Humanismus v různých kulturách
|
|  Yüklə 0.61 Mb.
|
Pane Bože, ať Židé, národ zatracenýjsou osvobozeni ze zajetí moci Faraónovy. Ať je Daniel vysvobozen z babylónské studny: vysvoboď mne z tohoto špatného útlaku. Vidíme, že „národ zatracený“ neodráží v díle zmíněného arcikněze jakoukoliv zaujatost, nevraživost vůči židům, s nimiž se cítil nedílně spojen a přál si sdílet s nimi přízeň a milost boží. Naopak v boji mezi Donem Carnalem a Doňou Cuaresmou, v němž básník nadržuje zcela zjevně prvně jmenovanému, zachrání, židé tlustého žrouta plného života od pronásledování pobožné, hubené pánbíčkářky, která je jeho sokyní. Právě změna společenského uspořádání zvednula masovou vlnu nenávisti vůči židům. Takže protižidovské výroky posvátných křesťanských textů zcela jistě nabyly tragického významu přispívajícího k ještě většímu povzbuzení agresivity. Zpočátku vedl zrod buržoazie k zanikání židů coby „stavu“ coby „čisté společenské entity či jak to chceme nazvat. Jenže, šlo o složitý, rozpory velmi zatížený proces. Zmíněné „zanikání“ se uskutečnilo v různých místech a prostředích - rozličnými způsoby. Z Anglie a z Francie byli židé na konci 13. a ve 14. století jednoduše vyhnáni. Nezpůsobilo to větší problémy společnosti ani státu. Mnoho kultivovaných a vzdělaných lidí samotnou okolnost těchto odsunů pomíjelo. Pravý opak toho, co se stalo ve Španělsku a Portugalsku na konci 15. století! Králové těchto zemí, kteří židy neústupně hájili, podlehli nakonec tlaku měst a přijali proti protižidovská donucovací opatření. Dobře si uvědomovali ekonomickou nestálost svých zemí, stejně jako nestálost tamní rodící se buržoazie, neschopné nahradit židy v jejich roli ekonomické podpory monarchie, aniž by to podnítilo vážné těžkosti. Právě to se skutečně stalo v tehdejší společenské praxi. Donucovací opatření ve Španělsku spočívala ve vyhnání těch, kdo popírali akt křtu; v Portugalsku v povinném, vynuceném pokřtění. V proslulém tvrzení Wernera Sombarta se konstatuje, že tam, kam iberští židé odešli přinášejíce sebou svůj kapitál, kapitalismus prosperoval - oproti tomu zemi, kterou opustili, zanechali bez rozvoje. Toto tvrzení je chybné, mohli bychom říci dětinsky mylné. Sombart uváděl příklad Holandska a mohl by přidat i Itálii. Hlavní část emigrantů však v té době mířila k Turecku a na sever Afriky. Krom toho, značná část iberských židů zůstala se svým kapitálem na místě a přešla na katolickou víru; což nezabraňovalo tomu, aby se na pyrenejském poloostrově kapitalismus nerozvíjel, ani tomu, aby přestal zaujímat místo v turecké říši. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Tam, kde proběhla silná kapitalistická transformace, mohl být žid hospodářsky začleněn a využíval přitom kapitál, který přinesl. V místech, kde přetrvával feudalismus jako např. v Turecku, mohl zastávat svou funkci tradičním způsobem. A když se feudalismus začal rozpadat, aniž by se do toho vložil silný buržoazní rozvoj (kupř. v Polsku, Litvě, části Německa atd.) podíleli se židé na pomalém rozkladu společnosti, zůstávajíce na okraji, bez prostředků a bez možnosti zdravé společenské a strukturální obnovy. Významný humanismus židovského původu se objevil v Holandsku. Zkostnatělá ortodoxie mu připravila tvrdý a krutý odpor, jak to dokazuje nešťastný případ Uriel da Costa nebo osud velikána Barucha Spinozy. A jestliže Spinozu nepotkal stejný konec, pak to není proto, že by se pravověrní židé stali tolerantnější, ale z toho důvodu, že Spinoza měl výjimečnou sílu nepozastavit se nad vyloučením z židovské obce, k němuž byl odsouzen, stejně jako Da Costa. Benedictus Baruch Spinoza se přitom opíral o svůj universální humanismus, tolik cizí celému sektářskému partikularismu. Leč, nezapomeňme, že tato opravdu okázalá odvaha mu k ničemu neposloužila, a že on ani jeho velké dílo by nebylo zachráněno před zničením, kdyby se duchovní klima emancipovaného Holandska příznivě neuvolnilo a neotevřelo svobodnému rozvoji lidské osobnosti. Šlo o zcela nevídaný čin v tehdejší Evropě. Co se týká Spinozovy skutečně humanistické filosofie, jeho představy světa, jeho pantheismu, který v celé své šíři není atheismem ani filosofickým materialismem, vystupuje, jak jsme předznamenali, v myšlení Abrahama Ibn Ezry; pojí se s nejvyspělejším myšlením své doby reprezentovanému jmény Descartes, Hobbes, Leibniz; ve své projekci se váže s Goethem, který filosofii velmi obdivoval; a pokud jde o politickou vizi, pojí se s Rousseauem a francouzskými encyklopedisty. Zpravidla si už na toto Holandsko s jeho „antikoloniální revolucí v celé Evropě“ dobře nevzpomínáme. Politické koncepce národního a lidského obrození Nizozemí daly první impuls, po němž následovaly další buržoazní revoluce. Sluší se zmínit jméno pro většinu neznámé: Marnix van Sint-Aldegonde, jedná se nejen o autora nizozemské národní hymny Wilhelmus van Nassouw, skutečné Marseillaisy osvobozujícího boje, ale také deklarace práv člověka a národů, která se stala prostřednictvím slavné teze Samuela Adamse doktrinářským zdrojem Prohlášení o nezávislosti Spojených států, jakož i Deklarace práv člověka a občana z doby Velké francouzské revoluce. Holandský národ se židy zacházel vždy s bytostným respektem. S humanistickým přístupem v tom nejušlechtilejším slova smyslu, dokládaným četnými příklady od jedinečných židovských postav ztvárněných s tak velkou láskou velikánem Rembrandtem, až po obětavou solidaritu projevenou rodině Anny Frankové. Francouzská revoluce a Napoleonova říše se při řešení židovské otázky setkala s velkými těžkostmi způsobenými velmi nerovnoměrnému, nestálému společenskému vývoji, v různých oblastech. Židé byli vytlačeni ze středu Francie, která na konci 14. století tvořila království. Takže zůstali pouze na jihu, přeměnění v měšťáky a společensky začlenění, a také v německy mluvících oblastech v Alsasku a Lotrinsku, kde působili jako věřitelé šlechty, městských a venkovských lidí. Byli kulturně zaostalí a odstrčení na společenskou periferii. Během revoluce se proti nim zvedly vlny násilí, páchaného lidovými davy. Vůdci revoluce tento problém řešili, jak to formuloval sám Robespierre „v souladu se zásadami“: židy osvobodili, přijali je do francouzského národa jako lidské bytosti a viděli je jako vykořisťovatele. Dluhy a hypotéky vesničanů, rolníků byly při mnohých příležitostech zrušeny nebo sníženy. Podněcovalo to a zároveň také usnadňovalo možnost upuštění od lichvy ze strany židů. Ti se poté začali věnovat jiným činnostem, což jim umožnilo začlenění do společnosti. Napoleonská říše pokračovala v tomto ohledu ve stejné politice, nepochybně se značným úspěchem. Svědčí o tom spontánní a hromadné zařazování židů do armády. Jde zde o postoj, který se kontrastuje s jejich tvrdošíjným odoláváním vůči vojenským odvodům v Polsku a Rusku. Dobře si povšimněte nejen v carském, represivním Rusku ale také v Polsku, které vedlo osvobozující boj. V této souvislosti hovoří Dubnov o odlišném stupni „národního židovského vědomí“. Vychvaluje evidentně zpátečnické kahaly východní Evropy a kritizuje západní židy, kteří se včleňovali do společnosti na cestě k lidskému osvobození - kulturnímu i morálnímu. Ve vší úctě náležející tomuto učiteli, jde o názor, který je třeba posuzovat co možná nejtvrději. Nelze mluvit o „národním vědomí“, pokud nebylo dosaženo minimální moderní úrovně rozvoje, neboť každá soudržnost je typu středověké kooperativy (cechu, sdružení), jako v případě polských a litevských kahalů ze 13. století. Přeměna žida v občana je možná jedině tehdy, jak to skvěle vymezují Bruno Bauer a Karel Marx, kdy je společnost zpravidla tvořena z „občanů“ a ne z poddaných, to znamená tehdy, kdy buržoazní emancipace dosáhla určité úrovně. Mluvme teď o Německu. Jde nám o to podívat se na německý humanismus 13. i 19. století objektivně, s láskou náležející tomuto tak odvážnému duchovnímu fenoménu. A také kriticky vůči jeho inherentním slabostem. V žádném případě nebudeme zakládat naše mínění na extrémním antihumanismu, který v této zemi nabyl podoby ve 20. století. Jak známo, v Německu se politické konstituování národa uskutečnilo pozdně a neběžným způsobem. Ke stejnému jevu, byť ze zcela jiných důvodů došlo v Itálii. Faktem zůstává, že v obou národech, ale zvláště v Německu byly humanismus a národní sjednocující osvobození - dva charakteristické rysy buržoazní emancipace - ve větší či menší míře nespojeny a dokonce i v rozepři. Italští humanisté, jak to velmi dobře vystihuje velikán Antonio Gramsci, se zachovali „a-národně“ v historickém okamžiku, kdy představovala politická ústava palčivý problém. Nejenže mluvili latinsky jako církev, jež představovala další a-národní a protinárodní sílu, ale když její zpátečnická a represivní funkce dosáhla nejvyššího stupně, dokonce se s ní nakonec spojili. Ať je historický proces jakkoli rozporuplný, nesnižuje – u Gramsciho také ne! – zásluhu a etickou hodnotu humanismu, včetně toho italského. Co se týká zbytku Evropy, zvláště Německa, bylo toto téma ještě složitější. V souvislosti s historickým pokrokem, to jest se společenským buržoazním osvobozením, musíme být na straně Martina Luthera a nikoli na straně Erasma Rotterdamského, jehož humanismus v sobě obsahoval zdrženlivost, pokud jde o konkrétní politický a revoluční čin za osvobození. Naproti tomu, kdo může popřít, že Martin Luther, duchovní velikán mimořádně významně přispěl k osvobození lidské osobnosti se svým učením „spása skrze jedinou víru a skrze milost odpuštění“ a naukou o „všeobecném sacerdoce“, to znamená ospravedlnění jedince na základě jeho vlastního přesvědčení a svědomí bez zprostředkujícího činu toho, kdo uděluje svátost? Odlišná historická situace Německa však způsobila, že politická revoluce a spojující a integrující morální osvobození téže země nemohly postupovat společně. Antisemitismus velkého Luthera představoval jeden z následků tak rozporuplného kontextu. Kdybychom se pokusili tento smutný jev analyzovat do hloubky, zašli bychom příliš daleko. Pokusil jsem se o to ve své Kritické historii a rovněž i v životopisném eseji o Lutherovi. Rozhodně však, třebaže by v současné době bylo nemožné být zároveň humanistou i antisemitou, musíme takovou možnost - v jistém smyslu a za určitých okolností - připustit v jiných okamžicích dialekticky velice složité lidské historie. Můžeme tvrdé přívlastky, které si právem šetříme pro Josepha Goebbelse a Julia Streichera, použít pro Williama Shakespeara za to, že napsal Kupce benátského? O dvě století později ještě stále přetrvává tato národní německá tragédie - která nebyla jedinou! - protože osvobození národa a člověka nemohla jít ruku v ruce. Klopstock, Lessing a Herder ještě společně představovali obě aspirace. Goethe a Schiller v hořké porážce je již představovali jako protikladné a dali přednost lidskosti, namísto národa. Johann Wolfgang Goethe to formuloval v jednom slavném dvojverší: Býti národem, ó Němci, tak na tohle marně čekáte, |