,jsou to naši nepřátelé. Četl jsem v písmech, že ten, kdo se nerozčilí nad růstem a prosperitou nepřítele, je jako hliněná socha bez citu. Je naší povinností vyrovnat se jim v přepychu, předčit je, a až přijde ten správný čas, udělat z nich nuzáky.“

Ačkoliv Dhrtaráštra synovu názoru oponoval, nakonec se poddal a souhlasil s jeho uskutečněním. Když slyšel o stavbě z mramoru, kterou postavili v Indraprastě, rozhodl se okamžitě postavit také takovou budovu pro Durjódhanu. Zavolal své ministry a přikázal:

„Ať na tom pracuje milion lidí, musím mít tu královskou halu postavenou co nejdříve. Musí povstat jako zázrak. Ať je ta budova tak široká a dlouhá jako jezero Manasaróvara, o kterém jsem slyšel, že když člověk stojí na jednom konci, nemůže dohlédnout na druhý. Musí tam být tisíc mramorových sloupů podpírajících střechu. Střecha ať je vyložena tolika drahokamy, že je nepůjde spočítat, a ať se třpytí jako hvězdná noc. Princ mi dopodrobna popsal, co viděl v Indraprastě. Stěny a pilíře musí být vykládány zlatem a devíti druhy vzácných kamenů. Ani palec místa nesmí být prázdný. Neotálejte! Vytvořte leknínové jezírko tak klidné, že po něm lidé budou chtít kráčet. Ať je mramor na podlaze tak lesklý, že si lidé budou vykasávat šaty, když se po něm vydají. Ať se na tom podílí milion lidí!“

Jakmile byla budova hotová, Dhrtaráštra na přání Durjódhany vyslal Viduru do Indraprasthy, aby pozval Pánduovce na návštěvu.



Když Vidura dorazil do Indraprasthy, Judhišthira byl šťastný a zároveň zmatený. Po počátečních projevech zdvořilosti Vidura vysvětlil, že král Dhrtaráštra zve Judhišthiru, aby navštívil novou budovu, kterou nazval „křišťálový palác“, a že zve všechny známé prince.

Když Vidura oficiálně předal zprávu, vyjádřil i svůj osobní dojem a úsudek. Vysvětlil okolnosti, za kterých byla budova postavena:

„Ať jsem mu řekl cokoliv, nemělo to na něho vliv. Je unášen synovými názory a zájmy a ke všemu ostatnímu má odmítavý postoj. Rozhodneš-li se neodpovědět na toto pozvání, mohu jít zpět a vyřídit to. Koneckonců jsem pouze posel.“

Judhišthira přemýšlel o pozvání a vzpomněl si na Vjásovo varování. Mohlo by to být předurčeno? Měl divné pocity.

„Hazardní hry jsou nemorální,“ prohlásil Judhišthira, „vedou k hořkostem a konfliktům. Proč bychom se měli oddávat takovým ďábelským hrám? Víme dobře, kam nás to zavede.“

Avšak Vidura jen opakoval:

„Ó králi, čiň to, co se ti zdá za těchto okolností nejlepší.“

„Když Dhrtaráštra rozkazuje, jak mohu odmítnout?“ bránil se Judhišthira, „je proti kodexu kšatrijů odmítnout, jsem-li vyzván ke hře. Řekni, že přijdu!“

Když Pánduovci přijeli do Hastinápuru, přicházeli ke svým příbuzným a zdravili se s nimi. Začali s králem Dhrtaráštrou. Byly jim ukázány jejich komnaty a podáno jídlo a pití. Při odpočinku hrála hudba, aby se jim lépe usínalo. Ráno je probudili pěvci, kteří zpívali a hráli na své nástroje. Po rozcvičení a jídle se vykoupali a oděli do nových šatů. Pronesli modlitby, pomazali se santálovou pastou a vonnými oleji a vydali se do křišťálového paláce.

– MAHÁBHÁRATA –

Co se má stát, se stane

Dhrtaráštra pociťoval pro nastávající hru mezi svým synem a Pánduovci neobvyklé nadšení a byl pyšný na dvoranu, kterou nechal za tím účelem postavit. Dvorana byla přeplněna návštěvníky, vládci sousedních zemí a množstvím význačných hostů. Ve střední části budovy seděl na jedné straně Judhišthira a za ním jeho bratři, a na druhé straně Durjódhana, Šakuni a jejich příznivci. Na královském postu seděl Dhrtaráštra, po jeho boku byl jako vždy Saňdžaja, vedle seděli Vidura, Bhíšma a sto bratrů. Když byli všichni usazeni a připravení ke hře, Judhišthira řekl svým protivníkům:

„Prosím hrajte čistou hru a nepokoušejte se vyhrát nečestnými prostředky. Hra sama o sobě je neškodná, ale stává se neřestí, když je použito podvodu.“

„Jak může být taková věc, jako je podvod, přítomna ve hře?“ odvětil takticky Šakuni. ,,Ten, kdo ví, jak zacházet s kostkou a jak ji hodit, je obdarován zvláštním nadáním a zasluhuje úspěch. Neměl by být nazýván podvodníkem. Každý, kdo zná své kostky, do nich vloží život a tím způsobí, že poslouchají jeho příkazy. Jak můžeš toto nazvat podvodem? Skutečné zlo je sázka. Ten, kdo sází nezodpovědně a slepě, páchá hřích. V každém zápase, ať už jde o zbraně, důvtip nebo učenost, schopný hledá způsob, jak porazit neschopného. Na tom není nic špatného. Máš-li pochyby, nehrajme tedy. Jsme ochotni ustoupit.“

Judhišthira řekl:

„Přijal jsem výzvu ke hře, proto neustoupím. Začněme! S kým mám v tomto shromáždění hrát? Mám bohatství, drahokamy a zlato, nevyčerpatelný zdroj. Ať začne ten, kdo se mi může vyrovnat v sázce.“

V tom okamžiku Durjódhana řekl:

„Já při této příležitosti také předkládám své bohatství a bude za mne hrát můj strýc Šakuni.“

„Hrát skrze zástupce není povoleno,“ bránil se Judhišthira, „ale když naléháš, ať tedy hra začne! Zde je moje sázka.“

Začali mírně, s malým množstvím perel, ale sázky rostly na objemu. Judhišthira propadl hráčské vášni a přestal brát ohledy na následky. V jeho pohledu se rozmazalo všechno kolem kromě bílé kostky ze slonoviny a šachovnicové desky. Zapomněl, kdo je on sám, kdo je kolem něho a co je dobré a co špatné. Vše, co vnímal, byl zvuk kutálející se kostky. Po něm pokaždé následovalo Šakuniho chraptivé „Vyhrál jsem!“ a výkřiky nadšení z Durjódhanovy skupiny. Pokaždé, když Judhišthira uslyšel Šakuniho hlas, byl vyprovokován, aby zvedl sázky.

„Mám stovky žen éterické krásy a schopnosti sloužit a těšit... Mám vůz tažený osmi koňmi, jehož rychlost pozemský smrtelník nemůže přežít. Má zvonky, které zvoní přes celou zem, a zlatem vykládaná kola...“

Pokaždé doufal, že druhá strana to vzdá, ale oni každou vyšší výzvu přijali klidně. Byli si jisti Šakuniho slovy „Vyhrál jsem!“ To se stále opakovalo. Starší ve shromáždění byli z vývoje událostí zděšeni. Judhišthira donekonečna popisoval ohromné bohatství, které má ve slonech, armádách, dobytku a území, a nabízel každou jednotlivost v domnění, že k ní nebude protiváha.

Ale v následující chvíli, která stačila na rozkutálení kostek, Šakuni řekl:

„Vyhrál jsem, vyhrál jsem!“

Vzápětí bylo slyšet, jak Šakuni říká Judhišthirovi s velkou, falešnou účastí:

„Králi, zjišťuji, že jsi prohrál dost velkou část svého bohatství. Dám ti čas na to, aby sis vzpomněl na něco, co bys mohl ještě mít ve svém vlastnictví, a řekni mi...“

Judhišthira byl dotčen:

„Proč se dotazuješ na velikost mého bohatství? Jsem stále velmi bohatý. Nemusíš se zajímat o mé omezení a neschopnost platit. Zde je...“

„Vyhrál jsem!“ zvolal radostně Šakuni.

„Nevadí,“ prohlásil Judhišthira, ,,pořád mám ještě dobytek, koně a ovce, pasoucí se na loukách až ke břehu řeky Sindhu. Budu hrát o ně. Pokračuj!“

„Vyhrál jsem.“

„Mám své město, zemi, pozemky, bohatství a domy...“

„Vyhrál jsem.“

„Teď mé bohatství sestává ze spojenců a princů. Vidíš je ve zlatě a s královskými znaky?“

„Vyhrál jsem.“

V krátkém čase Judhišthira ztratil všechny prince, vojáky a služebnictvo. Šakuni se poťouchle otázal:

„Zbývá ti ještě něco?“

V tuto chvíli začal Vidura naléhat na Dhrtaráštru:

„Zašli jsme příliš daleko. Zastav to, a když tě tvůj syn, ten šakal, neposlechne, musíš ho zničit! Jestli ho nezastavíš, dřív nebo později bude zničen celý náš rod. Kvůli záchraně rodu je správné obětovat jedince. Když se Durjódhana narodil, neplakal jako dítě, ale vyl jako šakal, což každý chápal jako zlé znamení. Tehdy ti radili, abys tu nestvůru bez prodlení zničil. Ty jsi mu však dovolil, aby ve tvé rodině dále vzkvétal. Straníš mu a přijímáš všechny jeho požadavky. To ty jsi požehnal této zrůdné hře, která podkopává rod Pánduovců. Ale pamatuj, že touto porážkou nic nevyhraješ. Cokoliv teď Pánduovci ztratí, získají s pomstou nazpět. Zastav to, než bude pozdě, a přikaž Dhanaňdžajovi (další jméno Ardžuny), aby ihned zabil Durjódhanu. Zachráníš tím celý rod.“

Bylo třeba mnoho odvahy vyslovit takový návrh veřejně, ale Vidura si byl jist svým postojem a poznal, že Šakuni velmi dovedně provádí drobné triky.

„Ti, kdo sbírají med poté, co vstoupili do závratných výšek, nikdy nepostřehnou, že jsou pouze krok od propasti za svými zády,“ pokračoval Vidura. „Ó králi, máš dost bohatství. Nepotřebuješ vydělávat hazardem! Mít Pánduovce na své straně se může ukázat jako to největší bohatství. Nic víc nepotřebuješ. Okamžitě pošli Šakuniho zpět do jeho země a přestaň soupeřit s Pánduovci!“

Durjódhana byl touto radou dotčen a řekl:

„Viduro, vždy jsi byl nakloněn našim nepřátelům a ošklivil sis Dhrtaráštrovy syny, kterým vděčíš za jídlo a přístřeší. Já pouze poslouchám své svědomí, které mi říká, abych udělal to či ono. Nevidím na tom nic špatného. Ty poslouchej své svědomí a já budu poslouchat to své, i když mě to přivede do záhuby. A když ti nejsme po chuti, odejdi, kam se ti zlíbí!“

„Dobře, já odcházím,“ odpověděl Vidura. Než odešel, řekl Dhrtaráštrovi:

„Králi, máš vrtkavou mysl a stojíš na straně tohoto šakala. Myslíš si, že synové jsou tvoji dobrodinci, a přeješ si je následovat, ale tím se jen řítíš do zkázy. Rád bych tomu zabránil, ale nemohu. Každá rada, kterou bych ti dal, by byla jako lék, který je odmítnutý nemocným člověkem - člověkem, který umírá.“

Ale nakonec Vidura přece jen zůstal. Neměl totiž to srdce opustit krále a nechat ho svému osudu. Ten mu však neřekl půl slova.

Judhišthira se rozhlédl kolem a ukázal na svého nejmladšího bratra Nakulu, stojícího za ním, a řekl:

„To je bratr, kterého zbožňuji. On je mé bohatství.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a pobídl Nakulu, aby popošel na jeho stranu. Vtom se Judhišthira otočil a ukázal na Sahadévu:

„Sahadéva je nejučenější, moudrý mladík znající všechna práva, ve všech světech.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a Sahadéva byl vyzván, aby přešel na stranu výherce. Šakuni pozoroval zbývající dva bratry a poťouchle dodal:

„Bhíma a Ardžuna jsou syny tvé matky, zatímco ti dva před nimi jsou pouze syny tvé nevlastní matky Mádrí; ty sis mohl dovolit vsadit.“

Judhišthira zlostně zařval:

„Je vidět, jak pracuje tvá ďábelská mysl! Zkoušíš mě vinit ze zaujatosti a snažíš se nás rozdělit.“

Šakuni reagoval s velkou pokorou a poklonami:

„Ó králi, promiň mi, ale jak sám víš, když je hráč unášen úspěchem, řekne, co mu přijde na mysl. Pronese slova, která by se ani ve snu neodvážil vyslovit. Promiň mi, prosím, moji lehkomyslnost...“

Judhišthira ukázal na Ardžunu a zvolal:

„Zde je možná ten největší hrdina, který by neměl být vsázen, ale já ho i přesto dám do sázky a hned uvidíme.“

„Vyhrávám,“ řekl opět Šakuni a dodal:

„Je ještě někdo, kdo zbyl?“

Díval se při tom na Bhímu a mazlil se s kostkou mezi prsty. Judhišthira povstal a řekl:

„Ano, teď vsadím Bhímasénu, vládce hromoklínu, kterému se silou nikdo nevyrovná a který drtí nepřátele.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a otázal se:

„Je ještě něco, co jsi neprohrál?“

S kostkou připravenou k hodu Judhišthira řekl:

„Ještě jsem nevsadil sám sebe.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni, „zbývá jen princezna Paňčálí. Nebude se cítit osamělá, když její manželé tak náhle zmizí?“

Judhišthira ztratil soudnost úplně a odpověděl:

„Ano, to zní logicky. Paňčálí je jako bohyně Lakšmí - manželka Pána Višnua⁴ na Vaikuntě⁵.“ Pak se pustil do dlouhého popisování:

„Ona je bohyně Lakšmí svou postavou, půvabem a pletí. Její oči jsou jako okvětí lotosu. Je to žena, která je dokonalou manželkou, jež svému muži radí, slouží mu a za všech okolností je mu oporou. Ó Suvalo (další jméno Šakuniho), s ní se naše štěstí obrátí k nám a my vyhrajeme zpět každý kousek, který jsme až doposud ztratili. Ona je naším symbolem štěstí a blahobytu. A proto ji teď dávám v sázku.“

Jakmile to Judhišthira vyslovil, ve shromáždění se zvedly výkřiky protestu. Vidura nebyl schopen to divadlo snést a sklonil hlavu. Duhšásana a Karna se škodolibě smáli. Dhrtaráštra se potácel mezi správným chováním a náklonností ke svému synovi. Nemohl se udržet a chtivě se dotazoval:

„Byla vyhrána? Byla vyhrána?“ Slyšel, jak se kutálí kostka a jak Šakuni s chutí řekl:

„Ano, králi, vyhrál jsem.“

Durjódhana radostí vyskočil, objal svého strýce a křičel:

„Ty jsi… ty jsi mistr, vskutku velký mistr! Nikdo v sedmi světech se ti nevyrovná.“

Pak se otočil k Vidurovi a rozkázal mu:

„Jdi a přiveď tu milovanou ženu Pánduovců. Ať se naučí své povinnosti, zametat komnaty vznešených mužů a také čekat na jejich rozkoše. Jdi a přiveď ji!“

Vidura byl rozezlen a odpověděl:

„Ty šakale v lidské podobě, ztichni. Provokuješ tygry. Nastane-li zničení našeho rodu, bude to jen vinou tebe a tvého otce. Ale ještě není pozdě, nevyslovuj taková nezodpovědná a hříšná slova!“

Durjódhana se obrátil ke svým služebníkům:

Vidura ztratil rozum a zešílel. Nemá nás rád. Je to šakal v našem středu. Jděte a řekněte Paňčálí, že již není princeznou, ale otrokyní, neboť jsme ji vyhráli v kostkách. Ať sem proto okamžitě přijde.“

Služebník spěchal do Draupadiných komnat a s omluvami vyřídil zprávu. Ale vzápětí se vrátil a oznámil:

„Princezna Draupadí chce nejdřív vědět, jestli byla prohrána dřív, než Judhišthira prohrál sám sebe.“

Služebník adresoval tuto otázku Judhišthirovi, který se díval do země a nebyl schopen se komukoliv podívat do očí. V tom okamžiku Durjódhana rozkázal:

„Ať nejdřív přijde, a pak se zeptá svého dřívějšího pána, aby shromáždění mohlo slyšet, co si řeknou.“

Posel šel znovu pro Draupadí, ale vrátil se opět bez ní. Durjódhana mu přikázal, aby šel pro ni potřetí. Ale služebník se zdráhal, a proto se Durjódhana obrátil ke svému bratru Duhšásanovi a řekl: „Ten sluha je asi zbabělec a má strach z toho hulváta Bhímasény. Ale neví, že on mu teď nemůže nic udělat, neboť je naším otrokem. Jdi a přiveď ji bez meškání! Ona nemá žádné právo klást otázky. Je pouhou loutkou v našich rukou. Jdi a přiveď ji sem!“

Když se objevil Duhšásana, Draupadí opět řekla:

„Musím dostat odpověď na svoji otázku. Prohrál mě Judhišthira dřív, než prohrál sám sebe?“

„Co je tobě do toho?“ zeptal se Duhšásana.

Draupadí odpověděla:

„Jestliže prohrál nejdřív sebe, pak nemá právo sázet mě, a tak...“

„Přestaň argumentovat. Půjdeš se mnou na shromáždění!“ řekl Duhšásana.

Ale jakmile se k ní přiblížil, rychle ustoupila zpět a řekla:

„Nemohu dnes předstoupit před nikoho. Mám své dny. Jsem oblečena do prostých šatů. Jdi pryč!“

Snažila se utéci a dostat se do komnat pro ženy, ale Duhšásana po ní skočil a táhl ji za vlasy do haly.

„Mám své dny... a šaty mám jen z jednoho kusu látky...“

„Je jedno, jestli máš nebo nemáš své dny a jestli máš nebo nemáš na sobě nějaký kus oděvu. Co na tom záleží. My jsme tě řádně vyhráli a ty jsi teď naše otrokyně!“

S rozcuchanými vlasy a se sárím (typickým indickým oblečením žen) rozmotaným od toho, jak ji Duhšásana vláčel, stála teď Draupadí ve středu shromáždění, obrácena ke starším a hostům. Její vzhled byl politováníhodný.

„To je příšerné,“ naříkala, „pozbyli jste morálky? Jak jinak byste se mohli dívat na takové ohavnosti. Tam je mých pět manželů. Ne jeden, jak je obvyklé, ale pět, a vypadají ochromeně! Doufala jsem, že Bhímaséna může sám svým palcem rozdrtit pachatele tohoto ohavného činu. Nechápu, proč tam všichni stojí jako zasažení a beze slova, jako neschopní tupci?!“

Karna, Duhšásana a Šakuni se jí posmívali, bavili se na její účet a také ji několikrát nazvali otrokyní. Ona se prosebně dívala na Bhíšmu, nejstaršího z rodu, ale Bhíšma jen prohlásil:

„Ó dcero Drupady, na otázku morálky lze jen těžko odpovědět. Judhišthira vstoupil do hry v kostky dobrovolně a dobrovolně také sázel. Šakuni je dovedný hráč a Judhišthira sázel a hrál nedbale a bezstarostně. Nejsem schopen odpovědět na otázku, kterou jsi zde vznesla. On hrál a sázel z vlastní vůle a byl svým pánem - k tomu nemohu nic říct. Avšak jakmile prohrál sám sebe, je otázkou, jak velké měl právo na to, aby vsadil svoji ženu. Ale na druhou stranu je pravda, že manžel může mít absolutní právo odmítnout svoji ženu takovým způsobem, jaký se mu zlíbí. Dokonce i když se stal chuďasem nebo otrokem. V tomto případě nejsem schopen říci, co je správné a co ne.“

Ale Draupadí byla nebojácná:

„Jak můžeš říct, že král Judhišthira do této hry vstoupil dobrovolně? Každý přece ví, že s tím nemá žádnou zkušenost a že byl do hry s tímto prohnaným hráčem Šakunim vlákán. Jak můžeš říct, že hrál nebo sázel dobrovolně? Byl zapleten, donucen a ztratil rozum. Jednal jako člověk, který je pod vlivem drog. Opět se ptám všech moudrých, kteří jsou zde shromážděni: Když Judhišthira dával svoji sázku, všiml si někdo z vás, jestli ta druhá strana dala sázku stejné váhy? Nabídl Durjódhana svoji ženu nebo své bratry? Říkám vám, to vše bylo jednostranné! Falešný hráč ví, jak zatočit kostkou ve svůj prospěch a tím se vyhnout protihodnotové nabídce. Judhišthira si ve své velkorysosti nikdy ani nevšiml tohoto nedostatku. Všechny moudré hlavy - světci, kteří se svou moudrostí vyrovnáte moudrosti Brhaspatiho - vy starší a příbuzní Kuruové, reagujte na má slova a posuďte je! Zodpovězte vše, co jsem zde vznesla.“

Když to dořekla, zhroutila se a začala plakat. Bhíma, který až doposud stál klidně, vybuchl:

„Judhišthiro, na světě bylo mnoho jiných hazardérů, jistě tisíce. Ale ani ti nejhorší z nich nikdy nepomysleli na to, že by hráli o svou ženu. Jen ty jsi v tom všechny převýšil. Dal jsi do sázky všechny naše služebné a bez rozmyslu jsi vsadil i svoji ženu. Nevadí mi, že jsi prohrál veškeré naše bohatství a drahokamy, ale nesnesu pomyšlení na to, co jsi učinil této nevinné bytosti! Když teď vidím její stav, bratře, chtěl bych tvé ruce spálit v ohni. Sahadévo, přines oheň. Spálím je na popel, protože jsou nakažené hazardem. Nebo mi dovol rozdrtit ty stvůry...“

„Když tak mluvíš, pomáháš tím vlastně plnit cíl našich nepřátel, kteří by chtěli, abychom se zbavili našeho nejstaršího bratra,“ uklidňoval Bhímu Ardžuna, ,,Judhišthira reagoval na vyzvání hrát v kostky, i když byl hodně proti.“

Bhíma skoro vztekle odpověděl:

„Ó ano, já vím. Kdybych nevěděl, že král jednal podle zvyků kšatrijů, osobně bych mu urval ruce a hodil je do ohně.“

Když Vikarna, jeden z nejmladších synů Dhrtaráštry, viděl neštěstí Pánduovců a Draupadí, řekl:

„Tato nešťastná osoba vyslovila otázku, která nebyla zodpovězena. Bhíšma, Dróna, Dhrtaráštra a dokonce i Vidura odvrátili své hlavy a zůstali tiše. Není zde nikdo, kdo by odpověděl?“

Odmlčel se, hleděl kolem a opakoval otázku, kterou Draupadí vyslovila, ale nikdo nepromluvil. Nakonec řekl:

„Ať už vy, králové Země, odpovíte nebo ne, vězte, co mám na srdci. Je řečeno, že pití, hazard, lov a přílišné rozkoše se ženami zničí krále i přesto, že je dobře chráněn a je velmi mocný. Lidé by neměli přikládat žádnou cenu nebo autoritu činům, které provádí muž, jenž je pod vlivem vína, žen nebo kostek. Tento neobyčejný člověk, Judhišthira, propadl škodlivé hře a na podnět lstivého Šakuniho vsadil všechno včetně Draupadí. Ona je manželkou také těch čtyř ostatních. Král však napřed prohrál sám sebe, a pak teprve vsadil ji. Po zvážení těchto okolností prohlašuji, že Draupadí vůbec nebyla vyhrána.“

Halou se rozburácel potlesk a lidé okamžitě proklínali Šakuniho. V tomto okamžiku povstal Karna a pohybem ruky si zjednal klid:

„Vikarna je pouze nedospělý hoch, který nemůže mluvit ke vznešenému shromáždění starších. Není na tomto odvážlivci, aby nám kázal, co je správné a co ne! Judhišthira hrál a sázel s otevřenýma očima. Nepovažujte ho za nevinného prosťáčka! Dobře věděl, co dělá, a když dával do sázky Draupadí, moc dobře věděl, že sází svoji ženu. Cokoliv bylo vyhráno, bylo vyhráno spravedlivě. Strhněte z těch bratrů šaty princů!

A nyní se ptám, která žena na světě se provdá za pět mužů? Jak se asi říká těm, které jsou jí podobné? Já ji prostě a jednoduše nazývám děvkou! Přitáhnout ji sem, ať už se nalézá v jakémkoliv stavu, není hřích nebo čin, který by mohl někoho překvapit. Ty, Judhišthiro a ostatní, odhoďte oděvy princů a jděte stranou!“

Na tento rozkaz Pánduovci svlékli své oděvy a roucha, odhodili je a stáli pouze v bederních rouškách.

Hned poté Durjódhana nařídil:

„Ji svlékněte také!“

Duhšásana popadl Draupadino sárí a začal je stahovat.

„Manželé moji!“ křičela Draupadí. ,,Válečníci moji, starší se dívají tak bezmocně?! Ó Bože, cožpak mi nikdo nemůže pomoci?“

Jak Duhšásana pokračoval a škubal za její sárí, zvolala:

„Ó, můj Pane! Kršno! Pomoz mi!“

V tomto stavu totálního odevzdání se Boží vůli nechala své sárí, ať se odmotává, zvedla ruce, aby si zakryla obličej, a zavřela oči v hluboké meditaci.

A Kršna, Bůh samotný, ji vyslyšel a přijal podobu nekonečného sárí. Nakonec to Duhšásana celý zchvácený vzdal. Obrovská hromada odmotaného sárí z těla Draupadí ležela vedle ní, ale ona stála oblečená.

Všichni byli pohnuti tímto zázrakem a zatracovali Durjódhanu. Bhíma veřejně přísahal:

„Jednou roztrhnu hruď toho podlého ničemy a napiji se jeho krve!“

Jakmile opadl údiv nad zázrakem, Kuruovci se opět začali posmívat a rozeštvávat Pánduovce. Durjódhana řekl:

„Ať mladí Pánduovci nyní přísahají, že už nebudou poslouchat Judhišthirovy rozkazy! Pak bude Paňčálí volná.“

Bhímaséna zařval:

„Jestliže mi Judhišthira rozkáže, zabiju tě holýma rukama! V boji s krysami není zapotřebí meče.“

Durjódhana si odkryl svá stehna a naznačoval Draupadí, aby přišla a sedla si mu na klín. To Bhímu nesmírně rozzuřilo a v okamžiku přísahal:

„Jednou tato stehna roztříštím napadrť!“ Ale všichni Kuruovci se tomu smáli.

Karna řekl:

„Ó krásko, tvoji bývalí páni už na tebe nemají právo. Otrokům se nedostává žádných práv. Jdi nyní do soukromých komnat a konej tam službu, jakou ti přikážeme!“

Konečně Vidura řekl Dhrtaráštrovi:

„Zastav to utrhačné řečnění! Přestože je postihlo takové neštěstí, jsou pod Boží ochranou.“

Dhrtaráštra pocítil velkou lítost. Zavolal Draupadí a řekl:

„Dcero, při této zkoušce ses chovala neohroženě a držela ses cti. Prosím požádej o cokoliv a já ti to splním.“

Draupadí bez váhání řekla:

„Prosím osvoboď Judhišthiru z otroctví.“

„Už se stalo,“ odpověděl Dhrtaráštra, a protože měl chuť rozdávat, dodal:

„Můžeš mít další přání.“

„Ať jsou všichni jeho bratři svobodní.“

„Dobře,“ pravil král, „teď můžeš mít třetí přání.“

„Nechci nic jiného,“ řekla Draupadí.

Dhrtaráštra se obrátil ke svému synovci:

„Judhišthiro, všechno, co jsi prohrál, si můžeš vzít zpět. Spěchej zpátky do Indraprasthy, vládni tam v míru a pokoji a nechovej v sobě žádnou nenávist ke svým bratrancům. Nezapomeň, že jste všichni z jedné rodiny. Odejdi v míru.“

Pět bratrů a Draupadí okamžitě nasedlo do kočáru a uháněli zpět do Indraprasthy. Když odjeli, Durjódhana, Šakuni a Karna se mezi sebou začali domlouvat.

„Bratři byli ušetřeni díky přímluvě té nestydaté ženy,“ řekl Karna, ,,není bezpečné nechat je odejít jen tak. Až se uklidní a budou přemýšlet o tom, co se stalo, napadnou nás.“

Durjódhana opět káral Dhrtaráštru:

„Všechno jsi pokazil. Všechno. Opatrně jsme chytli kobru s celou její rodinou, ale než jsme jim stačili vytrhnout jedové zuby, odkryl jsi víko a nechal jsi je utéci. Nemysli si, že tím všechno skončilo. Vrátí se, aby nás zničili.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se král zmateně.

„Tvoji synovci,“ řekl Durjódhana, „které máš tak rád, jsou na cestě do Indraprasthy, svého kouzelného města. Zítra touto dobou tam dorazí. Druhého dne vyrazí zpět s vojskem, spojenci a všemi svými nohsledy, kteří závisí na jejich milosti. Ti všichni se vrátí dvakrát tak rychleji a napadnou nás. Nebudeme mít dostatek času shromáždit naše síly, abychom se ubránili. Judhišthira myslí příliš složitě, než abychom tomu porozuměli. Určitě chce získat zpět svou důstojnost a kromě toho jsi dobře slyšel, čím nám vyhrožoval Bhímaséna, ta hora masa.“

Jak Durjódhana pokračoval v barvitém líčení, vidina pomsty byla pro starého krále tak neúnosná, že začal křičet:

„Proboha, co si teď počneme?“

„Ihned je zavolej zpět k další hře,“ rozkázal Durjódhana, „abychom jim mohli zasadit novou ránu! Musíme je dostat zpět dřív, než dorazí do Indraprasthy. Jakmile se ocitnou na svém území, nebudou dbát na tvé pozvání. Ať za nimi běží ten nejrychlejší posel. Tentokrát se s nimi vypořádáme.“

„A jak to chceš udělat?“

„Nemusíš se zajímat o zbytečné detaily. Nech to na nás! Strýc Šakuni to zařídí. Ty pouze použij své autority, aby se co nejrychleji vrátili.“

Král okamžitě vypravil posla, aby pozval Judhišthiru a jeho skupinu zpět do Hastinápuru. Když se o tom dozvěděla Dhrtaráštrova žena Gándhárí, plakala:

„Poté, co se Durjódhana narodil, zlověstně vyl jako šakal. Věštec Vidura nám radil to dítě odvrhnout a nechat ho zahynout. Řekl, že když vyroste, celá naše dynastie bude zničena. Ó králi, teď už chápu, co tím myslel. Nenásleduj našeho syna. Odmítni ho a zachraň náš rod! Nepřipojuj se k jeho zlomyslnému plánu a nebuď příčinou zničení našeho rodu!“

Dhrtaráštra pouze řekl:

„Jestliže má být náš rod zničen, jak tomu mohu já nebo někdo jiný zabránit? Nemohu si rozzlobit své syny. Ať se Pánduovci vrátí a obnoví hru!“

Posel dohnal Judhišthiru ještě před Indraprasthou:

„Ó Judhišthiro, synu Pándua, tvůj královský strýc chce, aby ses vrátil a znovu s ním hrál v kostky!“

Když to Judhišthira uslyšel, otočil se ke svým bratrům a ženě, kteří stáli beze slova a plni úžasu nad tím, co právě slyšeli. Judhišthira byl vždy jejich vůdce, a proto řekl:

„Boží vůli není možno zabránit. Král nás opět zve, musíme se tedy vrátit a hrát.“

Hnán nepotlačitelným hráčským pudem, aby zkusil poslední příležitost, otočil kočár a jel zpět do Hastinápuru. Diváci hráčské společnosti zaujali opět svá místa a Šakuni jako první promluvil:

„Král vám dal zpět vše, co jste ztratili. To je pěkné. Nemůžeme kritizovat jednání krále. Nyní však přichází jiný druh sázky. Ten, kdo prohraje, půjde bosý do vyhnanství a bude mít na sobě jen jelení kůži. Po dvanáct let bude muset žít v lese. Potom může žít jeden rok ve městě za předpokladu, že ho nikdo nepozná. Bude-li během tohoto roku skrývání poznán, musí znovu do vyhnanství, na dalších dvanáct let!“

Judhišthira jako obvykle nepotřeboval žádné přesvědčování k tomu, aby s touto nabídkou souhlasil. Šakuni opět hodil kostkou a řekl:

„Vyhrávám.“

Zanedlouho byli Pánduovci, jeden po druhém, znovu nuceni odhodit svá třpytivá královská roucha. Oblékli se do jeleních kůží a připravili se na cestu do lesa. Vítězové je opět popichovali a zesměšňovali. Duhšásana uštěpačně řekl Draupadí:

„Tvůj otec pro tebe plánoval noblesní život, a nakonec jsi skončila s těmito tuláky. Co dobrého ti přinesou žebráci odění do jelení kůže? Nyní máš možnost vybrat si správného manžela ze zde přítomného šlechtického kruhu. Někoho, kdo by tě neprodal. Tito bratři jsou teď jako klasy bez zrna…“

Bhíma k němu skočil a zařval:

„Takovými slovy propichuješ naše srdce. Za to provrtám na oplátku tvoje srdce skutečnými šípy! Jednoho dne ti tato slova připomenu!“

Duhšásana začal tleskat, tancovat kolem nich a posměšně volal:

„Ó krávy, krávy...“

Při odchodu Pánduovců Durjódhana pozbyl veškerou svoji důstojnost, šel za Bhímou a napodoboval jeho způsob chůze.

Bhíma se otočil a řekl:

„Tím šaškováním nic nezískáš. Všechno ti připomenu, až ti přerazím hnáty kyjem a šlápnu ti na hlavu!“

Ardžuna, Nakula a Sahadéva taktéž slíbili odplatu, každý po svém. Pak šli k Dhrtaráštrovi a všem starším členům rodu a rozloučili se s nimi. Vidura navrhl:

„Ať vaše matka Kuntí zůstane v mém domě. Já se o ni postarám, dokud se nevrátíte z vyhnanství.“



Když měl král Dhrtaráštra možnost promluvit si s Vidurou soukromě, zeptal se ho:

Byl jako vždy na rozpacích - zasažen křehkými city vůči synovcům, a zároveň neschopný rozzlobit si svého syna Durjódhanu. Cítil se vinen, byl zoufalý a slepě věřil, že všechno dobře dopadne, jako když se člověk probudí ze strašného snu, a že někoho uslyší říkat, jak Pánduovci netrpěli a jsou šťastní a bez újmy.

Avšak bylo-li třeba špatného věštce, pak jím skutečně nebyl Vidura:

„Judhišthira přešel ulici se sklopenou hlavou a obličej měl zahalen kusem látky. Bhíma se nedíval nalevo ani napravo - jeho pohled byl upřen pouze na kyj, který držel v ruce. Ardžuna se také na nikoho ani nepodíval a při chůzi rozhazoval kolem sebe hrsti písku. Jadžňaseni (Draupadí) si zakryla obličej neupravenými vlasy a odcházela v oblečení, které měla naposledy na sobě. Nakula a Sahadéva si pomazali obličeje blátem, aby nebyli rozpoznáni. Dhaumja, jejich kněz, kráčel se stéblem trávy dharba, stále jím ukazoval směrem na východ a při tom nahlas recitoval Sámavédu (jednu ze čtyř částí védských písem).“

„Nechápu, proč se tak chovají,“ řekl Dhrtaráštra.

„Judhišthira si jako spravedlivý člověk zakryl obličej,“ řekl Vidura, „neboť věděl, že jeho pohled by spálil každého, kdo by se mu podíval do očí. Přál si ušetřit vaše syny a jejich přátele tohoto osudu. Bhíma pozoroval své svaly a zbraň v ruce, neboť chtěl ukázat, že čtrnáctý rok je použije k dobrému účelu. Ardžuna chtěl naznačit, že až přijde správný čas, jeho šípy budou pršet jako mračna deště. Dhaumja naznačoval, že bude mít opět příležitost recitovat Sámavédu a vést Pánduovce zpět v procesí vítězného návratu.“

„Běda, běda,“ naříkal Dhrtaráštra, „existuje vůbec nějaký způsob, jak tuto chybu napravit? Ať někdo jde a zavolá je zpět. Řekněte jim, aby na všechno zapomněli a vrátili se. Upřímně je žádám, aby se vrátili. Ať moji synové a Pánduovci žijí v míru a nic jim nechybí…“

– MAHÁBHÁRATA –