Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

2.Stav bádání

Do roku 1989 v tzv. Východním bloku tabuizované téma ruské (antibolševické) emigrace se v současné době těší zájmu badatelů nejen české, ale i evropské, potažmo světové provenience. Cílem je většinou buď zmapovat některá dosud „bílá místa na mapě dějin ruské emigrace“, nebo prozkoumat osobní příběhy jednotlivých osobností. Velký prostor je také věnován vlivu ruské emigrace na světovou vědu, kulturu či umění a vzájemné interakci v rovině osobní či obecné. Prací o ruské emigraci ve světě je takřka nepřeberné množství. Zejména v posledních třiceti letech se doslova jedná o publikační explozi prací (znamenitých, ale i těch druhých) zaměřených na zmíněné téma. Proto bych se rád zaměřil pouze na ty, které pojednávají o ruské emigraci v Československu, popřípadě nejvýznačnější práce popisující ruskou emigraci v obecné rovině.

Historii takto zaměřených publikací je možno nalézt již v polovině dvacátých let a většinou jsou autory samotní emigranti. Jednou z prvních knih mapující počátky činnosti ruské emigrace v Československu je publikace esera Vadima V. Rudneva.³ Podobně zaměřenou je publikace redigovaná Sergejem. P. Postnikovem, která vyšla v Praze v roce 1928.⁴ Výhodou Postnikovovy práce je fakt, že redaktor bydlel na rozdíl od Rudněva v Praze a měl takřka každodenní kontakt s ruskou komunitou. Navíc kniha byla vydána v době, kdy aktivita ruské emigrace v Československu dosahovala svého vrcholu. Z ostatních prací ruských emigrantů v meziválečném období stojí ještě za zmínku studie S. P. Postnikova o politické situaci ruské emigrace.⁵ Poslední tajemník L. N. Tolského Valentin Bulgakov shromažďoval v průběhu dvacátých a třicátých let údaje o publikační aktivitě ruské emigrace. Publikace se uchovala v rukopisné podobě a k vydání ji v New Yorku v roce 1993 připravila Galina Vaněčková.⁶ Bezprostředně před začátkem druhé světové války napsala v USA žijící zakladatelka Tolstého nadace Tatjana Schaufuss zprávu o stavu antibolševické emigrace.⁷ Jako výraz díků čsl. státu za pomoc ruské emigraci byl vydán sborník, který velmi dobře mapuje tehdejší ruskou emigrantskou komunitu v Československu.⁸

V roce 1924 vydalo Ministerstvo zahraničních věcí publikaci o československé pomoci ruské a ukrajinské emigraci.⁹ Velmi přínosné jsou také statistické údaje o počtu ruských emigrantů každoročně uveřejňované v Ročenkách Československé republiky. Neruských autorů věnujících se tématu ruské emigrace bylo v meziválečném období velmi málo. Jedním z mála příkladů byl belgický vědec a politik Charles Sarolea.¹⁰ Ve stejném roce uveřejnil svoji studii o ruské emigraci německý historik Hans von Rimscha.¹¹ Práci o ruské emigraci uveřejnil zhruba o deset let později někdejší pracovník ministerstva zahraničních věcí USA William Ch. Huntington.¹² Francouzský politik Charles Ledre se ve své práci zabýval především politickou stránkou ruské emigrace ve Francii.¹³ Jeho krajan Jean Delage se zabýval ruskou emigrací obecně, byť samozřejmě nejvíce prostoru je pochopitelně věnováno francouzské problematice.¹⁴ Částečně se ruské emigrace dotkl ve své práci i člen britské Dolní sněmovny John H. Simpson.¹⁵ Dílčí zmínku o ruské emigraci v Československu lze nalézt také u E. Kulischera.¹⁶

Zájmu badatelů se téma ruské emigrace začalo těšit zhruba od počátku padesátých let. Přirozeně nejvíce se tématu ruské emigrace věnovali historikové zemí, kde byly ruské emigrantské komunity nejpočetnější či nejvýznamnější. Z daného období jsou nepřínosnější a na dané téma zaměřené práce T. Rihy,¹⁷ V. A. Andice,¹⁸ L. Hamilton-Rhinelandera¹⁹či G. Fishera.²⁰

Velmi aktivní byli v tomto směru příslušníci ruské emigrace. Mezi práce tohoto typu je nutno zařadit publikace P. Kovalevského²¹ či G. Adamoviče.²² Velkou míru publikační aktivity vykazoval v tomto období časopis ruské emigrace Vozrožděnije. Zde publikovali například svoje studie Vladimir K. Abdank-Kossovskij,²³ T. Aleksinskaja,²⁴ či výše uvedený P. Kovalevkij.²⁵ V časopise Novyj Žurnal (New Review) uveřejnil M. Novikov krátkou studii o ruských emigrantech v Československu.²⁶ O čtvrtstoletí později publikoval ve stejném časopise svoje vzpomínky na dramatický útěk z Prahy S. G. Puškarev.²⁷ Oba výše uvedení vědci po dlouhých letech v Československu strávili zbytek svého života v USA.

Z americké provenience je třeba zmínit především následující autory. Jednak je to americký historik ruského původu Marc Raeff. Ve své první knize (o ruské emigraci) se věnoval především centrům ruské diaspory – Paříži, Berlínu, Charbinu a Praze.²⁸ Ta později vyšla v přepracované podobě i v ruské mutaci.²⁹ Znalost ruštiny jako mateřského jazyka uplatnil Raeff také při zpracování korespondence v Praze žijícího A. A. Kizevettera³⁰ či studie o dějinách ruské emigrace ve světle nových pramenů.³¹ Autorem další významné práce encyklopedicky mapující dějiny ruské emigrace v Evropě je J. Glad.³² Glad o několik let předtím redigoval sborník o ruských spisovatelích v zahraničí.³³ Další významnou badatelkou věnující se tomuto tématu je C. Skran.³⁴ Velmi zajímavá je práce gruzínského biologa a historika Z. A. Medvedeva, zaměřená na počátky sovětské vědy a vztahu bolševiků k „buržoazním“ intelektuálům.³⁵ Z ostatních anglicky píšících autorů je dle mého názoru potřeba zmínit ještě práci kanadského historika M. Marruse³⁶ či studii R. Kneelyho a E. Kasince.³⁷

Již dříve zmíněný německý historik H. von Rimscha napsal ještě v padesátých letech knihu věnovanou ruské emigraci.³⁸ V polovině šedesátých let se problematikou ruské emigrace v rámci své disertační práce zabýval H. E. Volkman.³⁹ Z novějších prací lze zmínit především práce historika K. Schögela. Tento německý historik se zaměřuje ve svých pracích hlavně na ruskou emigraci v Německu, ale okrajově zmiňuje i kontakty s ruskou Prahou.⁴⁰ Schögel také redigoval sborníky věnované ruské emigraci. Nejprve se jednalo o sborník věnovaný ruské emigraci obecně.⁴¹ O rok později to bylo již výhradně zaměřené na ruskou emigraci v Německu.⁴² Stejné provenienci, byť časově pokrývající delší období, byl věnován i sborník studií, který vyšel o dvacet let dříve v New Yorku.⁴³ Mezi nejmladší generaci německých historiků bezesporu patří M. Beiswenger, který většinu svých prací zaměřil na ruskou emigraci v Československu.⁴⁴

Samozřejmě pozornost je potřeba věnovat také produkci v Sovětském svazu, či pozdějším Rusku. Téma ruské emigrace bylo po dlouhé desetiletí tabuizované. K jistému uvolnění poměrů došlo počátkem šedesátých let, kdy bylo vydáno několik publikací. Za zmínku stojí především kniha A. Šapira.⁴⁵ Poté prakticky do konce osmdesátých let nevycházely v podstatě žádné práce na dané téma. Pokud tomu tak bylo, tak se jednalo o tendenční a z vědeckého pohledu ne příliš cenné práce. Mezi takové lze zařadit např. práci L. Škarenkova.⁴⁶ O seriózní vědecké práci lze hovořit až od konce osmdesátých let. Jedním z prvních autorů byl V. Kostikov, který později svoji práci několikrát rozšířil a doplnil.⁴⁷ Jednou z nejpřínosnějších prací z tohoto období je publikace M. Nazarova.⁴⁸ Ve stejném období vznikl sborník studií redigovaný V. P. Borisovem. Tento sborník věnuje pozornost ruským vědcům a inženýrům.⁴⁹ Ještě dále jde ve své specializaci V. Pašuto, který se zaměřil na ruské historiky.⁵⁰ Ruským historikům v emigraci se věnuje také jedna z publikačně nejaktivnějších badatelek Margarita Vandalskovská .⁵¹ Velmi přínosné jsou práce ruského historika V. Šelochajeva, zejména jeho encyklopedie nejvýznamnějších ruských emigrantů.⁵² V roce 1999 se v Sankt-Petěrburgu konala mezinárodní konference o ruské emigraci a později byl vydán sborník.⁵³

Jedním z mála ruských badatelů, kteří se výhradně zaměřili na ruskou emigraci v Československu je Jelena Činjajeva (Elena Chinyaeva). Ta na toto téma uveřejnila řadu studií, které se později staly základem její disertační práce.⁵⁴ Z příspěvků vysloveně zaměřených na ruskou emigraci v Československu lze jmenovat také práce Jeleny P. Serapionové.⁵⁵ Stejně zaměřenou prací je i nedávno uveřejněná studie Irina Mchitarjan.⁵⁶ Studie zaměřené na ruské slavisty v Československu publikovala Ludmila. P. Lapteva.⁵⁷

Velký zájem českých badatelů o dějiny ruské emigrace v Československu nastal v devadesátých letech. Téma dříve tabuizované je od devadesátých let velmi módní. K faktorům přispívajícím k popularitě daného tématu je – zejména pro starší generaci badatelů – takřka samozřejmá jazyková vybavenost. Navíc v českých, moravských či slezských archivech lze nalézt podle mého názoru ojediněle bohatou heuristickou základnu. Pro lepší orientaci v archivních fondech a sbírkách uložených v České republice, vydal dokonce Archiv AV ČR přehledného průvodce.⁵⁸

Jedním z prvních badatelů, který se soustavněji zabýval problematikou ruské emigrace, byl Zdeněk Sládek. Jeho prvním příspěvkem byla v ruštině uveřejněná studie o ruské a ukrajinské emigraci v Československu.⁵⁹ Další studii uveřejnil Sládek ve Slovanském přehledu; ve specializovaném čísle tematicky věnované ruské emigraci v Československu.⁶⁰ Navíc se podílel na ediční přípravě tohoto čísla a prakticky sám je připravil do tisku. Na téma ruské emigrace v Československu uveřejnil celou řadu dalších studií.⁶¹ Společně s Ljubov Běloševskou sestavil Sládek významnou edici pramenů z dějin ruské a ukrajinské emigrace v Československu.⁶² Autorský tandem Sládek, Běloševská připravil k vydání také sborník věnovaný prvnímu ministerskému předsedovi K. Kramářovi.⁶³ Z pohledu zkoumaného tématu stojí za zmínku studie Jany Šetřilové, přestože z celého sborníku jsou patrné intenzivní kontakty manželů Kramářových s ruskou emigrací.⁶⁴

Ljubov Běloševská je další významnou badatelkou, která se věnuje dějinám ruské emigrace v Československu. Běloševská je jako hlavní redaktorka podepsána pod sborníkem Duchovní proudy.⁶⁵ Jméno této badatelky (opět jako redaktorky) figuruje i na nesmírně přínosné dvoudílné publikaci, která velmi podrobně líčí 20 let každodenního života ruské emigrace v Československu.⁶⁶ Kolektiv autorů pod vedením L. Běloševské zpracoval také publikaci z oblasti memoárové literatury. ⁶⁷ Běloševská je autorkou úvodní studie a také editorkou obsáhlé analogie s komentáři, věnované jednomu z nejvýraznějších jevů literárního exilu v Praze, tzv. Poustevně básníků.⁶⁸ Jedním z vedoucích činitelů Poustevny byl literární historik A. L. Bém, jemuž je věnována publikace, na které se L. Běloševská rovněž podílela.⁶⁹ Kromě toho publikovala několik studií v odborných sbornících a periodikách.⁷⁰

Ruské emigraci v Československu se věnovala také předčasně zesnulá Světlana Tejchmanová. Její kniha (rozsahem spíše delší studie) byla jednou z prvních českých knih o ruské emigraci v Československu.⁷¹ Tejchmanová dále uveřejnila celou řadu specializovaných studií.⁷² Jednou z takovýchto prací byla ve Slovanském přehledu uveřejněná studie o Ruské lidové (později svobodné) univerzitě v Praze.⁷³ Marina Magidová je další z historiček věnujících se osudům ruské emigrace v Československu.⁷⁴ Kromě řady publikací stála Magidová i za vznikem sborníku z mezinárodní konference o ruské emigraci v Praze v roce 1995.⁷⁵

Problematice ruské emigrace v Československu se věnuje také publikace autorského kolektivu pod vedením Václava Vebera Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918-1945, která tematicky navazuje na tři stejnojmenné sborníky.⁷⁶ Václav Veber je společně s Petrem Roubalem také duchovním otcem vzniku občanského sdružení Prague Perspective. Hlavním cílem je ve spolupráci se Slovanskou knihovnou vydávání sborníků prezentujících výsledky východoslovanských studií. Doposud byly vydány tři sborníky a řada příspěvků je věnována právě tématu ruské emigrace.⁷⁷

Velmi zajímavým příspěvkem je dvoudílná publikace literárního historika Martina C. Putny a M. Zadražilové. Autoři se věnují zejména ruským spisovatelům, částečně také filozofům a politikům, a to od konce první světové války až do osmdesátých let 20. století.⁷⁸

Výtečnou pomůckou při zkoumání dějin ruské emigrace v Československu je dvojjazyčný adresář sestavený A. Kopřivovou.⁷⁹ Tento adresář se stal základem pro podobně orientovanou publikaci.⁸⁰ Kopřivová dále napsala spoustu dalších studií věnovaných dílčím tématům z oblasti dějin ruské emigrace v Československu.⁸¹

Dalším z historiků zabývajícím se osudy ruské emigrace je Ivan Savický. Ten při psaní své první knihy o ruské emigraci mohl kromě výsledků pečlivého výzkumu také využít vzpomínek svého otce - jednoho z nejvýznamnějších činitelů Ruské univerzity - P. N. Savického, či jeho kolegů.⁸² Zatímco tato kniha je také věnována Čechům v Rusku, jeho další publikace se již plně zaměřila na ruskou komunitu v Praze.⁸³ Savický je také autorem mnoha dílčích studií věnovaných danému tématu.⁸⁴ Savický ve spolupráci s Catherine Andreyev vydal podle mého názoru jednu z dosud nejlepších publikací o ruské emigraci v Československu.⁸⁵ C. Andreyev je také podepsána jako vedoucí disertační práce již zmíněné Eleny Chinaeva a sama na dané téma opakovaně publikovala.⁸⁶ Navíc se jako editorka podílela na vydání vzpomínek svého otce Je. N. Andrejeva.

Oba autoři, podobně jako A. Kopřivová či M. Raeff jsou potomky ruských emigrantů a kromě autentických vzpomínek, odborné historické erudice, naprosto dokonalé znalosti ruštiny mohli přinést i osobní zkušenost a materiály z osobní pozůstalosti. Do skupiny lze také zařadit publicistu a překladatele Vladimíra Bystrova. Bystrov, v jehož rodokmenu figuruje dědeček Nikolaj, osobní lékař ruské carské rodiny, byl zakladatelem a do své smrti předsedou petičního výboru Oni byli první. Ten se kromě shromažďování dokumentace a archivních materiálů také zasazoval o občanskou a morální rehabilitaci ruských emigrantů. Vladimír Bystrov publikoval na toto téma řadu článků, studií a knih.⁸⁷ Historik Z. Sládek ovšem označil Bystorovy práce za nevědecké a neseriózní.

Dále se jedná o desítky či možná i stovky studií a publikací věnovaných jednotlivým ruským intelektuálům. Pozornost je věnována takovým postavám, jako byli A. A. Kizevetter,⁸⁸ M. M. Novikov,⁸⁹ S. I. Hessen,⁹⁰ M. A. Cimmerman,⁹¹ V. A. Francev,⁹² N. J. Jastrebov,⁹³ A. V. Florovskij,⁹⁴ V. F. Bulgakov⁹⁵ či R. O. Jakobson.⁹⁶ Snad nejvíce pozornosti přitahuje osobnost význačného byzantologa P. N. Kondakov a vědeckého pracoviště pojmenovaného na jeho počest.⁹⁷ Osobnosti A. L. Béma se v českém prostředí takřka výhradně věnuje M. Bubeníková.⁹⁸ Na osobnost ruského filozofa N. O. Losského se zaměřil teolog Karel Sládek.⁹⁹ Velmi zajímavou je také další Sládkova publikace, založená především na výpovědích samotných ruských emigrantů.¹⁰⁰

Kromě výše uvedených prací je třeba se zmínit o pracích zaměřených na specifické téma. Fenoménu eurasijství se dlouhodobě věnuje Emil Voráček, který na toto téma publikoval řadu studií.¹⁰¹ Vladimír Goněc se ve svých pracích zaměřil na ruské filozofy v Československu.¹⁰² Aktivity ruské emigrace na Slovensku popisuje ve svých studiích Ľubica Harbuľová.¹⁰³ Velké množství studií, zaměřené zejména na dějiny umění, osobnost L. N. Okuněva a aktivity Kondakovova semináře uveřejnila Julie Jančárková.¹⁰⁴

Od devadesátých let se také pořádají na dané téma různé mezinárodní konference, sympozia a vědecká kolegia. První v České republice organizovanou akcí tohoto typu byla konference v Praze v srpnu roku 1995. Konference se zabývala ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigrací v Československu mezi dvěma světovými válkami. Národní knihovna později vydala sborník příspěvků.¹⁰⁵ Tématu ruské emigrace byla věnována část konference s názvem Věda v exilu, uspořádané v listopadu 2003. Slovanská knihovna ve spolupráci se Slovanským ústavem a ústavem slavistiky Akademie věd v Moskvě uspořádala v roce 2008 další konferenci s názvem Ruská emigrantská kultura a humanitní vědy v meziválečném Československu: oblasti odborné vzájemné spolupráce. V květnu 2011 se v konferenčním sálu Parlamentu ČR konala konference, věnovaná 90. výročí významné „Ruské akce“ prezidenta T. G. Masaryka a počátku ruské emigrace do Československa.

Samostatnou kapitolou literatury o ruské emigraci jsou memoáry. Ty začínají postupně vycházet po druhé světové válce. Nejprve se samozřejmě jedná o vzpomínky ruských emigrantů uveřejněné mimo tzv. Východní blok. Velmi aktivní bylo v tomto směru nakladatelství Čechova v New Yorku. Počátkem padesátých let vydal svoje paměti v té době již pětasedmdesátiletý M. M. Novikov.¹⁰⁶ Během dvou dalších let byly ve stejném nakladatelství vydány paměti V. Černova a M. Višnjaka.¹⁰⁷ Posledně jmenovaný sice nikdy trvale nepobýval v Československu, ale léta udržoval intenzivní kontakty s ruskou komunitou. M. Višnjak svoje vzpomínky reeditoval a o 15 let později vydal v anglické mutaci.¹⁰⁸ Z dalších ruských emigrantů, kteří část života pobývali v Československu se jednalo především o paměti N. O. Losského,¹⁰⁹ S. G. Puškareva,¹¹⁰ Je. N. Andrejeva.¹¹¹ Krátké období politického oteplení v šedesátých letech v SSSR umožnilo vydání vzpomínek D. Mejsnera.¹¹² Na druhou stranu je nutno podotknout, že D. Mejsner se roce 1959 po zhruba 30 letech v Československu vrátil do SSSR a stal se politicky „spolehlivým“.

Velmi cenné jsou práce mapující publikační činnosti ruských emigrantů. Již ve třicátých letech začal veškerou publikační aktivitu ruských emigrantů mapovat Ruský vědecký ústav v Bělehradě.¹¹³ V sedmdesátých letech vypracoval kolektiv autorů pod vedením Ludmily Forster bibliografii ruské emigrace za posledních 50 let.¹¹⁴ Období ještě o deset let delší monitoruje publikace vydaná v osmdesátých letech v Paříži.¹¹⁵ V Rusku se podobně koncipovaná publikace dočkala svého vydání až v roce 1993, kdy kolektiv autorů pod vedením A. Aleksejeva vypracoval bibliografii ruské emigrace v letech meziválečného období.¹¹⁶

V českém prostředí je první vlaštovkou práce kolektivu autorů pod vedením M. Kudělky. Tato publikace, byť není vyloženě zaměřená na ruskou emigraci, zmiňuje nejvýznamnější publikační aktivity ruské inteligence v Československu.¹¹⁷ Na Kudělkovu práci navazuje velmi přínosná třídílná bibliografie autorů Z. Rachůnkové, M. Řehákové a J. Vacka.¹¹⁸ Kromě práce na výše uvedené bibliografii publikoval Jiří Vacek celou řadu dalších studií věnovaných tématu ruské emigrace.¹¹⁹

Co se týče literatury k této problematice, je rovněž třeba zmínit některá periodika. Předně je to již výše zmíněné monotematické číslo Slovanského přehledu (1/1993). Kromě již některých výše uvedených zde publikovali svoje studie např. také T. Podhájecká¹²⁰ či Z. Šimeček.¹²¹ Další monotématické, na problematiku ruské emigrace v Československu zaměřené číslo, vydal časopis pro slovanskou filologii Slavia. Většinu příspěvků tvoří referáty, které zazněly na výše zmíněné konferenci Slovanského ústavu v roce 2008. Kromě již výše zmíněných studií lze jmenovat příspěvky F. Poljakova,¹²² D. Kšicové, ¹²³ N. Levikové¹²⁴ či H. Cikla.¹²⁵ Z dalších využívaných periodik jsou to především Český časopis historický, Slovanské historické studie, Rossica, Ročenky Slovanského ústavu, Ruch filozofický.

Z cizojazyčných periodik byly využity následující tituly: Novyj Žurnal, Sovremennyje Zapiski, Vozrožděnije, Volja Rossii, Poslednie novosti, Na čužoj storoně, Slavjanovedenije, The American Historical Review, The English Historical Review, Russian Review, The Slavonic and East European Review, The Slavic and East European Journal a American Slavic and East European Review.

Prací věnovaných výhradně Ruské lidové (svobodné) univerzitě v Praze je zatím velmi málo. Kromě již zmíněné studie Světlany Tejchmanové či dílčích zmínek ve výše popsané literatuře, už je to jenom studie dvou ruských badatelek J. Aksenové a M. Dostalové.¹²⁶ Tejchmannová vycházela především z výsledků bádání ve fondu Ruské svobodné (dříve lidové) univerzity v Praze, uložené v Archivu hlavního města Prahy. Obě moskevské historičky postavily svoji studii na základě výzkumu státního Archivu Ruské federace, zejména pak osobních fondů P. A. Ostrouchova, M. M. Novikova či A. N. Fatejeva. Částečně také čerpaly z osobního fondu A. F. Florovského, uloženého v Archivu Ruské akademie věd.