Humanismus v různých kulturách
|
|  Yüklə 0.61 Mb.
|
Humanismus v různích kulturách - hrubý překlad 2.0 Humanismusv různých kulturáchSvětové centrum humanistických studií Hrubý překlad po obsahové revizi 2.0 Z francouzského originálu přeložila: Táňa Bednářová Praha 2003 Další publikace S. C. H. S. Některé často užívané výrazy humanismuVydavatelství Référence, 1995 Světové centrum humanistických studií
Humanismusv různých kulturáchVydavatelství Références 38, Rue du Soleil – 75020 Paris
1997
Grafický návrh Robert Nageli, Jean Francois BesnardZpracování MagiGraphiDěkujeme všem, kteří svým přispěním umožnili vznik tohoto díla.EDICE
„Nový humanismus“ ISSN 1264-3157 Všechna práva vyhrazena © Editions Références 1997 ISBN 2-910649-02-4
Předmluva ………………………………………………………… 6 Taufik Ibrahim ……………………………………………………. 10
Marietta Stepaniants ……………………………………………… 16 Humanistická tradice v muslimské kultuře Artur Sagadějev …………………………………………………… 22 Humanismus v klasickém muslimském myšlení Grigori Pomerants ………………………………………………… 29 Východ-Západ, dialog (dvou) kulturních světůLeonid Vasiljev …………………………………………………… 41Konfuciánská tradice a tradice soudobého Dálného Východu Ludmila Golovačeva ……………………………………………… 49Humanistické myšlenky v Konfuciově učeníSergej Semjonov ………………………………………………….. 53 Humanistické tradice a inovace v iberoamerickém světě Alfredo Bauer ……………………………………………………… 68 Humanismus a židéJavier Maskin ……………………………………………………… 92 Humanismus v amerických kulturách Silo (Mario Rodriguez Luis Cobos) ……………………………….. 106Co se dnes rozumí všeobecným universálním humanismem?Předmluva* Světové centrum humanistických studií bylo vytvořeno z rozhodnutí Světového humanistického fóra. První publikací je Humanistická ročenka shrnující jeho činnost a přispívající k rozvoji humanistických myšlenek a odpovídajícího stylu života v současných podmínkách. Světové centrum humanistických studií je nezávislé sdružení složené z odborníků zaměřených na dějiny etiky a praktického užití humanismu. Jeho hlavní cíl spočívá v podněcování výměny názorů a ve spojování tvůrčího úsilí vědců z různých zemí ke studiu nejaktuálnějších a nejsložitějších problémů humanismu, jako světového proudu uvědomění a společenské činnosti. Na druhé straně Světové centrum srovnává a objasňuje specifické rysy a formy humanismu vlastní náboženskému i ateistickému zaměření, a také různým národům, společenským vrstvám, stranám a dobám. Třetí úlohou Světového centra je šíření humanistických myšlenek. Soustřeďuje se na humanistickou výchovu, zvláště na výchovu mladé generace. Světové centrum spojuje vědce i celá vědecká společenství a spolupracuje s nimi na základě jejich dobrého vztahu k humanismu. Pro dosažení zamýšlených cílů organizuje vědecké debaty a semináře, vydává zprávy a články, informační a analytické oběžníky a koordinuje překlady textů. Navíc vykonává funkci dokumentačního archivu k vytvoření základu humanistického poznání. Světové Centrum připravuje stručný Slovník humanismu, který bude později rozšířen i na Humanistickou encyklopedii. * Tuto předmluvu připravil profesor Sergej Semjonov, ředitel výzkumu na Latinskoamerickém institutu Akademie věd v Rusku, člen Centra srovnávacích studií v Rusku, profesor Katedry dějin Evropy a Ameriky, Státního institutu mezinárodních vztahů Ministerstva zahraničních věcí v Rusku, místopředseda Humanistického klubu v Moskvě, člen řídící rady Světového centra humanistických studií.Výzkum humanismu není v současném světě sjednocen. Neexistuje žádné koordinační centrum. Chtěli bychom proto spojit energii a tvůrčí potenciál vědců humanitních věd: filosofů, psychologů, politologů, badatelů v oblasti kultury a dalších. Současný humanismus je mnohotvárný. Je to rodící se vize. Žije a obnovuje se díky úsilí umělců, filosofů, esejistů, vědců, vzdělanců, novinářů, odborářů, spolupracovníků a členů společenských, kulturních a politických organizací a institucí různých zemí, ideologií, stran a škol. Jeho živelný ráz se udržuje v komplementárních principech univerzálnosti a různorodosti. Jeho síla se projevuje ve schopnosti převládnout nad malichernými a chvilkovými zájmy a interpretovat zásadnější a všeplatnější aspirace a zájmy konkrétního člověka. Odmítá jakýkoliv pocit nenávisti vůči člověku a kultivuje lásku; bojuje proti jakýmkoliv projevům násilí a diskriminace, ať už se skrývají za čímkoliv. Na lidstvo naší doby číhají mnohá nebezpečí; snahy o záchranu lidského společenství musí být o to důležitější. Hledání východiska je naší neustálou starostí. Pomůže nám vyváznout z krize, která nás všechny postihuje. Právě proto bojujeme proti všem typům fundamentalismu, který nás rozděluje a vede ke katastrofě. Důkladná humanistická studia, jejichž metodologie je založena na získaných znalostech současné filosofie a vědy, jsou mezioborová. To vypovídá o jejich systematickém charakteru a pozornosti, s níž se orientují k pojmovému aparátu fenomenologie, k závěrům a metodám sémiotiky a hermeneutiky. Lidskou bytost chápeme jako vesmír. Studujeme ji ze systematického pohledu v její úplné přirozenosti a s jejími „souvztažnostmi“ i s jejím prostředím, podobně komplexním jako vesmír. Takto integrální zařazení člověka vyžaduje, aby umění, stejně jako věda a filosofie, všechny tyto discipliny byly nazírány jako prostředek nezbytný ke studiu lidského druhu. Vyzdvihujeme především kulturologický rozbor, jehož používáme k porozumění humanistické otázce. V kultuře vidíme specificky lidský způsob aktivity. Principy všeobecnosti a různorodosti umožňují kultuře, aby se otevřela a vyvíjela směrem ke kvalitativně vyšším úrovním a překonala tak nahromadění entropie vlastní každému uzavřenému systému. Lidstvo má tedy možnosti vyjít z civilizační krize a přizpůsobit se ekologickým požadavkům, rozšířit dosavadní způsob existence, materiální a energetické zdroje. Jisté je, že z toho vyplynou důsledky pro člověka, pro jeho psychickou i fyzickou stránku. Díky principu kulturní různorodosti existují předpoklady umožňující vyhnout se kulturní uniformitě a následně i zničení života. Právě proto se snažíme podpořit kulturní rozmanitost v souladu s naším ideálem lidstva, jednotným i mnohotvárným zároveň.Naše pojetí lidské bytosti bere v úvahu současnou generaci a zároveň i všechny generace předchozí. To otevírá perspektivy i generacím budoucím. Světové centrum humanistických studií organizuje řadu seminářů a výzkumů tradic a inovací kultur z celého světa. Dosud se konaly debaty o humanismu Středního Východu a Číny, o humanistických tradicích v hebrejské kultuře a v kulturách iberoamerického světa. Tyto semináře se konaly v Moskvě, v Buenos Aires a v Santiagu de Chile, za účasti institutů Akademie věd v Rusku, center hebrejské kultury v Buenos Aires a v Santiagu a různých dalších vědeckých institucí. Nyní se připravují semináře na téma křesťanský humanismus a humanistické tradice latinské Ameriky, Ruska a Indie. Výsledky těchto debat jsou publikovány v ruštině a ve španělštině - ve formě brožur, sešitů, nyní i ve formě Ročenky Světového centra humanistických studií.
Institut Latinské AmerikyMoskva, 24. listopadu 1993 V rámci muslimské kultury se rozvinuly různé typy humanismu: individualistický, universalistický, laický a náboženský. Náboženská forma humanismu se projevila nejvíce v súfismu, islámském mysticismu; její kořeny tkví v Koránu – Slově božím – a ve Verších – slovech proroka Mohameda. Později upřesníme některé humanistické myšlenky vycházející z těchto zdrojů božího zjevení. V muslimské představě světa není člověk jen nejdokonalejší z bytostí, ale zároveň představuje i zrcadlo, ve kterém se zhlíží samotný Bůh. „Já“, říká Stvořitel, „jsem byl ukrytým pokladem a chci být rozpoznán: proto jsem stvořil svět.“ Ale na začátku, před stvořením člověka, svět připomínal zrcadlo bez cínového amalgámu. Každá věc na tomto světě odrážela jedno z nesčetných božích „jmen“, jednu z komponent Absolutna. Stvoření, považovaná za celek sourodého Vesmíru, ztvárnila něco celistvého, co zároveň odpovídalo i vědomí Absolutna, i vědomí o sobě samém. Jenže, bez člověka svět něco celistvého, a pravdivého představovat nemůže; vždyť pouze on shrnuje všechny formy bytí; celistvost světa se uskutečňuje v něm samém. Nejdůležitější je, že jedině a právě on je způsobilý uvědomit si ji. Člověk, Adam, se stal skutečným v božím odrazu: „dotvořeným zrcadlem“. Právě skrze člověka dochází Absolutní Bůh k sebeuvědomění. Člověk je ve středu vesmíru, protože je příčinou zjevení světa: „Nebýt tebe, nestvořil bych nebe.“ Navíc, podle jedné legendy vypravované Prorokem, člověk používá vzoru ke stvoření modelu budoucího světa. Proto člověk nezosobňuje jen redukovanou kopii světa, není pouze jeho mikrokosmem; naopak svět se zjevuje jako odraz člověka, jako takto zrozený makrokosmos. V koránském líčení stvoření člověka, Adama, se praví: „Bůh dal prvnímu člověku nejvypracovanější tvar.“ Jeden z veršů upřesňuje: „Bůh stvořil Adama k obrazu svému a k podobě své.“ Člověk nabyl jedné z božských podob, když “mu Stvořitel“, podle Koránu,“dal část své duše.“ Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, a který má dokonce i část jeho duše, byl Bohem seslán - aby se stal sluhou Páně nebo jeho vyslancem na Zemi. Tak Bůh umístil člověka nad ostatní stvoření obývající Zemi. Aby Stvořitel zdůraznil postavení člověka ve světě, seslal nejvyšší bytosti, anděly, aby vzdali hold budoucímu králi přírody. Andělé se člověku klaněli. Adam si tuto čest zasluhoval, neboť jeho vědění se jevilo jako vyšší, než vědění andělů. Ti totiž nemohli dát věcem jména, zatímco Adam věci pojmenovával. V jednom z veršů se říká, že se Bůh obrátil k andělům a pravil: „Adam je ten, jenž ví. Vy jste ti, kdož se modlí. Ten, který ví je lepší, než tisíc těch, kteří se modlí. Neboť kdokoliv se modlí, musí uznat nadřazenost toho, který ví.“ V tom, co se na první pohled zdá trochu paradoxní, vykazuje muslimský antropocentrismus jednu humanistickou myšlenku. Uznání lidského rozumu jako nadřazené hodnoty, zvláště zdůraznění převahy vědění nad zbožností. Převaha intelektu a vědění se odráží v následujících slovech Proroka: „Hodinu přemýšlet je lepší než sedmdesát let sloužit“, ale její potvrzení najdeme i jinde: „Inkoust myslitelů je určitě cennější, než krev mučedníků.“ V islámu získává vědění mnohem větší prestiž, než v jakékoliv jiné civilizaci. Kniha slavného severoamerického orientalisty F. Rosenthala končí konstatováním: „Vědění vítězí“ - Knowledge triumphant. Je třeba zmínit, že v koránském líčení o stvoření prvních lidských bytostí chybí pasáž o stvoření Evy z Adamova žebra. V této souvislosti křesťanští theosofové na svých koncilech probírali i otázku: „Je žena lidská bytost. Má duši?“ V islámu si nikdo takové otázky nekladl. Byl-li Adam stvořen před Evou, musí být žena (podle svatého Pavla) stále zticha, nemůže učit; podle svatého Augustina nemůže svědčit ani soudit. Zmíněné druhy závěrů o metafyzické a druhotné povaze ženy nevytvářely nosnou půdu pro koránskou antropologii. Podle jednoho z veršů Koránu byla Eva Adamovým dvojčetem, zrodila se ve shodném okamžiku jako on. Jiné tradiční muslimské legendy přebírají biblickou verzi o stvoření Evy z Adamova levého žebra. Avšak vyřčen Prorokovými ústy nabývá tento mýtus jiného smyslu, vyznění nenamířeného proti ženě: „Byla stvořena z křivého žebra, takže pokud je chceš narovnat, může se stát, že je zlámeš.“ V příběhu o hříchu prvních lidí, o němž Korán vypráví, není místo pro antifeminismus. Evě se nepřisuzuje role té, která první porušila božský zákaz pozřením ovoce ze stromu. Ani úlohy bytosti, jež první podlehla Satanovým pokušením. Způsob, jakým islámská tradice minimalizuje význam prvotního hříchu - tím, že jej redukuje na pouhou malou chybu – je z pohledu humanistické perspektivy, mnohem významnější než biblický. Podle Koránu Adam jednoduše zapomněl na Svatý zákon. Později toho litoval. Bůh jeho pokání přijal „a přivedl ho k sobě a navedl ho na správnou cestu.“ Útěk Adama a Evy z ráje není tedy trestem, nýbrž možností. Ta byla člověku dána, aby si zasloužil ráj v budoucím životě, podmíněném prací na Zemi. Je tedy zřejmé, že islám vůbec nepovažuje prvotní hřích za velký zločin, prohřešek, podstatně měnící předchozí lidskou nevinnost. Lidé totiž neztratili Bohem danou potencialitu, a budoucí generace za pochybení neponesou odpovědnost. Podle textů islámských studií je člověk ve své přirozenosti nevinný: rodí se čistý a bez hříchu, a navíc je i věřící. Mění se pouze vlivem výchovy a prostředí. Podle biblického líčení byli první lidé a všichni jejich potomci po prvotním hříchu potrestáni. V Koránu o tom není ani zmínka. Podle islámu platí, že „zaplatit za každodenní chléb potem ze svého čela“, a tak živit vlastní rodinu neznamená trest spojený s prvotním hříchem, ale spíše vědomě oddaný čin. Jak praví Prorok: „Jsou jiné hříchy. Jediný způsob, jak se z nich vykoupit, je umět si obstarat svůj každodenní chléb.“ nebo podle jiné verze „prostřednictvím své práce postarat se o svou rodinu.“ Stejně tak „rodit v bolestech“ nepředstavuje potrestání Evy, ani žen obecně, nýbrž něco opačného. Podle islámu se jedná o jeden z největších činů sebeobětování. Podle Proroka Stvořitel rozhodl, že pokaždé, kdy žena trpí při porodu, její utrpení se sčítají; bude tedy odškodněna jako boží mučednice. Jestliže porod dobře skončí, budou jí všechny předchozí hříchy odpuštěny, i když je jich tolik jako mořské pěny. Jestliže žena během porodu skoná, tak bude považována za mučednici a zůstane v ráji až do posledního dne. Dne vzkříšení, kdy se bude moci shledat se svým mužem, a sedmdesátkrát předstihne překrásné ženy ráje. Právě ve slovech Prorokových: „Ráj stojí na nohou matek“ je oslava ženy-matky nejlépe vyjádřena.
Prorok doporučoval nepřehánět naplňování náboženských povinností. Odmítal přemrštěné zbožňování spočívající, mimo jiné, v odříkání pozemských statků a radostí. Jeho krajně negativní reakce na rozhodnutí jednoho muslima, který se rozhodl k celibátu, je velmi známá: „Jestliže ses rozhodl být věrný Satanovi či křesťanskému knězi, učiň tak otevřeně. Jestli jsi však jedním z nás, pak musíš následovat naše zvyky, včetně manželského života.“ Lakonicky vzato objevuje se tento neasketický Prorokův postoj také v dobře známém výroku: „V islámu neexistují mnichové.“ Zároveň dokládá i milostnou smyslnost bytí. Islám odmítá strach z tělesného, ze sexuálního života, coby hříchu, ďáblových intrik. „Když se manželé milují,“ říká Prorok, „Bůh se na ně dívá pohledem plným dobroty.“ Humanistická povaha sexuální etiky v islámu spočívá ve zdůraznění role ženy, rovnocenné bytosti v intimních vztazích. Manžel je povinen být pozorný a uspokojovat i sexuální přání vlastní partnerky. V jednom z Prorokových čtení z Písma se praví: „Nevrhejte se na své ženy, jako to dělají zvířata; jděte cestou něžných slov a polibků.“ Islám nešířil mezi své věřící apokalyptickou vizi podporovanou ustavičným strachem před přicházejícími katastrofami. Ačkoli byla zdůrazněna nevyhnutelnost konce světa, bylo také řečeno: „V pozemském životě je třeba vynaložit tolik úsilí, jako by byl věčným.“ Jeden z aspektů muslimského humanismu souvisí se zvláštním způsobem lásky k lidské bytosti: je jím - božská dobrota. „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ - tímto výrokem začíná Korán i každá z jeho sto čtrnácti kapitol. Koránský Bůh hodlá být milosrdný. Když ukončil stvoření živých bytostí - říká jeden z veršů – napsal Stvořitel tato slova a umístil je na svůj trůn: „Moje milosrdenství je větší než moje zloba.“ V jiném verši se praví, že Bůh poté, co stvořil milosrdenství, rozdělil je na sto stejných dílů. Jednu z těchto částí rozdělil mezi všechna stvoření, a právě proto se v tomto světě nacházejí všechny druhy lásky, náklonnosti, odpuštění a soucitu. Těch devadesát devět zbylých dílů si Bůh ponechal pro sebe a rozdá je lidem v den Posledního soudu. Korán rovněž zjevuje, že Bůh může odpustit všechny hříchy - bez výjimky. Jen ti, kteří se neřídí jeho učením, nevěří v boží milosrdenství: „Přísahám před Ním, který drží mou duši ve svých rukou“, řekl jednou Mohamed, „že kdybyste nehřešili, stvořil by Nejvyšší jiné, aby hřešili, káli se a dostalo se jim odpuštění.“ Nejzřejmějším projevem boží lásky k lidem, pramenící ze shovívavosti k nim, je boží přikázání, podle něhož se zúčtují činy. „Jestliže má člověk záměr vykonat dobrý čin, počítá se to jako dobrý čin. Jestliže člověk tento dobrý čin vykoná, je počítán mezi deset až sedm set dobrých činů. Jestliže má člověk záměr vykonat špatný čin, nepočítá se. Poté, co tento špatný čin vykoná, se bude počítat pouze jako čin.“ Navíc může kající se hříšník vždy počítat s božím odpuštěním, jak stvrzuje Prorok: „Bůh se víc raduje z pokání svého služebníka, než ty z nečekaného nálezu ztracené věci“; „Když se někdo jedním krokem přiblíží k Bohu, Bůh se k němu přiblíží sto kroky; když se někdo vydá na setkání s ním, Bůh mu poběží vstříc.“ Nikdy není pozdě k tomu, aby se hříšník obrátil k Bohu, aby Nejvyššího požádal o odpuštění. V okamžiku, kdy byl Adam poslán na zem, Bůh mu slíbil: „Nikdy nezavřu brány svého milosrdenství před pokáním tvých potomků, i kdyby se káli až ve své posledním minutě.“ Ani hříšník, který nebyl schopen kát se za svého života, nesmí ztrácet naději ve spásu, protože i odsouzení k věčnému utrpení mohou v den posledního soudu spoléhat na pomoc andělů, proroků, moudrých, mučedníků a dokonce i „obyčejných“ obyvatel ráje. Všimněme si zvláště práva daného dětem, aby se zastaly svých rodičů. Nevinné dítě, jež má zajištěnou spásu, odmítne jít samo do ráje. A tak se věší na oděv rodičů odsouzených za jejich hříchy; s dovolením božím je posléze vezme sebou do ráje. Dokonce i ti, kteří jdou do pekla, z něj nakonec vyjdou poté, co se jejich čas, coby hříšníků, naplní. Tento šťastný konec se týká nejprve muslimů, v užším smyslu Mohamedových věrných, v širším smyslu i monoteistů. Dále se týká všech těch, kdož mají ve vlastním srdci alespoň špetku víry. Naposled i - podle názoru téměř většiny interpretů Koránu - také všech hříšníků, uvržených do pekla. Nikdo by neměl ztrácet naději. Všichni mohou spoléhat na shovívavost, dokonce i ti nejhorší z hříšníků, ba i zapřísáhlý nepřítel Boha, Satan. Nepraví se přece v Koránu: „Mé odpuštění je naprosté“? Marietta Stepaniants Humanistická tradice v muslimské kultuře |