Humanismus v různých kulturách
|
|  Yüklə 0.61 Mb.
|
Ale státi se příslušníky lidstva, to můžete.Rakušan Franz Grillparzer formuloval stejnou věc ještě trpčeji. V národních aspiracích vidí pouze rozklad a střety jedněch s druhými: Cesta nové kultury se vine od doby, co lidstvo je, skrze vlastenectví k bestialitě. Skutečnost je taková, že v té době byla německá buržoazie schopná a chtivá židy společensky začlenit. Tak, jak to prohlašovali nejvýznamnější mluvčí v čele s Gottholdem Ephraimem Lessingem; a tak jak tomu rozuměla židovská složka, která byla pro své sociálně kulturní rysy, jež získala, „integrovatelná“ to znamená dostatečně emancipovaná a kulturně modernizovaná, a v duchovním smyslu vymaněná z ghetta. Mluvčím této židovské složky byl velikán Moses Mendelssohn a po něm pak David Friedländer, M. Moser, Leopold Zunz, Eduard Gans, Rahel Levin a další; z teologického a politického stanoviska kupř. Abraham Geiger, Samuel Holdheim, Gabriel Riesser a v Rakousku Isaac Mannheimer a mnoho dalších. Oba duchovní obři, kteří mohli, v případě Německa, překonat tak tragický spor mezi národností a humanistickou universálností, byli Židé: Heinrich Heine a Ludwig Börne. Vedle nich samozřejmě další gigant, rovněž židovského původu, který se jmenoval Karel Marx. Na téma, kterým se zabýváme, bychom mohli citovat mnoho dojemných, vzrušujících prohlášení, ať už vyslovených či napsaných těmito velkými mysliteli. Ale omezíme se na jediné, napsané Ludwigem Börnem v jednom z jeho Pařížských dopisů 7. února 1832: … Narozen jako otrok, miluji svobodu více než vy… Narozen bez vlasti, přeji si víc než vy jednu mít. A narozen v maličké židovské uličce,…nestačí mi město, kraj ani provincie. Jedině celá vlast mne uspokojí… Musíme konstatovat – a já tak činím beze smutku – že lidské osvobození a společenská a kulturní integrace v sobě zahrnovaly, prakticky pro všechny, náboženskou konverzi téměř vždy v jednoduše formálním smyslu. Jinak tomu být tehdy nemohlo, právě když to mnozí z nich považovali vysloveně za dané (Heine, Gans, Friedländer aj.). Později to bylo jiné. Ale formální nebo jednoduše duchovní „konverze“ byla uskutečněna také židovskými humanisty: ne k „většinovému náboženství“ ale k absenci náboženství. Humanisté křesťanského původu provedli v tomto okamžiku stejnou „konverzi“. A tak vidíme jak židy, tak křesťany nejen se stejnou orientací a stejným přístupem, ale také úzce spojené. A jestliže snad chybělo něco pro upřesnění společného osudu, tak to byl ten neblahý 10. květen 1933, kdy se společně spálila všechna jejich díla. Naplníme výčtem příkladů jeden seznam pro Německo (a také Rakousko), aniž bychom si dělali starosti, a aniž bychom předstírali, že je zcela úplný: Theodor Storm, Gerhart Hauptmann (kterého sem řadíme, i když se později odvolal), bratři Mannové, Carl Zuckmeier, Erich Maria Remarque, Kurt Tucholsky, Carl von Ossietzky, Erich Kästner, Bertolt Brecht, Ana Seghersová, Ricarda Huchová, Arnold Zweig, Egon Erwin Kisch atd. A pro Rakousko: Karl Emil Franzos, Hugo von Hofmannsthal, Stefan Zweig, Arthur Schnitzler, Anton Wildans, Karl Kraus, Jakob Wassermann, a také velikán Ludwig Anzengruber, Jura Soyfer a mnoho dalších. Tehdy se nerozeznávalo a také nepátralo po tom, kdo z nich byl žid. Všimli si toho pouze nacisté a upozornili na to. Ale také ne tolik! Pro ně byli všichni humanisté, pacifisté a socialisté - židé a krypto-židé. Což je pro židy opravdová čest. Vy také bezpochyby nevíte, zda byli židé všichni nebo ne. Já to vím. Ale nebudu o tom mluvit. Protože pro mne by bylo opravdu ideální, aby tato stránka nebyla u člověka tou nejdůležitější, ale abychom se spíše zaměřili na jeho postoj k lidské bytosti, k etice a kultuře. Téma, které bych chtěl dnes rozvinout, je velmi obsažné. A nevyhnu se tomu, abych nezmínil mnohé významné momenty, mnohé významné činy. Zaměřím se pouze na dvě témata: upevnění substanciální židovské kultury světového dosahu ve východní Evropě a socialistické hnutí. Ve starověku na Středním východě zajisté existoval nějaký „židovský národ“. Mluvit o nějakém „židovském národě“ v souvislosti s diasporou je – a s tímto tvrzením se nepochybně střetávám v pojetí mnohých z vás! – nesprávné. Shledali jsme, že židé tvořili v typické feudální společnosti „stav“ vlastní tomuto společenskému uspořádání, stav se specifickou funkcí, obdobně důležitou jakou zastávaly šlechta a církev: nezbytnou a tedy respektovanou; přesto však „zvláštní, cizí“ v ekonomicko společenském uspořádání, a tedy i „ideologicky zvláštní, cizí“. Buržoazní transformace toto (tradiční) uspořádání zpochybnila a znovu také zpochybnila „specifickou funkci“ žida, a tudíž tedy i jeho vlastní existenci coby vymezenou společenskou entitu přibližující se ke svému vymizení. Vymizení, které se mohlo konkretizovat v různých formách. Tam, kde došlo k kapitalistické přeměně, žida začlenili. Tam, kde k ní nedošlo, ho různými způsoby odmítali - s větším či menším násilím. Ve velmi složité hře mezi „společenskou bytostí a vědomím“ mohla ideologická specifičnost – náboženská i kulturní - přetrvat během určité doby. Nelze však vůbec hovořit o „židovském lidu“, zahrnujícím všechny židy na světě; a ještě méně o národě! Z velmi složitých důvodů, v pomalém rozkladu feudálního řádu, za nepřítomnosti výrazné kapitalistické přeměny, a tudíž i za slabého národního vymezení národů dané oblasti: Poláků, Litevců, Ukrajinců a dalších se na východě Evropy objevila „židovská národnost“ specifické kultury, složená z několika miliónů jedinců, ze zeměpisného hlediska relativně koncentrovaná. Národ je, podle již klasického vymezení Vladimíra Iljiče Lenina „stabilním společenstvím, historicky spoluvytvořeným nějakým územím, jazykem, hospodářstvím, a z těchto okolností i vyplývajícím národním rysem“. Jsou-li některé z těchto rysů přítomny - avšak ne všechny - hovoříme o „národnosti“. Takový termín tedy náleží židům východní Evropy od 13. století, ale nezahrnoval ani nezahrnuje židy ve zbytku světa, přestože kvalitní myslitelé nejen jako Dubnov ale také jako socialistický teoretik Otto Bauer tvrdí opak. Z této „židovské národnosti“, která se náhle objevila, prýštily úspěchy velké, vysoké kulturní hodnoty a zjevné specifičnosti. Dobrala se i úspěchů schopných promítnout se do světové kultury a bývalo by se to podařilo v ještě větší míře, kdyby jejich základ naneštěstí nevyhasl; mluvím teď o velmi bohatém a velmi hlubokém jazyku jidiš. Literatura z tohoto prostředí psaná v jidiš měla hlavně lidový ráz, vzhledem k tomu, že jazyk byl vyjadřovacím prostředkem židovských mas, zatímco rabínská elita pěstovala hebrejštinu. Obsah této literatury byl esenciálně humanistický. To znamená, že jejím ústředním námětem, tématem byla lidská bytost s jejími utrpeními, starostmi a úzkostmi, s jejími láskami, zlobami a nenávistmi, s jejími přáními a zápasy, se všemi jejími velkolepostmi i nouzemi. Mnoho specifických židovských prvků obsahuje tedy prvky hodné lásky pro každého člověka, lidských citů jakéhokoliv původu. Za nejhodnotnější z těchto hlubokých prvků se dá pravděpodobně považovat židovský humor, který jasně vystupuje také v Heinově díle. A stejně tak i hluboká láska k míru a velmi lidský skepticismus co do patetičnosti, mnohomluvnosti, vojenská síla a tvrdost jakožto marnivá, samolibá kastovní čest a jiné nestálé nekonzistentní fetiše stejné povahy. Ale k tomu všemu je třeba dodat, že nenáviděli německý nacismus, fašismus obecně, militarismus a domýšlivé společenské elity. Právem! Protože jim to bylo nejen cizí – to hlavně, ale také nebezpečné. Nic víc jim neškodí než zůstat groteskní. Bohužel ne vždy měli židé svědomí a nezbytnou sebeúctu, aby s hrdostí tyto kulturní vlastnosti zdůraznili. Naopak spíše často zkoušeli být soupeři těm, kteří jimi opovrhovali na jejich vlastní málo úctyhodné půdě. Například v Rakousku i Německu byly zabity stovky židů nesnášenlivými vojáky, aby je zbavili odvahy – ano odvahy! - odmítnout vstoupit do těchto vražedných her nazývaných čest a souboj. Podle mého mínění byla hrdost u mnohých židů žalostná, zatímco je šovinistický německý tisk po šestidenní válce nazval „Prusy Jordánu“; namísto odpovědi, že válka může být někdy bohužel nezbytná, ale že srovnání s podlým pruským militarismem pro ně představuje opravdovou urážku. Chtěl bych o této velmi bohaté židovské kultuře „jidiš“, přinést více, ale abych tento výklad nepřiměřeně neprodlužoval, budu jmenovat pouze tři spisovatele, kteří jsou podle mne nejvýznamnější: Šalom Aš, který mistrně zvládl vykreslit toto prostředí a problematiku velkou a zároveň malou, včetně tohoto mimořádně transcendentního procesu, kterým byl cyklus ruských revolucí mezi léty 1905 a 1918; podnikl také průzkumné sondy do prostředí židovských emigrantů ve Spojených státech, stejně tak i do tématiky vzdálenější židovské historie. Druhým velikánem je Šalom Rabinovič, známý pod pseudonymem Šalom Alejchem. Ať ti, kdo nečetli tento tak hluboký a zároveň tak půvabný román, jakým je Tovje vdává dcery nenaleznou klid, dokud si jej nepřečtou. Ať si jej přečtou v jidiš, ovládají-li tento jazyk. Jestliže ovládají němčinu, ať si přečtou nedostižný překlad Maxe Broda. A pokud ne, ať si dílo přečtou ve francouzštině, která rozhodně nemůže nahradit němčinu v napodobení ducha jazyka jidiš; ale ať si jej přečtou! Třetím velkým spisovatelem užívajícím jidiš, jehož budu jmenovat, je Isaac Bashevis Singer. Ten je nositelem Nobelovy ceny za literaturu a posledním mluvčím jazyka jidiš i kultury stojící před svým velmi politováníhodným zánikem. Nemůžeme opomenout zmínit, že souběžně se sociálně kulturním obrozením, které bylo pro jidiš hybnou silou, se ve východní Evropě zrodil ideologicko-sociologicky totožný proces, který spočíval v integraci četných židů do polského národa a ve větší míře také do národa ruského před i po říjnové revoluci v roce 1917. Nakonec tu zbývá socialistické hnutí, nositel hlubokého a sjednocujícího humanismu, který byl již od svého vzniku vyhlašován všemi svými teoretiky počínaje Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. S tím, co bylo řečeno, není v rozporu angažování se s „dělnickou třídou“, ani vyhlášení boje a dokonce ani vyhlášení revolučního násilí. Nepředstavuje to ani překážku této identifikace v souvislosti s globalizujícím a universálnímu „lidstvím“. Sám Marx, syn konvertity, se samozřejmě žádným židovským kulturním rysem nechlubil. Ale z velké části od svých předků rabínů bezpochyby zdědil výjimečnou myšlenkovou schopnost i svou nesrovnatelnou dialektickou sílu. Inkorporace četných židů do všech úrovní socialistického hnutí se nepochybně uskutečnila, díky specifickým důvodům, které měly navíc obecnější rys. Šlo o úsilí hluboce změnit společenské struktury. Obdobně pak i díky teoretickému a doktrinářskému myšlení uplatňovanému po staletí. To přineslo zvláštní hlediska a východiska. Mezi teoretiky, hlasateli a vůdci socialistického hnutí, můžeme jmenovat, a to ve všech jeho proudech, mnoho dalších velmi znamenitých osobností židovského původu. A všichni tito se evidentně „židy necítili“ neboť jejich učení přispívalo k integraci; kromě toho, že byli při respektování všech náboženství, z principiálních důvodů od každé náboženské víry odděleni, ať už byla jakákoliv. Co se týká kulturních židovských rysů, dosáhl proces jejich eliminace různých úrovní. Mělo to souvislost s charakterem každého jedince. V devatenáctém století žil Ferdinand Lassalle. Na konci stejného století a na začátku dvacátého století žila drahá Rosa Luxembourgová, zavražděná společně s Karlem Liebknechtem; v Rakousku Viktor Adler, jeho syn Friedrich a Otto Bauer, a v Rusku teoretici a vůdci takového formátu jako Pavel Borisovič Axelrod, Lev Davidovič Trockij (vlastním jménem Leib Bronštejn), Julij Osipovič Martov (vlastním jménem Ceděrbaum), Jakov Michajlovič Sverdlov, Grigorij Jevsjejevič Zinověv, Lev Borisovič Kameněv, Mojsej Solomonovič Urickij, V. Volodarskij; Maxim Maximovič Litvinov (vlastním jménem Meir Henoch Wallach), sovětský představitel ve Společnosti národů, jehož výzvy čelit tehdejší nacisticko-fašistické agresi zůstaly, bohužel, nevyslyšeny. Vůdci židovského původu se mezi těmi, kdož se účastnili pokusu o socialistickou transformaci ve východní Evropě odlišovali od ostatních i v dalších zemích. Jde o jednu mimořádně smutnou kapitolu. Neboť, pomineme-li Německou demokratickou republiku a Bulharsko, kde se integrace a účast židů uskutečňovala bez překážek, a v plné shodě s humanistickou doktrínou socialismu, se téměř ve všech ostatních zemích daného bloku znovu objevily projevy antisemitismu, způsobené nejen – jak by se dalo logicky vysvětlit a chápat! – zčásti nepřáteli režimu, ale také atmosférou v socialistickém táboře. Zvláště v Sovětském svazu a v Československu měly některé z těchto projevů tragické důsledky. Nesmíme zapomenout na tuto velmi smutnou kapitolu, která už není pro nikoho bolestivá. Jen pro nás, kdo skálopevně věříme v nutnost překonání zastaralého kapitalistického řádu prostřednictvím socialistické transformace, a kdož jsme aktivními bojovníky podporujícími revoluční proces světové šíře. Nicméně, analyzujeme a hodnotíme v první řadě duchovní, etické a kulturní entity: humanistické myšlenky a velké utopie, požadavky, naděje, spravedlnosti a důstojnosti, které ve své jednotě i dialektické rozporuplnosti s materiální a společenskou realitou hýbou světem a lidskou společností ve vzestupné spirále. Tyto myšlenky vždy provokovaly v běhu historického procesu činy a událostmi, které je pravděpodobně popíraly nebo mrzačily. Ti, kdož milují lidskost - aktivní, bojující humanisté - se budou vždy snažit vyhnout se tomuto jevu anebo jej, co nejvíce, omezit. Jenže, takové události přijdou znovu. Nejednáme v abstraktním království idejí, ale zde, na zemi a člověk není jen produkt boží substance, ale také substance ďábelské. Než skončím, rád bych citoval krásnou větu básníka Německé demokratické republiky (myslím, že stále žije): Heinze Kahlaua. I ta nejsprávnější věc na světě se nemůže přestat mýlit a páchat bezpráví, křivd. Pokud si nebude vážit své spravedlnosti ale svého neštěstí, zůstane nadále tou nejsprávnější věcí. V morální rovině je tato věta náročná, ale také utěšující. Nepřestaneme jednat, abychom zlepšili svět, abychom vykoupili lidskou bytost, protože - s nejlepšími úmysly - se takové snahy udály, a mohou se určitě stát znova. Ale buďme kritičtí i k sobě samým a neztraťme nikdy, ani uprostřed nemilosrdného zápasu, lásku k lidské bytosti. Věřím, že tento pokus o socialistickou transformaci ve východní Evropě byl ve smyslu lidské emancipace, společenské spravedlnosti a důstojnosti nejodvážnější, jaký byl dosud v historii zaznamenán, a to až po dnešní časy! Všechny pozdější pokusy jej budou muset překonat, ale nikdy se nepřestat zajímat o tuto velkolepou zkušenost, která neztroskotala, jak se většinou dočítáme, ale která se nakonec zhroutila, protože už nemohla odolávat tlaku velmi mocného a bezohledného nepřítele. Tento pokus započatý v krajně nepříznivých podmínkách, musel trpět velmi vážnými nedostatky. Někteří ujišťují, že by bylo nemožné oprostit se od poroby kapitalismu a začít pouze s budováním socialismu v nějaké zemi, a ještě méně v zemi tak zaostalé jakou tehdy bylo Rusko. Když toto, navzdory všemu uspělo, proč tedy odmítali ukázat vážné nedostatky a páchání tak nepřijatelných činů, aby udrželi nový, pochybně ustálený systém, vytvářející represivní struktury, které se následně staly překážkami ve vlastním pozdějším rozvoji? Chyběly snad důvody, aby se to vysvětlilo? Zvláště rád bych mezi všemi zeměmi, které se vydaly na cestu socialismu, poukázal na zemi, kterou dobře znám: Německou demokratickou republiku. Protože je důležité tuto velkou zkušenost zmínit - nechceme-li, aby byl náš výčet pochybností a započatých humanistických pokusů v dějinném běhu zkomolený. Musíme to zmínit, poněvadž se, navzdory skutečnosti, že se před zdánlivě nepřekonatelnými překážkami, za krajně nepříznivých okolností a pod neustálým tlakem ze strany nepřítele staly věci, které by se stát nemusely, a které vypadaly, že tuto humanistickou podstatu, která jim byla vlastní, popírají. Kdo jsou ti, kdo vedli tento opravdový „německý zázrak“ k prospěchu?, Kdo jsou ti schopní pozvednout jednu část země z materiálních a duchovních ruin, očistit obyvatelstvo od nacistického jedu a zmobilizovat je, aby vytvořili uspořádání bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných, v němž by každý mohl žít v míru a v bezpečí, s úplnými zárukami pro svoje materiální a duchovní potřeby? Muži a ženy, kteří vyčerpaní tělesně, avšak nikoli duševně vycházeli ven z koncentračních táborů; a také několik uprchlých vůdců, kteří se vraceli z exilu. Celkem jich nebylo víc, než několik stovek. Vyhubit nacistického ducha! Co se mne osobně týká, říkám to s plným vědomím odvahy, které takové prohlášení vyžaduje. Protože to je jisté a já tomu věřím! Bezpochyby přitom využívali příslovečnou disciplinu, stejně tak jako německou poslušnost. Jak by mohli nepoužít to málo, co jim mohlo posloužit v tak zoufalé situaci? S úpadkem – dobře to vysvětlují dnes již klasické zákony psychoanalýzy – došlo k opakování, a to, co bylo oživeno, včetně rasismu, se vrací, díky frustraci, jako havěť vylézající ze stoky, nedodržují-li se hygienická pravidla. Ale vždy, před i po rozpadu, už byl antihumanismus, jakož i xenofobie a vše, co je morálně negativní, nerozlučně sjednoceno v nejnásilnější nenávist vůči ideologii a moci působících během těchto čtyřiceti let. To je totiž vhodné, účelné a analýza se takto dokonale uzavírá. Nenávist židů? Oni ji neměli! Neměli ji! V takovém kontextu měla duchovní očista velký úspěch. Masivně byla přijata jejich úplná integrace. Rozumějme si dobře: je to správné - nejen pro nějakou stranu daného systému, ale z hlediska rovnosti obyvatelstva. A to se děje pouze několik let od ideologické pohromy vzešlé z nacismu! Samozřejmě, odolávání spontánnímu začleňování, dobrovolná marginalita byla do jisté míry nesrozumitelná; zvláště politika sebevyřazování (auto-marginalita): sionismus. O tomto pojmu se dá diskutovat. Podle mne neexistuje tlak materiálního typu, antisemitismus k integraci nepřispívá – naprosto ne! – ale právě naopak v ní brání. To nás učí nejen zdravý rozum (common sense) ale také celé dějiny židů a antisemitismu. Po „pádu zdi“ požádal parlament, formálně zničehonic, židy „o prominutí“ za domnělé urážky, zneuctění, potupu, jimž byli vystaveni. Jak se zdá, šlo o hroznou chybu považovat židy za Němce, občany a členy společnosti s celou důstojností a plným právem - a ne za cizorodý prvek. Napsal jsem tedy otevřený dopis premiérovi Lotharu de Maizièrovi. Některé novinové plátky z Německé spolkové republiky a Rakouska jej publikovaly. V té době to znamenalo odvážný čin. Otiskly jej také židovské noviny Tribüne z Frankfurtu nad Mohanem. Ty k němu přidaly útočné žvanivé kázání, namířené proti mně, které mi připomnělo agresivní obvinění, kterých se mi dostalo - po uveřejnění prvního vydání mé Kritické historie. Nicméně, v Tribüne můj otevřený dopis uveřejnili a vybídli čtenáře k diskusi. Můj text otiskli také v deníku Neues Deutschland. Tento nástroj sociálnědemokratické strany vulgárně nazývané „neokomunistická“ se znovu postavil na nohy a získal obrovské množství příznivců. Vláda Německé demokratické republiky, které zůstávalo šest měsíců existence, nikdy nepřiznala, že můj dopis obdržela. Jen výsměch za to, že se nepodařilo vytvořit během čtyřiceti let „nového člověka“! Já myslím, že se to podařilo. Ovšemže ne v tom romantickém, zidealizovaném smyslu. A neodvolávám se pouze na drastický pokles kriminality, která se dnes, stejně drasticky, začíná znovu zvyšovat. Delikty už po desetiletí neznámé se stávají obvyklými. Ale nejdůležitější je, že se lidé cítili v bezpečí a nemuseli si dávat pozor na souseda. Právě tak bylo tolik jednoduché – smůla pro nás – je ošálit povídačkami o svobodě a spotřebě s falešnými perlami ze Západu. A podvádět lidi nepřestali, prodávali jim stará auta vydávaná za nová, dávali jim falešné úvěry a pojištění. Tisíce lstí, fíglů, které byly a jsou v naší společnosti běžné, ve vlčí společnosti, v džungli. Občané byli důvěřiví, bezbranní a prohlašuje-li někdo, že tohle představuje chybu „systému“, nevím, co by se mu na to dalo odpovědět. Dokonce i zmizením ukazuje tento systém svou nadřízenost. Mírumilovně, bez cynických podvodů a bez krveprolití. Vzpomínám si na několik kapitalistických režimů, které volily zcela odlišné postoje, jakmile byla v otázce jejich existence. Násilí, stíhání, represe, fašismus, válka atd. A ještě předtím byli židé ve skutečném ohrožení. Příkladem toho je zmizení třiceti tisíc z nás. Je jisté a lze to povědět namísto shrnutí: nelidskost, ke které došlo v socialismu, je v úplném rozporu s ním samotným. Aby socialismus žil a prosperoval, musí být odstraněna. Oproti tomu nelidskost kapitalismu je v jeho hlavní a podstatné části a může zmizet pouze s ním. Drazí přátelé, děkuji vám, že jste mi naslouchali s tak velkou trpělivostí. Věřím, že jsem poukázal na mnoho různorodých námětů, myšlenek a fakt z židovské kultury i kultury obecně, z židovských dějin i z historie obecně. Nebude mi vytýkáno, že jsem zahrnul svůj způsob chápání humanismu. Především se cítím vroucně spojen se všemi, kdož představují a milují lidské bytosti, kdož milují dobro a nenávidí zlo a angažují se, aby dobro nad zlem zvítězilo; kdož věří či nevěří v Boha a chápou lásku k člověku po svém. Naproti tomu - mne nic neváže pouze k cynikům, kteří ničemu nevěří a pohrdají svými bližními, proti takovým cynikům se bytostně stavím. A věřím, že to mám společné nejen s vámi všemi, ale také s humanisty všech míst a všech dob. Javier Maskin Humanismus v amerických kulturách Ruský dům v Argentině Buenos Aires, 4. listopadu 1994 Děkuji vám všem za vaší účast. Když jsem byl osloven, abych mluvil o humanismu v amerických kulturách, přijal jsem to s potěšením, zároveň jsem se však ocitl v tváří v tvář jednomu problému. Protože tlumočit někomu pojetí, souvislosti nebo představu světa nějaké kultury je obvykle trochu riskantní. Po tom všem pak každý vnímá skutečnost podle své vlastní představy o světě. Tudíž se mi zdálo vhodnější uvést toto shromáždění do myšlení našich původních kultur, nicméně nikoli s přáním vyjádřit nějaký názor, ale spíše s cílem objasnit daná východiska a z tohoto porozumění vytyčit to, co lze považovat za společné body nebo za body sbližující. Pro nás, kteří jsme byli vychovaní v západní kultuře, je někdy problém poměřovat všechny stejnou měrou, která je náhodou naše. Máme tedy sklon posuzovat, učíme se soudit, ačkoli mnohem užitečnější je učit se, abychom chápali. Když si rozumíme, jsme si mnohem blíž, a - krom toho - je třeba uvážit že způsob pohledu na záležitosti jedněch se nezbytně nemusí shodovat s pohledem druhých. Poněvadž se budeme zabývat našimi původními kulturami, chtěl bych vám vyprávět jeden zážitek, který se před několika lety přihodil jednomu bolívijskému politikovi. Tento muž v rámci volební kampaně objížděl okresy Atliplano se svými projevy. V okamžiku, kdy měl projíždět vesnicí Indiánů kmene Aymara, vynaložil úsilí k překladu svého projevu do jejich jazyka. Lidé z vesnice se sešli, politik mluvil a řeč ukončil naléhavým doporučením, aby se přestali dívat dozadu - proto aby mohli postupovat k budoucnosti. Po ukončení proslovu pokračoval v cestě. Aymarští Indiáni byli překvapeni a nechápali, co tím chtěl ten dobrý muž říci. Té noci se sešla rada starších, aby hovořili a rozebírali, co znamená “Přestat se dívat dozadu, ohlížet, aby bylo možné přiblížit se k budoucnosti”, protože podle představy světa Indiánů Aymara byl tento návrh naprosto směšný. Jeden ze starších řekl: “Zdalipak, náhodou, můžeme znát budoucnost? Ne, nemůžeme jí znát. A proč nemůžeme znát budoucnost? Protože ji nemůžeme vidět. A proč ji nemůžeme vidět? Protože budoucnost je za námi. Naopak můžeme znát minulost, protože ji máme zde na očích, zde je to, co se stalo včera; tam je to, co se stalo předevčírem, dál to, co se stalo minulý měsíc a minulý rok (ukazujíc dopředu). A tam to, co se stane zítra, příští měsíc, příští rok (ukazujíc dozadu). Takže z toho vyplývá, že ten muž nás žádá, abychom se přestali dívat dozadu, na budoucnost proto, abychom se přiblížili k budoucnosti, to znamená dozadu. Rozhodně ne, bílí lidé nikdy nepochopí skutečnost věcí.” Chci-li například popsat, jaký je tento sál, mohu říci: jsem tu já, pak Roberto, dále první řada, pak druhá, třetí a nakonec je tam klavír a zadní stěna; ale kdyby zde seděl nějaký Aymara řekl by, že nejdřív je tu zadní stěna, pak klavír, pak první řada (která je pro nás poslední) a tak dále, pak Roberto a nakonec já. Tento rozdílný způsob výkladu ukazuje odlišné pojetí času i prostoru. To nejvzdálenější v prostoru je to, co je nejvzdálenější v čase, jsem přítomnost, tudíž jsem poslední událostí, která se stala, proto se počítám jako poslední… Problém tohoto bolívijského politika je, že si myslel, že dva jazyky jsou dvě různé formy pro to, aby řekl stejnou věc a myslel si, že k tomu, aby byl Aymary pochopen, postačí přeložit jeho projev do aymarského jazyka. Myslel si to, protože byl vychován v myšlence, že existuje jediná představa, která odráží skutečnost, a že je tedy jasné a zřejmé normální věřit, že budoucnost je vepředu a minulost vzadu. Nikdy by nepomyslel na to, že by někdo jiný mohl uvažovat jinak. Zpravidla se v našich školách a na universitách nevyučuje, že realita je kulturně determinované pojem: to, co je skutečné pro jednu představu, obraz světa, nemusí být skutečné pro nějakou jinou. Každá kultura se zakládá na mýtickém a náboženském základu, z něhož se vytváří její osobitost, její věda, její racionalita, její umění, její povaha, a tento základ představuje to, co označujeme za obraz světa. Kdyby si zmíněný bolívijský politik uvědomil tuto skutečnost, snažil by se o to, aby udělal překlad podle obrazu světa etnika Aymarů a nikdy by neřekl něco, co by se v očích příslušníků tohoto kmene jevilo jako obludnost. Je pro nás těžké si uznat a přijmout, že existují různé skutečnosti, různé způsoby pohledu na věci. A nyní další historka. Týká se návštěvy botanické zahrady s průvodcem. Skupina i její průvodce se zastavovali před rostlinami až do chvíle, než se zastavili před “opilým stromem”; průvodce poté vysvětloval: “Toto je zakřivený, vydutý strom, který se používá k dekoraci a k průmyslovým účelům”. A lidé na to s respektem: Jak je tento muž vzdělaný!”. Nicméně, jeden muž ze skupiny řekl: “Zdá se mi, že ve tvaru stromu vidím těhotnou ženu” a lidé dodali spokojeně: “Ten muž je citlivý, ten muž je básník”. Náhodou se však v té skupině nacházel Indián z etnika toba, který prohlásil: Básník má pravdu, strom představuje těhotnou ženu. Je to náš posvátný strom, nosí ve svém břiše syna země a znázorňuje, zachycuje původ a pokračování nepřetržitosti života”. Potom se ale lidé polekali a řekli “To je nějaký divoch a ještě k tomu neznaboh.“ Zcela zjevně chválí lidé básníka, protože si myslí, že básník nevěří tomu, co říká; jedná se o básnické licence. Ty bývají velice pěkné, navíc znamenají výjimku, která potvrzuje pravidlo. Normu toho “jak se máme dívat na věci”, a protože je důležité pravidlo potvrdit, výjimky přicházejí velmi vhod. Ať je to jak chce, lidé mohou zpochybnit dobré básníky, protože v nitru máme všichni dojem, pocit, tušení, že každá výjimka ničí pravidlo. Dokud básník nevěří tomu, co říká, neexistuje žádný větší problém. Ale co se stane, když básník věří tomu, co říká? V tom případě už není básníkem, ale bláznem, jehož je třeba izolovat, zavřít. Problém s Indiánem je těžší, protože nejenže věří tomu, co říká, ale navíc není bláznem. Najednou se tedy mění v prvek narušující strukturu. Svou vlastní existencí znovu zpochybňuje náš způsob pohledu na svět zpochybňuje i naše přesvědčení, že existuje jediný pohled na svět. Dá se říct, že se v kulturně determinované formě projevují nejen rysy realit, ale také měřítka pravdy. To, co znamenalo vědeckou pravdu pro průvodce, bylo básnickou licencí pro básníka a mýtickou pravdou pro Indiána. To byla kritéria pravdy. Celá naše kultura se zakládá na binární (podvojné) logice, známé jako logice vyloučení třetího, podle které jsou věci správné nebo špatné. Já osobně tuším, že pokud se dvě interpretace vzájemně vylučují, tak jsou špatné, chybné obě dvě, ale faktem zůstává, že je naše kultura založená na logice vyloučení třetího. Logika - chceme-li ji tak nazvat - původních kultur našeho kontinentu, je tenární (potrojnou) logikou: to jest logikou zahrnující, obsahující i třetí; logikou, podle níž mohou být věci správné, mohou být špatné nebo mohou být nejisté. Právě tento prvek nejistoty znamená nejen kritérium pravdy, ale navíc i kritérium krásy. Ten, kdo by, například, poslouchal domorodou hudbu, vnímal by její zvuky jako neurčitelné, které nejsou ani „cé“ ani „dé“ ani pevné „é“, tóny které se rozvíjejí v kmitání, kolísání. To jsou krásné zvuky. Vezmu-li pravítko a narýsuji přímku, může být dokonalá ale nebude krásná; udělám-li jinou přímku svou rukou, nebude dokonalá, protože bude odrazem mé vlastní nedokonalosti, ale může být krásná, je to moje přímka. Umění umělce je jeho uměním, je krásné právě proto, že neobsahuje onu chladnou a neosobní dokonalost, kterou jsme zvyklí považovat za jediné měřítko pravdy. Myslím, že se s touto těžkostí setkáváme, když se srovnáváme s příslušníky původních národů. Tato nesnáz je následkem našeho přesvědčení o tom, že dvě a dvě jsou čtyři. Jsem ochoten přijmout, že dvě a dvě jsou čtyři – pod podmínkou, že zároveň přijmeme, že ve skutečném světě pojem čtyři neexistuje. Říkám-li: “Ve čtvrté řadě jsou čtyři lidé”, nedostáváte žádnou informaci, která by vám umožnila udělat si o těchto lidech minimální představu (co jsou?, jací jsou?, kdo jsou? a ještě méně o tom, jak myslí či jak cítí). Musím učinit jakousi úplnou abstrakci každého z jednotlivců, zjednodušit každou z nich, abych mohl říci: “jsou (tam) čtyři”. Toto zobecnění, abstrahování skutečnosti je velmi užitečné k praktickým účelům, problém však nastává, když se věří, že abstrakce reality, zobecnění skutečnosti představuje realitu (ve vší její úplnosti – pozn. překladatelky T. B.). Takže, potkáváme mnoho sociologů, pro které jednotlivec neexistuje jinak, než v podobě čísla na papíře, a je součástí nějaké statistiky, která se posléze nachází v nějaké databance… Podle toho pak existují čtyři lidé, kteří vydělávají více jak tři sta dolarů, kteří váží víc než sto kilo, ale jednotlivci, lidé neexistují. Naše moderní věda zaměnila zobecňování skutečnosti za skutečnost samotnou. Formovala se na základě abstraktního myšlení, zobecnila vše a všechny, a hlavně všechny lidi. Myšlení našich původních kultur je naopak myšlením konkrétním. A není jediným. V tibetském jazyce existuje 80 000 slov pro vyjádření 80 000 různých emocí. V tibetštině slovo “emoce (pocit)” nenalezneme; emoce obecně neexistuje, protože je 80 000 různých emocí. Chce-li někdo v čínské kultuře říct: “Výška Javiera Maskina je sto devadesát centimetrů”, nemohl by to literárně přeložit, protože v čínštině slovo “výška” neexistuje. Řekl by: “Odshora dolů je u Javiera Maskina sto devadesát centimetrů”, protože z pohledu čínské představy o světě vyplývá těchto sto devadesát centimetrů ze srovnání dvou konkrétních velikostí, nahoře a dole a neexistuje abstrakce, která se nazývá výška (míra). Tento způsob konkrétního myšlení se odráží nejen v řeči, ale také ve společenském uspořádání. Pojetí spravedlnosti je v tradiční Číně dost odlišné od koncepce spravedlnosti, jakou používáme my. Zatímco pro nás je právo vědou, pro Číňany je uměním. Rozdíl spočívá v tom, že západní soudce bude uplatňovat zákon na skupinu individuí rovných před zákonem (alespoň v demokracii se předpokládá, že všichni jednotlivci jsou si před zákonem rovni). Čínský tradiční soudce bude mít za úkol rozhodnout, jak musí uplatnit zákon na každého z jednotlivců, které bude soudit; totiž spáchal-li jsem trestný čin a můj soused spáchal stejný trestný čin, má se to tak, že já jsem já a můj soused je můj soused. Trestný čin, který jsem spáchal, jsem uskutečnil v určitých podmínkách, rozdílných od podmínek mého souseda; oběti mého trestného činu se liší od obětí trestného činu spáchaného mým sousedem, a způsobená škoda, újma je taktéž jiná. Takže, pro čínského soudce by bylo zcela nespravedlivé udělit mi stejný trest, jako mému sousedovi. Umění spravedlivosti je určováno tím, co odpovídá každému jednotlivci. Záleží na jedinci, nikoli na právní abstrakci. Tento konkrétní způsob myšlení se také projevuje v jazycích našich původních národů. Například, chci-li říct v mapuckém jazyce: “Jan vstoupil do domu”, a přeložím-li to literárně, měl bych říct Jan konuí ruca meu. Konuí = vstoupil. Leč, Mapukové by této větě nemohli porozumět, protože pro ně je nezbytné vědět, zda ten, kdo mluví, je uvnitř domu, a tudíž, zda Jan vstoupil odtamtud sem - v tom případě řeknou: „Jan kompai ruca meu; nebo zda ten, který mluví, je mimo dům a tudíž ten, který vstoupil odtud tam - v tom případě řeknou: „Jan kompui ruca meu“, to znamená, že mapucká slovesa indikují nejen akci, ale také její smysl a její směr akce, protože slovo “vstoupit” - obecně nic neznamená. Ještě zajímavější je, že stejně jako slovesa mají nějaký směr a prostor, tak podstatná jména mají čas. Chci-li hovořit o domě, ve kterém žiji dnes, řeknu: „mule pervum“, ale chci-li mluvit o domě, ve kterém jsem žil předevčírem, nebo před rokem, a který není stejný jako ten, ve kterém žiji dnes, měl bych říci „mule peyen“, a chci-li mluvit o domě, ve kterém budu bydlet zítra, a který není stejný jako ten, ve kterém žiji dnes, řeknu „ni muleam“. Máme slovesa se směrem a prostorem a podstatná jména s časem. Každá věc zaujímá specifické místo v obecném uspořádání vesmíru. Toto pojetí sloves se směrem a prostorem a podstatných jmen s časem vypovídá o představě dynamického kosmu v neustálém pohybu, v jeho nepřetržité změně. A tato transformace je právě principem a základem harmonického zákona, který řídí vesmír. Téma harmonie někdy vyvolává zmatek. Kultura, která má harmonickou vizi o věcech a jejich postavení ve světě, je zdravou kulturou. Někdy máme sklon zaměňovat zdravý a svatý; jenže, to neznamená totéž. Kdybychom měli uvést příklad toho, co pro naše původní kultury znamená harmonický zákon, to znamená zákon života, nejlepším příkladem by bylo to, co obvykle nazýváme zákonem džungle. Ať už praktikujeme nějaké náboženství či nikoli, na základě jednoho biblického principu konstatujeme, že jsme předurčeni k tomu, abychom si podmanili přírodu. Konstatujeme, že zákon džungle je zákonem silnějšího, zatímco ve skutečnosti je zákon džungle zákonem rovnováhy. Kdyby byl zákon džungle zákonem silnějšího, přežili by pouze lvi a následně zemřeli hladem. Zvykli jsme si daný zákon aplikovat na nás samotné a dosavadní situace, disharmonie zákonu džungle neodpovídá. Džungle je samoregulovaným společenstvím, v němž se každému individuu, které je její součástí, maximálně daří rozvíjet vlastní schopnosti. Existence každé individuality, každého druhu je uvnitř džungle nepostradatelná pro fungování daného celku. Konflikt je přítomen, je permanentní, ale džungle odráží pouze zákon života. Konflikt je hybnou silou rovnováhy. Konflikt je motorem harmonie. Tento harmonický zákon je tím, který provází myšlení našich původních národů. Proto naše domorodé národy nerozumějí, když se hovoří o lidských právech; nerozumějí také, když s nimi hovoříme o právech domorodců, protože právo je přirozeným právem, zvykovým právem. Je to právo jednat v souladu s harmonických zákonem přírody, ve shodě s tradicemi předků. To je jediné právo a společnosti se řídí a organizují na základě tohoto jediného práva. Tohle je nutno zvážit a přísně se zříci oktrojování posuzování hodnot. Zkrátka, takový je způsob myšlení našich původních kultur. V podstatě neříkám, jestli je to lepší, horší nebo stejné ve srovnání s myšlením západní kultury. Jednoduše říkám, že jde o něco jiného. Když severoameričtí Indiáni – Siouxové - stavěli své vesnice, rozmísťovali svoje stany ve formě kruhů. Jednou se siouxského náčelníka zeptali, proč si ptáci staví kulatá hnízda; a on zcela přirozeně odpověděl: „Protože jsou stejného vyznání jako my.“ Zde jde o harmonické pojetí světa, vesmíru. Já jsem Argentinec židovského původu, ale mám právo, přeji-li si to, přejít na katolickou víru, islám nebo na víru, jakou chci. Zítra se přestěhuji do Bolívie, Číny, do Francie, osvojím si národnost, kterou budu chtít, pojedu do nějaké arabské země, přejdu na islám a budu dobře přijat. Ale půjdu-li do guaranijské vesnice a řeknu jim: „Právě jsem se rozhodl věřit v Namandu“; řeknou mi: „Ne, ty nevěříš v Namandu, protož, abys mohl věřit v Namandu, musíš být Guarani. Pouze všichni Guarani věří v Namandu; kdo není Guarani, ten v Namandu nevěří. My máme zlomkovité povědomí o světě i o nás samotných, ale naše původní kultury mají vědomí harmonické, v němž neexistují rozdíly ani možnosti rozdělení, mezi osobnost, bytí, náboženství, pocit. Vytváří to celou jednotu, a z ní vyplývá, že pro možnost věřit v Namandu, je třeba být Guarani. V mapuckém jazyce slovo kultura neexistuje, ale nejbližší je termín admogeken, který znamená něco jako: mapucká tvář. To znamená, že Mapukové jsou ti, kdož mají mapuckou tvář. Je to jednoduché, my si vytváříme problém týkající se identity a dalších záležitostí stejné povahy, rázu, ale ne kvůli “mapucké tváři”. Tato identita, tato nerozdělitelnost mezi všechny prvky, ze kterých se skládá lidská bytost a jejejí kultura, vyúsťuje do určitých situací. v roce 1989 se zde v oblasti Neuquen konal mezinárodní kongres amerických domorodců, a pořadatelé požádali Aymary z Bolívie, aby vyslali skupinu Yatiris, kouzelné lékaře, šamany i kněze, aby přijeli oslavit kulty Země. Jenže, Aymarové odmítli, protože moc Yatiris se omezovala pouze na jejich komunitu. Mimo jejich komunitu je kouzelný lékař běžný člověk, jako kdokoli z nás. Zatímco jako Yatiris působí ve své komunitě, ve svém mýticko kulturním horizontu. Dnes, kdy jsou šamanské způsoby uzdravování, šamanské psychologie apod. v módě, je důležité si to uvědomit. Můžeme mít absolutní jistotu, že jakýkoliv jedinec, který se někde objeví, prohlašuje se za šamana a nabízí své služby, je dozajista šprýmař. Stane se, že onemocním, půjdu k lékaři, lékař mě vyšetří a předepíše mi nějaký lék, já jsem však zrovna deprimovaný a říkám lékaři: “Poslyšte, já ten medikament nechci užívat“; a lékař naléhá: „Musíte jej užívat, protože jde o vaše zdraví… Ale já nechci, nechci a nevezmu si jej. Lékař bude naléhat dvakrát či třikrát a já mu budu stále opakovat, že nechci až mi nakonec doktor řekne: „Dobře můj milý, dělejte si se svým zdravím, co chcete, jestliže si nevezmete tento lék, bude to na vaši zodpovědnost, bude to k vaší újmě…“. Právě zde tkví hlavní rozdíl mezi západním lékařem a šamanem. Jestliže onemocní člen nějakého domorodého společenství, všichni členové této komunity pocítí, že došlo k nějaké disharmonii – zdroji nemoci. Nejprve vykoná kouzelník rituál sestoupení do chrámu bohů, aby získal nezbytnou moudrost a zkušenost, poznání, umění, dovednost. Potom provede obřad s cílem, aby se nemocnému vrátila chuť uzdravit se, a jakmile ji získá, použije konkrétní léčbu. Druhý rituál je základní -z důvodu, který každý zná: jestliže se někdo nechce uzdravit, nevyléčí se. Pro ty, kteří mají harmonickou představu světa, vesmíru nemá jedinec právo odmítnout léčení: přestupuje zákon. Jestliže se jedinec nechce uzdravit, přináší škodu nejen svému vlastnímu zdraví, ale také všem těm, kdo jej obklopují: jeho rodině, jeho společenství a (témuž) vesmíru, který je vnímán jako velký rituální akt stvoření, proto je nejdůležitějším aspektem šamanského léčení obnovit v nemocném chuť uzdravit se. Znovunalezená chuť vyléčit se umožní, že se nemocný uzdraví… ale to už je jiný příběh. Důležité je, že se nemocný usmíří se zákonem. Neodvolávám se na zákon společenství, nýbrž na zákon života, který je pro ty, kdož mají harmonickou vizi o věcech, zdrojem celé pravdy a spravedlnosti. Jakmile nemocný opětně našel chuť uzdravit se, harmonie se obnoví, nemocný se znovu stal svobodným, volným. Osvobodil se od sil disharmonie. Od tohoto okamžiku bude moci dál žít svobodný nebo bude moci umřít svobodný, ale důležité je, že se stal znovu svobodným. Svobodným tak, že je zodpovědný vůči sobě samému, vůči své rodině, vůči své komunitě, svobodný naplnit vlastní, osobní úlohu, coby lidská bytost v harmonickém celku vesmíru. S konečnou platností, svobodný být tím, čím má být. Tak tohle je pojetí svobody našich původních kultur. Svoboda je svobodou být tím, čím má jedinec být. Jestliže tedy svoboda znamená být tím, čím má člověk být, co si myslí kultura o pojetích sousedící kultury, která jsou odlišná? Pojem nevěřící, v náboženském smyslu, neexistuje v žádném z původních jazyků našeho světadílu. Proč pojem nevěrný, nevěřící neexistuje? Z jednoho prostého důvodu: člověk nemůže být nevěrný. Nemůžeme být nevěřící ne proto, že to někdo zakazuje, ale jednoduše proto, že to neexistuje, a když to neexistuje, je zbytečné to zvažovat. Je tedy zbytečné soudit. Naše původní národy mohou přijímat nebo odmítat, neposuzují, nesoudí. Patříš této kultuře, máš takovou víru, vyznání, a to ti vyhovuje. Velmi dobře, já mám svoji. Protože nesoudí, neposuzují, a protože si pevně uchovávají smysl pro úlohu, povinnost být, přežili pět set let materiálního a duchovního utiskování. Dosáhli rovněž toho, že máme-li se ocitnout na cestě, na níž se lze učit určitým věcem, pak je především třeba naučit se přestat soudit. Jestliže se naučíme přestat s posuzováním, budeme moci vynaložit snahu, uskutečnit pokus rozvinout i naše lidská společenství v souladu s harmonickým zákonem. Hovořil jsem o zákonu džungle, který je, vzhledem k tradicím naší země, tak trochu hrubě řečeno, formou “ekosystému”, ale v podstatě jde o totéž. Myslím si, že začneme-li se zabývat našimi původními kulturami, měli bychom si na základě těchto zkušeností, poznatků, položit následující otázku: „Je možné zachovat lidský ekosystém?“ Táži se. Děkuji. Otázka: Od začátku jsme viděli, že mluvit o humanismu amerických kultur je těžké, protože termín “humanismus” je termínem jiné kultury. Je přesto možné dívat se na americké kultury z východisek humanistického myšlení a říci: nachází se v ní rysy, jež jsou humanistické, zatímco ostatní takové nejsou? Odpovím z mého pohledu a nechám vás odpovědět z humanistického hlediska. Myslím si, že ano, je možné stanovit jakýkoliv druh vztahu vůči humanismu nebo zcela jiné filosofii. Vždy nacházíme styčné body, ale obtížné a důležité je pochopit, že kultuře nikdy neporozumíme zvenčí. Jestliže se nám podaří podívat se na kulturu našich původních národů se snahou zaujmout místo v její vlastní duchovnosti, a tedy ve snaze ji pochopit, nejsem si jist, zda bude možné učinit srovnání s humanistickou filosofií, ale vím, že se budeme dozajista chovat humanisticky. Otázka: Moje otázka se týká setkání dvou kultur dvou světů. Chtěl bych vědět, jak je možné , že se západnímu světu podařilo dobýt (nebudeme se zabývat obsahem pojmu “dobývat”) domorodý svět a nebylo tomu naopak? Proč nebyli pohlceni původními kulturami, když sem dorazili? Dobrá, v určitém ohledu nejbohatšími a nejsilnějšími nebyly ty kultury, které se zdály nejbohatší a nejsilnější. Když dorazili evangeličtí dobyvatelé, rozšiřovala se říše Inků téměř bez větších obtíží, kultury, které ještě zůstávaly pod nadvládou Inků si zachovaly své kulty Země. Jejich obřady se jim podařilo udržet až dodnes. Dobyvatelé sem přišli s myšlenkou, že to, co by zde případně našli, by bylo pro ně. Dlouho se diskutovalo o otázce, zda ti, kteří se tam nacházeli, byli nebo nebyli lidé, následně, když objevili, že mohou sloužit k práci, se stanovilo, že jsou také lidmi. Ale chyběla tu sebemenší vůle uskutečnit “setkání” mezi kulturami, takže se toto setkání nenastalo. Intervence: „Chceme především poděkovat za pozvání Humanistického hnutí. Činíme tak jako představitelé společenství Kolla des Airampos, jehož jsem předsedou. Tento problém nás velice zajímá. Chceme začít potvrzením toho, co prohlašuje Humanistické hnutí o vytvoření nějaké struktury k vyjadřování, k účasti, k práci atd. Současná společnost dává dobré důvody představit se a zaujmout určité místo. Ze stejných důvodů začínáme strukturovat indiánské hnutí s autonomním uspořádáním. Pracujeme na tom už několik let a nacházíme se před uskutečněním tohoto záměru v hnutí. Samozřejmě, nebylo to jednoduché, vzhledem k počtu roztržek mezi domorodými národy. “Domorodý” znamená původní na určitém místě; proto jsme si osvojili tento pojem a ne praobyvatel či jiné slovo. Používáme tento termín ne z jiného, než politického důvodu. Protože chceme náš prostor, to jest to, co jsme dnes určitým způsobem vyjádřili: my národy v kulturách tohoto světadílu existujeme. V některých místech nás vyhubili, a v jiných jsme málo početní, ale ve většině případů jsme životaschopnější než kdy jindy. Tím chceme říci, že během pěti set roků, tváří v tvář k hroznému obklíčení, tváří v tvář k nebezpečí našeho vymizení, jsme použili různé elementy k tomu, abychom přetrvali a potvrdili to, co nám je vlastní. Mimo to, kultury nemizí, ať už existují jakékoliv pokusy a záměry… Kultury, jak říkáte vy, nikdy nezmizí - ve skutečnosti jste nemluvili o rasách ale o kulturách, vzhledem k tomu, že mluvit o rasách, znamená zavádět rasismus - tyto kultury jsou jiné, odlišné svým zeměpisným určením, místy, podnebím, situacemi… V nich je přítomná existence člověka, neboť abychom mohli žít, přetrvat, rozvíjet se, sklízí, slučuje kultura vše, co ji nabízejí součásti přírody k tomu, aby rozvíjela svůj život. Pro nás, kulturu tvoří její město, politika, věroučné systémy, náboženství a její území. Od 12. října 1492 jsme zažili invazi, genocidu, christianizaci. Právě tak se zrodil kolonialismus, který způsobil úplnou závislost - s následky, které dnes známe. Myslíme si, že naše původní kultury otevírají alternativy - hodnotné pro společnost, pro lidstvo. Protože kapitalismus je ve své podstatě zkažený; systém je také zkorumpovaný, zcela postrádá humanismus. Systém je ve svém filosofickém pojetí zvrhlý; což je zřejmé, neboť stojí na rozkladu; vykořisťování, které je korupcí. Není možné najít východisko v kapitalistické společnosti, všechny společenské sociální, politické ekonomické nástroje slouží korupci. Proto říkáme, že jsme hodnotnou alternativou, protože ukazujeme na to, co je prvobytné, původní, co nám patří, co je komunita, život ve společenství, kolektivní život, kolektivní vztah. Posíláme výzvu původním národům, domorodým Američanům a Afričanům, kteří mohou být svým stylem života velkým přínosem, aby se toto vše napravilo. Celý tento velký zmatek, který vládl od 12. října 1492 až dodnes, je způsoben pokusem nastolit nějaký systém a nějakou kulturu, což stále trvá. A tento systém se prosazuje tak, že nám odebírá naše jazyky, zavádí náboženství hlavně katolické, aby odejmulo naši podstatu a nastolili nějakou kulturní závislost. Není jednoduché to vysvětlit. Ve vší úctě, kterou k vám chovám, budu tvrdit, že vše, co vědomě či nevědomě existuje na tomto kontinentě, jsou společenské a politické organizace kulturní závislosti; všechny. Se vší úctou, kterou k vám chovám, upozorňuji na to, že v den, kdy přezkoumáme, zrevidujeme naši historii, vrátíme se, jak říkají naši zde přítomní bratři, k našim původním kulturám. Což neznamená, že je přeneseme na to, co existuje zde, v dnešním světě. Pochopíme, kdo byli San Marin, Simon Bolívar y Ponte, O‘Higgins, Miranda atd. Na základě toho pochopíme, že společenská politická a ekonomická realita a vše, o čem teď právě hovoříme, je v podstatě naše historie. Právě tam se objevíme s přínosem naší myšlenky pospolité a kolektivní společnosti. Neboť, jak zde říkal náš bratr, naše společnosti byly zcela ve vztahu, spojení s kosmickým, přírodou. Nic nebylo cizí realitě našeho bytí. Naše existence je plodem přírody, vody, slunce, vzduchu, země, všech komponent. To je to, co jsme. Právě naše víra, víra Andinů, víra Pachmamaů je matka příroda; v tom spočívá naše filosofická syntéza a naše politické poselství… Všimněte si, že naše společenství, která odpovídají nějaké jiné kultuře, nemají nic společného s převládající kulturou, kulturou Západu. Dítě a stařec zaujímali v komunitě své místo. Všichni jsou součástí existence komunity, všichni jsou součástí nutnosti existovat; takové jsou naše národy… Naše poselství je, abychom se v této politické a společenské realitě potvrdili, uplatnili, a ne abychom se z ní vyloučili. Abychom se do ní vložili s tím, co je nám vlastní, s uznáním našeho domorodého hnutí, a abychom se spojili s jinými organizacemi, protože víme, že nespojíme-li se, svět půjde vstříc sebezničení. My uznáváme tento projekt, který započalo Humanistické hnutí , neboť to, co je nám vlastní, je součástí naší původní skutečnosti.” To, o čem právě hovořil náš bratr Kolla mi připomnělo, že se mne víc než jedenkrát ptali, zda jsem indigenista. Vždy jsem odpověděl, že ne. Nejsem indigenista, protože nemluvím o malých chudáčcích Indiánech, kteří potřebují, abychom je šli vzdělávat, dali jim almužnu a podobně. Indigenismus je odraz velmi křesťanského pocitu viny… Jednou jsem mluvil k jednomu bratrovi Pilagovi De Formosovi, a řekl jsem mu, že chápu, v čem může spočívat pomoc, protože jsem si vědom nouze, kterou Pilagové trpí. Pilagové pokročí na základě jejich vlastní velikosti, nikoli na základě bídy, jako kdybychom je měli přijít zachránit. Když bývám tázán, co míním právy Indiánů, odpovídám, že je lze shrnout do jediného práva: práva být Indiánem, práva existovat podle vlastní chuti, jak si to přejí, podle vlastní kultury, vlastních tradic, podle toho, jak je jejich zem naučila existovat, to jsou jejich práva. Třebaže jsme se narodili a byli vychováni v západní společnosti, zajímáme se o to přiblížit se k našim bratrům původních národů, s odhodláním, přesvědčením říci: „Máme co učit, máme se co učit, můžeme pomoci a potřebujeme pomoc; pak se tento kontakt bude moci rozvíjet.“ Zdá se mi, že nejlepší pomoc, jakou můžeme nabídnout a poskytnout z dobrého srdce, je říct jim: „Bratři, buďte takoví, jací si přejete být, přijímám vás takové, jací jste a nesoudím, zda je to dobré nebo špatné, zda jste dobří nebo špatní, zda se mi líbíte či nikoli, zda věřím v to, co věříte vy, jestli váš způsob práce nebo uspořádání rodiny je dobrý či nikoli. Nezdá se mi to dobré ani zlé, nesoudím, a když nesoudím, můžeme být bratři.“ Hledáme všichni jednotu, potřebujeme ji a jako základní krok k jednotě je nezbytné, abychom si uvědomili, že jsme jiní a pak se budeme moci začít spojovat. Naše západní společnost se považuje za velmi demokratickou a rovnostářskou, protože vychází z principu, že všichni lidé jsou si rovni. Nicméně, stává se, že když tohle vyslovuji, říkám, že všichni lidé jsou si rovni, předpokládaje, že jsou rovni mně samotnému. Ti, kteří nejsou rovni mně, nejsou tedy tak rovní a jsou tudíž méně lidští. Toto abstraktní rovnostářství představuje základ každého rasismu a každé diskriminace, poněvadž nevyhnutelně vede ke srovnávání. Naproti tomu - řekneme-li, že všichni lidé jsou jiní, a že díky tomu můžeme být bratry, tak se od jakékoliv diskriminace odvracíme. Otázka: Zdá se mi, že odpovídáte z filosofického pohledu. Bez toho, aniž byste bral v úvahu těžké a intenzivní podmínky moderního života. Co se teď, například, stane s kulturami severního Ruska? Nepokouším se o srovnání druhů nebo úrovní kultury, ale ony jsou také specifické, typické a nemohou se přizpůsobit modernímu životu, nemohou žít uzavřeně. Jako uzavřené kultury pomalu umírají, stojí před obrovským lidským a kulturním problémem. Možná by Rusové měli zkusit najít odpovědi, ale zatím se jich nedostává, ať už v oblasti politické, ekonomické, kulturní či filosofické. Zdá se, že jsou tyto národy určeny k tragickému konci, pokud chápeme tragédii jako druh filosofie. Dá se velmi dobře umřít, ale smrt je smrt, co si o tom myslíte? Moderní život nutí národy, aby se tomuto životu přizpůsobily. U národů severního Ruska nejsou děti, nerodí se. Nemohu se vyjádřit o národech na severu Ruska, protože je neznám. Ale v Latinské Americe se obecně říká, že naše země jsou zeměmi zaostalými, nerozvinutými. Je třeba pochopit, že když se mluví o “zaostalosti”, neudáváme srovnání statistického druhu, ale spíše hodnotový soud. Z toho vyplývá: jsme ve stavu zaostalosti, protože jsme zaostalí, jsme zaostalí v očích těch, kteří se vydávají za vzor. Na našem kontinentě se vytvořila zvláštní a tragická situace, kdy se na základě postojů, které se považují za pokrokové, přijímají kritéria hodnot, kterými nás ti, kteří nás utlačují, soudí. Ocitáme se v překvapující situaci, kdy se domáháme, aby nám dovolili být jako oni. Chceme se od nich osvobodit, abychom jednou byli jako oni… To je tragické. Co se stane, když se nám podaří být jako oni? Staré podobenství vypráví o jednom otrokovi, kterému se podařilo zmocnit se biče svého pána, a aby se cítil jako pán, začíná bičovat sám sebe, neboť takový je vzor. Takže, když se od nich osvobodíme, budeme jako oni, budeme vykořisťovat sebe samotné a nic nevyřešíme. Problémem našich společností není nedostatek, nýbrž přebytek modernosti. Tato modernost, která nás vysává, pohlcuje, prolévá krev našich lidových kultur. Nedovolí jim existovat, nenechá je být. Je jist, že moderní svět vyžaduje určité podmínky, ale je třeba podívat se na to, zda jsme přesvědčeni o tom, že existuje jediná možná cesta k rozvoji nebo jestli věříme, že se věci mohou dít jinak. Osobně si myslím, že stojí za pokusit se o něco jiného. Tento první postmoderní, ultramoderní svět si za vzor neberu. Čas od času popírají místní noviny nebo některé politické strany, že náš ministr hospodářství nás opravdu k tomuto prvnímu světu vede; když nechci jít směrem k tomuto prvnímu světu, je mi jedno, zda mě vede dobře nebo špatně, nechci, abych byl řízen, abych byl veden, a tak se této diskuse neúčastním. Avšak to, co v prvé řadě potřebujeme, je přestat se posuzovat tak, jako nás posuzují druzí, a začít se posuzovat a myslet naší vlastní hlavou, podle naších měřítek. Tak budeme moci říci ne, země latinské Ameriky nejsou zaostalými zeměmi, jsou zeměmi, jejichž ráz, lidé a duchovnost se navzdory všemu nenechali podřídit moderností. Modernost se na našem kontinentě omezuje na celek enkláv, zatímco zbytek neotřesitelně odolává. Dnes se v myšlenkových kruzích nejlepšího ze světů velmi suše prohlašuje, že problém lidstva je modernost nebo barbarství, krutost. Dřív se říkalo: civilizace nebo barbarství. Vyzkoušeli všechny ekonomické, politické způsoby, metody, všechny formy, aby z našich zemí udělali moderní a rozvinuté národy; přesto narážejí na vytrvalý odpor: my takoví být nechceme. Více než polovina obyvatelstva našeho kontinentu není, ani se necítí být součástí městsko-průmyslových kultur; to nechceme. Když už lidem nezbývá žádné řešení, nahromadí se, namačkají do periférií předměstí velkých moderních sídlišť. Leč, ne proto, že to považují za přechod k pokroku, ale jednoduše proto, že se jedná o způsob, jak neumřít hladem. Takže se táži, zda existuje řešení k problému zmíněných národů na severu Ruska, z pohledu modernosti. Co by se stalo, kdybychom se těchto lidí zeptali: „Tak tedy, jak chcete žít, pracovat, tvořit, v jakých jazycích chcete vzdělávat, vychovávat děti, jaké je vaše náboženství, kolik území potřebujete? Tak se rozvíjejte podle vašich kritérií rozvoje.“ A my, v Moskvě, v Petrohradě budeme následovat rozvoj podle našich vlastní měřítek rozvoje, která nejsou ani lepší ani horší, než jsou ta vaše. Věřím, že by to stálo za pokus. |