Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

3.Ruská filozofická společnost a její členové

Filozofie v carském Rusku měla již od svého vzniku velmi specifické postavení. Za vlády Mikuláše I. bylo dokonce vyučování filozofie na 12 let zakázáno, neboť „užitek filozofie není dokázán škoda z ní však je velmi dobře možná…“.⁶⁸³ Obdobná situace nastala po bolševickém převratu. Dřívější představitelé filozofických kateder byli svých funkcí zbaveni a zčásti vypovězeni. Přednášky ovšem nemohli konat ani ti filozofové, kteří „konvertovali“ ke komunismu a dokonce ani staří komunističtí filozofové. Důslednost v potírání filozofie pokračovala zákazem rozšiřování „reakční“ literatury, jako např. Platona, Descarta, Kanta, Schopenhauera, Huma a o ruských „buržoazních“ filozofech ani nemluvě.

Ruská filozofie měla velmi specifické rysy; např. se neprojevovala pouze ve formě vědeckého myšlení, nýbrž také ve formě publicistické či beletristické. Např. takřka celé Berďajevovo dílo balancuje na hraně mezi filosofií a náboženstvím. On sám si byl své „nevědeckosti“ plně vědom, ale nebyl to pro něj nikterak limitující prvek a naopak to vydával za přednost.

Výrazným specifikem byla také naprostá absence vybudovaných filozofických systémů. Podle Borise Jakovenka „trpěla“ ruská filozofie nedostatkem tradice a proto bylo třeba navazovat na filozofii jiných národů. „Ruské filozofování trvá dosud asi 180 let. Je zcela mladé a proto též nedostatečně vyvinuté, málo zkušené a nikterak zralé.“ ⁶⁸⁴ T. G. Masaryk charakterizuje ruskou filozofii jako vědu zajímající se především otázkami praktickými, zejména např. etikou. Na druhou stranu je nutno připustit, že tento trend se v posledních desetiletích před I. světovou válkou výrazně změnil.⁶⁸⁵ Sami ruští filozofové (N. A. Berďajev, S. L. Frank, N. O. Losskij aj.) tvrdili, že charakteristickou zvláštností ruského filozofického myšlení je sklon k ontologii a realismu.⁶⁸⁶ Významnou úlohu v ruské filozofii sehrálo také pravoslaví. Evropská, zvláště pak ruská filozofie měla svoje kořeny v křesťanství. Filozofie je pak pochopitelná a vysvětlitelná právě výhradně ve spojení s křesťanskou historií.⁶⁸⁷

Ruští filozofové byli jednou z nejpočetnějších skupin v meziválečném Československu, potažmo v celé ruské diaspoře. Ne nadarmo bývá parník, který odvezl většinu vypovězených vědců z Ruska, označován jako „parník filozofů“. Níže uvedení vědci se dají (podle jednoho z mnoha hledisek) rozdělit do tří základních skupin. Předně se jedná o tzv. druhou generaci petrohradského novokantovství, kterou v meziválečném Československu reprezentují žáci zakladatele ruské (petrohradské) školy novokantovstvi A. Vveděnského - profesoři N. O. Losskij a I. I. Lapšin. Petrohradská škola bývá také někdy označována jako třetí klíčová škola novokantovství – vedle marburské a bádenské. Dále je to mladší, třetí generace petrohradského školy, zastoupená především profesory S. I. Hessenem a B. V. Jakovenkem. Třetí skupina je generačně stejnorodá, ale představuje určitou specifickou větev politické filozofie a filozofie dějin. Jedná se o skupinu eurasijců reprezentovanou např. jmény P. N. Savickij, N. N. Alexejev, G. V. Vernadskij aj. Ruští filozofové v emigraci (a to nejenom díky své početnosti) vykazovali velkou činorodost. Přes všechny názorové rozdíly byli ochotni a schopni (s větší či menší intenzitou) spolupracovat a nezřídka patřili ruští emigrantští filozofové k nejaktivnějším činitelům. A to nejenom v Praze, ale také v Paříži (např. prof. P. N. Miljukov) či Berlíně (prof. N. A. Berďajev, prof. S. L. Frank). O tom svědčí také fakt, že to byli právě filozofové, kteří jako jedni z prvních zakládali v mnoha státech různé filozofické společnosti.

V létě 1922 se v Berlíně sešla skupina ruských filozofů a na jedné ze svých schůzí založili Společnost ruské filozofie. Jedním z motivů bylo sjednocení filozofů všech národů, zajímajících se o ruskou filozofii. V prosinci 1924 byla založena pražská pobočka Společnosti, která se ale v poměrně krátké době osamostatnila a tak vznikla Ruská filozofická společnost v Praze.⁶⁸⁸ Mezi zakládajícími členy společnosti figurují jména: N. O. Losskij, I. I. Lapšin, S. I. Hessen, B. Jakovensko, G. V. Florovskij, Je. V. Spektorskij, A. L. Bém a mimo jiné také ruský psychiatr a psychoanalytik N. E. Osipov. Podle Losského pamětí založilo společnost 14 členů.⁶⁸⁹ Mezi zakládajícími členy byl také ukrajinský filozof a literární vědec D. I. Čyževskij.⁶⁹⁰ Ruská a ukrajinská, popřípadě běloruská emigrace spolu vzhledem k tradičním antipatiím příliš často nespolupracovaly a tento vědec byl spíše výjimkou, která překročila tradiční hranice emigrantských kolonií.

Hlavním úkolem společnosti bylo vědecky pracovat v oborech filozofie a psychologie a šířit vzdělání v těchto oborech.⁶⁹¹ V květnu 1925 začala Společnost spolupracovat s RLU, která jí pomáhala při organizaci přednášek, poskytovala své místnosti, informovala o aktivitách Společnosti. V únoru 1926 se pak Ruská filozofická společnost stala součástí RLU, resp. jejího historicko-filozofického oddělení.⁶⁹²

V čele společnosti stál předseda, jeden nebo dva místopředsedové (jejich počet se v průběhu let měnil) a tajemník (někdy také označován jako jednatel). Volby vedení společnosti se konaly jednou za dva roky a do užšího vedení mohl kandidovat kterýkoliv člen. Vedení společnosti pak pravidelně schvalovalo Kuratorium RLU. Za člena společnosti mohl být zvolen prakticky kdokoliv (bez ohledu na národnost). Nutno podotknout, že Filozofická společnost nikdy neoplývala širokou členskou základnou. Počet členů společnosti nikdy nepřesáhl třicet. To byl také jeden z důvodů, proč bylo členství nabídnuto i vědcům, kteří se filozofii věnovali v rámci svých oborů, či vědcům jiných národností. V létě 1928 měla Společnost 29 členů, z nichž 17 žilo v Československu.⁶⁹³

V užším vedení společnosti se do začátku druhé světové války pravidelně střídali profesoři N. O. Losskij, I. I. Lapšin, S. I. Hessen a D. I. Čyževskij. V prvních letech činnosti společnosti měl užší výbor následující složení: ⁶⁹⁴
1924-25

N. O. Losskin (předseda)

S. I. Hessen (místopředseda)

D. I. Čyževskij (tajemník)

1926-27

I. I. Lapšin (předseda)

D. I. Čyževskij (tajemník)

I. I. Lapšin (předseda)

S. I. Hessen (místopředseda)

D. I. Čyževskij (tajemník)

Stěžejní činností společnosti bylo pořádání přednášek. Své diskusní příspěvky neprezentovali pouze filozofové či vědci humanitního zaměření, ale i představitelé exaktních a přírodních věd, a to nejen ruské národnosti.⁶⁹⁷ Zároveň společnost usilovala o popularizaci filozofických věd, a proto veškeré její přednášky byly otevřeny široké veřejnosti. Schůze se konaly pravidelně jednou v měsíci. Průměrná účast se pohybovala kolem 25 posluchačů. Mezi stálé návštěvníky přednášek patřila řada českých filozofů. Jako příklad lze jmenovat profesory K. Vovorku, F. Pelikána, V. Hoppe. Častým návštěvníkem přednášek byl i např. v Praze žijící bulharský filozof a diplomat D. G. Michalčev. Ten také na jedné schůzi přednášel na téma filozofie jako „základní nauka poznání“.⁶⁹⁸

Témata přednášek byla zaměřena na oblasti zájmu badatelů, případně na důležitá výročí. Velmi atraktivní z pohledu posluchačů byly přednášky psychiatra N. E. Osipova. Častým tématem přednášek byly také dějiny evropské či ruské filozofie. Na jedné z prvních schůzí přednesli profesoři Losskij a Lapšin – jako projev úcty svému učiteli – referát věnovaný památce A. I. Vveděnského. Podobně byly přednášky věnovány. V. S. Solovjevovi či I. Kantovi, G. W. F. Hegelovi.⁶⁹⁹ Např. v roce 1926/27 byly dvě přednášky věnovány životu a dílu filozofa a pedagoga J. H. Pestalozziho při příležitostí stého výročí jeho úmrtí; resp. 250. výročí úmrtí B. Spinozy.⁷⁰⁰ Za první 4 roky existence (do konce školního roku 1927/28) bylo celkem uspořádáno 38 přednášek.⁷⁰¹

Počet přednášek se postupně ustálil na jedno setkání měsíčně (s výjimkou letních prázdnin) a toto uspořádání přetrvalo po celá třicátá léta. Ve školním roce 1940/41 bylo společností zorganizováno 8 zasedání na kterých zazněly následující přednášky: činnost Dostojevského v exilu (N. O. Losskij), první náznaky filozofie v ruské historiografii (A. N. Fatejev), spor o svobodu vůle v současné filozofii (I. I. Lapšin), postavy Ivana Karamazova a knížete Myškina v románech Dostojevského (N. O. Losskij), filozofické aspekty umění (A. L. Bém), postava ideálního hrdiny v románech Dostojevského (N. O. Losskij) a o matematické indukci (Je. L. Bunickij). V dalším školním roce se jednalo o tyto přednášky: Budhismus a křesťanství (N. O. Losskij), indická filozofie (I. I. Lapšin), Konfucius a jeho učení (A. N. Fatejev), náboženství Iránu (A. N. Fatejev), filozofie romantismu (A. L. Bém), estetika a metafyzika (I. I. Lapšin), základy estetiky (N. O. Losskij), psychologie a estetika hudby (I. I. Lapšin).⁷⁰² Nekonfliktní a velmi obezřetně volená témata byla přesto (nebo právě proto) pro posluchače velmi atraktivní.

Některé referáty či přednášky přednesené ve Filozofické společnosti byly časopisecky publikovány, část z nich i v cizích jazycích. Ruská filosofická emigrace usilovala i o vlastní časopis, ovšem pokus obnovit vydávání mezinárodního časopisu Logos ztroskotal na nedostatku finančních prostředků.⁷⁰³ Nicméně od roku 1929 se podařilo vydávat mezinárodní časopis, který vycházel v němčině pod názvem Der russische Gedanke (redigoval jej B. Jakovenko). Časopis měl tři základní úlohy. Předně být jakýmsi krystalizačním centrem ruského myšlení. Dalším úkolem byla podpora studia ruského myšlení, literatury a kultury vůbec. A v neposlední řadě to byla prezentace nově vydávaných publikací. Zpočátku se mělo jednat pouze o ruské a neruské - ovšem o Rusku pojednávající, později byl prostor věnován také jiným slovanským národům.⁷⁰⁴

Rokem 1935 začalo v Praze vycházet opět B. Jakovenkem redigované periodikum – International Philosophical Library. Ne nevýrazná část prezentovaných příspěvků byla publikována i v němčině a francouzštině, tudíž je tato ediční řada monografií známa i pod názvy Internationale Bibliothek fur Philosophie a La Bibliothégue Internationale Philosophigue.

Činnost Filozofické společnosti při RLU / RSU ve školních letech 1924/25-1943/44⁷⁰⁹

V době příchodu ruské emigrace dozníval v české filozofii směr, významný především koncem 19. st., pozitivizmus. Názorově jiná skupina – především mladší generace českých filozofů – se soustřeďovala kolem nově založeného časopisu – Ruchu filozofického. Založení tohoto časopisu lze chápat jako vystoupení tzv. mladší filozofické generace proti „oficiálnímu“ pozitivizmu, reprezentovaného starší filozofickou generací, především F. Krejčím. Rozpory mezi českými filozofy nebyly jenom odborné, ale bohužel také „lidské“. Jednotlivé ročníky Ruchu filozofického a jiných filozofických periodik jsou plné jízlivých a urážlivých osobních a profesních invektiv, zejména příspěvky prof. F. Krejčího na adresu mladé generace.

Především u této mladé generace nalézala odezvu nově příchozí skupina ruských filozofů, o čemž svědčí např. množství příspěvků publikovaných ve výše uvedeném časopisu. Pro spolupráci s časopisem získal filozofy z řad ruských emigrantů F. Pelikán.⁷¹⁰ Ovšem do Ruchu filozofického přispívali nejenom ruští filozofové. Prostor k publikování svých krátkých úvah dostali i např. literární historik a filozof A. L. Bém, religionista a historik L. P. Karsavin či teolog G. V. Florovskij. ⁷¹¹ F. Pelikán také z velké části překládal články ruských filozofů do češtiny. Pelikán také přeložil do češtiny Jakovenkovi dějiny ruského filozofie. S. Hessen spolupracoval na českých překladech svých článků s J. Patočkou. Práce ruských filozofů do češtiny také překládaly Anna Tesková a Žofie Podhorecká.

K nejvýznamnějším ruským filozofům v meziválečném Československu bezesporu patřil prof. N. O. Losskij. Během pobytu v Československu se spřátelil s prof. F. Pelikánem a předčasně zesnulými filozofy – prof. K. Vorovkou a prof. V. Hoppem.⁷¹² Výsledkem této krátké, leč plodné spolupráce bylo množství příspěvků ve výše zmíněném Ruchu filozofickém. Tento ruský filozof se proslavil především položením základů nového filozofického směru – intuitivismu.⁷¹³ Toto učení bylo rozšířeno a upřesněno obšírným vypracováním pojmu tzv. ideálního bytí, které předpokládalo nadsmyslovou, nadčasovou a nadprostorovou podstatu každého poznání a každého předmětu.⁷¹⁴ Dále se velmi obšírně zabýval problematikou vůle a svobody. Svoboda je podle Losského nezbytnou podmínkou nejvyšší lidské důstojnosti, ba vlastně podmínkou existence samé.⁷¹⁵ Výsledkem takto směřovaného zájmu je kniha nazvaná Svoboda vůle, kterou autor věnoval „československému národu, který dal autorovi možnost pokračovat ve filozofické práci v době vyhnanství…“.⁷¹⁶ Jedním z vnějších podmětů ovlivňujících jedince a jeho vůli je intuice, kterou Losskij dělí na intelektuální, citovou a mystickou.⁷¹⁷

Losského vrstevník a dlouholetý kolega prof. I. Lapšin se zaměřil mimo jiné na výzkum tvůrčí povahy, považujíce tyto výzkumy za jistý druh úvodu do dějin filozofie. V mnoha příspěvcích podrobil důkladnější úvaze následující témata ve vztahu k filozofii; tvůrčí vůle, intuice, fantasie, paměť myšlení atd.⁷¹⁸ Výsledky svých bádání prezentoval Lapšin jak na svých přednáškách o estetice a etice význačných ruských spisovatelů (Puškin, Gogol, Dostojevskij, Tolstoj aj.), tak i v podobě publikací.⁷¹⁹ Stranou Lapšinova zájmu nezůstala ani otázka fenomenologie náboženství v ruské literatuře,⁷²⁰ či dějiny (ruské) filozofie.⁷²¹ Lapšinovým oblíbeným tématem byla hudba a tvůrčí podněty v dějinách hudby.⁷²²

Dalším výrazným jménem z nepřeberného zástupu ruských filozofů v meziválečném Československu byl prof. Sergius Hessen. Během svého působení v Československu se Hessen věnoval sociální filozofií, filozofii práva a pedagogice. Hessen od svého příchodu do Československa přednášel na Ruské pedagogickém institutu J. A. Komenského.⁷²³ Hessen se snažil poukázat na důležitost filozofie v pedagogice. Pedagogiku chápal jako „užitou či praktickou filozofii“.⁷²⁴ Poukazuje na závislost a úzkou provázanost mezi těmito vědními obory. Zejména v historii obou disciplín lze podle Hessena nalézt styčné body mezi výchovnými, popřípadě vzdělávacími systémy na jedné straně a filozofickými systémy na straně druhé.⁷²⁵ Proces vzdělávání chápe jako soubor dílčích procesů („vystupování po schůdcích“), přičemž důležitým faktorem při tomto procesu je osobnost a temperament.⁷²⁶ Vzdělání pak není ničím jiným než individuální kulturou. Podle Hessena se člověk vzdělává celý život a není určitého okamžiku, kdy bychom mohli říci, že problém vzdělání je definitivně vyřešen.⁷²⁷ Temperament člověka nelze příliš měnit, ale osobnost je výsledkem lidské sebevýchovy. Osobnost se svými činy neustále roste nebo degeneruje, stává se složitou nebo chudou, dle kvality a výsledku jednotlivých cílů. Tento proces nazývá Hessen „tvůrčí proces“. To, co se dá aplikovat na jedince, se dá aplikovat „kolektivní osobnost národní“.⁷²⁸ Ta je tvořena prací jednotlivců. Například ruský národ spoluvytvářely osobnosti jako Petr I. Veliký, Puškin, Lomonosov, Mendělejev, Tolstoj, Dostojevskij a mnoho jiných.

Jedním z publikačně nejaktivnějších z ruských filozofů byl prof. Boris Jakovenko. Ten publikoval desítky studií (zejména v němčině a italštině) o dějinách ruské filozofie. Jakovenko mimo jiné formuloval teorie o podstatě, původu protikladů (noetickou antinomii); východisko hledal ve stanovisku charakterizovaném jako transcendentální skepticismus.⁷²⁹ Podle Jakovenka je potřeba, aby vznikla zcela „sebevědomá, nezávislá a svobodná filozofie“; aby se tak stalo, je nutno ji přesně ohraničit vůči jiným kulturním oborům a také překonat zásadní předsudky, které omezují filozofické myšlenky v životě i kultuře.⁷³⁰ Jako jeden z předsudků se Jakovenkovi jeví např. naturalismus. Boris Jakovenko žil v letech 1912-1921 v Itálii a tak kromě výše uvedeného seznamoval českou a ruskou filozofickou veřejnost s historií a současnými trendy filozofie na Apeninském poloostrově.

Skupinou, která názorově polarizovala ruskou emigraci v Československu, resp. celou ruskou diasporu, byli Eurasijci.⁷³¹ Ti považovali Eurasii = Rusko (teritoriálně vymezené hranicemi z počátku roku 1917) za základní a ústřední kontinent, přičemž Evropa představovala pouhou periferii v podobě dvou poloostrovů; stejnou periferií byla i jižní a jihovýchodní Asie.⁷³² Eurasijství chápali jako revoluční hnutí, jehož „kulturní cíle jsou splnitelné pouze cestou evoluce a jejich úkolem není bojovat s revolucí, ale využít ji pro své cíle.“⁷³³ Právě takto deklarovaná strategie odrazovala spoustu potenciálních příznivců. Pro většinu ruských emigrantských organizací byla těžko stravitelná eurasijská strategie integrace stávajících sovětských prvků moci do systému, který měl vzniknout po předpokládaném pádu sovětské moci. Pražskou pobočku, vedle pařížské druhou nejvýznamnější, reprezentovali geograf a ekonom P. N. Savickij, právník a filozof N. N. Alexejev a historik G. V. Vernadskij a mnoho dalších.

Podle Savického je Rusko hospodářsky, obchodně i finančně samostatné. Severní ledové moře je mořem „Eurasie“ a všechny obrovské řeky směřující Sibiří na sever jsou přirozenými obchodními cestami. Altaj a mongolské pouště tvoří hranici s ostatní Asií. Vladivostok je pak oknem do moří spojujících Rusko s Amerikou. Pravou podstatou Ruska je asiatství. Všechno ostatní, např. evropské životní formy inteligence, jsou jen maskou. Revoluce je právě tím, co odhaluje pravou asiatskou tvář.⁷³⁴ Později ve spolupráci s R. Jakobsonem zpracoval Savickij také složku filologickou. Právě Jakobsonovu práci (K charakteristike evrazijskogo jazykovogo sojuza) uvítal Savickij jako lingvistický důkaz správnosti eurasijské teorie.⁷³⁵ Jakobson tvrdil, že u jazyků na území Ruska není podstatný jejich původ, ale společný jazykový areál a z něho plynoucí společné rysy (zejména funkční rozlišení měkkých a tvrdých souhlásek, které se nevyskytují ani v Evropě, ani v Asii, ale výhradně v Rusku – Eurasii).

N. N. Alexejev pro eurasijskou teorii programově zpracoval části o státu a právu a vypracoval také analýzu pojmů práva a majetku. Státověda se podle něho musí osvobodit od právních nedostatků. Mnohonacionální – nikoli nadnacionální celek na základě jednotné kultury je forma, která nejlépe vystihuje lidský potenciál, který má možnost uplatnit se při vytvoření dokonalého státu. Dokonalý stát musí být v jistém smyslu „stát států“ a jen v této formě může vůbec existovat. V tomto smyslu lze hovořit o obecném a nutném charakteru ideje federalismu jakožto o nutném prvku ideálního politického režimu.⁷³⁶ G. V. Vernadskij pro eurasijské hnutí vypracoval koncept filozofie dějin, kde vyzdvihuje svébytnost historického vývoje Ruska, tolik odlišného od Západu. Tato odlišnost byla narušena v průběhu vlády Petra Velikého, kdy došlo k poevropštění Ruska. Přijetím západních standardů se narušila a rozmělnila eurasijská originalita a bylo zničeno národní sebeuvědomění inteligence. Navíc se tím šlechta a inteligence ještě více vzdálila prostému člověku. Toto „národní rozervání“ povede k rozdělení kultury pro horní a dolní vrstvy, což bude rozbuškou potenciální revoluce. Díky tomuto sociálnímu tření dojde k uvolnění a osvobození eurasijského jádra.

Výměny názorů mezi zastánci a odpůrci eurasijství se neodehrávaly pouze na stránkách (vědeckých) periodik, ale také např. na přednáškách filozofické společnosti. Jako např. na přednáškách P. N. Savického „O nutnosti historicko-geografické syntese“ a „Nová ruská literatura v pojetí eurasijském“. Zde Savickému oponovali N. O. Losskij, společně s historikem A. A. Kizevetterem a literárním historikem a filozofem A. L. Bémem. Jejich argumenty vyčítali Eurasijcům posuzování literatury podle nějakých „hledisek či škatulek“ (což je vlastně paralela se SSSR, kdy u bolševiků je daným hlediskem marxismus, zatímco v emigraci je to eurasijství) a že není posuzována podle skutečných hodnot, což vede k selekci a odmítání některých autorů.⁷³⁷

Obecně lze říci, že odpůrci vyčítali Eurasijcům, absenci vlastních idejí. Eurasijci si podle nich přisvojili cizí ideje, někdy dokonce v úplně jiném kontextu. Na rozdíl od eurasijců, potažmo jejich „dvorního historika“ G. I. Vernadského, neuznávali teorie o izolaci, svébytnosti historického vývoje Ruska.⁷³⁸ Naprosto odmítali Vernadského osobitost Ruska a idealizaci její primitivnosti. Např. A. A. Kizevetter zdůrazňoval, že kdykoliv po seznámení se s materiály západoevropské provenience přistoupil ke studiu moskevského státu ve stejném období, neměl pocit, že upadl do jiného světa, v němž by mu nic nepřipomínalo zjevy nalezené také v západní Evropě.⁷³⁹

Odpůrci eurasijců z řad historiků a filozofů kritizovali za pohrdavé postoje eurasijsví ke Ključevskému a S. M. Solovjevovi a k jejich koncepcím dějin Ruska. Vyčítali jim, že jsou ovlivněni geografickým determinismem. Poukazovali na roli měst, městských svazů a odmítali významnou roli tatarsko-mongolského fenoménu.⁷⁴⁰ Pod vlivem Ključevského přiznávali jistou odlišnost historického vývoje na Východě, ovšem pouze jako důsledek vlivu přírodního prostředí (Ključevského teorie o možnosti odvozovat a dokládat mentalitu a chování velkých společenství a národů z charakteru přírodního prostředí daného regionu). Kritizovali eurasijce, že jejich teorie jsou velmi podobné slavjanofilům – vyzvedání rozdílu mezi západem a východem; prohlašování západoevropské kultury za přežilou a prorokování kultury nové, jež se vytvoří (podle eurasijské teorie samozřejmě) na pevnině Eurasii, geograficky oddělené od západní Evropy a jihovýchodní Asie. Zcela v duchu slavjanofilských tradic odmítají eurasijci popetrovskou periodu ruských dějin jako bludný pokus naroubovat východu kulturu románsko-germánskou. Jediné rozdíly mezi eurasijci a slavjanofily spočívaly v pojetí kultury. Eurasijci propagují nacionální kulturu, zatímco slavjanofilové hlásili, že Rusko dá světu kulturu všelidskou.

P. N. Miljukov spolu s A. A. Kizevetterem, nejznámější a nejvýznamnější kritik eurasijství, na společné boje proti eurasijcům vzpomínal: „Kizevetter spolu se mnou střílel do našeho společného politického protivníka, eurasijců.“⁷⁴¹ Nicméně starší generace historiků a filozofů (včetně Miljukova, Kizevettera či Losského) viděla v eurasijství hnutí, které může u (zejména u mladé generace) Rusů vzkřísit národní uvědomění. Většině ruské emigrace byla také blízká jejich teorie o nemožnosti restaurace poměrů předválečného Ruska či jejich kritiky protibolševické opozice. Miljukov dokonce některé marginální teze eurasijců podporoval a plně se s nimi ztotožňoval. Např. že revoluce v Rusku není „nesmyslnou vzpourou, zorganizovanou hrstkou zločinců a dobrodruhů“, ale zákonitým výsledkem historického vývoje. Na rozdíl od P. Miljukova, z toho ovšem eurasijci vyvozovali svoje závěry o rehabilitaci sovětské moci. Miljukov viděl v ruské revoluci počátek iniciativy lidu, což bral jako důkaz, že Rusko brzy vykročí k demokracii.⁷⁴²

Částečné sympatie nalézalo eurasijství např. u filozofa a teologa G. V. Florovského či filozofa N. A. Berďajeva. G. V. Florovskij charakterizoval eurasijství jako hnutí, které si „kladlo důležité a (pro Rusko) potřebné otázky, ale nesprávně si na ně odpovídalo.“ Eurasijci částečně oslovili část ruské inteligentce se svojí tezí na blízký a neodvratný konce západní civilizace (samozřejmě kromě Ruska). Tyto teze zastával například předčasně zesnulý prof. P. I. Novgorodcev. Ten věřil v obměnu lidstva a především Ruska na základě obrody křesťanství, zejména pravoslaví.⁷⁴³