MaháBHÁrata

Válka nebo mír?

Kněz, jenž byl vyslán na Durjódhanův dvůr, byl přijat s patřičnými poctami a respektem a bylo mu nabídnuto čestné místo. Po vyřízení všech formálních pozdravů přešel k vysvětlení poselství:

„Pánduovci nedychtí po válce. Vše, co požadují, je pouze jejich polovina království, která jim poprávu náleží. Podle tohoto práva by měli být pozváni, aby si ji mohli vzít. Není třeba bojovat, není to nezbytné. Ale jestli Kuruovci dají přednost válce, bude to jejich konec, to mi věřte. Sedm akšauhiní¹³ je již připraveno k boji proti nim. Čekají pouze na rozkaz. A nejen to. Je mnoho dalších, jako Sátjaki, Bhímaséna a dvojčata Nakula a Sahadéva, kteří jsou také připraveni a každý z nich má sílu několika tisíc akšauhiní. Nemluvě o Ardžunovi a o synovi Vasudévy, Kršnovi, jehož moudrost je ceněna jako síla jedenácti nebo i více bojových divizí. Tím vším jsem jen chtěl naznačit, že všichni jsou už připraveni a že se vrátí ke svým mírumilovným zaměstnáním, pokud tak rozhodnete.“

Bhíšma odpověděl první:

„Jaké štěstí, že touží jen po míru. Vše, co jsi zde řekl, je pravda, ale tvá slova jsou trochu ostrá. Jsi ze třídy kněží a zaměstnáváš slova jako zbraň, nebo jsi byl možná poučen, abys takto mluvil. Každý ví, že podle zákona musí Pánduovci dostat všechno zpět a že Ardžuna je nepřemožitelný, když je vyprovokován.“

Karna ho zlostně přerušil:

„Ó bráhmane, nezapomeň, že Judhišthira souhlasil s tím, aby Šakuni hrál za Durjódhanu. Šakuni vyhrál, a Judhišthira následkem toho musel do vyhnanství. Tak zněla sázka. Kdyby vyhráli Pánduovci, Durjódhana by musel zakusit stejný osud. Ale on by respektoval slib a nejednal by jako Judhišthira, který má teď podporu Matsjů, Paňčálů, Jaduovců a dalších, a nepožadoval by na základě této síly království. A věř, že jde-li o věc spravedlnosti a správného přístupu, Durjódhana by dobyl celou Zemi. Jestliže mocní bratři Pánduovci chtějí zpátky své království, musí nejdříve strávit vyhrazený čas v lesích a pak teprve přijít a o něco žádat. A mají-li dostatečně horké hlavy a chtějí válku, dostanou za vyučenou!“

„Taková slova nám nepomohou,“ řekl Bhíšma, ,,cožpak jsi už zapomněl na to, jak Ardžuna sám bojoval proti nám šesti najednou? Jestli budeme jednat zbrkle, čeká nás utrpení.“

„Už o tom nechci mluvit,“ umlčoval všechny král Dhrtaráštra, ,,ó bráhmane, naši odpověď doručí Saňdžaja. Nemusíš zde více čekat. Můžeš jít.

A král ihned rozkázal, aby byla opět projevena úcta odcházejícímu poslovi. Poté nechal předvolat Saňdžaju, který byl náležitě a přesně poučen. Závěrečná rada zněla:

„Neříkej jim nic, co by bylo nepříjemné, nebo co by mohlo vyprovokovat válku!“

Za nějaký čas Saňdžaja dosáhl Upaplavji, předměstí Virátova hlavního města, kde přebývali Pánduovci. Předal slavnostní pozdravy a přání pohody od krále Dhrtaráštry, což byly nevyhnutelné formality, které se dodržovaly i v těch nejhorších časech. Potom Judhišthira, který seděl ve středu svých spojenců a přívrženců, poručil Saňdžajovi, aby mluvil o své misi otevřeně.

„Mír, trvalý mír mezi Kuruovci a Pánduovci - to je to, co si král a jeho poradci, Bhíšma a ostatní, přejí.“

„Jistě. Mír je lepší než válka,“ řekl Judhišthira, ,,kdo by si přál něco jiného? Ale Dhrtaráštra je jako ten, kdo hodil hořící větev do suchého praskajícího podrostu v lese a teď, když je obklopen ohněm, neví, jak utéci. Král Dhrtaráštra ví, co je správné, ale přesto se neustále snaží za každou cenu uspokojit svého syna a podporuje ho v jeho špatných záměrech. Jediný rozumný poradce, kterého u sebe má a který mluví s velkou odvahou, je Vidura. Avšak král neustále jeho rady ignoruje. Ty, Saňdžajo, velmi dobře znáš celou historii. Budu usilovat o mír, jak mi radíš. Dejte mi zpět mnou vytvořené sídlo Indraprasthu. Poraď Durjódhanovi, aby tak učinil, a já tě ujišťuji, že válka nebude!“

„Život je dočasný, ale tvé jméno a sláva budou žít navěky,“ odpověděl Saňdžaja. ,,Sdělím tvůj požadavek silnými slovy, ale když dovolíš, mám vlastní návrh. Pokud ti nevydají tvůj díl, bylo by pro tebe přednější žít o almužně, a to kdekoliv, než získat nadvládu silou. Už jednou jsi měl obrovskou armádu a mohl jsi snadno porazit protihráče, své bratrance, a tak zůstat na trůnu. Přesto sis tuto příležitost nechal utéci. Proč? ptám se. Proč jsi ji nevyužil? Protože ty bys nikdy nespáchal nesprávný čin. A stejného pravidla by ses měl držet i nyní.

Proto tě prosím, vyhni se válce, která způsobí smrt Bhíšmy, Dróny, Krpy, Karny, Durjódhany, Ašvatthámy a všech našich starších. Zamysli se. Jaké štěstí ti přinese tento boj a vítězství? Ó hrdino, pověz mi.“

Judhišthira řekl: „Jako kšatrija nesplním svoji povinnost, když nezískám své království zpět, ať už přesvědčováním nebo silou, ke které bych byl donucen. Teď už nemám žádné pochybnosti. Ale zde je Kršna, ten, kdo všechno ví a zná. Ať řekne, co je nejlepší. Jestli bojovat, nebo prosit o mír za každou cenu.“

Kršna se naklonil k Saňdžajovi a řekl:

„Judhišthira projevoval celá ta léta obrovskou trpělivost. Dhrtaráštrovi synové ukazovali jen chtivost. Nadešel čas jednat a hledat nápravu. Celý vesmír a příroda jsou v činnosti a udržují rozvoj života pouze na základě vyváženosti akce a reakce. Jinak by se stvoření zhroutilo. Nemůžeš předstírat, že jsi lépe informován o pravidlech správného chování než já nebo Judhišthira. Když jsi tak zběhlý v detailech náležitého chování, proč jsi klidně pozoroval, jak byla Draupadí v křišťálovém paláci před celým shromážděním ponižována? Proč jsi tehdy nepoučoval o morálce a zákonech? Pokusil ses zastavit prostopášnou řeč Karny? Proč jsi nyní tak výmluvný v otázce spravedlnosti? Synové Pándua jsou připraveni čekat na Dhrtaráštrova slova, ale také jsou připraveni k boji. Ať Dhrtaráštra rozhodne!“

„Chceme díl našeho království, nebo alespoň gesto dobré vůle,“ řekl Judhišthira. „Dejte nám pět vesnic, každému z bratrů jednu, a nechte nás na pokoji. Ano, i tak malý požadavek ukončí náš konflikt.“

Po tomto prohlášení se Saňdžaja obřadně rozloučil a odešel.



Saňdžaja se vrátil do Hastinápuru pozdě v noci a okamžitě šel za králem Dhrtaráštrou. Hlídačovi u vchodu do útrob paláce řekl:

Stráž se za chvíli vrátila se zprávou, že může jít dovnitř.

„Ó, vítej nazpět,“ pozdravil ho král Dhrtaráštra. ,,Nemusel jsi čekat na svolení jít dovnitř. Ten, kdo nepotřebuje svolení, může vstoupit kdykoli.“

Saňdžaja okamžitě sdělil poselství:

„Syn Pándua žádá vrácení království, a to bezodkladně.“

Potom začal s chválou Judhišthirova pevného postoje v chápání cti a dodal:

„Ó králi, vysloužil sis všude špatnou pověst a budeš za to sklízet plody v tomto i v příštím světě. Podporuješ svého zlomyslného syna a doufáš, že si tak udržíš nespravedlivě nabyté bohatství a území. Když tvůj syn propadne zatracení, stáhne tě s sebou.“

Dhrtaráštra byl Saňdžajovou řečí rozrušen. Obrátil se k sluhovi a pravil:

„Přiveď okamžitě Viduru! Musím s ním teď hned mluvit!“

Když Vidura přišel, králi se ulevilo, neboť doufal, že bude mít pro něho nějaká konejšivá slova, ačkoli Vidura vždy mluvil jen čistou pravdu.

„Řekni mi, co je dobré pro toho, kdo nemůže spát a hoří úzkostí?“ ptal se Dhrtaráštra. „Ó Viduro, poraď mi prosím správně, jak se mám teď zachovat, abych vyhověl právu Pánduovců a zároveň prospěl Kuruovcům. Uvědomuji si své chyby v úsudcích a přicházím k tobě s úzkostí v srdci. Řekni mi po pravdě, co má Judhišthira v plánu?“

„Člověk by měl mluvit pravdu, i když o to není požádán, ó mocný králi. Nenásleduj cestu činů, které jsou očividně nespravedlivé. Štěstí přichází jen ze správného jednání. Ten, koho bohové chtějí zničit, je nejdříve oloupen o zdravý rozum a pak se sníží k těm nejhorším činům. Judhišthira je obdarován kvalitami, díky kterým je schopen vládnout všem třem světům (celému vesmíru). Čeká na tvé slovo a uposlechne tě, jestliže budeš spravedlivý a čestný. Dovol, ať vládne světu. Odmítni svého syna, toho hada. Judhišthira je tvůj právoplatný dědic. Bez otálení mu dej jeho i své království. Pak budeš šťastný. Vyděď Durjódhanu!“

Ale Dhrtaráštra si toho nijak nevšímal a nebral ohledy na to, co mu Vidura poradil. Změnil téma a klidně přešel k řešení některých jemných filozofických detailů:

„Je řečeno, že obětování, studium písem, dobročinnost, věrnost pravdě, odpuštění, smilování a spokojenost je osm cest spravedlnosti. Avšak která z nich je nejdůležitější?“

Vidura odpovídal na jeho dotazy a tu a tam vyprávěl dávné příběhy, aby doložil příkladem, co zdůrazňuje. Občas se vrátil k původnímu tématu a ptal se:

„Když spoléháš na Durjódhanu, Šakuniho a Duhšásanu a chceš, aby vládli tvému království, jak můžeš potom doufat ve štěstí a klid mysli?“

Dhrtaráštra úskočně řekl:

„Člověk není pánem svého osudu. Stvořitel učinil člověka otrokem osudu. Co tedy...“

Na cokoliv se však Dhrtaráštra ptal, měl Vidura pokaždé pohotovou odpověď a v určitých chvílích zdůrazňoval a radil, aby Durjódhanu vyhnal. Ale Dhrtaráštra byl už navyklý na takový druh odpovědí a vše jen mlčky přecházel.

„Jak by měli být lidé rozděleni?“ ptal se Dhrtaráštra.

„Manu, velký zákonodárce,“ řekl Vidura, ,,specifikoval sedmnáct druhů hloupých lidí, například ty, kteří buší pěstí do vzduchu, pokoušejí se narovnat duhu a podobně. Ó králi, Pánduovci budou tvoji skuteční zachránci.“

„Je řečeno, že polobozi, lidé vyrovnané mysli a učení dávají přednost vznešeným rodinám,“ pokračoval Dhrtaráštra, ,,a proto se tě ptám, Viduro, co jsou to ty vznešené rodiny, o kterých mluví?“

Vidura okamžitě začal recitovat:

„Askeze, sebeovládání, znalost Véd atd. - rodiny, které mají těchto sedm ctností, jsou považovány za vznešené.“

A pak se zase vrátil k původnímu tématu:

„Už v onen osudný den hry jsem takto radil, ale zamítl jsi má slova. Ó králi, měj v lásce syny Pándua, kteří trpěli nepopsatelným strádáním ve vyhnanství.“

Dhrtaráštrova chuť dotazovat se na duchovní záležitosti se zdála neukojitelná:

„Jaké jsou znaky jogína? A kdy ustanou přání a touha konat?“ ptal se. Na všechny dotazy měl Vidura vždy podrobné odpovědi. Převážnou část noci strávili filozofickými otázkami. Nakonec však Dhrtaráštra doznal:

„Souhlasím se vším, co jsi mi řekl. Mé srdce je nakloněno Pánduovcům, přesně jak si přeješ, ale jakmile jsem v blízkosti svého syna Durjódhany, je to naopak. Jsem zcela bezmocný. Nevím, co si počít. Nemohu utéci osudu, který mě nakonec dotáhne tam, kam chce. Moje vlastní snaha bude bezcenná. Vím to. Jestliže máš ještě něco na srdci, pokračuj prosím. Jsem připraven naslouchat. Tvá řeč uklidňuje moji mysl.“

Vidura se cítil vyčerpán, ale nechtěl, aby král upadl do apatie, a tak řekl:

„Přivolám prastarého mudrce Sanat-súju, který žije v celibátu v lese. On ti vysvětlí mnoho dalších témat.“

Poté Vidura silou myšlenky přivolal mudrce a po projevech zdvořilosti mu řekl:

„Ó světče, králova mysl je plná pochyb a já je nejsem schopen rozptýlit. Prosím, mohl bys ho poučit, aby dokázal zdolat svůj žal?“

Pak se Dhrtaráštra otázal:

„Ó světče, doslechl jsem se, že podle tvého názoru smrt neexistuje. Ale jak polobozi, tak asurové (démoni) podstupují askezi, aby se vyhnuli smrti, což znamená, že věří ve smrt. Který z těchto dvou pohledů je správný?“

Mudrc odpověděl: „Duše, která je neustále ovlivněna snahou získávat objekty smyslů a zkušenosti, se zahalí.“

Zdálo se, že tyto abstraktní pojmy mají na krále posilující vliv. Ptal se na brahman, božství, jak ho dosáhnout a podobně. V dotazech neustával. Strávili tak celou noc, a když nadešlo ráno, Dhrtaráštra zaujal své místo ve vládě. Jakmile se všichni usadili, vstoupil posel, který oznámil:

„Na voze přijíždí Saňdžaja, který byl vyslán, aby se setkal s Pánduovci. Náš vyslanec se vrátil rychle, neboť měl dobře trénované koně Sindhu.“

Oficiálně se Saňdžaja vrátil ze své mise až teď. V jeho řeči zazněly formality:

„Vážení Kuruovci, právě se vracím od Pánduovců. Synové Pándua mě žádají, abych předal jejich pozdravy dříve, než pronesu další slova.“

Král Dhrtaráštra se formálně otázal:

„Jakou zprávu jsi přinesl od Dhanaňdžaji a jeho bratrů?“

A Saňdžaja upřímně popsal průběh své návštěvy. Mimo jiné řekl:

„Když se nejstarší syn Pándua rozhodne natáhnout tětivu, jeho šíp poletí naplněn zlobou, která se nahromadila během dlouhých let, a synové Dhrtaráštry pak budou litovat vypuknutí války.“

Bhíšma souhlasil se Saňdžajovými slovy a popsal božství jak Kršny, tak Ardžuny, kteří byli spřízněni již v předchozím životě. Popsal jejich původ, jak spolu přebývali na různých úrovních, jak se vždy rodili společně, když muselo dojít k válce, a jak byli nepřemožitelní. Nakonec varoval Durjódhanu:

„Tvé uši jsou hluché k naším radám a místo toho posloucháš rady Karny, který je jakožto syn vozataje nízkého původu, Šakuniho, toho slizkého hada, a Duhšásany, svého sprostého a hříšného bratra.“

Ale Dhrtaráštra ho přerušil a zeptal se Saňdžaji:

„Udej odhad vojenské síly Pánduovců a řekni nám, kdo jsou jejich spojenci.“

Saňdžaja nebyl schopen okamžitě na jeho otázku odpovědět. Dlouho hluboce přemýšlel, posléze začal hovořit, ale náhle přestal a omdlel.

„Králi, Saňdžaja upadl do bezvědomí!“ zvolal Vidura.

„Proč?“ ptal se Dhrtaráštra udiveně. ,,Z jakého důvodu? Je snad ohromen silou Pánduovců, kterou viděl?“

Poté, co se Saňdžaja probral, popsal přesně sílu Pánduovců. V jeho sdělení nebyl ani náznak dvojsmyslnosti. Když to Dhrtaráštra slyšel, byl tak rozrušen, že začal naříkat nad svým osudem:

„Jsem uvázán ke kolu času a nemohu z něho uniknout. Ó, ten prokletý čas! Řekni mi, Saňdžajo, kam bych měl jít? Co bych měl dělat? Hlupáci Kuruovci hledají zánik a bezpochyby budou zničeni. Jejich čas už nadešel. Jak unesu nářek a pláč žen, když bude sto mých synů zabito? Ó smrti, kdy si pro mě přijdeš? Tak jako oheň plápolá v letním větru a polyká trávu, stejně skončím i já a moje rodina, jakmile Bhíma pozvedne svůj kyj a Ardžuna použije luk Gándívu. Který hlupák se dobrovolně vrhne do plápolajícího ohně jako můra? Cítím, že není správné bojovat. Vy, Kuruové, přemýšlejte o tom! Vyhněte se této válce! Nepochybuji o tom, že Judhišthira bude rozumný.“

Durjódhana se pokoušel svého otce uklidnit:

„Neměl bys nad námi naříkat, jako by nás postihla katastrofa. Neměj strach. My si věříme. Před několika dny jsem rozmlouval s Drónou, Bhíšmou, Ašvatthámou a naším mistrem Krpou o tom, co by se stalo, kdyby nás potkala válka s Pánduovci a Kršnou na jejich straně a celý svět o nás špatně mluvil kvůli pověstem, které o nás rozšířili. A víš, co na to řekli? Prohlásili: „Pokud vypukne válka, budeme na tvé straně. Nemusíš mít strach! Když půjdeme do boje, nikdo nás nepřemůže.“ Všichni mě o tom jednohlasně ujistili. Měl bys vědět, že tito obři mezi lidmi kvůli mně skočí třeba do ohně nebo do moře. Oni se smějí tvému naříkání. Bhíma nebude nikdy schopen unést rány mého kyje. Ardžuna i s Kršnou po boku se nikdy nevyrovná ani jednomu z nás tří. Nepřeceňuj ho kvůli nějaké události, při které nás přemohl. Nebyli jsme tehdy připraveni. Máme jedenáct akšauhiní, zatímco oni jen sedm… Neřekl snad Brhaspati, že armádě, která je o jednu třetinu menší, se lze snadno postavit?

Judhišthira zná naši sílu, a proto přišel jen s polovinou království. A teď podlézá dokonce jen s pěti vesnicemi. Proč by silný muž žádal méně? Pánduovci a my jsme z jednoho rodu. Nechápu tedy, proč si myslíš, že jen oni mohou vyhrát? Slibuji ti, že Pánduovci budou sevřeni mými přáteli tak, jako je sevřen jelen v lovcově síti. Pak ti předvedu ještě lepší představení než to, kterého ses účastnil před lety v křišťálovém paláci.“

„Můj syn mluví jako ztřešťěný nebo jako ten, kdo je v deliriu,“ řekl Dhrtaráštra. „Ano, již pociťuji, že my, Kuruové, jsme už teď mrtví. Ó Saňdžajo, řekni mi prosím přesně, kdo jsou ti spojenci, kteří v Judhišthirovi podněcují oheň?“

Starý muž panikařil a nebyl již schopen formulovat své otázky ani říci, na co se chce vlastně zeptat. Pouze zaúpěl:

„Ó, běda, proč musím mít syna natolik zmateného, že chce bojovat proti Judhišthirovi, Ardžunovi a Bhímovi? Durjódhano, dej jim zpět jejich právoplatný díl! Půl světa ti jako království stačí. Bhíšma, Dróna, Ašvattháma a Šálja, kteří ti přislíbili podporu, nesouhlasí s tím, co děláš. Vím, že ty sám bys válku nechtěl. Jsi ale popichován zlomyslnými společníky - Karnou, Šakunim a Duhšásanou.“

„Když si myslíš, že starší pro mě nechtějí bojovat, pustím je z hlavy,“ řekl Durjódhana. ,,Sám vyzvu Pánduovce k boji a budu se při tom spoléhat pouze na Karnu a Duhšásanu. Nepotřebuji nikoho jiného. Buď zničím Pánduovce a budu vládnout světu, nebo zničí oni mě a svět budou ovládat oni. Buď jeden, nebo druhý. Obětoval bych vše, ale žít vedle Pánduovců nebudu. Můj milovaný otče, pochop prosím, že jim nikdy nic nedám. Dokonce ani takové území, které by se vešlo na špičku jehly. Skončeme prosím tuto nicotnou a neplodnou diskusi, která se točí pořád kolem toho samého. Je čas jednat!“

„Ve své výzbroji mám brahmástru¹⁴,“ řekl Karna, ,,kterou jsem dostal od Parašurámy s určitou podmínkou. Mohu tuto zbraň použít a jednoduše Pánduovce zničit.“

„Tvá mysl je zatemněna ješitností, Karno,“ řekl Bhíšma. „Budeš rozdrcen i se svými zbraněmi, když se Kršna rozhodne udeřit.“

Karna byl touto poznámkou popuzen:

„Dobře. Nebudu tedy bojovat, přinejmenším dokud nepadneš. Nedotknu se zbraně, dokud budeš naživu!“ řekl a teatrálně odhodil svůj luk. „Děde můj, Bhíšmo, od této chvíle mě uvidíš jen u dvora. Nevkročím na bojiště, dokud ty a všichni ostatní nebudete umlčeni a nepadnete. Teprve poté pozvednu svoji zbraň a předvedu všem, co dokážu.“

S těmito slovy vztekle opustil shromáždění. Potom se Bhíšma obrátil k Durjódhanovi a řekl:

„Tak dopadají tvoji spojenci, kteří ti slíbili velkou podporu. Jak ti může pomoci bez svého luku? Asi už zapomněl na to, jak utekl od krále Viráty a byl rád, že vyvázl se zdravou kůží,“ řekl se smíchem a opustil halu.

Nakonec Dhrtaráštra a Saňdžaja zůstali sami.

„Řekni mi nyní po pravdě, Saňdžajo,“ ptal se znovu Dhrtaráštra, ,,jaký je tvůj upřímný odhad sil a slabin obou stran. Má Durjódhana velkou šanci, jak si sám myslí? Musí tomu tak být, jinak by si nebyl tak jistý svým vítězstvím. Co myslíš?“

„Ó pane, promiň mi,“ odpověděl Saňdžaja, ,,ale nechci ti nic říkat potají. Než k tobě budu opět promlouvat, prosím, ať jsou také přítomni královna Gándhárí a světec Vjása. Oni jsou schopni rozptýlit jakoukoli nevoli, kterou v tobě má slova mohou vyvolat.“

Vjása mohl být přivolán pomocí myšlenky. Když se zjevil, byla zavolána i Gándhárí. Saňdžaja opakoval vše, co již řekl o síle obou stran, tak dobře, jak jen mohl. Gándhárí rezolutně odsoudila jak myšlenku války, tak svého syna a jeho spojence. Vjása, jenž dokázal číst budoucnost, ujistil Dhrtaráštru, že jejich konec se opravdu blíží.

– MAHÁBHÁRATA –