Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

4.Ruská historická společnost a její členové

Historie byla v carském Rusku velmi oblíbená věda. Byla chápana nejenom jako ryzí kabinetní věda, ale také jako naučně popularizační prostředek při chápání všech specifičností Ruska, jeho kultury a obyvatel. To byl také jeden z důvodů, proč v carském Rusku vycházelo tolik časopisů s historickou tématikou. Do těch přispívaly i největší vědecké kapacity. Absolvent studia historie měl kromě znalostí historie oplývat encyklopedickým vzděláním, které později mnoha historikům pomohlo uplatnit se v politice či diplomacii.

Studium historie v carském Rusku bylo rozděleno na dva dvouleté cykly. První dva roky navštěvovali posluchači kromě historie (římské a řecké dějiny, dějiny středověku a novověku), také přednášky ze slovanské filologie a klasických studií (logika, filozofie, latina, řečtina, dějiny literatury, výklady Cicera, Ovidia či Vergilia, Démosthenovy projevy) doplněné o historické přednášky (římské a řecké dějiny, dějiny středověku a novověku). Na konci 4. semestru byl student povinen složit zkoušku, která ho opravňovala zahájit druhý cyklus. Zde se výuka odehrávala především ve specializovaných seminářích. Vedle toho musel posluchač absolvovat čtyři semestry semináře ruských dějin a dva semestry obecných a ruských církevních dějin. I zde byla podmínka absolvovat předměty společné s jinými obory (klasická filologie, filozofie). Kromě toho měl student na vybranou celou řadu volitelných předmětů.⁷⁴⁴

Historikové byli společně s filozofy nejpočetnější skupinou ruských vědců v meziválečném Československu.⁷⁴⁵ Jednalo se především o zástupce dvou hlavních historických škol v tehdejším Rusku. S trochou nadsázky lze říci, že tyto dvě hlavní školy zosobňovali na konci 19. století K. N. Bestužev-Rjumin a V. O. Ključevskij.⁷⁴⁶ Vedoucí katedry ruských dějin na petrohradské univerzitě K. N. Bestužev-Rjumin u svých žáků nedosáhl takového uznání, jako jeho moskevský kolega V. O. Ključevskij.⁷⁴⁷ V. Veber dokonce uvádí, že i někteří žáci K. N. Bestuževa-Rjumina „… jako S. F. Platonov, přebíhali ke Ključevskému a vydávali se za jeho žáky.“⁷⁴⁸

Většina ruských historiků zastávala (vliv Ključevského) - pro Rusko velmi specifické - teorie o exploataci půdy, kolonizaci či severními knížectvími a Kyjevským státem. V. O. Ključevskij formuloval dějiny ruského zemědělství jako příběh o půdě, která je nemilosrdně využívána, aniž by se jí dostalo většího množství živin, takže se chtě nechtě vyčerpává. Dále charakterizuje ruské rolníky jako ty, kteří mají mimořádný talent pro drancování půdy. Kolonizace byla pokládána za základní rys ruského života. Dějiny Ruska jsou dějinami země, která kolonizuje sama sebe. Ključevskij byl prvním, kdo zdůraznil rozdíly mezi severními knížectvími a Kyjevským státem. Tyto rozdíly byly natolik výrazné, že Ključevskij odmítal přijmout teorii o Moskvě jako přímém následovníku Kyjeva.⁷⁴⁹

Podle J. Macůrka byly naopak generačními třecími plochami témata hospodářských dějin, sociálních jevů či role kolektivu a jedince.⁷⁵⁰ Generace ruských historiků na konci 19. století považovala poutníky za příslušníky specifické sociální třídy, s nimiž jako takovými se mělo také odlišně zacházet.⁷⁵¹ Lesy podle této generace hrály velkou roli v hospodářských, kulturních, sociálních i náboženských dějinách Ruska . Naopak, podle mladších generací ruských historiků byla role lesů staršími historiky velmi přeceňována.⁷⁵² Velký význam přisuzovala mladší generace historiků hospodářským vlivům v dějinách, ale na rozdíl od generace Ključeského ho odmítala považovat za univerzální faktor. Naopak velký důraz kladla generace žáků Ključevského a Bestuževa-Rjumina na roli osobnosti, v jejíž významu spatřovala tvůrce historického procesu.⁷⁵³

Nejstarší generaci petrohradské historické školy reprezentovali v Československu např. Je. F. Šmurlo,⁷⁵⁴ N. V. Jastrebov,⁷⁵⁵ V. A. Mjakotin (žáci K. N. Bestužev-Rjumina) či I. I. Lappo st. (žák S. F. Platonova)⁷⁵⁶. Nejznámějším zástupcem Ključevského historické školy byl v Československu bezesporu A. A. Kizevetter.⁷⁵⁷ Výsadní Kizevetterovo postavení mezi ruskými historiky, resp. inteligencí, v Československu zmiňuje např. T. Říha.⁷⁵⁸ Sám Miljukov označoval Kizevettera jako nejvěrnějšího žáka prof. Ključevského⁷⁵⁹.„Tehdy jsme se všichni snažili více či méně napodobovat Ključevského. Ale u Kizevettera tomu nebylo zapotřebí. Zcela nepochybně disponoval velkým darem výmluvnosti, který mu přinesl zaslouženou slávu, obdiv a úctu jeho posluchačů.“⁷⁶⁰ Mimochodem ačkoliv se P. Miljukov se svým někdejším učitelem nepohodl, tak přátelství navázané s Kizevetterem by se dalo označit za celoživotní. Miljukov se s Ključevským rozešel jak v rovině vědecké,⁷⁶¹ tak i lidské.⁷⁶² Také sám V. O. Ključevskij označoval A. A. Kizevettera za svého nejvěrnějšího žáka, a před svým odchodem do penze ho doporučoval za svého nástupce.⁷⁶³

Střední generaci ruských historiků v Československu reprezentovali absolventi Moskevské univerzity, žáci nejstarší generace Ključevského školy, zejména P. N. Miljukova, A. A. Kizevettera, M. K. Ljubavského, N. A. Rožkova a M. M. Bogoslovského.⁷⁶⁴ Za všechny lze zmínit např. G. V. Vernadského, T. A Bakuninovou, S. P. Melgunova (pobýval v Československu velmi krátce), S. G. Puškareva či A. F.Izjumova a mnoho dalších.⁷⁶⁵ Z „nemoskevské“ střední generace ruských historiků lze jmenovat např. A. V. Florovského, B. A. Jevreinova, Je. F. Maksimoviče, historika práva M. V. Šachmatova či byzantology N. L. Okuněva a A. P. Kalitinského.

Nejmladší generaci pak zastupovali ruští historici, kteří svoje studia ukončili v Československu. N. P. Toll zahájil svoje studia na univerzitě v Kazani. Studium nakonec dokončil na FF UK v Praze. N. M. Beljajev studoval v rámci Ruské pomocné akce na FF UK u prof. Kondakova. Po jeho smrti dokončil svoji disertaci u prof. L. Niederleho v roce 1928. Ve stejném roce ukončil v Praze svoje studia i D. K. Rasovskij, který začal studovat na Historicko-filozofické fakultě Moskevské univerzity. ⁷⁶⁶ M. A. Andrejevová se věnovala historii již v Rusku. V roce 1920 absolvovala studium všeobecných dějin na Petrohradských vyšších ženských kurzech (tzv. Bestuševských – nazývaných podle svého zakladatele K. N. Bestužev-Rjumina). Již během tohoto studia se pod vedením prof. A. A. Vasiljeva začala specializovat na byzantské dějiny. V létě 1922 obdržela studijní podporu čsl. vlády. Do roku 1925 studovala u prof. J. Bidla a akad. N. P. Kondakova byzantské dějiny.⁷⁶⁷

Historii na Filozofické fakultě v Praze (mimo jiné i přednášky A. A. Kizevettera či L. N. Okuněva) studovali v druhé polovině dvacátých let mimo jiné také např. N. Je. Andrejev, který se později proslavil svojí vědeckou a pedagogickou činností na Univerzitě v Cambridge.⁷⁶⁸ Společně s N. Je. Andrejevem studoval i N. F. Novožilov, pozdější vedoucí Ústavu pro studium Ruska. Oba výše uvedení byli ve třicátých letech velmi aktivní členové RHS. Dalšími studenty byli např. Irina P. Novgorodcevová, dcera předčasně zesnulého prof. P. I. Novgorodceva; Olga a Jelena V. Nabokovy, dcery zastřeleného kadeta V. D. Nabokova a sestry spisovatele V. V. Nabokova; básnířka Tamara V. Tukalevská, dcera ředitele Ruské knihovny V. N. Tukalevského aj.⁷⁶⁹

V České historické obci v době příchodu ruské emigrace hráli prim žáci tzv. Gollovy školy. V té době mnoho československých historiků (K. Krofta. J. Šusta, V. Kybal aj.) uplatnilo svoje znalosti a dovednosti v politice či diplomatických službách. Tato skutečnost byla ovšem ruským vědcům velmi blízká, byli na ni zvyklí z prostředí carského Ruska a jako kuriozita to bylo spíše chápáno v československých kruzích.

Z českých vědců měl pravděpodobně nejvíce kontaktů s historickou obcí v carském Rusku Jaroslav Bidlo. Bidlo se s mnoha význačnými ruskými historiky seznámil během své studijní cesty po Rusku v letech 1897-1898. V Petrohradu např. s N. V. Jastrebovem, S. F. Platonovem, A. S. Lappo-Danilevským či v Moskvě s V. O. Ključevským, P. G. Vinogradovem, P. N. Miljukovem či M. K. Ljubavským.⁷⁷⁰

Velmi intenzivní kontakty měl s ruskými historiky po jejich příjezdu do Československa Jan Slavík. Bylo to zejména díky jeho působení s mnoha ruskými historiky v Ruském zahraničně historickém archivu. Slavík navštívil v rámci studijních cest několikrát Sovětský svaz a svoje plány na výzkum konzultoval se svými někdejšími ruskými kolegy v archivu.⁷⁷¹

Kontakty ruských učenců na tyto historiky se odrazily na publikování. Nejprestižnějším historickým časopisem byl v tehdejší době Český časopis historický. Dlouholetým hlavním redaktorem byl Josef Pekař a případná možnost publikace záležela také na vztahu daného vědce k hlavnímu redaktorovi. Osobní neshody pak měly za následek to, že významní čeští historikové, např. G. Fridrich, V. Novotný či J. Bidlo, prakticky do ČČH nepřispívali.⁷⁷² J. Pekař neudržoval příliš aktivní styky s ruskou historickou komunitou a to je také zřejmě fakt, proč do daného periodika přispívali ruští historici velmi sporadicky.⁷⁷³ Byť by to bylo pravděpodobně přínosem i pro časopis, který se dějinách východní Evropy tolik nevěnoval.⁷⁷⁴ Mnohem častěji naopak ruští historici přispívali do Slovanského přehledu, který redigoval A. Černý, A. Frinta a Jan Slavík. Jednak to bylo dáno zaměřením Slovanského přehledu, ale nesporně také osobními kontakty J. Slavíka s ruskými historiky.

V souvislosti s vědeckou specializací se nejvíce ruských historiků věnovalo dějinám Ruska, ruské státnosti, lidem a kultuře. Zde je právě velmi patrný vliv Ključevského, který mladší generace ruských historiků nabádal ke specializaci na ruské dějiny.⁷⁷⁵ Druhou největší skupinu tvořili odborníci na dějiny umění a archeologii. Na druhé straně takřka nikdo z ruských historiků v Československu se výhradně nespecializoval na dějiny západní Evropy. Izolace od nezbytných archivních pramenů vedla ruské historiky k zaměření na jiná témata, popřípadě k větší pedagogické a organizační práci. Naděje na brzký návrat do Ruska – také tak lze interpretovat veškerou činnost ve prospěch ruské emigrace.

Zářným příkladem byl A. A. Kizevetter. Jeho pražský pobyt není „lemován“ novými publikacemi. Spíše dále rozvíjel, upravoval, doplňoval výsledky svého „moskevského“ bádání či bádání jiných vědců. Na rozdíl od dřívějších badatelů nestudoval Kizevetter ruské město a jeho osudy jenom na základě materiálu zákonodárného, jenž poskytoval pouze částečnou a do jisté míry zkreslenou představu o skutečném městském životě. Zajímala ho naopak více otázka, co ve skutečnosti vytvořilo ruské město v 18. století, jak v praxi působilo městské zákonodárství, jež bylo výsledkem přejímání cizích vzorů. Studoval-li to či ono nařízení, zabýval se vždy sociálně-politickými poměry, resp., příčinami a důsledky. Právě tak u něj nikdy není historická osobnost odtržena od svého prostředí. Duševní a mravní tvářnost historických činitelů přičítal vlivu prostředí, k němuž náleží svým původem a k němuž jsou připoutáni svým způsobem života, svými zvyky a vzděláním.⁷⁷⁶

V této souvislosti je potřeba zmínit fakt, že velkou část své energie a času věnoval také organizační, pedagogické a kulturně-osvětové činnosti. Takřka všechny emigrantské organizace či projekty se snažily, aby účast přijal kromě jiného také Kizevetter. Jeho jméno představovalo pro mnohé emigranty jistou formu garance.⁷⁷⁷ Snad nejvýznamnějším autorským počinem A. A. Kizevettera během jeho pražského pobytu byly jeho vzpomínky na život v předválečné Moskvě.⁷⁷⁸ Kizevetterův přítel prof. Šmurlo vysoce ocenil přínos této knihy, protože Kizevetter zde mimo politiky či vědy zpřístupňuje čtenářům osobní život svůj i ostatních vědců té doby.⁷⁷⁹ Přední český sovětolog Slavík mu vyčítá nedostatek znalosti pramenů o revoluci roku 1905. Největší přínos naopak spatřuje v partiích, které líčí poměry na univerzitě.⁷⁸⁰ Sládek dílo hodnotí jako fascinují četbu a neocenitelný zdroj poznatků zaznamenaný vnímavým pozorovatelem, který zdaleka překračuje pouhé dobové reflexe tehdejší doby.⁷⁸¹ Vysokou literární úroveň díla vyzdvihl i ruský spisovatel M. Aldanov.⁷⁸² V psaní memoárové literatury chtěl Kizevetter pokračovat – dalším krokem měly být vzpomínky na válečné roky a bolševickou revoluci, dobu perzekuce resp. vězení.⁷⁸³

Jako jeden z největších odborníků na romanovskou (později holštýnsko-gottorpsko-romanovskou) dynastii⁷⁸⁴ byl Kizevetter vyzván, aby napsal doslov k vydanému deníku cara Mikuláše II.⁷⁸⁵ Dále Kizevetter publikoval studie o Kateřině II., své Moskevské alma mater, době vlády a osobnosti Ivana IV a opričnině, Děkabristech, osobnosti N. M. Karamzina a mnoho dalších.⁷⁸⁶ Miljukovem byl Kizevetter získán pro spolupráci na připravovaných Histoire de Russie. Práci na této publikaci započal již v roce 1926.⁷⁸⁷ V prvním svazku, který zahrnoval ruské dějiny od doby prehistorické až do smrti Petra I., zpracoval Kizevetter dobu od vpádu Tatarů až po nastoupení Romanovců.⁷⁸⁸ Druhý svazek, který pokrývá období od smrti Petra Velikého do smrti Mikuláše I., je pak z velké části dílem Kizevetterovým.⁷⁸⁹ Odmítavou recenzi na toto dílo napsal v USA žijící Kizevetterův někdejší žák G. Vernadskij.⁷⁹⁰

A. V. Florovskij za svého pobytu v Československu publikoval řadu studií o sociálních dějinách Ruska v 18. a 19. století. Tyto studie byly publikovány na základě dříve shromážděného archivního materiálu. Částečně se také věnoval historii Podkarpatské Rusi a činnosti jejich hlavních představitelů v 16. - 19. století. Po vyčerpání „nasbíraného“ studijního materiálu se zaměřil na problematiku česko-ruských vztahů od 10. do konce 18. století.⁷⁹¹ Toto téma bylo do té doby velmi málo zpracováno. Pokud pomineme výzkumy A. V. Franceva, týkající se především 19. století a slavistky. Florovskij chtěl navázat na předchozí práce A. N. Jasinského a českého historika J. Perwolfa. Cílem Florovského bylo prozkoumat veškeré formy vztahů a vzájemného působení na poli politických, kulturních a hospodářských dějin. Specifickou formou vzájemných vlivů byl např. podle Florovského osud mnoha husitských válečníků. Ti po bitvě u Lipan a ústupu z Moravy a Slovenska, našli uplatnění ve službách polských králů a v kozáckém vojsku na Ukrajině, kde aplikovali husitské vojenství. Kromě obsáhlého výše uvedeného díla Češi a východní Slované, lze publikoval Florovskij řadu studií z oblasti hospodářských dějin⁷⁹² Velmi zajímavá jsou Florovského interpretace osobnosti Jana Husa⁷⁹³ V osobně českého reformátora viděl Florovskij počátek světové reformace. Florovskij poměrně dobře vystihl paradoxnost celé situace, kdy Hus usiloval především o reformu a zatím byl pozdějšími generace označován za reformátora. V souvislosti s českým prostředím stojí za zmínku ještě další dvě Florovského studie. Ve sborníku k 60. narozeninám prof. Bidla nastínil Florovskij krátce vliv děkabristů v Čechách.⁷⁹⁴ Děkabristé nebyli podle Florovského „internacionalisté“, oproti např. bolševikům. Byli to nadšení ruští vlastenci. A toto ruské vlastenectví se u nich spojovalo s touhou po všeslovanské bratrské jednotě. Dopad toho lze spatřovat např. ve vzniku „Společnosti sjednocených Slovanů“, v jejímž programu bylo vytvoření všeslovanského federativního svazu. Florovskij se také zabýval problematikou českých jezuitů v Rusku.⁷⁹⁵ Velmi podrobně se Florovskij věnoval osobnosti jezuity Antonie Possevina, který osobně jednal z carem Ivanem IV. a jeho pobytem v pražském Klementinu. Právě z družiny jezuitských misionářů směřujících do Moskvy se rekrutovali příslušníci řádu, který v Rusku přečkal o dočasné zrušení.

Jevgenij F. Šmurlo zaměřil svoje bádání na studium fenoménu náboženství v dějinách, problémům a konfliktům mezi západní a východní kulturou. Delší pobyt prof. Šmurla v Itálii mu umožnil velmi podrobně zmapovat italské archivy. Výsledky mnohaleté práce lze nalézt především v práci věnovaných dějinám rusko-italských vztahů.⁷⁹⁶ Během svého pobytu v Praze publikoval především třídílné dějiny Ruska zahrnující období od konce 9. století až do smrti Petra Velikého.⁷⁹⁷ Kromě této velké syntézy se Šmurlo věnoval také ruské historiografii.⁷⁹⁸ Jeho další kniha o Rusku na pomezí Evropy a Asie se vymezuje jako názorová alternativa k v té době populárnímu eurasijství.⁷⁹⁹ Osobnosti Petra Velikého se Šmurlo věnoval již od počátku svojí badatelské kariéry. Během svého pražského období na toto téma publikoval Voltairovu reflexi osobnosti Petra I.⁸⁰⁰ Málo je známa skutečnost o jeho účasti v literární soutěži vyhlášené Unií ruských spisovatelů v Jugoslávii v roce 1934. Šmurlo dokonce za svůj příběh Marietta získal první cenu.

Dalším z nepřeberného zástupu ruských historiků v Československu byl Ivan I. Lappo. Svůj pražský pobyt publikačně započal obsáhlým přehledem dějin ruské historiografie.⁸⁰¹ Zaměřil se především na dějiny Polska, Ukrajiny, Litvy a západního Ruska.⁸⁰² V druhém díle Vědeckých prací uveřejnil studii o problematice litevsko-ruských vztahů v době vytvoření tzv. Lublinské unie.⁸⁰³ Lappo zdůraznil především fakt, že po politickém spojení Polska a Litevského velkoknížectví neztratila Litva nic ze své autonomie. Litva i nadále měla své území a hranice, vlastní administrativní aparát a právní, finanční a vojenský systém. Na druhou stranu byl patrný i vzájemný vliv. Lappo to dokumentuje na příkladu, kdy si litevští bojaři vynutili na velkoknížeti podobné postavení jako měla polská šlechta (Nihil novi nisi commune consensu). Podle Lappo to byl jeden hlavních důvodů oslabení unie, která přestala hrát v daném regionu prim. Ve spolupráci s Komitétem dne ruské kultury vydal v roce 1927 publikaci o dějinách balkánských Slovanů.⁸⁰⁴ Stejnému tématu se věnoval v Užhrodě vydanou publikací Rusko a Slovanstvo. Pro historika typu I. I.Lappo jsou archivní prameny základním předpokladem historické práce. To byl také jeden z důvodů, proč v roce v roce 1933 přijal nabídku univerzity v Kaunasu, podpořenou přímluvou prezidenta T. G. Masaryka. V roce 1938 zastupoval I. I. Lappo ruské emigrantské historiky na VIII. Mezinárodním sjezdu historiků v Curychu. Ruskou akademickou skupinu v Praze zastupoval na IV. a V. sjezdu Ruských akademických organizací v zahraničí v Bělehradě (1929) a Sofii (1932).

A. V. Mjakotin se také zabýval ruskými dějinami. Mimo jiné se specializoval na dějiny kozáků. Napsal publikaci věnovanou tématu Perejavslavské dohody.⁸⁰⁵ Po porážce kozáků od polské armády vedené knížetem Wisniowieckým byl nucen hledat Chmelnický ochranu u ruského cara. Kozácký stát tak ztratil samostatnost a Mjakotin označuje jeho vztah k Rusku jako vazalský. V osobě Bohdana Chmelnického viděl Mjakotin bezpochyby nadaného válečníka a stratéga, ale na druhou stranu zmiňoval jeho osobní angažovanost v židovských pogromech. Věhlas V. A. Mjakotina a přátelství s Miljukovem jistě napomohlo k tomu, že byl osloven ke spolupráci ve Francii připravované Histoire de Russie.⁸⁰⁶ V Paříži vydaná publikace byla připravována pod redaktorským vedením P. Miljukova, Ch. Seignobose a L. Eisenmanna. Mjakotin zpracoval části týkající se dějin Ukrajiny, období vlád následníků Petra I. od Kateřiny I. až po období vlády Mikuláše I. Při zpracovávání kapitol týkajících se dějin Ukrajiny vycházel Mjakotin se svých dřívějších prací.⁸⁰⁷ Krátkou studii věnoval Mjakotin také vztahům A. S. Puškina s děkabristy.⁸⁰⁸

Hospodářským dějinám Ruska se věnoval Petr A. Ostrouchov. V rámci Rozprav Vědecké společnosti badatelské publikoval Ostrouchov řadu studií zaměřených na dané téma.⁸⁰⁹ Zvláštní zřetel věnoval Ostrouchov jednomu z největších hospodářských center tehdejšího Ruska – Nižnímu Novgorodu.⁸¹⁰ Na základě archivních pramenů zmapoval Ostrouchov široké spektrum témat (mechanismus veletrhu, úvěru, měny, národní a sociální složení obchodníků atd.). Podle Ostrouchova tzv. Makarjevské trhy, přispěly k tomu, že Nižnij Novgorod se stal jedním nejvýznamnějším obchodním centrem Ruska. To následně umožnilo koncem 19 st. rozvoj průmyslu, což zpětně zdůrazňovalo pozici obchodního centra. Kromě jiného se Ostrouchov věnoval také období Napoleonských válek. Na základě podrobného archivního studia vydal publikaci o ruských rekonvalescentech na Zbraslavském zámku v roce 1813.⁸¹¹

B. A. Jevreinov svoji pozornost zaměřil na osobnost Alexandra I. Považoval tohoto ruského cara za reformátora, který s pomocí svého poradce Speranského nastartoval transformaci ruského právního řádu a finančního systému. Jevreinov publikoval také několik studií o M. A. Bakuninovi.⁸¹² Osobnost tohoto „profesionálního revolucionáře“ považoval za jednoho z prvních hlasatelů nutnosti sjednocení slovanských národů.⁸¹³ Jedině jednotné slovanské národy dokáží vzdorovat germánskému a maďarskému nebezpečí. Jevreinov popsal podrobně také Bakuninovu účast na tzv. májovém spiknutí v Praze, zatčení a následnou eskortaci do Petropavlovské pevnosti. V roce 1927 byla v rámci oslav Dne ruské kultury vydána Jevreinova publikace Rusko v boji za osvobození balkánských Slovanů roku 1877-1878. Zde poněkud romaticky líčil pohnutky Ruska v probíhající rusko-turecké válce. Pro Jevreinova je San Stefanský mír ruským darem z nebe balkánským Slovanům v jejich dlouholeté snaze zbavit se turecké nadvlády.⁸¹⁴ Část svého badatelského úsilí věnoval výzkumu v jihočeských archivech, kde sledoval materiály osobní povahy šlechtických rodů Schwarzenberků a Černínů. Především ho zajímaly význačné postavy obou šlechtických roků např. Humprech Jan Černín z Chudenic a kníže Felix Schwarzenberg.⁸¹⁵ Výsledkem Jevreinova výzkumu v českých a rakouských archivech byla studie o ruském návrhu na změnu slovanské politiky v Rakousku.⁸¹⁶ Jako nadšený milovník zpěvu a hudby uveřejnil Jevreinov také studii o ruské hudbě za sovětského režimu.

Právními aspekty vlády Alexandra I. se zabýval historik práva A. N. Fatejev. V Rozpravách Vědecké společnosti badatelské publikoval 4 studie na téma konflikt jedince a společnosti v období vlády Alexandra I.⁸¹⁷ Zde se velmi podrobně zabýval např. problematikou konfliktu práva či náboženství, ale i pozemkovou reformou a následným právním dopadům. Podle Fatejeva nakonec nebyly všechny Alexandrem I. plánované reformy dovedeny k realizaci, také vzhledem ke geopolitickým událostem v tehdejší Evropě. Kromě toho velkou pozornost věnoval poradci Alexandra I. – M. M. Speranskému.⁸¹⁸ V myšlence Speranského „Cokoliv, co zpomaluje nutnost reformy, přibližuje (jakýkoliv) stát blíže k revoluci“ spatřoval Fatejev analogii s bolševickým režimem, který je potřeba reformovat, tak jako se o to pokoušel se svými projekty Speranskij. Nicméně veškeré reformy zejména v oblasti právní měly vést k vytvoření fungujícího právního systému. Fatejev zdůrazňoval Speranského loajalitu vůči carovi a samoděržaví. Nicméně i v této oblasti usiloval Speranskij o jistou formu reformy, kdy by již nebylo umožněno carským oblíbencům ovlivňovat panovníka či zasahovat do vládnutí. Nicméně Fatejev připomněl na příkladu Rasputina, že v této oblasti nedošlo prakticky k žádnému posunu. Na konci života Fatejev shrnul svoje celoživotní bádání do studie Život, práce, myšlenky a plány na transformaci Ruska, M. M. Speranskij, která ovšem nebyla nikdy vydána.

Ruská historická společnost (RHS) v Praze byla založena 7. dubna 1925. Fakticky společnost pracovala již od května či června 1923, kdy se ruští historikové pravidelně scházeli k přednáškám a diskusím.⁸¹⁹ Na prvním zasedání RHS byly přijaty řád a stanovy společnosti.⁸²⁰ Vedle historiků (rusistů, byzantologů, slavistů, orientalistů, historiografů) sdružovala i historiky práva, církve, literatury, umění, jazyka, filozofie a hospodářství. V době založení se za členy společnosti přihlásilo 22 ruských učenců.⁸²¹

Hlavním cílem společnosti bylo „podporovati a šířiti snahy o pěstování historie a jejích věd pomocných a chránit tradice ruské nezávislé historické vědy.“ Společnost především plánovala rozvíjet svoji činnost v následujících oblastech: organizace veřejně přístupných přednášek; sledování ruské či o ruských dějinách pojednávající odborné literatury; vydávání publikací svých členů a dalších periodických i neperiodických tiskovin; materiální podpora výzkumů z oblasti ruských dějin; pořádání výstav a vědeckých exkurzí atd.⁸²²

Členství ve společnosti mělo tři základní kategorie: řádné, čestné a přispívající. Řádní členové byli voleni tajně na zasedání valné hromady. Nominace byla podmíněna doporučením dvou řádných členů a samostatnou vědeckou aktivitou v oblasti zájmů společnosti. Čestní členové byli jmenování valnou hromadou, které předcházel souhlas více jak dvou třetin zasedajících. Valná hromada se scházela každoročně a volila ze svého středu předsedu společnosti, místopředsedu, tajemníka (někdy označovaného jako sekretář) a 3 členy revizní komise na dobu 1 roku.⁸²³

Zasedání společnosti se konala dvakrát měsíčně (s výjimkou letních prázdnin) a zpravidla byla tematicky zaměřená. Společnost nikdy nedisponovala vlastními prostory a tak byla nucena žádat o propůjčení jiné (emigrantské) organizace. Obvyklým místem schůzek společnosti byly prostory Ruské lidové / svobodné univerzity v Praze.⁸²⁴ V ojedinělých případech i prostory tzv. ruského profesorského domu v Bubenči, kavárny Daliborka. Takřka vždy byli na zasedání pozváni hosté z řad českých akademických kruhů. Obvykle byl přednesen jeden, nejvíce dva referáty, po kterých následovala diskuse. O tématu přednášek a pozvaných rozhodovalo vedení společnosti. Zájem ze strany ruských vědců byl poměrně velký. Jednak šlo o zviditelnění osobnosti a díla badatele a také o finanční (byť do jisté míry symbolickou) odměnu. Ta v polovině třicátých let činila 25 Kč.⁸²⁵ Později v době Protektorátu byla částka navýšena na 50 Kč.⁸²⁶

Do funkce prvního předsedy společnosti byl zvolen doyen ruské historické obce prof. Je. F. Šmurlo. Funkci jeho zástupce vykonával A. A. Kizevetter.⁸²⁷ Společnost pod jejich vedením vykazovala velmi intenzivní činnost. Za první dva roky existence bylo např. uspořádáno 30 zasedání, na kterých zaznělo 45 přednášek.⁸²⁸ Podle vzpomínek A. Fatejeva rozhodovali o tématech na zasedáních takřka výhradně Šmurlo a Kizevetter. Ovšem hned dodává, že to nebylo výrazem nějakého autoritářství nebo neúcty obou vědců k mladším kolegům.⁸²⁹ Např. v dopise Šmurlovi do Bělehradu naznačuje Kizevetter předpokládaný plán přednášek na zasedání společnosti na jaře a v létě 1932. Kizevetter v návrhu zmiňuje přednášky Pletněva (?), Je. F. Maksimoviče, Šmurla a Kizevettera plánované na duben; na následující měsíc to byly přednášky A. N. Fatejeva, B. A. Jevreinova, I. O. Panase a P. A. Ostrouchova. Kizevetter nezmiňuje témata přednášek, pouze naznačuje, že přednášky Šmurla a Kizevettera budou zaměřeny na osobnost Petra I. Sám navrhuje, že se zaměří na různé pohledy na osobnost Petra I. v ruské historiografii.⁸³⁰ Podle záznamů RHS se takto naplánované přednášky s malými změnami uskutečnily. Přednáška A. A. Kizevetter o Petru I a reflexi jeho osobnosti v současné historiografii se uskutečnila 9. května 1932.⁸³¹

Funkci předsedy společnosti vykonával Je. F. Šmurlo až do roku 1932, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. V té době takřka osmdesátiletý Šmurlo byl nahrazen dosavadním místopředsedou A. A. Kizevetterem. Z rozhodnutí vedení společnosti byl Je. F. Šmurlo jako výraz díků jmenován doživotním čestným předsedou. ⁸³² Krátce nato napsal Kizevetter svému předchůdci: „Upřímně děkuji Vám za Váš dopis, kterým jste mne velmi potěšil. Udělám pro společnost vše, co bude v mých silách. Pevně ​​doufám, že jsa osvobozen od povinností spojených s funkcí předsedy, zůstanete společnosti příznivě nakloněn. Valná hromada společnosti mě pověřila, abych Vám toto rozhodnutí předal osobně. Mám v úmyslu Vás navštívit příští neděli kolem 11 hodin“.⁸³³

Nicméně nový předseda společnosti v té době trpěl velmi těžkou cukrovkou a mnozí jeho přátelé a žáci ho žádali, aby kandidaturu nepříjmal. Ve funkci vydržel Kizevetter necelý rok a na počátku ledna 1933 zemřel. Podle vzpomínek A. F. Izjumova (Kizevetterova žáka z Moskevské univerzity) bylo pražské období Kizevetterova života místy až nezodpovědným mrháním tolik potřebných sil pro boj s diabetes. Podle Izjumova přednášel Kizevetter takřka každý den. Několik dní před svou smrtí absolvoval za den tři přednášky.⁸³⁴ Sám Kizevetter si v dopise M. Višnjakovi posteskl: „Ptáte se, jak žiji. Jsem nucen brát dvakrát denně inzulín. Bůh ví, kdy tohle všechno skončí. Kvůli tomu nemohu vyjíždět na zahraniční přednášky a musím odmítat různá pozvání, což znamená vzdát se dobrého výdělku.“⁸³⁵

Dne 2. března 1933 se konala smuteční shromáždění na počest v lednu zemřelého předsedy společnosti A. A. Kizevettera. Slavnostní schůze se konala v posluchárně FF UK na Smetanově náměstí v 19 hod. Hlavním řečníkem byl Je. F. Šmurlo, který zhodnotil Kizevetterův život a dílo ve čtyřech základních rovinách: Kizevetter jako kabinetní učenec, archivní pracovník a publicista, Kizevetter jako populární vysokoškolský profesor a výtečný řečník, za třetí jako znalec a milovník divadla a organizátor osvětových akcí a konečně jako poslanec, člen Státní dumy.⁸³⁶ Dále se svými příspěvky vystoupili A. V. Florovskij, který se zaměřil především na jeho pražský pobyt.⁸³⁷ S projevy dále vystoupili V. Archangelskij, B. Jevreinov, A. Izjumov, N. Novožilov, S. Puškarev.⁸³⁸ RHS se ve svém oznámení o smrti svého předsedy obrátila na početné zástupy jeho studentů s žádostí o dary, které by byly využity pro stavbu pomníku.⁸³⁹ RHS nemohla ze svých skromných prostředků financovat místo posledního odpočinku všech jejích zemřelých členů.⁸⁴⁰ Na financování Kizevetterova pomníku byly využity také finance, které obdržela jeho dcera na pohřeb.⁸⁴¹

Po smrti A. A. Kizevettera nastoupil na jeho místo dosavadní zástupce prof. A. N. Fatejev. Ten zavzpomínal a zhodnotil přínos svých předchůdců na schůzi společnosti 13. června 1935. Jeho řeč byla později otištěna ve sborníku společnosti. Fatejev zdůraznil především aktivitu obou zemřelých na chodu společnosti, zejména při organizování zasedání a zmínil také fakt rozšíření členské základny.⁸⁴²

Vyjádřeno čísly si společnost z pohledu členské základny vedla velmi dobře. V době založení měla společnost 22 členů.⁸⁴³ Vrcholu z pohledu členské základny měla RHS dosáhnout v roce 1928, kdy údajně měla 60 členů.⁸⁴⁴ O dalších šest let později, v roce 1934, to bylo 56 členů. V té době byli členy společnosti i někteří čeští vědci M. Murko, L. Niederle, Jan Slavík a Josef Šusta.⁸⁴⁵ Tyto počty jsou ovšem velmi zavádějící. Jednak byli do celkového počtu započítáni vědci, kteří již trvale nepobývali v Československu (G. V. Vernadskij, I. I. Lappo). Dále byli členy společnosti vědci, kteří se historii věnovali pouze jako vedlejší činnosti (filozof I. I. Lapšin, slavisté V. A. Francev a D. N. Vergun, geograf P. N. Savickij) či vědci, kteří splňovali obě kritéria (ekonom P. B. Struve, filozof Je. V. Spektorskij).⁸⁴⁶

Po smrti prvních dvou předsedů společnosti je navíc patrný pozvolný úbytek členské základny. Tento trend nesouvisel vždy jenom s všeobecným úbytkem ruských intelektuálů, ale mnohem častěji byly na vině profesní i osobní neshody členů společnosti. Podle vzpomínek mnoha ruských historiků právě osobnosti Je. F. Šmurla a A. A. Kizevettera a jejich vědecké autority měly podíl na tom, že všechny názorově rozdílné skupiny v rámci společnosti navzájem spolupracovaly.⁸⁴⁷

V roce 1936 opustil společnost N. L. Okuněv. O několik měsíců později učinili stejné rozhodnutí V. A. Francev i v zahraničí pobývající P. B. Struve a Je. V. Spektorskij. Někteří členové společnosti poukazovali na to, že odchodu nespokojených členů se dalo zabránit a také na fakt, že na jejich místa nebyla sehnána adekvátní náhrada a společnost tak utrpěla ztrátu velmi kvalifikovaných sil i prestiže. Svoji nespokojenost ventilovali v dopise A. N. Fatejevovi, který v té době zastával funkci předsedy.⁸⁴⁸

Ten se krátce nato (zřejmě pod dojmem pro něj nepříznivých okolností) rozhodl již na předsedu nekandidovat. Fatejev byl bezesporu velmi aktivní člen společnosti, ale zřejmě neměl dostatek autority, aby uklidnil vztahy mezi členy. Navíc od roku 1935 zastával z časového hlediska velmi náročnou funkci místopředsedy Kuratoria.

Novým předsedou společnosti byl na jaře 1938 zvolen A. V. Florovskij.⁸⁴⁹ Jedním z plánů A. V. Florovského na oživení činnosti skomírající společnosti bylo sloučení RHS s Vědeckou společností badatelskou při RSU. Plán předpokládal vytvoření jakési sekce, která by se věnovala historickým vědám. Vědecká společnost badatelská by fungovala na podobném principu jako akademie věd. Proti tomuto projektu se ovšem postavil rektor RSU M. M. Novikov i předseda VSB V. S. Iljin, kteří argumentovali tím, že VSB by neměla být jakousi zastřešující organizací, ale jedním z jejích hlavních úkolů je vydávat práce svých členů. To by podle Iljina a Novikova bylo hůře proveditelně, když by část už tak dost malých prostředků VSB musela být věnována na chod Historické společnosti. Florovského projekt také vyvolal nevoli u některých členů RHS a jeho plány si vysloužily označení „sabotáž“, „obstrukce“.⁸⁵⁰

Situace se ještě vyhrotila na konci roku 1939, kdy činnost společnosti ochromila roztržka mezi Je. F. Maksimovičem a N. F. Novožilovem na jedné straně a A. V. Florovským a jeho manželkou na straně druhé. Neshody vyvrcholily fyzickým napadením V. A. Florovské.⁸⁵¹ A. V. Florovskij dokonce zvažoval žalobu a celou záležitost dopodrobna konzultoval se svým právním zástupcem JUDr. T. Kopeckým.⁸⁵² P. N. Savickij se pokoušel obě strany usmířit, což se mu také částečně podařilo a obě strany podepsaly prohlášení o smíru.⁸⁵³

Klid zbraní byl ale jenom zdánlivý. Skupina členů společnosti ve snaze zabránit znovuzvolení A. V. Florovského za předsedu vyzvala ke kandidatuře Je. A. Ljackého. V té době takřka sedmdesátiletý Ljackij kandidaturu přijal pod podmínkou, že nebude jediným kandidátem. Na zasedání valné hromady v březnu 1940 nebyl A. V. Florovskij opětovně zvolen do funkce předsedy ačkoliv kandidoval. Z 15 možných hlasů obdržel Ljackij 8, Florovskij 6 a jeden hlas dostal. A. L. Bém. To bylo poprvé v historii společnosti, kdy kandidující předseda nebyl potvrzen ve funkci. Nový předseda společnosti vyzval všechny přítomné, aby odložili všechny osobní spory a veškerou svoji aktivitu zaměřili na bádání. Kromě Je. A. Ljackého byli do vedení společnosti zvoleni A. F. Izjumov (místopředseda), N. F. Novožilov (tajemník), Je. F. Maksimovič (pokladník) a A. V. Kamněv. ⁸⁵⁴

Poměry znechucený A. V. Florovskij zůstal formálně členem společnosti, byť od té doby de facto nevykazoval prakticky žádnou činnost. Menší aktivitu vykazovali ale i jiní členové společnosti, přičemž důvodem nemusely být osobní spory a nevraživost. Někteří dali přednost prezentování svých vědeckých výsledků na půdě Vědecké společnosti badatelské, která poskytovala možnost většího zviditelnění, včetně možnosti publikace.

V souvislosti s politickým uspořádáním v Protektorátu bylo okupačními úřady rozhodnuto, že RHS bude v rámci dozoru nad ruskou emigrací přičleněna k Ruské svobodné univerzitě. To oficiálně proběhlo 15. března 1940, tedy na stejném zasedání jako volba nového předsedy společnosti. Přičlenění RHS bylo ošetřeno smlouvou, na jejímž základě mohla RHS i nadále působit s vlastní organizační strukturou a řádem.⁸⁵⁵

Do konce roku 1940 nevykazovala společnost prakticky žádnou činnost. Jedinými aktivitami byla inventarizace skladu a uspořádání knihovny. Část prostředků byla využita na údržbu hrobů bývalých členů na Olšanském hřbitově.⁸⁵⁶ Nicméně i nadále byl patrný úbytek členské základy, resp. výrazná nečinnost některých členů. Na výše zmíněné valné hromadě bylo přítomno pouhých 15 řádných členů. Jmenný seznam členů RHS datovaný k prvnímu květnu 1940 ovšem uvádí 35 řádných členů.⁸⁵⁷

Je. A. Ljackému se částečně podařilo navázat na obvyklou činnost. Ve školním roce 1940/41, kdy se uskutečnilo 8 přednášek.⁸⁵⁸ Nicméně několik členů společnosti v dopise Ljackému protestovalo „vedení společnosti, zvolené na schůzi v březnu 1940 nebylo schopno reflektovat zájmy a potřeby společnosti. Navíc nereaguje na výzvy a podněty o jednotě společnosti, které jste přednesl na posledním zasedání. Za účelem zachování renomé společnosti a odvrácení rozpadu je potřeba navrátit k tradicím, které založili profesoři Šmurlo a Kizevetter.“ Mezi podepsanými lze nalézt : A. D. Grigorjev, I. S. Běleckij, L. V. Kopeckij, P. N. Savického, I. I. Lapšina aj.⁸⁵⁹

Ve školním roce 1941/42 bylo zorganizováno 12 přednášek. Např. se jednalo o přednášky N. A. Jeleněva o baroku ve střední Evropě a architektuře Kremlu; I. F. Izjumova o činnosti ruské emigrace v prvních poválečných letech; M. V. Šachmatova o historii národních států; A. D. Grigorjeva o státech východních Slovanů v oblasti Svatoslavi a o finských, maďarských a tureckých toponymech ve střední Evropě. P. N. Savickij se věnoval problematice historické periodizace a koncepci ruských dějin; Je. F. Maksimovič Pugačevovu povstání; S. G. Puškarev rolnickým reformám hraběte Kiseleva. Účast na přednáškách se pohybovala od 10 do 42 posluchačů. Z občas vedených prezenčních listin ale jasně vyplývá, že většinu posluchačů tvořili členové společnosti.⁸⁶⁰

Přes všechnu snahu předsedy společnosti i nadále pokračoval úbytek členské základny. Sekretář společnosti N. Novožilov v jednom ze svých dopisů předsedovi Je. A. Ljackému uvádí pouhých 18 řádných členů.⁸⁶¹ V porovnání se seznamem z roku 1940 je to pokles členské základny takřka o polovinu.⁸⁶²

V červenci 1942 zemřel předseda společnosti Je. A. Ljackij. Na zasedání Valné hromady společnosti, konané 22. listopadu 1942, bylo zvoleno nové vedení společnosti. Předsedou společnosti se stal P. A. Ostrouchov. Dalšími členy vedení byli A. V. Kamněv, Je. F. Maksimovič, N. F. Novožilov, doc. S. G. Puškarev a revizory pak N. Je. Andrejev, N. A. Jeleněv a A. D. Grigorjev.⁸⁶³

Ve školním roce 1942/43 se uskutečnilo 10 přednášek a o rok později 9 přednášek. Kromě jiného to byly přednášky A. L. Béma o Turgeněvově pobytu v Karlových Varech a činnosti K. D. Kavelina. S. G. Puškarev hovořil o historiku K. D. Kavelinovi; A. N. Fatejev o Potěmkinovi a jeho aktivitách v oblasti Novorossijska. Prostor byl věnován zesnulému P. B. Struvemu. P. A. Ostrouchov hovořil o Struvem – ekonomu a P. N. Savickij o Struvem – historikovi.⁸⁶⁴ To byly vlastně poslední přednášky zorganizované RHS. Ruská vědecká akademie - a tedy i všechny organizace k ní přidružené - byla z rozhodnutí německých okupačních úřadů uzavřena na podzim 1944.

Činnost Historické společnosti při RSU ve školních letech 1940/41-1943/44⁸⁶⁵

Od roku 1927 začala společnost vydávat sborník tzv. Zapiski russkago istoričeskago obščestva. V prvním díle byly krátce zrekapitulovány všechny dosavadní přednášky a některé vybrané otištěny v celém znění.⁸⁶⁶ Uvádění některých přednášek v plném změní a na jiném místě ještě jejich základní teze označuje Slavík ve své recenzi na tento sborník jako přílišný luxus. Zároveň vyzval představitele společnosti k větší hospodárnosti.⁸⁶⁷

Podruhé vyšly Zapiski v roce 1930. Tentokrát již vedení RHS koncipovalo uspořádání sborníku jinak. Vzhledem k možné finanční podpoře od Slovanského ústavu se vedení společnosti rozhodlo dát příležitost mladší generací. O této možnosti referoval A. A. Kizevetter ve svém dopise Je. F. Šmurlovi, který v té době pobýval v Bělehradě. „Weingart (ředitel Slovanského ústavu mě informoval, že na vydání druhého svazku Zapisků bude naší společnosti vyhrazeno 10 000 Kč. Představitelé ústavu věří, že potenciálně zajímavé práce z pohledu českého čtenáře by měly být uveřejněny přímo v publikacích ústavu a pro náš sborník by byly vybrány články mladých historiků. Vzhledem k této okolnosti je možná potřeba přehodnotit dřívější plány.“⁸⁶⁸

Druhý díl byl nakonec vydán na konci roku 1930 v nákladu 300 kusů.⁸⁶⁹ Vyšly v něm studie V. V. Sachaněva (O významu Konference, založené na dvoře císařovny Alžběty Petrovny), B. A. Jevreinova (Vzpomínky Bakunina), N. S. Žekulina (Praktické principy politické ekonomie P. I. Pestela) P. A. Ostrouchova (Český cestovatel o ekonomické situaci v Rusku na konci 15. století), Je. F. Maksimoviče (Kancléř bojarské dumy), D. Čyževského (Platón v starověkém Rusku) atd.⁸⁷⁰ Vydání sborníku bylo umožněno díku finančnímu daru prezidenta T. G. Masaryka. Na tíživou finanční situaci Ruské historické společnosti upozornil prezidenta prof. L. Niederle.⁸⁷¹

V roce 1932 pracovalo několik členů společnosti na přípravě třetího svazku Zapisok. V této souvislosti napsal Kizevetter ve svém dopise Šmurlovi. „Dotázal jsem se Weingarta, zda by mohl Slovanský ústav opětovně přispět na vydání dalšího svazku. Řekl, že je to možné, ale je potřeba se na něj znovu obrátit v období Velikonoc, kdy se bude projednávat rozpočet ústavu.“ ⁸⁷² Nicméně snaha najít podporu Slovanského ústavu nakonec ztroskotala a Kizevetter hlásil Šmurlovi: Z Slovankého ústavu jsem obdržel odpověď na naši žádost o podporu s tím, že Ministerstvo školství nařídilo ústavu zdržet se až do odvolání jakýchkoliv dotací.

Třetí díl Zapisok nakonec vyšel až v roce 1937 a byl věnován životu a dílu tří zesnulých členů společnosti (Je. F. Šmurlo, A. A.Kizevetter a B. A. Jevreinov).⁸⁷³ Čtvrtý díl, již připravený k vydání byl v roce 1940 německými cenzory zakázán.

RHS se snažila spolupracovat s ostatními emigrantskými organizacemi v Československu. Tradičně spolupracovala na přípravě Dnů ruské kultury.⁸⁷⁴ Kromě velmi intenzivní spolupráce s RLU a Ruským zahraničním historickým archivem lze jmenovat i Ruskou právnickou fakultu v Praze, Pedagogický institut J. A. Komenského, Ruský institut, Ruskou lidovou knihovnu a čítarnu Zemgoru, Svaz ruských spisovatelů a  žurnalistů v ČSR a mnoho jiných.⁸⁷⁵

V druhé polovině dvacátých let spolupracovala RHS s jinou ruskou historickou institucí – Seminariem Kondakoviem. Někteří ruští učenci (jako např. P. N. Savickij, M. A. Andrejeva, P. A. Ostrouchov, Je. N. Andrejev. N. L. Okuněv ) byli členy obou společností. Počátkem třicátých let docházelo stále k názorovým střetům mezi některými členy obou společností. Velmi známé jsou především neshody mezi tehdejším předsedou Institutu A. P. Kalitinským na jedné straně a členy profesory A. A. Kizevetterem a I. I. Lappem. Navíc Seminarium Kondakovium byl od roku 1931 oficiálně zaregistrovaný spolek. Jedině tak se mohl ucházet o finanční podporu. Finance tak byly zřejmě dalším bodem sporů. Obě organizace požádaly finanční podporu ze stejných fondů a navíc obě na podporu výzkumu v oblasti historie. Není tedy divu, že z obou táborů zaznívaly hlasy o „ujídání části financí“.

RHS a její členové výrazně spolupracovali s Ruským zahraničně historickým archivem.⁸⁷⁶ Ten byl založen v únoru 1923 pod názvem „Archiv ruské emigrace“ z iniciativy Zemgoru. O rok později byl přejmenován na Ruský zahraničně historický archiv a jako hlavní cíl si vytyčil „…sbírání knižního a rukopisného materiálu pro dějiny účasti Ruska ve světové válce, anebo pro dějiny revoluce a občanské války v Rusku, jakož i archivního materiálu pro dějiny ruských běženeckých organizací…“ Velkou roli v tomto sehráli zahraniční spolupracovníci archivu, kterých bylo v roce 1925 zhruba dvacet.⁸⁷⁷

Vědeckou činnost archivu řídila odborná komise, která měla následující složení:

A. A. Kizevetter (předseda), V. Mjakotin (tajemník), V. Gurevič (vedoucí archivu), J. Slavík, prof. A. Florovskij, gen. V. Černavin, prof. Je. Šmurlo a A. Izjumov.⁸⁷⁸ Komise rozhodovala o tom, co z docházejícího materiálu má být do archivu přijmuto.⁸⁷⁹ Po reorganizaci v březnu 1928 byl archiv předán do kompetence Ministerstva zahraničních věcí, jež zastupoval dr. J. Slavík. Komisi pak v rámci reorganizace nahradila Rada archivu, jejíž náplň byla prakticky totožná. Členy Rady archivu byli ve velké většině opět ruští historikové. Do čela Rady byl opět zvolen A. A. Kizevetter. Kromě něj byli dalšími členy: V. Archangelskij, N. Astrov, prof. A. Florovskij, prof. Je. Šmurlo a G. Šrejder. Kromě toho Archiv dále externě zaměstnával tzv. vědecké experty - V. Mjakotina, A. Izjumova a gen. V. Černavina.⁸⁸⁰ Po smrti Kizevettera jej na tomto místě nahradil prof. S. Zavadskij.⁸⁸¹ Podle vzpomínek A. Florovského právě vědecká autorita Kizevettera, měla velký podíl na tom, že všechny názorově rozdílné skupiny ruských emigrantů s archivem spolupracovaly a uvolily se uložit či propůjčit svoje exponáty. „Jeho přínos byl veliký a Kizevetter pracoval vždy nezištně a nesmírně obětavě. Práci v archivu věnoval veškerou svoji duši, mysl a autoritu.“⁸⁸²

RHS spolupracovala také s ruskými organizacemi v zahraničí. Velmi intenzitní byly kontakty s ruskou komunitou v Bělehradě. Např. v letech 1928-1929 navštívil Kizevetter opakovaně Bělehrad a vystoupil s několika přednáškovými cykly (Slovanstvo a eurasijci, Moskevská Rus, 20 st. a dějiny Ruska, Puškin, Dostojevskij, Tolstoj a ruská duše, Moskva a historie ruského národa atd.).⁸⁸³ S přednáškami vystoupili v Ruském vědeckém institutu v Bělehradě také I. I. Lappo (Jihozápadní Rusko, Litva a Polsko), A. V. Florovskij (Kyjevská Rus) a Je. F. Šmurlo (Geografické aspekty Ruska a jejich vliv na dějiny Ruska).⁸⁸⁴ Naopak spousta ruských učenců vystoupila na pozvání RHS se svými přednáškami v Praze. Jenom namátkou lze jmenovat: R. V. Pletnev, A. V. Solevjev, F. V. Taranovskij, P. B. Struve, Je. V. Spektorskij. U posledních dvou jmenovaných bylo pozvání pouhou formalitou, jelikož oba byli zakládajícími členy RHS a několik let působili v Praze.⁸⁸⁵

První dva předsedové RHS se velkou měrou zasloužili o to, že se RHS stala jedním ze zakládacích členů Federace společností historiků východní Evropy.⁸⁸⁶ Federace byla založena na kongresu východoevropských historiků ve Varšavě v roce 1927.⁸⁸⁷ Předsedou společnosti byl zvolen český archivář a historik Jan Bedřich Novák, údajně i díky hlasům ruských emigrantů. RHS na zasedáních pravidelně zastupoval až do roku 1939 A. V. Florovskij.⁸⁸⁸ Kromě A. V. Florovského zastupoval společnost také druhý delegát - N. L. Okuněv.⁸⁸⁹ Oba vědci zastupovali RHS také v redakční radě společnosti.⁸⁹⁰